I

„Kam? Tihle básníci jsou pěkní!“
— Buď zdráv, Evžene, pospíchám. —
„Já nedržím tě. Jen mi řekni,
kam jezdíš vždycky večer. Kam?“
— Jdu k Lariným. — „To divím se ti.
Jak možno takhle ubíjeti
svůj každý večer, den co den?“
— I jdi! — „Nechápu. Řekni jen,
že nemýlím se ani trochu:
prostinká ruská rodina
a věčná zavařenina
a hrozné pohostinství, hochu,
a nekonečný nudný tlach
o dešti, lnu a o kravách…“

II

— V tom přece není pranic zlého. —
„Jen nuda, hochu, přisámbůh.“
— Jsem syt módního světa tvého,
mně domácí se líbí kruh,
kde mohu… — „Zase pastorále!
Než nebudem se hádat dále.
Ty jedeš. Lze jen litovat.
A poslyš. Nemohl bych snad
poznati předmět tvého smutku,
tvých radostí a neklidu,
tvé poezie Phillidu?
Představ mně ji.“ — Toť žert? — „Ne, vskutku!“
— Jak rád! — „A kdy?“ — Teď pravý čas.
Ochotně jistě přijmou nás. —

III

„Tož jeďme.“ — Jeli, ujížděli,
přijeli, hosti rozmilí.
A všichni vítati je spěli
a k omrzení hostili,
jak káží zvyky. Ovšem kynou
talířky se zavařeninou,
a brusinkové šťávy džbán
je na stůl stále podáván.
— — —
— — —
— — —
— — —
— — —
— — —

IV

Nejkratší cestou jedou domů
pak oba v pozdní hodinu.
Proč nevyslechnout v stínu stromů
rozhovor obou hrdinů?
— Nu co, Evžene? Zíváš zase. —
„To ze zvyku.“ — Dnes však, jak zdá se,
jsi nějak zvláště unuděn. —
„Ó kdež! Toť tvoje zdání jen.
Jeď rychlej, Andrjuško, už tma je.
Jaká to hloupá krajina!
Slyš, mně se líbí Larina,
je prostá, ale příjemná je,
z těch starých, dobrých maminek.
Brr, tahle šťáva z brusinek!

V

Slyš! Taťána, která to byla?“
— Ta mlčenlivá, zastesklá
jak Světlana. Nic nemluvila
a k oknu ihned utekla. —
„Což, tobě se ta menší líbí?“
„Nu a…“ — Já tuhle chtěl bych, kdyby…
nu kdybych básník byl jak ty.
Ta Olga rysy bez vervy
má, čpí mi van Dyckovým rájem,
má červenou a plnou tvář
jak téhle hloupé luny zář
nad tímhle naším hloupým krajem.“
Vladimír suše odkašlal
a vůbec nemluvil už dál.

VI

A zatím příchod Oněgina
k Lariným vzbudil velký vzruch.
Kol vsi se hnula voda líná
a výklady jen bzučel sluch.
Ten hádá to, a ten zas jiné,
šept domněnek kol statku plyne,
že Taťána, ta přetichá
už přece našla ženicha.
Jiní už znali datum svatby
a přát k ní chystali se jim,
a nebyla-li, to je tím,
že ženich módní prsten rád by.
Lenského s Olgou v onen čas
už dávno svázal lidu hlas.

VII

Taťána hněvala se sice
na tyhle klepy. Tajně však
se zardívaly její líce
a maně přemýšlela pak.
A v srdce myšlenka se vťala.
Čas přišel, ona milovala.
Tak oheň jara oživí
zrnéčko padlé do nivy.
Už dávno její fantasie,
zlačnělá tesknou, něžnou hrou,
hořela žízní osudnou
po někom, k němuž srdce bije.
A duše čekala, a v hruď
se vetřel obraz. Čí? Bůh suď.

VIII

A dočkala se. Procitlýma
očima ví: toť on, toť on!
A jeho jen, žel, vidí jima,
a její den i noc, snu ston
je pln ho; dívce okouzlené
vše jenom jeho připomene
vždy poznovu. Řeč laskavá
teď mrazivou ji nechává,
i oči služky starostlivé.
I hosty vítá s nechutí
a k hovoru je nenutí
a nenávidí z duše snivé,
jíž láska táhne nad hlavou,
přítomnost jejich zdlouhavou.

IX

A s jakým zájmem, s jakou chutí
teď rozkošné čte romány!
Jak pije do zapomenutí
klam citů začarovaný!
Jak šťastná síla obraznosti
vše zkrášlí, všechny chyb jich zprostí!
A Wolmar, milec Juliin,
Malek Adhel, rek Cottinin,
i Werther, smrti zasvěcený,
i Grandisson ten skvělý zas,
jenž kolikráte uspal nás,
se slili ve snu jedné ženy
v jediný obraz, v jeden stín —
vždy byl to Evžen Oněgin.

X

S románem v ruce, zcela vžila
se ve své vzory Taťána.
Clarissou, Julií též byla
na toulkách lesem od rána,
a Delfinou se cítíc zase,
s neblahou knihou toulává se,
v ní hledá vlastní tajný sen,
jenž ze srdce se line ven,
a její vzdechy v knize loví
všech cizích vášní ohlasy;
blouznivě předříkává si   list, posílaný hrdinovi…
Leč Evžen, cokoli byl on,
dojista nebyl Grandisson.

XI

Sloh drže v ladném, vážném stínu,
ohnivý tvůrce kdysi dbal,
by vrh nám pohled na hrdinu
jak na úplný ideál.
Rek jeho vždy, ač lásku sklízel,
měl se zločinci mnohou svízel,
přetékal citem, moudrostí
a vnější přitažlivostí.
Vždy čistou vášní hořel jistě
a v čestném boji desetkrát
byl ochoten všanc život dát —
a vzadu na posledním listě…
zločince stihl přísný trest
a dobro odměněno jest.

XII

Však my jak v mlze jsme teď, běda,
morálka nudí bez mezí,
a dnešní čtenář v knize hledá
jen krásný hřích, jenž vítězí.
Britanská Múza báchorkami
sny nedospělé dívky mámí,
vkus Byronův jí udělal.
Teď Vampyr se jí modlou stal
a Melmoth, tulák zamračený,
či Korzár nebo Věčný Žid
a Sbogar podemílá klid
tajemstvím okouzlené ženy.
A romantický žal se skví
i na zoufalém sobectví.

XIII

Přátelé, jaký smysl má to?
Snad z vůle nebes přestanu
být básníkem a nový zato
běs vstoupí ve mne. Zamanu
si přes to, že se Foibos zhrozí,
psát nízkým slohem krotké prózy.
A vesel, překvapím svou zem
pak staromódním románem.
V něm zločin, jenž se v mukách svíjí,
vám hrůzně líčit nebudu.
Jen příběh prostých osudů
a ruských rodin historii
vám vypovím, a lásky vzdech,
a mravy zbylé po dědech.

XIV

O prostých řečech otce, děda
vám povím, ale nejvíce
o starých lipách, pod něž sedá
nad vodou mladá dvojice;
o kleté žárlivosti vírech,
o slzách, odluce a smírech;
milencům rozejít se dám,
než povedu je k oddavkám.
Vzpomenu vášnivých slov lásky
a řečí roztoužených chvil,
jež na jazyk mi vyloudil
u nohou milované krásky
žár mladosti. Těch krásných vět,
jimž odvykl jsem od těch let!

XV

Já s pláčem přihlížím tvé muce,
Taťáno, Táňo rozmilá!
Módnímu tyranovi v ruce
ty osud svůj jsi vložila.
Ty zahyneš. Však dříve, drahá,
po temném štěstí ještě sahá
tvá zaslepená naděje.
Poznáváš něhy záchvěje
a piješ kouzelný jed přání,
jež vzdech ti loudí na ústa;
tam všude loubí vyrůstá,
jež šťastná shledání tvá chrání.
A před očima všude již
stín osudného svůdce zříš.

XVI

Taťána, běda, nemá stání,
rozsévá pod stromy svůj žal.
Pojednou oči v přemítání
jí strnou, nemůže jít dál.
Hruď dme se jí a v bledé tváři
jí na okamžik plamen září,
blesk do očí, v sluch šum jí leh
a v hrdle přiškrcený dech.
Noc nastává; a luna loví
ospalé vlny života.
A slavík, slavík klokotá
do zamlžených korun v křoví.
Nemohouc usnout, černou tmou
Taťána volá chůvu svou.

XVII

„Nemohu, ňáňo, spát v tom dusnu.
Otevři okno. A pojď blíž.“
— Co je ti? — „Povídej, než usnu.
O starých časech něco, víš?“
— A co jen, Táňo? Znávala jsem
sic všelijaké báje časem,
jak víly v lese tančily,
jak zlí duchové strašili.
A teď jsem, Táňo, zapomněla.
Jsou to přec léta. Inu, čas
a stáří všecko splete v nás. —
„Nu, však ty víš… jen kdybys chtěla…
(o vílách přece nechci nic)
mi o své první lásce říc…“

XVIII

— Máš rozum, Táňo? My v ty časy
přec neslýchaly o lásce.
Nebožka tchyně by mě asi
zabila v zuřivosti své. —
„Jak jsi se tedy, ňáňo, vdala?“
— A tak, Bůh chtěl, já poslouchala.
Můj Váňa mladší byl než já,
tenkráte třináctiletá.
Dva týdny, šetřilo se časem,
chodili svati. Na třetí
už žehnal otec dítěti.
Ze strachu hořce plakala jsem
a s pláčem rozpletli mi cop.
Tak vdávaly se za mých dob.

XIX

Pak mezi cizí odvedli mě…
Ty ale neposloucháš již. —
„Ach, ňáňo má, stesk umučí mě.
Je mi tak těžko. Nevěříš?
Chce se mi plakat. Ach, má hlava!“
— Mé dítě, jistě nejsi zdráva…
Pán Bůh se smiluj, zachraň nás!
Chceš něco? Čekám na rozkaz…
Svěcenou vodu máme doma…
vždyť celá hoříš… pro Pána… —
„Ne… jsem jen zamilována.“
— Bůh budiž s tebou, holčičko má… —
A drsná ruka rozchvěle
křižuje Táňu po čele.

XX

„Jsem zamilována,“ zas hlásí
své chůvě hořce Taťána.
— Ach miláčku, ty nemocna jsi. —
„Nech mě. Jsem zamilována.“
A zatím luna ze své výše
po bledé tváři sklouzla tiše
a ulehla si v důvěře
na rozpuštěné kadeře,
na kapky slz, jež v očích svitly,
i na oděnou prostince
stařenku k mladé hrdince
se sklánějící v dlouhé kytli;
a v čarodějném přísvitu
vzdychaly obě ženy tu.

XXI

Sen Taťánina srdce zapad
v daleký, modrý luny svit.
A myšlenkou jí šlehl nápad…
„Jdi pryč. Chci samotu a klid.
Jen z mého stolku všecko sejmi
a papír s perem, ňáňo, dej mi,
lehnu si brzo.“ V světnici
při luně, němě zářící,
s tvářemi v dlaních Táňa píše,
v Evžena mění se jí svět
a z lehce tryskajících vět
nevinná dívčí láska dýše.
A psaní, v letu napsané…
Taťáno, kdo je dostane?

XXII

Znával jsem nedostupné krásky,
studené, čisté jako led.
Nevymodlíš si na nich lásky
a těžko je jim rozumět.
Já žasl nad tou módní pýchou,
nad jejich nevinností lichou,
a přiznám, prchal jsem jim hned,
jako bych nad obočím čet
jim s hrůzou nadpis nad Infernem:
Kdo jdeš sem, bez naděje buď!
Strach z lásky mají, leč i chuť
děsiti muže v srdci černém.
Snad ještě v Petrohradě též
podobné dámy nalezneš.

XXIII

Já v kruhu dvorných nápadníků
i jiné rozmarnice znal,
lhostejně samolibé k vzlyku
snů vášnivých i k proudům chval,
než co jsem zjistil potom k zlosti?
Když tvrdohlavou upjatostí
své nápadníky zalekly,
hned chytře zpět je přivlekly.
Snad že to soucit jejich líček,
snad že to přízvuk dokázal,
když opět něžnější se zdál,
a lehkověrný milovníček
se slepě zas, než odplynou,
hnal za marnou svou vidinou.

XXIV

Oč větší Taťánina vina?
O to, že v milé prostotě,
neznajíc šalby, uvěřila
svým vlastním snům jak jistotě?
Že milovala, aniž hrála,
že celá touze své se vzdala,
že ráda mít se nebojí,
že nebe obdařilo ji   i živou vůlí tvrdohlavou
i fantazií bouřlivou
i duší po svém myslivou
i něžným srdcem, krví dravou?
A křehkost vášně té že svět
by nedovedl odpouštět?

XXV

Koketa ano řekne stěží,
neb chladnou radost ze hry má.
Taťána k lásce dětsky běží
se zavřenýma očima.
Neříká: dnes, dnes ne, až zítra —
tím cenu lásky zmnožím zchytra,
v síť polapím tím pevněji
ješitnost; nejdřív nadějí
ho popíchnu a pochybami,
ať chvíli potrápí se host,
pak podmaní ho žárlivost;
neb jinak, unuděný námi,
vítězný otrok hotoví
se vždycky strhat okovy.

XXVI

Teď tíží mě však úkol jiný:
bych uctil vlastenecký cit,
Taťánin dopis do ruštiny
vám budu muset přeložit.
Žel, neznala se v pravopisu,
neb nečtla ruských časopisů
i špatně mluvíc po zvyku
v svém rodném ruském jazyku.
A tak jen francouzsky vždy psala.
Co dělat! Opakuji vám:
až dodnes láska našich dam
se rusky vyznávati bála,
až dosud řeč ta nezvyklá
poštovní próze unikla.

XXVII

Vím: chtěli dámy donutiti
číst rusky. Klobouk na stranu!
Já neumím si představiti
je číst v „Pořádném občanu“.
Vy můžete to přece říci,
básníci, v potu hříšných lící
píšící tajně verše jim.
Ty, jimž jste kladli k rýmu rým,
ty, jimž jste srdce svá všanc dali,
že všecky, jenom s námahou
mluvíce rodnou řečí svou,
vždy v rozpacích se zakoktaly,
však cizí zato po chvíli
se jako rodnou bavily.

XXVIII

Dej Bůh, bych nepotkal kdy v bále
— mne strach již předem zalyká —
seminaristu v žluté šále
či v čepci akademika!
Já bez chybičky v gramatice,
jak bez úsměvu svěží líce,
svou mateřštinu nemám rád.
A možná, na mou škodu snad,
že nových krásek pokolení,
jež žurnálů hlas pobídne,
brus ruštiny nám nabídne
a v básní ctitelky se změní.
Co já pak? Věřte, v sluchu mém
vše zůstane zas při starém.

XXIX

Nedbalost v chybujícím slovu,
zlý přízvuk, jímž řeč šidíme,
po staru tlukot srdce znovu
jen popožene v hrudi mé.
Žel, kát se z toho nemám síly,
mně galicismus bude milý
jak prchlé mladosti mé hřích,
jak Bogdanovič v básních svých.
Než dost už. Čas je, abych spěchal
k dopisu krasavice mé.
Já slovo dal, a málem, ne —
a málem bych už všeho nechal.
Vždyť vím: ten něžný Parny dnes
už do zapomenutí kles.

XXX

Básníku Hostin, temných smutků,
kdybys tu se mnou ještě byl,
já prosbou, neskromnou tak vskutku,
můj drahý, bych tě zneklidnil,
bys ve svůj verš, v své zpěvné vzněty
přeložil cizozemské věty
vášnivé dívky. Jak bych rád
svá práva ti chtěl přenechat.
Přijď, pokloním se ti, můj drahý…
Však žel, on v stínech chmurných skal,
odvyknuv srdcem dýmu chval,
sám pod finského nebe prahy
se kdesi toulá, neslyší
hlas bolesti mé nejtišší.

XXXI

Zde leží Taťánino psaní.
Jen plaše beru v dlaň ten list
a čtu v tajemném rozjímání
a vím, že zas jej budu číst.
Kdo vdech jí, ze kterého zřídla,
ta něžná slova lehkokřídlá,
tlach šílený a dojemný,
rozhovor srdce tajemný,
v němž s okouzlením blud jak štkal by?
To zde — jak dozřít do hlubin? —
je kusý překlad, slabý stín,
pobledlý snímek živé malby;
či plachou žačkou zvečera
zahraná hudba z Webera.

TAŤÁNIN DOPIS ONĚGINOVI

„Já píši vám — co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci…
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my… z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.

Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu opuštěné vsi té   bych neznala vás, jak vás znám,
ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou
i ctnostnou matkou usmířenou.

Jiného…? Ne již. V světě ráda
nikoho nemohu mít já.
Tak si to Prozřetelnost žádá…
Tak chtějí nebesa: jsem tvá.
Můj celý život mi tě slíbil,
tys musel, musel přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl
až do hrobu mě chrániti…
Byls vidinou mých nočních snění,
už drahý mi, když nezřený,
tvůj zrak mě mučil plameny,
tvůj hlas zněl v touhy rozeznění
— a nebyl to jen sen — jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,
a strnula jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi: Toť on!
Och ano… Já tě slýchávala,
tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala,
i když jsem v prosbách klekávala
za zmatené své duše žal.
Zda tys to, přízraku můj milý,
se do světnice v oné chvíli
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí?
A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch!
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný…
Děj se co děj! Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě. Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí…
A uvaž: já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!

I končím! Hrůzno mi číst psaní…
Já studem, strachy umírám…
Však vím, že vaše čest mě chrání,
a směle svěřuji se vám…“

XXXII

Taťána vzdychá z teskné duše.
List v prstech se jí zachvívá.
Růžová obálka jí suše
na zprahlých ústech utkvívá.
Hlavička už jí padá zase.
Košilka lehce spustila se   jí se sličného ramene.
Měsíční světlo zmámené
už pohasíná. Nad dolinou
už jasní mha. Teď sedláka
roh pastýřův ven vyláká.
Stříbrné vlnky strouhou plynou.
Je ráno. Všichni vstali již.
Však s Taťánou je dneska kříž.

XXXIII

S opřenou hlavou neviděla,
že přichází den chvílí tou.
I na list vtisknout zapomněla
svou pečeť, umně vyrytou.
Vtom, dveře přidržujíc zpevna,
už čaj jí nese Filipjevna,
by netrpěla dlouho hlad.
— Je ráno, dítě, čas je vstát.
Aj, naše krasavice vstává!
Náš ranní ptáček vzhůru už!
A pak se nad ní večer suž!
Nu, sláva Bohu, že jsi zdráva!
Ta noční starost mizí hned.
Máš dneska tvář jak z máku květ. —

XXXIV

„Ach ňáňo, byla bys tak hodná…
nemysli, že to… zlé je snad…“
— Jen poruč, pověz, moje rodná… —
„A musíš mi to udělat.“
— Já jménem Božím slibuji ti… —
„Tož tedy vnuk tvůj musí jíti
s tím listem k O…, nu, k onomu…
sousedu… ale poruč mu,
že nesmí nikde říci slova,
a hlavně, že to ode mne…“
— Kdo je to však? A kdeže je?
Prosím tě, pověz mi vše znova —
kolem je tolik sousedů,
sečíst je sotva dovedu. —

XXXV

„Jak nechápavá jsi dnes, ňáňo!“
— To starobou je, dítě mé.
Ta zakaluje rozum, Táňo.
A přec… když člověk vzpomene:
stačilo panské slovo kdysi… —
„Ach ňáňo, ňáňo, jaká ty jsi.
Nač rozum tvůj mi potřeben?
Chci Oněginu přece jen
poslati dopis.“ — Ovšem, dítě.
A nehněvej se, já už vím.
Vše zapomenu. To je tím.
Co to? Zas slabost rozráží tě? —
„Ba ne, má ňáňo, zdráva jsem.
Jen ať hoch letí s dopisem.“

XXXVI

Den uplynul a druhý je tu.
Taťána, bledá jako list,
už ráno shání toaletu
a odpověď by chtěla číst.
Kde nic tu nic. Jen Lenskij přibyl.
„Přijde váš přítel? Ondy slíbil,“
dí paní, než se k slovu měl.
„Snad na nás vůbec zapomněl.“
Táňa se chvěla, zastyděla.
„Slíbil mi přece na dnešek,“
stařičké paní Lenskij řek,
„jistě ho pošta zadržela.“
Taťána oči přivřela,
jako by výtku slyšela.

XXXVII

Šel soumrak. Na prostřeném stole
už kypěl lesklý samovar.
A čínský čajník hřál se v kole
syčivě prchajících par.
Už naplnila Olga s výšky
tekoucím vonným proudem číšky
a čaj jak horké zlato plál.
Hoch smetanu všem podával.
Taťána plaše v okně stála,
a zatímco se v černi skel
dech její srážel v mléčnou běl,
líbezným prstíkem svým psala
tajemně po zamženém skle
monogram lásky O a E.

XXXVIII

A duše se jí tetelila
v slzách, jež zrak jí zastřely.
Co to? Taťána na smrt bílá
slyší křik z dvora. Přijeli…
Oněgin! Ach! A skok… Co je ti?
Taťána z pokoje ven letí,
ze schůdků na dvůr, pod stromy.
Stát nenechá ji svědomí.
A letí, k louce snad, snad k stráni,
po záhonech a můstcích dál,
kde nad jezerem lesík stál,
keř šeříku se láme za ní,
až nad potokem v květnici
na zarosenou lavici

XXXIX

dopadla… „Evžen! Evžen je tu!
Můj Bože, co si myslí jen?“
Však srdce, plné temných vznětů,
přec hýčká důvěřivý sen.
Žár zalil ji a strach má v oku.
A čeká: přijde…? Ani kroku.
Jen služky za té pohody
sbíraly v houští jahody
a pěly sborem z vůle paní.
(To proto, aby mlsné rty
nesváděly ty poberty
jahody jísti při sbírání.
Ať píseň ústa zacpává.
Toť šlechta vynalézavá!)

PÍSEŇ DĚVČAT

Dívčice, panenky,
dušinky rozmilé,
hrajte si, dívčice,
skočte si divoce!
Pusťte se do zpěvu
písničky šalebné,
přivabte mládence
do kola našeho.

A když ho zvábíme,
z dálky ho poznáme,
višní ho zasypem,
višní a malinou,
rybízem červeným.
Nezkoušej poslouchat
písničky šalebné,
nebuď tak zvědavý
na dívčí zábavy.

XL

Tak zpívaly a Táňa hluše
vnímala jásot písně v mhách.
Netrpělivá její duše
si přála ztišit srdce strach,
si přála setřít oheň z tváří,
však v prsou dál se zmatek sváří,
dál stoupá horečnatý nach
Taťáně k skráním ve vlnách.
Tak na motýlu zaskvěje se   svit křídel ještě duhový,
než nezbeda ho uloví.
Tak zajíc v ozimu se třese,
když zhlédne v rukou střelce zbraň,
z křoviny namířenou naň.

XLI

Nakonec, plna beznaděje,
se odhodlala jíti dál.
Při prvním kroku do aleje
však jako přízrak před ní stál
s planoucím zrakem Evžen v stínu,
sám stín, vyvstalý z noci klínu.
A jako bleskem spoutaná,
stanula němě Taťána.
Dnes, přátelé, v mé moci není
už vykouzliti před váš zrak
tu schůzku, a co přišlo pak.
Nechť po dlouhém svém vyprávění
si trochu odpočinout smím.
A pak už nějak dokončím.