Miláček

Ještě před půlnocí postavili kanálníci na šarši. Tedy celkem šest králů a šestatřicet kokilen. Pracovali mlčky, soustředěně, protože kudy teče žhavá ocel, všechny ty cesty musejí být ze šamotových trubek nebo důkladně vymazané grafitem. Když pak nasadili na kokilny klobouky a připravili dřevěné uhlí, předák rozhodl:

„Tak, kluci, vorazíme si, ju?“ A přeběhl po pružném prkně přes kanál.

Na druhé straně si vzpomněl: „Hansi, kdo myslíš, že za tebe bude uklízet ty antikorový svině?“

Řekl a ukázal na ztuhlé kusy rozlité ocele, ztuhlé cákance plné podivných tvarů.

„Já,“ ukázal na sebe Jenda a hned se bránil, „ale od začátku šichty nebyl volnej granik. Hele, granikářka na dvacítce není!“

„Tak sis měl na ty svině zajet šnoblem,“ řekl předák a ukázal ke stropu ocelárny, kde visel jeřáb se zobanem.

„Vám se to řekne, šnoblem, ale šnobl vozil krále.“

„Tak jsi měl na něj počkat!“

„Počkat…, ale pak šnoblem dávali do štosu žíznivý roxory…, a teďka, slyšíte?“ zalomil Jenda vztyčený prst tím směrem, odkud zazníval zvon, „slyšíte! Eska zvoní na probu, tak zase nebude granik volnej!“

„To tě ale nezachránilo,“ pravil předák a žertem pleskl Jendu po tváři.

Pak usedli stranou, hned za hromadu zvolna chladnoucích ingotů, předák obrátil prázdnou bednu od chrómu, posadil se na ni a poručil: „Tak, Kudlo, dáme se do toho?“ Kudla se usmál: „Dáme!“

A všichni šilhali nahoru, kde se jeřábník vykláněl z jeřábu, otáčel všemi kontroléry a stroj současně ujížděl, zdvíhal nahoru plnou kocábku vápna a přitom ještě unášel ten vůz s vápnem k boku ocelárny.

„To je proti předpisům!“ řekl Jenda.

„Františku pitomej,“ odpověděl shovívavě předák, „když dá granikář na předpisy, pojede vocelárna na čtyřicet procent, Františku pitomej.“

A jeřáb duněl ocelárnou, bílá kocábka s vápnem se snášela u elektrické pece, nahoře na martinkách byly odsunuté dveře a tím ohromným obdélníkem bylo vidět hvězdné nebe. Vzduch umazaný o chladnou noc se táhl až sem a Jenda stál a upřeně se díval na ty hvězdy.

Pak ale otevřeli fiatku a lopaty rytmicky házely do tavby drcený nikl, který se v lázni okamžitě tavil a na povrchu tvořil ohromné zrcadlo, které vrhalo ocelárnou zrovna tak ohromné reflexy a oslňo­valo oči. Tavič stál opodál elektrické pece a díval se do vroucí ocele skrz fialovou tabulku skla.

Jenda stáhl aktovky, které musel věšet na dráty, protože v ocelárně je hodně krys.

„Já za to nic nedám,“ řekl Kudla, když vyndal z aktovky do zástěry zabalené nůžky a mašinku, „že ty potvory se jednou spustějí od stropu i po tom drátě!“

„Kudlo,“ připomněl předák, „jak povídám, vostříháte mě tak, abych vypadal jako nevostříhanej. Mě pak zebe hlava!“

„To víte, uděláme jen takovou američku,“ řekl Kudla a položil mašinku na plechový soudek od vanadia. A když viděl, že Jenda usedá na bedýnku, zezadu vzal mu tu bedničku pod zadkem. A Jenda se svalil i s mazanými chleby do prachu.

„Hlavně to vezmeme po stranách,“ řekl jakoby nic Kudla a pokračoval: „Říkal mi švára, jak na starý Poldovce chytili do pasti krysu, polili ji benzinem, zapálili a pustili z pasti. A ta krysa běžela přes celej platon jak rachejtle!“

„Kudlo, jen mi to moc neberte u uší,“ lekal se předák.

„Já vím, přeci nebudete nosit havla jako tady ten eman, ne?“ ukázal Kudla na Jendu, který si okrajoval umazané chleby.

„Každej ať se stříhá, kde chce a jak chce,“ rozkřikl se Jenda, „ale já se dávám stříhat jedině v Kadeřnictví mladých a tam stříhá Francouz Theodor Olivieri, ale to vám je sekáč. Zeptejte se, koho chcete, každej vám řekne, jakej to je štráfek. Ouzký nohavičky, kabátek střiženej do flašky a v neděli odpoledne nosí tááákovejhle klobouk, tááákovýhohle štetsona,“ pověděl nadšeně Jenda a prstem ukázal kolem hlavy.

„Jakýho?“ optal se Kudla a přestal stříhat.

„Takovýhohle,“ ukázal Jenda znovu, „ale s vámi by vůbec Theo­dor nemluvil, to jenom mně udělá fazonku, jakou já chci. Vlnky, nebo ofinu? A nakonec se zeptá, je libo kolínskou, nebo fialkovou?“ A Jenda sundal čepici, sklonil hlavu, jak nejvíc mohl, a ukazoval, jak krásné má vlnky, které mu udělal Theodor Olivieri v Kadeřnictví mladých…, a jenom jemu. Kudla toho využil a sfoukl z mašinky ty jemně nasečené vlasy na Jendův mazaný chleba.

„Krásné vlasy,“ poznamenal.

„Kudlo,“ plašil se předák a vymotal ruku ze zástěry, „pro smilování, moc mi to neberte, už cejtím průvan!“

„Já vím, ale fazonka musí bejt,“ konejšil Kudla, a když se podíval na zem a uviděl tam samé otisky krysích tlapiček, podobných mrňavým liliím, řekl: „Ale já když jsem dělal na martinkách, chytil jsem taky jednou krysu do pasti. Dal jsem ji do muldy a jeřábník s ní zajel až k samé peci. Bylo zrovna po odpichu, zvedl jsem dvířka pasti… a krysa, když viděla na druhý straně peci otvor, proběhla celou žhavou nístějí! Celou pecí! Oběhli jsme… a tam ležela krysa už mrtvá, docela jí uhořely nohy, ale že měla potvora šanci, tak šla!“

Kanálníci se odmlčeli a nůžky pracovaly.

„Proletěl andělíček,“ řekl Jenda.

„Co?“

„To se tak říká, když lidi sedějí a nevědí, o čem mluvit, najednou… Proletěl andělíček!“ vysvětloval Jenda.

Kdosi ukrytý v tmách zakřičel: „Na fanách není bláto!“

„Hansi, tak jakpak proháníte ženský?“ optal se předák.

Jenda, jako by čekal jen na tuhle otázku, odpověděl: „Tak tuhle neděli jsem seděl ve Sportce u barovýho pultu, nohu přes nohu, aby bylo vidět proužkovaný ponožky a malý botičky, já vám mám malou nohu, podívejte se!“ řekl a nastavil botku, aby viděli.

„Ukaž…!“ prosil Kudla, a když ji Jeníček znovu nastavil, Kudla se mu na ni parádně vyplil.

„Nechte si to!“ zlobil se Jenda, „žárlíte, třicet osm! A vedle mě si sedla sekanda, povídám jí, slečno, mohu vás pozvat na skleničku, co ráda pijete? A vona si poručila rum. Ťukli jsme si, já s minerálkou, protože jsem abstinent, ona mě znalecky přejela očima, a když jsem se jí podíval za vejstřih, povídám, slečno, vy máte ale pěkný plíce. A ona mi řekla, hodně vás bolí hlava? A já jsem řekl, že někdy tak, až mi v ní jezději rychlíky. A vona pravila, abych si lil do ucha vopičí kapky a s tou hlavou si pak důkladně zatřepal, jak se sidolem. Ohromný dojetí jsem měl z tý slečny!“ kývl si Jeníček.

„Jen jestli nekecáš,“ řekl předák.

„To tedy nekecá,“ rozkohoutil se Kudla, „to je celá tahle generace, samý dojetí! Ten můj sráč taky. Přijde domů ze šichty a vykládá mi nadšeně, táto, tak jsme v kovárně naštelovali buchar akorát tak, aby se mi zastavil dva milimetry od nosu. Povídám, ty sráči, snad sis tam nelehl! I lehl, táto, ale to byla fofrovačka, zatemnil se mi celej svět, když mi to žihlo ty dva milimetry od nosu. Povídám, a proč sis tam lehal, řekni, proč? Jednak, táto, jednak věřím mašinám…, ale hlavně jsem měl prima dojetí. A holky na mě teď koukají docela jináč!“ Kudla zahrozil nůžkama a volal, „já bych vám, sráči, dal dojetí!“

Tu chvíli odpíchli martinku, šestku, helfr rychle odtahával tyč a rýnou bouřlivě se řinula ocel a pleskala do zahřáté fany, jiskerky prskaly jak hořící zrní, vrchní mistr, ozářený jak ďábel, stál na platoně, jednou rukou ukazoval, aby jeřáb popojel, druhou rukou držel fialové sklo před očima, aby nakonec dal znamení, a helfr vhodil do pánve lopatu silicia… a z pánve nejdřív vyšlehl skořicový dým a pak oslnivé světlo, podobné pyrotechnické slavnosti. A jeřábník, pod kterým visela ta pánev, s rukama na kontrolérech tajil dech, aby co nejmíň vdechoval ty jedovaté a krásné páry.

„Kudlo, já jsem vystříhanej jako prajs!“ ohmatával si hlavu předák.

„To se vám jen zdá, škoda že nemám zrcadlo! Ale Hansi, pohni se a skoč mi pro trošku vody,“ poručil Kudla a podal Jendovi skleničku od hořčice a přitom mu šlápl na nohu.

„Vyholíme kotletky…,“ řekl tiše.

A když se Jenda vrátil, Kudla si navlhčil prst, objížděl kolem uší předáka a vykládal mu: „Dojetí… dojetí! Já jsem byl taky samý dojetí. Nebejvali jsme lepší… Ale copak se jen hejbáte? Mohl bych říznout do ouška!“ polekal se.

„Kruci, Kudlo, nevzal jste mi ty kotletky celý?“

„Ne…, jen trošku, byl byste jak notář…, a ještě vyholíme krček!“ řekl Kudla, a když se otočil, schválně klopýtl a polil Jendu. „Nemůžeš si, pazoure, sednout jinam?“

„To nic, to nic,“ omlouval se Jenda a díval se dál otevřenými vraty na hvězdy.

„Tak já ti to odpouštím… A dáme pomádu, nebo jen vodičku? Vodičku, dobře. Ale náš parťák byl nějakej pan Šerner. Ten vozil s sebou lejstra, a v márnici, když jsme do ní zacouvali, pan Šerner prohlížel ceduličky, na kterých bylo napsáno, jak se kdo jmenuje, a ty ceduličky byly přivázány každýmu mrtvýmu strunkou k palci, aby se to nespletlo. To samý máte i v porodnici, děti mají taky ceduličky, aby se nezvexlovaly… Ale pan Šerner bral ty cedulky a odškrtával je v lejstrech. A šofér povídá, pane Šerner, támhle je ještě jeden na pitevním stole. A pan Šerner vzal ceduličku přivázanou strunkou k palci… a teď ten mrtvej se posadil, zasalutoval… a zase si lehl. A pan Šerner, jak už odškrtal za svůj život desetitisíce mrtvejch, vyskočil jak pérák, rozšlápl víko rakve, povalil mě a pak zdálky se díval… A šofér se smál a říkal, pane Šernere, podívejte se! A tahal za provázky a mrtvej se znovu posadil a salutoval. Tuhle vodičku, tu mám ještě od Procházky, Prague,“ řekl Kudla a zeptal se důvěrně, „uděláme pěšinku jako Fairbanks?“

„Jako Fairbanks,“ kývl předák.

A Kudla odvázal zástěru a všecko z ní vypráskal do očí Jendovi, který s rukama pod kolenem se díval na druhou stěnu ocelárny, tam mezi martinské pece, kde odsunutá vrata rámovala modrou mapu hvězd.

„To, Hansi, nic, to nic,“ sípal Kudla, a když se ječivým smíchem vydováděl, pravil, „tohle vůbec nic není. Ale člověk si tak dlouho dělá legraci, až se potká s pravým osuďákem.“

„S kým?“ přestal si mnout oči Jenda a vzhlídl.

„S osuďákem,“ řekl Kudla a cvrnkl Jendu do nosu.

Předák si prstem objížděl za límcem košile, pak i sahal na týl lebky.

„S osuďákem?“ vyvalil oči Jenda.

„S osuďákem. Tak hele, matlafousku, ve Strašnicích v krematoriu jsem měl kamaráda, se kterým jsme se měli rádi, a ten se jmenoval Olda Tůma. Pěstovali jsme spolu rybičky a dafnie. Jednou byl nemocnej von a já taky. A když jsem se pozdravil, šel jsem do krematoria, sejdu dolů, skrz strop slyším, jak zpívají sborem… Čechy krásné, Čechy mé… a dolů jde rakev. Povídám mistrovi, mistře, kdepak je Olda Tůma dneska? Ale mistr nejdřív vzal tu rakev do klepet, a než ji na sáních zastrčil do žáru, ukázal na tu rakev a řekl… Olda Tůma je dneska tady…! a já už jsem to hnal, zastavil jsem se až na Floře…, ale to nemuselo bejt…,“ zašeptal Kudla, když cítil, jak mu předák do kapsy strčil nějaké mince.

Pak uložil mašinku a nůžky a hřeben do zástěry potištěné saxofony a harmoničkami, vytáhl kousek chleba… a aktovku vytáhl na drát.

A loudali se ke kanálu. Na druhém konci pracovala druhá parta, háčkama sundávali z ingotů klobouky. Jeřáb se vždycky snesl, až háčky zazvonily o ocel, pak kdosi rychle přiskočil k růžové oceli a s tváří odvrácenou, avšak se šilhajícíma očima rychle zapnul háčky za ucha klobouku… a rychle odstřelil. A jeřáb zabral, vytrhl klobouk a už jej unášel…, jen šedivý kruh se nesl přítmím nad kanálem… jak bublina, jak kroužek kouře…, až zmizel…

„Tak, klucí,“ rozhodl předák, když si nasadil čepici, „hned pod osmičkou si připravíme kanál na šarši, nejdřív ale vyndáme svině a kořeny. A když bude nějaká ta svině těžká, ty, Hansi, půjdeš dozadu za esku, přineseš obruče ze soudků od manganu, vždy jednu obruč na jeden konec svině, druhou obruč na druhej konec svině… a granik vám to vytáhne háčkama, ju?“

A po žebříku sestoupili do kanálu.

Jenda vzal krumpáče a lopaty, které měl zastrčené za šedesátimetrákovým roxorem, ingotem, který tarasil kanál. Než začali pracovat, počkali, přitiskli se ke zdi kanálu, nad nimi licí jeřáb vezl plný kalich strusky. A nad tou žhavou struskou jak polární záře svítila ta šlaka plná fosforu a jedovatých škvár…, a asi že vozy dosud nepřijely z haldy, jeřábník postavil ten kalich nad kanál tak, že jej opřel o konstrukci martinské pece. Předák si plivl do dlaní a: „Hansi, jak hodně tancujete?“

„To mě máte vidět! U Modrý hvězdy jsem s jednou tesal figury a tak se mi to líbilo, že jsem šel za svou tanečnicí i na toaletu. Jenomže jejímu šamstříkovi se to nelíbilo, a tak mi dal facku.“

„Jsou lidi nervózní, nezdá se vám?“ nastražil uši předák.

„A jak!“ kápl si do noty Jenda, „hrozně. Byl jsem si koupit v Praze gramofonový desky se souborem pana Kučery a pak jsem se stavil na pošumavském věnečku. Hudba příjemně cucala mosaz, jdu k hezký slečně, ukloním se a povídám, slečno, smím prosit? A tomu jejímu říkám podle předpisu, kamaráde, dovolíš? A on na mě táákhle, odval se, balvane! Povídám, cos to řekl? A on zase, odval se, balvane! Uklonil jsem se slečně a řekl, promiňte, dámo, ale tomu vašemu pánovi budu muset dát pár facek! A tak jsme šli na chodbu a on mi ji ubalil, až jsem se svalil, tak jsem se zvrhl, že kdybych měl s sebou pana Kučeru, jistě bych tu jeho skupinu roztřískal na deskách. Ale to byl chlap, co mi ji dal,“ radoval se Jenda a teď přestal pracovat, utřel si pot a ukázal: „Takovýhle svaly měl!“ a nedovřenou dlaní na druhém rameni ukázal, jak obrovské bicepsy měl ten pán na pošumavském věnečku.

„Jaký že měl svaly?“ optal se znovu Kudla.

„Takovýhle,“ řekl Jenda a ukázal nadšeně, „a to se stalo mně, kterýmu když přijdu do Liďáku, tak hned mi Sylvians vyhrávají a nejlepší bubeník Jarda Votava s takovou radostí tluče šlágverk, až paličky lítají mezi obecenstvo!“ jásal Jenda.

A nad nimi, opřen zády o zábradlí, vrchní mistr hulákal kamsi ven otevřenými vraty: „Že jste nedali na šarži rohajz!“

Nejasná postava stála ve vratech, za ní se třpytily hvězdy a ta postava křičela: „Rohajz nebyl!“

Vrchní mistr hrozil pěstí: „Tak jste tam, ksakru, něco museli dát, ne?“

A postava řvala:

„Dali jsme tam kokilny!“

Vrchní mistr chraptěl:

„Kokilny! Kokilny jsou vyžilý. Ty kokilny!“

Jenda se díval z kanálu nahoru, přestal pracovat, to vždycky když někdo křičel, Jenda si myslil, že to zavinil on.

Předák řekl: „Hansi, to chce klid…, ale jestlipak jste byl v neděli taky na fotbale?“

„Byl, to vám byl krásnej zápas,“ hovořil Jenda, „ve druhý půli leželi na panu Majerovi tři Tepličáci, ale pan Fous a pan Linhart ty Teplice tak brousili, že Tepličáci nakonec chtěli zmlátit soudce. A tak pana Kokštejna a pana Braganiolu odnesli ze hřiště. Ale jináč to byl krásnej zápas. Pan Kuchler má ještě dneska tááákovýhle voko,“ řekl Jenda a celou pěst stulil do oční dutiny.

„Jaký že měl voko?“ pokoušel znovu Kudla.

„Tááákovýhle,“ ukazoval Jenda důvěřivě, „a než zmasily Teplice pana Kokštejna, tak on sám, osobně, jim dal dva flastry. A ten druhej gól, co dal, to byl gól, kvůli kterýmu je brankář nadosmrti trudnomyslnej. To byly ledvinky, milospaní!“ mlaskl si Jenda a vytáhl z kapsy křídu, „jen se podívejte, tady vám to nakreslím na stěnu. Tak tady ten křížek, to je teplickej bek, tohle kolečko je pan Kokštejn, tyhle křížky za ním jsou tepličácký halvové. A tadyhle je branka. Co myslíte, že udělal pan Kokštejn?“

„No, co udělal…,“ povzbuzoval Kudla.

„To jsem mohl vědět. Tak jak maluju, pan Kokštejn dostal balon, otočil se na kapesníku kolem halva, pak se ofoukl kolem beka a z malýho vápna nezadržitelně zastrčil balon pod futro! To byl první gól!“ Jenda nadšeně čáral a pokračoval, „a teď přijde ta pochoutka, ten druhej flastr. Podívejte se, tohle, jak maluju, je brána, tady jsou teplický beci, tady pan Kokštejn, kterej dělal, jako že chce přihrát…, ale najednou se prosmýkl mezi bekama a dostává se samotinký před brankáře. Co myslíte, že pan Kokštejn udělal?“

„Frk mu ho tam děsnou drbou!“ řekl Kudla.

„Kdepák, žádná drba…, žádná…,“ šeptal Jenda a potřásal v hlavě ten drahocenný obraz, o kterém se teď rozhovořil, „a tady máte celou bránu, celou branku vám nakreslím,“ řekl a přes stěnu namaloval tyče a břevno, „a teplickej brankář čekal mordu, udělal robinsonádu, ale vidíte, jak vám to kreslím, pan Kokštejn se vyhnul i jemu…, ale i to mu bylo málo! Stáhl něžně balon…,“ a Jenda nártem stáhl neviditelný, pro něj tolik viditelný míč, a když padal na dně kanálu na záda, volal v tom kotrmelci, „a takhle, nůžkama, jak slavnej Pepan Košťálek, taky Kladeňák, vestrkal ten balon pod vingl. Artistická ústředna by z toho měla radost!“

Jenda dopadl na záda, střihl botkama a nasypal si do nadšených očí grafit a písek. Pak vstal, oprašoval se a provinile se usmíval.

„Tak, ty artistická ústředno,“ řekl Kudla, a když přišel těsně k Jendovi, vzal jej za kšilt a narazil mu čepici až po bradu, „tak alou za esku pro obruče, vyvezeme granikem ty svině!“

Jenda se vyprostil z pevné čapky, ohmatal si vlnky, a když si pečlivě nasadil čepici, zaprosil:

„Já nevím, kde ty vobruče jsou, pane Kudla, šel byste pro ně sám, byl byste tý lásky?“

„Jak že se jmenuju?“ řekl hrozivě Kudla.

„Pan Šimůnek…, tak pane Šimůnek…“

„Tak… a pamatovat! Vyčisti to a já jdu pro ty vobruče,“ poroučel Kudla.

„A já si skočím na pivo, pak se podívám, šestka už asi bude čistá, budeme odvážet ingoty. Jendo, pořádně to tady vyramuj, ju?“ řekl předák a držel se žebříku. Pak zvolna vystupoval a Kudla za ním. Jenda uctivě držel ten žebřík a Kudla, když to viděl, oškrabal si podrážky o šprycl a Jenda vyprskával znovu písek a grafit. Když si vymnul oči, sundal si kabát a čepici, hladil si a kochal se krásnými vlnkami v prstech, pak se díval na strop ocelárny, na konstrukci, která se rozvírala jak křídla netopýra, pak tavič volal z platonu přes celou halu: „Vodáci, sakra, vodáci, vosmičce tečou kalhoty!“

A Jenda vystoupil na žebřík, a když se díval, kdo to volá, viděl, že vrata jsou opět celá odsunutá a na modrém nebi se třesou hvězdy.

Vylezl po žebříku, pak se loudal podle kanálu, chvíli se díval, jak na ingotech hoří modrounké dřevěné uhlí, tak krásně jak plynový vařič, pak šel dozadu za pece, kde seděl kdosi v portále martinky s hlavou v dlaních a dřímal.

A Jenda otevřel vrátka a vyšel na kolejiště, natahoval chladný noční vzduch a s hlavou zvrácenou se díval na nebe obsypané hvězdami.

Tu chvíli se ten kalich opřený o konstrukci martinky číslo osm zvrhl a všechna ta žhavá struska se vylila do kanálu.

Ocelárnou se rozlilo růžové světlo a dole v kanálu plamínky olízly kabát a čepici.

Kudla, který se vracel od esky s náručí obručí, když to uviděl, zůstal stát, pak odhodil obruče a běžel, klopýtl o svini, svalil se, ale pak se zvedl a celý od grafitu černý utíkal ke kanálu a křičel: „Lidičky, lidičky, honem sem!“

A strhl si kabát, zakryl si tvář a po čtyřech se připlížil k hloubi kanálu a volal dolů:

„Jeníčku, Jeníčku!“

Přiběhl z kantýny předák, taky si zabalil hlavu do kabátu, ale když chtěl sestoupit do kanálu, žebřík, který zespoda hořel, se zvolna zasouval jak do hluboké vody.

„Možná že se Jeníček dostal přes roxor!“ zvolal a běžel podle kanálu, pak se spustil dolů, ale když došel k tomu ohromnému ingotu, který tarasil napříč kanál, nikdo tam nebyl, jen struska se zvolna valila po zemi.

Podali mu ruce a vytáhli ho.

„Náš Jeníček to dostal,“ odplivl si předák, když se seběhli dělníci a stáli s otázkou ve tvářích.

„Pitomci, jak jste mohli postavit ten kalich na lano?“ křičel vrchní mistr, „na lano!“ třásl rukama.

Tu zezadu, pod sedmou martinkou se vracel Jenda, a když viděl tu zář a ten sběh lidí, zastavil se a lekl se.

Předák, který jej uviděl první, řekl něžně:

„Jeníčku…“

A zvony na pecích různými hlasy zvonily na poplach, že se stalo neštěstí.

Kudla se otočil a zachraptal: „Jeníčku, ty jsi na světě…? Kde jsi byl?“

Vrchní mistr si oddychl a řekl:

„Jendo, Jendo, tys nám dal! Vidíš, jdou si pro tebe saniteráci… Vraťte se! Nic se nestalo!“ volal mistr a saniteráci se obrátili a s nosítky packali nazpátek.

Ale fanáci, dělníci ze štoplí, i ti, co přišli od elektrických pecí, koukali se do kanálu, kde tichounce praskaly ohořelé násady od lopat… a černý škraloup s modrým plamínkem uprostřed. Pak se dívali na Jendu, který ukázal do kanálu a řekl:

„Byl to pěknej kabát, škoda ho.“

Předák se vysmrkal a:

„No ju, ale my myslili, žes ho měl na sobě.“

„Tak vy jste si myslili, že jsem tam zvostal?“ ukázal na tu ztuhlou růžovou povodeň.

Kudla zvedl ruce ke stropu: „Kluku pitomá, proč myslíš, že sem běželi s nosítkama? Proč zvonili na pecích?“

„Kvůli mně?“ ukázal na sebe Jenda.

„A kvůli komu myslíš, no?“ optal se vrchní mistr.

A Jenda se rozhlížel, díval se do očí chlapů, všechny oči se na něj dívaly… a Jenda s úžasem viděl, že něco znamená, že on, Jenda, něčím na týhle ocelárně je.

„To vy byste pro mě brečeli? Kdybych tam zvostal?“ optal se nedůvěřivě a zase se rozhlížel po očích.

„A jak,“ řekl Kudla.

„Ale proč?“

„Protože, ty kluku pitomá, by se nám po tobě stejskalo, to přeci každej tady ví, že s tebou je legrace, no,“ řekl Kudla.

„Tak vy mě máte vopravdu rádi?“ zvolal Jenda. „Pánové, to tedy musíte všichni přijít k nám. Voslavíme to. U nás je to pořád jako v Mladý frontě, na každým stole se píše staska, ale dáme stoly dohromady a já vám budu hrát pana Kučeru na deskách, jak se skupinou zpívá Lacrimas negro… a Para vigo me voy. Já budu pít minerálku a vy kořalku…, udělám vám hostinu! Já myslel, že mě nemáte vůbec rádi…, pánovo, servitore Čuračenko!“ zasalutoval Jenda.

Kudla řekl:

„Dobře, ale Jeníčku, kdes byl?“

„Venku… byl jsem se podívat na hvězdy. Tááákhle veliký jsou hvězdy, jak pěsti!“ řekl Jenda a potřásl rukou.

„Jak veliký?“ optal se Kudla.

„Tak… Jak pěsti,“ ukázal Jenda.

A Kudla vzal svoji čepici a stáhl mu ji až pod bradu. Řekl:

„Já mu to jináč nemůžu ukázat, že ho mám rád, no…!“