I

Ves, na níž Oněgin mřel nudou,
je z oněch koutů plných krás,
za které nebi díky budou
pět idylici v každý čas.
Dům statkářův stál o samotě,
ochráněn vrchem proti psotě
a s pěknou říčkou v průčelí.
V dál před ním luhy prostřely
svých lučin květ, svá zlatá pole,
a za nimi zříš vísky spát
a obraz pasoucích se stád,
a v hustých klenutích svých dole
se rozšuměl kout zahrady
pro zádumčivé dryády.

II

Ctihodný zámek vybudován
byl v přesném slohu vzorů svých,
po starém vkusu zevnitř chován
byl v klidných, trvalých svých zdích.
Tu každý pokoj vysoký je,
v salonu hedvábí zdi kryje,
krb pestrý všade, portréty
všech carů stěny posety.
To všechno nyní zestaralo,
viselo, stálo malátně.
Můj drahý přítel ostatně
se o to staral strašně málo
a zíval, unuděný brach,
v starých i v módních komnatách.

III

Sám pro pokoj se rozhod, dí mi,
kde starý morous před ním žil,
po čtyřicet let s komornými
se hádal, v okně mouchy bil.
Vše prosté tu: dubové stropy,
skříň, divan, stůl a ani stopy
skvrn po inkoustu nevidět.
Oněgin zotvíral vše hned:
tu účty, na nichž saze lpěly,
zde zaprášené sklenice,
tam láhve s moštem lepí se,
i kalendář tu zplesnivělý.
Na jiné knihy stařec prý
v své práci neměl chuť a kdy.

IV

Oněgin, sám v zámeckém chladu,
jen aby čas mu ušel líp,
vše zařídit po novém řádu
hned učinil si vážný slib.
V samotě, hodné filozofa,
on starou robotu si troufá
v desátek lehký proměnit.
Tím naklonil si rabský cit,
hněv zato padl na souseda;
i soptil v egoismu svém
nad Evženovým zločinem.
Druhý jen rty k úsměšku zvedá
a kdečí nářek stejný je:
Ten blázen nebezpečný je.

V

Návštěvy hrnuly se sice
v dnech prvních za Oněginem.
Leč pak, jak zaslech ze silnice
třesk kočárů, hned úprkem
hnal za statek hostitel milý,
kde hřebce mu už připravili.
Dotčení hosté, dobře tak,
už nikdy nepřijeli pak.
„Je hulvát,“ pomlouvali prudce,
„potrhlý zednář. Pije jen
červené víno celý den!
A dámám líbat nechce ruce.
Jen ne dí, nikdy prosím ne,“
ho pomlouvali společně.

VI

V svou ves se uchýlil v té době
i jiný statkář, by tu žil.
A stejně zlou kritiku sobě
hned u sousedů vysloužil.
Vladimír Lenskij zval se jménem,
duch göttingenský byl mu věnem.
Byl básník, ale mladý přec
a krasavec a kantovec.
Ze zamlžené Germanie
si přivez učenosti díl
a svobodomyslný byl,
duch vášnivý, jenž ve snu žije
a nadšeně vždy uvěří,
mávaje černou kadeří.

VII

Svět chladný s rozvratem svých mravů
mu duši ještě nezmrazil.
Ta koupala se ještě v splavu
přátelských slov, milostných chvil.
Byl srdcem naivní až běda,
pln naděje, jež vzdychat nedá,
a lesklé světa novoty
bral s důvěrou, pln dobroty.
Byl mlád. Sladkými vidinami
zaháněl nejistotu svou.
A smysl života ho mámí
svou přitažlivou hádankou.
Byť hlava se z ní točila,
přec zázrak, zázrak tušila.

VIII

I věřil, že by duše rodná
hned splynula s ním nejraděj,
že čeká na něj nesvobodná,
by zjasnil její beznaděj.
I věřil při své úctě k slovu,
za jeho čest i do okovů
že půjde druh; a bez gesta
že klevetníka potrestá;
že každému z nás předurčeni
jsou požehnaní přátelé,

— — —
— — —
— — —
— — —

IX

A jeho čistá láska k štěstí
a jeho soucit, jeho hněv,
jed v sladké slávy ratolesti
už dávno jitřily mu krev.
On s lyrou procházel kus světa;
pod nebem Schillera a Goetha,
jich poetickým plamenem,
ach, duše zahořela v něm.
A umění Múz povznesené
on nezahanbil, blažený;
a v jeho písních zamčený
vždy zpíval cit, jenž v hloub se klene,
zpěv panenského večera,
prostoty vážná nádhera.

X

Poslušen lásky, lásku zpíval
a v jeho písni svítil jas,
jak v prosté dívčině dum příval,
jak dětský sen, jak luna zas,
bohyně záhad, něžných lkání,
když plyne čistou nebes plání.
Pěl loučení i těžký žal,
stesk neurčita, mlhy dál,
a romantické růže zpíval.
A zpíval dálné končiny,
kde dlouho v lůně tišiny
se do svých vlastních slzí díval.
A zpíval zvadlý žití květ,
stár téměř osmnácte let.

XI

Na vsi, kde ducha v jeho tváři
jen Oněgin moh ocenit,
Lenskému brzo se statkáři
se zprotivilo pustě pít,
i prchal jejich opilosti,
jich rozumářské tlachavosti
o senoseči, o víně
a o psincích a rodině.
Nu, neplýtvali ve své řeči
poetickými výrazy
a vtipu, umu obrazy,
ba ani slušností zvlášť větší;
než hovor jejich milých žen
byl ještě méně vybroušen.

XII

Že bohat byl a krásný taky,
jak ženich býval Lenskij zván.
To už je zvyk. A matek zraky
byl pilně dcerám namlouván
ten poloruský soused sporý.
Jen někam vešel, rozhovory
se ihned točí k problému,
jak nudno neženatému.
Zvou souseda již k samovaru
a Duňa koflík nalívá,
i nutí ji, ať zazpívá.
Pak s doprovodem na kytaru
Dunička piští (Bože můj!):
Dnes večer pod okýnkem stůj!

XIII

Jenomže Lenskij ani stínem
nejevil touhu pouta nést,
spíš chtělo se mu s Oněginem
od srdce rozhovory vést.
I sešli se. Vlna a kámen,
verše a próza, led a plamen
jsou sotva si tak vzdáleny.
Ten skeptický, ten nadšený,
se spolu nejdřív nudívali.
Pak zvykli si, pak zapláli,
co den se navštěvovali
a nerozlučnými se stali.
Tak lidé — pravdu chcete-li,
se z dlouhé chvíle přátelí.

XIV

My však i tohle sotva známe.
Ba, znechuceni všedností,
za nuly všechny lidi máme
a sebe za osobnosti.
Hrajem si na Napoleony
a lidských tváří miliony
jsou pro nás pouhou podnoží.
Cit, ten už člověk odloží.
Evžena snést lze líp než jiné,
neb byť i lidi dobře znal
a celkem jimi pohrdal,
k pravidlu výjimka se vine:
zas jiné uměl ocenit
a v cizí svět se uměl vžít.

XV

S úsměvem na Lenského zírá.
Básníkův hovor vzrušený
a soudů vratká ještě míra
a pohled věčně nadšený —
tím vším se octl v světě novém;
i nerušil ho ani slovem,
jež zmrazilo by jeho cit.
A chápal: k čemu pohoršit
to štěstí chvíle v snu jen stálé?
I beze mne mu přijde čas,
ať zatím žije, věří v nás,
ať věří v světy dokonalé.
Promiňme horké blouznění
mladému bludu v plameni.

XVI

Spor vždy se vracel mezi nimi
a vždy se debatovalo.
Národy se zákony svými,
objevy vědy, dobro, zlo,
pověry, jež čas nerozdrtí,
tajemná přitažlivost smrti,
svět s osudem, vše v směsici
šlo před dvou soudců stolici.
Poeta pod přilbou své hřívy
pak opět s žárem, s výkřiky
čet ze severní epiky
a Evžen, přítel přívětivý,
byť zrovna mnoho nechápal,
mu pozorně vždy naslouchal.

XVII

Nejraděj na samotě tady
o vášních ovšem mluvili.
Zbaviv se jejich krutovlády,
Oněgin, jehož znavily,
měl po nich přízvuk stesku v hlase.
Je blažen ten, kdo vykoupá se   v svých vášních, by jim sbohem dal.
Víc blažen, kdo jich nepoznal,
kdo lásku léčil útěkem z ní   a smíchem hněv. Kdo prožíval
se ženou, přáteli svůj žal,
jenž žárlivce tak krutě vězní,
kdo dědictví své po předcích
neprokarbanil v kartách lstných.

XVIII

Když doplujeme pod prapory
k dnům moudrým, v nichž mír plápolá,
když zhasne vášní plamen chorý
a úsměch jen v nás vyvolá
křeč svévolná, vzruch opožděný,
naivní echo dávné scény,
svých strastí odhodivše kříž,
teď rádi nasloucháme již,
jak cizí vášně kolem vanou,
by v srdcích nám jen dozněly.
Tak invalida zvetšelý
svůj sluch ochotně stáčí stranou,
kde mladý borec nesmělý
se svěřuje v sluch příteli.

XIX

Však zato rozhořelá mladost
nic nedovede skrýt, nic lhát!
Svůj odpor, lásku, žal i radost
vždy ochotna je vyžvatlat.
Jak ten, jenž lásku svou už zmařil,
naslouchal Evžen s vážnou tváří,
když básník na pospas mu dal
své srdce, lásku svou a žal.
Jak jenom důvěřivost svádí
nás k hloupé upřímnosti, žel!
Oněgin lehce vyzvěděl
milostný román jeho mládí.
Však běda: příběh citový
nic nového nám nepoví.

XX

Ach, miloval, jak dnes už znova
rád nelze mít! Jak šílená
je dnes jen duše básníkova,
k snům velké lásky určená.
Zas věčně táž blouznivost dlouhá,
zas věčně tatáž stará touha,
zas věčně tentýž stejný žal!
A ani zmrazující dál
a léta s rozluky své hrůzou
a dálný svět, jenž krásný je,
ba ani filosofie,
ba ani sladké lekce s Múzou
v něm nedovedly přetavit
panenským ohněm vzňatý cit.

XXI

Jak hocha ještě uchvátila
ho Olga. Svědkem zábav byl,
v nichž vyrostla ta malá víla,
o jejíž lásce sladce snil.
Zřel pod stromy, jak dívka milá
na lukách věnečky si vila,
a rodiče a přátelé
už viděli je v kostele.
V luk, hájů požehnaném klínu,
jsouc krásná v nevinnosti své,
již strážný matčin pohled zve,
jak konvalinka kvetla v stínu,
v němž němé trávy ukryly
ji před včelami, motýly.

XXII

To ona snílka obdařila
přec vzruchem první mladosti.
Myšlenka na ni rozvířila
v něm první struny radosti.
Sbohem, vy zářivé sny rána!
Zamiloval si stínem stlaná
zákoutí samot, němou zem
a noc a hvězdy s měsícem.
A lunu zvlášť, tu lampu výší,
jíž oba věnovali jsme
sta procházek v tmě soumračné
i slz, jež tajná muka tiší.
Teď ovšem, teď v ní vidím jen
náhražku matných luceren.

XXIII

Vždy poslušná, vždy skromná byla,
vždy jako jitro zářivá,
jak básníkův svět prostomilá,
jak pocel, jenž se rozplývá;
a modré oči barvy nebe
a smích, jímž ověnčila sebe,
a gesta, hlas a útlý pás,
vše na Olze… vše stejné as   jak v románech. Tam zobrazení
je její. Portrét milý tak.
I já jej rád měl. Nyní však
mě nudí nad vše pomyšlení.
A teď, už dlouho o tom sním,
vám starší sestru vylíčím.

XXIV

Nuž začíná se nová scéna,
v níž představím vám Taťánu.
Já poprvé snad toho jména
jsem směle užil v románu.
Proč ne? Je příjemné a zvučné.
Je ovšem, vím to, nerozlučné
s představou nevolnických žen
a s množstvím starobylých jmen.
Než přiznejme, že velmi málo
se vkusnosti, zvlášť ve jménech
(neřku-li v různých verších těch),
nám od osvěty dostávalo.
Jen strojenosti, té až až   dnes v Rusku u vzdělanců máš.

XXV

Tož Taťánou ji zvou. A věru,
bez krásy, tváře ruměné,
jež obdařily druhou dceru,
kdo všimne si ji, vzpomene?
Divoká, teskná, mlčenlivá,
jak plachá lesní laň se dívá,
a mezi svými bezmála
jak cizí se vždy chovala.
Za svého dětství přec jen s dětmi
si nikdy družně nehrála
a otci, matce vtiskala
jen nechtíc polibek vždy letmý
a často sama celý den
sedala mlčky u kamen.

XXVI

A zádumčivost, družka její
od prvních let, od prvních zim,
jí krášlila i v beznaději
tok venkova svým zasněním.
Ty něžné prsty vždy se střehly
dotknouti vyšívání, jehly,
a ornamenty z hedvábí
tkát do plátna ji nevábí.
Jak se chuť vládnout rodí vždycky?
Děťátko s loutkou poslušnou
se učí žertem, lehkou hrou
být způsobné — toť zákon lidský.
A podle vzoru maměnky
zas komanduje panenky.

XXVII

Než Taťána v těch letech loutku
do rukou nikdy nebrala.
O městě, módě si v svém koutku
s ní pranic nepovídala.
K hrám dětským lhostejná vždy byla;
když zato zima přikvačila,
strašlivé báje v nočních tmách
kouzelný vzbouzely v ní strach.
Když stará chůva svolávala
kruh malých družek Olžiných
a po louce se honil smích,
jen Taťána si nezahrála
a omrzele hleděla,
jak tlupa kolem letěla.

XXVIII

Sedala ráda na balkónu,
na úsvit jitra čekajíc,
co po blednoucím nebesklonu
proud hvězd se propadával v nic
a vítr, časný věštec rána,
vál v dál přes pole zaoraná,
proudilo světlo v země klín.
Když v zimě dlouhý noční stín
se pyšně na půl světa dívá
a dlouho jako v temnici
při zamlženém měsíci
si líný východ odpočívá,
Taťána, zvyklá brzo vstát,
si rozsvěcela v temný chlad.

XXIX

Čtla záhy román po románu,
jež nahrazovaly jí svět.
Do Richardsona zahrabánu
ji zříš a Rousseau též ji plet.
Taťánin otec, z gruntu dobrý,
nepatřil duchem mezi obry,
však v knihách škody neviděl,
aniž kdy touhu čísti měl.
Za pouhou hru je vždycky míval
a nezatoužil celý věk
se podívati na svazek,
jenž v lůžku dceřině se skrýval.
A Richardson to přece byl,
jenž manželku mu pobláznil.

XXX

Ta milovala Richardsona
ne proto, že by četla v něm,
ne proto, že pro Grandissona
by pohrdala Lovelacem,
však proto, že je nejraději
moskevská sestřenice její
mívala, kněžna Alina.
Jak na ty doby vzpomíná!
Nevěstou byla tehdá sice,
však vzdychávala po druhém,
jenž srdcem, ba i rozumem
jí po chuti byl mnohem více.
Ten Grandisson byl slavný pán,
hráč, floutek, gardy kapitán.

XXXI

Jak on i ona oblékala
se slušivě a podle mód.
Ani se ovšem nenadála
a k vdavkám přinutil ji rod.
A bodrý muž, by zmírnil smutek,
ji odvez rychle — moudrý skutek —
v svou vesnici, kde manželka,
jež zoufala si, tajně lká
a ducha nabývajíc zase,
div rozvésti se nedala;
pak pro domácnost zaplála
a zvykla, upokojila se.
Vždyť zvyk nám shůry seslán byl,
aby nám štěstí nahradil.

XXXII

Stesk, pro nějž léku nebylo jí,
byl zvykem zpola zahlazen.
Je něco však, co zcela hojí.
Toť objev hodný moudrých žen,
jež uvažují s myslí chladnou:
tajemství, kterak samovládnou
moc nad mužem si osvojit.
V něm došla míru, našla klid.
Pak péče o dům v ní jen hrála,
špižírnu, účty řídila,
rekrutům hlavy holila,
solila houby, lázně brala
a neptajíc se manžela
natlouci služkám uměla.

XXXIII

Kdys v alba něžných dívek psala
svou krví, celou duší svou.
Praskovju Polinou radš zvala,
mluvila řečí zpěvavou;
korzety měla velmi úzké
a po francouzsku hlásky ruské
uměle nosem říkala;
však brzo toho nechala:
na korzet, alba, na Polinu
už dávno myslit přestala
a dávno nejmenovala
Selinou hloupou Akulinu;
i začla chodit v županu
a v čepečku hned po ránu.

XXXIV

Muž upřímně ji milovával
a v pevné důvěře k ní žil.
Vždy předem za pravdu jí dával,
v chalátu chodil, jed a pil.
Tak klidně dni mu ubíhaly.
Pak po večerech loudávali
se k němu dobří sousedi.
Ti na škrobenost nehledí
a po domácku, vždyť se znali,
zatímco Olga lila čaj,
sklepali mnohý místní taj
a navzájem si postýskali.
Tak čas jim ušel. Ospalí,
sousedé domů spěchali.

XXXV

Za pomalého života si   pradávné zvyky chránili.
V hýřivé masopustní časy
se u nich bliny smažily.
Vždy dvakrát v rok půst držívali,
pro kolotoče horovali,
pro písně, pro veselice.
Když lid v den svaté Trojice
se na mši v ospalý mír hloubil,
dojatě na svěcený květ
tři slzy uronili hned.
Kvas jako vzduch jim potřebou byl.
A jídla na stůl pro hosti
nosili podle hodností.

XXXVI

Tak stárli po celou tu dobu.
Pak před manželem dokořán
se otevřely dveře hrobu.
A nový věnec byl mu dán.
Smrt nalezla ho před obědem.
I oplakaly před sousedem
ho děti s věrnou manželkou
a smutně na pohřeb mu jdou.
Býval to prostý, dobrý bárin.
A tam, kde leží jeho prach,
náhrobní kámen hlásá, ach:
„Smířený hříšník, Dmitrij Larin,
služebník Páně, brigadýr,
zde pod kamenem našel mír.“

XXXVII

Když ke svým penátům se vrátil
Vladimír Lenskij v rodnou zem,
navštívil hrob, v němž druha ztratil,
a vzdych nad jeho popelem.
Bylo mu teskno nad kamenem.
„Poor Yorick!“ vzdych si dlouhým stenem.
„On na rukou mě držíval.
Jak často za dětství jsem hrál
si s jeho očakovským řádem!
On Olgu sliboval mi dřív
a říkal: Zda se dočkám živ…?“
A tesklivým se třesa chladem,
Vladimír sedl si a psal
mu na památku madrigal.

XXXVIII

I rodičům svým, žalem zmámen,
zde psal kdys — jaká tesknota! —
bolestnou rukou svoje Amen…
Ach běda! V brázdách života
za pokolením pokolení
jdou, dozrají a v prach se mění
po vůli Prozřetelna v tmách;
a noví jim jdou po stopách.
I dnešní povětrní lidé
jdou, bujejí a k posledu
se stísní ve hrob pradědů.
A také náš čas přijde, přijde
a naši vnuci jedenkrát
i nás přitlačí v hlíny chlad!

XXXIX

Jen pijte, pokud času dosti,
ten život lehký jako van.
Rozumím jeho nicotnosti
a nejsem k němu připoután.
Zavírám oči před vidinou;
však srdcem někdy přec jen plynou
mi bludné hvězdy nadějí.
Bez lehce světlých šlépějí
bych nerad chtěl svět opustiti.
Bdím, píši přec ne pro potlesk —
a přesto zalká ve mně stesk
svůj žalný úděl proslaviti,
by hlásal mě, jak srdce tluk,
alespoň jeden, jeden zvuk.

XL

Snad v něčím srdci zazní přece;
a osud se svou perutí
mé strofě nedá zhasnout v řece
věčného zapomenutí.
Snad — je to možná jen klam touhy —
ukáže jednou prosťák pouhý
můj portrét, jejž jsem proslavil,
a řekne: Hle, to básník byl.
Ber tedy díky moje vždycky,
ctiteli mírných Aonid,
v němž srdce nepřestalo bít
pro básní mých zpěv etherický,
ty, jehož vlídná ruka kdy
pohladí laury starcovy.