Kapitola II

Asi v půli cesty mezi Západním Vejcem a New Yorkem připojí se silnice náhle k železniční trati a běží podél ní asi čtvrt míle, aby se vy­hnula jedné zpustlé oblasti. Je to údolí popela – fantastická farma, kde popel roste jako pšenice a vytváří hřebeny, kopce a groteskní zahrady, kde popel nabývá podoby domů, komínů a stoupajícího kouře a konečně se s nadpřirozeným úsilím mění v popelavě šedé muže, kteří se nejasně pohybují vzduchem plným prachu a sami se už rozpadají v prach. Čas od času se po neviditelné cestě připlazí skupina šedých aut, příšerně zaskřípe a zastaví se, a popelavě šedí muži se ihned vyrojí s olověnými lopatami a zvíří neproniknutelný oblak, který zacloní jejich tajemnou činnost před lidským zrakem.

Ale nad šedou zemí a chuchvalci pochmurného prachu, který se tam neustále vznáší, zpozorujete po nějaké chvilce oči doktora T. J. Eckleburga. Oči doktora T. J. Eckleburga jsou modré a obrovské – jejich sítnice měří na výšku jeden yard. Nedívají se z žádné tváře, ale z páru ohromných žlutých brýlí, které se opírají o neexistující nos. Zřejmě je tam postavil jakýsi nezřízený šprýmař, oční lékař, aby pomohl na nohy své praxi v okrsku Queens, a pak se sám propadl do věčné slepoty, nebo na ně zapomněl a odstěhoval se. Ale jeho oči, trochu vybledlé na slunci a v dešti po tolika dnech, kdy se jich nedotkla barva, dumají dále nad tímto velebným smetištěm.

Údolí popela ohraničuje na jedné straně malá špinavá říčka, a když vytáhnou zdvihací most, aby uvolnili průjezd pro nákladní čluny, mohou cestující z čekajících vlaků pozorovat tuto chmurnou scénu až půl hodiny. Vlaky se tam zastaví vždycky alespoň na chvilku, a to vedlo k mému seznámení s milenkou Toma Buchanana.

Okolnost, že milenku má, zdůrazňovali všude, kde ho znali. Jeho přátele pobuřovalo, že s ní chodí do oblíbených kaváren, nechává ji sedět u stolu a pak se potlouká kolem a žvaní s kdejakým známým. Ačkoliv jsem byl zvědav, jak vypadá, nepociťoval jsem touhu se s ní seznámit – ale stalo se to. Jednou odpoledne jsem jel s Tomem vlakem do New Yorku, a když jsme se zastavili u hald popela, Tom vyskočil, uchopil mě za loket a doslova mě vyhodil z vozu.

„Vystupujeme,“ naléhal. „Chci ti ukázat své děvče.“

Myslím, že u oběda pořádně nasával, a jeho odhodlání, abych mu dělal společnost, hraničilo s násilím. Předpokládal pohrdavě, že v neděli odpoledne nemám nic lepšího na práci.

Přelezl jsem za ním nízký nabílený železniční plot a kráčeli jsme asi sto yardů zpátky po silnici, sledováni vytrvalým pohledem doktora Eckleburga. Jediná budova v dohledu byl nevelký kvádr ze žlutých cihel, usazený na pokraji pustiny; přiléhal k ní jakýsi zárodek maloměstské Hlavní třídy a nesousedilo s ní zhola nic. Jeden ze tří obchodů, které obsahovala, byl k pronajmutí, druhý byla restaurace s celonočním provozem, k níž vedla stezka z popelu, třetí byla autosprávkárna – Opravy, GEORGE B. WILSON. Prodej a koupě automobilů. – a do ní jsem vešel s Tomem.

Holý vnitřek nesvědčil o dobrých obchodech; jediný vůz, který bylo vidět, byl zaprášený vrak jakési fordky, jež se krčila v temném koutě. Napadlo mě, že tahle ubohá opravna musí být jen kamufláží a že se nad ní skrývají přepychové a romantické komnaty, když tu se ve dveřích kanceláře objevil sám majitel, otíraje si ruce kouskem makulatury. Byl to světlovlasý, mdlý muž, chudokrevný a s nádechem krásy. Jak nás uviděl, zaplápolal mu ve světle modrých očích vlhký záblesk naděje.

„Nazdar, Wilsone, člověče,“ řekl Tom a poplácal ho žoviálně po rameni. „Jak jdou obchody?“

„Nemůžu si stěžovat,“ odpověděl Wilson nepřesvědčivě. „Kdy mi prodáte ten vůz?“

„Příští týden; můj člověk už to má v práci.“

„Pracuje nějak pomalu, že?“

„To tedy ne,“ řekl Tom chladně. „A jestli se na to díváte takhle, možná že to koneckonců prodám někde jinde.“

„Tak to nemyslím,“ vysvětloval Wilson rychle. „Myslel jsem jen –“

Jeho hlas odezněl do ztracena a Tom se netrpělivě rozhlížel po garáži. Pak jsem uslyšel na schodech kroky a světlu, které pronikalo dveřmi kanceláře, zatarasila za okamžik cestu obtloustlá ženská postava. Mohlo jí být tak kolem pětatřiceti a byla mírně tělnatá, ale nesla se ve své tloušťce smyslně, jak to některé ženy dovedou. V její tváři nad ušmudlanými šaty z tmavomodrého krepdešínu nebylo ani stopy po nějakém záblesku krásy, ale vyzařovala z ní jakási nápadná živost, jako kdyby jí nervy v těle neustále doutnaly. Zvolna se usmála, minula manžela, jako by to byl duch, podala ruku Tomovi a pohlédla mu přímo do očí. Potom si navlhčila rty, a aniž se otočila, řekla manželovi tichým hrubým hlasem:

„Tak přece dones nějakou židli, ne, ať si má člověk kam sednout.“

„Ale jistě,“ Wilson spěšně souhlasil. Odešel k malé kanceláři a splynul ihned s cementovou barvou stěn. Bílý popelavý prach zahaloval jeho tmavý oblek a bledé vlasy, jako zahaloval všechno kolem dokola – kromě jeho ženy, která popošla blíže k Tomovi.

„Chci s tebou mluvit,“ řekl Tom rychle. „Pojeď příštím vlakem.“

„Dobře.“

„Sejdeme se u stánku s novinami na dolním nástupišti.“

Přikývla a odstoupila od něho, právě když se ze dveří kanceláře vynořil Wilson se dvěma židlemi.

Počkali jsme na ni o kousek dál na cestě, kam z garáže nebylo vidět. Bylo to několik dní před Čtvrtým červencem a šedivé vyzáblé italské děcko kladlo podél železniční tratě do řady rakety.

„Příšerné místo, že,“ řekl Tom a vyměnil si nepřívětivý pohled s doktorem Eckleburgem.

„Hrozné.“

„Pro ni je to dobře, když se odsud dostane.“

„Nemá její manžel námitky?“

„Wilson? Ten myslí, že jezdí za sestrou do New Yorku. Je tak pitomý, že si nevidí na špičku nosu.“

Tak jsme jeli s Tomem Buchananem a jeho děvčetem společně do New Yorku – nebo ne tak docela společně, protože paní Wilsonová seděla diskrétně v jiném voze. Natolik Tom ustupoval citlivým obyvatelům Východního Vejce, kteří snad jedou stejným vlakem.

Převlékla se do šatů z hnědé vzorkované šatovky, které se jí kolem poněkud širokých boků pevně napínaly, když jí Tom pomáhal vystoupit na nástupišti v New Yorku. U stánku s novinami si koupila jedno číslo Povídá se po městě a nějaký filmový časopis a v krámě na nádraží pleťový krém a malou lahvičku voňavky. Nahoře na ulici, která důstojně zvučela, nechala odjet čtyři taxíky, než si vybrala nový, levandulové barvy, s šedým čalouněním, a v něm jsme vyklouzli z masívu nádraží do zářícího slunce. Ale vzápětí se prudce odvrátila od okénka a naklonila se dopředu a zaklepala na přední sklo.

„Chci nějakého takového pejska,“ řekla vážně. „Do bytu ho chci. Je to hezké mít takového pejska.“

Vycouvali jsme k šedivému dědovi, jenž se nesmyslně podobal Johnu D. Rockefellerovi. V košíku, který se mu houpal na krku, se krčilo několik sotva vylíhlých štěňat neurčitého původu.

„Jaký je to druh?“ zeptala se paní Wilsonová dychtivě, když přišel k okénku taxi.

„Všechny možné druhy. Jaký druh chcete, milostpaní?“

„Chtěla bych takového toho policejního psa; takový druh, myslím, nemáte?“

Muž se nejistě podíval do košíku, ponořil tam ruku a vytáhl za kůži jedno štěně, které sebou zmítalo.

„To není policejní pes,“ řekl Tom.

„Ne, policejní pes to zrovna není,“ řekl muž zklamaným hlasem. „Je to spíš airedale.“ Přejel mu rukou přes hnědou žínku hřbetu. „Podívejte se na ten kožich. To je, pane, kožich. O tohohle psa se nikdy nebudete muset bát, že se nachladí.“

„Myslím, že je hezoučký,“ řekla paní Wilsonová nadšeně. „Kolik stojí?“

„Tenhle pes?“ Podíval se na něho s obdivem. „Tenhle pes vás přijde na deset dolarů.“

Airedale – nepochybně v tom byl i nějaký airedale, ačkoliv nohy měl překvapivě bílé – přešel z jedněch rukou do druhých, usadil se paní Wilsonové na klíně a ona se začala nadšeně mazlit s jeho nepromokavým kožichem.

„Je to chlapec, nebo děvče?“ zeptala se delikátně.

„Tenhle pes? Tenhle pes je chlapec.“

„Je to čuba,“ řekl Tom rozhodně. „Tady máte peníze. Běžte a kupte si za ně deset jiných psů.“

Přejeli jsme Pátou avenue za letního nedělního odpoledne, tak teplou a měkkou, skoro pastorální, že bych nebyl býval překvapen, kdybych byl spatřil, jak za roh zahýbá velké stádo bílých ovcí.

„Zastavte,“ řekl jsem, „tady se s vámi musím rozloučit.“

„Ne, nemusíš,“ přerušil mě rychle Tom. „Myrtle to bude mrzet, když nepůjdeš nahoru do bytu. Že, Myrtle?“

„Jen pojďte,“ naléhala. „Zatelefonuju sestře Catherine. Lidé, kteří by se v tom měli vyznat, o ní říkají, že je velmi hezká.“

„Já bych rád, ale –“

Jeli jsme dál a vzali jsme to zpátky přes Park k „Západním Stov­kám“. Ve Sto padesáté osmé ulici se taxík zastavil u jednoho kousku z dlouhého bílého dortu činžáků. Paní Wilsonová přelétla okolí pohledem královského veličenstva, které se vrací domů, sebrala psa a ostatní nákupy a vešla vznešeně dovnitř.

„Řeknu McKeeovým, aby přišli,“ oznámila, když jsme jeli nahoru výtahem. „A musím ovšem také zavolat sestře.“

Byt byl v nejhořejším poschodí – malý obývací pokoj, malá jídelna, malá ložnice a koupelna. Obývací pokoj byl až ke dveřím zastavěn čalouněným nábytkem, který byl na něj až příliš velký, takže když se člověk chtěl pohnout, znamenalo to ustavičně zakopávat o výjevy dam, houpajících se ve versailleských zahradách. Jediný obraz byla přehnaně zvětšená fotografie, zřejmě slepice sedící na nejasné skále. Jenže při pohledu z dálky se slepice rozpustila v čepec a do pokoje shůry zazářila tvář obtloustlé staré dámy. Na stole leželo několik starých výtisků Povídá se po městě společně s výtiskem knihy Šimon zvaný Petr a s nějakými skandálními plátky z Broadwaye. Paní Wilsonová se nejdřív věnovala psovi. Chlapec, jenž obsluhoval výtah, došel neochotně pro krabici slámy a trochu mléka, k čemuž přidal z vlastní iniciativy plechovku velkých tvrdých sucharů pro psy – z nichž jeden se celé odpoledne apaticky rozkládal v misce s mlékem. Zatím přinesl Tom ze zamčeného sekretáře láhev whisky.

V životě jsem byl opilý jen dvakrát, podruhé to bylo onoho odpoledne; a tak vše, co se stalo, je zahaleno mlhavým nejasným oparem, ačkoliv ještě po osmé hodině zalévalo byt veselé slunce. Paní Wilsonová seděla Tomovi na klíně a zavolala několik lidí telefonem; pak došly cigarety a já je šel koupit do krámu na rohu. Než jsem se vrátil, oba zmizeli; posadil jsem se proto diskrétně v obývacím pokoji a přečetl kapitolu ze Šimona zvaného Petr – buď to bylo příšerné čtení, nebo whisky věci znetvořovala, poněvadž mi to nedávalo žádný smysl.

Právě když se objevili Tom a Myrtle (po prvním přípitku jsme si s paní Wilsonovou říkali křestními jmény), začala se scházet společnost.

Sestra Catherine byla štíhlá světácká dívka, asi třicetiletá, s hustou kšticí zrzavých vlasů, které byly ostříhány nakrátko a držely fazónu, a s napudrovanou mléčně bílou pletí. Obočí měla vytrhané a zase nakreslené do poněkud zhýralejšího tvaru, ale úsilí přírody obnovit starý nákres dodávalo její tváři poněkud neurčitého vzezření. Když se pohnula, rozeznělo se cinkání nesčetných keramických náramků na jejích pažích. Přispěchala tak diktátorsky a rozhlížela se po nábytku s výrazem tak majetnickým, až jsem měl skoro dojem, že tam bydlí. Ale když jsem se jí na to zeptal, zasmála se přehnaně, hlasitě mou otázku opakovala a řekla mi, že bydlí s přítelkyní v hotelu.

Pan McKee byl bledý, zženštilý muž z bytu pod námi. Právě se oholil, poněvadž měl na lícní kosti bílou skvrnu pěny, a co nejuctivěji zdravil všechny přítomné. Informoval mě, že pracuje v „umělecké branži“, a později jsem vyrozuměl, že je to fotograf a že on udělal tu ponurou zvětšeninu matky paní Wilsonové, která se vznášela na zdi jako ektoplasma. Jeho žena mluvila ječivým hlasem, byla malátná, pohledná a příšerná. Řekla mi s pýchou, že od té doby, co se vzali, její manžel ji stodvacetsedmkrát fotografoval.

Paní Wilsonová se předtím už převlékla a byla nyní oděna do důmyslných odpoledních šatů z krémového šifónu, který ustavičně šustil, jak se vznášela po pokoji. Pod vlivem těch šatů nastala u ní i změna osobnosti. Intenzivní životnost, jež byla tak zřejmá v garáži, se proměnila v okázalou povýšenost. Její smích, její gesta, její tvrzení stávaly se čím dál tím násilnější a strojenější, a jak se rozpínala, pokoj se kolem ní zmenšoval, až se zdálo, že se paní Wilsonová otáčí na hlučné skřípající ose zakouřeným vzduchem.

„Drahoušku,“ sdělila sestře pronikavým afektovaným výkřikem, „většina těchhle lidí člověka pořád podvádí. Myslí jen na peníze. Minulý týden jsem tady měla nějakou ženskou na pedikúru, a když mi dávala účet, řekla bys, že mi vyoperovala slepé střevo.“

„Jak se ta ženská jmenovala?“ zeptala se paní McKeeová.

„Paní Eberhardtová. Chodí do bytu dělat lidem pedikúru.“

„Líbí se mi vaše šaty,“ poznamenala paní McKeeová, „myslím, že jsou rozkošné.“

Paní Wilsonová odmítla poklonu tím, že zvedla opovržlivě obočí.

„Je to jen taková stará bláznivina,“ řekla. „Navlíknu to na sebe jen někdy, když je mi jedno, jak vypadám.“

„Vypadají na vás ale nádherně, jestli víte, jak to myslím,“ pokračovala paní McKeeová. „Kdyby vás mohl Chester vzít v téhle póze, z toho by, myslím, mohl něco udělat.“

Všichni jsme se mlčky podívali na paní Wilsonovou; ta si odhrnula pramen vlasů z očí a podívala se na nás se zářícím úsměvem. Pan McKee se na ni pozorně zahleděl, sklonil hlavu k rameni a potom udělal pomalu několik pohybů rukou sem tam před obličejem.

„Nasvítil bych to jinak,“ řekl po chvilce. „Rád bych zdůraznil ostře modelované rysy. A pokusil bych se tam dostat všechny ty vlasy vzadu.“

„Já bych to osvětlení neměnila,“ zvolala paní McKeeová. „Já bych –“

Její manžel řekl „Pst!“ a všichni jsme se opět podívali na jeho objekt, načež Tom Buchanan hlasitě zívl a vstal.

„Napijte se něčeho, McKeeovi,“ řekl. „Dojdi ještě pro trochu ledu a minerálky, Myrtle, než všichni usnou.“

„Řekla jsem o led tomu chlapci.“ Myrtle zvedla obočí v zoufalství nad nespolehlivostí nižších vrstev. „Tihle lidé! Člověk na ně pořád musí dávat pozor.“

Podívala se na mne a bezdůvodně se zasmála. Potom se vrhla k psíkovi, nadšeně ho políbila a zmizela v kuchyni, jako by tam tucet kuchařů čekalo na její rozkazy.

„Udělal jsem pár hezkých věcí na Long Islandu,“ prohlásil pan McKee.

Tom se na něj bezvýrazně podíval.

„Dvě jsme si dole zarámovali.“

„Dvě co?“ ptal se Tom.

„Dvě studie. Jednu jsem nazval Montauk Point – rackové a druhou Montauk Point – moře.“

Sestra Catherine si sedla vedle mne na gauč.

„Bydlíte také na Long Islandu?“ otázala se.

„Bydlím na Západním Vejci.“

„Vážně? Byla jsem tam asi před měsícem na večírku. U nějakého Gatsbyho. Znáte ho?“

„Bydlím hned vedle.“

„Říkají, že je to synovec nebo bratranec císaře Viléma. Odtud má ty fůry peněz.“

„Vážně?“

Přikývla.

„Mám z něho strach. Nechtěla bych, aby na mě něco věděl.“

Tuto omračující informaci o mém sousedu přerušila paní McKeeová, která náhle ukázala na Catherine:

„Chestere, s ní bys, myslím, mohl něco udělat,“ vybuchla, ale pan McKee jen znuděně přikývl a obrátil pozornost na Toma.

„Rád bych udělal ještě něco na Long Islandu, kdybych tam měl přístup. Chtěl bych jen, aby mně dali příležitost.“

„Zeptejte se Myrtle,“ řekl Tom a zčistajasna zařičel smíchy, když paní Wilsonová vstoupila s podnosem. „Ona vám napíše doporučující dopis, že, Myrtle?“

„Co napíšu?“ zeptala se zděšeně.

„Napíšeš McKeeovi doporučující dopis pro svého manžela, aby s ním mohl udělat pár studií.“ Rty se mu na okamžik tiše pohybovaly, jak přemýšlel. „George B. Wilson u benzínové pumpy, nebo tak nějak.“

Catherine se naklonila těsně ke mně a pošeptala mi do ucha:

„Ani jeden, ani druhý nemůžou vystát člověka, kterého si vzali.“

„Vážně?“

„Prostě nemůžou.“ Podívala se na Myrtle a potom na Toma. „Já jim říkám: ,Proč s nimi žít, když je nemůžete vystát?‘ Kdybych byla na jejich místě, dala bych se rozvést a hned se zase oddat každý za toho druhého.“

„Copak ona také nemá ráda Wilsona?“

Odpověď na to byla neočekávaná. Přišla od Myrtle, která otázku zaslechla, a byla to odpověď prudká a nemravná.

„Vidíte,“ zvolala Catherine vítězoslavně. Pak zas ztišila hlas. „Vlastně jim překáží jenom jeho žena. Je to katolička a ty na rozvod nevěří.“

Daisy nebyla katolička a rafinovanost téhle lži mnou trochu otřásla.

„Až se vezmou,“ pokračovala Catherine, „odjedou na Západ a tam chvíli zůstanou, než se to vybouří.“

„Vhodnější by bylo jet do Evropy.“

„Ach, vy máte rád Evropu?“ vykřikla překvapivě. „Právě jsem se vrátila z Monte Carla.“

„Opravdu?“

„Právě vloni. Jela jsem tam ještě s jedním děvčetem.“

„Byly jste tam dlouho?“

„Ne, jely jsme jen do Monte Carla a zpátky. Jely jsme přes Marseille. Měly jsme přes dvanáct set dolarů, když jsme vyjely, ale v soukromých podnicích nás o to všecko za dva dny obrali. Bylo to hrozné, než jsme se dostaly zpátky, to vám můžu říct. Panebože, já to město tak nenáviděla!“

Podvečerní obloha zazářila na okamžik do okna jako modrý med Středozemního moře – potom mě pronikavý hlas paní McKeeové zavolal zpátky do pokoje.

„Já jsem taky skoro udělala chybu,“ prohlásila rázně. „Málem jsem si vzala jednoho mrňavého židáčka, který za mnou léta běhal. Věděla jsem, že je pod mou úroveň. Všichni mi pořád říkali: ‚Lucie, ten člověk je hluboko pod tebou!‘ Ale kdybych nebyla potkala Chestera, byl by mě jistě dostal.“

„Ano, ale poslyš,“ řekla Myrtle Wilsonová a zakývala hlavou, „ty sis ho aspoň nevzala.“

„To vím, že ne.“

„No, a já jsem si ho vzala,“ řekla Myrtle dvojsmyslně. „A to je ten rozdíl mezi tvým případem a mým.“

„Proč sis ho vzala, Myrtle?“ chtěla vědět Catherine. „Nikdo tě k tomu nenutil.“

Myrtle uvažovala.

„Vzala jsem si ho, protože jsem si myslela, že je to džentlmen,“ řekla konečně. „Myslela jsem si, že má nějaké ponětí o dobrém vychování, ale on si ani nezaslouží, aby mi políbil prsty u nohou.“

„Byla jsi do něho chvíli celá blázen,“ řekla Catherine.

„Blázen! Do něho!“ zvolala Myrtle, jako by nevěřila. „Kdo to řekl, že jsem do něho byla blázen? Nikdy jsem do něho nebyla víc blázen než támhle do toho člověka.“

Zničehonic ukázala na mne a všichni na mne pohlédli, jako by mně to kladli za vinu. Pokusil jsem se tvářit, jako že od ní žádnou milostnou přízeň neočekávám.

„Blázen jsem byla, jen když jsem si ho vzala. Věděla jsem hned, že dělám chybu. Parádní šaty na svatbu si od někoho vypůjčil a ani slovo mi o tom neřekl, a ten člověk si pro ně jednou přišel, když on byl zrovna pryč. ‚Ach, to jsou vaše šaty?‘ řekla jsem. ‚To je poprvé, co o tom slyším.‘ Ale dala jsem mu je a potom jsem si lehla a brečela jsem celé odpoledne, že mi to mohlo srdce utrhnout.“

„Skutečně by měla od něho odejít,“ pokračovala zase Catherine. „Bydlí nad tou garáží už jedenáct let. A Tom je první milenec, kterého kdy měla.“

Láhev whisky – druhá – teď neustále kolovala mezi všemi přítomnými kromě Catherine, která „se cítila docela dobře i nasuchu“. Tom zazvonil na domovníka a poslal ho pro jakési slavné obložené chlebíčky, které byly samy o sobě úplná večeře. Chtěl jsem vypadnout a jít pěšky měkkým soumrakem na východ k parku, ale vždycky když jsem se pokusil dostat ven, zapletl jsem se do nějaké divoké, pronikavé debaty, která mě vtáhla jakoby za provaz zpátky do křesla. Naše řada žlutých oken vysoko nad městem musela však v náhodném pozorovateli z ulic, které halilo šero, vzbudit asi myšlenku o lidských tajnostech a i já byl takovým pozorovatelem, vzhlížel jsem nahoru a přemítal. Byl jsem uvnitř i venku, současně okouzlován i odpuzován nevyčerpatelnou rozmanitostí života.

Myrtle si přitáhla židli těsně k mé a její teplý dech na mne na­jednou vychrlil historii jejího prvního setkání s Tomem.

„Bylo to na těch dvou malých sedadlech proti sobě, co vždycky zůstávají ve vlaku nejdéle prázdná. Jela jsem do New Yorku za sestrou a chtěla jsem u ní zůstat přes noc. On měl na sobě frak a lakýrky a já jsem z něho nemohla spustit oči, ale vždycky když se na mne podíval, musela jsem předstírat, že se dívám na reklamu nad jeho hlavou. Když jsme přijeli na nádraží, šel hned vedle mne a přitiskl se mi bílou náprsenkou k paži, a tak jsem mu řekla, že budu muset zavolat strážníka, ale on věděl, že lžu. Byla jsem tak vzrušená, že když jsem si s ním sedala do taxíku, skoro jsem ani nevěděla, že nenasedám do podzemní dráhy. Jenom jsem si v duchu znova a znova opakovala: ‚Nemůžeš žít věčně, nemůžeš žít věčně.‘“

Obrátila se na paní McKeeovou a pokoj se rozezněl jejím umělým zvonivým smíchem.

„Drahoušku,“ zvolala, „dám ti tyhle šaty, jakmile jich budu mít dost. Zítra si musím obstarat jiné. Udělám si seznam všech věcí, které si musím obstarat. Masáž a vodovou a obojek pro psa a jeden takový roztomilý malý popelníček, co se otvírají na pero, a věnec s červenou hedvábnou stuhou na maminčin hrob, aby vydržel celé léto. Musím si napsat seznam, abych nezapomněla na nic, co mám udělat.“

Bylo devět hodin – skoro hned nato jsem se podíval na hodinky, a zjistil jsem, že je deset. Pan McKee spal na židli se zaťatými pěstmi na klíně jako fotografie muže činu. Vytáhl jsem kapesník a utřel jsem mu z tváře zbytek uschlé pěny, která mě celé odpoledne znepokojovala.

Pejsek seděl na stole, díval se slepýma očima kouřem a čas od času slabě zakňučel. Lidé odcházeli a přicházeli, chystali se, že někam půjdou, a pak se jeden druhému ztráceli, hledali jeden druhého a nalézali jeden druhého o několik stop dál. Asi k půlnoci stáli Tom Buchanan a paní Wilsonová proti sobě a debatovali vášnivými hlasy, jestli má paní Wilsonová právo pronést Daisyino jméno.

„Daisy! Daisy! Daisy!“ křičela paní Wilsonová. „Budu to říkat, kdy mě to napadne! Daisy! Dai –“

Tom Buchanan jí krátkým šikovným pohybem rozbil otevřenou dlaní nos.

Pak se na podlaze v koupelně válely krvavé ručníky a ženské hlasy spílaly a vysoko nad tím zmatkem znělo dlouhé, přerývané kvílení bolesti. Pan McKee se probudil z dřímoty a omámen se vydal ke dveřím. Na půli cesty se otočil a vytřeštil oči na ten výjev – na svou ženu a na Catherine, jak nadávají a pronášejí slova útěchy a klopýtají s prostředky první pomoci sem a tam mezi spoustou nábytku, a na zoufalou postavu na gauči, která neustále krvácí a pokouší se rozprostřít výtisk Co se povídá po městě přes gobelínové výjevy z Versailles. Potom se pan McKee otočil a šel dál, až zmizel ve dveřích. Vzal jsem si klobouk z lustru a odebral jsem se za ním.

„Přijďte někdy na oběd,“ navrhl, když jsme sténali cestou dolů výtahem.

„Kam?“

„Kam chcete.“

„Nedotýkejte se páky,“ vyjekl hoch ve výtahu.

„Promiňte,“ řekl pan McKee důstojně, „nevěděl jsem, že se jí dotýkám.“

„Dobrá,“ souhlasil jsem, „přijdu rád.“

… Stál jsem vedle jeho postele a on seděl mezi pokrývkami, oblečen ve spodním prádle, s velkým albem v rukou.

„Kráska a zvíře… Samota… Kůň starého hokynáře… Brooklynský most…“

Potom jsem ležel v polospánku na studeném dolním nástupišti Pensylvánského nádraží, zíral jsem do ranních_Tribune_ a čekal na vlak, který odjíždí ve čtyři hodiny ráno.