I

Onoho roku prodloužila
se pohoda až přes podzim.
Zem po zimě už zatoužila.
Až se třetím dnem lednovým
však napad sníh. Když za svítání
se Táňa zadívala k stráni,
vše bylo bílé, všude sníh
po střechách, plotech, po větvích.
Ves třpytila se stříbrem zimy;
za oknem, na něž dýchl mráz,
se ozval sborem stračí hlas
a vrchy měkce zvlněnými
proudilo světlo, tančil jas.
Konečně zima, zima zas.

II

I sedlák ožil. Bez meškání
se chystá k cestě sanicí.
I jeho herku popohání
do klusu kolej jiskřící.
A ryjíc měkké brázdy, smělá
kibitka v dál se rozletěla,
s ní vozka na kozlíku svém,
v tulupu, s rudým opaskem.
Posadiv oříška v své saně,
hoch ze dvora se po stráni
s ním jako koník prohání;
prst mrzne mu i mne si skráně
i plakat se mu chce i smát
a matka hrozí mu již z vrat.

III

Nu, tenhle zimní obraz kraje
vám připadá snad naivní:
to vše jen nízká příroda je;
nic půvabného není v ní.
Napiv se ambrosie bohů,
už jiný básník v jemném slohu
nám opěvoval první sníh
v odstínech zimy bohatých.
I vzrušil jistě, hoden věnce,
váš cit v tak mnohém obrazu
o tajných schůzkách na mrazu;
nezamýšlím však konkurence
s ním, ani s tebou, pěvče náš,
jenž finské děvče opěváš.

IV

Taťána (sama netušila,
jak ruská její duše je)
si chladnou krásu oblíbila
domácí zimy: závěje
a mráz a jeho světla sterá,
let na saních a barvy šera,
sníh pod červánky severu,
mhy tříkrálových večerů.
Prastaré zvyky ožívaly
za večerů těch na statku.
Tu jako živou pohádku
svým slečnám služky věštívaly
ženicha od vojanských vždy.
A k němu válku, to se ví.

V

Taťána věřila v ty zkazky,
jež po svých dědech dědil lid.
A věřila, že osud lásky
je v kartách, snech a luně skryt.
Čekala s hrůzou na znamení
a všechny věci v jejím snění
věštecký smysl mívaly
a předtuchou ji svíraly.
Když kocour na peci si předl
a tlapkami si vousy myl,
to nezvratný jí důkaz byl,
že jedou hosté. A když zvedl
se nebem měsíc dvourohý,
od leva svítě pod nohy,

VI

třásla se, všechny barvy hrajíc.
Když nebem hvězda letěla,
do temnoty se propadajíc,
zašeptla Táňa nesmělá,
jako by osud padal na ni,
do tmy své nejtajnější přání,
by ještě stihlo hvězdy svit.
Když zhlédla proti sobě jít
po cestě v černé kutně mnicha,
nebo když zajíc přeběhne
jí cestu, ihned dolehne
na Táňu strach, že sotva dýchá
a zarmoucena do duše
je vždycky v černé předtuše.

VII

Však právě tato hrůza chladná
ji tajnou krásou vábila.
Jak ne! Příroda protikladná
nás přece jen tak stvořila.
Vánoce přišly. Jaká radost!
Chce znát svůj zítřek bujná mladost,
jež praničeho neželí
a před níž moře nedělí
se prostírá až v nedohledno.
A zítřek láká starobu,
jež brýlemi zří do hrobu,
kde vše to tam. I to je jedno:
vše ztraceno, leč naděje
dál dětským šeptem klame je.

VIII

Taťána zvědavě se dívá,
  jak vosk jí padá do vody.
Cos divného tam na dně zbývá
v tom divném tvaru náhody.
Prsteny, vylovené v míse
plničké vody, střídají se.
A když se její kutálel,
stařičké písně nápěv zněl:
„Tam každý mužik mívá zlato;
lopatou stříbro shrabuje.
Komu ta píseň, ať mu je   vždy dobře.“ Ale píseň tato
zní teskně, věští ztrátu prý.
A dívky chtí spíš Kočičky.

IX

Tak harmonicky k svému srázu
uplývá nebem, plným chmur,
proud divných světel v nočním mrazu.
Jen v šatech obcházejíc dvůr,
Taťána do zrcadla chytá
tajemství kolem luny skrytá.
Co třese se však v hladině,
je teskná luna jedině.
Sníh křupe… chodec… rychle k němu!
Když dohoní ho po špičkách,
hlas něžnější než zvonky v tmách
zaznívá k stínu zlekanému:
„Jak říkají vám?“ A tu on   jí odpovídá: Agafon.

X

A pak jí ňáňa poradila:
Snad budoucnost se zjeví ti,
leč nutno je, bys poručila
stůl pro dva v lázni prostříti.
Strach rozlil se však po Taťáně.
I já v myšlenkách o Světlaně
se vyděsil. A říkám hned:
Nebudem osud pokoušet.
Svůj hedvábný pás odložila
a lehla tiše na postel.
V snu naklání se nad ní Lel
a zrcadlo, jež do hlav skryla,
osleplo, nečaruje již.
Je ticho. Taťáno má, spíš?

XI

Jen sklížily se oči Táni,
hned v podivný sen upadla.
Jde, jde a jde sněhovou plání,
kol mlha jen, zem vychladlá
a před ní pod závějí v sněhu,
neskutá mrazem do svých břehů,
tmou burácí a rozpíná
své vlny kalná bystřina.
Dva trámky, jež jen mrazem drží,
po nichž se chvěje vratký krok,
jsou položeny přes potok.
Před temně rozevřenou strží,
vln hlukem na smrt zlekaná,
se zastavila Taťána.

XII

I hledí, hledí vyčítavě
na potok, jenž jí překáží.
Proč nikdo v těžké chvíli právě
jí pomoci se nesnaží?
Vtom závěj zachumelila se.
Kdo stoupá to tam v sněžném jase?
Ach, srdce v Táně usedá!
Zří střapatého medvěda,
jenž řve a tlapu podává jí.
Těch ostrých drápů, děvčátko!
Však chytla se ho nakrátko
a krůčkem, v němž se hrůza tají,
přeběhla. Ach! A huňáč dál
se cestou za ní kolébal.

XIII

Dál, bez odvahy vzhlédnout k němu,
pospíchá Táňa ze všech sil;
však služebníku huňatému
neprchne. Blíž a blíže byl.
Krok medvědův ji k běhu nutí.
Před nimi les. A bez pohnutí
tam sosny jak v den sváteční
v své zasněžené kráse ční
a mlčí těžce. Korunami
bříz, nahých lip a vrb kol cest
se slévá světlo nočních hvězd,
však kudy jíti? Pod vlnami
metelic kře i výspy skal
sníh bílou plachtou zasypal.

XIV

I míří k lesu. Medvěd za ní.
Sníh po kolena sahá jí.
Nadarmo před větvemi chrání
svou tvář a suky trhají
jí z uší zlaté náušnice.
Teď z milé nožky do vánice
jí sklouzne mokrý střevíček.
Teď šátek se jí z šíje smek.
Kdež zvednout jej! Vždyť sotva vidí
a medvěda má za zády.
Šat zvlh jí, je však bez rady,
neb vyhrnouti jej se stydí.
I běží dál a běží dál.
A medvěd jak by si s ní hrál.

XV

Upadla v sněhu. Medvěd hbitě
ji popadl, pryč pospíchá.
Bez dechu, pokorná jak dítě,
se ani nehne, nedýchá.
Po lesní cestě se s ní loudá.
Vtom mezi stromy bídná bouda.
A kolem nic, jen sypký sníh
vysoko leží ve dveřích
a v okénku se světlo třpytí.
A ve světnici křik a šum.
A medvěd dí: „Toť kmotrův dům,
teď můžeš se tu osušiti.“ —
A ze sněhu ji v síňku zved,
kde položil ji na práh hned.

XVI

Když znovu oči otevřela,
byl medvěd pryč, jen strop ji střeh.
Za dveřmi křik, číš o číš zněla
jak u boháčů na pohřbech.
Je u vidění? Co to značí?
A tiše k skulině se tlačí
a vidí, Bože… za stolem
strašidla sedí kolkolem.
Ten rohy má, psí lícní kosti,
ten s kohoutí zas hlavičkou,
zde vědma s kozí bradičkou
a kostroun, tuhý do směšnosti,
tam k skřítkovi se přicourá
půl jeřáb a půl kocoura.

XVII

A ještě strašnější jdou svatí:
tu rak s pavoukem křepčící,
tu rostouc z husí kostry, klátí
se lebka v rudé čepici,
mlýn s chromou nožkou žene se tu,
až praskají mu křídla v letu,
řeč, štěkot, smích a svist a zpěv
a dupot, chrocht, až trne krev!
Jak na Táňu však působilo,
když mezi hosty objevil
se muž, jenž jí tak milý byl
a jehož jménem zvu své dílo!
Oněgin, sedě uprostřed,
sem tam zrak tajně k dveřím zved.

XVIII

Dá znamení — vše víří zase,
zved sklenici — a každý pil.
Zasměje se — vše řehotá se,
stisk zuby — a hned pokoj byl.
Je pánem tam, vše po svém mění.
A Táně už tak hrozně není,
ba v zvědavosti docela
i dveře pootevřela.
Vtom vítr zvedl průvan kolem
a zhasil lampy v světnici
nad bandou, v tmě se ježící.
Tu hřmotně povstal za svým stolem
a mezi dveře Evžen šel
a za ním zástup strašidel.

XIX

Děs chápal se jí; jak by chtěla
pryč běžet, běžet ze všech sil!
A nemůže; a zdivočelá
chtěla by křičet — opustil
ji hlas; Oněgin v dveřích před ní.
A za ním pekelníci bědní
uzřeli dívku; divoký
smích zařval. Zástup stooký,
kopyta, chvosty chundelaté,
jazyky, rohy, pařáty,
čenichy, vousy po paty,
tesáky v tlamách rozepjaté,
vše křičí ústy jedněma
a sápe se k ní: Má je, má!

XX

Je má! vzkřik Evžen na svou chasu,
jež ihned zmizela jak dým.
A v mrazivé tmě bez ohlasu
tu zbyl jen on a ona s ním.
Taťána v rukou se mu svíjí.
Bez dechu do tmy odnáší ji   kams na lavici viklavou
a na rámě jí hlavu svou
pokládá. A vtom Olga vchází,
s ní Lenskij. Záblesk světla vzplál;
Oněgin rukou zazmítal,
divoce očima kol hází
a nad Taťánou ve mdlobách
nezvaným hostům klne v tmách.

XXI

Spor rozběsnil se. Náhle chytí
Oněgin dlouhý nůž, jen mžik —
a leží Lenskij; chýš se řítí,
příšerně rozlehl se křik
a černá tma vše pohltila…
Táňa se v hrůze probudila.
Rozhlíží se. Je bílý den
a zamrzlým sklem do oken
se dere nachový proud světla.
A nad jitřenku severní
svěžejší, Olga dveřmi k ní   jak lehká vlaštovička vlétla.
A ptá se v tichu pokoje:
Zjevil se ti? A kdo to je?

XXII

Však ta, sestry si nevšímajíc,
dál leží s knihou v posteli,
a list za listem probírajíc,
nač ptala se, jí nesdělí.
Byť nebylo v té knize slova
mudrcova či básníkova,
přec ani Racine, Don Quijote,
Seneca, Vergil, Walter Scott,
nejslavnější z epických pláten,
ba ani žurnál módních žen
tak pilně nikdy nebyl čten
jak Táňou Martin Zadeka, ten
chaldejský mudrc. Proč a zač?
Byl věštec a snů vykladač.

XXIII

Ten moudrý spis muž kočující
přivezl jednou na statek
a po únavné tahanici
tři a půl ruble si zaň řek,
kus Malvíny mé milé Táně
velkomyslně přidav za ně.
Taťána ovšem naopak
mu dala knížek celý vak,
gramatiku, dvě Petriady
a Marmontela, třetí díl.
Vždyť Zadeka tak moudrý byl —
kdo jiný býval by jí tady
za každé tísně radu dal
a pod hlavou jí věrně spal?

XXIV

Zlý sen jí z hlavy nevychází.
Chce věděti, co znamená
ta bludná cesta tmou a srázy,
ta lesní scéna šílená.
I probírá se pilně tedy
v seznamu podle abecedy:
bor, bouda, bouře, hádka, host,
kopyto, kostra, medvěd, most,
a dál a dál. Však ze Zadeky,
žel, nikterak dnes nezmoudří.
A sen, když oči přimhouří,
v ní doznívá jak hukot řeky,
a plna zlého tušení,
má denně větší trápení.

XXV

A hle: svou zrůžovělou paží
Jitřenka odňala již tmám
svit sluneční a v zpěvu sváží
jej k Taťániným jmeninám.
Dům Lariných už od svítání
pln hostí je; a páni, paní
přivezli houfy rodin svých
na kibitkách i na saních.
V předsíni mrazem rudé líce,
v salonu nových rukou stisk,
mlaskají ústa, mopsl písk,
hluk, smích, na prahu tlačenice,
poklony s tlachy mnohými,
křik dětí, starost s kojnými.

XXVI

Hle, vchází, vedle ženy záře,
pan Pusťakov. Jak chudák ztloust!
A Gvozdin v slávě hospodáře,
jenž pro mužiky nemá soust.
Šedivý párek Skotininých
a potomstvo všech věků při nich,
od třiceti až do dvou let.
K nim svůdník Pětuškov si sed.
Bratrance mého Bujanova
též přivezli (však znáte ho!)
v čepici, zaprášeného.
Nezapomeňme na Fljanova.
Žrout, těžký klepař, tatrman
a úplatkář je tento pán.

XXVII

S Charlikovem a jeho paní
monsieur Triquet zde po ruce.
Z Tambova přijel znenadání,
vtipálek v brejlích, v paruce.
Jak opravdový Francouz uplet
a veze Táně v kapse kuplet,
jenž po staru se zpívat smí:
Réveillez vous, belle endormie.
Už dávno někde ve zpěvníku
ta stará píseň zetlela,
Triquet však, hlava umělá
a básník, přeškrtl rok vzniku
a směle místo belle Nina
vybásnil belle Tatiana.

XXVIII

A zas je vzhůru celý statek.
To starších slečen ideál
a naděje všech místních matek,
pan rytmistr se žene dál.
Výborně! Ten vždy programu dbá!
Hned za ním plukovní jde hudba,
sám plukovník jí rozkaz dal.
Ta radost přece! Bude bál!
Nohy tak tak se tanci brání,
však jídla na stole již jsou.
K obědu všichni v párech jdou.
Slečinky krouží kolem Táni,
naproti páni. Ještě kříž
a celý mumraj sedí již.

XXIX

Teď nad stolem si pokoj dali.
Vše žvýká. Ticho chvilenku.
Talířky, nože jen jen hrály
a sklenka zvoní o sklenku.
Však pomaloučku, polehoučku
nálada stoupá v bujném hloučku;
ten mluví, pře se, křičí již,
tam piští slečna jako myš.
Vtom Lenskij vstoupil znenadání,
s ním Evžen. Mírně káravý
hlas stařenčin je pozdraví
a každý místo pro ně shání
a v zdravic družném zápolu
je posazují ke stolu.

XXX

Dali jim místo proti Táni.
Bledší než luna po ránu,
podobna náhle štvané lani,
na klíně hledá záchranu
svých očí. Horká vášeň chvatně
ji zalévá a je jí špatně.
Přátelé marně zdraví ji.
Neslyší. Už už vylijí
se slzy jí a do mrákoty
div nepadne. Však rozvaha
a vůle slabost přemáhá
a třeba v tísni, bez ochoty,
přec dvě tři slůvka procedí.
Ač zmatena, dál posedí.

XXXI

Už dávno Evžen snášet nemoh
těch dívčích nervóz, slz a mdlob.
Vždyť dost jich v životě už přemoh
za mladých, bouřlivých svých dob.
Již zástup hostí v hlučném sále
ho popudil. Když spatřil ale
nervový záchvat Taťánin,
hned zmocnil se ho zlostný splín,
i usmyslil si pomstychtivě
odplatit krutě Lenskému
a řádně vysmáti se mu.
A mysle na svůj triumf divě,
hned karikoval zálohou
v duchu směs hostí ubohou.

XXXII

Oněgin nebyl sám, jenž zmatek
Taťánin postřehnouti moh.
Pozornost dcer však, otců, matek
se upřela spíš na piroh
(žel, že to bylo přesolené)
a cimljanské, jež vychlazené
k nákypu objevilo se!
A na stříbrném podnose
přichází sklínek baterie,
tak štíhlých, tobě podobných,
má Zizi, krystale snů mých,
předměte veršů mých, v nichž žije
tvá láska, oslnivá číš,
jíž opájel jsem se, vždyť víš!

XXXIII

Bouchají zátky. Víno šumí
svobodně z hrdla tlustým sklem.
Ponořen v těžké, vážné dumy
nad neudaným kupletem,
Triquet se zved, svůj papír drže.
Je ticho, sotva židle vrže.
A Táňa vzdychá. Zazněl zpěv
mdle, falešně, však pěvcův zjev
okouzlil hosty. Zatleskali
a Táňa, slušná, uznalá,
pěvcovi poděkovala.
Pak poet skromný, ne však malý,
jí připil první jak vzor všem.
A obdařil ji kupletem.

XXXIV

A v proudu zdravic, blahopřání
Taťána děkovat jde všem.
A když se rozpačitě sklání
před Oněginem, srdce v něm
zalkalo: Jak je unavená,
jak zhořklá, jak v ní všecko sténá!
Jen mlčky se jí uklonil,
však jeho dlouhý pohled byl
tak divně něžný. Jeho skráně
snad vskutku soucit přeletěl,
či zakoketovat jen chtěl,
snad v dobrém úmyslu, snad maně.
Co na tom? Něhou dvou tří chvil
jí přec jen srdce oživil.

XXXV

Hřmot židlí. Hosté opouštěli
pro teplý salon štědrý stůl.
Tak bzučí rojem v luka včely,
opouštějíce plný úl.
A spokojeně po obědě
sousedé chrápou svorně vsedě.
U kamen dámy zívají,
děvčata v koutě šuškají.
Zelené stolky hostům kynou:
to karbaníky vášnivé
boston i hombre k sobě zve.
I po whistu se ruce vinou,
a dcera nudy únavná
je jedna jako druhá hra.

XXXVI

Už osmý rubber whistu hráli
ti pilní borci; osmkrát
už kolem stolu přesedali
a nesou čaj. Já měřím rád
čas zcela prostě: pravidelný
chod žaludku zve do jídelny
zde na vsi líp než hodiny
nás na oběd a svačiny.
A jenom stručně připomínám
pro ty, kdo stále v strofách mých
čtou o vínech a večeřích,
by poslali své výtky jinam:
i božský Homér si tak ved,
slavný už tři tisíce let.

XXXVII–XXXVIII

— — —

XXXIX

Sotva se dívky k čaji slétnou
a šálky k ústům donesou,
už začíná hrát fagot s flétnou
za dveřmi v sále píseň svou.
A rozradován břeskným zvukem,
čaj s rumem složiv na stůl s hlukem,
hned Paris obcí okolních,
Pětuškov, pro Olgu se zdvih,
k Taťáně Lenskij. S Charlikovou,
nevěstou pokročilých let,
bard z Tambova jde na parket.
Bujanov lapil Pusťakovou,
a vše se hrne do sálu,
kde tančí v mladém zápalu.

XL

Z kraje mé knihy hravá slova
(vrať se k nim, čtenáři můj, dnes!)
chtěla dle vzoru Albanova
vylíčit petrohradský ples.
Co platno! V roztržitém snění
já místo toho v poblouznění
jsem líčil nožky známých žen.
Po jejich stopách roztoužen
jsem bloudíval, však nyní sbohem!
Teď, poslav mladost svoji spát,
mám čas už líp si počínat,
a to i životem i slohem,
i spěchám tento pátý zpěv
očistit od zbytečných plev.

XLI

Tak bláznivý, tak jednotvárný,
jak vítr našich mladých jar,
vře kolem valčíku vír parný
a v kruzích za párem jde pár.
Čas pomsty blížiti se tuše,
jde s tajným šklebem v skrytu duše
Oněgin k Olze. Celý vzplál,
tančí s ní lehce dál a dál,
pak na židli ji usazuje
a baví se s ní, sehnutý.
Pak za dvě, za tři minuty
s ní ve valčíku pokračuje.
Vše žasne. Také Lenskij, vím,
nevěřil vlastním očím svým.

XLII

Teď k mazurce se všecko mělo.
Byl čas, kdy v bujném rytmu tom
v ohromném sále vše se chvělo
a parket duněl jako hrom,
až drnčívaly ve zdech rámy.
A kdepak dnes! I my i dámy
po vosku tak tak kloužeme.
Jen na venkově zhlédneme
vášnivě plouti zdravá těla
v mazurky starodávný vír;
kramfleky, poskoky a knír,
vše jako kdys. Sem nedospěla
tyranská, lichá móda ta,
v níž nová Rus je zajata.

XLIII

— — —

XLIV

Bujanov, bratranec můj čilý,
Taťánu s Olgou sálem ved
k Evženovi, jenž v příští chvíli
zas s Olgou v lehkém tanci vzlét
a s roztomilou nonšalancí
banální madrigal jí k tanci
do ucha šeptal, tisk jí dlaň.
Polichocena, vzhlédla naň
a oheň samolibosti jí   šleh tváří. Lenskij opodál
vše viděl, ztratil klid a vzplál
žárlivých představ fantazií.
A jen pár stanul, Lenskij hned
ji na kotilion zvát se zved.

XLV

A nepochodil. Zamluvili
se zase k tanci s Evženem.
Co slyší to? Ó Bože milý!
Jak mohla jen… tak hrůza v něm
se táže! Polodětská hlava
a už se koketa z ní stává!
Už chytračí, už o klamu
svých citů důkaz dává mu!
Už nemá sil a je mu k pláči;
nemoha snést své neštěstí,
hned koně dal si předvésti
a jel. Pár pistolí — a stačí.
Pár pistolí a kule jen
a osud bude rozřešen.