Kapitola III

Do letních nocí zaznívala z domu mého souseda hudba. V jeho modrých zahradách přecházeli muži a děvčata a pohybovali se jako noční motýli mezi šepotem, šampaňským a hvězdami. Za odpoledního přílivu jsem se díval, jak jeho hosté skáčou z věže jeho přístaviště nebo jak se sluní na horkém písku jeho pláže, a jeho dva motorové čluny, vlekoucí vodopádem pěny akvaplány, rozrážejí přitom vody Průlivu. O víkendu se z jeho rolls-royce stal autobus, který vozil společnost do města a zpátky od devíti ráno dlouho přes půlnoc, zatímco jeho stejšn uháněl jako čilý žlutý brouk ke každému vlaku. A v pondělí se pak osm sluhů, zahrnuje v to i zahradníka najatého mimořádně navíc, lopotilo celý den s mopy, rýžáky, kladivy a zahradnickými nůžkami, aby uvedli do pořádku spoušť předešlé noci.

Každý pátek přišlo od ovocnáře z New Yorku pět košů pomerančů a citrónů – každé pondělí tytéž pomeranče a citróny opouštěly jeho zadní vchod, proměněny v pyramidu dutých polokoulí. V kuchyni byl stroj, který za půl hodiny vytlačil šťávu ze dvou set pomerančů, jestliže číšník dvěstěkrát zmáčkl palcem malý knoflík.

Alespoň jednou za čtrnáct dní přijel štáb dodavatelů s několika sty stop plátna a barevnými světly v dostatečném počtu, aby z Gatsbyho ohromné zahrady udělali vánoční stromek. Okořeněné pečené šunky na bufetových stolech, ozdobených lesknoucími se předkrmy, se tísnily mezi saláty upravenými do harlekýnských vzorů, pirožkami a krůtami, očarovanými do tmavozlata. V hlavní hale stál bar s obrubou z pravé mosazi, vybavený džinem, lihovinami a žaludečními likéry, tak dávno zapomenutými, že většina dámských hostí byla příliš mladá, aby mohla jeden od druhého rozpoznat.

V sedm hodin přijela hudba, žádný pětičlenný soubůrek, ale orchestr plný hobojů, trombónů, saxofonů, viol, kornetů, pikol a bubnů malých i velkých. Poslední plavci už přišli z pláže a oblékají se nahoře; auta z New Yorku jsou zaparkována po pěti hluboko do vozovky a haly, salóny a verandy už křiklavě svítí základními barvami a vlasy ostříhanými podle nových podivných fazón a závoji, o jakých se Kastilii ani nesnilo. Bar je v plném provozu a nepřetržitý proud koktajlů proniká ven do zahrady, a potom ožívá vzduch štěbetáním, smíchem, náhodnými narážkami, představováním, na něž se ihned zapomíná, a nadšenými shledáními žen, které se jakživy podle jména neznaly.

Světla září jasněji a jasněji, jak se země odklání od slunce, orchestr právě hraje žlutou koktajlovou hudbu a opera hlasů moduluje do vyšší tóniny. Smích je každou minutou přirozenější, rozlévá se hýřivě kolem, vytryskne po každém veselém slově. Skupiny se mění rychleji, nadýmají se nově příchozími, jedním dechem se rozplývají a vytvářejí; a už jsou tu přelétavci, sebevědomé dívky, které se proplétají sem a tam mezi obtloustlejšími a stálejšími hosty, stávají se na vypjatý, radostný okamžik středem skupinky, a potom, vzrušeny svým triumfem, klouzají dál v moři přelévajících se tváří, hlasů a barev pod stále se měnícím světlem.

Najednou jedna z těchto cikánek v chvějícím opálu uchopí odni­kud koktajl, obrátí to do sebe, aby si dodala odvahy, a pohybujíc rukama jako Frisco, vytančí sama na plátěné pódium. Vše ihned ztichne; dirigent změní rytmus podle jejího přání a sálem se přelije vlna vzrušeného šepotu, když se rozletí klamná zpráva, že je to náhradnice Gildy Grayové z Follies. Večírek začal.

Jsem přesvědčen, že když jsem šel ke Gatsbymu poprvé, byl jsem jedním z mála hostů, kteří byli skutečně pozváni. Lidé nebývali zváni – chodili tam. Vsedli do aut, která je odvezla na Long Island, a tak nebo onak skončili u Gatsbyho dveří. Když se tam jednou dostali, někdo, kdo Gatsbyho znal, je představil a potom už se chovali podle pravidel chování v zábavním parku. Někdy přišli a odešli, a ani se s Gatsbym nesetkali, přišli na večírek s prostoduchostí, jež byla sama o sobě vstupenkou.

Já jsem byl opravdu pozván. Šofér v uniformě modré jako vajíčko červenky přešel zrána oné soboty přes můj trávník s překvapivě oficiální pozvánkou od svého zaměstnavatele: potěšení bude zcela na Gatsbyho straně, stálo na ní, zúčastním-li se večer jeho „malé společnosti“. Viděl prý mě několikrát a chtěl mě už dávno navštívit, ale shoda okolností tomu zabránila – podepsáno Jay Gatsby, majestátním rukopisem.

Přešel jsem v bílých flanelových kalhotách na jeho trávník něco po sedmé a potloukal jsem se tam dosti nesvůj ve vírech a vlnobití lidí, které jsem neznal – přestože se tu a tam objevila tvář, jíž jsem si už všiml ve vlaku, který obstarával spojení mezi městem a Západním Vejcem. Hned jak jsem vstoupil, ohromilo mě, jaká spousta mladých Angličanů je tu roztroušena všude kolem; všichni byli dobře oblečeni, všichni vypadali trochu hladově a všichni mluvili tichými, vážnými hlasy k solidním, prosperujícím Američanům. Byl jsem si jist, že něco prodávají; cenné papíry nebo pojistky nebo auta. Byli si alespoň mučivě vědomi blízkosti snadného zisku a chovali přesvědčení, že bude jejich, podaří-li se jim pronést několik slov ve správné tónině.

Jakmile jsem přišel, pokusil jsem se najít svého hostitele, ale dva nebo tři lidé, kterých jsem se ptal, kde by asi mohl být, na mne civěli s takovým úžasem a tak prudce popírali, že by měli nějaké ponětí o tom, kde se pohybuje, že jsem se odplížil směrem ke koktajlovému stolu – jedinému místu na zahradě, kde mohl osamocený člověk prodlévat, aniž by vypadal bezúčelně a sám.

Málem bych se byl už jen z rozpaků pořádně opil, když vtom vyšla z domu Jordan Bakerová a stanula na horním konci mramorových schodů, lehce se opřela zády o zábradlí a pohlédla s přezíravým zájmem dolů do zahrady.

Ať jí to bylo vhod nebo ne, shledal jsem, že je nutné, abych se k někomu připojil, než začnu srdečnými poznámkami oslovovat kolemjdoucí.

„Nazdar!“ zařval jsem a vykročil jsem k ní. Můj hlas asi zněl přes zahradu nepřirozeně silně.

„Myslila jsem si, že byste tady mohl být,“ odpověděla nepřítomně, když jsem k ní došel. „Vzpomněla jsem si, že bydlíte hned vedle –“

Stiskla mi neosobně ruku, jako by slibovala, že se o mne za chviličku postará, a poskytla sluch dvěma dívkám ve stejných žlutých šatech, které se zastavily dole u schodů.

„Nazdar!“ volaly společně. „Škoda, že jste nevyhrála.“

To se týkalo golfového turnaje. Předešlý týden prohrála ve finále.

„Vy nevíte, kdo jsme,“ řekla jedna z dívek ve žlutém, „ale už jsme vás tu viděly, asi před měsícem.“

„To jste si tedy od té doby obarvily vlasy,“ poznamenala Jordan a já jsem sebou trhl, ale děvčata šla bezmyšlenkovitě dál a její poznámka patřila předčasnému měsíci, který se, stejně jako večeře, vynořil bezpochyby z dodavatelova košíku. Jordan se do mne zavěsila štíhlou, nazlátlou paží, sestoupili jsme ze schodů a procházeli jsme se zahradou. Večerním přítmím k nám připlul podnos s koktajly a my jsme usedli ke stolu s oběma dívkami ve žlutém a se třemi muži, z nichž každý nám byl představen jako pan Mumblumblum.

„Chodíte sem často na večírky?“ zeptala se Jordan dívky vedle sebe.

„Naposled jsem tu byla, když jsem se seznámila s vámi,“ odpověděla dívka živým sebevědomým hlasem. Otočila se ke své přítelkyni: „Ty taky, Lucille?“

Lucille taky.

„Chodím sem ráda,“ řekla Lucille. „Je mi vždycky jedno, co dělám, tak se pokaždé dobře pobavím. Když jsem tu byla naposled, roztrhla jsem si šaty o židli a on se mě ptal na jméno a na adresu – do týdne jsem dostala balík od Croiriera s novými večerními šaty.“

„Nechala jste si je?“ zeptala se Jordan.

„Samozřejmě. Chtěla jsem si je vzít dnes večer, ale byly mi velké přes prsa a musím si je dát přešít. Byly petrolejově modré s levandulovými korálky. Dvě stě šedesát pět dolarů.“

„S člověkem, který dělá takové věci, musí být něco v nepořádku,“ řekla druhá dívka dychtivě. „Nechce mít s nikým žádné nepříjemnosti.“

„Kdo nechce?“ zeptal jsem se.

„Gatsby. Někdo mi řekl –“

Obě dívky a Jordan se k sobě důvěrně nehnuly.

„Někdo mi řekl, že prý snad kdysi někoho zabil.“

Všech se nás zmocnilo vzrušení. Tři páni Mumblumblumové se naklonili dopředu a dychtivě naslouchali.

„Myslím, že to zrovna ne,“ usoudila Lucille skepticky. „To spíš, že za války dělal špióna pro Němce.“

Jeden z mužů souhlasně přikývl.

„Slyšel jsem to od člověka, který o něm věděl všechno, vyrostl s ním v Německu,“ ujišťoval nás rozhodně.

„Ach ne,“ řekla první dívka, „tohle to být nemůže, protože za války byl v americké armádě.“ Když viděla, že začínáme věřit zase jí, naklonila se nadšeně dopředu. „Podívejte se na něj někdy, když si myslí, že se na něj nikdo nedívá. Vsadím se, že někoho zabil.“

Přimhouřila oči a otřásla se. Lucille se otřásla. Všichni jsme se otočili a pohledem jsme hledali Gatsbyho. O tom, že vzbuzuje romantické dohady, svědčilo, že si o něm šeptali i ti, pro něž je v tomhle světě jen málo věcí, o kterých by si museli šeptat.

První večeře – po půlnoci měla být ještě jedna – se právě podávala a Jordan mě pozvala, abych se připojil k její společnosti, rozložené kolem stolu na druhé straně zahrady. Byly tam tři manželské páry a Jordanin partner, vytrvalý student, libující si v neustálých dvojsmyslech, který měl zřejmě dojem, že dřív nebo později se mu Jordan více nebo méně vzdá. Místo aby se tu bez cíle potulovala, zachovala si tato společnost důstojnou stejnorodost a vzala na sebe úlohu zastupovat usedlou venkovskou šlechtu – Východní Vejce, shovívavě shlížející za Západní a bedlivě na stráži proti jeho spektroskopické veselosti.

„Pojďme odtud,“ zašeptala Jordan po víceméně promarněné půlhodině, která nesplnila očekávání. „Je to tu pro mě příliš slušné.“

Zvedli jsme se a ona vysvětlila, že jdeme hledat hostitele; prý jsem ho nikdy neviděl a to prý mě znepokojuje. Student k tomu cynicky a melancholicky přikývl.

V baru, kam jsme nahlédli nejdřív, bylo nabito, ale Gatsby tam nebyl. Nemohla ho najít z horního konce schodů a nebyl ani na verandě. Zkusili jsme namátkou důležitě vyhlížející dveře a vešli jsme do vysoké gotické knihovny, vykládané vyřezávaným anglickým dubem, kterou si dal pravděpodobně se vším všudy převézt z nějaké zříceniny ze zámoří.

Obtloustlý muž středních let s ohromnými, jakoby sovími brý­lemi seděl poněkud opilý na okraji velkého stolu a hleděl ve vrávoravém soustředění na police s knihami. Když jsme vstoupili, prudce a vzrušeně se otočil a prohlédl si Jordan od hlavy až k patě.

„Co o tom soudíte?“ zeptal se útočně.

„O čem?“

Mávl rukou k přihrádkám.

„O tomhle. Vlastně se nemusíte obtěžovat, abyste se o tom přesvědčili. Já jsem se přesvědčil. Jsou pravé.“

„Knihy?“

Přikývl.

„Naprosto pravé – mají stránky a všechno. Myslil jsem, že to bude pěkná trvanlivá lepenka. Ale jsou vážně naprosto pravé. Stránky a – koukejte! Počkejte, ukáži vám to.“

Předpokládaje, že budeme skeptičtí, vyřítil se ke knihovně a vrátil se s prvním svazkem Stoddardových přednášek.

„Vidíte,“ zvolal vítězoslavně. „Je to zaručeně pravá tiskovina. To mě převezlo. Ten chlap je hotový Belasco. To je trumf. Takováhle důkladnost! Takovýhle realismus! A přitom věděl, kde přestat – stránky nerozřezal. Ale co chcete? Co čekáte?“

Vytrhl mi knihu z ruky, rychle ji postavil zpátky na poličku a zabručel, že když se odstraní jedna cihla, mohla by se zřítit celá knihovna.

„Kdo vás přivedl?“ zeptal se. „Nebo jste přišli jen tak? Mne přivedli. Většinu lidí přivedli.“

Jordan se na něj podívala pozorně, vesele, ale neodpověděla.

„Přivedla mě jedna žena jménem Rooseveltová,“ pokračoval. „Paní Claud Rooseveltová. Znáte ji? Včera večer jsem se s ní někde sešel. Jsem opilý už asi týden a myslil jsem si, že bych mohl vystřízlivět, když si sednu do knihovny.“

„Vystřízlivěl jste?“

„Myslím, že trošku ano. Ještě nemohu říct. Jsem tady teprve hodinu. Řekl jsem vám to o těch knihách? Jsou pravé. Jsou –“

„Už jste nám to řekl.“

Podali jsme mu vážně ruce a vrátili jsme se ven.

Na zahradě se nyní na pódiu tančilo; staří páni strkali mladé dívky pozpátku před sebou ve věčných nepůvabných otáčkách, vznešenější páry se objímaly sadisticky, módně a držely se v rozích – a spousta osamocených děvčat tančila individualisticky nebo na okamžik snímala z orchestru břemeno bendža nebo bubnu. K půlnoci se veselí rozrostlo. Chvalně známý tenor zpíval italsky a nechvalně známá altistka zpívala jazzově a mezi čísly lidé předváděli všude po zahradě různé „kreace“, doprovázené bezstarostnými výbuchy smíchu, které se zvedaly k letní obloze. Pár jevištních dvojčat, ze kterých se vyklubala děvčata ve žlutém, předváděl dětské číslo v kostýmech, a šampaňské se podávalo ve skleničkách větších než misky na mytí prstů. Měsíc vystoupil výš a v Průlivu plul trojúhelník stříbřitých šupin, mírně se chvějící v rytmu strnulého cínového odkapávání bendž na trávníku.

Byl jsem stále ještě s Jordan Bakerovou. Seděli jsme u stolu s mužem asi mého věku a s hřmotnou malou dívkou, která se při sebemenším povzbuzení dávala do neovladatelného smíchu. Teď už jsem se bavil. Vypil jsem dvě sklenky šampaňského a celá scéna se mi před očima proměnila v něco závažného, živelného a hlubokého.

Když zábava na chvilku přestala, muž se na mne podíval a usmál se.

„Váš obličej je mi povědomý,“ řekl zdvořile. „Nebyl jste za války u Třetí divize?“

„Ano, byl. Byl jsem u 9. kulometného praporu.“

„Já jsem byl u Sedmého pěšího až do června 1918. Věděl jsem, že jsem vás už někde viděl.“

Hovořili jsme chvilku o jakýchsi vlhkých, šedivých vesničkách ve Francii. Zřejmě bydlil někde nablízku, neboť mi řekl, že si právě koupil kluzák a že ho ráno vyzkouší.

„Chcete jet se mnou, kamaráde? Jen u břehu podél Průlivu.“

„V kolik?“

„Jak se vám to nejlépe hodí.“

Už jsem měl na jazyku, že se ho zeptám, jak se jmenuje, ale vtom se Jordan ohlédla a usmála.

„Už se bavíte dobře?“ zeptala se.

„Mnohem líp.“ Otočil jsem se zase ke svému novému známému. „Ten večírek je pro mne neobvyklý. Ještě jsem ani neviděl hostitele. Bydlím tamhle naproti –“ mávl jsem rukou do dálky k neviditelnému živému plotu, „a ten chlápek Gatsby tam poslal šoféra s pozvánkou.“

Na okamžik se na mne zadíval, jako by neporozuměl.

„Já jsem Gatsby,“ řekl najednou.

„Cože?“ vykřikl jsem. „Ach, promiňte!“

„Myslil jsem, že to víte, kamaráde. Obávám se, že nejsem moc dobrý hostitel.“

Zasmál se s porozuměním – mnohem víc než s porozuměním. Byl to jeden z těch vzácných úsměvů, které v člověku vzbuzují jakýsi věčný pocit jistoty a s nimiž se setká v životě jen několikrát. Chvíli patřil, nebo se aspoň zdálo, že patří, celému věčnému světu, a potom se soustředil na člověka s neodolatelným zaujetím v jeho prospěch. Ten úsměv byl plný pochopení zrovna potud, pokud člověk chtěl, aby byl chápán, plný víry v něho, jak by si člověk sám přál v sebe věřit, a ujišťoval ho, že o něm má přesně ten dojem, který on v nejlepším případě doufal vzbudit. Přesně v tom okamžiku zmizel, a já hleděl na elegantního, mladého ostříhaného chlapíka, rok nebo dva přes třicítku, jehož vybraně formální řeč jen taktak že nezněla nesmyslně. Chvíli předtím, než se představil, jsem měl silný dojem, že svá slova pečlivě volí.

Skoro v témž okamžiku, kdy se pan Gatsby nechal poznat, přispěchal k němu sluha a oznámil mu, že ho volá Chicago. Omluvil se malou úklonou, která zahrnovala nás oba, jednoho po druhém.

„Když budete něco potřebovat, jen si o to řekněte, kamaráde,“ vybídl mě. „Omluvte mě. Vrátím se k vám později.“

Když odešel, obrátil jsem se ihned k Jordan – donucen ujistit ji o svém překvapení. Očekával jsem, že pan Gatsby bude kvetoucí, korpulentní osoba středních let.

„Kdo to vlastně je?“ zeptal jsem se. „Nevíte?“

„Je to prostě nějaký Gatsby.“

„Myslím, odkud je a co dělá?“

„Teď jste s tím začal vy,“ odpověděla s mlhavým úsměvem. „No, jednou mi řekl, že studoval v Oxfordu.“

Začalo se za ním rýsovat nejasné pozadí, ale při její další poznámce se rozplynulo.

„Jenže já tomu nevěřím.“

„Proč ne?“

„Nevím,“ trvala na svém, „prostě si myslím, že tam nebyl.“

Něco v jejím tónu mi připomínalo ono „myslím, že někoho zabil,“ té druhé dívky, a to podráždilo mou zvědavost. Byl bych bez dotazu přijal informaci, že se Gatsby vynořil z louisianských močálů nebo z dolní Východní čtvrti New Yorku. To mohl člověk pochopit. Ale mladí lidé nepadají z nebe – já jsem si to alespoň ve své venkovské nezkušenosti myslel – a nekupují si paláce nad longislandským Průlivem.

„Rozhodně ale pořádá velké večírky,“ řekla Jordan a změnila předmět rozhovoru s městskou nechutí ke konkrétnosti. „A já mám velké večírky ráda. Jsou tak intimní. Na malých večírcích není žádné soukromí.“

Ozvalo se dunění velkého bubnu a hlas kapelníka zazněl náhle nad ozvěnami zvlněnou zahradou.

„Dámy a pánové,“ zvolal. „Na žádost pana Gatsbyho vám zahrajeme nejnovější dílo pana Vladimíra Tostoffa, které vloni v květnu vzbudilo takovou pozornost v Carnegie Hall. Čtete-li noviny, víte, že to byla velká senzace!“ Usmál se žoviálně a blahosklonně dodal: „Náramná senzace!“ Načež se všichni smáli.

„Skladba se jmenuje,“ skončil šťavnatě, „Jazzová historie světa a je od Vladimíra Tostoffa.“

Charakter skladby pana Tostoffa mi unikl, protože právě když začala, zahlédl jsem Gatsbyho, jak stojí sám na mramorových schodech a dívá se spokojenýma očima od skupiny ke skupině. Opálená pleť se mu na obličeji půvabně napínala a krátké vlasy vypadaly, jako by si je stříhal každý den. Neviděl jsem na něm nic zlověstného. Uvažoval jsem, jestli skutečnost, že nepije, napomohla tomu, že se odlišuje od svých hostů, neboť se mi zdálo, že je tím upjatější, čím více vzrůstá sbratřovací rozjařenost. Když Jazzová historie světa skončila, děvčata začala mazlivě a rozjařeně pokládat hlavy pánům na ramena, děvčata škádlivě omdlévala pozpátku do náručí pánům i celým skupinkám s vědomím, že je někdo v pádu zadrží, ale žádné neomdlévalo do Gatsbyho náruče a žádné francouzské mikádo se nedotklo Gatsbyho ramene a neutvořil se žádný pěvecký kvartet, v němž by figurovala také Gatsbyho hlava.

„Promiňte.“

Gatsbyho sluha se najednou octl vedle nás.

„Slečna Bakerová?“ zeptal se. „Promiňte, ale pan Gatsby by s vámi rád mluvil o samotě.“

„Se mnou?“ vykřikla překvapeně.

„Ano, milostivá.“

Pomalu vstala, pozvedla na mne v úžasu obočí a šla za sluhou k domu. Všiml jsem si, že se ve večerních šatech – v každých šatech – pohybuje jako ve sportovních; měla v pohybech jakousi bezstarostnost, jako kdyby se byla naučila chodit na golfových hřištích za čistého svěžího rána.

Osaměl jsem a byly skoro dvě. Po nějakou dobu vycházely z dlouhého pokoje s mnoha okny nad terasou zmatené a spletité zvuky. Vyhnul jsem se Jordanině studentu, který byl právě pohřížen do rozhovoru o porodnictví se dvěma revuálními tanečnicemi a naléhal na mne, abych se zúčastnil debaty, a vešel jsem dovnitř.

Velký pokoj byl plný lidí. Jedna z dívek ve žlutém hrála na klavír a vedle ní stála vysoká rudovlasá mladá dáma ze slavného sboru a zpívala. Měla v sobě už dost šampaňského a v průběhu písně došla k nevhodnému závěru, že všechno je velmi, velmi smutné – nejen zpívala, ale také plakala. Každou pauzu vyplnila udýchaným, přerývaným vzlykotem a potom se zase třaslavým sopránem vrátila k textu. Slzy jí stékaly po tvářích – ne však volně, neboť když se dotkly těžce nalíčených řas, nabyly inkoustové barvy a zbytek cesty tekly v pomalých černých potůčcích. Někdo humorně poznamenal, že zpívá podle not, které má na tváři, načež ona rozhodila ruce, klesla do židle a upadla do hlubokého opojného spánku.

„Pohádala se s člověkem, který říká, že je její manžel,“ vysvětlovala jedna dívka vedle mne.

Rozhlédl jsem se. Zbývající ženy se většinou právě hádaly s muži, kteří tvrdili, že jsou jejich manžely. I Jordaninu společnost, kvarteto z Východního Vejce, rozvrátila neshoda. Jeden z mužů mluvil s podivným zápalem s mladou herečkou a jeho žena, když se pokusila této situaci důstojně a lhostejně smát, se zhroutila a omezovala se na útoky z boku – čas od času se u něho náhle objevila jako zlobný diamant a zasyčela mu do ucha: „Víš, cos slíbil!“

Nechuť k návratu domů se neomezovala na vzpurné muže. Halu právě zabírali dva žalostně střízliví pánové a jejich nanejvýš rozhořčené manželky. Manželky si navzájem projevovaly sympatii poněkud zvýšenými hlasy.

„Vždycky, když vidí, že se dobře bavím, chce jít domů.“

„V životě jsem neslyšela nic tak sobeckého.“

„My odcházíme vždycky první.“

„My také.“

„Ovšem dnes jsme skoro poslední,“ řekl jeden z pánů ostýchavě. „Orchestr odešel před půl hodinou.“

Třebaže manželky spolu souhlasily, že taková zlovůle je k ne­uvěření, hádka skončila krátkou potyčkou a obě ženy byly kopajíce odneseny do noci.

Když jsem čekal v hale na klobouk, otevřely se dveře knihovny a společně vyšli Jordan Bakerová a Gatsby. Říkal jí něco na ukončenou, ale když se k němu přiblížilo několik lidí, aby se s ním rozloučili, jeho dychtivé chování strnulo náhle ve formálnost.

Jordanina společnost na ni netrpělivě volala z verandy, ale ona se na okamžik zdržela a podala mi ruku.

„Právě jsem slyšela něco úžasného,“ šeptala. „Jak jsme tam byli dlouho?“

„No asi hodinu.“

„Bylo to… prostě úžasné,“ opakovala roztržitě. „A přísahala jsem, že to neřeknu, a teď vás s tím napínám,“ zívla mi půvabně do tváře. „Prosím vás, přijďte ke mně… v telefonním seznamu… pod jménem paní Sigourney Howardová… moje teta…“ Už při řeči spěchala pryč – její hnědá ruka mi pokynula bezstarostně na pozdrav, jak se ve dveřích ztratila mezi svou společností.

Trochu jsem se styděl, že jsem hned napoprvé zůstal tak dlouho, a přidal jsem se k posledním Gatsbyho hostům, kteří se nakupili kolem něho. Chtěl jsem mu vysvětlit, že jsem se po něm sháněl hned zvečera, a omluvit se, že jsem ho na zahradě nepoznal.

„Nic se nestalo,“ ubezpečil mě dychtivě. „Na to nemyslete, kamaráde.“ Důvěrné oslovení nemělo v sobě o nic více důvěrnosti než ruka, která se povzbudivě dotýkala mého ramene. „A nezapomeňte, že zítra ráno v devět hodin se projedeme v kluzáku.“

A potom sluha za jeho zády:

„Volá vás Philadelphie, pane.“

„Dobrá, okamžik. Řekněte jim, že hned přijdu… Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“ Usmál se a najednou se zdálo, že být mezi posledními, kteří odcházejí, je příjemné a významné, jako by si to byl celý čas přál. „Dobrou noc, kamaráde… Dobrou noc.“

Ale když jsem šel po schodech dolů, viděl jsem, že večer ještě úplně neskončil. Padesát stop ode dveří osvětlovalo několik reflektorů fantastický a divoký výjev.

V příkopu u cesty, pravým bokem nahoru, ale s jedním kolem násilně urvaným, odpočíval nový roadster, který před necelými dvěma minutami opustil Gatsbyho štěrkovanou cestu. Ostrý výčnělek zdi vysvětloval, jak došlo k tomu, že odpadlo kolo, jež nyní budilo značný zájem půltuctu zvědavých šoférů. Protože však nechali vozy uprostřed cesty, bylo už chvíli slyšet nepříjemný, uši drásající hlas těch, kteří byli vzadu. Tím se už tak dost divoký zmatek výjevu ještě zvyšoval.

Z vraku vylezl muž v dlouhém automobilovém plášti, stál teď uprostřed silnice a klouzal roztomile zmateným pohledem z auta na pneumatiku a z pneumatiky na kolemstojící.

„Hele!“ vysvětloval. „Zajelo do příkopu.“

Byl tím nesmírně překvapen a já jsem poznal nejdřív neobvyklý způsob údivu a potom toho člověka – byl to pozdní návštěvník Gats­byho knihovny.

„Jak se to stalo?“

Pokrčil rameny.

„Nevím vůbec nic o mašinách,“ řekl rozhodně.

„Ale jak se to stalo? Najel jste do zdi?“

„Neptejte se mě,“ řekl muž se sovíma očima a umyl si nad celou záležitostí ruce. „Vím toho o řízení hrozně málo – skoro nic. Stalo se to, a víc nevím.“

„No, když jste mizerný řidič, neměl byste zkoušet řídit v noci.“

„Vždyť já to ani nezkoušel,“ vysvětloval rozhorleně, „opravdu jsem to nezkoušel.“

Kolemstojících se zmocnilo posvátné ticho.

„Chcete spáchat sebevraždu?“

„Máte štěstí, že to bylo jen kolo! Špatný řidič, a ani to nezkoušel!“

„Vy mi nerozumíte,“ vysvětloval provinilec. „Já jsem neřídil. Ve voze je ještě jeden.“

Otřes, který následoval po tomto prohlášení, se projevil táhlým „á-á-á-ch!“ – a dveře vozu se pomalu daly do pohybu. Zástup – už to byl zástup – ustoupil bezděčně zpět, a když se dveře otevřely dokořán, nastala strašidelná pauza. Potom pomalinku vylézalo z vraku část po části bledé, klátící se individuum, ohmatávající pokusně půdu velkým, nejistým tanečním střevícem.

Oslepen září reflektorů a zmaten neustálým naříkáním klaksonů, kymácející se přízrak na okamžik stanul, a pak spatřil muže v automobilovém plášti.

„Vo co de?“ zeptal se klidně. „Došla nám šťáva?“

„Podívejte se!“

Několik prstů ukazovalo na amputované kolo – chvilku na ně valil oči a potom se podíval nahoru, jako by měl podezření, že spadlo z nebe.

„Urazilo se,“ vysvětloval někdo.

Přikývl.

„Napřed sem si ani nevšiml, že sme se zastavili.“

Pauza. Potom zhluboka vdechl, vypjal prsa a poznamenal rozhodným hlasem:

„Bych rád věděl, esli mi někdo řekne, kde je tady pumpa?“

Alespoň tucet mužů, někteří z nich na tom byli jen o něco lépe než on, mu vysvětlovalo, že kolo a auto už nejsou spojeny žádným fyzickým poutem.

„Takhle vycouvat,“ navrhl po chvíli. „Vrazit tam zpátečku.“

„Ale kolo je pryč!“

Zaváhal.

„Zkusit se to může,“ řekl.

Mňoukající klaksony dosáhly crescenda a já jsem se otočil a přešel po trávníku domů. Jednou jsem se ohlédl. Hostie měsíce, která svítila nad Gatsbyho domem a v jejíchž paprscích byla noc příjemná jako předtím, přežila smích a zvuky pořád ještě zářící zahrady. Jako by se z oken a velkých dveří náhle valila prázdnota, v níž se postava hostitele, stojícího na verandě s rukou zdviženou k formálnímu gestu na rozloučenou, ztrácí v úplném zapomnění.

Když znovu pročítám, co jsem dosud napsal, vidím, že by to mohlo působit dojmem, jako by události tří nocí, vzdálených od sebe několik týdnů, byly všechno, co mě zaujalo. Právě naopak; byly to pouze nahodilé události v létě nabitém děním a až donedávna mě zaměstnávaly nekonečně méně než mé osobní záležitosti.

Většinu času jsem pracoval. Za časného rána, když jsem pospíchal bílými propastmi vnitřního New Yorku do Probity Trust, vrhalo slunce můj stín na západ. Znal jsem ostatní úředníky a mladé agenty s cennými papíry podle křestních jmen a jídával jsem s nimi v tmavých nastříkaných restauracích malinké vepřové párky s bramborovou kaší a zapíjel to kávou. Dokonce jsem měl krátkou známost s dívkou, která bydlila v Jersey City a pracovala v účtárně, ale její bratr na mne začal vrhat nepřátelské pohledy, takže když v červenci odjela na prázdniny, nechal jsem ji klidně plavat.

Večeřel jsem obyčejně v Yaleském klubu – z nějakého důvodu to byla nejponuřejší událost dne – a potom jsem šel nahoru do knihovny a hodinu svědomitě studoval vklady a cenné papíry. Obvykle tam bývalo několik floutků, ale ti do knihovny nikdy nešli, a tak se tam dobře pracovalo. Potom, byla-li noc vlahá, jsem se loudal po Madison Avenue kolem starého hotelu Murray Hill a přes Třiatřicátou ulici k Pensylvánskému nádraží.

New York se mi začal líbit, začínal jsem mít rád jeho osobitou noční atmosféru a uspokojení, jež dává neklidnému oku stálý kaleidoskop mužů, žen a strojů. Rád jsem se procházel po Páté avenue, vybíral jsem si v davu romantické ženy a představoval jsem si, že za několik minut jim vstoupím do života a že to nikdy nikdo nebude vědět, ani proti tomu nebude nic mít. Někdy jsem je v mysli sledoval do jejich bytů na rozích skrytých ulic a ony se otočily a usmály se na mne, než zmizely dveřmi do vlahé temnoty. Za kouzelného velkoměstského soumraku jsem někdy pociťoval strašidelnou osamocenost a pociťoval jsem ji i u druhých – u chudých mladých úředníků za soumraku, kteří se potloukali před výklady a čekali, až bude čas k osamělé večeři v restauraci – u mladých úředníků za soumraku, kteří promrhávali nejpalčivější okamžiky noci a života.

V osm hodin, když tmavými uličkami „Čtyřicítek“ projížděly pětistupem pulsující taxíky, které měly namířeno do divadelní čtvrti, pociťoval jsem opět v srdci jakousi skleslost. V čekajících taxících se k sobě nakláněly siluety, zpívaly hlasy, ozýval se smích nad vtipy, jež nebylo slyšet, a zapálené cigarety opisovaly uvnitř nesrozumitelné křivky. Když jsem si představil, že já také spěchám vstříc zábavě a že budu jejich intimní vzrušení sdílet, přál jsem jim to.

Jordan Bakerová mi na nějaký čas zmizela z očí a potom, uprostřed léta, jsem ji znova našel. Nejdřív mi to lichotilo, když jsem s ní mohl chodit po zábavách, protože byla šampiónkou v golfu a její jméno všichni znali. Potom to bylo ještě něco víc. Nebyl jsem doopravdy zamilován, ale cítil jsem jakousi něžnou zvědavost. Ta znuděná, povýšená tvář, kterou ukazovala světu, něco skrývala – většina afektovaných výrazů nakonec začne něco skrývat, i když ze začátku ne – a jednoho dne jsem zjistil, co to je. Když jsme byli spolu na jakémsi domácím večírku ve Warwicku, nechala venku na dešti vypůjčené auto se sklopenou střechou a potom to zalhala – a najednou jsem si vzpomněl na příběh, který jsem o ní kdysi slyšel a na který jsem si onoho večera u Daisy nemohl vzpomenout. Při jejím prvním velkém golfovém turnaji vznikla hádka, která se dostala skoro až do novin – říkalo se, že v semifinálovém kole si postrčila míček ze špatné polohy. Ta událost dosáhla skoro rozměrů skandálu – potom utichla. Nosič golfových holí odvolal svou výpověď a jediný další svědek připustil, že se snad mýlil. Příhoda a jméno mi zůstaly spolu spjaty v paměti.

Jordan Bakerová se instinktivně vyhýbala chytrým a podnikavým mužům a já už věděl, že to dělá proto, že se cítí bezpečněji na úrovni, kde jakákoliv odchylka od předepsaných zákonů by byla považována za nemožnou. Byla nevyléčitelně nepoctivá. Nedokázala být v nevýhodě, nesnášela to, a proto se myslím už v útlém mládí začala utíkat k všelijakým trikům, aby si uchovala ten chladný, nestoudný úsměv, který ukazovala světu, a přitom přece jen uspokojila požadavky svého pevného, svěžího těla.

Mně na tom nezáleželo. Nepoctivost člověk ženě nikdy hluboce nevyčítá – chvilku mě to mrzelo a pak jsem na to zapomněl. Na témž domácím večírku jsme měli podivný rozhovor o řízení auta. Začal, protože projela tak těsně kolem nějakých dělníků, že se náš blatník otřel jednomu muži o knoflík kabátu.

„Vy jste ale mizerný řidič,“ bouřil jsem se. „Buď byste měla být opatrnější, nebo byste neměla vůbec řídit.“

„Jsem opatrná.“

„Ne, nejste.“

„No tak ti ostatní jsou,“ řekla lehkomyslně.

„Co to má s tím dělat?“

„Vyhnou se mi,“ trvala na svém. „Aby došlo k nehodě, k tomu musí být dva.“

„Co když se setkáte s někým tak lehkomyslným, jako jste sama?“

„To se doufám nikdy nestane,“ odpověděla. „Nenávidím lehkomyslné lidi. Proto se mi líbíte.“

Hleděla šedýma, ve slunci mžikajícíma očima přímo před sebe, ale přesto s rozmyslem změnila náš vzájemný vztah a na okamžik jsem si myslel, že ji miluji. Ale myslí mi to pomalu a jsem plný vnitřních zásad, které působí na mé touhy jako brzdy, a věděl jsem, že se nejdřív musím doma nadobro dostat z toho zmatku. Psal jsem jednou týdně dopisy, podpisoval jsem je „Tvůj milující Nick“ a nedokázal jsem přitom myslet na nic jiného než na to, jak když ta dívka hraje tenis, objeví se jí nad horním rtem slabý knírek potu. Přece však mezi námi byla jakási neurčitá dohoda, kterou bylo nutno taktně zrušit, než budu volný.

Každý podezírá sám sebe alespoň z jedné základní ctnosti, a moje je: jsem jedním z mála počestných lidí, jaké jsem kdy znal.