I–II–III–IV–V–VI

— — —

VII

Čím míň jsme uchváceni ženou,
tím více se jí líbíme.
Tím lehčeji v síť nastraženou
ji lstivým slovem chytíme.
Dřív chladnokrevný rozvrat mravů
se v erotice hlásil k právu
bez lásky žíti rozkošem.
Sám do světa to hlásal všem.
Zábava, hodná opičáků,
v níž vážně zhlížíval se svět
vychvalovaných zašlých let.
Však sláva Lovelaců je v prachu,
podpatky rudé zmizely
a paruky jich v skříni tlí.

VIII

Kdo syt by nebyl řeči lstivé,
jež chválí a zas haní hned?
Kdo vykládat si dá, co dříve
už dávno naučil ho svět?
Výčitky tytéž slýchat zase
a předsudky, k nimž sotva zná se   třináctileté děvčátko,
zas a zas kárat nakrátko!
Kdo bez únavy snášet sved by   vzdechy a hrozby, lživý strach
a sáhodlouhých listů pach,
prstýnky, slzy, klepy, kletby,
matek a tetek strážný čich,
manželů přízeň únavných?

IX

Tak sníval často Evžen v bdění.
Byl za dob první mladosti
obětí bouřných poblouznění
a vášní do bezuzdnosti.
V života klínu měkce chován,
čím býval včera očarován,
dnes rozčarovalo ho, žel.
I touhy spěch ho omrzel,
i úspěch, který v letu sklízel.
V tichu i hluku jako stroj
mu do duše hřměl nepokoj,
i léčil smíchem nudy svízel.
Tak ubil osm krásných let,
života nejsvěžejší květ.

X

Už krásky nemiloval, ale
lhostejným poutníkem se stal.
Nechtěla — bez žalu šel dále,
zradila — jen si zazpíval.
Hrál lásku, cítě nudu v skrytu,
opouštěl ženy bez soucitu,
nemaje za nic přízeň, hněv.
Salonů omrzelý lev
tak k svému whistu jezdí denně,
rozšafně nad kartami bdí,
pak klidně domů odjíždí,
když lehl si, spí nerušeně
a zrána ještě sotva ví,
kam navečer se vypraví.

XI

Když Tánin list však držel v ruce,
Oněgin živě dojat byl.
Nad slovy vydechlými v muce
v roj myšlenek se pohroužil.
Jak obraz Tánin zapomněti,
vzhled unylý, tvář s bledou pletí;
v nevinný, konejšivý sen
ho ukolébal dopis ten.
A snad že na tu chvíli snivou
v něm po lásce se vzkřísil hlad.
On ale nechtěl oklamat
tu čistou duši důvěřivou.
Teď v alej snad vás vésti smím,
kde Taťána se sešla s ním.

XII

Dvě minuty tak stáli němi,
až Evžen s vážným pohledem
promluvil k Táně: „Psala jste mi,
nezapírejte. Četl jsem
ty důvěřivé vaše řádky,
ten projev lásky, čistý, sladký;
jsem vaší upřímnosti rád;
cit, jejž jsem dávno nechal spát,
jste ve mně rozezněla věru.
Ne, nehodlám vám lichotit,
a stejně upřímný chci být
jak vy. Důvěru za důvěru.
Má zpověď spojena je s tím.
A buďte dobrým soudcem mým.

XIII

Kdybych svůj život uzavříti
v kruh domácnosti jednou snil,
kdyby mi otcem, mužem býti
příznivý osud nařídil,
kdyby mnou na chvíli jen, drahá,
plul obraz rodinného blaha,
jen s vámi, věřte, chtěl bych žít,
jen u vás hledal bych svůj klid.
To pravdou bez fráze je vskutku:
našel bych dávný ideál
a vás jen, vás jen bych si vzal
za družku dní svých, svého smutku,
jak záruku, že hoden vás,
bych šťasten snad… být mohl zas!

XIV

Mé štěstí? Listu podobá se,
jejž ve vichřici trousí kmen.
Jsem ztracen, Bože, vaší kráse
i lásce… jsem vás nehoden.
Manželství se mnou zlem by bylo,
žal oběma by připravilo.
A třeba miloval bych vás,
zvyk odcizil by mě a čas;
plakala byste — a co zmůže
v mém srdci ženských slzí proud,
než v zběsilost je uvrhnout?
I posuďte jen, jaké růže
by asi Hymen po času
nám nadlouho vplet do vlasů.

XV

Je hroznější věc v světě celém
než dům, kde žena zklamaná
se denně trápí nad manželem,
v své samotě jak prodaná?
Kde nudný muž, ač váží si jí,
přec s hněvem k osudu ji míjí,
vždy němý a vždy nasupen,
vždy zlý a chladně žárliv jen?
A po takovém muži vy jste
toužila ve své čistotě,
když planoucí své prostotě
jste oddala se ve svém listě?
Což osud neblahý by byl
vám úděl tento přisoudil?

XVI

V mé duši povadlo snů kvítí.
Je po jaru a naději.
Rád jako sestru chci vás míti,
a snad, snad ještě něžněji.
Jste mladá. Mládí zapomíná.
Po prchlé touze přijde jiná,
sen nový s novou nadějí.
Tak s každým jarem vracejí
se na loňský strom jeho listy.
Toť věčná pravda, věčná lež.
Zas překvapí vás láska, než…
na uzdě držte cit svůj čistý,
ne každý pochopí jak já,
a nezkušenost bývá zlá.“

XVII

Tak mluvil. Vítr hučel v boru.
V slz závěji a uštvaná,
bez dechu téměř, bez odporu
mu naslouchala Taťána.
Podal jí ruku. Teskně, němě,
či mechanicky, říc chce se mně,
se opřela a hlavinku
sklonila ještě trošinku
do tmy, jež temnější se stává.
A přišli spolu. Pokud vím,
nikdo to nevytýkal jim.
Máť selská svoboda svá práva,
jimž právě tak se těšívá
jak pyšná Moskva hýřivá.

XVIII

Kdo z vás by nesouhlasil se mnou,
že Evžen velmi šlechetně
a družně jednal s Táňou jemnou,
že projevil tu opětně
vznešenost svého charakteru,
ač dobrou nitku na něm věru
klepaři sotva nechali.
Čest potajmu mu trhali
i přátelé i nepřátelé —
a oba ústy jedněma.
Odpůrce každý v světě má,
však přátel střež nás, Bože, cele!
Co jenom já jich vždycky měl!
Jak bych si na ně nevzpomněl.

XIX

Jak ne! Však nechme černé ovce
těch myšlenek spát zaklety!
Připomínám jen — v uvozovce —
že není hnusné klevety,
v podkroví lhářem porozené
a světskou luzou zpečetěné,
že není potměšilosti,
jež letí městem v tajnosti,
která by dál z úst přítelových
nelétla stokrát tam a sem,
vždy, to se ví, jen omylem
a žertem dále do úst nových.
Vždyť je váš přítel jediný,
vždyť vás má rád… jak z rodiny.

XX

Hm, hm… čtenáři blahorodí,
je zdráva vaše rodina?
Dovolte: snad se právě hodí,
by pověděl vám ten, kdo zná,
co příbuzní nám znamenají
a jakou vlastně roli hrají:
My vlídní musíme k nim být
a s láskou z duše té je ctít,
a jak je zvykem v svátků toku,
na Boží hod k nim přijíti
neb po poště je zdraviti,
by po celičký zbytek roku
si na nás nepomyslili…
A dlouhých let se dožili!

XXI

Víc slíbí láska něžných paní
než příbuznost a přátelství.
K ní práva svoje muži chrání,
i když jim nad hlavami hřmí.
Nu ovšem. Jenže vítr módy
a rozmar, jejž má od přírody,
společnost, její mínění…
A dáma hned se promění.
I víme též: co manžel míní,
že ctnostné manželky má cit
nezbytně v stálé úctě mít;
rázem je konec s přítelkyní:
a znenadání, snad to znáš —
si hraje s láskou satanáš.

XXII

Koho mít rád? A komu věřit?
Kdo nevrhá k nám zrady stín?
Kdo dle tvé míry bude měřit
každičké slovo, každý čin?
Kdo klepy o nás neroznáší?
Kdo něhy pln je k bídě naší?
Kdo odpouští nám slabosti?
Kdo neznudí nás ve zlosti?
Oh, lovče přeludného stínu!
Vzal vítr všecku námahu.
Mít sebe rád měj odvahu,
vážený čtenáři mých splínů,
vzor hodný sama sebe — chceš?
Nic pěknějšího nenajdeš.

XXIII

Lze zcela lehko uhodnouti,
co schůzka měla vzápětí.
Blouznivá láska, jež se hroutí,
nemůže nic, než trpěti,
než drtit duši oklamanou
vášněmi, jež jen černěj planou
v snech dívčiných. A Taťána
teď neusíná do rána;
ve zdravém těle marně brání
se smutku smích a dívčí klid,
pryč radost je, ten tam dní svit,
a hasne mládí milé Táni.
Tak jitro, sotva zrozené,
stín bouře do tmy zažene.

XXIV

Žel, třikrát žel, Taťána vadne;
a bledne v mrtvém mlčení.
Nic nezčeří jí oči chladné,
nic vlny duše nezpění.
Sousedé vážně hlavy kloní:
Čas manžela už najít pro ni…
dí v starostlivém souhlase.
Však dosti! Mám už na čase
vám rozveselit fantazii
šťastnější lásky obrazem.
Chtě nechtě ale smuten jsem,
vždyť s Táňou její bolest žiji;
i sečkejte… jen chvíli snad…
vždyť mám ji tolik, tolik rád.

XXV

Den za dnem přitahován dále
půvabem mládí Olžina,
dal Lenskij svobodě své vale
a sám si pouta připíná.
Je věčně s ní. A v okna tmící
se dívá, sám s ní ve světnici.
V sad, za ruku se držíce,
jdou zrána skládat kytice.
Však nemyslete; stydlivý je,
a tenkrát jen si troufá hrát
s pramínkem vlasů, který spad
ze snědé milenčiny šíje,
a líbat její sukně lem,
když povzbudí ho úsměvem.

XXVI

Též někdy, Olgu lesem vodě,
Vladimír román rozbalí,
v němž mravný autor o přírodě
ví víc než básník Ataly.
I v něm však dvě, tři, čtyři stránky,
kde líčí autor radovánky,
jež děvčatům se nesluší,
přeskočil, rudý po uši.
Zas někdy v koutku pěkně sami
nad šachovnicí sedali
a s hlavou v dlaních bádali
nad záhadnými figurkami.
A on tak roztržitě hrál,
že vlastní věž si někdy bral.

XXVII

I když se potom domů vrátí,
zas Olgou jen se zabývá.
Nad jejím albem čas si krátí,
kresbami stránky pokrývá:
tu vesničkou, tu parkem stinným,
náhrobkem, chrámem Kypridiným,
či opět lyrou s hrdličkou,
kolorovanou celičkou.
Též vzpomínky však psáti umí
pod cizích lidí podpisy
a něžný veršík složí si   jak němý památník své dumy,
sled milostného zasnění,
jež od dávna se nemění.

XXVIII

Vždyť znáte slečen ze vsi alba,
kde počmárán je každý list,
kde dole citát, nad ním malba,
kde city přítelkyň lze číst.
Na štíru jsouce s pravopisem,
verš všelijaký vepsaly sem,
vždy zkomolený, to se ví,
na věčnou paměť přátelství.
Na první stránce připomínka:
_Qu’écrivez-vous sur ces tablettes?
_A podpis: t. à. v. Annette.
A na poslední chytrá zmínka:
„Víc nežli já kdo má tě rád,
zkus pode mne se podepsat.“

XXIX

Tu najdeš všude bez výjimky
dvou srdcí v ohni podobu;
květ vedle další připomínky
o lásce, věrné do hrobu;
i nějaký bard od armády
verš zlomyslný mívá tady.
V ta alba, nač se nepřiznat,
i já jsem kdysi psával rád,
vždy maje přesvědčení plné,
že vroucí moje plácání
si najde vlídné uznání
a nikdo v snaze zlomyslné
nebude vážně rozjímat,
zda dovedl jsem vtipně lhát.

XXX

Však vy, luxusní památníky
z čertovské bibliotéky,
jež naše módní veršovníky
budete týrat na věky,
vy všechny, ozdobené lehce
Tolstého divotvorným štětcem,
vy, do nichž Baratynskij psal —
chci, aby Boží hrom vás vzal!
Když vidím elegantní dámu
svůj in-quarto mi podávat
a od srdce hned psal bych rád
hrst potměšilých epigramů,
já, jehož zlostí čert by vzal,
jí mám teď psáti madrigal!

XXXI

Lenskij ho ovšem nenapíše
v památní knížky Olžiny.
Muž, který samou láskou dýše,
je na vtip příliš nevinný.
Ať Olga mluví, sedí tiše,
ať pohne se, on o všem píše:
a z pravdy, jež nic nestírá,
proud elegií vyvírá.
I v tobě, Jazykove, žije
týž okřídlený srdce vzruch,
opěváš — koho, ví jen Bůh,
a sebrané tvé elegie
ti půjdou někdy v příštích dnech
za svědky o tvých osudech.

XXXII

Zde tiše! Pozor na kritiky!
Tu jeden přísně káže nám
zaškrtit elegické vzlyky
a dát se k jiným končinám.
A křičí: „Nechte pláče, braši,
ve vašich verších věčně straší
_stesk minulosti, dávný žal:
_Už dosti! Změňte ideál!“
— Máš pravdu. Hledej s námi tedy
škrabošku, kinžál, polnici,
myšlenek mrtvě ležící
kapitál probuď z jeho bědy.
To myslíš?“ — „Kdež! Co za nápad!
Pánové, ódy máte psát,

XXXIII

jak psávali v čas zašlé módy,
hrdinným, mocným úhozem…“
— Jak? Jenom triumfální ódy?
Toť pěšky jako za vozem.
Mlč! Vzpomeň si na Dmitrijeva,
jak jeho satira se hněvá
na dovedného psavce ód!
A že ti ten je obzvlášť vhod!? —
„Vše v elegii nic je pouhé,
cíl její prázdný, žalný je.
A óda vždy ji přebije
svou vznešeností…“ Moh bych dlouhé
vést spory, líp však mlčet jest.
Nač sváry století dvou vést?

XXXIV

I svobody i slávy žádal
si Lenskij, v snách se toulaje.
I byl by jistě ódy skládal —
jen kdyby Olga četla je.
Když teskný básník v stínu listí
své plody smí své milé čísti
— stává se to kdy, poeto? —
prý nejkrásnější dar je to.
A jak by nebyl šťasten v lásce
ten skromný milovník, když čte
zamilované písně své
své unylé a milé krásce —
byť mezitím ta spanilá
bůhvíkam v duchu bloudila.

XXXV

Já ovšem každé snů svých pláně,
svých harmonických hříček vzlet
jsem zvyklý číst jen staré ňáně,
mé přítelkyni z dětských let.
Když oběd dobře nedělá mi   a náhodou jde ke mně známý,
i toho zkouším uspati
svou tragédií. Nevrátí
se dlouho pak. Když v chvíli plaché
se toulám nad jezerem svým
a stesku pln jsem, hledám rým,
vylekám vždycky hejno kachen,
jež nechtějíce slyšeti
zvuk sladkých strof, hned odletí.

XXXVI

— — —

XXXVII

Nu dost! Vraťme se k Evženovi!
Jen trpělivost, prosím vás.
Má báseň dopodrobna poví
vám teď, co dělal všechen čas
náš anachoreta. Však hleďme:
den co den v létě vstával k sedmé
a v lehkém ranním šatě svém
zamířil k říčce pod vrchem.
Tam, napodobě pěvce Lary,
Hellespont tento přeplaval,
načež si ke snídani vzal
svůj špatný žurnál, trochu starý,
a oblékal se…

XXXVIII

— — —

XXXIX

Dost knih a spánku, toulky zdravé,
stín lesa, bystřin zurčení,
pak úsměv selské dívky hravé,
jež polibek včas ocení,
kůň ohnivý, jenž zná však pána,
k obědu jídla nepřebraná
a láhev vína bílého,
samota, ticho. Vizte ho —
toť Oněginův život ryzí;
jemu se oddal jako snu,
v svém klidu nesčítaje dnů
krásného léta, jež nám mizí,
a zapomenul přátel, měst
i nudy vrtošivých cest.

XL

Karikaturou jižní zimy
severní naše léto je.
Jen mihne se a už mlh dýmy
nám zastřou okna pokoje.
Nač jeho zdáním klamat sebe?
Podzimem dýchalo již nebe,
bez slunce den se krátil již
a lesů tajuplná tiš
se v teskném větru obnažila.
Kraj mizel v šedi, mlhou stlán,
a pokřik husích karavan
již táhl k jihu; přiblížila
se doba nudy, tma a chlad.
U dvora stál již listopad.

XLI

Sychravé úsvity teď začnou
mžít polem, v němž šum práce zmlk.
K silnici s vlčicí svou lačnou
se plíží potutelně vlk.
Kůň, vyděšený jeho pachem,
zařičel pod svým jezdcem strachem,
a pohodnut jím, dal se v běh.
Žvýkají krávy ve chlévech,
neb pastýř je už nevyvede
a přes rozmoklá strniska
už sotva na ně zapíská.
Však v jizbě zpěv — tam dívka přede
a smolná louč jí zvečera
přátelsky praská do šera.

XLII

A hle, již mrazem dech se úží,
květ jinovatky stříbří pláň…
A čtenář, zvyklý na rým: růži,
jej přijímá jak nutnou daň.
Na říčce jako na parketu
vše leskne se a v bruslí letu
houf chlapců v běhu zápasí.
Led pod bruslemi hvízdá si.
Plout po vodě se husa chystá,
a po ledu už najednou
jde kolébavou chůzí svou
a klouzne, padne dozajista.
Roj bílých hvězdiček se mih.
To padá, padá první sníh.

XLIII

Co za dnů těch se dělat sluší?
Jít na procházku? Z venkova
teď čiší nuda, jež v tvé duši
vše v jednotvárnost pochová.
Snad projíždět se v sedle stepí?
Vždyť vidět musel by i slepý,
jak děsí koně kluzký led,
že nechce dál a nechce zpět.
Hleď z oken na oblačné čmouhy
či čti: tu W (alter) Scott, tu Pradt!
Že ne? Tož do účtů se dát!
Zlob se či pij — však večer dlouhý
ti uteče a zítra též —
tak slavně zimu přežiješ.

XLIV

Evžen jak Childe Harold si veda,
sotva se líně ráno zved,
v ledové vaně svěžest hledá,
a vnořen v poustevny své svět,
nad životem svým uvažuje,
a když si tágo nakříduje,
od dopoledne koulí pár
prohání přes svůj biliár.
Když se pak nad ves večer chýlí,
Oněgin koule zavírá,
neb na stole se prostírá,
a Evžen čeká: každou chvíli
tu může s trojkou Lenskij být.
Tož rychle na stůl, jíst a pít!

XLV

Od Cliquotky či od Moëtů
blahoslavené víno hned
v lahvičce zmrzlé pro poetu
se staví na stůl, než si sed.
Jak jiskřívalo Hippokrénou,
svou lehkou hrou a šumnou pěnou,
duhovým podobenstvím svým
mě jímajíc. Já posledním
svým grošem platíval jsem za ně,
pamatujete, přátelé?
A jak tak teklo vesele,
co hloupostí mi vnuklo maně,
co bujných veršů, jaký smích,
co hádek a snů rozkošných!

XLVI

Já poznal však, žaludku mému
šum pěn že nejde k duhu již.
A proto přednost bordeauxskému
teď před šampaňským dávám spíš.
Nesnesu ho již, musím říci,
neb podobá se milovnici,
jež oslní a rozdává,
a prázdná je a svéhlavá.
Však Bordeaux mi jak přítel slouží,
jenž je mi vždy i v času zlém
a všude dobrým soudruhem,
jenž s námi o bolest, když souží,
i o prázdeň se rozdělí.
Buď zdrávo, Bordeaux, příteli!

XLVII

Krb přestal praskat; pod popelem
jen zlatý uhel řeřaví.
Šum dříví v kouři rozechvělém
zní elegií doubravy.
A teplo dýchá. Do komína
dým dýmek stoupá. Pohár vína
se ještě perlí ve zraku.
A roste mlha soumraku.
(Mám rád ten hovor v šeru zmlklém,
když vína jsme si zavdali,
tu chvíli, kterou nazvali
hodinkou mezi psem a vlkem,
však proč, to dnes kdo sotva ví.)
Dvojice přátel rozpráví:

XLVIII

„Co s Taťánou? Co se sousedy?
Co s ohnivou je Olgou tvou?“
— Dolej mi ještě naposledy…
dost, drahý… všichni zdrávi jsou
a pozdravovat poručili.
A kterak zkrásněla, můj milý,
teď ňadra, šíje Olgy mé…
Dušinka! … jednou musíme
k nim zajeti. Ty budou rády.
Jen dvakrát na skok jsi tam byl,
a třebaže jsi přislíbil,
teď zavřel jsi se v domě tady.
A jsem to Honza… nebo spím…
Vždyť tenhle týden zván jsi k nim. —

XLIX

„Já?“ — Ovšemže ty. Taťána má   v sobotu svátek. Prosí tě   i Olinka i matka sama
a čekají tě určitě. —
„Tam ale bude asi hostí
i všelijaké luzy dosti…“
— Tvá fantazie přepíná.
Kdo by tam byl? Jen rodina.
Je to přec příležitost vhodná.
Pojedeš? — „Dobrá!“ — To jsem rád, —
a přitom vypil kamarád
na zdraví sousedčino do dna.
A začal opět od kraje
o Olze své: to láska je!

L

Byl šťasten. Již dva týdny pouze,
a tma manželské ložnice
odhalí záhy jeho touze
své tajemství. Oh, tesknice,
oh, okamžiky opojené,
v nichž milenec si nevzpomene,
že za dnů svého manželství
i o hoři a nudě zví,
tím strašnější, že netušena.
My, nepřející rodině,
v ní zříme trapnost jedině,
jen román v duchu Lafontaina…
však chudák Lenskij předurčen
byl srdcem svým pro život ten.

LI

Byl milován… A dozajista
v to věřil a tím šťasten byl.
Blažen, čí víra je tak jistá,
kdo chladný rozum oblomil
a vžil se v poklidnou svou něhu
jak zpitý poutník na noclehu
či, něžněji, jak motýlek,
jenž na květ žíznivě se smek;
však k pláči ten, kdo vše dřív vidí,
kdo nezná v žití závrati,
kdo vše na ruby převrátí
a slovo, pohyb nenávidí,
čí cit zmrazila zkušenost,
kdo žil, jsa iluzí všech prost.