I

„Můj strýc byl mužem cti a v době,
kdy opravdu se roznemoh,
všem lidem vnukal úctu k sobě,
což bylo nejlepší, co moh.
Kde lepší vzor se vidět udá?
Můj Bože, jaká to však nuda,
s nemocným sedět noc i den
a na krok nedostat se ven!
Jaká to přetvářka v mém věku,
baviti položivého,
podušky rovnat pod něho
a chmurně nad přípravou léků
vzdychat a přitom myslit zas:
Kdy konečně tě vezme ďas?“

II

Tak rozjímal hoch lehké krve,
když dostavník prach za ním zdvih,
po vůli Dia stav se prve
dědicem všech svých příbuzných.
Vy, milí druzi Ludmily mé,
dovolte, ať se seznámíme
s mým románovým hrdinou,
než první chvíle pominou:
Oněgin to, můj dobrý známý,
na březích Něvy zrozený,
i ty kde tkvíš snad kořeny,
kde kmit ses, čtenáři, snad s námi!
I já tam totiž brouzdal dřív.
Však sever na mne zlý má vliv.

III

Svou službu jeho otec kdesi
táh čestně, až se zadlužil.
A dával rok co rok tři plesy,
až posléz na mizině byl.
Evžen, ten vždycky dobře se měl.
Pod křídly madame nejdřív jemněl,
monsieur ji potom zastoupil.
Hoch uličník, však milý byl.
Monsieur l’Abbé byl třasořitka,
jen žertem k učení ho ved
a kárných pravd mu okoušet,
by neznudil ho, dával zřídka
a zlehka jen, jak by se bál.
A v Letní sad s ním chodíval.

IV

Když potom bujarého mládí
čas Evženovi nadešel,
čas nadějí, jenž k stesku svádí,
Francouze vyhnali, i šel.
Můj Oněgin je na svobodě;
jak dandy z Londýna si chodě,
vždy v módních šatech, načesán,
vpad do společnosti jak pán.
To ovládal již, a ne špatně,
franštinu, bezvadně jí psal,
mazurku lehce tancoval
a ukláněl se elegantně.
Svět usoudil — co více chtít? —
že moudrý, milý musí být.

V

Učili jsme se ledabyle,
stačili málo poznati:
tak lze nám bez přílišné píle
svým vzděláním se blýskati.
Oněgin — soudili tak mnozí,
jichž přísných kritik svět se hrozí,
hoch vzdělaný byl, pedant však.
Měl onen talent, šťastný tak,
nenuceně se v rozhovoru
dotýkat zlehka věcí všech,
jindy však s moudrou tváří střeh
si mlčení své v těžkém sporu.
A nenadálý epigram
mu vynes mnohý úsměv dam.

VI

Teď latina je z módy právě.
Oněgin, abych nelhal snad,
ji ovládal však dosti hravě,
moh Juvenala citovat,
znal mnohé motto dokonale
a končil lístky slůvkem vale;
ba, třeba při tom škobrtal,
dva verše z Aeneidy znal.
Na data z historie slavná
a jejich letopočtů prach
nedržel v nejmenším náš brach.
Leč zato anekdoty zdávna
  od Romula po naše dni
mu pevně tkvěly v paměti.

VII

Vysokých vášní nesdíleje
pro zvuků cenu osudnou,
nemohl jambus od trocheje
rozeznat přes námahu mou.
Kam s Homérem a Theokritem!
To raděj ekonomem Smithem
se zabýval, sám ekonom.
A odbornicky hloubal v tom,
čím sílí říše, čím se množí,
proč beze zlata obstará
si země vše, když postará
se v pravý čas o prosté zboží.
Žel, tohle otec nechápal
a půdu zastavoval dál.

VIII

Nuž, není kdy na tomto místě
vše vykládat, co Evžen znal.
V čem geniální byl však jistě,
co líp všech nauk prozkoumal,
co od mlada ho trýznívalo
a plnost muk i snů mu dalo,
čím v nečinnosti den co den
se zabýval, zas oživen,
to věda něžné vášně byla,
kdys Ovidiem slavená,
pro niž ta duše ztracená
v mhách Moldávie zakončila
život, jenž bouře byl a ples,
sníc o svém Římě v dálce kdes.

IX

— — —

X

Jak záhy uměl pěstovati
přetvářku, tajit naděje,
žárliti, vnukat sny i bráti,
v stesk na odiv se ztráceje,
jak uměl hrdost s poslušností
střídati, zájem s lhostejností!
Jak únavu hrál mlčením,
slov zápalných žhnul uměním!
Jak nedbale psal vroucí řádky!
Jak jedním dechem maje rád
se v něze uměl rozplývat!
Jak jeho zrak byl bystrý, sladký,
tu plachý, smělý a pak zas
s ochotnou slzou v přítmí řas!

XI

Jak novým dovedl se zdáti
a žertem zmásti čistý cit,
hrou na zoufalství polekati
a lichotnou lstí pobavit,
ze slabé chvíle kořistiti,
rozumem, vášní vítěziti
nad zdráhavostí čistých let,
bezděčnou přízeň vyzvědět,
vzbuditi vyznání, se ozvat,
a sotva dívčí srdce splet,
včas lásku zastihnout a hned
se na tajnou dát schůzku pozvat
a dívce prostřed tišiny
milostné dávat hodiny!

XII

Jak záhy na srdce už líčit
koketek uměl vášnivých!
Když se mu zamanulo zničit
naděje konkurentů svých,
jak jizlivý vždy míval nápad,
jak do sítě je doved lapat!
Však s blaženými manžely
zacházel jako s přáteli:
Jej hýčkal chytře manžel statný,
Faublasův učeň snaživý,
i stařík nedůvěřivý,
ba, paroháč též majestátný,
jenž spokojen sám se sebou
i s obědem a s ženou svou.

XIII–XIV

— — —

XV

Ba, často ještě do postele
mu přicházejí listy v dům.
Co chtí? Hned tři pozvánky vřelé
zvou k společenským večerům.
Tam bude bál. Tam dětský svátek.
Nu, Evžen neupadne v zmatek,
kam nejdříve. Toť lhostejno:
vše vyjde posléz na stejno.
Prozatím, v jitřní toaletě,
na hlavě lesklý bolivar,
Oněgin jede na bulvár
a těká po hlučném tom světě,
až hodinky ho k posledu
budíčkem vyzvou k obědu.

XVI

Je tma, když do saní si sedl.
„Hej, rychleji!“ Trysk mu odpoví.
Hle, jíním do stříbrna zbledl
mu nový límec bobrový.
K Talonu zajel. Vidí v duchu,
že K [averin] tam dlí už v suchu.
Jen vstoupil, zátka vyletí
hned z láhve vzácné viněty
a před ním rostbíf zkrvavený,
lanýže, přepych mladosti —
kdo líp než Francouz pohostí? —
štrasburský piroh oblíbený
a lineburský živý sýr
i ananasu zlatý pýr.

XVII

Ještě si žízeň žádá vína,
by spláchla horké kotlety;
však Oněgina upomíná
už čas na nové balety.
Divadla znalec, kritik dravý
a zbožňovatel přelétavý
všech krásných divadelních dam,
miláček zákulisí sám,
zamířil k divadlu své kroky.
Tam každý, soudcem jsa tak rád,
je hotov Faidru vypískat
a chválit baletčiny skoky,
Moinu volat proto jen,
by v parteru byl uslyšen.

XVIII

Kouzelný kraj! Tam kdysi smělý
Fonvizin satirou nám vlád,
svobody přítel. Kňažnin vřelý
truchloher šíříval tam chlad.
Tam dělil Ozerov svou slávu,
daň lidských slzí, potlesk davu
se Semjonovou mladičkou.
Náš Katěnin tam mluvou svou
ožívat Corneillovi dával.
Tam hrál jizlivý Šachovskoj
svých komedií šumný roj;
tam i Didelot své věnce brával:
má mladost kulis ve stínu
tam hledala svou otčinu.

XIX

Mé bohyně! Jste stejné stále?
Zda slyšíte můj teskný hlas?
Či přišly za vás jiné? Ale
mně žádná nenahradí vás.
Uslyším znovu vaše chóry?
A uzřím ruské Terpsichory
zas duší provanutý vzlet?
Či neodpoví na pohled
již nikdo známý z fádní scény?
A upřev lorňon v cizí svět,
mám oklamán jej pustit hned,
radosti divák unuděný?
Mám beze slova zazívat
a na minulost vzpomínat?

XX

Divadlo plno. Lóže svítí
a parter s křesly jako díž.
Strop hučí v lidském vlnobití,
však opona už letí výš.
Sloup záře, ze vzduchu jen zpola,
když smyčec čarovný ji volá,
tu Istomina postává
a kolem ní nymf záplava.
Nohou se parket dotýkajíc
tak tak jen, krouží druhou kruh
a náhle v poskok, v letu vzruch
se dá, jak vločka větrem vlajíc;
a útlý stvol, mdlý, živý hned,
se nepřestává rozvíjet.

XXI

Vše tleská, Evžen teprv vchází.
To patří k jeho zábavám.
Očima za lorňonem hází
po lóžích neznámých mu dam.
Vrhaje pohled za pohledem,
vše zřel: toaletami, vzhledem
žen, slečen nespokojen byl.
Doprava, leva vyměnil
pozdravy s pány, na jeviště
pak zcela roztržitě vzhléd,
a zívnuv otočil se zpět:
„To všechno vyměnil bych příště;
jsem na baletech stálý host,
však i Didelota mám již dost.“

XXII

Ještě se čerty hemží scéna,
drak s amorky se po ní mih.
Lokajů cháska unavená
spí venku ve svých kožiších.
A ještě nepřestali dupat
a kašlat, syčet, tleskat, supat.
A ještě venku, ve vnitřku
lucerny všude svítí tu,
promrzlí koně ještě ržají
a omrzele bijí v zem,
a kočí dlaně nad ohněm
si hřejí, pány pomlouvají;
však Oněgin už vyšel ven.
Teď rychle převléci se jen!

XXXIII

Zda zdaří se mi vylíčiti
tu místnost jenom zdaleka,
kde módní lev se doma cítí,
kde obléká se, převléká?
Vše, pro rozmarné lidské strůje
čím Londýn čile obchoduje,
vše, bouřlivým co Baltikem
za tuk a dříví vozí sem,
to vše, čím pařížský vkus vládne
nad přepychem a zábavou,
co duší vynalézavou
se mění v jemnost módy vnadné,
to vše krášlilo kabinet
mudrce osmnácti let.

XXIV

Hle, jantar cařihradských dýmek
a vedle bronzu porculán
a flakony, z nichž osvěžíme
se vůní, skrytou v křišťál hran.
Hřebínky, brousky, nůžky, věru,
vše leskne se tu z necesérů,
a vše, co péčí o pleť čpí,
a pasty, pudry s kartáčky.
Rousseau (to náhodou dím čirou)
nechápal, kterak vážný Grimm
se mohl za hovoru — s ním! —
zabývat hloupou manikúrou.
Než pravdu neměl stokráte
žrec práv a svobod tenkráte.

XXV

Je možno býti vážným mužem,
a chtíti krásné nehty mít.
Což s dobou marně přít se můžem?
Vždyť zvyk je zvyku otročit.
Pln strachu z pustých pomluv lidských,
Evžen jak (Čaadajev) vždycky
byl pedant v oblékání svém
a to, co zveme švihákem.
Tři hodiny tak práce hbité
si před zrcadlem poseděl,
a když pak na návštěvu jel,
byl nalíčen jak Afrodité,
když, převlečena v mužský šat,
jde na karneval tancovat.

XXVI

Jen hovím vaší zvědavosti,
když líčím jeho módní vzhled.
I odborníkům moh bych dosti
o jeho šatstvu povědět.
Však bylo by to skoro smělé,
byť ve verši jsem doma cele.
Frak, pantalony, žilet, vím,
zvát ruským slovem neumím,
i vidím sám, můj zvyk to zlý, žel,
i tak že chatrný můj sloh
se méně často pestřit moh
cizími slovy, i když zhlížel
jsem se kdys občas ze zvyku
v Akademickém slovníku.

XXVII

Tož spokojme se touto troškou
a raděj navštívíme ples,
kam už pár koní krytou drožkou
Evžena tryskem svezl dnes.
Před domy, které potemněly,
přes dřímající bulvár celý
veselá světla kočárů
se rozžíhají po páru
a duhou blýskají se v sněhu.
A nad ulice živý šum
vzplál v lampách velkolepý dům.
Po oknech běží stíny v střehu,
a za skly profil postav šleh
i dam i módních bláznů těch.

XXVIII

Náš hrdina už dostih vchodu.
Vrátného minuv, jako šíp
se vznesl po mramoru schodů,
a vlasy rukou upraviv,
teď vchází. Sál už nabitý je,
orchestr hraje melodie
k mazurce, jíž se oddal dav.
Je hlučno, těsno v kruhu hlav.
Sbor gardy řinčí ostruhami
a poletují nožky dam,
jež k oslnivým postavám
svým horké oči mužů mámí.
Je žárem houslí ohlušen
žárlivý šepot módních žen.

XXIX

V dnech snů a veselí, toť jisto,
já málem bláznil z plesů těch.
Kde pro vyznání lepší místo
je ústně neb i v dopisech?
Manželé vzácní, vás tu vzývám!
Vždyť službu prokázati chci vám.
Jen neodpírejte mi sluch:
chci varovat vás. Chraň vás bůh!
I vy, matinky, za dcerami
se ostražitě dívejte
a lorňonem je hlídejte!
Sic potom… potom, drahé dámy!
Jen proto svěřuji to vám,
že bez hříchu jsem dávno sám.

XXX

Jak velký díl, ach, pro zábavy
jsem ze života poztrácel!
Však kdyby netrpěly mravy,
já plesy dosud rád bych měl.
Mám přece rád šílenou mladost
i hostů vír i lesk i radost
i důmyslné šaty dam.
I nožky žen… Však pravím vám,
najdete sotva v Rusi celé
tři páry nožek štíhlých tak…
Dvě nožky v zasněný můj zrak
tančily dlouho… Zesmutněle
si na ně vzpomínám. I v tmě
znepokojují srdce mé.

XXXI

Kdy, kde a v jakých pustin trávě,
ty blázne, zapomeneš jich?
Ach nožky, nožky, kde teď právě
šlapete květiny jar svých?
Orientální znáte něhu
a na severském, teskném sněhu
jste stopy nezanechaly!
Ach, raději jste mívaly
koberců přepychové chvění.
Pro vás jsem kdysi zapomněl
na slávu, již jsem sklízet chtěl,
na rodný kraj i na vězení.
To tam je štěstí mladých let,
a vítr vaši šlépěj zved.

XXXII

Prs Dianin a tváře Flory
nás uchvacují, druzi mí!
V mém srdci nožka Terpsichory
však zvítězila nad nimi.
Náhradu vzácnou přislibuje
mým pohledům a vybavuje
tak neskutečnou krásou svou
za touhou touhu svévolnou.
Mám rád tu nožku, Elvino má,
pod dlouhých stolů ubrusem
i v travách jar, když kvete zem,
i na mřížoví krbu doma,
na parketách, v nichž září sál,
i na pobřeží v žule skal.

XXXIII

V snách moře před bouří zřím zase.
Ach, závist lomcovala mnou,
když vlny spěly v bouřné kráse
jí s láskou lehnout u nohou.
Jak chtěl jsem s nimi v oněch chvílích
se dotknout ústy nožek milých!
Ne, nikdy za vášnivých dní
mé rozkypělé mladosti
tak hrozně líbat nezatoužil
jsem ústa mladých Armid všech
i tváře, v nichž plál růží dech,
i ňadra, jejichž tvar mě soužil!
Ne, nikdy vášní vzruch svou hrou
nemučil tolik duši mou!

XXXIV

I jiné časy pamatuji.
A někdy v nejtajnějších snech
zas šťastný třemen přidržuji
a nožku cítím na prstech.
A zase fantazie plane.
Zas dotek nožky zbožňované
mi vzkřísil v srdci krve hlas.
A zase stesk… A láska zas…
Nač slaviti však, lyro moje,
ty hrdé? Nechť spí v pokoji!
Za vášeň věru nestojí
a za nadšených písní zdroje.
Řeč čarodějek těch i smích
lže, klame jako nožky jich.

XXXV

Co Oněgin však? V drožce klímá,
po bálu o posteli sní.
Petrohrad, bubny vzbuzen, dýmá
už v neúnavné čilosti.
Lid kvapí, kupec mne si oči,
k své štaci jede líně kočí,
mlékařka z Ochty s bandaskou
už běhá za svou zakázkou.
Je příjemný ten šelest rána,
když zvedli rolety a dým
v den stoupá sloupem modravým
a pekař Němec, hleďme pána,
v čepici papírové včas
už otvírá svůj vasisdas.

XXXVI

Ples znavil Oněgina. Spánek
mu jitro v půlnoc změnil dnes.
Syn rozkoše a radovánek
v stín blažených se klidně snes.
Vstav ve dvanáct, je hotov s prací.
Tak život se mu stále vrací,
táž jednotvárnost, tatáž směs.
A zítra zas jak včera, dnes.
Leč byl-li šťasten též, se ptáte,
v své volnosti a v květu let,
a kdykoli chtěl, vítěz hned
u číše dní svých vrchovaté?
V tom marném běhu do zábav
zda zůstal bezstarostný, zdráv?

XXXVII

Ne: brzo ustydly v něm city
a omrzel ho světa šum.
I krasavic byl brzo sytý,
dav sbohem zevšednělým snům.
I nevěra ho unavila,
z přátelství lhostejnost jen zbyla,
vždyť nelze přece tolikrát
s paštikou biftek jísti rád
a šampaňským to zalévati
a mluvit vtipně cokoli,
když hlava přec jen rozbolí.
A třeba za zbojníka platil,
i hádek syt byl nakonec,
i olova i šavle přec.

XXXVIII

Ten neduh, jehož příčin minu,
ač rozbor by byl načase,
podobný anglickému spleenu,
jenž rusky chandra říká se,
ho ponenáhlu zachvacoval.
Sebevraždu, té nemiloval,
a sláva Bohu, nezkusil,
však k životu pln chladu byl.
Jak Childe Harold teď zasmušilý
si do salonů vcházet zvyk,
a světské klepy, zábav ryk,
vzdech náročný a pohled milý
ho vzrušovat už neuměl.
A lhostejný, dál mimo šel.

XXXIX–XL–XLI

— — —

XLII

Vy preciosky společnosti!
Vás ze všech nejdřív zanechal.
Jak ne! Vždyť nudy vždy je dosti,
kde bontonem je nabit sál.
Ať si tu v kroužcích mnohá paní
řeč o Benthamovi jen shání,
kdo nudy zůstane tu prost,
byť hloupla pouhá nevinnost?
A nadto! Jsou v své stydlivosti
tak vznešené, tak vzdělané,
že divák dýchat přestane
nad tolikerou rozšafností,
tak nepřístupnou mužům všem,
že rodí splín už pohledem.

XLIII

I vám, ó krasotinky slavné,
jež v pozdních chvílích setmění
jste unášeny v drožce plavné
po petrohradském dláždění,
i vám dal Oněgin můj vale.
Byl doma, zavíral se stále,
uprchlík radovánkám všem,
a zíval, šustě papírem,
jejž popsat chtěl; však práce láskou
mu nebyla; hned první list
pod jeho perem zůstal čist.
I minul se se zpupnou cháskou
lidiček, o nichž smlčím vám,
vždyť náležím k nim také sám.

XLIV

Propadnuv znova nečinnosti,
v níž prázdnem zalykal se cit,
ideu pojal, slušnou dosti,
si cizí rozum přisvojit.
Na haldě knih se uvelebil
a četl — moudřejší však nebyl.
Tu nuda, tam zas klam a tlach,
či pustý nesmysl, až strach.
A na všem lpěla pouta tíhy,
buď zplesnivělý starý čas,
neb novota, jež vetší zas.
Jak ženy opustil i knihy
a přes hřbety, v něž padal prach,
smuteční přehoz moudře stáh.

XLV

Konvencí světa zbyv se v sobě,
jak on zanechav marností,
já spřátelil se s ním v té době.
Rád měl jsem jeho vlastnosti:
i nevědomou lásku k snění,
i svéráznost, jíž v jiných není,
chlad v břitkém ducha záblesku;
já v hněvu žil, on ve stesku.
Hru vášní znávali jsme oba.
Vždyť život stejně krušil nás,
i plamen srdce v obou zhas,
a oba táž čekala zloba:
lidí i sudby slepota
hned na úsvitu života.

XLVI

Kdo žil a myslil, tomu snadno
pohrdat lidmi v nitru svém.
Kdo cítil kdy, ten vzrušen na dno
je nenávratna přeludem:
ta tam jsou okouzlení mladá,
vzpomínky v něm jak sykot hada
a lítost, lítost hlodavá.
To všecko časem dodává
veliký půvab rozhovoru.
Nejprve Oněginův vtip
mě bouřil; pak jsem zvykl líp
i jízlivosti jeho sporů
i žertům jeho nakyslým
i jeho epigramům zlým.

XLVII

Jak často za to léto krásné,
kdy noční nebe nad Něvou
tak průzračné je a tak jasné,
a veselé sklo vod svou hrou
neobráží tvář Dianinu,
my vzpomínek oddáni vínu
na prchlou lásku zašlých let,
zas vroucí, bezstarostní hned,
jsme dechem noci laskající
se opájeli v mlčení!
Jak v zpěvné háje z vězení
přenáší spánek vězně spící,
i nás ke zdrojům mladých let
svou rukou blouznivý sen ved.

XLVIII

Z té duše v žal se potápěje
a opřen o žulový rám,
stál Oněgin pln beznaděje
jak básník, jenž se popsal sám.
Vše tálo v tichu; jenom v dáli
tu a tam stráže zahoukaly;
a za domy hluk drožky kdes
se po Miljonné lehce nes.
Jen loďka s vesly, jež se chvěla
nad dřímající řeky jas;
a z šera dojímala nás
intráda rohů, píseň smělá.
Však sladčej prostřed zábavy
zní Torquatovy oktávy.

XLIX

Ó, adriatické vy vlny,
ó, Brento! Ne, přec uzřím vás,
a inspirace znova plný,
uslyším kouzelný váš hlas.
Je svatý vnukům Apollona;
já z hrdé lyry Albiona
jej znám, je tolik blízký mi.
I opájím se zlatými
nocemi, něhou Itálie
a s mladou Benátčankou tmou
se plavě černou gondolou,
jež v tichu samo tajemství je,
já slova nalézám, jež dmou
se řečí lásky s Petrarkou.

L

Což, dočkám svobody se ještě?
Té v dálce, jež tak krásná je?
I čekám slunce v proudech deště,
nad mořem plachtám kývaje.
Pod pláštěm bouří, po prostoře
vln, v nichž se volně vzpíná moře,
kdy ve velký se pustím běh?
Je čas opustit nudný břeh,
kde živlů hněv se na mě řítí,
čas na vodách, v nichž zuří děs,
pod nebem Afriky mé kdes
o mračné Rusi teskně sníti,
kde strádal jsem, kde miloval,
kde srdce své jsem pochoval.

LI

Oněgin záhy by byl se mnou
se rozjel z vlasti do světa.
Vtom ale sudby ranou temnou
čas rozvedl nás na léta.
Zemřel mu otec. Věřitelé
hned do kleští ho vzali cele.
I Evžen měl však metodu.
Nač soudit se? Nač neshodu?
řek smečce lačných platoberů
a klidně, aniž cítil žal,
své dědictví jim zanechal,
nevida valné ztráty věru.
Snad tušil též smrt strýcovu.
Vždyť stařík zrál už do hrobu.

LII

A vskutku — jak vše život složí!
List od správce tu náhle byl:
Strýc leží na smrtelném loži
a rád by se s ním rozloučil.
Jen dočetl tu smutnou řádku,
Oněgin ke strýcovu statku
úprkem na poštu si sed
a zíval raděj předem hned,
ochoten, pro peníze sice,
se nudit, přetvářet a lkát
(zde začal jsem svůj román psát),
když dorazil však do vesnice,
strýc ležel mrtev: zemská dlaň
už čekala na svoji daň.

LIII

Po dvoře pobíhali sluzi.
A k nebožtíku ze všech stran
se sjeli zlí i dobří druzi
za přitažlivým zvukem hran.
Pak nebožtíka pochovali.
Popi a páni hodovali.
Načež, jak vykonal by dost,
se vážně loučil každý host.
Tak Oněgin náš nepořádný,
jenž dosud všecko utratil,
najednou pánem půdy byl,
měl pole, závody, les chladný
a rybníky, a cestou v sad
si liboval své sudby zvrat.

LIV

Tak na dva dni ho upoutaly
v dál táhnoucí se lány luk,
chlad hájů, v nichž si vánky hrály,
a na potoce vlnek zvuk,
už třetí den však háj, chlum bílý
i s polnostmi ho nebavily
a budily v něm ospalost.
Hned nato pochopil náš host:
i venkov nudný je v své kráse,
byť bez bálů a promenád,
paláců, veršů, karet snad.
A chandra sáhla po něm zase
a táhla za ním jako stín,
jak věrný pohled manželčin.

LV

Já zrodil se pro život klidný,
jenž v ticho vsí spí ponořen.
Tam zvučněj zní hlas lyry vlídný,
tam živěji plá tvůrčí sen.
Tam, dobré nečinnosti oddán,
nad pustým jezerem se toulám,
můj zákon far niente zní.
Tam, duše má, najdeme vždy
svou svobodu a sladkou něhu:
čtu málo, zato mnoho spím,
větrné slávy nelovím.
Cožpak jsem v zašlých roků běhu
v své nečinnosti naivní
neprožil nejšťastnější dni?

LVI

Mne květy, láska v háji stinném
a ves a klid vždy vábily.
Vždy mezi mnou a Oněginem
rád zdůraznil bych rozdíly,
by jednou čtenář posměvačný,
či popletených klevet lačný
původce, luště po letech,
co divného v mých verších těch,
bezbožně nemoh opakovat,
že portrét jsem si načmáral
jak Byron, pyšný lyry král,
jako by básník nemoh snovat
verš o pracizí podobě
a nepsat jenom o sobě.

LVII

Jen krátce. Básník odjakživa
se stápí v lásky iluzích.
Tvar milovaných věcí splývá
mi v sen a tajný obraz jich
má duše uschráněla v taji.
Pak v dechu Múzy ožívají.
Tak bezstarostně opěval
jsem děvče z hor, svůj ideál,
i zajatkyně od Salgira.
A teď co chvíli tajemně
se právem přátel ptáte mě:
„Rci, o kom blouzní tvoje lyra?
Které z těch dívek žárlivých
věnuješ lyry pláč a smích?

LVIII

Čí pohled, jenž tě inspiroval,
tě za tvůj zádumčivý rým
dojemnou přízní obdaroval?
A koho zbožnils veršem svým?“ —
Ó, pranikoho, druzi moji!
V své teskné lásky nepokoji
já bez útěchy zůstal jsem.
Je blažen, kdo v snu horečném
spjal lásku s rýmem; on tak zdvojil
svou lyru svatě blouznivou,
jda za Petrarkou cestou svou,
i muka srdce upokojil
a slávou též se ověnčil.
Já v lásce němý hňup však byl.

LIX

Pryč láska je. Leč slyším Múzu,
jež sklonila se k vyschlým rtům.
Svoboden, znovu hledám drúzu
tajemných zvuků, citů, dum.
Když píši, srdce nestýská si,
a pero — zapomnělo asi —
už nerýsuje na papír
tvář za tváří a nožek vír;
žár z popela už nezaplane.
Stesk cítím sic, však nepláči
a brzy, brzy zatlačí
den stopy bouře z duše štvané.
Pak s eposem svým začnu hned.
Bude mít zpěvů dvacet pět.

LX

Už promýšlel jsem formu plánu,
už hrdina mnou pokřtěn byl.
A zatím v práci na románu
jsem první hlavu dokončil.
Zrak často textem přísně pluje.
Leccos se, pravda, neshoduje,
však měniti nic nehodlám.
Cenzuře dlužný obol dám;
ať kritik hodně potravy má,
čta knihu mou. Pak piš, co chceš!
Spěš tedy k něvským břehům, spěš,
novorozená básni ty má!
To budiž slávy přídavek —
hluk, žvást a hodně nadávek.