Kapitola V

Když jsem přijel tu noc domů na Západní Vejce, na chvilku jsem se polekal, že mi hoří dům. Byly dvě hodiny a celé zákoutí poloostrova tonulo v záři světla, které neskutečně dopadalo na křoviny a tenkými záblesky klouzalo do dálky po drátech podél silnice. Když jsem zahnul za roh, uviděl jsem, že je to Gatsbyho dům, osvětlený od sklepa až po střechu.

Nejdřív jsem myslel, že zase pořádá nějaký večírek, nějakou divokou hostinu, která vyvrcholila hrou na sardinky nebo na schovávanou po celém domě. Ale nebylo slyšet ani hlesu. Jenom vítr ve stromech, který foukal do drátů a v jehož poryvech světla zhasínala a zase se rozsvěcovala, jako kdyby dům mrkal do temnoty. Když můj taxík odsupěl, uviděl jsem Gatsbyho, jak jde ke mně přes trávník.

„U vás to vypadá jako na světové výstavě,“ řekl jsem.

„Opravdu?“ nepřítomně obrátil oči ke svému sídlu. „Jenom jsem letmo prohlížel některé pokoje. Pojďte, pojedeme na Coney Island, kamaráde. V mém voze.“

„Je už moc pozdě.“

„Tak co kdybychom se vykoupali v bazénu? Celé léto jsem se v něm ani nesmočil.“

„Musím už jít spát.“

„Tak dobře.“

Čekal a díval se na mne s potlačovaným napětím.

„Mluvil jsem se slečnou Bakerovou,“ řekl jsem po chvíli. „Zítra zavolám Daisy a pozvu ji k sobě na čaj.“

„No dobře,“ řekl nedbale. „Nechci vás obtěžovat.“

„Který den by se vám hodil?“

„Který den by se hodil vám?“ opravil mě rychle. „Víte, nechci vás obtěžovat.“

„Co pozítří?“

Chvíli uvažoval. Potom zaváhal:

„Chci dát posekat trávu,“ řekl.

Oba jsme se podívali dolů na trávu – tam, kde končil můj ježatý trávník, byla ostrá čára a začínala tmavší udržovaná plocha jeho trávníku. Měl jsem dojem, že má na mysli moji trávu.

„Ještě je tu jedna maličkost,“ řekl neurčitě a zaváhal.

„Chtěl byste to radši o několik dní odložit?“ zeptal jsem se.

„Ne, to ne. Aspoň –“ Potýkal se s tím, jak začít.

„No, myslil jsem, no podívejte, kamaráde, vy si moc nevyděláte, že ne?“

„Moc ne.“

Zdálo se, že ho to povzbudilo, a pokračoval s větší důvěrou.

„Myslil jsem si, že ne, když mi prominete – víte, já se trochu zabývám obchodem jako vedlejším zaměstnáním, jen tak mimochodem. A myslil jsem si, že jestli nevyděláváte mnoho – prodáváte cenné papíry – že, kamaráde?“

„Pokouším se.“

„No, to by vás zajímalo. Nezabralo by vám to mnoho času a mohl byste si přijít na pěkné peníze. Je to náhodou dost důvěrná záležitost.“

Dnes si uvědomuji, že za jiných okolností mohl ten rozhovor být jedním z rozhodujících okamžiků mého života. Ale jelikož mi to nabídl zřejmě a neomaleně za službu, kterou jsem mu měl prokázat, nezbývalo, než ho odbýt.

„Mám plné ruce práce,“ řekl jsem. „Jsem vám zavázán, ale nemohu už žádnou jinou vzít.“

„Nemusil byste být v žádném obchodním spojení s Wolfsheimem.“ Zřejmě myslel, že váhám před „kšeftíčky“, o nichž byla řeč při obědě, ale ujistil jsem ho, že se mýlí. Čekal ještě okamžik v naději, že se dám do řeči, ale byl jsem příliš pohroužen v myšlenky, abych na to nějak reagoval, a tak odešel neochotně domů.

Ten večer mě naladil bezstarostně a šťastně. Myslím, že jsem usnul jako pařez, sotva jsem vešel do dveří. Takže nevím, jestli Gatsby jel na Coney Island nebo ne, nebo jak dlouho ještě „letmo prohlížel pokoje“, zatímco jeho dům zářil křiklavě dál. Druhý den ráno jsem zatelefonoval Daisy z kanceláře a pozval jsem ji na čaj.

„Neber s sebou Toma,“ varoval jsem ji.

„Co?“

„Neber Toma.“

„Kdo je to ‚Tom‘?“ zeptala se nevinně.

Ten den, na kdy jsme se smluvili, lilo jako z konve. V jedenáct hodin zaklepal u domovních dveří člověk v plášti do deště, táhl za sebou žací strojek a řekl, že ho poslal pan Gatsby, aby mi posekal trávu. To mi připomnělo, že jsem zapomněl říci své Fince, aby se vrátila, a tak jsem jel do vesnice na Západní Vejce; hledal jsem ji ve vlhkých, bíle omítnutých uličkách a koupil jsem pár šálků, citrónů a květin.

Květin nebylo třeba, neboť ve dvě hodiny přijel od Gatsbyho celý skleník s nesčetnými květináči a koši. Za hodinu se nervózně otevřely domovní dveře a Gatsby v bílém flanelovém obleku, stříbrošedé košili a zlatě zbarvené vázance spěšně vešel. Byl bledý a pod očima měl tmavé kruhy od nevyspání.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se ihned.

„Tráva vypadá pěkně, jestli myslíte to.“

„Jaká tráva?“ zeptal se bezmyšlenkovitě. „Aha, tráva na dvoře.“ Podíval se na ni oknem, ale soudě podle jeho výrazu, myslím, že nic neviděl.

„Vypadá velmi dobře,“ poznamenal neurčitě. „V jedněch novinách stálo, že asi ve čtyři hodiny má přestat pršet. Myslím, že to bylo v Journalu. Máte všechno, co potřebujete k – čaji?“

Zavedl jsem ho do spižírny, kde se trochu vyčítavě podíval na Finku. Společně jsme si prohlédli dvanáct citrónových dortíků z lahůdkářství.

„Bude to stačit?“ zeptal jsem se.

„Jistě, jistě! Jsou prima!“ a dutě dodal, „…kamaráde.“

Déšť se kolem půl čtvrté proměnil ve vlhkou mlhu, kterou občas jako rosa protékaly průhledné kapičky. Gatsby si prázdným pohledem prohlížel výtisk Clayova Národního hospodářství a trhl sebou, kdykoliv Finčiny kroky otřásly podlahou v kuchyni, a občas pohlédl k zamlženým oknům, jako by se venku odehrávala řada neviditelných a děsivých událostí. Konečně vstal a sdělil mi nejistým hlasem, že půjde domů.

„Pročpak?“

„Nikdo na čaj nepřijde. Je už pozdě!“ podíval se na hodinky, jako kdyby ho bylo naléhavě třeba někde jinde. „Nemohu čekat celý den.“

„Neblázněte; jsou teprve za dvě minuty čtyři.“

Sedl si zničeně, jako kdybych do něho byl strčil, a současně se ozval zvuk motoru, jenž zahýbal do mé uličky. Oba jsme vyskočili a já vyšel na dvorek, sám trochu znervóznělý.

Pod holými šeříky, ze kterých okapávala voda, přijíždělo po cestě velké otevřené auto. Zastavilo se. Z Daisyina obličeje, skloněného ke straně pod třírohým levandulovým kloboukem, na mne zazářil nadšený veselý úsměv.

„To opravdu bydlíš tady, drahoušku?“

Vzrušující vlnky jejího hlasu působily v dešti jako divoký, posilující lék. Musel jsem chvilku sledovat jejich klesající a stoupající zvuk pouze sluchem, než jsem si uvědomil, co vlastně říká. Mokrý pramének vlasů jí padl přes tvář, jako by ji někdo přetřel modrou barvou, a když jsem ji vzal za ruku, abych jí pomohl z vozu, měla ji mokrou a leskly se na ní kapky.

„Zamiloval ses do mě,“ zašeptala mi do ucha, „nebo proč jsem měla přijít sama?“

„To je tajemství zámku Rackrent. Řekni šoférovi, aby odjel někam hodně daleko a hodinu tam zůstal.“

„Přijeďte za hodinu, Ferdie.“ A potom zamumlala vážně: „Jmenuje se Ferdie.“

„Nevráží se mu benzín do nosu?“

„Myslím, že ne,“ řekla nevinně. „Proč?“

Šli jsme dovnitř. K mému ohromnému překvapení v pokoji nikdo nebyl.

„Tohle je teda legrace,“ vykřikl jsem.

„Co je legrace?“

Otočila hlavu, protože někdo lehce, důstojně zaklepal na domovní dveře. Šel jsem a otevřel jsem. Stál tam v kaluži vody k smrti bledý Gatsby s rukama ponořenýma jako závaží hluboko do kapes kabátu a díval se mi tragicky do očí.

S rukama pořád v kapsách mě obešel a vkročil do haly, otočil se prudce, jako by byl na drátku, a zmizel v obývacím pokoji. Nebyla to ani trochu legrace. Přirazil jsem dveře před sílícím deštěm a cítil jsem, jak mi srdce hlasitě bije.

Půl minuty se nic neozvalo. Potom jsem slyšel z obývacího pokoje jakýsi přidušený šepot a útržek smíchu, a potom zazněl jasně a uměle Daisyin hlas.

„Jsem opravdu strašně ráda, že vás zase vidím.“

Pauza; trvala hrozně dlouho. Neměl jsem v hale co dělat, tak jsem vešel do pokoje.

Gatsby s rukama pořád v kapsách se opíral o krb a násilně před­stíral nenucenost, dokonce nudu. Hlavu zvrátil tak dozadu, že se opírala o ciferník starých krbových hodin, a jak tak stál, hleděl roztržitýma očima na Daisy, která seděla vyděšená, ale půvabná na okraji tvrdé židle.

„Známe se z dřívějška,“ zašeptal Gatsby. Na chvíli na mně spočinul očima a rty se mu rozevřely, jak se pokusil bezúspěšně o úsměv. Naštěstí se v tomto okamžiku hodiny pod tlakem jeho hlavy nebezpečně naklonily, a tak se otočil a chytil je třesoucími se prsty a postavil zpátky na místo. Potom si strnule sedl, opřel se loktem o opěradlo pohovky a bradu si podepřel dlaní.

„Promiňte mi to s těmi hodinami,“ řekl.

Mně samému vyvstal na obličeji hluboký, tropický ruměnec. Nemohl jsem si dodat odvahy ani k jediné otřepané frázi z těch tisíců, které se mi honily hlavou.

„Jsou to staré hodiny,“ řekl jsem jim nesmyslně.

Myslím, že chvíli jsme všichni věřili, že se na podlaze rozbily na kousky.

„Už léta jsme se neviděli,“ řekla Daisy hlasem co možná nej­lhostejnějším.

„V listopadu to bude pět let.“

Automatický ráz Gatsbyho odpovědi nás všechny znovu alespoň na minutu umlčel. Navrhl jsem zoufale, jestli by mně nepomohli uvařit v kuchyni čaj, čímž jsem je oba postavil na nohy, ale vtom jej ďábelská Finka přinesla na podnose.

Ve vítaném zmatku šálků a dortů se vytvořila jakási přijatelná konvence. Z Gatsbyho se stal stín, mluvili jsme jen já a Daisy a on se díval svědomitě z jednoho na druhého napjatým a nešťastným pohledem. Jelikož však tento klid nebyl sám o sobě účelem, omluvil jsem se při první vhodné příležitosti a zvedl jsem se.

„Kam jdete?“ zeptal se okamžitě Gatsby poplašen.

„Přijdu hned.“

„Musím s vámi o něčem mluvit, než odejdete.“

Hnal se za mnou do kuchyně, zavřel dveře a zničeně zašeptal: „Panebože!“

„Co je vám?“

„Je to strašný omyl,“ řekl a vrtěl hlavou, „strašný, strašný omyl.“

„Jste prostě v rozpacích, to je všechno,“ a naštěstí jsem dodal: „Daisy je také v rozpacích.“

„Je v rozpacích?“ opakoval nedůvěřivě.

„Zrovna tak jako vy.“

„Nemluvte tak nahlas.“

„Chováte se jako malý kluk,“ vybuchl jsem netrpělivě. „Nejen to, jste hrubý. Daisy tam sedí úplně sama.“

Zvedl ruku, aby mě zarazil, podíval se na mne tak vyčítavě, že jsem to dodnes nezapomněl, opatrně otevřel dveře a vrátil se do druhého pokoje.

Šel jsem ven zadem – stejně jako Gatsby, když před půlhodinou nervózně obešel dům – a běžel jsem se schovat pod ohromný sukovitý strom, jehož hustá koruna tvořila jakousi ochranu před deštěm. Zase lilo a můj nepravidelný trávník, pěkně oholený Gats­byho zahradníkem, oplýval malými blátivými močály a prehistorickými bažinami. Kromě Gatsbyho ohromného domu nebylo zpod stromu nač se dívat, a tak jsem na něj zíral půl hodiny jako Kant na svou kostelní věž. Postavil ho nějaký sládek na počátku horečky „dobového stylu“ asi před desíti lety a říkalo se, že byl ochoten zaplatit na pět let domovní daň ze všech sousedních domků, když si jejich majitelé dají střechy pokrýt slámou. Snad to, že odmítli, zbavilo jeho plán „založit starý rod“ života – hned vzápětí zchátral a zemřel. Jeho děti prodaly dům s černým věncem ještě na dveřích. I když jsou Američané někdy ochotni, a dokonce dychtivi stát se nevolníky, vždycky tvrdošíjně odmítali stát se venkovskými balíky.

Za půl hodiny vysvitlo zase sluníčko a na Gatsbyho cestu vjelo hokynářovo auto se zásobami k večeři pro služebnictvo – byl jsem si jist, že on sám nesní ani lžičku. Služebná začala otvírat hořejší okna jeho domu. Objevila se na okamžik v každém z nich, a když se nahýbala z velkého arkýře, plivla přemýšlivě do zahrady. Bylo načase, abych se vrátil. Dokud pršelo, znělo to jako tlumený zvuk jejich hlasů, který se zvedá a tu a tam vzkypí v prudké záplavě citů. Ale když se všechno znovu utišilo, cítil jsem, že stejné ticho zavládlo i v domě.

Vešel jsem – nejdříve jsem ovšem v kuchyni nadělal všemožný rámus, chybělo už jen, abych převrhl kamna, – ale myslím, že neslyšeli vůbec nic. Seděli každý na jednom konci gauče a dívali se na sebe, jako kdyby mezi nimi padla nebo visela ve vzduchu nějaká otázka, a všechny stopy po rozpacích byly ty tam. Daisy měla po obličeji rozmazané slzy, a když jsem vešel, vyskočila a začala si je před zrcadlem utírat kapesníkem. Ale Gatsby se změnil přímo nepochopitelně. Doslova zářil. Bez jediného slova nebo gesta, které by vyjadřovalo jeho jásavé rozpoložení, sršel z něho nový pocit radosti a naplňoval nevelký pokoj.

„Nazdar, kamaráde,“ řekl, jako kdybychom se léta neviděli. Chvil­ku jsem myslel, že mi podá ruku.

„Přestalo pršet.“

„Ano?“ Když pochopil, o čem mluvím a že do pokoje pronikají rolničky slunečního svitu, usmál se jako meteorolog, jako nadšený ochránce světla, které se znovu vrací, a opakoval tu novinku Daisy: „Co tomu říkáš? Přestalo pršet.“

„To jsem ráda, Jayi.“ Její hrdelní hlas, plný palčivé, rozesmutňující krásy, vyjadřoval jen neočekávanou radost.

„Nemohli byste s Daisy ke mně zajít?“ řekl. „Rád bych ji tam provedl.“

„Chcete opravdu, abych šel také?“

„Rozhodně, kamaráde.“

Daisy zmizela nahoru umýt si obličej – příliš pozdě jsem si s pocitem pokoření vzpomněl na své ručníky – a já s Gatsbym jsme čekali na trávníku.

„Můj dům vypadá pěkně, že ano?“ vyptával se. „Podívejte se, jak je celá přední fronta zalita sluncem.“

Přitakal jsem, že je báječný.

„Ano.“ Přehlédl jej očima, každé klenuté dveře a čtverhrannou věž. „Trvalo mi právě tři roky, než jsem vydělal peníze, za které jsem jej koupil.“

„Myslil jsem, že jste své peníze zdědil.“

„Ano, kamaráde,“ řekl automaticky, „ale většinu jsem jich ztratil za té velké paniky – za té válečné paniky.“

Myslím, že sotva věděl, co říká, protože když jsem se ho zeptal, s čím obchoduje, odpověděl „To je moje věc“ – dřív, než si uvědomil, že to není vhodná odpověď.

„Inu, zkoušel jsem několik oborů,“ opravil se. „Dělal jsem do léků a dělal jsem do nafty. Ale teď nepracuji ani v jednom, ani v druhém.“ Podíval se na mne pozorněji. „Znamená to, že jste přemýšlel o tom, co jsem vám nedávno navrhl?“

Než jsem mohl odpovědět, vyšla Daisy z domu a dvě řady mosazných knoflíků na jejích šatech zazářily ve slunečním světle.

„To je ta ohromná budova tamhle?“ vykřikla a ukázala na ni.

„Líbí se ti?“

„Hrozně, ale nechápu, jak tam můžeš bydlet docela sám.“

„Mám ji pořád plnou zajímavých lidí, v noci i ve dne, lidí, kteří dělají zajímavé věci, slavných lidí.“

Místo abychom si nadešli podél zálivu, šli jsme dolů k silnici a vešli jsme velkým zadním vchodem. Daisy obdivovala hned ten, hned onen pohled na feudální siluetu, rýsující se proti obloze, rozkošnými polohlasnými poznámkami obdivovala zahrady, jiskrnou vůni narcisů a pěnivou vůni hlohu, švestkové květy a bledozlatou vůni zlatého deště. Bylo to divné, když člověk přišel k mramorovým schodům a nenarazil na žádný zmatený proud pestrých šatů a neslyšel jiný zvuk než ptačí hlasy na stromech.

A uvnitř, když jsme procházeli hudebními sály ve slohu Marie Antoinetty a salóny v restauračním slohu, měl jsem pocit, že za každou pohovkou a za každým stolem jsou schováni hosté s rozkazem, aby ani nehlesli, dokud nepřejdeme. Když Gatsby zavřel dveře do „knihovny Mertonské koleje“, byl bych mohl přísahat, že slyším, jak muž se sovíma očima propuká v strašidelný chechtot.

Šli jsme nahoru a dál dobovými ložnicemi, stápějícími se v růžovém a levandulovém hedvábí a oživenými čerstvými květinami, šatnami a hernami a koupelnami s vanami v podlaze – vetřeli jsme se do jednoho pokoje, kde nečesaný muž v pyžamu prováděl na podlaze cviky pro posílení jaterní krajiny. Byl to pan Klipspringer, „strávník“. Viděl jsem ho ráno, jak se hladově potuluje po pobřeží. Konečně jsme přišli do vlastního Gatsbyho bytu, ložnice s koupelnou a pracovny v Adamově stylu, kde jsme se usadili a vypili sklenku jakési chartreusky, kterou vytáhl ze skříně ve zdi.

Ani na okamžik neodvrátil zrak od Daisy a myslím, že všechno v domě nově oceňoval podle toho, jakou reakci to vyvolalo v jejích milovaných očích. Někdy se také na své vlastnictví podíval upřeným a omámeným pohledem, jako kdyby se v její tělesné a ohromující přítomnosti všechno stávalo neskutečným. Jednou málem spadl ze schodů.

Jeho ložnice byla nejjednodušší pokoj ze všech – kromě toiletního stolku, který zdobila souprava z čistého matného zlata. Daisy vzala s potěšením kartáč a uhladila si vlasy, načež si Gatsby sedl, zastínil si oči a začal se smát. „Je to tak hrozně komické, kamaráde,“ řekl rozjařeně. „Nemohu – když se pokusím –“

Zřejmě prošel dvěma stadii a dostával se do třetího. Po rozpacích a po bezmyšlenkovité radosti naplnila ho její přítomnost údivem. Ta představa ho tak dlouho naplňovala, snil o ní neustále až do poslední chvilky, čekal takřka se zaťatými zuby v nepředstavitelném vypětí náruživosti. Nyní, když došlo k reakci, docházel mu dech jako přetaženým hodinám.

Za chvíli se vzpamatoval a otevřel nám dvě bachraté patentní skříně, jež byly nacpány obleky, župany, vázankami a košilemi, nakupenými jako cihly po tuctech do vysokých hromad.

„Mám v Anglii člověka, který pro mne nakupuje šatstvo. Vždycky na začátku sezóny, na jaře a na podzim, sem posílá celé komplety.“

Vyndal hromadu košil a začal je jednu po druhé házet na stůl před námi, košile čistě plátěné i ze silného hedvábí a z jemného flanelu, které, když dopadly, roztáhly se v celé šíři a přikryly stůl pestrou změtí barev. Jak jsme se jim obdivovali, přinášel další, a měkká, bohatá hromada se zvedala výš a výše – košile proužkované, vzorkované, kostkované, v korálové, jablkově zelené, levandulové a světle oranžové barvě s jasně modrými monogramy. Najednou Daisy s potlačeným zasténáním zabořila hlavu do košil a začala bouřlivě plakat.

„Takové krásné košile,“ vzlykala hlasem přidušeným v chumlu tkanin. „Je mi z toho smutno, protože jsem ještě nikdy neviděla takové – tak krásné košile.“

Po prohlídce domu jsme se měli podívat na pozemek, na bazén, na kluzák a na svatojánské květiny – ale za Gatsbyho okny se dalo zase do deště, a tak jsme stáli vedle sebe a dívali se na zbrázděnou hladinu Průlivu.

„Kdyby nebyla mlha, mohli bychom na druhé straně Průlivu vidět tvůj dům,“ řekl Gatsby. „Na konci vaší loděnice hoří vždycky celou noc zelené světlo.“

Najednou se Daisy do něho zavěsila, ale zdálo se, že on se v myš­lenkách hrouží do toho, co právě řekl. Snad ho napadlo, že obrovský význam toho světla už navždy zmizel. Ve srovnání s velkou vzdáleností, která ho dříve dělila od Daisy, se zdálo, že je jí velmi nablízku, skoro jako by se jí dotýkal. Zdálo se, že je tak těsně u ní jako hvězda u měsíce. Bylo to už zase jen zelené světlo na loděnici. Počet jeho kouzelných předmětů se o jeden zmenšil.

Začal jsem chodit sem tam po pokoji a v polotmě jsem prohlížel různé neurčité předměty. Velká fotografie staršího muže v parádním námořnickém obleku, jež visela na stěně nad psacím stolem, mě zaujala.

„Kdo je to?“

„To je pan Dan Cody, kamaráde.“

To jméno mi připadalo trochu známé.

„Už je mrtvý. Před lety to býval můj nejlepší přítel.“

Na sekretáři stála malá fotografie Gatsbyho také v námořnickém obleku – Gatsby s hlavou vzdorovitě zvrácenou nazad – zřejmě z doby, kdy mu bylo asi osmnáct.

„To je božské,“ vykřikla Daisy. „Ten účes! Nikdy jsi mi neřekl, že ses takhle česal – nebo žes měl jachtu.“

„Podívej se na tohle,“ řekl rychle Gatsby. „Tady je spousta výstřižků – o tobě.“

Stáli vedle sebe a prohlíželi si je. Zrovna jsem ho šel požádat, abych si směl prohlédnout rubíny, když vtom zazvonil telefon a Gatsby zvedl sluchátko.

„Ano… Jenže teď nemohu mluvit… Teď nemohu mluvit, kamaráde… Řekl jsem malé město… Musí vědět, co to je malé město… No to nám potom není nic platný, když si pod malým městem představuje Detroit.“

Odzvonil.

„Pojď sem, rychle!“ vykřikla Daisy u okna.

Dosud pršelo, ale temnota se na západě rozdělila a nad mořem se vznášela růžově zlatá vlna zpěněných mraků.

„Podívej se,“ zašeptala, a pak za chvilku: „Chtěla bych mít aspoň jeden ten růžový mráček – posadila bych tě do něho a strkala bych tě po obloze.“

Po tomhle jsem se pokusil odejít, ale nechtěli o tom ani slyšet; snad se v mé přítomnosti cítili víc o samotě.

„Vím, co uděláme,“ řekl Gatsby. „Klipspringer nám musí zahrát na klavír.“

Vyšel z pokoje, zavolal: „Ewingu!“ – a za chviličku se vrátil, doprovázen rozpačitým, trošku vyzáblým mladým mužem s kostěnými brýlemi a s řídkými světlými vlasy. Už se slušně oblékl, měl na sobě rozhalenou sportovní košili, kecky a plátěné kalhoty mlhavého odstínu.

„Vyrušili jsme vás ze cvičení?“ zeptala se Daisy zdvořile.

„Spal jsem,“ zvolal Kripspringer v záchvatu rozpaků. „Totiž nejdřív jsem spal. Potom jsem vstal…“

„Klipspringer umí hrát na klavír,“ přerušil ho Gatsby. „Že ano, Ewingu, kamaráde?“

„Nehraju dobře. Nehraju – vlastně skoro ani neumím hrát, vyšel jsem úplně ze cvi–“

„Půjdeme dolů,“ skočil mu do řeči Gatsby. Otočil vypínačem. Šedivá okna zmizela, jak celý dům zazářil světlem.

V hudebním pokoji rozsvítil Gatsby osamělou lampu vedle klavíru. Zapálil Daisy třesoucí se sirkou cigaretu a sedl si k ní na gauč na druhém konci pokoje, kam nedoléhalo světlo, až na to, které tam odrazila lesklá podlaha z haly.

Když Klipspringer dohrál Hnízdečko lásky, otočil se na židli a v přítmí hledal nešťastně Gatsbyho.

„Vyšel jsem úplně ze cviku, víte. Řekl jsem vám, že neumím hrát. Úplně jsem vyšel ze cvi –“

„Nemluvte tolik, kamaráde,“ rozkázal Gatsby. „Hrajte!“

„Každé ráno,
každý večer
je to prima —“

Venku skučel vítr a od zálivu sem chabě doléhal zvuk hromu. Na Západním Vejci se už rozsvěcovala všechna světla; elektrické vlaky, plné lidí, razily si deštěm cestu domů z New Yorku. Byla to hodina hlubokých lidských změn a vzrušení se rodilo ve vzduchu.

„Znám jednu pravdu, i když trudnou,
boháči bohatnou, chudáci – mají děti
a mezitím
čas od času —“

Když jsem se šel rozloučit, viděl jsem, že se na Gatsbyho tváři zase objevil výraz zmatku, jako kdyby ho při myšlence na ráz nynějšího štěstí zachvátila jakási mlhavá pochybnost. Skoro pět let! I toho odpoledne musely být okamžiky, kdy se Daisy nedokázala vyrovnat jeho snové představě – ne vlastní vinou, ale pro obrovskou životnost jeho iluzí. Bylo to nad její síly, nad jakékoliv síly. Vrhl se do věci s vášní tvůrce, něco k ní neustále přidával, okrašloval ji každým pestrým pírkem, které k němu vánek donesl. Nic nemůže být tak ohnivé a tak svěží jako to, co člověk dokáže nahromadit v příšeří svého srdce.

Když jsem ho pozoroval, zřejmě se s tím už trošku vyrovnal. Uchopil ji za ruku, a když mu něco zašeptala do ucha, otočil se k ní v návalu vzrušení. Myslím, že ten hlas ho poutal nejvíc – to nestálé horečnaté teplo – protože to nemohly zdokonalit ani sny – ten hlas byla nesmrtelná píseň.

Zapomněli na mne, ale Daisy ke mně vzhlédla a podala mi ruku. Gatsby o mně už vůbec nevěděl. Podíval jsem se na ně ještě jednou a oni se duchem vzdáleni podívali na mne, zachváceni intenzívním životem. Potom jsem odešel z pokoje a kráčel jsem dolů po mramorových schodech do deště a nechal jsem je tam spolu.