VYNECHANÉ SLOKY
Z HLAVY PRVNÍ
IX
Žár srdce záhy tak nás mučí,
jak Chateaubriand kdesi řek.
Ne příroda nás lásce učí,
spíš první svůdný románek.
Žít, poznat ji spěch lačný máme
a v románě ji poznáváme.
Sedají léta v naši líc,
nás nepotěšilo, žel, nic.
Zkušenost předstihnuvše krásnou,
své štěstí kalíme si, vím.
Hle, zmizí pojednou a s ním
i vroucí ohně mládí zhasnou.
I nad Evženem stál ten mrak.
Jak poznal zato ženy však!
Z HLAVY DRUHÉ
Konec sloky VIII
že věčný rod jich ustele
nám v slávě světel, jejichž chvění
nás jedenkráte ozáří
a lidstvo štěstím obdaří.
Z HLAVY TŘETÍ
Konec sloky III
Od dávna se tak bavívali.
Děvečky stojí u dveří,
jako když očím nevěří,
nového souseda si chválí,
a venku lidé z vesnice,
zas koně kritizujíce.
Z HLAVY ČTVRTÉ
I
Na prahu života mnou vládlo
lstné, krásné slabé pohlaví.
Jak svrchované zaklínadlo
mi vnikly ženy do hlavy.
Jen jimi duše zahořela,
mým srdcem tehdá žena spěla
jak obraz božství nad světem.
A kralovala v nitru mém.
Jen v závrati jsem doved snésti
dech její dokonalosti.
Stesk po ní plul mou bytostí
jak nedosažitelné štěstí.
U milých nohou žít i mřít —
o jiném neuměl jsem snít.
II
Pak zase jsem ji nenáviděl
a třásl se a slzy lil,
se steskem, s hrůzou jsem v ní viděl
jen výtvor zlobných, temných sil.
A její pohled pronikavý,
hlas, úsměv, řeč i pohyb hlavy,
vše bylo otráveno v ní,
ze všeho přízvuk zrady zní.
Já bránit mohl se jen stonem
čarodějce, jež lačnila,
by krve mé se napila.
Leč pak jak před Pygmalionem
tu mramorový kámen stál,
by za chvíli už žil a plál.
III
Prorockým slovem lyry dávné
nechť promluvit smím, příteli.
Lileta, Temira i Dafné
z mých snů už dávno zmizely,
jen jedna však v tom kruhu najád…
Tou jedinou jsem býval zajat.
Leč byl jsem milován a kým
a kde, jak dlouho…? Co však vím,
nač máte vědět vy? Nač věru?
Co bylo, zašlo marně v hrob.
Spíš poznejte, že od těch dob
mé srdce ochladlo už v šeru
a zatáhlo se před láskou
v svém prázdnu němotou a tmou.
IV
Už dávno vím, že dámy samy,
tajemství nemohouce skrýt,
nemají sympatií s námi,
jen vlastní hýčkajíce cit.
Nadšení naše paličaté
je velmi baví častokráte,
a chápu, že jsme pro smích jim
a zcela po zásluze, vím.
My, zvyklí v otroctví se zadat,
almužnou od nich lásku chcem,
jen lásku v bludu šíleném,
jako by bylo možno žádat
od motýlů či fialek
hlubokou vášeň, lidský vděk.
XXXVI
Jsou daleko už, v mhu se tratí…
A střelec, křižující pláň,
je hotov básně k čertu hnáti,
mrzutě odkládaje zbraň.
Neb každý svoji kořist loví,
každý své milé vášni hoví:
kdo míří na zvěř ručnicí,
kdo hledá rým jak básníci,
kdo drzé mouchy na zdi bije,
kdo vládnouti chce potají,
kdo válkami se opájí,
kdo labužnicky víno pije,
kdo miluje zármutku děs.
A všade zla a dobra směs.
Konec sloky XXXVII
… Jeho kroj
by budil snad váš nepokoj.
XXXVIII
Chodíval vždycky v ruské blůze,
hedvábný šál měl jako pás,
tatarský chalát, dlouhý tuze,
a čapku s bílým štítkem zas.
Sousedka jeho Potměšilá
už dávno uražena byla
i se sousedem Drobinkým
neslušným, divným šatem tím,
Své nevšímavosti snad díky,
či že té dámy málo dbal,
si ovšem po svém chodil dál
a neměl touhy měnit zvyky
jen sousedům svým po chuti.
Čímž se jim ihned znechutí.
Z HLAVY PÁTÉ
XXXVII
In puncto hostin, pěvče Troje,
i s Olympem se hodlám přít.
Však — vyznám čestně — báseň tvoje
vždy jindy musí zvítězit:
kdejaký hrdina tvůj divý,
kdejaký boj o trojské nivy,
tvůj Zeus, tvoje Kyprida
dějinám více slávy dá
než Evženova hlava chladná,
než nuda v naší vesnici,
než Istomina tančící,
než naše vzdělanost, tak snadná;
však Táňa víc mi znamená
než tvoje zhoubná Helena.
XXXVIII
Kdo chtěl by pochybovat dále,
byť pro Helenu po sto let
pustošil Menelaos stále
ubohých Frygů lán a květ,
byť na otázku Priamovu,
kdo pravdu má, sbor starců znovu
odvětil soudem žárlivým:
Paris — a Menelaos s ním.
Chce čtenář o zápasech písně?
Však prosím, aby posečkal.
Jen shovívavě čtěte dál
a úvod nesuďte tak přísně.
Boj bude. Nejsem zvyklý lhát.
Ba mohu na něj přísahat.
XLIII
A dívky jako po manéži,
kde hrdé klisny vede bič,
se v rukou mužů chvějí, běží
v tanečních kruzích někam pryč.
Pětuškov v ostruhách tu září,
ač sloužíval jen v kanceláři,
a Bujanov svým podpatkem
zle zřídil naleštěnou zem;
dupali, hřměli, skotačili,
čím dál, tím silnější je kvas,
i došlo na junáctví zas,
tak tak že v dřepu nekřepčili.
Ó, trochu lehčej, říkám vám,
a pozor na střevíčky dam!
Z HLAVY ŠESTÉ
XV
Žárlivost, já vždy dobře chápal,
je stejná nemoc jako mor,
jak splín, jak mozkových blan zápal,
jak šílenství, jímž duch je chor.
A s horečkou, s tou zcela souzní;
má stejné teploty a blouzní
a stejné sny má. Bože můj,
jenom nás před ní ochraňuj!
Vždyť není strašnějšího trestu
nad osudné to trápení.
Kdo přežil je, ten bez chvění
by, věřte mi to, klidně snes tu
i žár hranice plamenné,
i srdce kata z kamene.
XVI
Z mých úst se hana nevydere,
neb nechci rušit hrobu klid;
tebe už není — tebe, které
v mladosti bouřné byl můj cit
zavázán za zkušenost hrůznou,
za chvíli ráje sladce luznou!
Jak v útlém dětství vedou nás,
tak duši něžnou trýznilas
a hloubce smutku učívala.
V mou krev jsi něhu dýchala,
lásku v ní podpalovala,
až krutou vášnivostí vzplála.
Ty tam jsou však ty těžké dni.
Mučivý stíne, klidně spi!
XXXVIII
Anebo, až by rezí žravou
mu zničil život hořký jed,
on mohl nesmrtelnou slávou
žurnálů čísla napájet.
Učitel lidí, mamič druhů,
v potlesku, kletbách maje vzpruhu,
moh dovršiti krutou pouť,
by nakonec moh povzdechnout
jak Kutuzov náš, či jak Nelson,
na triumfy své pohleděv,
či v oprátce jak Rylejev,
či v exilu jak Napoleon.
— — —
— — —
XLVII
V hemžení lstivých, malodušných,
zhýčkaných, prázdných synáčků,
ničemů nudných, směšně slušných
a tupých soudců ve fráčku,
modlitby drmolících rtíků
a dobrovolných nevolníků,
v hemžení všedních, snobských scén,
uctivě zrádných mužů, žen,
v hemžení chladnokrevných soudů
leckteré prázdné nádoby
a tlachání, jež rádo by
vykříslo jiskru v shnilém troudu,
v té tůni, kde tak vesele
se s vámi koupám, přátelé!
Z HLAVY SEDMÉ
VIII
Však přece jednou za soumraku
z těch děvčat jedna přišla sem
a zdálo se, že v jejím zraku
se tajně chví žal se steskem.
Zalita mimovolným strachem,
stanula před drahým tím prachem
a jako třesoucí se stín
tu stála v slzách, ruce v klín.
Vtom zazněl krok a statný zmíry
ji hulán tady překvapil;
byl růžolící, štíhlý byl
a pyšný na své černé kníry,
a hrdě, kloně šíji svou,
zazvonil před ní ostruhou.
IX
A dívka na vojína vzhlédla:
tvář jeho zlostí hořela —
a dívka vzdechla, náhle zbledla
a jenom tklivě mlčela.
Hrob osiřel. A básníkova
nevěsta zašla beze slova
s vojínem svým, a nikdy již
ji z hor sem přijít neuzříš.
XXXIX
Ó Moskvo! Moskvo! — — —
— — —
Z HLAVY OSMÉ
Konec sloky II
I Dmitrev byl náš vlídný přítel;
tradice ruské věrný ctitel,
nám shovívavě naslouchal
a plaché Múze štěstí přál.
I ty, v němž hloubka nadšení je,
básníku všeho krásného,
idole srdce ženského,
i ty z horoucí sympatie,
i tys mi ruku podával
a k čisté slávě jsi mě zval!