Kapitola VIII

Celou noc jsem ani oka nezamhouřil; výstražný signál neustále sténal v mlze Průlivu a já se napůl nemocný zmítal mezi groteskní skutečností a divokými, strašidelnými sny. Za úsvitu jsem slyšel, jak po Gatsbyho cestě jede taxík, ihned jsem vyskočil z postele a začal jsem se oblékat – cítil jsem, že mu musím něco říct, před něčím ho varovat, a ráno by už bylo příliš pozdě.

Přešel jsem přes jeho trávník a uviděl jsem, že jeho domovní dveře jsou dosud otevřené a on se opírá o stůl v hale, zmožen sklíčeností nebo spánkem.

„Nic se nestalo,“ řekl sklesle. „Čekal jsem, a asi ve čtyři přišla k oknu, chvíli tam stála a potom zhasla.“

Jeho dům mi nikdy nepřipadal tak obrovský jako té noci, když jsme po velkých pokojích sháněli cigarety. Roztáhli jsme záclony, které byly jako závěsy velkého stanu, a ve tmě jsme ohledávali nekonečné metry stěn ve snaze najít vypínač – jednou jsem se převalil na klávesy strašidelného klavíru a ozvalo se něco jako žbluňknutí. Všude byla nevysvětlitelná spousta prachu a pokoje byly zatuchlé, jako by se v nich už mnoho dní nevětralo. Našel jsem tabatěrku na neznámém stole a v ní dvě vyčichlé cigarety. Otevřeli jsme francouzská okna přijímacího pokoje dokořán, posadili jsme se a kouřili do tmy.

„Měl byste odjet,“ řekl jsem. „Je to víc než jisté, že vaše auto vypátrají.“

„Teď odejet, kamaráde?“

„Jeďte na týden do Atlantic City nebo do Montrealu.“

O něčem takovém odmítl uvažovat. Nemůže přece opustit Daisy, dokud se nedoví, co udělá ona. Držel se nějaké poslední naděje a já jsem neměl to srdce mu ji vzít.

A právě tu noc mi vyprávěl podivný příběh svého mládí s Danem Codym – vyprávěl mi to, poněvadž „Jay Gatsby“ se rozbil jako sklenka o Tomovu tvrdou zášť a dlouhá, tajná, fantastická hra byla dohrána. Myslím, že by byl nyní přiznal bez výhrady cokoliv, ale chtěl mluvit o Daisy.

Byla první „slušnou“ dívkou, kterou v životě poznal. S lidmi jejího druhu přišel do styku za různých neobjasněných příležitostí, ale mezi ním a jimi byl vždycky neviditelný ostnatý drát. Daisy byla pro něho dráždivě žádoucí. Chodil k nim, ze začátku s jinými důstojníky z Camp Tayloru, potom sám. Žasl na každém kroku – v životě nebyl v tak krásném domě. Ale příchuť závratné intenzity tomu dodávalo to, že tam bydlila Daisy – pro ni to byla věc tak samozřejmá jako pro něho stan v táboře. Bylo v tom zralé tajemství, nápověď, že nahoře jsou ložnice krásnější a chladnější než jiné ložnice, že chodby pulsují veselým a skvělým životem a že někde čekají milostná dobrodružství, která nejsou zatuchlá a uložená už k levanduli, ale svěží, oddychující a vonící zářivými letošními automobily a tanečními večírky, jejichž květy sotva uvadly. Vzrušovalo ho také, že Daisy milovalo už mnoho mužů – v jeho očích to zvyšovalo její cenu. Cítil jejich přítomnost po celém domě, protkávala vzduch stíny a ozvěnami dosud se chvějících citů.

Věděl však, že v Daisyině domě se octl jen gigantickou náhodou. Byť byla jeho budoucnost jakožto Jaye Gatsbyho sebeslavnější, tehdy byl mladým mužem bez krejcaru a bez minulosti, a neviditelný plášť uniformy mohl mu každým okamžikem sklouznout z ramenou. Využíval tedy těch chvil co nejvíc. Vzal si, co mohl dostat, hltavě a bezohledně – až si konečně jedné tiché říjnové noci vzal Daisy, vzal si ji, protože ve skutečnosti neměl ani právo dotknout se její ruky.

Byl by mohl sám k sobě cítit opovržení, neboť si ji jistě vzal pod falešnými záminkami. Ne že by si pomáhal přízrakem svých miliónů, ale poskytl Daisy promyšleně pocit jistoty. Nechal ji, aby uvěřila, že je osobou ze stejné vrstvy jako ona sama – že je plně schopen se o ni postarat. Ve skutečnosti takovou možnost vůbec neměl, nestála za ním žádná pohodlně žijící rodina a každý náhodný neosobní vládní příkaz ho mohl zavát kamkoliv do světa.

Ale on necítil opovržení sám k sobě a nedopadlo to, jak si představoval. Snad měl v úmyslu vzít si, co může, a jít – ale tu shledal, že se zavázal jít za svatým grálem. Věděl, že Daisy je zvláštní, ale neuvědomoval si, jak zvláštní může být „slušné“ děvče. Zmizela do svého bohatého domu, do svého bohatého, plného života a nenechala Gatsbymu nic. Prostě si připadal jako její muž.

Když se zase dva dny nato setkali, byl to Gatsby, kdo ani nedýchal, kdo byl jaksi podveden. Veranda zářila koupeným přepychem hvězdné záře; proutěná lehačka módně zaskřípala, když se k němu otočila, a on ji políbil na zvědavá a líbezná ústa. Byla nachlazená a hlas jí trochu ochraptěl a byl kouzelnější a Gatsby byl zavalen vědomím mládí a tajemnosti, jež v sobě bohatství poutá a uchovává, novostí spousty jejích šatů a Daisy samé, jež zářila jako stříbro v bezpečí a pyšně povznesená nad divoké zápasy chudých.

„Nemohu vám popsat, jak mě překvapilo, když jsem přišel na to, že ji miluji, kamaráde. Chvíli jsem dokonce i doufal, že mě hodí přes palubu, ale ona to neudělala, protože mě měla taky ráda. Myslila, že toho hodně vím, protože jsem znal jiné věci než ona… A tak to bylo, moje ambice byly ty tam, minutu od minuty jsem byl zamilovanější a zamilovanější a najednou mi to bylo jedno. Jaký mělo smysl dělat veliké věci, když mě víc bavilo vyprávět jí, co hodlám podniknout?“

Poslední odpoledne, než odjel do Evropy, seděl dlouho a tiše s Daisy v náručí. Byl chladný podzimní den, v pokoji plápolal oheň a Daisy zrůžověly tváře. Občas se pohnula a on dal paži trochu jinak a jednou ji políbil na tmavé lesklé vlasy. Odpoledne je na chvíli uklidnilo, jako by jim chtělo vtisknout vzpomínku pro dlouhou dobu rozloučení, které sliboval příští den. Nikdy za ten měsíc své lásky si nebyli blíže ani se hlouběji nesblížili, než když mu tiché rty přejížděly po rameni kabátu nebo když se dotkl konečků jejích prstů, jemně, jako by spala.

Za války si vedl obzvláště dobře. Byl kapitánem dřív, než odešel na frontu, a po bitvě v Argonnách získal hodnost majora a velení nad kulomety divize. Po příměří se šíleně snažil dostat domů, ale jakýmisi komplikacemi nebo nedorozuměním byl místo toho poslán do Oxfordu. A tam se trápil – z Daisyiných dopisů vytušil jakési nervózní zoufalství. Nechápala, proč nemůže přijet. Pociťovala nátlak okolního světa a chtěla ho vidět, cítit ho vedle sebe a být ujištěna, že koneckonců jedná správně.

Neboť Daisy byla mladá a její umělý svět zaváněl orchidejemi, příjemným veselým snobstvím a orchestry, které udávaly rytmus roku a vkládaly smutek a to, co život nabízel, do nových melodií. Celou noc kvílely saxofony beznadějným nářkem Beale Street Blues a stovky párů zlatých a stříbrných střevíčků přešlapovaly v zářícím prachu. V šedivý čas čaje vždy kdesi nepřetržitě pulsovaly pokoje touto přesmutnou, sladkou horečkou a sem tam poletovaly svěží tváře jako lístky růže, které smutné trubky rozfoukaly po podlaze.

Tímto zešeřelým vesmírem se Daisy zase začala pohybovat v rytmu sezóny; najednou měla zase každý den spoustu schůzek se spoustou mužů a usínala ospalá až ráno s hromadou korálků a šifónových večerních šatů schumlaných mezi uvadajícími orchidejemi na zemi vedle postele. A něco v ní neustále volalo po rozhodnutí. Toužila, aby její život dostal už nějaký tvar, a to hned – a takového rozhodnutí se musí dosáhnout nějakou silou – silou lásky, peněz, nepochybných praktických výhod –, která je na dosah ruky.

Tato síla se ztvárnila uprostřed jara příchodem Toma Buchanana. Z jeho osoby a postavení čišela zdravá houževnatost, a to Daisy lichotilo. Bezpochyby u ní došlo k nějakému vnitřnímu boji a pak následovala určitá úleva. Dopis stihl Gatsbyho, když byl ještě v Oxfordu.

Nad Long Islandem už svítalo a my jsme chodili a otvírali ostatní okna v přízemí a dům se plnil šedozlatým světlem. Do rosy dopadl náhle stín stromu a v modrých listech začali zpívat přízrační ptáci. Vzduch pomalu, příjemně proudil, vanul téměř neznatelný větřík a sliboval chladný, nádherný den.

„Pochybuju, že ho vůbec kdy milovala,“ Gatsby se otočil od okna a podíval se na mne vyzývavě. „Musíte vzít v úvahu, kamaráde, že dnes odpoledne byla velice rozčilená. Řekl jí to všechno takovým způsobem, že ji postrašil – a ze mne v jejích očích udělal nějakého přízemního podvodníka. Takže ona nakonec sotva věděla, co říká.“

Posadil se sklíčeně.

„Samozřejmě, chvilku ho snad milovala, první dobu po svatbě – ale i tehdy milovala mě víc, rozumíte?“

Najednou vyrukoval se zvláštní poznámkou.

„V každém případě,“ řekl, „to bylo čistě osobní.“

Co si z toho člověk mohl vybrat než dohad, že celá záležitost ho v duchu zaměstnává s nezměrnou intenzitou.

Vrátil se z Francie, když Tom a Daisy byli ještě na svatební cestě, a v bídném stavu, avšak neschopen jednat jinak, vydal se za poslední zbytek žoldu do Louisvillu. Pobyl tam týden, chodil po ulicích, kde listopadovou nocí zaznívaly společně jejich kroky, a navštívil znovu odlehlá místa, kam jezdívali v jejím bílém voze. Stejně jako se mu Daisyin dům vždycky zdál tajemnější a veselejší než jiné domy, tak i jeho představou města samého, třebaže ona v něm už nebyla, pronikala melancholická krása.

Odjel s pocitem, že kdyby byl hledal usilovněji, byl by ji snad našel – že ji opouští. Ve vlaku – to už neměl ani haléř – bylo horko. Šel ven na otevřenou plošinu, sedl si na sklápěcí židli, stanice mizela z dohledu a kolem se míhaly zadní trakty neznámých budov. Potom vyjeli do jarních polí, kde s nimi chvíli závodila žlutá tramvaj, a v ní seděli lidé, kteří snad kdysi náhodou zahlédli na ulici její bledou kouzelnou tvář.

Trať zatáčela a vzdalovala se od slunce, které klesalo k obzoru a budilo dojem, že se rozlévá nad mizejícím městem, jehož vzduch ona kdysi vdechovala, a žehná mu. Zoufale natáhl ruku, jako by chtěl uchopit jenom závan vzduchu, zachránit pouhý zlomeček toho místa, které pro něj naplnila takovým půvabem. Ale všechno se už míhalo příliš rychle, oči se mu zakalily a on věděl, že tu nejsvěžejší a nejlepší část toho všeho ztratil navždy.

Bylo devět hodin, když jsme se nasnídali a odešli ven na verandu. V noci se pronikavě změnilo počasí a ve vzduchu bylo cítit podzimní vůni. Zahradník, poslední z Gatsbyho dřívějších sluhů, přišel dolů ke schodům.

„Dnes vypustím bazén, pane Gatsby. Listí začne už co nevidět opadávat a to pak jsou vždycky potíže s trubkami.“

„Dnes to nedělejte,“ odpověděl Gatsby. Otočil se ke mně, jako by se chtěl omluvit. „Víte, kamaráde, že jsem si v tom bazénu za celé léto ani jednou nezaplaval?“

Podíval jsem se na hodinky a zvedl jsem se.

„Za dvanáct minut mi jede vlak.“

Nechtěl jsem jet do města. Nebyl jsem vůbec schopen nějaké pořádné práce, ale vězelo v tom ještě něco víc – nechtěl jsem opustit Gatsbyho. Zmeškal jsem ten vlak a potom ještě další, než jsem se od něho dostal.

„Zavolám vás,“ řekl jsem konečně.

„Zavolejte, kamaráde.“

„Zavolám vás asi v poledne.“

Šli jsme dolů po schodech.

„Myslím, že Daisy bude taky volat.“ Podíval se na mne úzkostlivě, jako by doufal, že mu to potvrdím.

„Taky myslím.“

„Tak sbohem.“

Podali jsme si ruce a já se vydal na cestu. Když jsem byl už skoro u plotu, vzpomněl jsem si na něco a otočil jsem se.

„Je to banda mizerů,“ zavolal jsem přes trávník. „Vy máte větší cenu než celá ta banda dohromady.“

Vždycky jsem byl rád, že jsem to řekl. Byla to jediná poklona, kterou jsem mu v životě učinil, protože od začátku do konce jsem s ním nesouhlasil. Nejdřív zdvořile přikývl a potom se mu po tváři rozlil onen zářivý a chápavý úsměv, jako bychom byli v tomto bodu odjakživa nadšeně zajedno. Oslnivá, nevkusná růžová látka jeho obleku svítila jako jasná barevná skvrna na pozadí bílých schodů a mně to připomnělo noc, kdy jsem před třemi měsíci přišel do jeho rezidence poprvé. Na trávníku a na cestě se kupily tváře těch, kdož spřádali teorie o tom, jak je zkažený, a on stál na těch schodech, kynul jim na rozloučenou a skrýval před nimi svůj nezničitelný sen.

Poděkoval jsem mu za pohostinství. Vždycky jsme mu za ně dě­kovali – já i všichni ostatní.

„Sbohem,“ zvolal jsem. „Snídaně byla výborná, Gatsby.“

Když jsem se dostal zase do města, pokoušel jsem se chvíli zaznamenávat nabídky nekonečného počtu akcií, a potom jsem v otáčecí židli usnul. Těsně před polednem mě probudil telefon, vyskočil jsem a na čele mi vyvstal pot. Byla to Jordan Bakerová; často mě volala v tuto hodinu; bylo těžké zastihnout ji jiným způsobem, protože člověk nikdy nevěděl, ve kterém hotelu, klubu nebo soukromém domě zrovna je. Obyčejně jí v telefonu hlas zněl svěže a chladně, jako by trs trávy ze zeleného golfového hřiště připlul k oknu kanceláře, ale toho rána se mi zdál drsný a suchý.

„Odešla jsem od Daisy,“ řekla. „Jsem v Hempsteadu a odpoledne jedu do Southamptonu.“

Snad bylo taktní od Daisy odjet, ale pobouřilo mě, že to udělala, a při její další poznámce jsem se naježil.

„Včera večer jsi ke mně nebyl moc milý.“

„Copak na tom včera mohlo záležet?“

Chvíli bylo ticho. Potom:

„Přesto tě chci vidět.“

„Já tě chci taky vidět.“

„Co kdybych nejela do Southamptonu a přijela dnes odpoledne do města?“

„Ne – dnes odpoledne radši ne.“

„No dobře.“

„Dnes odpoledne to není možné. Z různých –“

Chvíli jsme tak mluvili a pak už najednou nemluvili. Nevím, kdo z nás s ostrým cvaknutím zavěsil, ale vím, že mi to bylo jedno. Nemohl jsem s ní toho dne mluvit u čajového stolku, i kdybych s ní už proto neměl mluvit nikdy v životě.

Po několika minutách jsem zavolal Gatsbymu, ale linka byla obsazena. Pokusil jsem se o to čtyřikrát. Konečně mi telefonní ústředna podrážděně řekla, že je linka blokována pro meziměstský rozhovor z Detroitu. Vyndal jsem jízdní řád a nakreslil jsem malé kolečko kolem vlaku ve tři padesát. Potom jsem se uvelebil do křesla a snažil se přemýšlet. Bylo právě poledne.

Když jsem toho rána jel kolem hromad s popelem, úmyslně jsem přešel na druhou stranu vagónu. Předpokládal jsem, že tam bude celý zástup zvědavců, kluci, kteří budou hledat tmavé skvrny v prachu, a nějaký upovídaný člověk, který bude pořád dokola vykládat, co se tu stalo, až to i pro něho bude stále míň pravda a on to už dál nebude moci vyprávět a na tragický čin Myrtle Wilsonové se zapomene. Teď se chci vrátit trochu nazpět a povědět, co se stalo ve správkárně, když jsme odtamtud předešlou noc odjeli.

Měli potíž s tím, jak najít sestru Catherine. Tu noc asi porušila svou zásadu, že nepije, protože když přijela, byla úplně omámena lihovinami a nemohla pochopit, že ambulance už odjela do Flushingu. Když ji přesvědčili, že je tomu tak, ihned omdlela, jako kdyby právě to bylo na celé věci nesnesitelné. Někdo ji z laskavosti nebo ze zvědavosti vzal do vozu a odvezl ji po stopách těla její sestry.

Ještě dlouho po půlnoci dorážel na vchod do garáže příboj měnícího se davu a George Wilson se monotónně kýval uvnitř na gauči. Dveře do kanceláře zůstaly chvíli otevřeny a nikdo, kdo přišel do správkárny, neodolal a nahlédl dovnitř. Nakonec někdo řekl, že je to ostuda, a dveře zavřel. Michaelis a několik jiných mužů zůstali u něho, ze začátku byli čtyři nebo pět, potom dva nebo tři. Potom musel Michaelis požádat posledního cizího člověka, aby tam počkal ještě patnáct minut, zatímco on si odskočí domů na šálek kávy. A pak tam zůstal s Wilsonem sám až do rána.

Asi ve tři hodiny se Wilsonovo nesrozumitelné mumlání změnilo – uklidnil se a začal mluvit o žlutém voze. Oznámil, že ví, jak přijít na to, komu to žluté auto patří, a potom vybreptl, že před několika měsíci přijela jeho žena z města s podlitým obličejem a oteklým nosem.

Ale když se uslyšel, co říká, zalekl se a začal zase naříkavým hlasem volat „Můj ty bože!“. Michaelis se neobratně pokusil přivést ho na jiné myšlenky.

„Jak dlouho jsi byl ženatej, Georgi? Počkej, snaž se chvilku klidně sedět a odpověz mi na otázku. Jak dlouho jsi byl ženatej?“

„Dvanáct let.“

„Měls děti? No tak, Georgi, seď klidně – na něco jsem se tě ptal. Měls děti?“

Tvrdí hnědí brouci pořád a pořád naráželi na mdlou žárovku, a kdykoliv Michaelis uslyšel, že se venku řítí po silnici auto, zdálo se mu, že to je auto, které tu před několika hodinami nezastavilo. Nechtělo se mu jít do správkárny, protože ponk byl potřísněn krví, jak na něm leželo mrtvé tělo; proto celý nesvůj přecházel po kanceláři – než se rozednilo, znal tam už každou maličkost – a občas si sedl vedle Wilsona a snažil se ho uklidnit.

„Zajdeš si občas někam do kostela, Georgi? Třeba i když jsi tam už dlouho nebyl? Moh bych tam třebas zatelefonovat, aby sem přišel kněz a pohovořil si s tebou, co říkáš?“

„Nepatřím k žádné církvi.“

„Nějakou víru bys měl mít, Georgi, když tě potrefí něco jako tohle. Někdy jsi přece do kostela chodit musel. Copak ses neženil v kostele? Poslyš, Georgi, poslouchej. Neženil ses v kostele?“

„To už je dávno.“

Námaha, již musel vynaložit, aby odpověděl, přerušila rytmus jeho kývání a na chvilku byl zticha. Potom se mu v pohaslých očích znovu objevil starý polovědoucí, polozmatený pohled.

„Podívej se tamhle do té zásuvky,“ řekl a ukázal na psací stůl.

„Do který zásuvky?“

„Tamhle do té – no, do té.“

Michaelis otevřel zásuvku, kterou měl nejblíž při ruce. Nic v ní nebylo, jenom malý přepychový kožený řemínek na psa, proplétaný stříbrem. Zřejmě byl nový.

„Tohle?“ ptal se a vytáhl to.

Wilson se na to upřeně zadíval a přikývl.

„To jsem našel včera odpoledne. Chtěla mi to nějak vysvětlovat, ale já věděl, že v tom něco neklape.“

„Chceš říct, že si to tvá žena koupila?“

„Měla to zabalené v hedvábném papíře na prádelníku.“

Michaelis v tom neviděl nic podivného a uvedl Wilsonovi spoustu důvodů, proč si jeho žena mohla koupit řemen na psa. Ale některá z těch vysvětlení slyšel Wilson zřejmě už předtím od Myrtle, protože začal znovu šeptem opakovat „Můj ty bože!“ – jeho utěšitel si proto několik vysvětlení nechal od cesty.

„Potom ji zabil,“ řekl Wilson. Najednou mu klesla spodní čelist.

„Kdo?“

„Já vím, jak na to přijdu, kdo to byl.“

„Jsi nemocný, Georgi,“ řekl mu přítel. „Dalo ti to do těla a ty nevíš, co říkáš. Měl by ses snažit sedět do rána v klidu.“

„Zavraždil ji.“

„Bylo to neštěstí, Georgi.“

Wilson zavrtěl hlavou. Oči se mu zúžily a ústa trošku roztáhla náznakem přezíravého „hm“.

„Já to vím,“ řekl rozhodně. „Já jsem takový důvěřivý hlupák a nikoho nepodezírám z žádné špatnosti, ale když na něco přijdu, tak to vím. Udělal to ten chlap v tom voze. Vyběhla ven, protože s ním chtěla mluvit, a on nezastavil.“

Michaelis to viděl také, ale nenapadlo mu, že by to mělo nějaký zvláštní význam. Věřil spíš, že paní Wilsonová utíkala od svého muže, než že chtěla zastavit nějaké zcela určité auto.

„Jak mohla něco takovýho udělat?“

„Tichá voda břehy mele,“ řekl Wilson, jako by to byla nějaká odpověď na tu otázku. „Á-á-á-ch.“

Začal se zase kývat, ale Michaelis stál a kroutil řemínkem v ruce.

„Nemáš třeba nějakýho přítele, kterýmu bych moh zavolat, Georgi?“

To byla skoro beznadějná naděje – věděl téměř určitě, že Wilson žádného přítele nemá; nebylo ho dost ani pro vlastní ženu. O chvíli nato uvítal změnu v pokoji, modré oživení u okna, a uvědomil si, že svítání už na sebe nedá dlouho čekat. Asi v pět hodin bylo už venku dost modro, aby se mohlo zhasnout.

Wilsonovy skelné oči se obrátily k hromadám popela, kde malé, šedivé mraky nabývaly fantastických tvarů a uháněly sem a tam ve slabém ranním vánku.

„Mluvil jsem s ní,“ zamumlal po dlouhém mlčení. „Řekl jsem jí, že mě obelhat může, ale nemůže obelhat Boha. Odvedl jsem ji k oknu“ – vstal s námahou a přešel k zadnímu oknu, opřel se o ně obličejem – „a řekl jsem, ‚Bůh ví, co jsi dělala, ví všechno, co jsi dělala. Mě obelhat můžeš, ale nemůžeš obelhat Boha!‘“

Michaelis stál za ním a lekl se, když zpozoroval, že se dívá na oči doktora T. J. Eckleburga, které se právě vynořily z rozpadající se noci, bledé a ohromné.

„Bůh vidí všechno,“ opakoval Wilson.

„To je reklama,“ ujišťoval ho Michaelis. Něco ho přinutilo, aby se obrátil od okna a díval se do pokoje. Ale Wilson tam stál dlouho, s obličejem přimáčknutým na okenní tabuli, a pokyvoval hlavou do šera.

K šesté hodině toho už měl Michaelis dost a s povděkem přijal hluk auta, které zastavilo venku. Byl to jeden z lidí, kteří tu s ním v noci bděli, a který slíbil, že se vrátí; uvařil tedy snídani pro tři, kterou pak on a ten druhý společně snědli. Wilson byl už klidnější a Michaelis se šel domů vyspat; když se za čtyři hodiny nato probudil a přispěchal zpátky do správkárny, byl už Wilson ten tam.

Dodatečně se zjistilo, že se vydal – celou cestu šel pěšky – k Port Rooseveltu a potom ke Gad’s Hillu, kde si koupil chlebíček, který nesnědl, a šálek kávy. Musel být unaven a šel pomalu, protože se do Gad’s Hillu dostal teprve k polednímu. Až potud nebylo obtížné zjistit, co dělal – našli se hoši, kteří viděli člověka, „který vypadal jako blázen“, a automobilisté, na které podivně zíral z okraje silnice. Potom na tři hodiny zmizel z dohledu. Na základě toho, co řekl Michaelisovi – že „ví, jak na to přijde, kdo to byl,“ – domnívala se policie, že celý ten čas strávil obcházením garáží a dotazováním po žlutém voze. Jenže zase nenašli ani jednoho garážmistra, který by ho viděl, a on snad měl nějaký snazší, jistější způsob, jak zjistit to, co chtěl vědět. Kolem půl třetí byl na Západním Vejci, kde se někoho vyptal na cestu ke Gatsbyho domu. Takže tou dobou znal už Gatsbyho jméno.

Ve dvě hodiny si Gatsby oblékl plavky a řekl sluhovi, že bude-li někdo telefonovat, má mu to jít sdělit k bazénu. Zastavil se v garáži pro nafukovací matraci, s níž se v létě bavili jeho hosté, a šofér mu ji pomohl napumpovat. Potom nařídil, že se s otevřeným autem nesmí za žádných okolností vyjet – což bylo divné, protože pravý přední blatník potřeboval opravu.

Gatsby si dal matraci na rameno a odešel k bazénu. Jednou se zastavil a trochu si ji nadhodil a šofér se ho zeptal, jestli nepotřebuje pomoci, ale on zavrtěl hlavou a za chvíli zmizel v žloutnoucím listí.

Žádný telefonní vzkaz nepřišel, ale sluha si odepřel obvyklé zdřímnutí a čekal u telefonu až do čtyř hodin – ještě dlouho poté, kdy už nebylo nikoho, komu by to měl jít sdělit, kdyby někdo volal. Mám dojem, že ani sám Gatsby nevěřil, že se telefon ozve, a snad mu to už bylo jedno. Jestli je tomu tak, musel asi cítit, že ten starý, hřejivý svět ztratil, že zaplatil vysokou cenu za to, že žil příliš dlouho s jediným snem. Musel se asi dívat na neznámou oblohu nahoře mezi děsivými listy a zachvět se, když shledal, jak groteskní věc je růže a jak hrubě vypadá sluneční světlo na sotva stvořené trávě. Nový svět, hmotný, aniž byl skutečný, kde ubohá strašidla, vdechující sny jako vzduch, přelétala bez cíle z místa na místo… jako ta popelavá fantastická postava, která se k němu blížila mezi beztvarými stromy.

Šofér – byl to jeden z Wolfsheimových chráněnců – uslyšel výstřely – později dokázal říct jen tolik, že je nepovažoval za nic důležitého. Jel jsem z nádraží přímo ke Gatsbyho domu a teprve to, jak jsem se úzkostlivě hnal po schodech nahoru, vůbec někoho v domě vyburcovalo. Ale já pevně věřím, že tehdy už to věděli. Neřekli jsme téměř ani slovo, a spěchali jsme – my čtyři, šofér, číšník, zahradník a já – dolů k bazénu.

Voda slabě, téměř neznatelně plynula, jak si čerstvý přítok z jednoho konce razil cestu k výtoku na druhé straně. Na slabě zčeřené hladině, po níž ubíhaly sotva stíny vln, se po bazénu sem tam točila obtěžkaná matrace. Lehounký závan větru, jenž stěží čeřil povrch, stačil, aby porušil její náhodnou dráhu s náhodným břemenem. Když se dotkla chomáče listí, pomalu se otočila a jako nožka kružítka za sebou nechala ve vodě stopu: tenký červený kroužek.

Teprve když jsme se vydali s Gatsbym k domu, uviděl zahradník Wilsonovo mrtvé tělo o kousek dál v trávě a krvavá historie byla úplná.