I

Když všiml si, že Lenskij zmizel,
Oněgin, opět znuděný,
zatrpkle vedle Olgy sklízel
radostné ovoce své msty.
I Olga za ním mrzela se;
chtěla by s Lenským sedět zase,
a kotilion tak couravý
jí mučivě zněl do hlavy.
Než vše má konec. Večeřeli.
Pak stlali jim, kde šlo to jen.
A každý dychtil, unaven,
už po spánku. A brzo celý
dům spal. Jen Oněgin jel z vrat
za pozdní noci domů spát.

II

Vše zklidnilo se. Ze salónu
v snách chrápe těžký Pusťakov
s těžkou svou ženou na sto honů.
Bujanov, Gvozdin, Pětuškov,
i Fljanov, žaludek ho děsí,
na židle lehli v jídelně si.
Na zemi Francouz, ležící
v kazajce, v staré čepici.
Děvčata ve světnici Táni
a Olgy v sen se vnořila.
Samotna, hledíc do bíla
měsícem ozářených strání,
bdí Taťána a dívá se   do polí v teskném úžase.

III

To jeho vstup, v nějž nedoufala,
to v jeho očích něhy kmit,
pozornost k Olze neustálá
hluboce rozrušily klid
bolestné duše. Co se dálo?
A do srdce, jež nechápalo,
zaťala žárlivost svůj spár.
Jako by chladných rukou pár
jí sevřel je. Tou temnou mukou
Taťána padá v hlubinu,
z níž šeptá do tmy: „Zahynu,
však krásná je smrt z jeho rukou.
Nereptám. Což to pomůže?
Vždyť štěstí mi dát nemůže.“

IV

Však dál jen, dál! Mých postav sbory
se rozmnožiti hotoví.
Pět verst jenom od Krásné Hory,
vesnice Vladimírovy,
je živ a zdráv v své poušti dosud
a filosovsky bere osud
Zareckij, kdysi bujný pán
a karbanický ataman,
sloup party, tribun nad sklenicí,
teď dobrý však a nevinný,
svobodný otec rodiny
a řádný statkář, druhy ctící,
a dokonce i poctivec.
Tak vrací se svět k dobru přec!

V

Dřív za statečnost bývala mu   vzdávána úcta bezhlesá.
On, pravda, uměl na pět sáhů
z pistole trefit do esa.
A nadto: kdysi do šarvátky
se dostal, ještě z vína vratký,
a ač byl na mol, statný kůň
ho shodil bez úhony v tůň.
I dostal se tak do zajetí
Francouzům, vzácné rukojmí!
Regulus nový, božstvo cti,
zas připraven vše vytrpěti,
by pít moh u Verryho jen
tři láhve na dluh den co den.

VI

A jindy zase pro zábavu
si žerty tropil z hlupáků,
ba, dovedl i moudrou hlavu
přivésti do zlých rozpaků.
Ač pro švandu zas příliš vzletnou
kolikrát dostal na pamětnou
a jako hlupák mnohdy pad
do léčky, kterou jiným klad,
vždy vesele se uměl hádat,
i chytrým se i tupým zdát,
když čas byl, chytře umlkat,
když čas byl, zlomyslně vpadat,
štvát mladé druhy častokrát
a na kord, pistole je hnát,

VII

neb také ke smíru je dovést
a na večeři s nimi jít
a lží pak, šprýmem jejich pověst
neviditelně zostudit.
Alia tempora! Teď míjí
(jako žert lásky, podobný jí)
výbojnost s mládím téměř vždy.
Jak řekl jsem, můj Zareckij
ve stínu střemchy, akácie
jak pravý mudrlant je živ,
a jako ty, svět opustiv,
kapustu sází, Horatie,
chov husí, kachen po ruce
a děti učí azbuce.

VIII

Nebyl to hlupák. Jeho citů
si Evžen sotva vážil snad,
však jeho zdravý rozum v skrytu
se brzo naučil mít rád.
Bavila ho ta hlava chytrá,
když scházeli se. A tak z jitra,
když Zareckij se objevil,
se ani příliš nedivil.
Však Zareckij, ač přítel jeho,
dnes mnoho řečí nevedl
a s úšklebkem, jak dovedl,
mu podal dopis od Lenského.
Oněgin udiven vzal list
a pro sebe jej začal číst.

IX

A hle, byla to výzva, pádně
mu vypovídající boj.
Uctivě, jasně však a chladně
zval Lenskij druha na souboj.
Oněgin přečtl stručné psaní,
obrátil se a bez váhání
děl k osudnému poslu jen:
„Nu co? Jsem vždycky připraven!“
Zareckij vstal a beze slova
pozdravil Evžena a šel,
protože doma práci měl.
Leč Evžen, uváživ vše znova,
když dávno za dveřmi byl host,
sám na sebe měl náhle zlost.

X

A právem. Když tak meditoval,
sám musel přiznat v úděsu,
že velmi mizerně se choval:
za prvé neměl na plesu
házeti v zlomyslnou sázku
Lenského věrnou, něžnou lásku.
A za druhé: lze odpustit,
když básníka sved zbrklý cit,
vždyť je mu osmnáct let právě.
Však on, jenž má ho tolik rád,
se neměl předsudkem dát hnát
tak lehce jak míč nohou v trávě;
jak čestný, moudrý člověk moh
jednat — a ne jak vzteklý hoch.

XI

Vždyť mohl upřímně vše říci
a nezuřiti jako zvěř.
To mladé srdce láskou vřící
měl usmířit. Však beř, kde beř,
je pozdě, nelze pomoci si…
A zle je — myslil si — kam vmísí
se tenhle starý duelant,
zlý mluvka, pletichářský drant…
Snad Evžen pohrdáním zhostí
se jeho vtipů klevetných.
Jak rozetne však hlupců smích?
Tak vypadá soud společnosti!
Náš idol i cti pružina!
Hle, na čem svět náš spočíná!

XII

Neschopen hněvem sebevlády,
poeta čeká odpověď.
Však jeho tlampač už je tady
a pyšně referuje teď.
Žárlivec září! Vše jde hladce.
Měl jenom strach, aby mu zrádce
neunik z hrsti, buď jak buď,
a výmluvami aby hruď
zachránit nechtěl před pistolí.
Ta bázeň už ho nejitří:
hned za svítání nazítří
se sejdou za mlýnicí v poli
a druh po druhu k rameni
či v stehno výstřel vymění.

XIII

Svou koketu vždy nenávidět
se rozhodnul, a nechtěje
již před soubojem Olgu vidět,
na slunce vzhléd pln naděje,
a mávnuv rukou, plný jedu,
octl se rovnou — u sousedů.
Zamýšlel Olince vzít klid,
svým příjezdem ji překvapit,
však ani zdání: jako dříve
Olinka z dveří vylétla
vstříc chudákovi do světla,
naději podobna jsouc tklivé,
čiperná, klidná, veselá —
a proč by býti neměla?

XIV

„Proč jste tak brzo odjel včera?“
tak znenadání ptala se.
A v Lenském tála nedůvěra,
v zmatených citů zápase
mizela žárlivost jak sněhy
před tímto zrakem plným něhy,
před dívkou jasem zalitou,
před prostou, svěží duší tou…
I hledí v sladkém zmatku k zemi;
i vidí: Vždyť mě miluje!
Pln kajícnosti v duchu je,
už už by šeptal: Odpusťte mi,
však beze slov je citů splav:
je šťasten a je téměř zdráv.

XVI

A Lenskij, do melancholie
zas ponořiv se, neměl sil
jí připomenout historie
z včerejška. Jen si pomyslil:
Nestrpím, aby bídný zrádce
lží krásných slov, šeptaných sladce,
pokoušel srdce, které ctím.
A já, jen já ji zachráním.
Nestrpím, aby jedovatý
červ rozežral stvol lilie.
A aby, sotva rozvije
se květ, zas zvad u jeho paty.
A krátký smysl řečem těm:
Je čas, že stříleti se jdem.

XVIII

Kdyby byl věděl, jaká rána
v Tánině srdci hořela!
A kdyby Táňa, hořem štvaná,
věděti mohla, věděla,
že zítra nad hrobů svých stínem
se střetnou Lenskij s Oněginem,
snad její láska spanilá
by oba opět smířila!
Však náhoda zlá tomu chtěla,
že nikdo neměl tušení.
Oněgin kryl se v mlčení,
Taťána potajmu se chvěla;
jediná Táňa mohla snad,
však její bystrozrak už zvad.

XIX

Lenskij byl večer roztržitý.
Hned zmlklý, veselý byl zas.
Ten, jemuž Múzy vedou city,
podléhá dojmům ovšem snáz.
I usednuv ke klavichordu,
bral stejný akord po akordu.
Přes Olgu šeptal do dáli:
„Jsem přece šťasten, pravda-li?“
Noc padla však, čas jet. A vroucí
stesk lásky do srdce mu pad.
Bušilo, když jí v dlaně klad
svou ruku, srdce jeho mroucí.
Hleděla naň. Tak smutný byl.
„Co je vám?“ — Nic. — A vykročil.

XX

Když vrátil se, vzhléd na pistole
a zase do pouzdra je dal,
vyhlédl do zahrady holé,
rozsvítil, Schillera si vzal,
chtěl čísti, ale mezi řádky
mu běžel Olžin obraz sladký
a každým srdce úderem
byl krásnější a čistší v něm.
A kniha vypadla mu z dlaně.
Vzal pero; láskou vedeno,
básnilo jako zblázněno,
proud veršů šuměl. Hledí na ně   a čte a roznícený je   jak D(ělvig), když se opije.

XXI

Nuž, přečtěme si tyto rýmy,
jež do dneška si chráníme:
„Kam jste jen, kam jste odešli mi,
vy zlatí dnové vesny mé?
Co přinese mi zítřek, co jen?
Marně zřím k němu nespokojen,
v hluboké noci mlčí skryt.
Však vždycky nutno osud ctít.
Padnu-li s prostřelenou hlavou,
či odejdu-li nezraněn,
vše dobré je: život i sen
jdou oba v hodinu svou pravou.
Buď žehnán klopotný dne lán,
i příchod tmy buď požehnán!

XXII

Až zítra Jitřenky svit nový
den rozehraje nade mnou,
já klesnu možná pod žulový
náhrobek v kobku tajemnou
a verše mé, mé sny, mé mládí
pohltí proud, jenž do tmy pádí.
Ó Léthé! Zapomene svět,
co ty však, krásná? Přijdeš květ
mi na hrob dáti se slzami?
A pomyslíš si: Měl mě rád
a mně jen, mně chtěl darem dát
svých tesklivých snů drahokamy?
Má milá, srdce v srdci mém,
ó, přijd, ó, přijd: tvůj manžel jsem.“

XXIII

Psal takto dlouho, temně, matně
(což romantismem rádi zvem,
ač romantismu věrojatně
v tom nevidím; však čert to vem!),
až posléze už před úsvitem
mu klesla hlava, ztěžklá citem,
při módním slově ideál
a Lenskij trochu zadřímal;
než moh se však v sen pohroužiti,
Zareckij, raný pták, je tu,
už vstoupil do kabinetu,
Lenského spěchá probuditi:
„Je sedm. Vstávat už je čas.
Oněgin jistě čeká nás.“

XXIV

Jak mýlil se však! V oné chvíli
spal ještě Evžen mrtvým snem.
Již stíny noci ustoupily
a kohout vítal jitřní zem.
Oněgin pohroužen je v spánek.
Už slunce vysoko je. Vánek
se změnil v sněžnou vánici,
houf světlých vloček honící.
A Evžen ještě v posteli je   a stále ještě klidně snil.
Pak konečně se probudil
a zří: sníh v bílá okna bije,
je dávno čas dát zapřahat
a rychle vyjeti již z vrat.

XXV

Guillot, francouzský sluha, číhá
na zvonek pánův. Hned tu byl,
s županem, s trepkami se míhá,
na židli prádlo připravil.
Oněgin oblékl se, snídal
a přitom rozkaz sluhovi dal,
k odjezdu se s ním připravit
a pouzdro s pistolemi vzít.
A už si v rychlých saních hoví,
ke mlýnu letí po mrazu.
Tam sluha podle rozkazu
osudné zbraně Lepageovy
nes za pánem a koním dal
zajeti k dvěma doubkům dál.

XXVI

U hráze Lenskij, přesný vždycky,
už dávno nedočkavě stál.
Zareckij dávno odbornicky
už mlýnské kolo probádal,
když přišel Evžen s omluvami.
„Proč není tu váš svědek s vámi?“
nevrle na něho hned vzkřik
náš pedantický soubojník.
Zareckij klasik v metodě byl,
a střelbu do odpůrčích těl
schvaloval jen dle pravidel,
bez nichž se řádný šlechtic nebil.
Měl zkrátka pro tradici cit
a dlužno mu to pochválit.

XXVII

„Můj svědek?“ řekl Evžen klidně,
„monsieur Guillot zde, je to sám.
Doufám, že přijmete ho vlídně.
Můj přítel — to snad stačí vám.
Třebaže znám snad není právě,
je hodný hoch od paty k hlavě.“
Zareckij sevřel rty a stál.
Oněgin Lenského se ptal:
„Je libo začít?“ — Začnem tedy, —
děl Lenskij. Co tak za mlýn šli,
s tím hodným hochem Zareckij
se poprvé a naposledy
v ústraní vážně radili.
Sokové oči sklopili.

XXVIII

Sokové! Jak je dávno tomu,
co rozvedl je krve var?
Co oba u stolů svých domů
o pokrm, myšlenky, dní dar
se družně dělili? Teď v zlosti,
jak sokové dva bez lítosti,
jak herci šíleného snu,
druh druhu v tomto tichém dnu
chystají zkázu chladnokrevně.
Nenajdou smích, než ruku svou
potřísní krví druhovou?
A neobejmou se zas pevně?
Však běda! V světské vášně rmut
nakapal jedu lichý stud.

XXIX

Hle, pistole již blyští v dlani.
Nabiják do hlavně se smek.
Už nabita je! Pozor na ni!
Již cvakl také kohoutek.
Pánvičky prachem posypány,
jsou připraveny. Přisekaný
křemínek, pevně založen,
je zvednut. Za nejbližší kmen
Guillot se schoval s hrůzou v oku.
Sokové pláště shodili.
Zareckij, na coul přesný vždy,
naměřil dvaatřicet kroků,
obhlédl bděle okolí
a každý vzal svou pistoli.

XXX

„A nyní jděte!“ S chladnou krví,
s pistolí k zemi, k soku sok
zamířil pevně, tiše: prvý,
druhý a třetí, čtvrtý krok,
což byly čtyři kroky k smrti.
Tu Evžen, který v prstech drtil
svou pistoli, jda stále vpřed,
pomalu, první, ruku zved.
Pět kroků kupředu šli znova.
Vladimír Lenskij, mhouře zrak,
zacílil také… Evžen však
už střelil… Chvíle osudová
odbila — drama vrcholí:
upustil básník pistoli,

XXXI

tichounce klade na hruď ruku
a padá. Zacloněný zrak
tvář smrti obráží, ne muku.
Po svahu hor se právě tak,
na slunci jiskříc jako kvítí,
lavina do údolí řítí.
Oněgin v hrůze nevěří.
Chvěje se, běží k soupeři,
hledí naň, volá… Nadarmo, žel!
Navždycky, mladý pěvče, již
před časem, bez času sen spíš,
zadula bouře, všeho ožel!
Uvadl v krásný, jitřní čas
a na oltáři oheň zhas.

XXXII

Na hlavu, v sněhu položenou,
smrt podivný mír vložila.
Měl hruď skrz naskrz prostřelenou,
krev tekla z rány, kouřila.
Před chvílí v srdci jeho těla
živoucím hlasem vášeň zněla,
nenávist, láska, naděje
valila svoje ručeje.
A teď jak v opuštěném bytu
vše oněmlo, vše ztemnělo,
vše na věky se dochvělo.
Rolety spadly, okna spí tu   osleplá. Paní je ta tam.
I stín je pryč. Kde, ví Bůh sám.

XXXIII

Je milé zběsnit nepřítele
odvážným epigramem svým,
je milé zřít, jak otupěle,
s párem svých rohů svěšeným
ve vlastní zrcadlo své civí
a stydí se své vlastní hřívy.
Je milejší však, pravím vám,
když vzlykne: Já se poznávám.
A ještě milejší nám zase,
na bledou lebku zpovzdálí
když míří pohyb pomalý
a ruka sotva zachvívá se;
však kdo z nás by se radoval,
když smrtelnou mu ránu dal?

XXXIV

Když dobře namířenou ranou
mladého skláte přítele,
jenž odpovědí nečekanou,
snad beze všeho účele,
vás urazil kdes u sklenice
či s urážkou vás, chlubná plíce,
na souboj vyzval hněvem zpit,
povězte: jaký asi cit
se zmocní vás, když uzříte ho,
jak sevře pěsti, oněmí
se smrtí v čele na zemi,
už už pomalu vychladlého,
když na volání zoufalá
mu ústa němá zůstala?

XXXV

Hlod výčitky v tmách srdce jeho
se třásl jak dlaň s pistolí.
I hledí Evžen na Lenského.
„Je zabit…“ soused blábolí.
Je zabit! Hrůzou toho slova
uhranut, jako od hřbitova
jde Evžen lidi zavolat.
Zareckij zatím měkce klad
do saní tělo ztuhlé zcela.
Hromádku kostí, zmlklý zpěv.
Spřežení, větříc smrt a krev,
se vzpíná, kope, pěna bělá
se po udidlech zvířatům,
jež vezla oběť v mrtvý dům.

XXXVI

Líto nám, líto básníka je:
spí, květ, jejž zabil času vztek,
spí s nadějí, jež nedozraje,
spí, sotva dětské šaty svlék!
Ten horký vítr citů, kde je?
Kde myšlenka, v níž cit se chvěje?
Kde ušlechtilý výtrysk sil,
kde vysoký i něžný cíl?
Kde jste, vy bouřné lásky snahy,
kde touha vědět, v práci žít,
kde ze zla strach, kde útlocit,
kde sny, jež přepluly jste prahy
nadpozemského tajemství,
vy, svaté poezie sny?

XXXVII

Snad narodil se světu k štěstí,
laur slávy urval mu snad skon.
Snad jeho zmlklá lyra vésti
nás mohla k výšinám jak zvon,
jejž neumlčí závist kletá.
Snad na vysokých stupních světa
měl státi, viditelný v dál.
A mučednický stín snad vzal
do hrobu tajemství své svaté,
a pro nás, opouštěje nás,
zahynul blahodárný hlas
a nikdy duši, v hlínu sváté,
nezahrá hymnus příštích let,
dík plemen nebude jí znět.

XXXVIII

— — —

XXXIX

Je možno též, že pro poetu
měl život pouze šeď a kal.
Tak prošla by mu léta květu:
žár duše by v něm ochládal.
Snad byl by vůbec proměnil se,
Múz nechal, na vsi oženil se   a šťastný, třeba s parohy,
by vláčel župan ubohý.
Brzo by poznal život celý,
podagru v čtyřiceti měl,
pil, tloustl, v nudě churavěl,
a nakonec by na posteli
vydechl prostřed dětí svých,
felčarů a bab plačících.

XL

Ať tak či tak, my ještě živi,
a básník, krví zalitý,
milenec, snílek zádumčivý,
spí, rukou druha zabitý.
Sem pohleď: vlevo od vesnice,
kde žil, ponořen do tesknice,
dvě sosny srostly kořeny;
zde dole šumí prameny
a tekou stružkou do údolí.
Tam oráč ochladí se rád,
tam chodí žnečky nabírat
si vody puklým džbánkem z polí;
tam ve stínu, jímž potok tek,
teď stojí prostý pomníček.

XLI

Když jarní déšť pad na obilí,
zpěv o povolžských rybářích
tu zpívá pastýř, v prázdné chvíli
splétaje lýko láptí svých.
A mladá měšťka, v slunce svitu
své léto na vsi trávící tu,
v běh dávajíc se z doubravy,
tu koně uzdou zastaví;
lehoučký závoj odhrne si   a roztržitým pohledem
čte prostý nápis, výzvu všem.
A na zavlhlé řasy věsí
se dámě slza soucitu.
Nad vodou pomník stojí tu.

XLII

Zasněna, pomalu se vrací
na koni cestou necestou.
V sen o Lenském se celá ztrácí
a vzpomíná, co s nevěstou,
co asi s Olgou se teď stalo.
Dlouho-li srdce litovalo,
či odešel již slzí čas?
A kde je její sestra zas?
A kde je uprchlík ten z všeho,
ten nenávistník módních dam,
tak módně podivínsky sám,
vrah toho hocha lyrického?
Jen nebojte se. Časem svým
vám jejich osud vylíčím.

XLIII

Ne teď. Však brzo zas se vrátím,
vždyť svého hrdinu mám rád.
A na čas jen ho z očí ztratím,
pro jiné starosti své snad.
Mne léta k přísné próze kloní
a čtveračivý rým pryč honí;
i já, přiznávám s povzdechem,
dnes lhostejnější k němu jsem.
Mé pero nehýří již jimi
po lehkých arších papíru.
Sny jiné, chladné nadmíru,
a jiné přísné starosti mi   jak v ústraní, tak v ruchu mýt
jdou neklid v sen mé duše sít.

XLIV

Mou duší nové touhy plují
a víří nové rozbroje;
těch prvních, těch já nelituji,
mně starých žalů líto je.
Sny, sny, jež měli jsme tak rádi!
Kde jste, kde věčný rým váš mládí?
Či po ukrutném zákonu
zvad, zvad květ jeho záhonů?
Co o tom žertem mluvím s vámi
a elegicky jsem si vzdech,
snad zatím doopravdy dech
mé vesny vadne za horami?
A nevrátí se nikdy zpět?
Není mi málem třicet let?

XLV

Mé poledne je tu. Co zbývá,
než pozdravit je očima?
A chvíle rozloučení tklivá
je tu, ó mladosti ty má!
Děkuji za radosti tvoje,
za bolest, za vzruch nepokoje,
za hluk a bouře, za hody,
za vše, co dal čas pohody.
Ó, děkuji ti. Dní tvých vzruchem
já opíjel se ve vřavě
i v samotě své svéhlavě.
Tož dosti již! Chci s jasným duchem
se na novou teď pustit pouť,
od minula si oddechnout.

XLVI

Jen pohled zpět. A sbohem, loubí,
v nichž dni mé v prázdni plynuly,
vy, v nichž se sen a lenost snoubí
ve vášeň, k níž jsme přilnuli.
Leč ty, povzlete chvil, jež míjí,
dál vzněcuj moji fantazii
a nedej srdci zadřímnout,
dál zas a zas v můj přileť kout;
jen neber básníkovi víru,
nedej mu zhořknout tíhou let,
ustydnout a pak zkamenět
v umrtvujícím světa víru,
kde mezi hlupci bez ducha
se nafouklá skví ropucha…

XLVII

— — —