PUTOVÁNÍ ONĚGINOVO

Kdo ústy světa souzen bývá,
ten, pochopíte, nesnáší,
když fáma společnosti divá
ho jako blázna roznáší
a zednářem či kvakrem zve ho,
Byronem střihu zdrobnělého
neb Démonem mým někdejším.
Oněgin — půjdem znovu s ním —
šestadvacetiletý náhle
v prázdnotě žití neobsáhlé,
v souboji druha zastřeliv,
bez cíle, v spárech nudy živ,
bez ženy, služby, v srdci chlad,
už dávno něčím se chtěl stát.

Nudil se, platě za Melmotha
či jinou masku koketní.
I našel v sobě patriota
za oněch mokrých, nudných dní.
A Rusko rázem utěšeně
u něho, páni, stouplo v ceně,
už zamilován v mžiku je,
už o Rusku jen horuje.
A Evropu už nenávidí,
tu politicky suchou zem,
s jejím shonem a rozvratem.
A chystá se a v duchu vidí
svatou Rus, její roviny
a města, moře, pustiny.

I sebral se — a s jarou silou,
bylo to v červnu, třetího,
v kolesce lehké cestou bílou
poštovní koně nesli ho.
Polodivoce cesta plyne.
Veliký Novgorod mu kyne.
Náměstí zkrotla — prostřed nich
odbojný zvon už dávno ztich,
leč bdí tu stíny velikánů:
tu dobyvatel Skandináv,
zákonodárce Jaroslav,
car Ivan Hrozný, vnuk Ivanův,
schýlené chrámy a kol nich
šum lidu časů minulých.

Ó tíseň, tíseň! Rychle dále
pospíchá Evžen. Z šírých měr
kmitají jako stíny stále
před zrakem Valdaj, Toržok, Tver.
U neodbytných selek tady
kupuje preclíků tři řady,
onde zas bačkory — a dál
po hrdých volžských březích bral
se ospale. Tu podle řeky,
tu horem zas jde koní klus.
A versty letí; skřípe vůz
a vozků zpěv a křik a skřeky
se nesou prachem. Evžen spí,
až na Tverské se probudí.

A Moskva Evženovi kyne
divokým spěchem, shonem svým;
svod dívek svých kol něho vine
i rybích polévek svých dým.
V anglickém klubu, kde si hráli
pro pokus na parlament malý,
kde seděl zamyšlen a tich,
debaty slyšel o kaších.
Byl nápadný. A věru mnozí
se o něm pilně bavili.
Měl zájem Moskvy na chvíli.
Jednou jak zvěda se ho hrozí,
pak k jeho poctě skládá rým
a namlouvá ho pannám svým.

Ó tíseň, tíseň! — V Nižnij spěchá,
vlast Minina. Tu Makarjev
své bohatství mu vidět nechá,
tu kypí starosti a krev.
Sem svezl Ind své perly matné,
Evropan svoje víno špatné;
se stádem koní vybraných
ze stepí se tu nomád mih.
Hráč přivezl sem hry své dvoje,
v karty i kostky hotov hrát,
statkář zas dcery zralých vnad
a dcerky loňské módy svoje.
Vše lže tu, kypí zvesela,
vším obchod vládne docela,

Ó tíseň! — Čeká na pohodu.
Už Volha, řek a jezer skvost,
ho zve na mohutnou svou vodu,
kde vítr v bílých plachtách rost.
Lovec se lehce zvábit nechá,
Oněgin loď si najmout spěchá
a pouť svou dolů obrací.
Zbujněla Volha — burlaci,
napřeni v ocelová bidla,
unylým hlasem zpívají
o smělých jízdách po kraji,
o ruchu zbojnického sídla,
jež Stěnka Razin proslavil,
když volžské vlny krvavil.

Zní píseň o nezvaných hostech,
kteří kdys loupili a žhli.
A už tu z písku stepí roste
Astrachaň, trhem proslulý,
v své slané břehy zabořený.
Oněgin v dávných dní svých scény
se zatím hlouběj propadal
a nezvyklý jsa na úpal,
komárů mračna nestydatá,
jichž bzukot na něj útočil,
a věru k zlosti krev mu pil,
z kaspických písků prchnout chvátá,
bez prodlení, pln tísně zas…
A jede rovnou na Kavkaz.

I vidí tu, jak Těrek divý
rve dravě příkré břehy své,
jak vznáší se král orel sivý
a jelen parohy ho zve.
Spí velbloud v stínu za útesem,
kůň loukou běží pod Čerkesem
a kolem stanů, koníků
se pasou stáda Kalmyků.
A v dáli zří kavkazské štíty.
Pouť volná je. Třesk zbraní ztek
tu přirozenou hradbu řek
a hor se záludnými kryty;
na březích Kury, Aragvy
se ruské stany bělají.

Už věčný strážce šírých pouští,
hrotivý Beštu, vroubí dál,
obklopen nižších chlumů houští;
už Mašuk v zeleni tu stál,
ten minerálních zřídel dárce,
jenž chorý zástup, mladé, starce,
k zázračným vodám shromáždil;
ten válečné cti oběť byl,
ten zlaté žíly, Venuše ten.
Churavec zde chce nastavit
v zázračných vodách žití nit,
koketa nazpět chce svůj květen,
starci by rádi dopili
se mládí zas — byť na chvíli.

Hle, všichni choří, všichni bledí…
Jen on, v snech hořkých ztracený,
Oněgin, se soucitem hledí
na kouřící se prameny.
A v hlavě šumí mu jak v úle:
„Proč mě jen neranila kule?
Proč nejsem sešlý na nohy
jak tento pachtýř ubohý?
Vedle tulského asesora
proč, raněn šlakem, neležím?
I o dně z cizích úst jen vím.
I já jak tato cháska chorá,
které to dopřál Stvořitel,
naději poznati bych chtěl.

Blažen, kdo stár! Blažen, kdo chorý!
Neb osud si ho v péči vzal.
Já jsem však zdráv, jsem mlád a volný;
co mohu čekat? Stesk a žal!…“
Nuž sbohem, sněžných štítů stráně!
I vy, Kubáně rovné pláně!
Teď jede k břehům vzdáleným,
a z Tamaně už přijel v Krym.
Ó, kraj, jenž fantazií zkrásnil!
S Pyladem Atrid střet se tam,
tam Mithridates skončil sám,
nadšený Mickiewicz tam básnil
a na pobřeží v stínu skal
na svoji Litvu vzpomínal.

Poprvé viděn, zrána, z lodi,
jak půvabný je krymský břeh,
k němuž mě vzpomínkami vodí
má krásná cesta v dávných dnech!
Taurida ve svatebním svitu!
Na jasném nebi z aksamitu
zářily hradby jejích skal;
a obraz lesů, vesnic stál
nám v zraku kruhem s údolími.
A onde u tatarských chat…
Jakým to ohněm byl jsem vzňat!
Vlnami stesku kouzelnými
jak plamen zaplavil mi hruď!
Ne, Múzo, ne! Už němá buď!

Těch citů, jež se ozývaly
v mém srdci! — Pohltil je svět.
Zašly, či změnily se v dáli…
Mír s vámi, smutky dávných let!
V ten čas se nutnými mi zdály
pustiny, krajky vln, jež tály,
i mořský šum i hradby skal,
i hrdé dívky ideál
i utrpení nesmyslná…
Leč jiný den a jiný sen;
žár mého jara usmířen,
spí poezie vzletuplná.
V pohár, jenž jejím vínem hrál,
já mnoho vody přimíchal.

Teď potřebuji obraz jiný:
o písečnaté stráni sním,
před chatou chci dvě jeřabiny
a vrátka s plotem zlámaným,
mrak v šedi dobře udělá mi,
za humny vysoký stoh slámy…
I rybník v stínu hustých jív,
kachňata, jichž jsem nedbal dřív.
A balalajku rád mám nyní,
opilý dupot třasáku
na vetchých prknech kabaku.
Mám za ideál — hospodyni
a touhou mou je — pouze klid
a mísa šči a pánem být.

V čas deště zašel jsem si kdysi
za dobytčího dvora zeď…
Tfuj! Jaké prozaické rysy,
toť flámské školy pestrá změť!
Byl jsem takový, rozkvétaje?
Rci, fontáno Bachčisaraje,
zda mne tvůj nekonečný šum
naplnil sny podobných dum,
když před tebou mi němě skanul
na mysl obraz Zaremin…
V těch pyšných, prázdných sálů stín
i Evžen vešel. Tiše stanul
tři léta po mně tu. Jak stál,
na mne si tady vzpomínal.

Oděsa plna prachu byla,
žhlo slunce. Žil jsem tehdy tam.
Kupecká píle okřídlila
sta plachet k tučným výpravám.
Tam Evropou vše dýše, bije,
tam jazyk zlaté Itálie
ulicí zvučí zvesela.
Třpytná tvář jihu prostřela
tu na všechno své pestré svity
a hrdý Slovan spěchá tu   a Francouz, Turek v chalátu,
Řek, Španěl, Rumun rozložitý
i snědý Nilu syn tu dlí,
Morali, korzár bývalý.

Oděsu zvučně popisoval
náš druh Tumanskij. Škoda jen:
příliš se do ní zamiloval
a zrak měl trochu pozastřen.
Jak pravý básník na procházku
šel nad mořem a všechnu lásku
k tomu, co viděl lorňonem,
vyslovil v skvělém slohu svém,
jímž proslavil zde sady města.
Žel, zamlčel však v díle svém,
že holá step je kolkolem,
že teprv od nedávna cesta
tu a tam nucena je dát
za horka v stromcích stín a chlad.
Kudy náš příběh vlastně chvátá?
Oděsou v prachu, řekl jsem.
Též dá se říc: Oděsou z bláta —
Kdo tvrdit mohl by, že lžem?
Tak pět šest neděl v roce asi,
když Zeus k bouřím vede časy,
do bahna spadlá Oděsa
na hustý močál poklesá.
Na domech loket bláta všady
a chodec jenom po chůdách
smí ulicí, jež budí strach,
v níž váznou lidí, vozů řady,
kde drožku vůl, když selže kůň,
jde tahat přes bezednou tůň.

Už zvoní však štěrk pod kladivy
a zachráněnou ulicí,
dlážděným městem jako divý
poletí povoz řinčící.
Oděse vlažné za dní deště
však bude scházet něco ještě.
Co myslíte? Nu, voda jen!
Daleko pro ni musí ven…
Nu, proto město neochoří!
Zvlášť ve výběru bohatém
když bez cla vozí víno sem.
A jižní slunce, blízko k moři…
Nač více si kdo vzpomene?
Vy kraje blahoslavené!

Když na korábu výstřel ranní
se z děla rozlehl, já hned
vždy rozběhl se příkrou strání
a dole u moře si sed.
Pak slanou vlnou občerstvený
a čibuk maje zapálený,
jak mohamedán v ráji svém
turecké kávy popil jsem.
Jdu na procházku. Ke Kasinu
jsem zamířil. Tam cinkaly
už sklenky. Markér ospalý
vychází na balkon, by špínu
vymetl dlouhým pometlem.
Dva kupci spěchají už sem.

Den čaroděj svou lehkou hůlkou
klid ulic v úprk obrací.
Jdou za prací i za potulkou,
však přece jen víc za prací.
Syn smělosti a kalkulací,
jde kupec po své ranní práci
se do přístavu podívat,
zda už mu Bůh loď vrátil snad.
Zda zboží, na něž denně čeká,
už karanténu minulo,
zda cizí víno připlulo?
Zda zpráva o moru ho zleká?
Kde požáry, kde válka, hlad,
a vše, o čem lze povídat?

My ale, mládež bez starosti,
ve směsi kupců kvapících
jsme na otázkách měli dosti
po cařihradských ústřicích.
Už jsou tu? Přišly? Jak jsme rádi!
Pospíchá nenasytné mládí!
Už třeseme se jako rtuť
na živých, tučných vězňů chuť,
citrónem lehce nasycenou.
Šum, spor, volání po víně
a Oton nosí hostinně
ze sklepa láhev ojíněnou.
Čas letí, účet hrozivý
se přitom tajně přiživí.

Leč stíny šera pospíchají
a běda, kdo se nevzchopí!
V opeře Rossiniho hrají:
Orfeus — chlouba Evropy.
Aniž kdy přísným soudcům hoví,
je věčně týž a věčně nový,
vylévá zvuk, jenž kvete jím,
v němž hoří melodie dým
v polibcích mládí, milování,
jen něha, plamen horoucí,
jak šampaňský proud, tekoucí
do sklenic v zlatém mihotání…
Lze víno však, jež kyne mi,
srovnávat, páni, s do-re-mi?

Těch kouzel, jež má paměť křísí!
Těch skel, upřených v tváře dam!
Těch letmých schůzek v zákulisí!
A primadona! Balet sám!
A lóže! Žena obchodníka,
nad její mladou krásou vzlyká
kruh otroků, jež uhostí
svou nyvou samolibostí!
Vnímavá napůl, napůl hluchá
k jich šepotu a k áriím
i k žertům vážně míněným…
A muž — spí v koutě na půl ucha,
zavolá fuora, zívne si,
a chrápaje, nás poděsí.

Hřmí finále; a sál se prázdní;
a davem zahemží se vjezd;
náměstí křikem davu zazní
při světle luceren a hvězd;
synové šťastné Ausonie
si pobrukují melodie,
jež popletly se trochu všem;
my k tomu recitativ řvem.
Je pozdě však. Oděsa dřímá;
a teplá, němá noc se chví.
Modravá záře měsíční
mlhavý obraz oblak snímá
nad průsvitavou tišinou.
Jen Černé moře hučí tmou…

Tak tady s novým kruhem přátel
já tehdy v Oděse jsem žil.
Kde byl můj chmurný cestovatel?
Já z hlavy jsem ho vypustil.
Není mým zvykem — jaké štěstí! —
korespondenci s druhy vésti
a Evžen též se nechlubil,
že by mě poštou zásobil.
A jaký tedy údiv ve mně,
posuďte, Evžen vyvolal,
když znenadání u mne stál
jak temný přelud jiné země;
jak uvítán byl od přátel
a jakou já jsem radost měl!

Přátelství, přírody daň vonná!!!
My na sebe jsme zírali,
jak auguři dva z Cicerona
pak tiše jsme se zasmáli…
— — —
— — —
— — —

Nu, dlouho jsme se nevodili
po bílých březích euxinských.
Osudy zas nás rozloučily,
a každý sám za nimi tíh.
Oněgin, velmi odkouzlený
a tím, co viděl, přesycený,
se pustil k něvským břehům sám
a já od milých jižních dam,
od tučných ústřic Černomoří
a od opery, od lóží,
i — jej! — od styků s velmoži
jsem odjel k lesům na Tříhoří,
v severní, dalekou tu ves
a těžký žal tam na mne kles.

Ať kdekoli jen osud chystá
si pro mne bezejmenný kout,
ať kamkoli dlaň jeho jistá
můj tichý člunek nechá plout,
tam, pozdní mír kde souzen je mi,
i tam, kde spočinu kdy v zemi,
všude a všude, citem jat,
svým druhům budu děkovat.
Ne, ne! Jak moh bych zapuditi
srdečnost jejich milých slov!
Sám, v davu, i jda na hřbitov,
já věčně budu v lučním kvítí
vás vidět, stíny Tříhoří,
v němž klid váš, sen mi zahoří.

I mírné Soroti břeh táhlý,
i rozčeřená návrší,
i stuhy cest, jež k hájkům táhly,
dům, kde jsme hodovali my,
ten azyl náš, jejž Múzy krášlí,
jejž písně Jazykova našly,
když přišel mladý z chrámu věd,
by v selský kruh náš poused
a nymfu Soroti mé zpíval
a kouzelným svým veršem dal
znít našim polím v šíř i v dál.
Mých písní též tam zůstal příval,
a větru v dar a v jedlí kvil
zpěv lyry své jsem zavěsil…