Kapitola IX

Dnes po dvou letech si vzpomínám na zbytek dne, na onu noc a na příští den jenom jako na nekonečnou přehlídku policie, fotografů a novinářů, kteří procházeli Gatsbyho domovními dveřmi. V hlavní bráně byl natažen provaz a stál tam strážník, který udržoval zvědavce za ním, ale kluci přišli brzy na to, že se mohou dostat dovnitř přes můj dvorek, a tak se jich pořád několik kupilo s otevřenými ústy kolem bazénu. Někdo, vyznačující se rozhodným chováním, snad detektiv, použil výrazu „šílenec“, když se toho odpoledne sklonil nad Wilsonovo tělo, a nahodile autoritativní přízvuk jeho hlasu udal tón novinovým zprávám příštího rána.

Většina těch zpráv byla jako zlý sen – samá grotesknost, dohady, senzacechtivost a nepravda. Když po Michaelisově svědectví vyšlo při vyšetřování najevo, z čeho Wilson svou ženu podezíral, myslel jsem, že celou historku budou brzy servírovat jako pikantní paskvil – ale Catherine, která mohla říct bůhvíco, neřekla ani slovo. Ukázala v tomto směru překvapující dávku charakteru – dívala se na vyšetřujícího úředníka zpod poopraveného obočí rozhodnýma očima a přísahala, že její sestra Gatsbyho nikdy neviděla, že její sestra byla se svým mužem dokonale šťastna, že její sestra se nikdy do ničeho nenamočila. Přesvědčila o tom sama sebe a plakala do kapesníku, jako by už jen pouhá taková domněnka byla víc, než může snést. A tak z Wilsona udělali prostě člověka „pomateného zármutkem“, aby případ mohl zůstat co nejjednodušší. A tím to skončilo.

Ale tato část celé záležitosti se zdála vzdálená a nepodstatná. Já se octl na Gatsbyho straně, a sám. Od chvíle, kdy jsem telefonoval zprávu o katastrofě do vesnice Západní Vejce, byl každý dohad o něm a všechny praktické otázky adresovány mně. Ze začátku mě to překvapilo a zmátlo; potom, když už ležel ve svém domě a nehýbal se, nedýchal ani nemluvil, vzrůstal ve mně každou hodinu pocit, že jsem za to zodpovědný já, protože nikdo jiný se o to nezajímal – to jest nezajímal tím intenzívním osobním zájmem, na nějž má na konci života každý nějaké neurčité právo.

Zatelefonoval jsem Daisy půl hodiny potom, co jsme ho našli, zavolal jsem jí instinktivně a bez váhání. Ale ona i Tom odjeli pryč brzy odpoledne a vzali si s sebou zavazadla.

„Nenechali adresu?“

„Ne.“

„Neříkali, kdy se vrátí?“

„Ne.“

„Nemáte ponětí, kde jsou? – Jak bych je mohl stihnout?“

„Nevím. Nemohu říct.“

Chtěl jsem pro něho někoho získat. Chtěl jsem jít do pokoje, kde ležel, a ujistit ho: „Seženu pro vás někoho, Gatsby, nebojte se. Jenom mi věřte, a já vám někoho seženu –“

Jméno Meyera Wolfsheima nebylo v telefonním seznamu. Sluha mi dal jeho adresu do kanceláře na Broadwayi a já zavolal informace, ale když jsem dostal číslo, bylo už dávno pět pryč a telefon nikdo nebral.

„Zazvoníte tam, prosím, ještě jednou?“

„Zvonila jsem tam třikrát.“

„Je to velmi důležité.“

„Lituji. Obávám se, že tam nikdo není.“

Vrátil jsem se do přijímacího pokoje a na chvíli jsem myslel, že všichni ti lidé od úřadu, kteří ho najednou zaplnili, jsou nahodilí návštěvníci. Ale když stáhli prostěradlo a podívali se na Gatsbyho bezcitnýma očima, jeho protest mi znovu a bez ustání zněl v mozku:

„Podívejte, kamaráde, musíte mi někoho sehnat. Musíte dělat, co můžete. Já v tom nemohu zůstat tak sám.“

Někdo mi začal klást otázky, ale já jsem se odvrátil, odešel jsem nahoru a ve spěchu jsem prohlédl nezamčené části jeho stolu – nikdy mi úplně jasně neřekl, že jeho rodiče jsou mrtvi. Ale nic tam nebylo – jenom fotografie Dana Codyho, památka na zapomenuté násilí, která upřeně zírala ze stěny.

Druhý den ráno jsem poslal do New Yorku sluhu s dopisem pro Wolfsheima, v němž jsem žádal o informace a zapřísahal ho, aby přijel nejbližším vlakem. Když jsem to psal, zdála se tato prosba zbytečná. Myslel jsem, že se určitě vydá na cestu hned, jak uvidí noviny, stejně jako jsem si myslel, že před polednem určitě přijde telegram od Daisy – ale nepřišel ani telegram, ani pan Wolfsheim; nikdo, kromě nových policistů, fotografů a novinářů. Když sluha přinesl Wolfsheimovu odpověď, pocítil jsem vzdor, hněvnou solidaritu s Gatsbym proti všem ostatním.

Milý pane Carrawayi!

Byl to jeden z nejhorších otřesů, jaké jsem zažil, a skoro ani nemohu uvěřit, že je to vůbec pravda. Takový šílený čin, jakého se dopustil ten člověk, by nás měl všechny přimět k přemýšlení. Nemohu nyní přijet, poněvadž mě váže velmi důležité obchodní jednání, a nemohu se v současné době do té záležitosti zaplétat. Budu-li moci být v něčem nápomocen o něco později, oznamte mi to dopisem po Edgarovi. Když slyším něco takového, je mi, jako bych dostal palicí do hlavy, a úplně mě to zničí a oddělá.

Váš oddaný

Mayer Wolfsheim

A dole spěšně připsáno:

Oznamte mi, kdy bude pohřeb atd., jeho rodinu vůbec nez­nám.

Když ten den odpoledne zazvonil telefon a meziměstská hlásila, že volá Chicago, myslel jsem, že to konečně bude Daisy. Ale když mě spojili, ozval se mužský hlas, velmi slabý a vzdálený.

„Tady Slagle…“

„Prosím?“ To jméno mi nebylo povědomé.

„To je sakra novina, že? Dostal jste můj telegram?“

„Žádné telegramy nedošly.“

„Mladý Parke je v rejži,“ řekl rychle. „Sebrali ho, když předával akcie u přepážky. Právě pět minut předtím dostali z New Yorku oběžník a tam byla ta čísla. Co byste tomu řek? V takovým balíkově člověk nikdy neví –“

„Haló!“ přerušil jsem ho bez dechu. „Podívejte – tady není pan Gatsby. Pan Gatsby je mrtev.“

Na druhé straně linky zavládlo mlčení a pak se ozval výkřik… potom rychlé cvaknutí a spojení bylo přerušeno.

Myslím, že to bylo třetí den, kdy přišel telegram podepsaný Henry C. Gatz z nějakého města v Minnesotě. Stálo v něm pouze, že pisatel okamžitě odjíždí, aby odložili pohřeb, dokud nepřijede.

Byl to Gatsbyho otec, rozvážný starý pán, velmi bezradný a zdrcený, zachumlaný i v teplém zářijovém dni do dlouhého laciného hubertusu. Oči mu slzely vzrušením, a když jsem mu vzal z rukou kufr a deštník, začal se potahovat za prořídlou šedou bradku tak vytrvale, že jsem ho nemohl dostat z kabátu. Byl na pokraji zhroucení, odvedl jsem ho tedy do hudebního pokoje, přinutil jsem ho, aby si sedl, a poslal jsem pro něco k jídlu. Ale nechtěl jíst a vyšplouchl mléko ze sklenky v třesoucí se ruce.

„Uviděl jsem to v chicagských novinách,“ řekl. „Bylo to všechno v chicagských novinách. Hned jsem vyrazil.“

„Nevěděl jsem, jak vám podat zprávu.“

Očima, které nic nevnímaly, klouzal bez přestání po pokoji. „Byl to šílenec,“ řekl. „Musel být šílený.“

„Nechtěl byste trošku kávy?“ nutil jsem ho.

„Nechci nic. Je mi již dobře, pane –“

„Carraway.“

„Ano, teď už je mi dobře. Kam dali Jimmyho?“

Odvedl jsem ho do přijímacího pokoje, kde ležel jeho syn, a nechal jsem ho tam. Několik kluků vyběhlo nahoru na schody a naku­kovalo do haly. Když jsem jim řekl, kdo přijel, zdráhavě odešli.

Za chvíli otevřel pan Gatz dveře a vyšel s pootevřenými ústy a s obličejem trochu zčervenalým a z očí mu co chvíli vyhrkly slzy. Dosáhl věku, kdy smrt už nepůsobí jako příšerné překvapení, a když se nyní poprvé rozhlédl a uviděl vysokou a nádhernou halu a veliké pokoje, které z ní vedly do dalších pokojů, počal se jeho zármutek mísit s posvátnou pýchou. Pomohl jsem mu nahoru do ložnice; když si svlékal kabát a vestu, řekl jsem mu, že jsme odložili všechny přípravy, až přijede.

„Nevěděl jsem, jak byste si to představoval, pane Gatsby –“

„Jmenuju se Gatz.“

„– pane Gatz. Myslel jsem, jestli byste si snad nechtěl odvézt tělo na Západ.“

Zavrtěl hlavou.

„Jimmymu se to vždycky líp líbilo tady na Východě. Dosáhl svého postavení na Východě. Vy jste byl přítel mého chlapce, pane –?“

„Byli jsme důvěrní přátelé.“

„Měl před sebou velkou budoucnost, víte. Byl to teprve mladík, ale tady něco měl.“

Ukázal si významně na čelo a já jsem přikývl.

„Kdyby zůstal naživu, stal by se z něho velký člověk. Člověk jako James J. Hill. Byl by pomohl budovat zemi.“

„To je pravda,“ řekl jsem rozpačitě.

Ohmatával vyšívanou přikrývku, snažil se ji sundat z postele, strnule si lehl – a hned usnul.

Tu noc telefonoval někdo zřejmě vystrašený, a než se představil, chtěl vědět, kdo jsem.

„Tady Carraway,“ řekl jsem.

„Ach!“ Zdálo se, že se mu ulevilo. „Tady Klipspringer.“

Mně se také ulevilo, neboť se zdálo, že to slibuje dalšího přítele u Gatsbyho hrobu. Nechtěl jsem to oznamovat v novinách a přilákat tak dav lačný podívané, a tak jsem telefonoval sám několika lidem. Byli těžko k sehnání.

„Pohřeb je zítra,“ řekl jsem. „Ve tři hodiny, tady z domu. Rád bych, abyste to řekl každému, kdo o to má zájem.“

„Ano, řeknu,“ vybuchl spěšně. „Já ovšem asi nikoho neuvidím, ale kdybych někoho viděl.“

Jeho tón ve mně vzbudil podezření.

„Vy samozřejmě přijdete.“

„No, pokusím se, to jistě. Volal jsem vlastně –“

„Počkejte,“ přerušil jsem ho. „Co kdybyste řekl, že přijdete?“

„No, vlastně – abych řekl pravdu, jsem teď u nějakých lidí tady v Greenwichi a oni jaksi očekávají, že u nich zítra zůstanu. Bude tu vlastně nějaký piknik nebo co. Ovšem udělám, co budu moct, abych se uvolnil.“

Vyrazil jsem ze sebe nezakryté „Á – ták?“ a on mě musel slyšet, poněvadž nervózně pokračoval:

„Volal jsem vlastně kvůli jedněm botám, které jsem tam zapomněl. Chtěl jsem vědět, jestli by to sluhu neobtěžovalo, kdyby mi je poslal. Víte, jsou to tenisky a jsem bez nich tak nějak bezradný. Moje adresa je u p. B. F. –“

Zbytek jména jsem neslyšel, protože jsem zavěsil.

Potom jsem se za Gatsbyho jistým způsobem zastyděl – jeden pán, kterému jsem volal, poznamenal, že Gatsby dostal, co mu patřilo. Jenomže to byla moje chyba, protože patřil k těm, kteří se nejdřív posilnili Gatsbyho lihovinami a pak se mu co nejjedovatěji pošklebovali, a já mu neměl volat.

Dopoledne v den pohřbu jsem jel do New Yorku za Meyerem Wolfsheimem; zdálo se, že bych ho jinak nezastihl. Na dveřích, které jsem otevřel podle informací hocha u výtahu, bylo napsáno „Akcio­vá společnost Svastika“ a v prvním okamžiku se zdálo, že uvnitř nikdo není. Ale když jsem několikrát nadarmo zavolal „haló“, ozvala se za přepážkou jakási hádka a nato se ve dveřích objevila rozkošná židovka a černýma nepřátelskýma očima si mě pátravě prohlížela.

„Nikdo tu není,“ řekla. „Pan Wolfsheim odjel do Chicaga.“

První část její výpovědi byla zřejmě nepravdivá, protože zevnitř začal někdo falešně pískat Růžovou zahradu.

„Řekněte, prosím, že s ním chce mluvit pan Carraway.“

„Nemohu ho přece přitáhnout z Chicaga, ne?“

V tom okamžiku zavolal nějaký hlas, nepochybně Wolfsheimův, za dveřmi: „Stello!“

„Nechte na stole svou navštívenku,“ řekla rychle. „Dám mu ji, až se vrátí.“

„Ale já vím, že je tady.“

Přistoupila o krok ke mně a začala si rozhorleně přejíždět rukama nahoru a dolů po bocích.

„Vy mladíci si myslíte, že se sem můžete vnutit, jak se vám zlíbí,“ nadávala. „Už toho začínáme mít plné zuby. Když řeknu, že je v Chicagu, tak je v Chicagu.“

Zmínil jsem se o Gatsbym.

„A-a!“ Prohlédla si mě znovu. „Počkejte – jak jste říkal, že se jmenujete?“

Zmizela. Ve chvilce stál důstojně ve dveřích Meyer Wolfsheim a podával mi obě ruce. Zatáhl mě do své kanceláře a poznamenal uctivým hlasem, že to je smutná chvíle pro nás pro všechny, a nabídl mi doutník.

„Vzpomínám si, jak jsem se s ním seznámil,“ řekl. „Mladý major, právě přišel z vojny, prsa samý metál, které dostal ve válce. Byl na tom tak špatně, že musel pořád ještě nosit uniformu, protože si nemohl koupit civil. Poprvé jsem ho viděl, když přišel do Wine­brennerovy veřejné herny na Třiačtyřicáté ulici a ucházel se o místo. Už kolik dní nejedl. ‚Pojďte se mnou na oběd,‘ řekl jsem. V půl hodině toho spořádal za víc než za čtyři dolary.“

„Pomohl jste mu, když začínal v obchodě?“ zeptal jsem se.

„Pomohl! Já ho udělal.“

„Aha.“

„Vytáhl jsem ho odnikud, rovnou z kanálu. Hned jsem viděl, že je to hezký mladík, který se umí chovat, a když mi řekl, že studoval v Oxfordu, věděl jsem, že se mi hodí. Dostal jsem ho do Americké legie a tam měl vysoké postavení. A hned zařídil něco pro jednoho mého zákazníka v Albany. Ve všem jsme drželi takhle spolu,“ zvedl dva tlusté prsty, „vždycky pohromadě.“

Byl bych rád věděl, jestli to společenství zahrnovalo také ten podnik s baseballovou ligou z roku 1919.

„Teď je po smrti,“ řekl jsem po chvíli. „Vy jste byl jeho nejbližší přítel, a tak dnes odpoledne jistě rád přijdete na jeho pohřeb.“

„Rád bych.“

„No tak přijďte.“

Chloupky v nose se mu trochu zachvěly, a když zavrtěl hlavou, naplnily se mu oči slzami.

„Nemůžu – nemůžu se do toho zaplétat,“ řekl.

„Není do čeho se zaplétat. Už je po všem.“

„Když někde zabijou člověka, nechci se do toho nikdy nijak zaplést. Zůstávám stranou. Když jsem byl mladý, bylo to něco jiného – když mi zemřel přítel, a to bylo jedno jak, vytrval jsem s ním až do konce. Vám se to možná zdá sentimentální, ale myslím to vážně, tak jak to říkám – až do samého konce.“

Viděl jsem, že k tomu má nějaký důvod a že se rozhodl, že nepřijde, tak jsem se zvedl.

„Chodil jste na univerzitu?“ zeptal se najednou.

Chvíli jsem myslel, že mi chce navrhnout nějaké „kšeftíčky“, ale on jen kývl hlavou a podal mi ruku.

„Naučme se ukázat člověku přátelství, dokud je živ, a ne, až když umře,“ podotkl. „Potom už se řídím pravidlem, jít od toho.“

Když jsem odešel z jeho kanceláře, obloha ztemněla a na Západní Vejce jsem se vrátil v mrholivém dešti. Převlékl jsem se, odešel jsem k sousedovi a zastihl jsem pana Gatze, jak chodí vzrušeně sem tam po hale. Jeho pýcha na syna a na synův majetek neustále vzrůstala, a teď mi chtěl něco ukázat.

„Jimmy mi poslal tuhle fotografii.“ Třesoucími se prsty vyndal náprsní tašku. „Podívejte se.“

Byla to fotografie Gatsbyho domu, celá pomačkaná a pošpiněná stopami mnoha rukou. Horlivě mi ukazoval na každou podrobnost. „Podívejte!“ a potom mi v očích hledal obdiv. Ukazoval ji tak často, že pro něj byla skutečnější než dům sám.

„Jimmy mi to poslal. Myslím, že je to velmi pěkná fotografie. Všechno je na tom vidět.“

„Velice hezky. Viděl jste ho v poslední době?“

„Přijel se na mne podívat přede dvěma lety a koupil mi dům, kde teď bydlím. Samozřejmě, že nás to zdrtilo, když utekl z domu, ale teď vidím, že to udělal z dobrého důvodu. Viděl, že má před sebou velkou budoucnost. A od té doby, co měl úspěchy, byl ke mně velmi štědrý.“

Zdálo se, že se mu nechce fotografii schovat, držel mi ji zdráhavě ještě chvíli před očima. Potom zastrčil náprsní tašku a vytáhl z kapsy roztrhaný starý výtisk knihy nazvané Hopalong Cassidy.

„Podívejte se, to je knížka, kterou měl, když byl malý. Tady to uvidíte.“

Otevřel ji odzadu a otočil ji, abych lépe viděl. Na posledním prázdném listě stála tiskacími písmeny slova ROZVRH HODIN a datum 12. září 1906. A pod tím:

Vstávat

6.00

Cvičit s činkami a na ribstolech

6.15–6.30

Učit se elektřině atd.

7.15–8.15

Práce

8.30–16.30

Baseball a sporty

16.30–17.00

Cvičit výmluvnost, držení těla a jak toho dosáhnout

17.00–18.00

Pátrat, jakých vynálezů je třeba

19.00–21.00

OBECNÁ PŘEDSEVZETÍ

Nemařit čas u Shaftera nebo (jméno nečitelné)

Nekouřit a nežvýkat

Koupat se obden

Přečíst jednu vzdělávací knihu nebo časopis každý týden

Ušetřit 5 dolarů (přeškrtnuto) 3 dolary každý týden

Být hodnější k rodičům

„Přišel jsem na tu knížku náhodou,“ řekl starý pán. „Z toho vidíte, jaký byl, že ano?“

„Je to z ní vidět.“

„Jimmy se prostě musel prosadit. Vždycky měl takováhle nějaká předsevzetí. Všiml jste si, co tam má o tom, že se bude vzdělávat? To bylo vždycky jeho. Jednou mi řekl, že jím jako prase, a já jsem mu za to napráskal.“

Zdráhal se zavřít knížku, četl každý bod nahlas a potom se na mne dychtivě podíval. Myslím, že napolo očekával, že si ten rozvrh pro vlastní potřebu opíši.

Něco před třetí přišel luteránský duchovní z Flushingu a já bezděčně začal vyhlížet z oken další vozy. Gatsbyho otec také. A jak čas ubíhal a sluhové přicházeli dovnitř a stáli a čekali v hale, začal úzkostlivě pomrkávat a mluvit ustaraně a nejistě o dešti. Duchovní se několikrát podíval na hodinky a já ho pak vzal stranou a požádal jsem ho, aby počkal ještě půl hodiny. Ale nemělo to smysl. Nepřišel nikdo.

Asi v pět hodin dojelo naše procesí tří aut ke hřbitovu a zastavilo v hustém mžení u brány – nejdřív pohřební automobil, strašně černý a mokrý, potom pan Gatz, duchovní a já v limuzíně, a o trochu později několik sluhů a listonoš ze Západního Vejce v Gatsbyho stejšnu, všichni promoklí na kůži. Když jsme prošli branou na hřbitov, uslyšel jsem, jak venku zastavuje nějaký vůz, a potom se na blátivé cestě za námi ozvaly něčí cákavé kroky. Otočil jsem se. Byl to ten člověk se sovími brýlemi, kterého jsem jednou v noci před třemi měsíci našel v Gatsbyho knihovně, jak obdivuje jeho knihy.

Od té doby jsem ho neviděl. Nevím, jak se dozvěděl o pohřbu, neznal jsem ani jeho jméno. Po tlustých brýlích mu stékal déšť a on si je sundal a otřel, aby viděl, jak z Gatsbyho hrobu stahují ochrannou plachtu.

Chvíli jsem se snažil myslet na Gatsbyho, ale byl už příliš daleko, a nevzpomněl jsem si na nic, než že Daisy neposlala žádný vzkaz ani květiny, a ani mě to nezamrzelo. Slyšel jsem nejasně, že někdo šeptá „blahoslavení mrtví, na které padá déšť,“, a potom člověk se sovími brýlemi řekl odhodlaným hlasem „amen“.

Trousili jsme se rychle deštěm k autům. Soví oči na mne promluvily u brány.

„Nemohl jsem se dostat do domu,“ poznamenal.

„Zřejmě se tam nemohl dostat nikdo.“

„Ale jděte!“ trhl sebou. „Panebože! Vždyť jich tam chodívaly stovky.“

Sundal si brýle a zase je utřel, zvenku i zevnitř.

„Chudák mizera ubohý,“ řekl.

K mým nejživějším vzpomínkám patří, jak jsem se vždycky o Vánocích vracel ze střední školy a potom z univerzity na Západ. Ti, co jezdili dál než do Chicaga, se shromažďovali za prosincového večera na starém šedivém nádraží v Union Street v šest hodin a několik přátel z Chicaga, kteří se už v duchu oddávali vánočním radovánkám, se s nimi přišlo spěšně rozloučit. Vzpomínám si na kožichy děvčat, která se vracela od slečny té a té, na štěbetání zmrzlého dechu, na ruce mávající nad hlavami, když jsme zahlédli staré známé, na kolotoč pozvánek: „Půjdete k Ordwayovům? K Herseyovům? K Schultzovům?“ a na dlouhé zelené lístky, které jsme pevně svírali rukama v rukavicích. A konečně na temně žluté vozy Chicagské, milwaukské & saintpaulské železnice, které vypadaly rozjařeně jako Vánoce samy, na kolejích vedle brány.

Když jsme se rozjeli do zimní noci a skutečný sníh, náš sníh, se začal prostírat vedle nás a mihotat se za okny a nejasná světélka malých wisconsinských nádraží míjela kolem nás, naplnil se vzduch náhle ostrou nevázanou svěžestí. Vdechovali jsme ji plnými doušky, když jsme se po chladných plošinách vraceli od večeře, a byli jsme si jednu podivnou hodinu nevýslovně vědomi své totožnosti s touto zemí, než jsme s ní znovu k nerozeznání splynuli.

To je můj Střední západ – ne pšenice nebo prérie nebo ztracená švédská městečka, ale vzrušené, vracející se vlaky mého mládí a pouliční lampy a rolničky ve zmrzlé tmě a stíny cesmínových věnců, které osvětlená okna vrhala na sníh. Patřím k tomu všemu, je mi trochu slavnostně při vzpomínce na ty dlouhé zimy, trochu samolibě z toho, že jsem vyrůstal v domě Carrawayů ve městě, kde se obydlí stále ještě po desítiletí nazývají podle jména rodiny, která v nich bydlela. Vidím dnes, že to přece jen byl příběh ze Západu – Tom a Gatsby, Daisy a Jordan a já jsme všichni byli Zápaďané a snad jsme měli nějakou společnou vadu, která zavinila, že jsme se životu na Východě nějak nemohli přizpůsobit.

I když mě Východ na nejvyšší míru vzrušoval, i když jsem co nejpalčivěji pociťoval jeho nadřazenost nad znuděnými, roztahujícími se nadmutými městy za Ohiem, se všemi jejich nekonečnými výslechy, které ušetřily jen děti a lidi příliš staré – přece jsem v něm vždycky cítil něco pokřiveného. Zejména Západní Vejce se dosud objevuje v mých fantastických snech. Vidím je jako noční scénu od El Greca: stovka domů, obyčejných i groteskních zároveň, choulí se pod chmurnou, nízko visící oblohou a matným měsícem. V popředí kráčejí po chodníku čtyři rozvážní muži ve fraku s nosítky, na nich leží opilá žena v bílých večerních šatech. Ruka, která se jí klátí dolů z nosítek, se chladně třpytí klenoty. Muži vážně zabočí do jednoho domu – do nesprávného domu. Ale nikdo neví, jak se ta žena jmenuje, a nikdo se o to nestará.

Tak strašidelně se mi jevil Východ po Gatsbyho smrti; byl pokřivený, že to můj zrak nedokázal srovnat. A tak, když se vzduchem zvedl modrý kouř křehkých listů a vítr zmrazil vlhké prádlo na šňůře do tuha, rozhodl jsem se, že se vrátím domů.

Jednu věc jsem musel zařídit před odjezdem, trapnou, nepříjemnou záležitost, kterou snad bylo lépe nechat na pokoji. Ale chtěl jsem po sobě zanechat věci v pořádku a nehodlal jsem svěřit tomu úslužnému moři lhostejnosti, aby s sebou odneslo, co po mně zbude. Sešel jsem se s Jordan Bakerovou a mluvili jsme kolem dokola o tom, co se s námi oběma stalo a co se potom stalo se mnou, a ona ležela úplně klidně ve velké lenošce a poslouchala.

Byla oblečena na golf a vzpomínám si, že jsem si myslel, že vypadá jako dobrá ilustrace – bradu trochu okázale zdviženou a vlasy barvy podzimního listí, tvář téhož hnědavého nádechu jako rukavice bez prstů, které měla na koleně. Když jsem domluvil, oznámila mi bez komentáře, že se zasnoubila s někým jiným. Pochyboval jsem o tom, ačkoliv existovalo několik mužů, které si mohla vzít, jen kývnout prstem, ale předstíral jsem, že mě to překvapuje. Na chvíli jsem zaváhal, jestli nedělám chybu, potom jsem si to všechno rychle ještě jednou rozmyslel a zvedl jsem se k odchodu.

„Ale přes palubu jsi mě hodil ty,“ řekla najednou Jordan. „V telefonu jsi mě hodil přes palubu. Teď už mi na tobě vůbec nesejde, ale byl to pro mě nový zážitek, a na chvilku se mi z toho zatočila hlava.“

Podali jsme si ruce.

„Ach, a pamatuješ si,“ dodala, „jak jsme jednou mluvili o řízení auta?“

„No – ne docela přesně.“

„Řekl jsi, že špatný řidič je v bezpečí, dokud nenarazí na jiného špatného řidiče. No, a já jsem na jiného špatného řidiče narazila, že? Myslím, že to ode mne byla lehkomyslnost, tak špatně tě odhadnout. Myslela jsem, že jsi čestný, přímý člověk. Myslila jsem si, že jsi na to v skrytu pyšný.“

„Je mi třicet,“ řekl jsem. „To je už o pět let víc, než abych lhal sám sobě a říkal tomu čest.“

Neodpověděla. Obrátil jsem se k odchodu, rozzloben a napůl do ní zamilován, a bylo mi toho strašně líto.

Jednou odpoledne koncem října jsem uviděl Toma Buchanana. Vykračoval si přede mnou po Páté avenue svým čilým, útočným krokem, s rukama trochu od těla, jako by se bránil proti dotěravcům, hlavou otáčel rychle ze strany na stranu a přizpůsoboval ji neklidným očím. Právě když jsem zpomalil, abych ho nemusel předejít, zastavil se a začal se kabonit do výkladu nějakého klenotnictví. Najednou mě uviděl a s napřaženou rukou se vrátil.

„Copak, Nicku? Ty mi ani nepodáš ruku?“

„Ne. Ty víš, co si o tobě myslím.“

„Jsi blázen. Nicku,“ řekl rychle. „Úplný blázen. Nevím, co ti vlezlo do hlavy.“

„Tome,“ zeptal jsem se, „co jsi řekl Wilsonovi tenkrát odpoledne?“

Díval se na mne upřeně a beze slova a já věděl, že jsem hádal správně, jak to bylo s tím časem, pro který policie neměla vysvětlení. Už jsem se chtěl otočit, ale on ke mně popošel a chytil mě za rameno.

„Řekl jsem mu pravdu,“ řekl. „Přišel ke dveřím, když jsme se chystali k odjezdu, a když jsem mu vzkázal, že nejsme doma, pokusil se dostat nahoru násilím. Byl natolik šílený, že by mě byl zabil, kdybych mu nebyl řekl, komu to auto patřilo. Celou tu dobu, co byl u nás, měl ruku v kapse na revolveru –“ Najednou vzdorně vybuchl: „A co na tom, že jsem mu to řekl? Toho chlapa to stejně muselo potkat. Házel ti písek do očí zrovna tak jako Daisy, ale byl to ostrý chlapík. Přejel Myrtle, jako ty bys přejel psa, a ani nezastavil vůz.“

Nedalo se nic říct, leda ta nevyslovitelná skutečnost, že to není pravda.

„A jestli si myslíš, že jsem si nevytrpěl své, tak se podívej – když jsem přišel dát výpověď z toho bytu a uviděl jsem tu zatracenou krabičku s psími suchary na kredenci, sedl jsem si a brečel jsem jako malé dítě. Bože, bylo to strašné –“

Nemohl jsem mu ani prominout, ani ho mít rád, ale viděl jsem, že to, co udělal, si sám před sebou naprosto ospravedlnil. Bylo to všechno velmi bezohledné a zmatené. Byli to bezohlední lidé, Tom a Daisy – rozbíjeli věci a bytosti, a potom se stáhli zpátky do svých peněz nebo do své nekonečné bezohlednosti nebo co to bylo, co je drželo pohromadě, a nechali ostatní, aby dali do pořádku zmatek, který oni natropili…

Podal jsem mu ruku. Zdálo se mi, že by to vypadalo hloupě, kdybych mu ji nepodal, protože jsem měl najednou pocit, že mlu­vím s dítětem. On potom vešel do klenotnictví koupit perlový náhrdelník – nebo snad jen pár knoflíčků do manžet – a navždy se zbavil mé venkovské přecitlivělosti.

Když jsem odjížděl, byl Gatsbyho dům dosud prázdný – tráva na jeho trávníku vyrostla stejně jako moje. Jeden z taxíkářů z vesnice nikdy nejel kolem hlavní brány, aniž se na chvilku zastavil a ukázal dovnitř: snad to byl on, kdo vezl Daisy a Gatsbyho do Východního Vejce té noci, kdy se stala ta nehoda, a snad si o tom vymyslil svůj vlastní příběh. Nechtěl jsem jej slyšet a vyhýbal jsem se mu, když jsem vystupoval z vlaku.

Trávil jsem sobotní večery v New Yorku, protože Gatsbyho zářivé, oslňující večírky byly pro mne tak živé, že jsem z jeho zahrady dosud slyšel, tlumeně a bez ustání, hudbu a smích a auta, jezdící sem a tam po cestě. Jednou v noci jsem tam uslyšel skutečné auto a uviděl jsem, jak se světla zastavila u předního schodiště. Ale nepátral jsem, kdo to je. Snad to byl nějaký úplně poslední host, který byl pryč až na samém konci světa a nevěděl, že večírek už skončil.

Poslední večer, když jsem sbalil kufr a prodal auto hokynáři, šel jsem se ještě jednou podívat na ten obrovský, nesourodý, neúspěšný pokus o dům. Na bílých schodech v měsíčním světle vystupovalo jasně sprosté slovo, které tam načmáral nějaký kluk kouskem cihly, a já přejel botou skřípavě po kameni a smazal jsem je. Potom jsem pomalu odešel dolů na pláž a natáhl jsem se na písek.

Většina velkých vil na pobřeží byla už zavřena a sotvakde se objevila světla kromě mlhavé pohybující se záře pramice na druhé straně zálivu. A jak měsíc stoupal, začaly se bezvýznamné domy rozplývat, až mi postupně začal být povědomý starý ostrov, který tu kdysi vzkvétal před očima holandských námořníků – čerstvá zelená hruď nového světa. Zmizelé stromy, stromy, které ustoupily Gatsbyho domu, povzbuzovaly kdysi úlisně svým šepotem poslední a největší ze všech lidských snů; v přítomnosti tohoto kontinentu musel člověk na kouzelný pomíjející okamžik zadržet dech, byl přinucen k rozjímání o kráse, které ani nechápal, ani si je nepřál, když stál naposledy v dějinách tváří v tvář něčemu, co bylo úměrné jeho schopnosti žasnout.

A když jsem tam seděl a hloubal o starém neznámém světě, myslel jsem na Gatsbyho úžas, když poprvé spatřil zelené světlo na konci Daisyiny loděnice. Ušel hezký kus cesty, než přišel k tomu modravému trávníku, a jeho sen mu musel připadat tak blízko, že se sotva zdálo pravděpodobné, že by mu unikl. Nevěděl, že je už mimo jeho dosah v tom nesmírném, záhadném prostoru za městem, kde se tmavá pole republiky valí pod příkrovem noci do dálky.

Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje. Dnes nám unikla, ale nevadí – zítra poběhneme rychleji, rozpřáhneme paže dále… A jednoho krásného rána –

A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.