I

V těch dnech, kdy v sadech u lycea
jsem bezstarostně rozkvítal,
ochotně čítal Apuleia
a Cicerona odmítal,
v těch jarních dnech, tak plných krásy,
kdy labutin křik z vod se hlásí
a nad jezery měsíc snil,
já s Múzou jsem se seznámil.
Tu rázem studentská má cela
se rozsvítila. Múza tam
k mým vroucím sedla hostinám,
mým mládím, jasem dětství zněla,
zpívala slávu starých dob
a srdce tluk, snů květ a hrob.

II

Svět s veselou nás vítal tváří.
První úspěch nám křídla dal.
Sám Děržavin si všim nás k stáří
a před smrtí nám požehnal.
— — —
— — —
— — —
— — —
— — —
— — —
— — —
— — —
— — —
— — —

III

A já, zákonem míti chtěje
jen vášní zvůli překotnou,
o cit se s davem podíleje,
jsem vodil bujnou Múzu svou
na divá sezení a pitky,
jež proklínaly noční hlídky.
I tam, v ty hody bláznivé,
rozhazovala dary své,
a bakchantky smích majíc v hlasu,
při číši hostům zpívala,
co kolkolem se míhala
bujará mládež oněch časů —
a já se chlubil nad stolem,
že druhem divošky té jsem.

IV

Hlas osudu však padl na mě,
v dál běžel jsem… Šla, kam jsem šel.
Jak často vděčil jsem své dámě,
když zpěvem jejím zlaskavěl
mi tajemně spěch v tichu, mrazu.
Jak často v sedle po Kavkazu
mě provázela po skalách
jak Lenora v měsíčních tmách!
Jak často po tauridském břehu
mě vedla za ruku, když v mhách
se šepot Nereidy táh,
sbor mocných vln ve stálém běhu,
jenž z hloubky věčným hymnem pěl:
Buď chválen světů stvořitel.

V

Zapomenuvši metropole,
kde hostin lesk a hudby van,
v chudobě Moldávie holé
tak často vešla v klidný stan
toulavých cikánů a zcela
tam mezi nimi zdivočela;
řeč bohů zapomněla tam
pro divnou řeč, jíž mluví chám,
pro zpěv, jímž divočina zalká.
Pak změnilo se vše, i zem.
A ejhle, ona v sadu mém
si usedla jak upejpalka,
zírajíc teskně, nevinně,
s francouzskou knížkou na klíně.

VI

Po prvé nyní zavedu ji   však na raut, mezi elitu;
s žárlivou bázní pozoruji
teď její stepní krásy tu.
Šlechtickým klubkem propletla se;
tu diplomat, tam voják zase
se vypíná, shluk pyšných žen.
I sedla si a hledí jen
zvědavě na tu pastvu očí,
baví ji řeč, kmit toalet,
ten zvolna vcházející svět,
jenž se kol hostitelky točí,
i zástup mužů kolem dam
jak kolem malby temný rám.

VII

I řád i soulad se jí líbí,
jenž v oligarchii té zkvet,
chlad, jenž se nedopouští chyby,
i pestrost hodností a let.
Kdo však ten chmurný nemluva je   tam ve vznešeném hloučku zkraje?
Kdekdo cizince vidí v něm.
Jak průvod mátoh v zraku mdlém
mu sem tam běží obličeje.
Kdo je to? Trápí ho zde splín?
Či spíš zraněné pýchy stín?
Co? Znuděnec ten Evžen že je?
Nu ovšem. Což ho neznáte?
— Už dávno ho zde vídáte? —

VIII

„Je stále týž? Či došel míru?
Či podivína dělá dál?
Na jakou mysle avantýru,
pro jakou masku nyní vzplál?
Zač převléká se? Za Melmotha?
Kosmopolitu, patriota?
Za svatouška, jenž obol dá?
Za kvakera? Či Harolda?
Či bodrý hoch se z něho stane
nakonec jako já neb vy?
Slyšte můj náhled poctivý:
Čas nechat módy ohmatané!
Už dost se světa naklamal…“
— Znal jste ho? — „Věru: Neznal, znal.“

IX

— Leč proč jenom tak bez lítosti
vidíte všecko černé v něm?
Snad proto, že v své posedlosti
si rádi na vše stěžujem,
že neopatrný žár duší
klid samolibých nicek ruší
a uráží, je k smíchu jim,
že rozum tísní vzmachem svým,
že považujem hojnou měrou
už pouhá slova za činy,
že hlouposti tlach zločinný
i vážní lidé vážně berou
a že jen sama prostřednost
nám zvyklostí svou hoví dost?“

X

Je blažený, kdo mlád byl k mládu,
je šťasten, v pravý čas kdo zrál,
i ten, kdo rostoucího chladu
svých roků s pokorou vždy dbal,
kdo divným snům se neoddával,
kdekoho ze smetánky znával,
kdo ve dvaceti švihák byl,
pak výhodně se oženil
v své třicítce a k padesáti
kdo zbavil se všech dluhů svých;
v hodnostech, v slávě, v penězích
kdo moudře vpřed se uměl bráti,
ten, o němž opakuje sbor:
Pan N. N., dokonalý tvor.

XI

Však smutno myslit, že se v dáli
nám marně mladost ztratila;
že sami jsme ji zrazovali,
že sama nás pak zradila,
že naše nejvřelejší přání,
že naše nejčistší sny ranní
uvadly v rychlém mámení
jak listí v choré jeseni.
Odporno obraz zítřka chovat
jak samý oběd napořád,
zřít na život jak na obřad,
důstojnou luzu následovat,
však pranic nesdíleti s ní,
názory, vášně ani sny.

XII

Kdo stal se terčem hlučných soudů,
jak ubrání se, ze všech stran,
když ústy rozumářských bloudů
je hercem podivínství zván,
když bláznem ponurým ho zovou,
mrzáckou hříčkou satanovou
neb Démonem mým někdejším?
Oněgin (pojďme zase s ním),
v souboji zabiv Vladimíra,
bez cíle, jenž chce k práci spět,
šestadvaceti dočkav se let,
Oněgin, jehož prázdno svírá,
když bez úřadu, ženy šel,
co počít by měl, nevěděl.

XIII

Štván neklidem, se toulal v dáli,
tu zde a zítra jinde již.
(Bolestný úděl těch, kdo vzali
na sebe dobrovolný kříž.)
Dal sbohem znepokojující
samotě, statku na vesnici,
kde denně z šera doubravy
mu vyrůstal stín krvavý,
a citem jediným se trudil
na bludných cestách nazdařbůh.
Leč brzo v něm i toulek vzruch,
jak všecko v světě, nudu vzbudil:
a přímo z lodi — pomalu
jak Čackij — zapad do bálu.

XIV

Po sále spěl šum jako v roji.
Šept od úst k ústům běžel dál.
Před paní domu dáma stojí
a za ní vážný generál.
Nebyla chladná, nespěchala
a slovy příliš neplýtvala,
šla bez nároků na úspěch,
míjejíc skromně tváře všech.
A tichá, prostá byla celá,
v své hrdé nenápadnosti
i v gest svých samozřejmosti.
Tak sálem jako příklad spěla
du comme il faut… [Šiškove], žel:
Já rusky říct to neuměl.

XV

I hrnuly se za ní dámy,
stařenky s úsměvem šly k ní.
Uctiví páni s poklonami
pohledy její lovili.
Tišeji dívky procházely
před ní. A výš než všichni celý
se rameny a nosem pjal
s ní v sál vstoupivší generál.
Zvlášť krásnou sotva kdo by zváti
ji mohl; hledej však, jak chceš,
nic z toho na ní nenajdeš,
co jemný Londýn nazývati
si zvykl slovem vulgární.
Můj bože, zas to cize zní…

XVI

Mám velmi rád to slovo, braši,
neumím je však přeložit;
je zatím nové v řeči naší,
a mám-li trochu práv mu být,
snad patřilo by k epigramu.
Nuž, hleďme zas na naši dámu…
Tak milá v půvabu tom svém,
seděla klidně za stolem
s tou naší Kleopatrou Něvy,
nádhernou Ninou Voronskou:
A naše oči sotva lžou,
když půvabnější se jim jeví
nad třpytnou krásu Nininu
sousedka, byť i ve stínu.

XVII

„Je možno to?“ si Evžen myslí:
„Že by to ona mohla být?…
Jakže? Z té stepní díry syslí…“
A neodbytně, ztrativ klid,
co chvíli zvedá lorňon na tu,
jež vnukla mu, byť v cizím šatu,
vzpomínku zapomenutou.
„Slyš, kníže, znáš se s dámou tou,
v baretu rudém, s níž se baví
španělský vyslanec?“ — Ach tak! —
A kníže upřel naň svůj zrak.
— Ovšem, vždyť cizinec jsi pravý. —
„Kdo je to? Víš?“ — Jistěže vím.
Má žena. Hned tě představím. —

XVIII

„Tys ženat?“ ptá se Evžen, bledý.
„Už dávno?“ — Nu, už třetí rok. —
„Kdo?“ — Lariných. — „Taťána tedy!“
— Ty znáš ji? — „Vždyť k nim máme krok.“
— Tím spíše. Pojď. — Má novou vzpruhu
svou ženu představovat druhu,
s nímž příbuzenstvo víže ho.
A kněžna hledí na něho…
Ať srdce jakkoli jí bilo
a sebeprudší vzruch v ní byl
a úžas, jenž ji překvapil,
nic v tváři se jí nezměnilo:
týž tón uchoval její hlas,
týž klid a v očích tentýž jas.

XIX

Ne, nejenže se nezachvěla,
že nerděla se, nezbledla…
dál slova klidně z úst jí zněla,
tak prostě, jak jen dovedla.
Nechť jeho zrak se v jejím topí,
z Taťány dávné ani stopy
Oněgin nevyloví již.
Chtěl mluvit s ní, však všecko spíš
by svedl. Sama se ho ptala,
kdy vrátil se, kde všude byl,
zda jejich venkov navštívil?
Pak muži mdle svou ruku dala,
pár nožek na koberec stoup.
A Evžen zůstal sám jak sloup.

XX

Že vskutku tatáž Táňa je to,
jež vstříc mu šla tak nevinně
v románu našem ono léto
v té dálné, pusté krajině,
ta, které kdysi bez milosti
on dával lekce ze slušnosti,
ta, v jejímž listě k němu vzkřik
hlas srdce, zalkal vroucí vzlyk,
šept horoucího odevzdání?
Ta dívka — bylo, nebylo? —
k níž srdce jeho cítilo
jen shovívavé slitování,
že mohla před ním teď, sám chlad,
tak lhostejně, tak směle stát?

XXI

Hluk rautu když už sotva snesl,
zamyšlen domů pospíchal.
A spánek, do nějž pozdě klesl,
snem chvíli kouzelným ho jal,
i smutkem zas bolesti kleté.
Když procitl, měl od knížete
na večer dvorné pozvání.
„Ovšem, že přijdu!“… Bože, k ní…!
Své díky uctivé hned škrabe.
Co šeptal sen, jenž po něm sáh?
Co hnulo se to v hlubinách
té duše netečné a chabé?
Zlost? Marnivost? Či poznovu
zas láska přišla ke slovu?

XXII

Čas loudavý zas čekat nechá
ho na večer, jak v dávných dnech.
Konečně deset! Vyjel, spěchá,
už dojel, běží po schodech.
Pln tísně, ke kněžně zrak zdvihl;
Taťánu o samotě stihl
a několik pak minut stál
s ní sám. Však slova nedostal
z úst neposlušných. Zaražený,
v rozpacích sotva odpoví
jí tu a tam. Sen hladový
v něm hlodá. Evžen rozjitřený
zrak nespouští z ní. S poklidným
pohledem kněžna sedí s ním.

XXIII

Jak vítal Evžen generála,
jenž skončil trapné tête à tête?
Řeč obou nyní vzpomínala
na bujné kousky dávných let.
Smějí se. Hosté přicházejí.
Hovory stále živěj znějí,
sůl zloby chuti dává jim.
Před paní domu lehký šprým,
vtip bez předsudků tančí smělý,
ale i slovo vážných pří
bez všedních témat zajiskří,
bez věčných pravd, jež zkostnatěly,
a jeho šerm a živý svit
nikoho nechce unudit.

XXIV

Byl výkvět Petrohradu tady,
bylo tu panstvo, módy vzor,
i lidé, jež lze vídat všady,
hlupáci, nezbytný ten mor.
Tak v čepcích dámy zralých roků,
s růžemi, se zlobou v zlém oku,
několik slečen upjatých,
jimž v tváři nezjevil se smích;
též vyslanec, jenž pěl tu ódy
na státní záležitosti;
a v šedinách, pln dvornosti,
stařeček s vtipem vyšlým z módy,
jenž bavil mnohý dávný ples,
poněkud směšný byl však dnes.

XXV

Obcházel tu též ironický,
na vše se hněvající pán:
i na čaj, přeslazený vždycky,
na všednost dam i na román,
jenž neměl hlavy ani paty,
na mužskou drzost, dívčí šaty,
na válku, noviny, jež lžou,
na sníh i na manželku svou.
— — —
— — —
— — —
— — —
— — —
— — —

XXVI

Neopomněl se dostaviti
[Prolasov.] Podlostí byl znám.
Ten terčem karikatury ti,
St. P[riest,] byl v albech snad všech dam.
Ve dveřích jiný vůdce bálů
stál jako střižen ze žurnálu,
jak cherubín byl nachový
a mlčel jako dubový;
byl cestovatel stěhovavý
a hulvát, jenž spolk lineál —
všem hostům na rtech úsměv hrál
nad důstojností této hlavy
a každý, ať to byl, kdo byl,
ho mlčky shodně odsoudil.

XXVII

Oněgin můj však večer celý
jen Taťánou byl zaujat;
ne dívkou, jíž se ruce chvěly,
když v bledou tvář se cit jí vkrad,
tou ne již, nýbrž kněžnou chladnou,
bohyní z těch, jež krutě vládnou
tam, královská kde Něva sní.
Ó lidé! Nejste podobní
pramatce Evě v jejím snění?
Co dáno vám, to nechcete;
leč neustále tíhnete
k zmiji a k tajemnému kmeni:
jíst z plodu zakázaného…
Ráj rájem není bez něho.

XXVIII

Taťána! Jak se proměnila!
Jak bezpečně hrát uměla!
A jak si hodnost osvojila
tak rychle a tak docela!
Kdo by byl hledal něžné dítě
v té vládkyni, jež v pevné sítě
konvencí všecky zapředla!
Ta že kdys před ním pobledla?
Jak dávno to, co v noci tmoucí,
když spánek váhal přiletět,
jí v mysli dívčí zmatek kvet,
co zvedala své oči vroucí
kams k luně, sníc, že jednou s ním
přec půjde krokem společným.

XXIX

Vím, k lásce každý věk se sklání;
panenským, mladým srdcím, těm
však sílu dává milování
jak polím déšť v dni májovém.
Ve větru vášní mízou vlají
a obnovují se a zrají —
a mocný čas i prostřed slot
dá pyšný květ a sladký plod.
Však v pozdní věk s dny neplodnými
na obratníku našich let
je trapný vášní mrtvý sled:
tak jeseň s vichry prochladlými
v ponurý močál mění kraj
a krutě obnažuje háj.

XXX

Ne, není pochyb, žel! Jak dítě
se zamiloval Evžen zas;
milostných citů chvějné nitě
mu předou noc i denní čas.
Hlas rozumu mu marně radí,
k Táninu domu denně pádí
v své ekvipáži Oněgin
a běhá za ní jako stín,
je šťasten, když jí na ramena
smí kožešinu položit
a plukem livrejí s ní jít,
když ruka jeho neviděná
se její dotkne tajemně,
an šátek zved jí ze země.

XXXI

Než ona, jak když zřít ho nechce,
když utrápen se před ní mih,
v svém bytě vítá se s ním lehce,
pár slov mu řekne u cizích,
někdy mu kývne, jindy zase
nevšimne si ho, vyhýbá se:
bez kapky koketérie,
jak velí svět, jenž hostí je.
Oněgin bledne. Nevidí to,
či chladná je. Oněgin schne,
div nedostane souchotě,
a každému již je ho líto.
Soud všech, i lékařů, pak zní,
že měl by jeti do lázní.

XXXII

On nejede však; v lůno země
se raděj chystá k předkům svým.
Taťána nic, jen mlčí němě
(jak bývá s jejím pohlavím).
On doufá dále, tvrdohlavý,
dál vzdušné paláce si staví,
a osmělen svou chorobou,
sed, začal psáti rukou mdlou
vášnivé poslání své kněžně,
ač listům — kdo by mu to bral —
sotva kdy smysl přikládal.
Jeť láska pánem svého vězně
a neutají srdce žal.
Zde máte list, jejž Evžen psal:

ONĚGINŮV DOPIS TAŤÁNĚ

„Já tuším vše: vás urazí
mé tajemství, jež se vám vzdává.
A vaše hořkost pohrdavá
se v hrdém zraku odrazí.
Co chci? Proč spěchám odhaliti
vám duši svou tím dopisem?
A jaký podnět, může býti,
pro zlobný posměch dávám v něm!
Když tenkrát maně jsme se střetli,
já, zahlédnuv váš úsměv světlý,
té něze bál se věřiti,
a známé city popíraje,
i když má volnost ponurá je,
přec nechtěl jsem ji ztratiti.
A co nás rozloučilo dále…
Nebohý Lenskij v oběť pad…
Všeho, co miloval jsem stále,
já musel jsem se tehdá vzdát;
všem odcizen a cizí všemu,
já viděl v klidu, volnosti
náhražku štěstí, radosti!
Jak zmýlil jsem se ke zlu svému!

Ne, každou chvíli vidět vás,
být vaším stínem, který vnímá
rty v úsměvu, váš něžný hlas
očima zamilovanýma,
jen vnímati, jen duší pít
váš zjev, v němž božstvo tuším kvésti,
vám před očima v mukách mřít
a mizet, zhasínat… toť štěstí!

Jen přelud je to; nazdařbůh
se vleku pro vás, nevím kudy.
Mně drahý den, i chvíle tuch.
Ale jen v marném běhu nudy
uniká čas mně souzený.
I tak je těžký, zkalený.
Já vím: mé dni jsou vyměřeny;
abych jim dodal trochu ceny,
už ráno chci být ujištěn,
že jistě uzřím vás ten den…

Jak nemít strach, v mé prosbě tiché
že vaše přísnost uvidí
jen rozmar zchytralosti liché —
a s odporem ji odklidí.
Kdybyste znala, jaká trýzeň
je v krutém ohni lásky mé,
i v rozumu, jímž horkou žízeň
své krve věčně krotíme;
chtít kolena vám objímati
a v prachu, zalit slzami,
svou zpověď, lítost svou vám lkáti,
vše, vše, co klidu nedá mi.
A při tom všem se chladným zdáti,
nezradit okem, slovem cit;
předstírat v rozhovoru klid
a s úsměvem vám naslouchati…!

Jsem u konce však: nebudu
se sobě vzpírat v marném zdání;
vím, nemohu již: jste má paní.
Vzdávám se svému osudu.“ —

XXXIII

A čeká marně. Druhý, třetí
list napsal, žádná odpověď.
Až jednou… Div jí do objetí
nepadl u známých. Co teď?
Nevidí zraku Evženova.
Je cizí, přísná. Nemá slova.
A zima, zima vane z ní   jak o Kristovo zrození!
Oněgin zrakem přibil by ji.
Můj Bože! Tvrdě sevřené
rty jak by byly z kamene!
Kde soucit, rozpaky se kryjí?
Kde stopa slz? Ne, není tu!
Svit hněvu spíš než soucitu…

XXXIV

Ba, možná také tajné bázně,
by neuhodl muž či sál
nejmenších známek její strázně…
Vše, co tak dobře Evžen znal.
Je po naději! Odjel v spěchu,
sám sobě klna pro útěchu
a cele zabrán ve svůj žel,
poznova na svět zanevřel.
A v mlčenlivém kabinetu
si na svou chandru vzpomenul,
jež honila ho, kam se hnul
před lety po veselém světě,
až za límec ho popadla
a v temný kout s ním zapadla.

XXXV

Pak zabořil se do knih znovu.
Čte Rousseaua, madame de Staël,
leckterou knihu Herderovu,
s Manzonim Chamforta si vzal,
i Gibbona i Fontenella,
i slovník skeptického Bayla,
dokonce Rusy řadou bral
a sotva koho vynechal:
i almanachy se žurnály,
které nás vychovávají
a v nichž mi nyní spílají,
ač dříve jsem v nich madrigaly
na sebe často čítával —
E sempre bene, jen tak dál.

XXXVI

Co z toho však? Jen oči četly,
však myšlenky se toulaly.
Sny, touhy, trýzně se v nich pletly,
do hloubi duše padaly.
A mezi tiskařskými řádky
očima ducha jiný, sladký
text pročítá. Jak do moře
se pohroužil v něj v pokoře.
Byly to legendární zkazky
z tmy dávných let se nořící,
sny nespoutaně bloudící,
předtuchy, věštby, temné masky,
pohádky duše zakleté
či prosté listy děvčete.

XXXVII

Tak propadal se do dřímoty
a s ním snů, myšlenek těch sněm.
Jak pestře rozsypané noty
kolotá fantazie v něm.
Tu vidí: na tající pláni
jak na posteli jinoch sklání
svou hlavu, krví zalitý,
a slyší: Kdo to? Ubitý!
Tu vidí nepřátele dávné,
klepaře nízké, zbabělé,
roj žen se zradou na čele
a přítelíčky praohavné:
pak selský dům — a za oknem
tam ona, stále ona v něm…

XXXVIII

A trýzeň snů je tak s ním spjatá,
že málem zhasl rozum v něm,
či — do louže by padl z bláta —
tak tak se nestal básníkem.
A vskutku: silou magnetismu
se ruských veršů mechanismu
v ten čas můj pomatený hoch
dojista přiučiti moh.
Moh tehdá platit za poetu,
když v samotářském žalu svém,
sedaje v teple před krbem,
si pobroukával Benedettu
či Idol, přičemž málem byl
by trepky sobě připálil.

XXXIX

Už táhlo teplé jaro; osud
dní zimních zpečetila zem;
neumřel Evžen, není dosud
básníkem ani šílencem.
Vesna ho křísí. Zrána jednou
v den, kdy se stóry v bytě zvednou,
kde jako sysel zimoval,
měl dvojí okna, krb ho hřál,
Oněgin schází na ulici,
kol Něvy pádí na saních.
Na volných krách už taje sníh
a hraje slunce; pod sanicí
sníh s blátem mokvá, špinavý.
Kam míří svůj let střemhlavý

XL

dnes Evžen? Vždyť už uhodli jste,
kam jinam táh by se jak stín?
K své Taťáně přec dozajisté
se ubírá můj podivín.
Je bledý, vskutku na umření.
V předsíni živé duše není.
Jde do sálu, dál, zas je sám.
Zas do dveří. A tam, ó tam
vzkypěla prudce jeho touha.
Kněžna tu sedí před ním v snách,
pobledlá, sama, v nedbalkách,
v jakémsi dopisu čte zdlouha
a s tváří, jež se sklánějí,
déšť tichých slzí kane jí.

XLI

Ó, kdo by její trýzně na ní   hned nepostřeh, když před ní stál?
Kdo dávné Táni, bědné Táni
by v kněžně nyní nepoznal?
V šíleném smutku, jenž ho zvládl,
Oněgin k jejím nohám padl.
Zůstala němá v úžase
a na Evžena dívá se;
hněv nezbarvuje její rysy.
Nemocný, popelavý vzhled,
pokorný zrak, vše chápe hned.
Děvčátko prosté jako kdysi
se srdcem, se sny dávných dní
se opět probudilo v ní.

XLII

Nespouští tklivých očí z něho,
nevstává, by ho zvednula,
nebere od žhavých úst jeho
svou ruku, která usnula.
Co její duší letí nyní?
Mlčení kráčí zvolna síní,
až zašeptá mu nakonec:
„Už dosti, dosti; vstaňte přec.
Vše upřímně vám musím říci.
Pamatujete na ten čas,
kdy v sadu, na aleji nás
sved osud, a vy s chladnou lící
jste rozmetal mé naděje?
A dnes, dnes řada na mně je.

XLIII

Byla jsem mladší, Oněgine,
tenkrát — a lepší snad než teď.
Měla vás ráda. Jak vše plyne…
A jakou dalo odpověď
mi vaše srdce? Příkrá slova.
Bylo to tak? Vám nijak nová
nebyla dívčí láska přec?
A teď — můj Bože — hrozná věc,
vzpomenout vaší upjatosti
a vašich slov… Já vůbec vás
neviním: v onen strašný čas
jste ke mně byl pln šlechetnosti
a vůči mně měl pravdu sám.
Jsem z celé duše vděčna vám…

XLIV

Nu viďte! Tehdá v samotě té   já pouhým nic vám byla jsem.
Proč tedy pronásledujete
mě nyní, proč jste přišel sem?
Proč nyní máte zájmu dosti?
Proto, že s lepší společností
se musím stýkat v kruhu svém?
Že bohatá jsem, známá všem?
Že muže v boji zmrzačili?
Že dvoru v mnohém vděčíme?
A proto, že by hanby mé   teď všichni kolem svědky byli?
A pýchou Dona Juana
by byla vám má pohana?

XLV

Já pláču… Jestliže své Táni
si vzpomínáte dosavad,
pak vězte: vaše drsné lání,
řeč upjatou a kárný chlad
bych snesla, kdyby po mém bylo,
líp nežli urážlivé dílo
slz vášnivých a listů těch.
Tenkrát můj dívčí stesk a vzdech
vám vnukl aspoň slitování
a úctu k nezralosti mé…
Leč teď… proč u mých nohou jste?
Není v tom síly za mák ani,
takový rozum mít a cit
a rabem mělké vášně být!

XLVI

Vždyť všechna ceremonie ta,
ta prázdná cetka života,
můj úspěch v módním víru světa,
jímž dům náš denně kolotá —
co dala mi ta maškaráda,
co počít s ní? Vyměním ráda
ten všechen lesk a šum a dým
za skřínku knih, sad, o němž sním,
za domov divoký a nuzný,
za místa, drahá do krve,
kde zhlédla jsem vás poprvé,
i za tichý náš hřbitov luzný,
kde nyní kříž a větve pnou
se nad mou chůvou ubohou.

XLVII

A štěstí bylo přec tak snadné
a blízké tak…! Můj osud však
je rozhodnut. Když srdce vadne,
je lhostejno, zda tak či tak.
Mě se slzami zaklínala
má matka a já jsem se vdala;
nebylo žádné úlevy
pro smutné srdce. Ale vy   teď musíte mě zanechati.
Já vím: ve vašem srdci jest
vložena hrdost, přímá čest.
Já miluji vás (k čemu lháti?),
však jiný je už mužem mým,
a já ho nikdy nezradím.“

XLVIII

Odešla. Evžen hledí za ní,
jakoby bleskem zasažen.
Do jaké bouře citů vhání
ho raněného srdce sten!
Najednou rozlétly se dveře
a s břinkotem se k němu béře
muž Tánin. My však, přátelé,
v té chvíli pro něho tak zlé
hrdinu mého opustíme
nadlouho, navždy; nemalý
my čas jsme se s ním toulali.
Teď k břehu rádi zabočíme.
Tož sláva! Bylo na čase
už skončiti! Vám nezdá se?

XLIX

Suď to či ono o knize mé,
můj čtenáři, buď kdokoli,
teď přátelsky se rozejdeme.
Buď zdráv. Ať chtěls už cokoli
v mé lehkovážné knize čísti:
van vzpomínek, v němž bouře svistí,
kus oddechu dnům trýznivým,
kus pravdy v kresbě, břitký rým,
či gramatické chyby také,
dej Bůh, bys klásek jediný
pro srdce, snivé vteřiny,
pro polemiky všelijaké
a pro zábavu našel tam.
A prozatím ti sbohem dám!

L

I tobě, věrný ideále,
i tobě, divný druhu z cest,
i práci živé, třeba malé.
Vše, čeho básník lačen jest,
v mou duši stále vámi slétá:
zapomenutí v bouři světa,
řeč přátel, jež tak sladce zní.
To tam je tolik, tolik dní
z těch dob, kdy neklidně a krásně
o mladé Taťáně jsem snil
a Oněgina objevil —
a dálka svobodné mé básně
kdy kmitala se v magickém
krystalu ještě v srdci mém.

LI

Však ti, kteří mě milovali,
jimž první sloky četl jsem…
těch není již a druzí v dáli,
jak se Sa’dím dí perská zem;
bez nich jsem dopsal Oněgina.
A ta, kterou mi připomíná
Taťány drahé ideál…
Jak mnoho, mnoho osud vzal!
Blažen, kdo kvas života záhy
opustil, do dna nedopiv
svůj plný pohár vína dřív,
nedočet román jeho blahý
a rázem rozloučil se s ním
jak autor s Oněginem svým.