Kapitola VII

V době, kdy zvědavý zájem o Gatsbyho dosáhl vrcholu, světla v jeho domě se jednou v sobotu večer nerozsvítila a jeho kariéra jako Trimalchiona skončila právě tak záhadně, jak začala. Jen poznenáhlu jsem si uvědomil, že auta, která s nadějí zahýbala na jeho příjezdovou cestu, se na okamžik zastavovala a potom rozmrzele odjížděla. Napadlo mě, jestli není nemocen, a proto jsem tam zašel, abych to zjistil – u dveří na mne podezíravě zašilhal neznámý sluha s lotrovským obličejem.

„Pan Gatsby je nemocný?“

„To né.“ Odmlčel se a pak dodal váhavě a nevraživě „pane“.

„Už jsem ho dlouho neviděl a trochu mě to znepokojilo. Řekněte mu, že se po něm ptal pan Carraway.“

„Kdo?“ vyštěkl hrubě.

„Carraway.“

„Carraway. No dobře, řeknu mu to.“

Zhurta přibouchl dveře.

Moje Finka mě informovala, že Gatsby před týdnem propustil všechny sloužící a nahradil je hrstkou jiných, kteří nikdy nechodili do vesnice Západní Vejce, aby se tam dali podplatit od obchodníků, ale objednávali skromné dávky telefonicky. Hoch z hokynářství prohlašoval, že v kuchyni to vypadá jako v prasečím chlívku, a veřejné mínění ve vesnici usoudilo, že ti noví lidé nejsou vůbec žádní sluhové.

Druhý den mi Gatsby zatelefonoval.

„Chystáte se pryč?“ zeptal jsem se.

„Ne, kamaráde.“

„Vyhodil jste prý všechno služebnictvo.“

„Potřeboval jsem někoho, kdo by neroztrušoval klepy. Daisy sem teď často chodívá – vždycky odpoledne.“

Celá ta komediantská družina se tedy rozpadla jako domeček z karet, sotva v jejích očích nedošla souhlasu.

„Jsou to nějací lidé, pro které chtěl Wolfsheim něco udělat. Samí bratři a sestry. Vedli nějaký menší hotel.“

„Aha.“

Telefonuje prý na Daisyinu žádost – jestli bych k ní nepřišel zítra na oběd. Bude tam slečna Bakerová. O půl hodiny později volala sama Daisy a zdálo se, že se jí ulehčilo, když se dozvěděla, že přijdu. Něco se dělo. A přesto jsem nemohl uvěřit, že by si ke scéně vybrali tuhle příležitost – zvláště k dosti trapné scéně, jak ji Gatsby načrtl na zahradě.

Následující den bylo vedro jako v peci, byl to určitě nejteplejší, i když skoro poslední letní den. Když se můj vlak vynořil z tunelu do slunečního světla, přerušovaly vroucí polední ticho jenom horké píšťaly Americké sucharové společnosti. Proutěná sedadla ve voze hrozila vznícením; žena vedle mne se chvíli jemně potila do bílé blůzy a potom, když jí noviny zvlhly v prstech, klesla zoufale s bezútěšným výkřikem do záplavy žáru. Peněženka jí spadla na podlahu.

„Božínku!“ zalapala po vzduchu.

Sehnul jsem se s námahou, zvedl peněženku a podal ji ženě a držel ji přitom co nejdál od sebe a jenom docela za růžek, abych naznačil, že s ní nemám žádné nekalé úmysly – ale všichni kolem, i ta žena, mě stejně podezírali.

„To je vedro!“ oslovoval průvodčí známé tváře. „To je počasí…! Vedro…! Vedro…! Vedro…! Co tomu vedru říkáte? To je ale vedro! Je…?“

Traťovou jízdenku mi vrátil s tmavým otiskem své ruky. Že by v tomhle vedru někomu záleželo na tom, čí zardělé rty líbá, čí hlava mu promáčí kapsu u pyžama na srdci!

… Halou Buchananova domu vál slabý vítr a zanášel zvuk telefonního zvonku ven ke Gatsbymu a ke mně, když jsme čekali u dveří.

„Pánovo tělo!“ zařval komorník do sluchátka. „Lituji milostivá, ale nemůžeme vám je dodat – je teď v poledne příliš horké, takže se ho nemůžeme dotknout!“

Ve skutečnosti říkal: „Ano… Ano… Podívám se.“

Položil sluchátko a šel od nás převzít tvrdé slamáky a mírně se leskl.

„Milostivá vás očekává v salóně!“ zvolal a zcela zbytečně nám ukazoval cestu. V takovém vedru byl každý nadbytečný pohyb uráž­kou prostého pudu sebezáchovy.

Pokoj se staženými roletami byl temný a chladný. Daisy a Jordan ležely na ohromném gauči jako stříbrné modly a přidržovaly si bílé šaty ve zpívajícím vánku vějířů.

„Nemůžeme se ani hnout,“ řekly společně.

Jordaniny opálené prsty, napudrované doběla, spočinuly mi na okamžik v dlani.

„A co náš atlet pan Tom Buchanan?“ zeptal jsem se.

Vtom jsem právě uslyšel jeho drsný, přitlumený, chraptivý hlas u telefonu v hale.

Gatsby stál uprostřed karmínového koberce a rozhlížel se okouzlenýma očima. Daisy ho pozorovala a smála se sladkým, vzrušujícím smíchem; jemný obláček pudru se jí zvedl z ňader do vzduchu.

„Proslýchá se,“ zašeptala Jordan, „že u telefonu je Tomovo děvče.“

Mlčeli jsme. Hlas v hale rozmrzele zesílil: „Tak dobře. Já vám ten vůz tedy vůbec neprodám… Nemám k vám žádné závazky a to, že mě s tím otravujete při obědě, to teprve nesnesu!“

„Zakrývá přitom mluvítko,“ řekla Daisy cynicky.

„Ne, nezakrývá,“ ujistil jsem ji. „Tohle je opravdu obchod. Náhodou o tom něco vím.“

Dveře se rozletěly. Tomovo statné tělo na okamžik zatarasilo prostor mezi nimi a spěšně vpadlo do pokoje.

„Pan Gatsby!“ Podal mu širokou, plochou ruku s dobře skrývaným odporem. „Jsem rád, že vás vidím, pane… Nicku…“

„Dej nám něco studeného k pití,“ volala Daisy.

Když zase odešel z pokoje, zvedla se, přešla ke Gatsbymu, přitáhla jeho tvář k sobě a políbila ho na ústa.

„Víš, že tě miluju,“ zašeptala.

„Zapomínáš, že je tu dáma,“ řekla Jordan.

Daisy se pochybovačně ohlédla.

„Tak zas polib Nicka.“

„Ty jsi ale neslušná vulgární holka.“

„To je mi jedno!“ zvolala Daisy a začala stepovat na cihlovém krbu. Potom si uvědomila, že je horko, a sedla si provinile na gauč, zrovna když vešla do pokoje čerstvě nažehlená chůva s malým děvčátkem.

„Ty můj miláčku,“ zazpívala potichu a rozpřáhla ruce. „Pojď k mamince, co tě má tak ráda.“

Chůva dítě pustila, a to běželo přes pokoj a zakotvilo plaše v matčiných šatech.

„Ty můj miláčku! Maminka ti otřela pudr do tvých žluťounkých vlásků, co? Tak se postav a řekni – Dobrý den.“

Gatsby i já jsme se střídavě uklonili a uchopili malou zdráhající se ručku. Potom Gatsby nespustil z dítěte překvapené oči. Myslím, že do té doby sotva skutečně uvěřil v jeho existenci.

„Dostala jsem na oběd tyhle šaty,“ řeklo dítě a obrátilo se dychtivě k Daisy.

„To proto, že se s tebou maminka chtěla pochlubit.“ Daisyina tvář se sklonila k jedinému záhybu malého bílého krčku. „Ty moje pohádko, ty moje čistá, malá pohádko.“

„Ano,“ připustilo dítě klidně. „Tetička Jordan má na sobě taky bílé šaty.“

„Jak se ti líbí maminčini přátelé?“ Daisy ji otočila tak, že se dívala na Gatsbyho. „Viď, že jsou roztomilí?“

„Kde je tatínek?“

„Není po otci,“ vysvětlovala Daisy. „Je po mně. Má moje vlasy a můj tvar obličeje.“

Daisy si sedla zpátky na gauč. Chůva udělala krok dopředu a natáhla ruku: „Pojď, Pammy.“

„Sbohem, drahoušku!“

Dobře vychované dítě vrhlo zdráhavý pohled přes rameno, chytlo se chůvy za ruku a ta je vytáhla ze dveří, právě když se vrátil Tom a za ním se objevily čtyři skleničky džinu se šťávou, plné cinkajících kousků ledu.

Gatsby uchopil sklenku.

„Vypadají opravdu studeně,“ řekl a zřejmě byl napjat.

Pili jsme dlouhými, hltavými doušky.

„Někde jsem četl, že slunce je pořád horčejší,“ řekl duchaplně Tom. „Vypadá to, že už to nebude dlouho trvat a země spadne do slunce – nebo počkejte – je to právě obráceně – slunce je rok od roku chladnější.“

„Pojďte ven,“ navrhl Gatsbymu, „rád bych, abyste si to tady prohlédl.“

Šel jsem s nimi na verandu. Po zeleném Průlivu, v nehybném horku, se pomalu šinula malá plachta směrem k živějšímu moři. Gatsbyho oči ji chvíli sledovaly. Zvedl ruku a ukázal přes zátoku.

„Bydlím přímo naproti vám.“

„Opravdu.“

Zvedli jsme oči od růžových záhonů, rozpáleného trávníku a zaplevelených odpadků nejparnějšího léta všude na pobřeží. Bílá křídla lodi se pomalu pohybovala přes modrou chladnou hranici oblohy. Před námi ležel vroubkovaný oceán a požehnané ostrovy plné hojnosti.

„Tomu říkám sport,“ řekl Tom a zakýval hlavou. „Rád bych si tam s ním tak hodinku zajezdil.“

Obědvali jsme v jídelně, také zacloněné před horkem, a zapíjeli jsme nervózní veselost studeným pivem.

„Co budeme dělat odpoledne?“ zvolala Daisy, „a zítra a příštích třicet let?“

„Nebuď morbidní,“ řekla Jordan. „Život začíná vždycky znova, když na podzim zchřadne.“

„Ale když je takové horko,“ trvala na svém Daisy a měla slzy na krajíčku, „a všechno je tak zmatené. Pojeďme všichni do města!“

Hlas se jí v horku křečovitě chvěl, rozbíjel se o ně a dával jeho nesmyslnosti tvar.

„Slyšel jsem, že se ze stájí dělají garáže,“ říkal Tom Gatsbymu, „ale já jsem první člověk, který udělal z garáže stáj.“

„Kdo chce jet do města?“ vyptávala se Daisy naléhavě. Gatsbyho oči se pořád zatoulávaly k ní. „Ach,“ zvolala, „vypadáte tak chladně.“

Setkali se očima a hleděli na sebe upřeně, zcela sami v prostoru. S námahou pohlédla na stůl.

„Vypadáte vždycky tak chladně,“ opakovala.

Řekla mu tím, že ho miluje, a Tom Buchanan to viděl. Byl ohromen. Pootevřel ústa, podíval se na Gatsbyho a potom znovu na Daisy, jako by v ní právě poznal někoho, koho znal před dávnými časy.

„Připomínáte mi inzerát s jedním mužem,“ pokračovala nevinně. „Víte, ten inzerát s tím mužem –“

„Dobře,“ přerušil ji rychle Tom, „jsem naprosto ochoten jet do města. Pojďte – jedem všichni do města.“

Vstal a neustále přeskakoval pohledem z Gatsbyho na svou ženu. Nikdo se ani nepohnul.

„Tak pojďte!“ Rozvaha mu trochu selhala. „Co se vlastně děje? Jestli máme jet do města, tak jeďme.“

Rukou třesoucí se námahou, aby se ovládl, donesl ke rtům zbytek piva ve sklenici. Daisyin hlas nás zvedl na nohy a vyšli jsme ven na sálající štěrkovou cestu.

„To půjdeme jen tak?“ namítala. „Takhle? Nenecháme nikoho, aby si nejdřív vykouřil cigaretu?“

„Celý oběd všichni kouřili.“

„Ach, ať je nějaká legrace,“ prosila. „Je moc horko na zbytečné rozčilování.“

Neodpověděl.

„Tak ať je po tvém,“ řekla. „Pojď, Jordan.“

Šly se nahoru připravit a my tři muži jsme zůstali stát a přešlapovali po horkých oblázcích. Na západní obloze se už vznesla stříbrná křivka měsíce. Gatsby začal mluvit, pak si to rozmyslel, ale Tom už se otočil a podíval se na něho v očekávání.

„Máte ty vaše stáje tady?“ přinutil se Gatsby k otázce.

„Asi čtvrt míle odtud po silnici.“

„Ach tak.“

Přestávka.

„Nechápu, proč vlastně jedeme do města,“ vybuchl Tom divoce. „Ženské mají takové nápady –“

„Vezmeme si s sebou něco k pití?“ zavolala Daisy z hořejšího okna.

„Dojdu pro whisky,“ odpověděl Tom. Šel dovnitř.

Gatsby se na mne strnule otočil:

„V jeho domě nemůžu nic říct, kamaráde.“

„Jí se všechno pozná na hlase,“ poznamenal jsem. „Má ho plný –“ zaváhal jsem.

„Má ho plný peněz,“ řekl najednou.

To bylo ono. Nikdy jsem tomu předtím nerozuměl. Byl plný peněz – to bylo to nevyčerpatelné kouzlo, které se v něm zvedalo a zas opadalo, cinkaly v něm, šelestily v něm jako činely… Vysoko v bílém paláci králova dcera, dívka ze zlata…

Tom vyšel z domu a balil litrovou láhev do ručníku, za ním šly Daisy a Jordan v malých přiléhavých kloboučcích z kovově zbarvené látky a s lehkými pláštěnkami přes ruku.

„Pojedem všichni v mém voze?“ navrhl Gatsby. Ohmatal horkou zelenou kůži sedadla. „Měl jsem ho nechat ve stínu.“

„Má normální řízení?“ chtěl vědět Tom.

„Ano.“

„Tak si vemte můj roadster a já pojedu do města ve vašem voze.“

Ten návrh se Gatsbymu nelíbil.

„Mám dojem, že tam není dost benzínu,“ namítl.

„Ale je,“ řekl Tom prudce. Podíval se na ukazatel paliva. „A jestli dojde, můžu se stavit někde v dragstóru. Dnes člověk koupí v dragstóru všechno.“

Po téhle zdánlivě nevinné poznámce následovalo mlčení. Daisy se zamračeně podívala na Toma a po Gatsbyho obličeji přelétl nepopsatelný výraz, současně naprosto neznámý i neurčitě povědomý, jako kdyby mi o něm jen někdo vyprávěl.

„Pojď, Daisy,“ řekl Tom a strkal ji ke Gatsbyho autu. „Svezu tě v tomhle cirkusovém voze.“

Otevřel dveře, ale ona se mu vymkla z objetí.

„Svez Nicka a Jordan. My pojedeme za vámi v roadsteru.“

Přistoupila těsně ke Gatsbymu a dotkla se rukou jeho kabátu. Jordan, Tom a já jsme si sedli na přední sedadlo Gatsbyho auta, Tom zkusmo zmáčkl neznámou řadicí páku, vyletěli jsme jako střela do dusného vedra a ztratili jsme je z dohledu.

„Viděli jste to?“ zeptal se Tom.

„Co jsme měli vidět?“

Podíval se na mne ostře a uvědomil si, že Jordan a já jsme to museli vědět hned od začátku.

„Vy si myslíte, že jsem pěkný pitomec, co?“ podotkl. „Snad jsem, ale mám – mám skoro něco jako ještě jeden zrak, který mi občas říká, co mám dělat. Možná že tomu nevěříte, ale věda –“

Odmlčel se. Bezprostřední dojem z událostí ho přemohl a odtáhl ho od okraje teoretické propasti.

„Sehnal jsem si o tom chlapíku pár informací,“ pokračoval. „Mohl jsem jít hlouběji, kdybych byl věděl –“

„Chceš říct, žes byl u média?“ zavtipkovala Jordan.

„Cože?“ zadíval se na nás zmateně, když jsme se dali do smíchu. „U média?“

„Ohledně Gatsbyho.“

„Ohledně Gatsbyho! Ne, nebyl. Říkal jsem, že jsem si sehnal pár informací o jeho minulosti.“

„A přišel jsi na to, že studoval v Oxfordu,“ pomáhala mu Jordan.

„V Oxfordu!“ Vypadal nedůvěřivě. „Houby v Oxfordu. Nosí růžový oblek.“

„Ale přesto studoval v Oxfordu.“

„V Oxfordu v Novém Mexiku,“ zachrochtal Tom opovržlivě, „nebo tam někde.“

„Poslyš, Tome. Jestli jsi takový snob, proč jsi ho zval na oběd?“ zeptala se Jordan příkře.

„Pozvala ho Daisy; znala ho, než jsme se vzali – bůhví odkud!“

Jak z nás začalo vyprchávat pivo, byli jsme všichni popudliví, a jelikož jsme si toho byli vědomi, jeli jsme chvíli mlčky. Potom, když se dole na silnici objevily pohaslé oči doktora T. J. Eckleburga, vzpomněl jsem si na Gatsbyho starost o benzín.

„Máme dost, abychom dojeli do města,“ řekl Tom.

„Ale tamhle je zrovna garáž,“ namítala Jordan. „Nechci uvíznout v tom pekelném vedru.“

Tom netrpělivě zmáčkl obě brzdy a prudce jsme se zastavili v prachu před Wilsonovou vývěsní tabulí. Po chvilce se zevnitř vynořil majitel podniku a hleděl vyvalenýma očima na auto.

„Dejte nám trochu benzínu,“ vykřikl Tom hrubě. „Proč myslíte, že jsme zastavili – abychom se rozplývali nad vyhlídkou?“

„Je mi špatně,“ řekl Wilson a ani se nehnul. „Je mi už celý den špatně.“

„Co je vám?“

„Jsem úplně na hromadě.“

„A to se mám obsloužit sám?“ dorážel Tom. „V telefonu vám nechybělo nic.“

Wilson opustil s námahou stín a oporu dveří, a těžce oddychuje, odšrouboval čepičku nádržky. Ve slunečním světle měl tvář celou zelenou.

„Nechtěl jsem vás rušit při obědě,“ řekl. „Ale velice nutně potřebuji peníze a chtěl jsem vědět, co uděláte se svým starým vozem.“

„Jak se vám líbí tenhle?“ zeptal se Tom. „Koupil jsem ho minulý týden.“

„Je to hezký žlutý vůz,“ řekl Wilson a namáhavě pumpoval.

„Koupil byste ho?“

„Velká příležitost,“ usmál se slabě Wilson. „Ne, ale na tom druhém bych mohl vydělat trochu peněz.“

„Nač tak najednou potřebujete peníze?“

„Jsem tady už moc dlouho. Chci se dostat pryč. Já i žena chceme na Západ.“

„Vaše žena chce na Západ?“ vykřikl Tom poděšeně.

„Mluví o tom už deset let.“ Na chvíli se opřel o pumpu a zaclonil si oči. „A teď půjde, ať chce nebo nechce. Dostanu ji odtud.“

Roadster probleskl kolem nás a v záplavě prachu zableskla mávající ruka.

„Co jsem dlužen?“

„Tyhle dva dni jsem přišel na to, že tu něco neklape,“ poznamenal Wilson. „Proto chci pryč. Proto jsem vás otravoval s tím vozem.“

„Co jsem dlužen?“

„Dolar dvacet.“

Nemilosrdně pražící horko mě začalo mást a pocítil jsem na chvilku nevolnost, než jsem si uvědomil, že jeho podezření doposud nepadlo na Toma. Odhalil, že Myrtle žije ještě v nějakém jiném světě kromě jeho, a z toho otřesu se mu udělalo fyzicky zle. Zíral jsem na něj a potom na Toma, který udělal podobný objev ani ne před hodinou – a napadlo mě, že pokud jde o inteligenci nebo rasu, není mezi muži rozdílu tak hlubokého, jako je rozdíl mezi nemocnými a zdravými. Wilsonovi bylo tak špatně, že vypadal, jako by měl něco na svědomí, něco neodpu­stitelného – jako kdyby právě přivedl do maléru nějaké chudé děvče.

„Ten vůz vám přenechám,“ řekl Tom. „Pošlu vám ho zítra odpoledne.“

Ta krajina měla v sobě vždycky, i v jasné odpolední záři, něco neurčitě zneklidňujícího a já se ohlédl, jako by mně něco vzadu dalo výstrahu. Nad haldami popela bděly obrovské oči doktora T. J. Eckleburga, ale za chvíli jsem zjistil, že nás se zvláštní intenzitou pozorují ještě jiné oči ze vzdálenosti ani ne dvaceti stop.

V jednom okně nad garáží byly záclony trošku shrnuté ke straně a Myrtle Wilsonová hleděla dolů na auto. Zaujalo ji to tak, že si ani neuvědomila, že ji někdo pozoruje, a jeden výraz citového hnutí po druhém se jí objevoval na obličeji jako předměty na pomalu vyvolávané fotografii. Její výraz mi byl podivně povědomý – byl to výraz, jaký jsem na tvářích žen viděl často, ale na tváři Myrtle Wilsonové se zdál bezúčelný a nevysvětlitelný, dokud jsem si neuvědomil, že očima široce rozevřenýma hrůzou a žárlivostí visí ne na Tomovi, ale na Jordan Bakerové, kterou považovala za jeho ženu.

Nikdo nepodléhá zmatku tak jako prostoduší lidé, a když jsme odjížděli, přepadaly Toma prudké záchvaty paniky. Jeho žena i jeho milenka, ještě před hodinou bezpečné a netknuté, unikaly střemhlav z jeho moci. Podvědomě šlápl na plyn, jednak aby dohnal Daisy, jednak aby se zbavil Wilsona, a řítili jsme se k Astorii rychlostí padesát mil za hodinu, až se nám v pavučině nosných sloupů zvýšené dráhy objevil pohodlně jedoucí modrý roadster.

„V těch velkých kinech kolem Padesáté ulice je chládek,“ podotkla Jordan. „Miluji New York v létě odpoledne, když jsou všichni pryč. Je v něm něco strašně smyslného – přezrálého, jako kdyby člověku užuž padalo do rukou všelijaké legrační ovoce.“

Slovo „smyslný“ ještě zvýšilo Tomův nepokoj, ale než si mohl vymyslet nějaký protest, roadster zastavil a Daisy nám dávala znamení, abychom dojeli a zastavili se vedle nich.

„Kam půjdeme?“ volala.

„Co do kina?“

„Je takové vedro,“ stěžovala si. „Jděte vy. My se trochu projedeme a sejdeme se potom.“ S námahou se zase zmohla na chabý vtip. „Sejdeme se někde na rohu. Já budu ten muž, který bude kouřit dvě cigarety.“

„Tady se o tom nemůžeme hádat,“ řekl netrpělivě Tom, když se z nákladního auta za námi ozvalo rozhořčené zapískání. „Pojeďte za mnou na jižní konec Ústředního parku, před Plazu.“

Několikrát se ohlédl a pátral zrakem po jejich autu, a když je zdržel provoz, zpomalil, až se zas objevili. Myslím, že se bál, aby se nevrhli do nějaké postranní uličky a nezmizeli mu navždycky.

Ale to oni neudělali. A všichni jsme dohromady podnikli ještě něco nepochopitelnějšího: usadili jsme se v salónu jednoho apartmá v hotelu Plaza.

Na dlouhé a bouřlivé dohadování, které skončilo tím, že nás nahnali do toho pokoje, se pamatuji jen nejasně, ačkoliv mám výraznou fyzickou vzpomínku na to, jak se mi v průběhu jednání ovinovalo spodní prádlo jako vlhký had kolem nohou a jak mi po zádech úprkem nepřetržitě stékaly chladné kapky potu. Ten návrh vznikl z Daisyiny poznámky, abychom si vzali pět koupelen a vykoupali se ve studené vodě, a potom nabyl hmatatelnější podoby „nějakého místečka, kde bychom si mohli udělat mátový koktajl“. Jeden jako druhý jsme bez přestání opakovali, že je to „bláznivý nápad“ – mluvili jsme na zmateného recepčního všichni najednou a mysleli jsme nebo jsme předstírali, že myslíme, že to je veliká legrace…

Místnost byla velká a dusná, a když jsme otevřeli okna, vevalilo se dovnitř jen vydechnutí rozpáleného křoví z parku, ačkoliv už byly čtyři hodiny. Daisy šla k zrcadlu, postavila se k nám zády a upravovala si vlasy.

„Jak elegantní apartmá,“ zašeptala Jordan s úctou a všichni se rozesmáli.

„Otevřte ještě jedno okno,“ rozkázala Daisy, aniž se otočila.

„Víc už jich tady není.“

„Tak bychom měli radši zatelefonovat pro sekeru –“

„Jde o to, na vedro zapomenout,“ řekl Tom netrpělivě. „Je to desetkrát horší, když si na to člověk pořád naříká.“

Vybalil láhev whisky z ručníku a postavil ji na stůl.

„Co kdybyste ji nechal na pokoji, kamaráde,“ poznamenal Gatsby. „Do města jste chtěl jet vy.“

Na okamžik zavládlo mlčení. Telefonní seznam spadl sám od sebe z věšáku a rozplácl se na zemi, načež Jordan zašeptala: „Já nerada –“ ale tentokrát se nikdo nezasmál.

„Já ho zvednu,“ nabídl jsem se.

„Už ho zvedám.“ Gatsby si prohlížel přetržený provázek, zabručel: „Hm!“ – jako kdyby ho to zajímalo, a pak hodil seznam na židli.

„To je váš oblíbený výraz, co?“ řekl ostře Tom.

„Jaký?“

„To vaše ‚kamarádíčkování‘. Kde jste to sebral?“

„Podívej se, Tome,“ řekl Daisy a otočila se od zrcadla, „jestli budeš osobní, nezůstanu tu už ani minutu. Zatelefonuj o trochu ledu do toho mátového koktajlu.“

Když Tom zvedl sluchátko, nahromaděné horko vybuchlo ve zvuk a z tanečního sálu dole se ozvaly akordy Mendelssohnova Svatebního pochodu.

„Představte si, že se v tomhle vedru někdo žení!“ zvolala Jordan ponuře.

„Proč ne – já jsem se vdávala vprostřed června,“ připomněla Daisy, „Louisville v červnu! Někdo tenkrát omdlel. Kdo to omdlel, Tome?“

„Biloxi,“ odpověděl krátce.

„Nějaký člověk, který se jmenoval Biloxi. ‚Bedna‘ Biloxi, vyráběl bedny – doopravdy – a byl z Biloxi v Mississippi.“

„Odnesli ho k nám,“ dodala Jordan, „protože jsem bydlela hned dva domy od kostela. Zůstal u nás tři týdny, až mu tatínek řekl, že musí vypadnout. Den po tom, co odešel, tatínek zemřel.“ Za chvilku dodala: „Žádná spojitost v tom nebyla.“

„Znal jsem jednou nějakého Billa Biloxiho z Memphisu,“ poznamenal jsem.

„To byl jeho bratranec. Než odjel, dověděla jsem se celou jeho rodinnou historii. Dal mi aluminiovou golfovou tyč, kterou používám dodnes.“

Hudba dozněla, jak začal obřad, a potom vplulo do okna dlouhé volání slávy, následované nepřetržitými výkřiky: „Hééééj!“ a konečně výbuchem jazzu, jak začal tanec.

„Stárneme,“ řekla Daisy. „Kdybychom byli mladí, vstali bychom a tancovali.“

„Vzpomeň si na Biloxiho,“ varovala ji Jordan. „Odkud jsi ho znal, Tome?“

„Biloxiho?“ S námahou se soustředil. „Neznal jsem ho. Byl to Daisyin známý.“

„Nebyl,“ popřela to. „Předtím jsem ho nikdy neviděla. Přijel vlakem v rezervovaném vagóně.“

„Ale vždyť on říkal, že tě zná. Říkal, že byl vychován v Louisvillu. Asa Bird ho přivedl na poslední chvíli a zeptal se, jestli pro něj máme místo.“

Jordan se usmála.

„Asi se právě snažil dostat domů autostopem. Řekl mi, že je předseda vašeho ročníku v Yale.“

Nechápavě jsme se na sebe s Tomem podívali.

„Biloxi?“

„Předně jsme žádného předsedu neměli –“

Gatsby krátce a neklidně poklepával nohou o podlahu a Tom se na něj náhle zadíval.

„Mimochodem, pane Gatsby, slyšel jsem, že jste vystudoval v Oxfordu.“

„Ne zrovna vystudoval.“

„Ach, ano, slyšel jsem, že jste byl v Oxfordu.“

„Ano – byl jsem tam.“

Mlčení. Potom Tomův hlas, nedůvěřivý a urážlivý:

„Musel jste tam být asi v té době, když byl Biloxi v New Havenu.“

Zase mlčení. Číšník zaklepal a vešel s rozmačkanou mátou a s ledem, ale jeho „děkuji“ a měkké zavření dveří ticho nepřerušilo. Tahle nesmírně závažná podrobnost se musela konečně objasnit.

„Řekl jsem vám, že jsem tam byl,“ řekl Gatsby.

„Slyšel jsem vás, ale rád bych věděl kdy.“

„Bylo to v roce devatenáct set devatenáct. Zůstal jsem tam jen pět měsíců. Proto nemohu dobře říkat, že jsem tam vystudoval.“

Tom se rozhlédl, aby zjistil, jestli sdílíme jeho nedůvěru. Ale my jsme všichni hleděli na Gatsbyho.

„Některým důstojníkům k tomu po příměří dali příležitost,“ pokračoval. „Mohli jsme jít na kteroukoliv univerzitu v Anglii nebo ve Francii.“

Chtěl jsem vstát a poplácat ho po zádech. Přemohl mě zase jeden záchvat naprosté víry v něho, jak se mi to stalo už dřív.

Daisy vstala, slabě se usmála a šla ke stolu.

„Otevři whisky, Tome,“ rozkázala, „a já ti udělám mátový koktajl. Potom si nebudeš připadat tak hloupě… Podívej se na tu mátu!“

„Počkej chvilku,“ utrhl se na ni Tom, „chci se pana Gatsbyho ještě na něco zeptat.“

„Prosím,“ řekl Gatsby zdvořile.

„Jaký zmatek chcete vlastně nadělat v mém domě?“

Konečně to bylo venku a Gatsby byl spokojen.

„On žádný zmatek nedělá.“ Daisy se podívala zoufale z jednoho na druhého. „To ty děláš zmatek. Ovládej se trochu, prosím tě.“

„Ovládej se!“ opakoval Tom, jako by nevěřil svým uším. „Tak to je asi nejnovější móda, zůstat sedět a nechat pana Nikoho Odnikud, aby se milkoval s mou ženou. Jestli to má být takhle, tak to se mnou nepočítej… Dnes se lidé začínají posmívat rodinnému životu a rodinným zřízením a příště hodí přes palubu všechno a budou se brát černí s bílými.“

V zápalu své rozvášněné hatlaniny se viděl, jak stojí sám na poslední výspě civilizace.

„Tady jsme všichni bílí,“ zašeptala Jordan.

„Vím, že nejsem moc oblíbený. Nepořádám velké večírky. Člověk asi musí udělat ze svého domu chlívek, aby měl nějaké přátele – v tomhle moderním světě.“

Ačkoliv jsem měl vztek, ačkoliv jsme všichni měli vztek, svádělo mě to přece, abych se zasmál, kdykoliv otevřel ústa. Přechod od zpustlíka k pedantovi byl tak dokonalý.

„Teď něco řeknu já vám, kamaráde –“ začal Gatsby. Ale Daisy si domyslila, co má v úmyslu.

„Prosím tě, ne!“ přerušila ho bezmocně. „Pojeďme, prosím, všichni domů. Proč nejedeme všichni domů?“

„To je dobrý nápad.“ Vstal jsem. „Pojď, Tome. O pití nikdo nestojí.“

„Chci vědět, co mi má pan Gatsby co říct.“

„Vaše žena vás nemiluje,“ řekl Gatsby. „Nikdy vás nemilovala. Miluje mě.“

„Vy jste asi blázen!“ vykřikl bezděčně Tom.

Gatsby vzrušeně vyskočil.

„Nikdy vás nemilovala, slyšíte?“ křičel. „Vzala si vás jenom proto, že já jsem byl chudý a ji unavilo na mě čekat. Byl to strašný omyl, ale v srdci neměla nikdy ráda nikoho, jenom mě.“

V tom okamžiku jsme se Jordan a já pokusili odejít, ale Tom a Gats­by se předstihovali v odhodlaném trvání na tom, abychom zůstali – jako by nikdo z nich neměl co skrývat a jako by to byla zvláštní výsada, podílet se jako prostředníci na jejich citových výlevech.

„Posaď se, Daisy.“ Tomův hlas se bez úspěchu snažil nabýt otcovského tónu. „Co se tu dělo? Chci o tom slyšet všechno.“

„Řekl jsem vám, co se tu dělo,“ řekl Gatsby. „Co se dělo už pět let – a vy jste to nevěděl.“

Tom se prudce otočil na Daisy.

„Ty se s tímhle chlapem stýkáš už pět let?“

„Nestýká,“ řekl Gatsby. „Ne, nemohli jsme se stýkat. Ale oba jsme se celý ten čas měli rádi, kamaráde, a y jste to nevěděl. Někdy jsem se tomu smál –“ ale v jeho očích nebyl smích – „když jsem si pomyslil, že vy to nevíte.“

„A – to je všechno.“

Tom sepjal silné roztažené prsty obou rukou jako duchovní a zvrátil se zpátky do židle.

„Vy jste blázen!“ vybuchl. „Nemohu mluvit o tom, co se stalo před pěti lety, protože jsem tenkrát Daisy neznal, a čert mě vem, jestli vím, jak jste se k ní mohl dostat blíž než na mílovou vzdálenost, ledaže jste k nim nosil zadem zboží z koloniálu. Ale to ostatní je všechno zatracená lež. Daisy mě milovala, když si mě vzala, a miluje mě i teď.“

„Nemiluje,“ řekl Gatsby a zavrtěl hlavou.

„Ale ano, miluje. Celá potíž je v tom, že si někdy zamane nějakou hloupost a pak neví, co dělá.“ Kývl moudře hlavou. „A co víc, já Daisy taky miluju. Jednou za čas si vyhodím z kopýtka a udělám si ostudu, ale vždycky se vrátím a v srdci ji miluju pořád.“

„Jsi odporný,“ řekla Daisy. Otočila se ke mně, hlas jí klesl o oktávu níž a naplnil pokoj pronikavým opovržením: „Víš, proč jsme odjeli z Chicaga? Překvapuje mě, že tě nepočastovali tou historkou, jak si tam trošku vyhodil z kopýtka.“

Gatsby přešel k ní a postavil se vedle ní.

„Daisy, teď už je to všechno pryč,“ řekl vážně. „Už na tom nezáleží. Jenom mu řekni pravdu – žes ho nikdy nemilovala – a navždycky to vymažeme.“

Podívala se na něj slepě. „Ale – jak bych ho mohla milovat – jak bych mohla?“

„Nikdy jsi ho nemilovala.“

Zaváhala. Spočinula pohledem plným jakési naléhavé prosby na Jordan a na mně, jako by si konečně uvědomila, co dělá – a jako by nikdy, od samého začátku, neměla v úmyslu vůbec něco udělat. Ale už se to stalo. Bylo příliš pozdě.

„Nikdy jsem ho nemilovala,“ řekla se znatelným váháním.

„Ani v Kapiolani ne?“ zeptal se náhle Tom.

„Ne.“

Z tanečního sálu zezdola doléhaly po horkých vzdušných vlnách tlumené a dusivé akordy.

„Ani tenkrát, jak jsem tě nesl dolů z Punch Bowl, aby sis nezamáčela boty?“ V jeho tónu zaznívala chraptivá něha… „Daisy?“

„Prosím tě, přestaň.“ Měla hlas chladný, ale zatvrzelost z něj zmizela. Pohlédla na Gatsbyho. „Podívej se, Jayi,“ řekla – ale ruka se jí třásla, když si chtěla zapálit cigaretu. Najednou odhodila cigaretu a hořící sirku na koberec.

„Ach, chceš příliš mnoho!“ vykřikla na Gatsbyho. „Teď miluju tebe – nestačí to? Nemohu za to, co bylo.“ Začala bezmocně vzlykat. „Jeho jsem kdysi milovala, ale tebe jsem milovala taky.“

Gatsby otevřel oči a zase je zavřel.

„Milovala jsi mě taky?“ opakoval.

„I to je lež,“ řekl Tom divoce. „Nevěděla, že jste naživu. Vždyť – já a Daisy jsme spolu prožili věci, které vy nikdy nepochopíte, věci, na které žádný z nás nikdy nezapomene.“

Zdálo se, že do Gatsbyho se ta slova přímo fyzicky zahlodávají.

„Chci mluvit s Daisy o samotě,“ naléhal. „Teď je příliš rozčilená –“

„I když budu sama, nemůžu říct, že jsem nikdy Toma nemilovala,“ připustila žalostným hlasem. „To by nebyla pravda.“

„Samozřejmě, že ne,“ souhlasil Tom.

Otočila se k manželovi.

„Jako by ti na tom záleželo,“ řekla.

„Samozřejmě, že mi na tom záleží. Od nynějška se o tebe budu líp starat.“

„Vy jí nerozumíte,“ řekl Gatsby a na hlase mu byl znát počínající zmatek. „Vy už se o ni starat nebudete.“

„Nebudu?“ Tom otevřel široce oči a zasmál se. Teď už si mohl dovolit sebeovládání. „Jak to?“

„Daisy vás opustí.“

„Nesmysl.“

„Ano, opustím tě,“ řekla se zřejmou námahou.

„Ona mě neopustí!“ Tomova slova se náhle sesypala na Gatsbyho. „Rozhodně ne kvůli obyčejnému podvodníkovi, který by musel někde ukrást prsten, aby jí měl co navléknout na prst.“

„Tohle nevydržím!“ vykřikla Daisy. „Ach, prosím tě, pojďme odtud.“

„Co jste vlastně zač?“ vybuchl Tom. „Jste jeden z té party, co se táhne za Meyerem Wolfsheimem – tolik náhodou vím. Sehnal jsem si pár informací o vašich záležitostech – a zítra v tom budu pokračovat.“

„Poslužte si podle libosti, kamaráde,“ řekl Gatsby pevně.

„Přišel jsem na to, co byly ty vaše ‚dragstóry‘!“ Obrátil se k nám a mluvil o překot. „On a ten Wolfsheim skoupili pár krámů v postranních ulicích tady a v Chicagu a prodávali tam pod pultem doma pálený líh. To je jeden z jeho podniků. Odhadl jsem ho na pašeráka alkoholu, hned jak jsem ho uviděl, a moc jsem se nemýlil.“

„A co má být?“ řekl Gatsby zdvořile. „Myslím, že váš přítel Walter Chase nebyl tak hrdý, aby se toho taky nezúčastnil.“

„A vy jste ho nechal v bryndě, že? Nechal jste ho na měsíc zavřít v New Jersey. Bože! Měl byste slyšet, jak Walter mluví o vás.“

„Přišel k nám, když byl úplně na mizině. Byl celý šťastný, když si mohl přijít na trochu peněz, kamaráde.“

„Neříkejte mi ‚kamaráde‘!“ vykřikl Tom. Gatsby neřekl nic. „Walter vás tam mohl taky dostat podle zákona o sázkách, ale Wolfsheim mu nahnal tolik strachu, že držel hubu.“ Gatsbymu se na obličeji opět objevil onen neznámý, ale povědomý výraz.

„Ta záležitost s dragstóry, to byly jen drobné kšefty,“ pokračoval pomalu Tom, „ale teď jdete za něčím, o čem se mi Walter bojí říct.“

Pohlédl jsem na Daisy, která zděšeně těkala pohledem z Gatsbyho na svého manžela, a na Jordan, která začala balancovat neviditelný, ale poutavý předmět na špičce brady. Potom jsem se otočil zpátky ke Gatsbymu – a lekl jsem se jeho vzezření. Vypadal – a to říkám, třebaže si ani za mák nevážím žvanivých pomluv z jeho zahrady –, jako by byl „někoho zabil“. Výraz jeho obličeje bylo možno na okamžik popsat právě tímto fantastickým způsobem.

Přešlo to a on začal vzrušeně mluvit k Daisy, všechno popřel a obhajoval svou pověst proti obviněním, která nebyla vůbec vyřčena. Ale ona se po každém slově víc a víc stahovala do sebe, a tak se toho vzdal; a pak pokračoval v boji jen mrtvý sen, jak se odpoledne vytrácelo, snažil se dotknout něčeho, co nebylo už hmatatelné, probíjel se nešťastně, zoufale k tomu ztracenému hlasu na druhé straně pokoje.

Ten hlas opět prosil, aby šli.

„Prosím tě, Tome! Už to nesnesu.“

Její polekané oči říkaly, že ať měla jakékoliv úmysly, jakoukoliv odvahu, je to všechno už najisto pryč.

„Vy dva pojedete domů, Daisy,“ řekl Tom, „Ve voze pana Gats­byho.“

Podívala se na Toma, teď už polekaně, ale on s velkomyslným opovržením trval na svém.

„Jen jeďte. Nebude tě obtěžovat. Myslím, že si uvědomuje, že s tím jeho troufalým flirtem je konec.“

Odjeli beze slova, ztratili se, proměnili se v náhodný izolovaný pár, jakoby ve dva přízraky, zbavené i naší lítosti.

Po chvíli Tom vstal a začal balit neotevřenou láhev whisky do ručníku.

„Nechcete trochu tohohle? Jordan?… Nicku?“

Neodpověděl jsem.

„Nicku?“ zeptal se znova.

„Co?“

„Chceš trošku?“

„Ne… Jenom jsem si vzpomněl, že mám dnes narozeniny.“

Bylo mi třicet. Přede mnou se rozprostírala hrozivá, zlověstná cesta nového desetiletí.

Bylo sedm hodin, když jsme s ním nasedli do roadsteru a vyjeli k Long Islandu. Tom bez ustání mluvil, jásal a smál se, ale jeho hlas byl od Jordan i ode mne tak daleko jako cizí lomoz na chodníku nebo hřmění zvýšené dráhy nad hlavou. Lidská sympatie má své meze a my jsme byli rádi, že všechny jejich tragické spory pohasínaly jako světla města za námi. Třicet – příslib desetiletí osamělosti, řídnoucí seznam svobodných mužů, se kterými se budu znát, řídnoucí obsah tobolky nadšení, řídnoucí vlasy. Ale vedle mne byla Jordan, která na rozdíl od Daisy byla příliš moudrá, aby někdy přenášela zapomenuté sny (a dobře, že se na ně zapomnělo) z jednoho věku do druhého. Když jsme jeli po temném mostě, její bledá tvář mi líně klesla na rameno u kabátu a obávaný úder třicítky odumřel, jak mi tiskla ruku, jako by mě chtěla o něčem ujistit.

Tak jsme ujížděli vstříc smrti chladným soumrakem.

Mladý Řek Michaelis, který vedl kavárničku vedle hromad popela, byl korunním svědkem při vyšetřování. Za vedra spal, až bylo pět pryč, a pak se odloudal ke garáži a v kanceláři našel George Wilsona, kterému bylo špatně – opravdu špatně, byl bledý jako jeho bledé vlasy a třásl se po celém těle. Michaelis mu poradil, aby si šel lehnout, ale Wilson odmítl, protože by prý přišel o obchody, kdyby to udělal. A jak se ho jeho soused snažil přemluvit, vypukl nad nimi divoký rámus.

„Zamkl jsem nahoře ženu,“ vysvětlil mu chladně Wilson. „Zůstane tam až do pozítřka a potom se postěhujeme.“

To Michaelise překvapilo. Sousedili spolu už čtyři roky a Wilson nikdy ani trochu nevypadal na to, že by byl schopen takového prohlášení. Celkem vzato byl to takový vyčerpaný člověk; když nepracoval, seděl na židli u dveří a díval se na lidi a na auta, která jela kolem po silnici. Když na něj někdo promluvil, pokaždé se příjemně a bezbarvě zasmál. Byl mužem své ženy, nepatřil sobě.

Michaelis se tedy přirozeně snažil vypátrat, co se stalo, ale Wilson nechtěl říci ani slovo – místo toho začínal vrhat na svého návštěvníka zvídavé, podezřívavé pohledy a ptát se ho, co dělal v jistou dobu v jisté dny. Zrovna když Michaelis začal být nesvůj, přešlo kolem dveří několik dělníků a zamířili k jeho restauraci; Michaelis té příležitosti využil, aby se odporoučel, s úmyslem, že se později vrátí. Ale nevrátil se. Asi prý zapomněl, to je všechno. Když vyšel zase ven, něco po sedmé, vzpomněl si na ten rozhovor, protože dole v garáži slyšel nahlas nadávat paní Wilsonovou.

„Zbij mě!“ slyšel ji křičet. „Dej mi jednu, až padnu, zbij mě, ty mizerný, špinavý zbabělče!“

Chvilku nato vyběhla ven do soumraku, mávala rukama a křičela – a než se mohl hnout od dveří, bylo po všem.

„Vůz smrti“, jak to nazvaly noviny, se nezastavil. Vynořil se z houstnoucí temnoty, na okamžik tragicky zakolísal a potom zmizel v nejbližší zatáčce. Dokonce si Mavro Michaelis ani nebyl jist jeho barvou – prvnímu strážníkovi řekl, že byl světle zelený. Druhý vůz, ten, co jel do New Yorku, zastavil o nějakých sto yardů dál, a řidič přispěchal zpět k místu, kde klečela na silnici Myrtle Wilsonová, jejíž život byl násilně zhašen, a její hustá, tmavá krev se mísila s prachem.

Michaelis a ten člověk k ní doběhli první, ale když jí roztrhli blůzu, ještě vlhkou od potu, spatřili, že levé ňadro jí visí bezvládně a ochable, a nemělo ani smysl poslouchat, jestli srdce pod ním bije. Ústa byla široce rozevřena a trošku natržena v koutcích, jako by se byla dusila, když se musela vzdát té úžasné životnosti, kterou v sobě tak dlouho skrývala.

Už zdaleka jsme viděli tři nebo čtyři auta a zástup lidí.

„Karambol!“ řekl Tom. „To je dobře. Wilsonovi se aspoň konečně trochu pohnou obchody.“

Zpomalil, ale ještě neměl v úmyslu zastavit; teprve když jsme přijeli blíž, přiměly ho ztichlé, upřené tváře lidí u vrat správkárny, aby automaticky šlápl na brzdu.

„Podíváme se na to,“ řekl nejistě. „Jenom na chvilku.“

V té chvíli jsem si uvědomil dutý, naříkavý zvuk, který nepřetržitě vycházel ze správkárny, zvuk, který, když jsme vystoupili z roadsteru a šli k vratům, se proměnil ve slova „můj ty bože!“ pronášená bez ustání, zajíkavě a naříkavě.

„Tady se stalo něco ošklivého,“ řekl Tom vzrušeně.

Postavil se na špičky a nakoukl přes kruh hlav do správkárny, kde svítilo jen žluté světlo v houpajícím se drátěném koši u stropu. Potom zachrčel, rozehnal se prudce mocnými pažemi a razil si cestu zástupem.

Kruhem lidí proběhlo reptavé zamručení, pak se zase sevřel; trvalo to minutu, než jsem vůbec něco viděl. Potom noví příchozí rozbili řadu a Jordan a mne to náhle vrazilo dovnitř.

Tělo Myrtle Wilsonové, zabalené do prostěradla a potom ještě do jednoho prostěradla, jako by v té horké noci měla zimnici, leželo na ponku u stěny a Tom, stojící zády k nám, se nad ním bez hnutí nakláněl. Vedle něho stál policista, který přijel na motocyklu, zapisoval si jména do malého zápisníku, vydatně se potil a neustále něco opravoval. Zprvu jsem nemohl přijít na to, odkud vycházejí ječivá, sténající slova, která se hrozivě ozývala správkárnou – ale pak jsem uviděl Wilsona, jak stojí na zvýšeném prahu své kanceláře, klátí se sem a tam a drží se oběma rukama rámu dveří. Nějaký člověk s ním potichu mluvil a snažil se mu občas položit ruku na rameno, ale Wilson neviděl ani neslyšel. Oči mu pomalu klesaly od rozhoupaného světla k tomu, co leželo u stěny na stole, a zase sebou škubly zpátky ke světlu a on bez ustání křičel vysokým, strašlivým hlasem:

„Můj ty bože! Můj ty bože! Můj ty bože! Můj ty bože!“

Náhle Tom prudce zvedl hlavu, skelnýma očima se rozhlédl po správkárně, obrátil se k policistovi a zamumlal nesouvislou poznámku.

„M-a-v –“ říkal policista, „-o- –“

„Ne, r-“ opravoval ho ten člověk, „M-a-v-r-o- –“

„Poslyšte!“ zamumlal Tom divoce.

„r-,“ řekl policista, „o- –“

„m- –“

„m- –“ Vzhlédl, když mu Tomova široká ruka dopadla ostře na rameno. „Co chcete, člověče?“

„Co se stalo? – to chci vědět.“

„Přejelo ji auto. Byla na místě mrtvá.“

„Na místě mrtvá,“ opakoval Tom a civěl do prázdna.

„Vyběhla na silnici. Ten zkurvysyn tu svou káru ani nezastavil.“

„Byly u toho dva vozy,“ řekl Michaelis, „jeden jel sem, druhej tam, víte?“

„Kam jel?“ zeptal se dychtivě policista.

„Každej na vopačnou stranu. No, a vona“ – zvedl ruku k prostěradlům, ale zarazil se na půli cesty a ruka mu klesla k boku – „vylítla tady vocať a ten vůz, co jel z New Yorku, vrazil do ní, jel asi třicet nebo čtyřicet mil za hodinu.“

„Jak se to tu jmenuje?“ vyptával se policista.

„Tady se to nejmenuje nijak.“

Bledý, dobře oblečený černoch přistoupil blíž.

„Byl to žlutý vůz,“ řekl, „velký žlutý vůz. Nový.“

„Viděl jste tu nehodu?“ zeptal se policista.

„Ne, ale to auto mě předjelo na silnici a jelo víc než čtyřicítkou. Jelo padesátkou, šedesátkou.“

„Pojďte sem, ať si vás zapíšu. Pusťte ho. Chci si poznamenat jeho jméno.“

Několik slov z toho rozhovoru musel zaslechnout Wilson, který se kymácel ve dveřích kanceláře, neboť v jeho zajíkavých výkřicích se náhle ozvalo nové téma:

„Nemusíte mi říkat, co to bylo za vůz! Já vím, co to bylo za vůz!“

Pohlédl jsem na Toma a uviděl jsem, jak se mu vzadu na rameni napjal pod kabátem svazek svalů. Šel rychle k Wilsonovi, postavil se před něho a uchopil ho pevně v nadloktí.

„Musíte se vzchopit,“ řekl drsně a konejšivě.

Wilson spočinul zrakem na Tomovi; vypjal se na špičky a potom by se pod ním byla kolena podlomila, nebýt toho, že ho Tom přidržel.

„Poslyšte,“ řekl Tom a trošku s ním zatřásl. „Přijel jsem právě před chvilkou z New Yorku. Vezl jsem vám ten roadster, co jsme o něm mluvili. Ten žlutý vůz, co jsem řídil dnes odpoledne, nepatří mně – slyšíte? Neviděl jsem ho celé odpoledne.“

Jenom černoch a já jsme stáli tak blízko, že jsme slyšeli, co říká… ale policistu cosi v jeho hlase zaujalo a podíval se na něho sveřepým pohledem.

„O co tu jde?“ chtěl vědět.

„Jsem jeho přítel.“ Tom se ohlédl, ale držel Wilsonovo tělo pevně v rukou. „Říká, že zná ten vůz, který to udělal… Byl to žlutý vůz.“

Jakýsi neurčitý popud přiměl policistu, aby se podíval na Toma s podezřením.

„A jakou barvu má váš vůz?“

„Je to modrý vůz, roadster.“

„Přijeli jsme přímo z New Yorku,“ řekl jsem.

Někdo, kdo jel kousek za námi, to potvrdil a policista se obrátil.

„Tak kdybyste mi teď ještě jednou řekl správně to jméno –“

Tom zvedl Wilsona jako hračku, odnesl ho do kanceláře, posadil ho na židli a vrátil se.

„Ať sem někdo jde a sedne si k němu,“ vyštěkl rozkazovačně. Sledoval pohledem dva muže, kteří stáli nejblíž; pohlédli jeden na druhého a vešli neochotně do místnosti. Tom pak za nimi zavřel dveře, sestoupil z jediného schodu a očima se vyhýbal stolu. Když došel těsně ke mně, zašeptal: „Pojďme pryč.“

Protlačili jsme se zástupem, který se stále ještě sbíhal, a přitom jsme cítili, jak si nás každý prohlíží; Tomovy paže nám panovačně razily cestu, prošli jsme kolem uspěchaného lékaře s kufříkem v ru­ce, pro něhož v marné naději poslali před půl hodinou.

Tom jel pomalu, dokud jsme nebyli za zatáčkou, potom nohou pevně sešlápl pedál a roadster se vyřítil do noci. Po chvilce jsem uslyšel tichý, drsný vzlyk a uviděl jsem, že se mu po tváři řinou slzy.

„Ten mizerný zbabělec!“ vzlykal. „Ani nezastavil.“

Dům Buchananů se náhle před námi vynořil mezi temnými, šumícími stromy. Tom zastavil u vchodu a pohlédl nahoru do druhého patra, kde mezi divokým vínem rozkvetla světlem dvě okna.

„Daisy je doma,“ řekl. Když jsme vystoupili z vozu, pohlédl na mne a trochu se zamračil.

„Měl jsem tě vysadit na Západním Vejci, Nicku. Dnes večer se už nedá nic dělat.“

Něco se v něm změnilo a mluvil vážně a rozhodně. Když jsme kráčeli štěrkovou cestou, ozářenou měsíčním světlem, ke vchodu, rozřešil situaci několika rychlými větami.

„Zatelefonuji pro taxík, ten tě odveze domů, a zatímco budeš čekat, měl bys jít s Jordan do kuchyně, aby vám dali něco k večeři – jestli nějakou chcete.“ Otevřel dveře. „Pojďte dál.“

„Ne, díky. Ale byl bych rád, kdybys mi objednal taxík, počkám venku.“

Jordan mi položila ruku na rameno.

„Nepůjdeš dovnitř, Nicku?“

„Ne, díky.“

Bylo mi trochu nevolno a chtěl jsem být sám. Ale Jordan ještě chvilku váhala.

„Je teprv půl desáté,“ řekla.

Ani za nic bych nebyl šel dovnitř; měl jsem jich všech pro dnešek dost, a najednou mezi ně patřila i Jordan. Musela něco takového vyčíst z mého výrazu, protože se prudce otočila, vyběhla nahoru po schodech a zmizela v domě. Seděl jsem několik minut s hlavou v dlaních, až jsem uslyšel, jak uvnitř někdo zvedá telefon, a pak sluhův hlas, jak volá taxík. Potom jsem se pomalu vydal po cestě pryč od domu s úmyslem počkat u brány.

Neušel jsem ani dvacet yardů, když jsem uslyšel své jméno a mezi dvěma keři se objevil Gatsby a vystoupil na cestu. Muselo mi v té chvíli být dost podivně, poněvadž jsem nedokázal myslet na nic jiného než na to, jak oslnivě vypadá jeho růžový oblek v měsíčním světle.

„Co tu děláte?“ zeptal jsem se.

„Jenom tu tak stojím, kamaráde.“

Nějak mi připadlo, že je to zaměstnání opovrženíhodné. Bůhví, možná že se právě chystal vyloupit dům; nebylo by mě překvapilo, kdybych byl za ním v tmavých křovinách zahlédl zlověstné tváře „Wolfsheimovy party“.

„Viděl jste nějaké neštěstí na silnici?“ zeptal se po chvilce.

„Ano.“

Zaváhal.

„Je mrtvá?“

„Ano.“

„Myslel jsem si to; říkal jsem Daisy, že si to myslím. Je lepší, že ta rána přišla tak najednou. Přestála to dost dobře.“

Mluvil, jako by Daisyina reakce byla jedinou věcí, na které záleží.

„Dostal jsem se na Západní Vejce vedlejší silnicí,“ pokračoval, „a nechal jsem vůz ve své garáži. Myslím, že nás nikdo neviděl, ale jisté to ovšem není.“

Ošklivil se mi nyní tolik, že jsem nepovažoval za nutné mu říci, že se mýlí.

„Kdo byla ta žena?“ zeptal se.

„Jmenovala se Wilsonová. Ta garáž patří jejímu muži. Jak se to k čertu stalo?“

„Inu, pokusil jsem se strhnout volant –“ Zarazil se a já jsem na­jednou uhodl pravdu.

„Daisy řídila?“

„Ano,“ řekl po chvilce, „ale řeknu samozřejmě, že jsem řídil já. Víte, když jsme vyjeli z New Yorku, byla velmi nervózní a myslela, že ji to uklidní, když bude řídit, a ta ženská se proti nám vyřítila, zrovna když jsme míjeli auto, které jelo opačným směrem. Sběhlo se to všechno najednou, ve vteřině, ale já měl dojem, že s námi chce mluvit, jako kdyby myslela, že jsme někdo, koho zná. No, Daisy napřed uhnula před tou ženskou k tomu druhému autu, ale potom ztratila nervy a zahnula zpátky. Zrovna když jsem popadl volant, ucítil jsem ten otřes, musila být na místě mrtvá.“

„Roztrhlo jí to –“

„Neříkejte mi nic, kamaráde.“ Ucouvl před tím. „Prostě – Daisy šlápla na plyn. Pokusil jsem se ji přimět, aby zastavila, ale nemohla, tak jsem zatáhl za ruční brzdu. Potom se mi sesula do klína a já jsem jel dál.

Zítra bude v pořádku,“ řekl najednou. „Já tu prostě počkám a uvidím, jestli se ji pokusí obtěžovat kvůli té nepříjemnosti odpoledne. Zamkla se do svého pokoje, a jestli to zkusí s násilím, bude rozsvěcovat a zhasínat světlo.“

„Ani se jí nedotkne,“ řekl jsem. „Nemyslí na ni.“

„Nevěřím mu, kamaráde.“

„Jak dlouho tu budete čekat?“

„Celou noc, jestli to bude zapotřebí. Rozhodně dokud nepůjdou všichni spát.“

Napadla mě jiná možnost. Co když Tom zjistí, že řídila Daisy? Mohl by si myslet, že je v tom nějaká souvislost – mohl by si myslet bůhvíco. Podíval jsem se na dům; v přízemí svítila dvě nebo tři okna a růžová záře se rozlévala z Daisyina pokoje ve druhém poschodí.

„Počkejte tady,“ řekl jsem. „Podívám se, jestli se někde něco děje.“

Šel jsem zpátky po okraji trávníku, přešel jsem opatrně štěrk a vystoupil jsem po špičkách po schodech nahoru na verandu. Záclony v přijímacím pokoji byly rozhrnuty a viděl jsem, že pokoj je prázdný. Přešel jsem verandu, kde jsme večeřeli tenkrát v červnu, večer před třemi měsíci, a dostal jsem se k malému obdélníku světla, který vypadal jako okno od spižírny. Roleta byla stažená, ale u dolního rámu okna jsem uviděl škvíru.

Daisy a Tom seděli proti sobě za kuchyňským stolem a mezi nimi stál talíř se studeným pečeným kuřetem a dvě láhve piva. Mluvil na ni horlivě přes stůl a přikryl jí vážně ruku svou dlaní. Občas se na něj podívala a přikývla na souhlas.

Nebyli šťastni a žádný z nich se nedotkl ani kuřete, ani piva, a přece nebyli ani nešťastni. Celá scéna dýchala zcela zřejmým ovzduším přirozené důvěrnosti a každý by byl řekl, že spolu něco kují.

Když jsem se vracel po špičkách z verandy, uslyšel jsem, jak taxík opatrně jede po tmavé silnici k domu. Gatsby čekal na příjezdové cestě, tam, kde jsem ho zanechal.

„Je tam nahoře klid?“ zeptal se dychtivě.

„Ano, je klid,“ zaváhal jsem. „Měl byste raději jet domů a vyspat se.“

Zavrtěl hlavou.

„Chci tady počkat, dokud nepůjde Daisy spát. Dobrou noc, kamaráde.“

Strčil ruce do kapes kabátu, otočil se a začal znovu dychtivě a pečlivě prohlížet dům, jako by moje přítomnost mařila jeho posvátné bdění. A tak jsem odešel a nechal jsem ho tam v měsíčním světle stát a bdít nad ničím.