I

Sníh tál již v teplém dechu jara,
z hor hrnuly se bystřiny
a z kalných vod se táhla pára
nad zatopené lučiny.
To usmívá se se snem v líci
příroda na rok svítající
a modrý jas jde od nebes.
Průzračný ještě dýše les,
zelení zachmýřený celý,
pestří se vyschlá údolí.
A pilná včela do polí
již letí z voskové své cely.
A noc co noc z tmy vyklíčí
do ticha tlukot slavičí.

II

Jak smuten jsem, když blížíš se mi,
ó jaro, jaro! Lásky čas!
Umdlený, zjitřený a němý,
zas slyším snů a krve hlas.
Jak dojat jsem, jak dere se mně
stesk, radost na rty, jarní země
když do tváře mi zavane
z mé vísky, tichem vystlané.
Či vesel být již nedovedu
a vše, co život dá a smích,
co tančí, skví se v očích mých,
mi přidá nudy jen a jedu
do dávno mrtvé duše mé,
jež vidí vše v tmách ztopené?

III

Či bez radosti nad návraty
s podzimem zašlých zelení
my v šumu lesů jen své ztráty
vzpomenem v hořkém zasnění?
Či s přírodou, jež kvete, plane,
snad srovnáváme v mysli štvané
čas mladosti, z níž zůstává
jen lítost, lítost prchavá?
Snad zatane v nás znenadání
mhou snů jak poetický dar
vidina jiných, dávných jar
a tlukot našich srdcí raní
přeludem dálky, plující
tmou při kouzelném měsíci?

IV

Je čas: jdi každý dobrák líný,
jenž na slast myslit dovede;
vás, šťastlivci bez vlastní viny,
vás, Levšinovi nohsledé,
vás, Priamové z provincie,
vás, dámy mé, jimž srdce nyje,
vás jaro zve již na svou ves,
čas tepla, práce, květná mez,
čas procházek, jenž k vášni svádí,
čarovných nocí nad lesem.
Jen honem! Vůz a kufry sem,
a do přírody, kamarádi,
dle chuti po svých, po voze
z měst, zaprášených uboze.

V

I vy, čtenáři, na mou duši,
kolesku měl byste si vzít
a z města, kde jste, jak se sluší,
se v zimě bavil, vyrazit.
Má Múza trochu nezvedená
nás svede k říčce beze jména,
k doubravě, lehce šumící,
a k Evženově vesnici,
kde poustevník ten, nechav všeho,
v nudě a zármutku svých chvil
v sousedství mladé Táni žil,
děvčátka mého blouznivého,
kde však jen stopa zoufalá
po uprchlíku zůstala.

VI

Pojď, půjdem k vrchů polokruhu,
kde k řece běžíc, bystřina
proplétá po lukách svou stuhu.
Tu dole lípa začíná,
tu zpívá slavík noci, máji,
až plané růže nedýchají,
a jenom pramen v ticho zní.
Tu vidíš kámen náhrobní
růst pod vetchých dvou sosen prahy.
Poutníku, zastav se a čti:
„Vladimír Lenskij tady spí,
smrt smělých skosila ho záhy.
V ten a ten rok, v let toliku.
Spi klidně, mladý básníku!“

VII

Byl čas, kdy pokřivenou sosnu
věneček divný zdobíval.
Nad urnou, ponořenou do snu,
jím jitřní vánek povíval.
Byl čas, kdy s rukama mdle v klíně
tu sedaly dvě přítelkyně
a objavše se, plakaly,
co luna plála do dáli.
Leč teď… jen stín svůj pomník hledá,
zarostly trávou šlépěje
a věneček, ten v blátě je.
Jen pastýř s lýkem svým tu sedá
a jeho píseň jako dřív
pomalu splývá s tichem niv.

VIII–IX

— — —

X

Ubohý Lenskij! V prázdná lada
neplakal dlouho její žal.
Je nevěrná mu dívka mladá —
nač plakati? Bůh dal, Bůh vzal.
Teď jiný zaujal ji zcela,
teď jiný vylíbal jí z čela
svou láskou vzpomínky a chlad.
Ten hulán uměl dobývat,
ten hulán jí byl z duše milý…
Již před oltářem stojí s ním
a stydlivě tu pod kvítím
svou hlavu do závoje chýlí,
má oheň v očích sklopených,
na rty jí lehký úsměv dých.

XI

Ubohý Lenskij! Zda se rmoutí
ve vanu věčna, v hrobě svém,
když zamane si vzpomenouti
té zrady v srdci nevěrném?
Ospalé vlny Léthé plynou.
Snad básník, přešed v zemi jinou,
je šťasten v bezvědomí svém.
Či snad už odumřel svět v něm?
Za hrobem věru zlhostejníme,
zapomenutí čeká nás.
Žen, přátel, soků zmlkne hlas.
A jenom pro statky, vždyť víme,
hádavých dědiců zlý chór
dál vede hanebný svůj spor.

XII

Brzičko u Lariných věru
zmlk Olin zvonečkový smích.
Jsa dbalý o svou kariéru,
s manželkou hulán k pluku tíh.
Dávajíc dcerce požehnání,
plakala hořce stará paní,
tak tak se držíc na nohou.
Leč Táňa, plakat nemohouc,
smrtelně zbledla v obličeji,
jejž pokryl dávno trpký žal.
Když kdekdo na zápraží stál
a všichni loučit se už chtějí,
s odjíždějící dvojicí
jde ještě Táňa mlčící.

XIII

Pak dlouho, dlouho dívala se   za nimi jako mlhou par.
Má Táňa sama, sama zase!
Žel, družka tolikera jar,
ta její holubička milá,
teď osudem jí vzata byla,
ta důvěrnice mladých let —
už navždy pohltil ji svět.
Jak stín v sad opuštěný vchází,
a toulajíc se, neví kam…
Žel, nikde klid a všude klam,
a útěchy, té nenachází
pro slzy nevyplakané,
pro srdce napůl urvané.

XIV

V samotě krutěji žhnou žaly
a vášeň vzrůstat začíná.
I na Oněgina tam v dáli
teď častěj srdce vzpomíná.
Ne, nemůže ho nikdy vidět,
ba smí ho jenom nenávidět,
vždyť zabil bratra jejího.
Poeta zhynul, není ho…
Kdo vzpomene naň? Za jiného
nevěsta se mu provdala
a jeho paměť dovlála
jak dým do nebe modravého.
Dvě srdce možná dosavad
ho litují… Nač litovat?

XV

Šel soumrak. Nebe smrákalo se.
Šum vod zněl tiše. Bzučel chroust.
Spěchaly domů dívky bosé.
Rybářský oheň vzplál a houst
tam za řekou. A šírou plání,
v stříbrné luny bleskotání
šla dál a dále Taťána,
v sny samotářsky zabrána.
Šla, šla… Co to? Tu pod ní klenou
se střechy. Panský dům a ves
a pod návrším hustý les
a sad nad řekou ozářenou.
Hleděla dolů. Srdce jí   zatlouklo rychlej, silněji.

XVI

Je v rozpacích: „Zde bydlil v zimě.
Mám jíti dál, mám zpět se dát?
Už není zde. Kdo poznal by mě?
Tak prohlédnu si dům a sad.“
I kráčí Táňa s vrchu dolů,
zvědavě, zaraženě spolu
vše měříc plachým pohledem.
Dvůr prázdný byl; když vešla sem,
psi vyrazili. Táňa plačky
tu stála, nevědouc kam dál.
Houf dvorských dětí přichvátal
a s bujným křikem, s trochou rvačky
psy zahnal. Noví přátelé
si vedli slečnu vesele.

XVII

„A panské byty, přístupny jsou?“
se Táňa dětí zeptala.
I rozběhly se za Anisjou,
jež pánův statek hlídala.
Anisja ihned přichvátala
a panský dům jí otvírala.
I vchází Táňa v pokoje,
kde po Evženu prázdno je,
a hledí: tady tágo leží,
prach špiní sukno zelené,
tam bičík, sofa zválené;
stařenka za Taťánou běží
a šeptá u krbu: „Zde pán
tak rád sedával zadumán…

XVIII

Zde sedával s ním při obědě
pan Lenskij. Opustil už svět…
Teď, prosím, tudy,“ dívku vede,
„zde jeho panský kabinet.
Zde hověl si tak rád, pil kávu,
zde se správcem si lámal hlavu
a po ránu tu knížky čet.
I starý pán tu strávil let!
Vždy v svátek nasadil si brýle,
sem pod okno si se mnou sed
a dali jsme se do karet.
Dej Pánbůh klid té duši milé,
už karty, chudák, nehraje.
Ať matka zem mu lehká je!“

XIX

Taťána obchází vše v chvatu,
dojatá, na vše zvědavá.
Vše památně ji připadá tu;
v malátné duši zůstává
jí po všem stopa rozechvělá:
i stůl, kde lampa dohořela,
i kupy knih, jež všady jsou,
i postel s měkkou pokrývkou,
za oknem luna na svém lovu,
zde pološera opona,
i portrét lorda Byrona,
i stolek, na němž soška z kovu,
v klobouku, čelo zchmuřené
a ruce křížem složené.

XX

Jako by Táňu očaroval
v té módní cele, stojí tu.
Je čas však! Chladný vítr ovál
ji ze tmy. V černém úkrytu
spí stromy v mlze nad vodami;
i luna už je za horami,
i mladou poutnici už chlad
přinutil myslit na návrat.
A třeba slzy v očích měla,
přec statečně se odvrací
a loudavě se navrací.
Jen ještě prosí, zda by směla
sem zajít — jaký je tu klid! —
a do knih se zde pohroužit.

XXI

Až za vrata ji provázela
klíčnice. Ale zítra hned
po ránu ji tu zase měla.
I vešla Táňa v kabinet
a svět jí zmizel. Zapomněla
zde chvíli na vše, na vše zcela,
když o samotě zůstala.
A dlouho sama plakala.
Pak tu, zas jinou knihu vzala,
lhostejně nejdřív, potom však
upoutal plně její zrak
podivný výběr; celá vzplála,
s hladovou duší četla dál.
A nový svět tu před ní stál.

XXII

Oněgin dávno už, jak víme,
odvykl zcela světu knih.
I v něm však, jako v každém, dříme
záliba pro některé z nich:
Juanův básník byl mu drahý,
k dvěma, třem románům měl vztahy,
v nichž spisovatel zachytil
svou dobu, v nichž dost věrně žil
zlomený člověk jeho věku,
neschopný lásky, radosti,
ješitný ve své zprahlosti,
oddaný snům, jimž není léku,
i s rozumem svým zběsilým,
jenž rozplývá se v marný dým.

XXIII

Škrt nehtem, ostře vyznačený,
tkvěl tu a tam na stránkách knih.
To dodávalo zvláštní ceny
těm řádkám v očích dívčiných.
Taťána mžikem pochopila:
Ta myšlenka ho oslnila,
zde opět Evžen dojat byl,
tam mlčky plně souhlasil.
Na jiných stránkách zase zřela
škrt jeho tužky z olova.
A duše Oněginova
ve všech těch značkách tkvěla celá,
tu v křížku, v slůvku ztraceném,
tu v otazníku zkrouceném.

XXIV

I začíná teď nad knihami
pozvolna lépe chápati
má Táňa, Bohu díky, s námi
milence, po němž vzdychati
ji sudičky snad odsoudily.
Je úkladník to pobloudilý,
syn pekel, dítě rajských krás?
Ten anděl, nadutý ten ďas,
co je? Zda kopie jen pouhá,
nicotný přízrak, Moskvan spíš,
jejž v haroldovském plášti zříš,
stín, jenž se v cizí masce plouhá,
slov módních plný lexikon,
či parodie že je on?

XXV

Co bylo v hádance té skryto?
Snad přece pravda svitla jí?
Hodiny letí. Zdali ví to,
že doma na ni čekají,
že sousedé dva na rozpravu
k nim šli a o ní, k hlavě hlavu,
že mluví: „Děcko není již,“
dí stařenka, „a je s ní kříž.
Olinka přece mladší byla.
Ach, ach, je čas už děvče vdát!
A ona? Ke všem břitký chlad…
a každému div nevyspílá.
Jen vzdychá v toulkách po polích.
Prý nechce…“ matčin nářek ztich.

XXVI

— Nemá snad lásku? — „Nevím, kdo by!
Bujanov prosil: koš měl hned.
Pětuškov — Táňa rámus robí.
A husar Pychtin, jak by smet.
Byl celý pryč, jen promluvila.
Jak měl se k ní jen, duše milá!
Už myslím si: Ten pravý je!
A kdež! Vše se vždy rozbije.“
— To nic, matičko, Moskvu na ni!
Tam na odbyt jdou nevěsty.
Houf ženichů tam u cesty! —
„Ach, tatíčku můj, bída brání!“
— Pro jednu zimu? To je krám!
A ostatně — já půjčím vám. —

XXVII

Je dobrá rada ve zlém čase.
Stařenka kvůli dítěti
vše spočetla a rozhodla se   do Moskvy v zimě zajeti.
I Táňa ví už, co se stane.
Má na soud Moskvy vyhýčkané
jít se srdečnou tváří svou,
s provinciální prostotou,
s hadříky, v něž se skromně šatí,
a se svou řečí nemódní.
Fifleny, floutci svobodní
se jí tam budou vysmívati…!
To vše jí hrůzu nahání.
Líp zůstat v tichém ústraní.

XXVIII

Jen vstala, záhy za úsvitu,
už do přírody pospíchá
a šeptá v rozteskněném citu,
až bolestně se zadýchá:
„Sbohem, vy louky s květy mými,
vy známé vrchy s údolími,
vy lesy s tmou svou tajemnou!
Sbohem, ty modro nade mnou,
buď sbohem, veselá má zemi!
Loučím se s tichým světem svým,
pro marný třpyt jej opouštím.
Volnosti, sbohem, těžko je mi   jít do mlžného neznáma.
Co chystá pro mne sudba má?“

XXIX

A její toulky se teď dlouží.
Tu láká potok, onde chlum.
Snad ani neví, kterak touží
tu krásu zachovat svým snům.
Jen ještě chvíli potěšiti
se se svým hájem, vonět kvítí,
jít zahradou, jež dokvétá.
Leč léto rychle odlétá
a již již je tu jeseň zlatá,
a zbledlá, zachvívá se zem
jak oběť v šatě nádherném.
A již sem sever s mračny chvátá;
dul, zahučel a zima již
jde o svých berlích blíž a blíž.

XXX

Už přišla, už se chumelila,
na duby pověsil se sníh,
přes vrchy lehla v pole bílá
v zvlněných, bílých kobercích.
Už přišla, břehy vyrovnala
s řekou, jež ochrnuta stála.
Mráz uhodil. A každý rád
má žerty matky zimy snad,
jen Taťána je plna bázně.
Ne, letos zimu nevítá,
svůj dech na mrazu nechytá
a prvním sněhem ze střech lázně
tvář, hruď, ramena nemyje.
Takový v ní strach z cesty je.

XXXI

Už minul den, kdy vyjet měli,
už věru nejvyšší byl čas.
Dalo to práci, zrezavělý
vůz překovat a spravit zas.
Tři kibitky, tak jezdívali,
tvořily oboz dokonalý:
matrace, židle, peřiny,
kastroly, zavařeniny,
truhly, posady na kuřata
a hrnce, hojnost nádobí
i všelijaké zásoby.
Ven z jizeb služebnictvo chvátá
a všude šum a pláč má vrch,
už vedou na dvůr osmnáct mrch,

XXXII

v bojarské saně zapřahají,
snídani nesou ze dveří
a vozy div že nepraskají
a služky, kočí láteří.
Už usadil se na kobyle
vousatý štolba. Slavná chvíle
loučení s pány přišla teď
pro celý statek, pro čeleď.
Konečně! Tíha povolila,
už zvoní ze vrat podkova.
„Nuž sbohem, klide domova,
nuž sbohem, zákoutí má milá,
kdy uzřím vás?“ A Táňa má   si stírá slzy rukama.

XXXIII

Snad jednou, díky vzdělanosti,
až povolí jí ruský svět
(počítám na to ze skromnosti
filozoficky pět set let),
i v cestách dočkáme se změny,
nadejde rozvoj netušený:
silnice po Rusi sem tam
se vzmáchnou ke všem končinám,
přes naše řeky mosty sklenou
se kovovými duhami,
prokopem hory; vodami
povedem směle chodbu zděnou
a bude v zájmu národa
co stanice, to hospoda.

XXXIV

Teď naše cesty, chátrajíce,
pozvolna hnijou, mosty též.
A ve stanicích pro štěnice
zamhouřit oka nemůžeš.
Hospody nikde. Na stanici
sic pyšně visí ve světnici,
na oko pouze, seznam cen,
však marně chuť nám dráždí jen,
zatím co kyklopové naši
v kováren selských odlesku
evropskou léčí kolesku,
jež ruské cesty těžce snáší,
a Pána Boha prosí dál,
by cesty spravit nenechal.

XXXV

Leč zato v zimě! Mrazík tenký
dal do pořádku silnice.
Jak módní verše bez myšlenky
je hladká zimní sanice.
Náš Automedon si jen hvízdá,
jak ubíhá mu v trojce jízda,
a versty se nám kmitají
jak ploty na cest okraji.
Než Larinovy na neštěstí
nejely poštou, šetříce;
už týden sněhem silnice
si jejich herky cestu klestí
a Táňa naše unylá
se dokonale znudila.

XXXVI

Však už se blíží, už zří na ně   v svém zlatě, v záři plamenné
kříž na kříži a dávné báně,
tvář Moskvy bělokamenné.
Ach přátelé, jak blahá chvíle,
když pohled na paláce bílé,
na chrámy, věže, sady vil
se v půlkruhu mi objevil!
Jak často v srdci tulákově,
jež sudba štvala lakomá,
sen o tobě rost, Moskvo má!
Moskvo! Co všecko v tomto slově
je pro nás navždy spojeno,
ruského srdce ozvěno!

XXXVII

Hle, do šera svých doubrav skrytý
Petrovský zámek! Chmuří v dál
své od nedávna slavné štíty.
Sám Napoleon tady stál
a čekal, vítěz, jenž vše ničí,
kdy přijde k němu Moskva s klíči
od Kremlu starodávného…
Ne, neměla jich pro něho
má Moskva, hlavu nesklonila
před nedočkavým herojem.
Nepřišla s věnci, s darů stem,
jen požár před ním založila.
Dřív opojen, teď zasněný,
se odtud díval v plameny.

XXXVIII

Buď sbohem, svědku zašlé slávy,
Petrovský zámku! Jeďme dál!
Už sloupy bran se před ně staví,
už po Tverské se kodrcal
náš těžký průvod přes hromady;
po obou stranách budky, klády,
lucerny, módní výklady,
paláce, sady, ohrady,
kláštery, chajdy, věže, saně,
Bucharci, kluci, kozáci,
lékárny, kupci, sedláci,
bulváry, aleje a báně,
balkony, vrata znaků lvích
a hejna kavek na křížích.

XXXIX

— — —

XL

Ta dálka! Saně kodrcají
už hodinu a snad už dvě.
Až konec konců přistávají
v Charitonjevské uličce.
Nu, konečně už Táňa byla
u tetičky, jež souchotila
na čtvrtý rok. A brejlatý,
omšelý Kalmyk střapatý
dokořán otevřel jim bránu
a ved je k šeré komnatě,
kde vítala je dojatě
stařičká kněžna na divanu.
A stařenky se líbaly
a plakaly a volaly:

XLI

— Pachette! — „Má kněžno! Alino má!“
— Mon ange! Ta radost! — „Tolik let!“
— Sestřenko! A teď jako doma!
A všechno musíš vyprávět! —
Ví Bůh, to bylo hodno pera!
„A tu je Táňa, moje dcera!“
— Táničko, pojď přec ke mně blíž!
Vždyť je mi jako ve snu spíš…!
Pamatuješ si Grandissona? —
„Jak? Grandisson?… ou, Grandisson!
Jak ne, sestřenko… kdeže on?“
— Je v Moskvě, blízko Simeona.
Na Štědrý den tu u mne byl.
Nedávno syna oženil.

XLII

A ten… Však pozděj dojdem k němu,
viď! Zítra Táňu ukážem
hned příbuzenstvu veškerému;
jen na nohy že chabá jsem,
ven nemohu. Vás jistě celá
ta cesta strašně ztrmácela;
teď si však spolu oddechnem.
Ach, hruď mě dusí… slabá jsem…
i radost mi teď přitěžuje,
nejenom žal… Už, drahá, vím,
že k ničemu se nehodím…
Ke stáru život k břemenu je… —
A pro pláč, jenž ji s kašlem chyt,
nemohla ani dokončit.

XLIII

Dobrota její dojímala
Taťánu, přesto smutnou přec,
jak v cizím ovzduší tu stála,
o domově sníc nakonec.
Nemůže spát a pod nebesy
z hedvábí celou noc se děsí,
jak na rozkaz pak vstává hned,
když jitřní zvony začnou znět,
poslové dlouhé denní dřiny.
Tu k oknu Táňa sedne si,
chtěla by výhled na lesy,
však z šera svítá obraz jiný:
konírna, kuchyň, cizí dvůr
se noří s ploty z jitřních chmur.

XLIV

A ke příbuzným po obědech
den za dnem vodí Taťánu,
by našla v babičkách a dědech
v své bezradnosti ochranu.
K příbuzným přišlým z provincie,
po Moskvě každý laskavý je;
vítali je i hostili.
„Jak vyrostla! Vždyť před chvílí
jako bych kmotrou tobě stála!“
— Já do rukou tě brávala! —
„Já za uši tě tahala!“
— A já ti perník nosívala! —
Babičky sborem kývají:
„Jak nám ta léta prchají!“

XLV

Po pravdě jsou však beze změny;
v svých starých zvycích zejména:
zas čepec tylem osazený
má kněžna teta Helena,
Ivan Petrovič zas je hloupý,
Semjon Petrovič stejně skoupý —
Ljubov Petrovna stejně lže,
Lukerja Lvovna barví se.
I Pelageja Nikolavna
má stále téhož přítele
a téhož psa a manžele,
a manžel zas, člen klubu zdávna,
je stále krotký, nahluchlý
a pitím za dva opuchlý.

XLVI

Grácie Moskvy, jejich dcery,
teď mají novou zábavu.
Nejprve Táňu z nedůvěry
od nohou měří po hlavu,
cos divného v ní shledávají,
za selsky nerudnou ji mají,
je bledá jim a hubená,
však vzhledná je. To zejména.
Pak poslušny svých dobrých hnutí,
se kol ní točí blíž a blíž,
líbají, pak ji tisknou již,
do módních účesů ji nutí,
a pak i jejich tajemství,
tajemství srdcí Táňa zví,

XLVII

vítězství té a výhru oné,
sny, naděje a námluvy.
Tak v zábavě den dívek tone,
s příkrasou lehké pomluvy.
Pak na oplátku za zpovědi
svých srdcí vyzvěděti hledí
tajemství srdce Tánina.
Ta však jak ve snu spočíná
a cokoli se říci zdráhá,
vždyť nechápe, co řekly jí,
a srdce svého tajemství,
posvátný poklad slz a blaha,
co živa bude, nezradí
v svém mlčenlivém úkradí.

XLVIII

I přesto touží Táňa zase
brát účast v čilé besedě.
Však po salonu rozbíhá se   jen tlach jak balet po ledě.
Vše běží s lhostejností chladnou;
i v klevetách svých v nudu vpadnou
a v poušti řečí neplodných,
výzvědů, klepů, intrik zlých,
stín myšlenky se nezakmitne,
byť bezděky, byť nazdařbůh;
zde smíchem netryskne mdlý duch
a v srdci sotva žertem svitne.
Ba také hloupost od dávna
tu pramálo je zábavná.

XLIX

Společně k Táně zrakem bloudí
škrobená mládež z archivu.
A nelítostně o ní soudí
zmrzelci, prostí obdivu.
Jen jeden, bláznem zvaný sborem,
se odvážil ji nazvat vzorem,
a nakloniv se opodál,
jí v duchu elegii psal.
Též V(jazemskij) k ní jednou sedl,
s Taťánou do řeči se dal
a duši její zaujal.
Zeptal se na ni, když to zhlédl,
mladíka, jenž byl po ruce,
jakýsi stařík v paruce.

L

Leč tam, kde divě rozlehne se   křik Melpomeny k prázdným zdem,
když zlatou mantilou svou třese
před chladným, temným hledištěm,
tam, Thalia kde tiše dřímá,
snad aniž potlesk přátel vnímá,
kde pouze Terpsichoré snad
dovede mládež rozehřát
(což zažili jsme také sami
za mých a vašich mladých let),
na Táňu ani neohléd
se lorňon nepřejícné dámy
a muži, jež ctí módní svět,
v lóžích a křeslech, jak by smet.

LI

Pak ovšem na plesy ji vlekou.
Tam nával, dusno je a šum.
Tam hudba hřmí a světla tekou
a valčíkem se chvěje dům.
Tam krásek lehké toalety,
tam zástup pánů kopuletý
a nedočkavých nevěst kruh
udiví zrak a budí vzruch.
Zde osvědčení elegáni
svou drzost nosí v žiletech,
na přezíravých lornětech.
Sbor husarů tu úspěch shání,
oslní, zvíří dívčí sen
a s břinkotem zas letí ven.

LII

Tak mnoho hvězd plá nocí sinou,
tak mnoho krásek v Moskvě je.
Však jasněj všech, jež nebem plynou,
se luna v modru zaskvěje.
Ta, kterou nesmím, když v snu dýchá,
svou lyrou vyrušovat z ticha,
však sama mezi ženami
se skví jak luna nad námi.
Hle, jdouc s hrdostí nebešťanky,
sotva se země dotýká!
Hle, něha hruď jí proniká!
A její oči jak dva vánky…!
Než dost, už dost; a srdce chraň:
vždyť vášním platil jsi již daň.

LIII

Smích, šum a poplach v zmatku hloupém,
mazurka, kvapík s valčíkem.
S tetami pod mohutným sloupem,
kde stojí, lhostejna snad všem,
nevidí Táňa, ač se dívá,
hněv k víru světa se v ní skrývá,
je dusno jí tu… Duchem svým
zas prchá k střechám doškovým,
k chudině vsí, jíž smějí se tu,
v svá osamělá zátiší,
kde zurčet potok uslyší,
k svým románům a k vůni květů
a k lipovým těm alejím,
tam, tam, kde setkala se s ním.

LIV

Kdo ví, co vše si v dáli vysní:
svět zmizel jí i hlučný bál.
A zatím očí nespouští z ní   jakýsi vážný generál.
Hned obě tety zamrkaly,
znamení loktem Táně daly,
a z obou stran jí šeptají:
„Tam vlevo, hleď, tam na kraji…“
— Na kraji? Ale z které strany? —
„Jen se tam dívej. Vlevo spíš,
v tom houfu. Cožpak nevidíš
tam v uniformě ty dva pány?
Teď stojí bokem. Teď jde dál…“
— Kdo? Tenhle tlustý generál…? —

LV

Ponechme Táně úspěch její
a sny, jež teskně oželí.
A nazpět k tomu, o němž pěji,
bychom naň nezapomněli.
To několika slov si žádá:
„Mladého zpívám kamaráda
rozmary, jež mu duší jdou.
Požehnej dlouhou práci mou,
ó, ty epická Múzo moje!
Na cestu dlouhou hůl mi dej,
oklikou bloudit nenechej !“
A dost! Shazuji břímě svoje!
Já klasicismu čest jsem vzdal:
byť pozdě, vstup jsem udělal.