Kapitola VI

Asi tou dobou přijel jednou ráno ke Gatsbyho domu ctižádostivý mladý reportér z New Yorku a zeptal se ho, jestli mu Gatsby může něco říct.

„O čem něco říct?“ zeptal se Gatsby zdvořile.

„No, učinit nějaké prohlášení.“

Po pěti zmatených minutách se ukázalo, že ten člověk uslyšel Gatsbyho jméno někde v redakci ve spojení s něčím, co buďto nechtěl prozradit, nebo čemu úplně nerozuměl. Měl volný den, a jat chvályhodnou iniciativou, vydal se spěšně na cestu, aby si to ověřil. Zkusil to jen tak nazdařbůh, a přece byl jeho reportérský instinkt správný. Gatsbyho proslulost, šířená stovkami lidí, kteří přijímali jeho pohostinství a stali se tak autoritami na jeho minulost, vzrůstala celé léto, až se stala obecně známou novinkou. Opřádaly ho tehdejší legendy jako pověst o „podzemním potrubí do Kanady“ a vytrvale se udržovala historka, že vůbec nebydlí v domě, ale v lodi, která vypadá jako dům a pohybuje se tajně sem a tam podél longislandského pobřeží. Proč tyto výmysly naplňovaly Jamese Gatze ze Severní Dakoty uspokojením, těžko říct.

James Gatz – to bylo jeho skutečné, nebo alespoň legální jméno. Změnil si ho v sedmnácti letech, a to právě v tom okamžiku, který se stal svědkem začátku jeho kariéry – když totiž spatřil, jak jachta Dana Codyho kotví nad nejzákeřnější mělčinou na jezeře Superior. Ten, kdo se to odpoledne potuloval po břehu v zeleném vlněném svetru a plátěných kalhotách, byl James Gatz, ale ten, který si vypůjčil loďku, dovesloval k Tuolomee a sdělil Codymu, že by ho mohl zastihnout vítr a rozbít ho za půl hodiny na kusy, byl už Jay Gatsby.

Myslím, že už tenkrát měl to jméno hezkou dobu v zásobě. Jeho rodiče byli nepodnikaví a neúspěšní sedláci a on je ve své fantazii vlastně nikdy za své rodiče nepřijal. Pravda je, že Jay Gatsby ze Západního Vejce na Long Islandu vzešel z platonické představy sebe sama. Byl to Syn boží – fráze, která, znamená-li něco, znamená právě to –, a musel se tedy zabývat záležitostmi svého Otce, službou nesmírné, vulgární a prodejné kráse. Proto si vymyslel právě takového Jaye Gatsbyho, jakého si asi může vymyslet sedmnáctiletý hoch, a tomuto pojetí zůstal věren až do konce.

Přes rok se potloukal podél jižního pobřeží jezera Superior a hledal mušle, lovil lososy nebo prováděl cokoliv jiného, co mu zajišťovalo potravu a nocleh. Jeho hnědé, otužilé tělo žilo přirozeně napolo divokou, napolo lenošnou prací intenzivních dnů. Ženy poznal záhy, a poněvadž ho zkazily, začal jimi opovrhovat; mladými pannami, protože byly nezkušené, a těmi druhými, protože byly hysterické ve věcech, které on ve svém nepřekonatelném egocentrismu považoval za samozřejmé.

Ale v srdci mu neustále zuřil bouřlivý svár. Nejgrotesknější a nejfantastičtější nápady ho v noci pronásledovaly na lůžku. Když hodiny tikaly na umyvadle a měsíc smáčel mokrým světlem jeho zmuchlané šaty na podlaze, rozpřádal se mu v hlavě celý obrovský svět. Noc co noc se klubko jeho fantazie rozmotávalo dál a dál, až se na některý živý výjev snesla ospalost a sevřela jej v zapomínajícím objetí. Na nějaký čas se jeho obrazotvornost vybíjela v těchto snech; byly dostatečným náznakem toho, jak neskutečná je skutečnost, příslibem, že základy světa bezpečně spočívají na křídlech pohádkové víly.

Instinkt, který mu šeptal o budoucí slávě, zahnal jej několik měsíců předtím do malé luteránské koleje Sv. Olafa v jižní Minnesotě. Zůstal tam dva týdny, zdrcen hrůzou nad její divošskou lhostejností k bubnům jeho osudu, k osudu samému, a opovrhoval zaměstnáním domovníka, kterým si měl vydělávat na studie. Potom se vrátil zpátky k jezeru Superior a onoho dne, kdy jachta Dana Codyho zakotvila na mělčině u pobřeží, pořád ještě hledal, co má dělat.

Codymu bylo tehdy padesát let, vytvořila ho nevadská stříbrná pole, Yukon a všechna tažení za drahými kovy od roku pětasedmdesátého. Spekulace s montanskou mědí, jež z něho udělaly mnohonásobného milionáře, ho zastihly jako člověka fyzicky zdatného, ale poněkud slabomyslného, a nekonečná řada žen, které to tušily, se ho pokusila oddělit od jeho peněz. Poněkud nechutně roztahovaná historka, podle níž si žurnalistka Ella Kayeová zahrála na Madame de Maintenon, vytušila jeho slabé stránky a poslala ho v jachtě na moře, byla obecným námětem bombastických žurnalistických klípků z roku 1902. Potloukal se pět let podél příliš pohostinných břehů, až se posléze objevil v zátoce Malého děvčátka v úloze osudu Jamese Gatze.

Pro mladého Gatze, když se opíral o vesla a díval se nahoru na palubu se zábradlím, představovala ta jachta všechny krásy a veškeré kouzlo světa. Myslím, že se na Codyho usmál – přišel asi už dřív na to, že se lidem líbí, když se směje. Rozhodně mu Cody položil několik otázek (z nichž jedna vylákala do světa to zbrusu nové jméno) a shledal, že chlapec je pohotový a strašně ctižádostivý. O několik dní později ho vzal s sebou do Duluthu a koupil mu modrý kabát, šest párů bílých plátěných kalhot a námořnickou čepici. A když Tuolomee odplula k Západoindickým ostrovům a na Berberské pobřeží, Gatsby odplul s ní.

Měl poněkud neurčitou funkci – když byl u Codyho, byl střídavě stevardem, plavčíkem, kapitánem, sekretářem, a dokonce i žalářníkem, neboť střízlivý Dan Cody věděl, do jakých rozmařilých podniků by se opilý Dan Cody mohl snadno pustit, a zabezpečil se pro takové případy tím, že vkládal více a více důvěry do Gatsbyho. Toto zařízení fungovalo pět let a za tu dobu obeplula jejich loď třikrát Evropu. Bylo by to mohlo trvat bůhvíjak dlouho, nebýt toho, že Ella Kayeová přišla jednou v noci v Bostonu na palubu a týden nato Dan Cody nepohostinně zemřel.

Pamatuji se na jeho portrét v Gatsbyho pokoji, na šedivého muže v plném rozkvětu s tvrdým, prázdným obličejem – na pionýrského hýřila, který v jednom období amerického života zavlekl na východní pobřeží násilnost bordelů a putyk Divokého západu. Bylo to nepřímo Codyho zásluhou, že Gatsby pil tak málo. Někdy za veselých večírků vtíraly mu ženy šampaňské do vlasů; on sám si zvykl nechávat lihoviny na pokoji.

A byl to Cody, od něhož zdědil peníze – odkázal mu dvacet pět tisíc dolarů. Nedostal je. Nikdy neporozuměl právním opatřením, kterých proti němu bylo použito, ale co zbylo ze všech těch miliónů, dostala do posledního centu Ella Kayeová. Zůstal sám se svou výchovou, jedinečně vyhovující okolnostem; neurčité obrysy Jaye Gatsbyho se zhmotnily ve skutečného člověka.

To všechno mi řekl mnohem později, ale uvádím to už teď proto, abych torpédoval ty první divoké zvěsti o jeho minulosti, které ani za mák neodpovídaly pravdě. A ještě ke všemu mi to vyprávěl ve zmatku, tenkrát, když jsem se dostal tak daleko, že jsem o něm věřil všemu a zároveň ničemu. Využívám proto téhle krátké přestávky, kdy Gatsby, abych tak řekl, nabíral dech, abych sprovodil ze světa tuhle řádku chybných představ.

A na nějaký čas jsem také přestal hrát úlohu v jeho záležitostech. Několik týdnů jsem ho neviděl ani jsem neslyšel v telefonu jeho hlas – většinou jsem byl v New Yorku, bloumal jsem s Jordan a snažil jsem se vlichotit do přízně její stařecké tetě –, ale jednou v neděli odpoledne jsem k němu konečně zašel. Nebyl jsem tam ani dvě minuty, když někdo přivedl Toma Buchanana na skleničku. To mě pochopitelně vyděsilo, ale překvapující vlastně bylo, že se to nestalo už dřív.

Byla to tříčlenná společnost na koních – Tom, nějaký Sloane a hezká žena v hnědém jezdeckém úboru, která tam už někdy dřív byla.

„Těší mě, že vás vidím,“ řekl Gatsby, stojící u vchodu. „Těší mě, že jste ke mně zaskočili.“

Jako by jim na tom záleželo!

„Jen se posaďte. Vemte si cigaretu nebo doutník.“ Chodil rychle po pokoji a zvonil. „Hned vám obstarám něco k pití.“

Tomova přítomnost na něj hluboce působila. Byl by však stejně nesvůj, dokud by jim něco nenabídl, protože si neurčitě uvědomoval, že pro nic jiného nepřišli. Pan Sloane nechtěl nic. Limonádu? Ne, děkuji. Trochu šampaňského? Vůbec nic, děkuji… lituji –

„Projeli jste se pěkně?“

„Tady jsou všude hezké cesty.“

„Myslím, že auta –“

„Jo.“

Veden neodolatelným impulsem, otočil se Gatsby na Toma, který se při představování choval, jako by byl cizí.

„Myslím, že jsme se už někde viděli, pane Buchanane.“

„Ach, ano,“ řekl Tom s nevrlou zdvořilostí, ale zřejmě se na to nepamatoval. „Ovšemže ano. Pamatuji se velmi dobře.“

„Asi před čtrnácti dny.“

„Máte pravdu. Byl jste tady s Nickem.“

„Znám vaši ženu,“ pokračoval Gatsby skoro útočně.

„Tak?“

Tom se otočil ke mně.

„Ty bydlíš někde tady, Nicku?“

„Vedle.“

„Tak?“

Pan Sloane se nezúčastnil rozhovoru, ale rozvaloval se nadutě v křesle; ta žena neříkala také nic – ale po dvou skleničkách whisky se sodou se neočekávaně stala srdečnější.

„Příště k vám všichni přijdeme na večírek, pane Gatsby,“ navrhla. „Co říkáte?“

„Zajisté; velmi by mě těšilo.“

„– by bylo hezké,“ řekl pan Sloane zcela nesrdečně. „No, myslím, že bychom měli už jet domů.“

„Žádný spěch,“ naléhal Gatsby. Už se zas opanoval a chtěl si prohlédnout Toma zblízka. „Co kdyby – co kdybyste tu zůstali na večeři? Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se tu objevil ještě někdo z New Yorku.“

„Pojďte na večeři ke mně,“ řekla dáma nadšeně. „Oba dva.“

To platilo i mně. Pan Sloane se zvedl.

„Tak půjdeme,“ pravil – ale jenom k ní.

„Myslím to doopravdy,“ trvala na svém. „Měla bych strašnou radost. Mám spoustu místa.“

Gatsby se na mne tázavě podíval. Chtěl jít, a neviděl, že pan Sloane rozhodl, že by jít neměl.

„Obávám se, že nebudu moci,“ řekl jsem.

„Tak pojďte aspoň vy,“ naléhala a soustředila se na Gatsbyho.

Pan Sloane jí zabručel něco těsně u ucha.

„Nepřijdeme tam pozdě, když vyrazíme hned,“ trvala hlasitě na svém.

„Nemám koně,“ řekl Gatsby. „Jezdíval jsem na vojně, ale nikdy jsem si koně nekoupil. Budu za vámi muset jet vozem. Omluvte mě na okamžik.“

My ostatní jsme vyšli ven na verandu, kde Sloane a ta dáma se stranou od nás vzrušeně rozhovořili.

„Panebože, mám dojem, že ten člověk s nimi půjde,“ řekl Tom. „Cožpak neví, že ona o něho nestojí?“

„Ona říká, že o něho stojí.“

„Pořádá velkou večeři a on tam nebude znát živou duši.“ Zamračil se. „Rád bych věděl, kde se k čertu seznámil s Daisy. Proboha, snad jsem ve svých názorech staromódní, ale dnes se ženské potloukají na můj vkus příliš volně. Seznámí se s kdejakým bláznem.“

Najednou pan Sloane a ta dáma sešli dolů po schodech a vsedli na koně.

„Pojď,“ řekl pan Sloane Tomovi. „Je už pozdě. Musíme jít.“ A potom mně: „Řekněte mu, že jsme nemohli čekat, ano?“

Podal jsem si s Tomem ruku, s ostatními jsme se navzájem chladně uklonili a oni rychle odklusali po cestě a zmizeli pod záplavou srpnových listů, právě když Gatsby s kloboukem a světlým převlečníkem v ruce vyšel hlavním vchodem.

Toma zřejmě znepokojilo, že se Daisy někde potlouká sama, neboť příští sobotu s ní přišel na Gatsbyho večírek. Snad proto, že tam byl, vládla ten večer stísněná atmosféra – v mých vzpomínkách se ten večer odlišuje od ostatních večírků onoho léta. Byli tam stejní lidé, nebo alespoň stejný druh lidí, táž hojnost šampaňského, totéž pestré halasné hemžení, ale ve vzduchu jsem cítil něco nepříjemného, převažovala tam nevlídnost, jež se tam nikdy předtím neobjevila. Nebo jsem si na to snad pouze zvykl, začal jsem brát Západní Vejce jako svět sám pro sebe, s vlastními měřítky, s vlastními velikány, nad nějž nic lepšího není, protože on sám nic neuznává, a teď jsem se na něj díval znovu Daisyinýma očima. Je to vždycky skličující dívat se novýma očima na věci, když člověk vynaložil mno­ho sil, aby se jim přizpůsobil.

Přijeli za soumraku, a když jsme se vydali mezi rozzářené stovky lidí, Daisy broukala hrdelním tónem.

„Tohle mě tak vzrušuje,“ šeptala. „Jestli mě budeš chtít někdy dnes večer políbit, Nicku, jen mi to řekni a já to s radostí nějak zařídím. Stačí, když řekneš mé jméno. Nebo ukaž zelenou navštívenku. Dávám zelené –“

„Rozhlédněte se kolem,“ vybídl ji Gatsby.

„Já se rozhlížím. Bavím se nádherně.“

„Vidíte přece tváře mnoha lidí, o kterých jste už slyšela.“

Tom pročesával dav arogantníma očima.

„Nechodíme moc do společnosti,“ řekl. „Vlastně jsem zrovna myslel na to, že tady neznám ani živou duši.“

„Tamhle tu dámu snad znáte,“ Gatsby ukázal na oslnivou, stěží lidskou ženskou orchidej, která seděla v plném lesku pod bílou švestkou. Tom a Daisy vytřeštili oči, v nichž byl onen zvláštní neskutečný pocit, jenž se člověka zmocní, když pozná někoho, kdo byl až doposud jen slavným přízrakem z filmů…

„Je rozkošná,“ řekla Daisy.

„Ten člověk, co se nad ní naklání, je její režisér.“ Vedl je obřadně od skupiny ke skupině:

„Paní Buchananová… a pan Buchanan –“ Po malém váhání dodal: „Slavný hráč póla.“

„Ale kdepak,“ namítal Tom rychle, „nic takového.“

Gatsbymu se však zřejmě zalíbil zvuk těch slov, protože Tom zůstal pro zbytek večera „slavným hráčem póla“.

„V životě jsem nepoznala tolik slavných lidí,“ vykřikla Daisy, „líbil se mi ten člověk – jak se jmenoval? – s takovým modrým nosem.“

Gatsby řekl, o koho jde, a dodal, že je to jakýsi malý producent.

„Dobře, ale stejně se mi líbil.“

„Já bych skoro radši nebyl slavným hráčem póla,“ řekl Tom mile, „radši bych se díval na všechny ty slavné lidi úplně – úplně inkognito.“

Daisy a Gatsby tančili. Pamatuji se, jak mě překvapil jeho uhla­zený, konzervativní foxtrot – nikdy předtím jsem ho neviděl tančit. Potom se odloudali k mému domu a seděli na schodech půl hodiny, zatímco já jsem na její žádost zůstal na stráži na zahradě. „Pro případ, že by vypukl oheň nebo přišla povodeň,“ vysvětlovala mi, „nebo prostě nějaký zásah vyšší moci.“

Tom se vynořil ze svého inkognita, když jsme společně sedali k večeři. „Nebude vám vadit, když povečeřím s nějakými lidmi tamhle naproti?“ řekl. „S jedním člověkem tam začíná být psina.“

„Jen běž,“ odpověděla Daisy vesele, „a jestli si chceš zapsat nějaké adresy, tady máš mou zlatou tužtičku…“ Za chvilku se otočila a řekla mi, že ta dívka je obyčejná, ale hezká, a já jsem věděl, že až na tu půlhodinku, kdy byla s Gatsbym o samotě, se nebavila.

Seděli jsme u obzvlášť rozjařeného stolu. To byla moje chyba – Gatsbyho zavolali k telefonu a já jsem se ještě před dvěma týdny s týmiž lidmi docela dobře bavil. Ale co mi tehdy působilo potěšení, to nyní otravovalo vzduch.

„Jak je vám, slečno Baedekerová?“

Dívka, kterou jsem oslovil, se mi bez úspěchu pokoušela skulit na rameno. Při tomto dotazu se posadila a otevřela oči.

„Cože?“

Objemná a letargická žena, která na Daisy naléhala, aby si s ní příštího dne zahrála v místním klubu golf, prohlásila na obranu slečny Baedekerové:

„Teď už je jí dobře. Když má v sobě pět nebo šest koktajlů, vždycky začne takhle vřeštět. Říkám jí, aby si s tím dala pokoj.“

„Vždyť já si dávám,“ ujišťovala ji dutě obviněná.

„Slyšeli jsme vás křičet, tak jsem řekla tadyhle doktoru Civetovi: ‚Doktore, někdo tu potřebuje vaši pomoc.‘“

„Je vám jistě velice zavázána,“ řekla další přítelkyně bez známky vděčnosti, „ale zmáčela jste jí celé šaty, když jste jí strkala hlavu do bazénu.“

„Nic mi není tak protivné, jako když mi někdo strčí hlavu do bazénu,“ zamumlala slečna Baedekerová. „V New Jersey mě jednou skoro utopili.“

„Tak byste si s tím měla dát pokoj,“ opětoval doktor Civet.

„Mluvte za sebe!“ vykřikla divoce slečna Baedekerová. „Vám se třesou ruce. Od vás bych se nedala operovat!“

A tak to šlo pořád. Skoro poslední, nač si pamatuji, bylo, že jsem stál s Daisy a díval se na filmového režiséra a jeho hvězdu. Seděli pořád pod bílou švestkou a dotýkali se tvářemi, jenom bledý, tenký paprsek měsíčního světla byl mezi nimi. Napadlo mě, že se k ní velmi pomalu nakláněl celý večer, než se dostal takhle blízko, a ještě dokud jsem se díval, spatřil jsem, že se nahýbá o poslední stupínek a líbá ji na tvář.

„Líbí se mi,“ řekla Daisy. „Připadá mi rozkošná.“

Ale všechno ostatní ji uráželo a nebylo možno jí to vymluvit, protože to nebylo jen gesto, ale výsledek citového hnutí. Byla poděšena Západním Vejcem, tou bezpříkladnou „dírou“, kterou Broadway zplodila v rybářské vesnici na Long Islandu – poděšena její surovou silou, jež plápolala pod starou vyumělkovanou zástěrkou, a jejím příliš dotěrným osudem, který honil její obyvatele jako stádo nejkratší cestou odnikud nikam. Viděla něco strašného v nejjednodušší prostotě, kterou nebyla s to pochopit.

Seděl jsem s nimi na schodech u hlavního vchodu, když čekali na auto. Tady vpředu byla tma, jenom zářící dveře rozestíraly deset čtverečních stop světla, proudícího do měkkého, černého jitra. Občas se nahoře po roletě v šatně pohnul stín, ustoupil dalšímu stínu, neurčitému procesí stínů, které se líčily a pudrovaly v neviditelném zrcadle.

„Kdo je vlastně ten Gatsby?“ zeptal se náhle Tom. „Nějaký velký pašerák alkoholu?“

„Kdes to slyšel?“ zeptal jsem se.

„Neslyšel jsem to. Domyslel jsem si to. Víš, spousta těchhle nových zbohatlíků jsou prostě velcí pašeráci alkoholu.“

„Gatsby ne,“ řekl jsem krátce.

Na chvíli se odmlčel. Pod nohama mu na cestě skřípaly oblázky.

„No, v každém případě mu to dalo jistě spoustu práce, než dal dohromady tenhle zvěřinec.“

Vánek zvlnil šedou mlhovinu Daisyina kožišinového límce.

„Jsou aspoň zajímavější než lidé, se kterými se stýkáme my,“ přinutila se říci.

„Nezdálo se, že by tě to tak zajímalo.“

„Ale zajímalo mě to.“

Tom se zasmál a obrátil se ke mně.

„Všiml sis Daisyina obličeje, když ji ta dívka požádala, aby ji strči­la pod studenou sprchu?“

Daisy začala zpívat podle hudby chraptivým, rytmickým šepotem a každému slovu vdechovala smysl, jaký nikdy předtím nemělo a jaký už nikdy mít nebude. Když se melodie zvedala, hlas se jí sladce zlomil, sledoval melodii po způsobu kontraaltových hlasů a každá taková změna vydechla do vzduchu trochu jejího teplého lidského kouzla.

„Sem přijde spousta lidí, které nikdo nepozval,“ řekla najednou. „Tamto děvče nikdo nepozval. Prostě si vynutí vstup a on je příliš zdvořilý, aby něco namítal.“

„Rád bych věděl, kdo to je a co dělá,“ trval na svém Tom. „A myslím, že si na tom dám záležet, abych to zjistil.“

„Můžu ti to říct hned,“ odpověděla. „Měl dragstóry, spoustu dragstórů. Dopracoval se k tomu.“

Po cestě se přivalila váhavá limuzína.

„Dobrou noc, Nicku,“ řekla Daisy.

Její pohled mě opustil a hledal osvětlený konec schodů, kde se otevřenými dveřmi linul hezounký, smutný valčíček Ve tři zrána, toho roku nejoblíbenější.

Koneckonců naprosto nahodilý charakter Gatsbyho společnosti skrýval v sobě romantické možnosti, které v Daisyině světě naprosto chyběly. Co to bylo v té písni, co ji, jak se zdálo, přivolávalo zpátky dovnitř? Co se stane teď, v těch nejasných, nevypočitatelných hodinách? Snad přijde nějaký neuvěřitelný host, někdo nekonečně vzácný a obdivuhodný, nějaká doslova zářivá dívka, která jediným svěžím pohledem na Gatsbyho, v jediném okamžiku kouzelného setkání vymaže oněch pět let nekolísající oddanosti.

Zůstal jsem tam dlouho do noci, Gatsby mě požádal, abych počkal, až bude mít čas, a já jsem se potloukal po zahradě, dokud z černé pláže nepřiběhla zpátky nevyhnutelná společnost koupajících se, zkřehlá a rozjásaná, dokud nahoře v pokojích pro hosty nezhasla světla. Když konečně přišel po schodech dolů, měl opálenou pleť na obličeji neobvykle napjatou a oči jasné a unavené.

„Nelíbilo se jí to,“ řekl hned.

„Samozřejmě, že se jí to líbilo.“

„Nelíbilo se jí to,“ trval na svém. „Nebavila se dobře.“

Odmlčel se a já jsem vytušil, že je nevýslovně sklíčen.

„Mám pocit, že je hrozně daleko,“ řekl. „Je to tak těžké přimět ji, aby mi porozuměla.“

„Myslíte tenhle večírek?“

„Večírek?“ Jediným lusknutím prstů zamítl všechny večírky, které kdy pořádal. „Kamaráde, na večírku nezáleží.“

Nechtěl na Daisy nic menšího, než aby šla k Tomovi a řekla mu: „Nikdy jsem tě neměla ráda.“ Až touhle větou sprovodí ze světa čtyři roky, budou se moci dohodnout na praktičtějších opatřeních. Jedním z nich je, že až bude volná, vrátí se oba do Louisvillu a budou mít svatbu u ní, jak by to bylo bývalo před pěti lety.

„A ona to nechápe,“ řekl. „Kdysi dovedla chápat. Sedávali jsme celé hodiny –“

Odmlčel se a začal chodit sem a tam po zpustošené pěšince, poseté slupkami z ovoce, odhozenými dárky na památku a pošlapanými květy. „Já bych od ní nežádal tak mnoho,“ odvážil jsem se namítnout. „Minulost se nedá opakovat.“

„Že se minulost nedá opakovat?“ zvolal, jako by nevěřil. „Co vás nemá, ovšem, že se dá!“

Rozhlédl se divoce kolem sebe, jako by minulost číhala tady ve stínu jeho domu, téměř na dosah ruky.

„Zařídím všechno přesně tak, jak to bylo předtím,“ řekl a energicky zakýval hlavou. „Však ona uvidí.“

Mluvil hodně o minulosti a já z toho usoudil, že chce něco získat znovu, snad nějakou představu o sobě samém, která se vtělila do jeho lásky k Daisy. Od té doby byl jeho život zmatený a v nepořádku, ale kdyby se mohl jednou vrátit k určitému začátku a všechno to pomalu znovu projít, mohl by zjistit, co to je…

… Jednou na podzim před pěti lety šli spolu v noci po ulici, kolem nich padalo listí, až došli k místu, kde už nebyly žádné stromy a po chodníku se rozlévala měsíční záře. Tam se zastavili a otočili se k sobě. Byla to chladná noc, jaká mívá v sobě ono záhadné vzrušení, které přichází dvakrát do roka, když se mění roční období. Tichá světla v domech bzučela do tmy a mezi hvězdami se to hemžilo a hýbalo. Koutkem oka Gatsby viděl, že bloky chodníků jsou vlastně žebřík, který stoupá k tajnému místu nahoře nad stromy – mohl by se tam vyšplhat, kdyby šplhal sám, a jakmile by se tam dostal, mohl sát z bradavky života, polykat nesrovnatelné, zázračné mléko.

Srdce mu bilo rychleji a rychleji, jak se Daisyina bílá tvář přibližovala k jeho. Věděl, že když tuto dívku políbí a navždy zasnoubí své nevyslovitelné vidiny s jejím smrtelným dechem, nebude se jeho mysl už nikdy lehce vznášet jako mysl boží. A tak čekal a ještě chvíli naslouchal ladičce, která uhodila o hvězdu. Potom ji políbil. Když se jejich rty setkaly, rozkvetla pro něj jako květina a vtělení bylo úplné.

Všechno, co říkal, dokonce i jeho děsivá sentimentalita, mi něco připomínalo. Prchavý rytmus, úlomky ztracených slov, které jsem slyšel někdy dávno v minulosti. Na okamžik se mi na jazyk drala jakási věta, bojovala o zrození, a rty se pootevřely jako rty němého člověka, jako kdyby se na nich odehrával větší zápas než jen záchvěv polekaného vzduchu. Ale nic se z nich neozvalo a to, nač jsem se málem rozpomněl, zůstalo navždy nesdělitelné.