Baron Prášil

Do práce jezdil Haňťa brzo. V tramvaji si sedl, vytáhl z aktovky Herald Tribune a dělal, že pročítá se zájmem úvodník.

Pak zvolal: „Ty kapitalisti si stejné koledujou! Já bych jim dal politiku síly!“

Ale lidi se dívali jinam. To ale Haňťa už rozevřel Frankfurter Allgemeine, chvíli si v ní jako by četl a pak komentoval. „Páni zlatý! Když to čtu, tak mi dělají nervy tááákhle! Kdo vlastně tu válku vyhrál a kdo prohrál?“

A rozesmál se: „Podržte mě! Konrád Adenauer mluví o obraně západní kultury! Na kolumbijský univerzitě. Rozumíte, lidičky! Na univerzitě. Škoda že nás tak není devadesát milionů.“

Rozkuckal se, ale když hledal pochopení v lidských očích kolem, viděl, že ty oči jím proplouvají, že se ty pohledy spojují až někde za ním, že lidi dělají, jako by tady ani nebyl, že se dívají skrz něj. A to dělalo Haňťovi dobře, měl rád ten pocit, kdy lidi na člověka žárlí, že něco umí. Proto složil ty spolkové noviny a s chutí roztáhl L’Humanité a zase žehnal tím velkým titulkem tramvaji, jenže ty zprávy se mu už vůbec nelíbily.

Pak složil noviny a zaslzel: „Kampak se poděla francouzská hrdost? Lidi dobrý! Speidel a von Manteufel s Guderianem, s tím starým draufgängrem…, mají porady v Paříži. Já z toho umřu!“

Zvolna skládal noviny, ty troje noviny, které našel ve starém papíru, noviny, z nichž rozuměl akorát jménům a příjmením, a vystoupil z tramvaje.

Hned za rohem vešel do mlékárny, kde každý den kupoval koč­kám mléko.

„Kolik to tam máte těch koček?“ optala se mlékařka.

„Kolik? To máte, paní, vidět, až teďka votevřu magacíny! Jak neuskočím, tak mě povalí to mračno kocourů. Ale víte to už?“

„Co?“

„Ohromnej požár v holešovickým přistavě, dneska v noci. Loď s obilím hoří a to hořící zrní stříká na všecky strany, takže hasiči už nehasejí tu loď, ale sousední čtvrti… Libeň a Bubny. Příšerný neštěstí!“

„To ještě tak scházelo!“ prolomila prsty mlékařka. „Ale kolik máte koček?“

„Holka, pardon, milostpaní…, málo. Teď, co nám šest kocourů zešílelo, jak se jim mrouskání vrazilo do hlavy, tak nám jich zůstalo jenom dvanáct. To je katastrofa, když do kocourů vletí mruk! To z toho lezou i po stropech.“

„Mruk?“

„Ano, sama víte, co to je za trápení ta touha, mrňoukání, ta ionto­foréza přírody a záliba zvířátek hrát si na tunýlky.“

„Co to je?“

„No, račte prominout…, i zvířátka si rádi hrají na tatínka a na maminku. A kocour, to je učiněný dynamo!“

„Dvanáct koček! A naše děti vám tam nosejí do sběru papír. To by tak ještě scházelo, aby ti kocouři zešíleli taky. To by pokousali celou ulici!“

„To by tedy pokousali.“

Haňťa šátral v aktovce a vytáhl italskou Unitu.

„Tak… tady to někde bylo v novinách… Ano, tady jsou povodně na Pádu… Tady monacký kníže si vzal tu americkou filmovou herku Grace Kellyovou…, pardon, herečku…, a tady je to! Ve Florencii se vztek­lá smečka koček a v Uficiích pokousaly ty kočky patnáct Němců, co tam byli v obrazárnách. I ty bedekry jim rozkousaly na maděru.“

„A to já tedy tak nenechám. Ještě dneska podám hlášku na rodičovský sdružení!“ řekla mlíkařka, hodila hlavou a dívala se teskně ven do ulice…

U pojišťovny čekal pokladník.

„Pane Haňťa, včera jsme k vám dali složenky.“

„Ano, ale co má být?“

„Co? My jsme se domnívali, že ty složenky, co jsme k vám dali, jsou propadlý. Ale zatím ty propadlý jsme si nechali v kanceláři.“

Pokladník ukázal na pojišťovnu: „A ty složenky, co platějí, ty jsme dali do sběru.“

„To nám nevadí…, papír jako papír!“ utěšoval Haňťa.

„Ale my si nerozumíme! Já jen jestli by to šlo ještě vyměnit?“

„To už sotva, už to je zabalený.“

„A kde jsou ty balíky?“

„To bych taky rád věděl. Už včera je odvezli autem do papírny.“

„A do který?“

„Podle toho, do kterýho auta jsme ty balíky dali. To už je se slo­ženkama ámen. To je lepší jít hledat živou vodu nebo tři zlatý vlasy Děda Vševěda.“

„Já si budu stěžovat.“

„To můžete, ale u nás se nikdy nic nenajde, když se to hledá. Ale jinak, jako překvapení, najdete všelijaký jiný věci. Takhle po revoluci balím ve sklepě někde na Letný, tahám vidlema třepení, najednou zaberu, a hoho! Hádejte, co tam bylo?“

„Složenky!“ zaradoval se pokladník.

„Kdepák! Holínky, holínky! Zaberu podruhý, a hele, mrtvej scharführer, ještě s revolverem v ruce. Šarfýra, kdysi klenot německejch pradlen, ozdoba říšských králíkáren…, a teď mrtvej. Povídám: ‚Co s ním?‘ Hodil jsem ho do vystlaný bedny, kolem něj a nahoru papír a ušlapal a utáhl jsem to tuplovanejma drátama… a ten šarfýra šel do papírny jako ty vaše složenky. Tam přestřihnou dráty a hoději to do stoupy, do kyselin. Možná že tenkrát si pár set lidí přečetlo Český slovo na německým národním socialistovi. To jsou případy, co?“

„No…,“ kýchl si pokladník.

„Je to pravda! Ale já jsem taky balíval pod Státní bankou. Tam, jak možná račte vědět, je taková místnost, do který stropem padají rozšrotovaný propadlý bankovky. A já tam balíval s maskou na obličeji, v mračnech milionů. Ty prachy tam padají od stropu, šrotovník do toho tak příjemné vrní…, no a tam mi to napadlo a taky jsem se pak zeptal hlavního pokladníka: ‚Nechyběl vám taky někdy v kase milion?‘ A víte, co mi řekl?“

„Ne…,“ ulekl se pokladník a srdce mu začalo bušit.

„Povídal: ‚Pane Haňťa, milionovou chybu najdu hned. Ale nedej pámbu, aby chybělo dvacet halířů, to někdy šest lidí hledá celej tejden.‘“

Pokladník pocítil mrazení v zádech a zase kýchl.

„Je to tak!“ řekl Haňťa. „Ale zajímavý, že každýmu se každou chvíli něco ztratí. U nás lidi omylem toho do papíru dali tolik, že kdyby se to všecko našlo, byl by z toho malej bazár. Rádio přinesly omylem děti, celý motor vybroušený ajrovky, boty, kabáty, desítky bilancí, bony na benzin i složenky. Ale nejslavnější bylo, když do sklepa omylem vysypali s papírem za půldruhýho milionu briliantů. Sedm detektivů probíralo papírek za papírkem. Devadesát metráků. Tejden to trvalo, ale nenašli nic.“

Pokladník zase kýchl, až si nafrkal do dlaní.

„Vy nemáte kapesník?“

„Ne, já jsem zapomněl…“

„Tak že jste to neřekl hned? Já vám jich zejtra, jako maličkou pozornost, přinesu celej tucet. To když se kasírovaly synagogy, tak jich k nám Němci přivezli deset metráků, těch jejich praporů, rouch a chůvek. Nejdřív jsme si to trhali na vonučky, ale pak jsme si to rozstříhali na kapesníky a ručníky. Já…,“ radoval se Haňťa, „já mám v almaře vejbavu pro dvě nevěsty. Jen z praporů mi ženuška ušila dva tucty trenýrek. A těch kapesníků! Do konce života! A ještě bych musel smrkat samou kyselinu sírovou. Pane, do těch se to smrká. Víte, co to je za pochoutku, když vás ty zlaté nitě šimrají v nose?“

Ale pokladník přemýšlel, co kdyby mu tak chybělo v kase těch dvacet halířů?

„Jsem nachlazen…,“ řekl.

„Tak že jste to neřekl hned? Dávejte dobrej pozor! Až přijdete z kanceláře domů, tak dáte do hrnka maličko vody a dolejete to hodně rumem. Pak to nakrásně svaříte, dáte do toho napřed samozřejmě hřebíček a pepř. A pak to s chutí vypijete, čtvrt hodinky počkáte, až ten nápoj dostane akceleraci, a pak ještě vypijete dvě deci žitný kořalky, protože žitná kořalka je na prsa. A potom vyjdete do krajiny…, to už se stmívá…, tam někde upadnete a usnete a k ránu, za rosy, je po rýmě. To je ta Kneippova metoda a ta je lepší než Priessnitzův obklad. Tak zejtra vám přinesu ty kapesníky!“ řekl Haňťa, podal pokladníkovi ruku a upřímně s ní zapumpoval…

Pokladník nahmatal kliku pojišťovny a tak si kýchl, že vletěl do foyeru.

Haňťa pak zahlídl, jak k nim do sběrny zahýbá zpocený člověk a tlačí před sebou káru. Pospíšil si a pomohl mu tlačit tu káru, která vypadala jako dělo.

„Ještě že mám tu káru,“ liboval si její majitel. Ale vezl docela malinký balíček.

Šéf vyšel z kanceláře a řekl: „Dejte to na váhu.“

„Máte líhu?“ optal se majitel a utíral se.

„Co to je… líha?“

„No líha…, jak se po ní stahujou sudy v pivovarech.“

„To nemáme.“

„Tak aspoň pajsr…?“

„Pajsr? Ten máme…, ale na co? Snad ne na tohle?“ zaječel šéf a už věděl, že bude mít po náladě celý den. Skočil a hodil ten balíček na váhu.

„Tak je toho pět kil.“

„No… to si nechám líbit!“ těšil se majitel káry.

„Co za to chcete? Peníze, nebo losy?“

„Losy. Ale jen ať nejdou moc za sebou.“

„Tady máte jeden!“

„Kdepák, ten já nechci! Smíchejte mi ho.“

„Tak tady máte jeden los a smíchejte si ho sám,“ řekl suše šéf.

„Měli byste tady mít papouška,“ prohodil snivě majitel káry a zastrčil si los do portmonky. Pak se snažil zabrat, ale nešlo to. Kára byla těžká a ze dvora to bylo trochu do kopce. Tak Haňťa z jedné strany, šéf z druhé, skoro v pokleku a s prsty za loukotě, museli zabrat a ještě si vykřiknout: „Hej rup!“ Pak teprve kára, která vypadala a jistě vážila jako dělo, se konečně pohnula.

„Kdybych tak vyhrál Spartaka!“ vydechl majitel káry.

„I kdepák! V tom už jezdí náš ředitel a všechny hlavní výhry jsou už rozebraný. Ty když vyhraješ, tak šálu, knížku, košili…, když!“ řekl Haňťa.

„Aspoň že mám tu káru,“ liboval si majitel, zalehl do řetězu a vytrapoval do Spálené ulice.

Když se Haňťa vrátil do dvora, řekl šéfovi. „Ten s tou károu…, to je příšerný! To je symbolickej vobraz mýho minulýho života!“

K deváté hodině přišel do dvora sběrny stařík, obešel skupinu klientů, kteří se tísnili kolem váhy, a postavil se doprostřed dvora. Prohlížel si nábožně všecky zdi a kouty a nakonec sundal i čepici jako v nějakém kostele.

„Co tady koukáte, jako byste spadl z višně?“ zdvihl se od práce Haňťa

„Víte…, já jsem tady byl zaměstnanej před třiceti léty, ale to tady ještě nebyl tenhle činžák. Tady, jak je ta váha,“ ukazoval stařík, „tady byla dřív pumpa a tady, jak je ten magacín, tady dřív bejvaly konírny. Já jsem tady byl kočí…“

„I prokristapána! Ty dobrej člověče! Hned mi podej ruku!“

Drželi se a chvíli se dívali jeden druhému do očí. Když se vynadívali, stařík ukazoval dál: „A tamhle, jak je ta kancelář, tam nebylo nic, tam byl kout a za ním, za ním byla pakrovna. Tady u těch voken stávaly žebříky, který vedly na hůry, protože tady byly seníky. Tam, jak je ta tma, tam bývala lavička, protože v ty místa nejvíc právalo slunce…“

„I ty můj dobrej člověče, tak ty máš rád zasypaný vzpomínky? To já tě vezmu, ale až přijde čas a já ti dám znamení… To já tě vezmu na Slapský jezero,“ přísahal Haňťa. „To si vyjedeme, ale jen my dva. Pojedem lodičkou po jezeru a najednou já řeknu: ‚Dost!‘ A teďka se budeme koukat jak z balonu dolů do vody, a kdyby byla voda průhledná, tak pod tou naší lodičkou by byla Holovoušť, moje rodná vesnička. A já bych ti ukazoval: ‚Tak támhle, jak plave ten kapr, tam jsem se narodil.‘“

Haňťa podřepl a ukazoval prstem do země. „Pokřtěnej jsem byl v támhletom kostele, jak si to tam velebně proplouvá sumec, a tam, jak teď candát honí rybičky, v tý věži vyzváněl zvon.“ Zaťukal na dlažbu: „A tady, jak se blejsknul cejn jak lopata, tam je hospoda bez střechy, hospoda, kde jsem se prával skrz holky…“

Slzy mu pokapaly hřbet ruky.

Stařík se vysmrkal a řekl: „Kamaráde, já teďka chodím po stopách svýho života, ale všude je to docela jinačí…, docela! Všude jen vzpomínka, taková vzpomínka, že mě to vzpomínání víc poráží, než když se to tenkrát stalo… Víš…,“ zadýchal se, „já bych tak teďka rád viděl všecky ty místa, kde jsem bejval mlád. Ale když já vždycky najdu tu svou minulost zbouranou, takže myslím, že jsem se zmejlil, že jsem někde jinde. Taky jsem se byl podívat na svoji rodnou vísku. Padesát let jsem tam nebyl v tý vesničce u Dubí u Kladna… A přijdu tam…, jdu cestou, a ta cesta místo ve vesnici končí u plotu. Koukám a vidím, že celou mou rodnou ves už dávno zasypali, zavezli a postavili na ni druhou Poldovskou ocelárnu… Ty aspoň, kamaráde, když vypustějí přehradu, můžeš se projít po návsi i rodným domkem, ale já už to mám zasypaný navždycky. Tak jsem se tam držel oběma rukama plotu jak Jéžíš na kříži a pak jsem se šel přihlásit na brigádu. Myslil jsem si, že kdybych se dal do party, která kope všelijaký potrubí, že jednou, možná…, bych krompáčem aspoň zavadil o kostelní věž. Ale oni mě nevzali, že jsem už starej parola. Už o mě lidi nestojejí.“

„Tak prodej svou kostru!“ řekl Haňťa.

„Cože?“

„Prodat svou kostru. V ústavech kupujou nastojato lidský kostry. A když jseš pak našponovanej, vodvezou si tě a potom tě dají do láku mezi jiný mrtvý. Ale teďka, zaživa, bys dostal pár tisíc a ještě se poměješ jako o zabijačce.“

„Voni by lidi ještě o člověka stáli?“

„A jak! Študenti by se na tobě pocvičili, potom by si tě vyvařili, vykostili, mosaznejma drátkama a štiftlíčkama by tě dali dohromady – parádního kostrouna, kostlivce.“

„Jé… a já bych to teďka tak potřeboval! Docela mě to vzpomínání porazilo! Já se ti, kamaráde, svěřím…,“ šeptal stařík, „vypli mi elektriku, že neplatím. Bytná mi vzala kamna, že neplatím. Všecko už jsem skoro prodal… Ale teď?“ okouzlil se staroch. „Vždyť já bych byl zapojenej! A na vědu!“

„Víš, ty kluku sakramentská,“ zaradoval se Haňťa, „co by to bylo za štěstí, kdybys stál třeba v muzeu? Anebo,“ sám se udivil, „nebo bys stál v kabinetě někde v gymnáziu, jednou za čas by tě donesli do třídy a pan profesor by ti ukazovátkem brnkal na kosti jak na citeru a vykládal žákům, jak se jmenujou všelijaký kosti. A o přestávce…“

Zamyslil se: „…a o přestávce… O přestávce by ti kluci dali do dásní cigaretu a ještě by si s tebou zatančili!“

„Ó dost! Dost! Tys mi dal ale tip! Motorek, kterej ve mně nastartoval… Já mám šanci!“ vykřikoval stařík.

Ale hned se zachmuřil.

„Jen… jen jestli mě vezmou… koupějí. Já tam jdu hned. Kde to je?“

„Na Albertově. Po Karláku dolů a tam se zeptej, kde kupujou kostry. Oni ti to třeba nedají hned. Tak přistup i na splátky.“

Stařík v slzách pak rychle odcházel průjezdem.

Mařenka, která balila papír a všechno to poslouchala, rozdrkotala se z toho: „Jéžíši…, vy chlapi, že vás to pořád baví! Teď zase si prodávat kostry! A já přijdu navečír domů a tam to budu mít znova. Doma mě zase chodějí utěšovat sousedi!“ naříkala a vystýlala přitom papírem bednu.

„Nějakej pan Ratig ke mně chodí, že prej mu to káže jeho křesťanská povinnost… utěšovat vdovu. A pak se mi tam rozvalí a začne se kroutit, aby si ho už vzal Pánbůh k sobě, cože si počne, jestli jeho žena, co ji má s nádorem v nemocnici, jestli jim tam zvostane pod nožem? Pak že on, pan Ratig, určitě skočí pod rychlík…“

Haňťa naslouchal, ale přitom ze staré bedny od piva vybíral dívčí románky.

„Vážně?“ řekl.

„No… a teďka já z vás tady umučená musím těšit toho souseda křesťana, že doktoři mají ne zlatý, ale diamantový ruce. Ale pan Ratig říká, že ne, že on to dobře ví, že zlatý ruce nemají, a že hned teď půjde a skočí pod rychlík. A najednou vyskočí a křičí: ‚Jéžíš!‘“

„Co se stalo?“ polekal se Haňťa.

„To pan Ratig tak včera večer vykřikl: ‚Jéžíš, kam dala ten briliantovej prsten?‘ A já s ním musím do jeho bytu a tam lízt po čtyřech a hledat ten prsten. To včera…, posloucháte mě?“

„No… to včera…,“ zalhal Haňťa.

„To včera, jak mě přišel utěšovat v tý mý vdovský samotě, přinesl s sebou revolver a že se u mě zastřelí. Když jsem mu uvařila tři turky, tak mi slíbil, že se sice zastřelí…, ale až doma. Takový já mám s váma, chlapi, trápení. Kam jdete?“

Haňťa strčil pod kabát dívčí románky a pověděl: „Musím jít koupit šéfovi do jedný kanystry benzin a do druhý petrolín. Povídal mi šéf, že už lidi na něj zase pokřikujou na ulici: ‚Tak kdypak k vám zase pojedou hasiči? Kdy budete zase dělat inventuru?‘“

„Chlapi, ještě že mám na Olšanech hrobku. To je moje krásná neděle. Jdu na hřbitov, stojím u svý hrobky a představuju si, jak spokojeně ležím dole…, žádný chlapi, žádnej papír, žádný křesťani. Už abych tam byla!“ zatoužila Mařenka.

Když Haňťa vešel do hospody, nepozdravil, ale položil dívčí románky na pult a rozhlídl se. Jeden host už zaplatil, a když odcházel, spokojeně vrněl, druhý bubnoval na cínový pult a zálibně sledoval, jak kelnerka proti světlu nalívala rum, a třetí host, když se vynadíval do plné skleničky, rychle hodil hlavou nazad a zvrátil ji do sebe.

Potom kelnerka shrábla dívčí románky a pod pultem si nedočkavě přečetla aspoň titulky. Zdvihla obličej a poprvé od rána se usmála.

„Tak co si dáme, milánku?“ řekla a nalila skleničku rumu. „Je to zamilovaný?“

„A jak!“ pověděl Haňťa.

„Četl jste to?“ zvídala.

„Ten Magdin osud jsem nečetl, ani ty Zlomený pouta, ale Baronova touha, to bude něco pro vaše srdéčko, dámo,“ řekl Haňťa a uklonil se.

„Já to nevydržím, já to do večera nevydržím,“ prohlásila kelnerka. „Vypravujte mi aspoň kousek.“

Haňťa jí vzduchem přiťukl a začal povídat ne tu Baronovu touhu, ale Počestnou dívčinu, kterou četl, když měl kopřivku: „V zámku byl úplný klid…, krásná, teplá noc. Vilma otevřela dveře vedoucí na terasu… ‚Pan baron!‘ vzkřikla zděšeně…“

„Milánku, já vám dám dneska oběd, ano?“

„Ano. Ale Vilma zvolala: ‚Zadržte, pane barone, tato slova se na vás nesluší, pomněte, že jste ženat a já jsem chudá dívčina!‘ Ale pan baron poklekl: ‚Vilmo, láska cti neubírá, naopak. Ty musíš, musíš být mou!‘“ „I pozdrav vás pámbů, pane rado! Tak co, ještě pořád?“ zvolal Haňťa na plešatého muže, který dopíjel velkou sklenici rumu, a dodal na vysvětlenou: „Lidičky, abyste věděli! My dva jsme uondali ten antabus…, že?“

Haňťa se díval nadšeně na plešatého muže, který se vůbec neradoval z tohohle setkání, a vysvětloval celému lokálu: „Já a tady rada…, my jsme polámali panu Myslivečkovi ten jeho podmíněnej reflex. Na všecky pacienty injekce platily, všichni zvraceli, jenom my dva ne. Já a pan rada. My dva jsme porazili vědu! To bylo vítězství ducha nad hmotou. Je to pravda?“

Ale rada se neradoval. Nejraději by byl prošel skrz zeď.

„Platím!“ řekl mrzutě.

„To byly dvě decičky rumu a dvě desítky, že?“ dorazila ho kelnerka.

„Mmm,“ zabručel, hodil na pult dvě desetikoruny a docela nešťastný z toho vítězství nad panem Myslivečkem vyšel na ulici.

„Jak to bylo dál?“ tetelila se kelnerka.

„Baronka je přistihla… ‚Vilmo, vy přijímáte za noci a v tomto úboru návštěvy ženatých mužů? A já vám tolik věřila!‘“ Haňťa si hrál s prázdnou skleničkou. Teprve když ji kelnerka dolila, dokončil barončinu řeč: „‚Tak pan baron je vaším miláčkem?‘“

„I ty kluku sakramentská!“ zvolal najednou, když zahlédl opilého hosta. „Víš, že vypadáš jako Edy Polo?“

„To je možný,“ řekl host, „ale sedni si ke mně a říkej mi Ďoďo. Já už v tom lítám od včerejška jak prápor. Já ti mám malér. Žena mě podvedla.“

„I prokristapána! To bych udělal doma tágvach. Jseš katolík?“

„Jsem.“

„Tak svoji ženu musíš nejdřív poučit. Že první na světě je Bůh a hned po něm manžel. Pak přijdou všichni věřící a nakonec klečí manželka… Chudinka a dobračka.“

„Právě takhle to je u nás. Co já bych za to dal, kdyby mi trochu lajdala! Ale ona sedí doma, háčkuje, a tak jedinej lotr jsem já,“ ukázal na sebe host a pokračoval: „S jakejma ideálama jsem šel do manželství. Ale s jakejma! Že tak za rok si žena najde šamstříka a já vyzuju jednu ručku, pak druhou a budu zase volnej jak ten pták, jak jsem bejval…“

„To je potom tedy neštěstí,“ uznal Haňťa a vrátil se k pultu, odkud kelnerka na něj kývala prstíkem.

„Jak to dopadlo?“ nastavila náušnici.

„Ten…?“ ukázal Haňťa na muže, který chtěl, aby mu říkal Ďoďo.

„Ten je vopilej jak kravskej vocas, ale jak to bylo dál s baronem?“

„To ne! To na mně nechtějte!“ zdvihl obé dlaně Haňťa. „To vám nemůžu vypravovat. Ještě byste si něco mohla udělat. Příšerný neštěstí.“

Nalívala do skleničky rum a žadonila: „Tak milánku, jen sem s tím! Já už ledacos zažila. Dva muže jsem pochovala.“

„To je hned vidět, že jste dáma,“ řekl Haňťa, držel skleničku a dráždil sám sebe tím, že se nenapil. „Řeknu vám jedno a pak už mlčím. V poslední kapitole zvolala baronka na umírající: ‚Vilmo, vy zapíráte! Vy jste se otrávila!‘ A Vilma řekla: ‚Paní baronko, jsem tolik šťastná.‘ Baronka hleděla do nebes a šeptala: ‚Ach Vilmo, vy duše veliká, teď chápu vaši oběť, kterou jste přinesla mému manželství…‘“

Kelnerka, která pochovala dva muže a už ledacos zažila, dívala se oknem ven a nebránila se slzám, které jí kapaly za zvarhanělou zástěrku. I Haňťa posmrkával.

„A za chvilku Vilma skonala a nad zámkem se rozhlaholil umíráček…,“ řekl, utřel si oči rukávem a dopil.

Muž, který už v tom, jak říkal, lítal od rána jako prápor, zajásal: „Ale lidi, jakýho já mám syna! Podívejte se na mě! Víte, jaká je to krása mít takovýho syna, jako mám já? Ten můj syn je dorosteneckej mistr v judo. Podívejte se, sakra, na mě! Jsem přece ještě Jura?“

Haňťa mu prohmatal svaly a uznal: „Pořád fošna.“

„No tak. A teďka si představte to štěstí!“ hulákal. „Takhle v neděli ráno vstáváme, já koukám, jak se můj syn meje. Lehká váha. A já vyskakuju a troštuju se: ‚Tak hele, synáčku, dneska si to rozdáme na revanš.‘ A syn tak hezky, po rakousku, mi řekne uctivě: ‚Jak, tatínku, myslíte, pojďte, zkuste to.‘ Vyká mi na důkaz úcty. No a já po něm hrábnu, ale on mě vždycky chytne tadyhle za košili a řízne se mnou o dlaždičky, až mi vyskakujou z hlavy hvězdičky jako v humoristickejch listech. Na můj svátek mi jako dáreček vykloubil ruku. Kamarádi! Manželství mi ztroskotalo, ale jediný štěstí mám, že se mi vyvedl syn.“

Haňťa postavil prázdnou skleničku a pošeptal kelnerce: „… pak v parku, pod pokojem sličné nebožky Vilmy třeskla rána…,“ a zadíval se na ni zkoumavě.

„Už dneska dost. To jste toho měl tak akorát,“ řekla kelnerka cize.

„To je moje řeč a já vždycky respektuju dámu. Ale mám tam v bedně ještě Zločin Hildy Hanikové, pak Román kurtizány, pak Sextánku… Ale co s tím, když to nikdo nechce?“

„Cože?“ nevěřila uším kelnerka.

„Vy byste měla zájem?“

„Jako byste to nevěděl. Hlavně tu Sextánku. Vždyť jsem v tom hrála divadlo. Já představovala tu Valáškovou, kamarádku Stáni… Měla jsem mariňáckou bundičku a ve vlasech mašli… Vy to neznáte? Tak já vám to budu vypravovat…“

„Až jindy, až jindy! Mě bolí noha,“ bránil se Haňťa. „A potom! Jsem v magacínech sám. Šéfa kopl kůň do hlavy při ranní vyjížďce. A pak, my tady dlouho nebudeme. Ještě tak čtrnáct dní a pak adié! Buďto z tý sběrny bude šantán, nebo se tam bude vykupovat zlomkový zlato. Ovšem pro vás, dámo, už odteďka schovávám na Vánoce ty pravý klenoty evropský tržnice… jako Poslední akord, Zaživa pohřbena, Utrpením ku štěstí… a podobně.“

„Milánku…,“ vydechla kelnerka a závdavkem nalila becherovku. „To vám udělá dobře.“

„Tak, dámo…,“ srazil Haňťa kramfleky, „na vaše zdraví!“

Šéf přehodil kliku váhy a řekl: „Tak co pěknýho hrajete?“

„Krásný film. Dobrý den, slone. Dva pytle papíru za jediný den. Ale kam se to hrabe na Moulin Rouge,“ mávla rukou uklízečka z biografu Metro, „to tedy byl překrásný film. Osm pytlů papírků za dva dny. Skoro ten samý úspěch jako Sedmý kříž. Ale příští týden dáváme něco ef ef!“

Posílala hubičky do skleněného stropu dvora. „Dáváme Hamleta a holky z Paříže říkaly, že je to zamilovaný kousek.“

„Tak je toho dvacet kil a vysypte to támhle rovnou do tý bedny…,“ pravil šéf a galantně táhl jeden pytel k bedně, kde šlapala Mařenka papír. „Já vím,“ poznamenal, „že vy znáte všechny ty filmy zpaměti, že?“

„Já? Vůbec ne!“

„Ani Moulin Rouge?“

„Ani Sedmý kříž. Já si podle obrázků udělám z toho román sama, víte, já jsem spíš pro divadlo. Ale vy se přijděte podívat. Podle obrázků to bude něco o moc velkým fešákovi, kterej je úplně podobnej jednomu študentovi, co se s ním udál ten příběh tragický lásky u nás na Jarově,“ řekla a vysypávala do bedýnky papírky z polárek a eskym, které Mařenka hned sešlapávala.

V té chvíli přišel do dvora Haňťa.

Šéf se podíval na hodinky, a když viděl, že ukazují tři čtvrti na deset, vytáhl obočí. „Tak je jedenáct hodin a ještě jsi toho dneska moc neudělal.“

„Bóže, do večera je času!“ ušklíbl se Haňťa. „Ale maličká otázka. Nevjelo sem do dvora takový velký auto?“

„Jaký auto?“ zděsil se šéf.

„No auto. Jak vidím, tak nevjelo. To já jsem jenom měl maličkej rozhovor s naší nadstavbou a asi z toho bude maličký překvapení!“

„Ježíšmarjá! Já se bojím těch tvých maličkých překvapení. Haňťo, co jsi zase kde kecal? Ty nás tady stejně všecky přivedeš do maléru. Jakej by tady mohl bejt klidnej život!“ třásl rukama šéf. „Pak mám v noci spát.“

„To už je tak moje…,“ zasnil se Haňťa. „Víte, já nemám ani ve fotbále rád šest nula ani pět jedna. To není žádný drámo: Já i ten vobyčejnej život musím zdramatizovat. Pro mě je sympatickej vejsledek šest pět… čtyři čtyři… Když zkrátka lepší mužstvo prohraje ten svůj existenční zápas, ve kterým neproměnilo dva pokutový kopy, třikrát nastřelilo břevno, dvakrát tyč a nakonec prohrálo vlastní brankou.“

„Tak ty takhle? Víš, že ty jseš nebezpečnej člověk?“

„To taky jsem!“ ukázal na sebe Haňťa a stříhal dráty, „ale obraťme list. Dámo, tak co dělá kino Metro? To budete hrát teďka kriminální případ, co?“ zasmál se. „Přijdu se tam podívat, aby se vám hejbal kšeft, a koupím si tři polárky… Oho! Víte, co to bude, až lord Olivier bude obcházet biograf s rozbitou hlavou v ruce? Víte, Mařenko, kdo to byl Hamlet?“

„Ne…,“ usmívala se Mařenka.

„To byl štráda chlap. Člověk, kterej bral všecko doopravdy. Rekordman, kterej nakonec psal svý vlastní krédo vlastní krví, zatímco mrtvola jeho slečinky plula proti proudu… Aha!“

„Ježíši, ty jsi zase pil. To bude ta práce dneska vypadat.“

„Pil… Já? A když, tak pouhá dezinfekce, hygiena, dědictví po antice…,“ prostomyslně se usmíval Haňťa.

„To budu mít noc,“ vydychl šéf a obrátil se k uklízečce z bia Metro: „Paní, pojďte! Já vám to napíšu…“ Vracel se k váze a přitom si brblal: „Co jsem komu udělal?“

Mařenka se dívala nenávistně na šéfa a tiše žalovala: „To je hrozný. Mně to tady připadá jako ve Snu noci svatojánské. A to mám, Haňťo, lyceum a bydlila jsem v jedenácti pokojích a měla jsem šoféra a kuchaře a služky a každý den se chodil zahradník ptát: ‚Milostpaní, jaký mám nařezat květiny?‘ Ale takhle na lidi? Vidíte sám, že ještě není deset, ale on křičí: ‚Už je jedenáct!‘ A to samý mi dělá v poledne, kašpar jeden!“ Zamračila se směrem k váze. „Mám jít na oběd a on kouká na hodiny, ty hodiny ukazujou půl jedný, ale on křičí: ‚Jděte na oběd. Už je čtvrt na dvě!‘ Tak letím do závodní kuchyně, abych dostala rychle jídlo, tak musím lhát, že jsem v jiným stavu. Naházím to do sebe, a když se vrátím, tak ten kašpar kouká na hodiny, ukazujou, že je jedna hodina, ale on křičí: ‚Kde jste byla? Už je čtvrt na tři, já nedostanu oběd!‘ Tak honem za něj vezmu váhu, on se ustrojí, pak kouká na hodiny, ty hodiny ukazujou čtvrt na dvě, ale on mi tvrdí do očí: ‚Tak je jedna hodina, já jsem tady natotata!‘ Když se vrátí, tak hodiny ukazujou půl třetí, ale on si mne ruce a pochvaluje si: ‚To jsem si pospíšil, je tři čtvrti na dvě!‘“ Sepjala ruce. „Bóže, já už jsem tady v očistci.“

„Ano, Mařenko,“ kývl Haňťa. „To se mnou chodil do školy kluk a jmenoval se Gangala. ‚Kolik je tři a tři?‘ optal se učitel. A Gangala řekl, že sedm. Tak dostal pár facek a znovu: ‚Kolik je tři a tři?‘ A zase… sedm. Tak celá třída se na jeho kalhotech vystřídala rákoskou… a: ‚Kolik je tři a tři?‘ A pořád… sedm. Gangala se tvářil tak jistě, že učitel odběhl do kabinetu a tam listoval v početnici. Celej rok tam pak odbíhal, už ani tý početnici nevěřil. A nakonec se z Gangaly a jednoduchýho sčítání zbláznil… I pozdrav tě pámbů, ty stará vykopávko!“ křikl na Toniho, bývalého vrchního z Prátru, který právě vjížděl do dvora s károu a vesele kynul zafačovanou rukou. A hned naházel pytle na váhu.

Šéf zarejpal do pytlů. „Ale pane Anton, ty pytle jsou mokrý!“

„Jen klid, šéfe, klid. To chce klid…,“ vrčel Toni. „Vždyť ty pytle jsou načichlý ranní mlhou.“

„Mlhou?“ zaječel šéf. „Tak pět kilo tý ranní mlhy půjde dolů.“ Rejpal se prstem dál v natrženém pytli. Něco vypadlo a zazvonilo.

„Podvód. Pane Anton, my tady nesbíráme kovy. To musíte na Rybníček!“

„Ale šéfe, to chce klid. To je přece jen víčko od Ovomaltine…“

„Já ale jsem člověk pod přísahou!“ udeřil se v prsa šéf.

„Tak ho vidíte, hysterku!“ odprskávala Mařenka. „Na chudýho člověka, to si votevírá hubu!“

Něco u váhy zase cinklo.

„Pane Anton, hned si to spakujte a sbohem! Já se přeci nenechám zavřít!“

„To je, šéfe, omyl…“

„Omyl neomyl… My tady nejsme žádný sociální ústav. My jsme národní podnik. Tak si ten váš šmejd odvezte někam na skládku ke svatýmu Vojtěchu.“

„Ale šéfe, pochopte to. Já jsem taky bejval někým jiným, ale zlumpačil jsem. Už je na všecko pozdě…, už se rozsypávám…, ich war a wianer bua, vielmals besofen wi a sau, aba so was?“

„Předpisy jsou předpisy!“ trval na svém šéf.

„Hele…,“ zvolal Haňťa. „Teď jsem si vzpomněl. Kdyby mi sem přišel telegram z ministerstva lehkýho průmyslu, tak mě, šéfe, zavolejte, to bude pro mě.“

„Jakej telegram?“ počapl šéf.

„To nic. Čekám pozvání k panu ministrovi.“

„A co tam?“

„Nic…, já jsem jenom poslal bericht.“

„Jakej bericht?“

„No zprávu o celkový situaci… tady.“

„A kdo ti to dovolil?“

„Kdo? Já! Uvidíme, co to bude dělat.“

„Co to bude dělat. A zrovna bericht? Vždyť ty, člověče, kde jsi byl, tam bylo samý neštěstí pro vedoucího. To ti v Karlíně nestačilo, že jste vyhodili pokladnu do povětří a ještě to zapálili? A do lapáku šel ale… kdo?“

„Kdo by jinej než vedoucí…,“ smál se Haňťa.

„Vedoucí! A teďka bych měl přijít na řadu já? A to tedy prr!“ bránil se oběma rukama šéf.

Haňťa, když nasbíral posilu v radujících se Mařenčiných očích, řekl: „Víte, pane šéf, vono to člověka někdy těší, když má nad lidmi moc. Nemusí tý moci být moc, ale tak trochu, aby přistřihl hřebínek. Ale kluci! Víte, co to bude za krásu, až bude zase jaro, já budu stát v karlštejnských lesích, bude po dešti a kapičky udělají crnk! A zase crnk! A já vzhlídnu a řeknu: ‚To vám to udělalo dobře…, ty smrku a ty borovice. To jste se nazunkaly!‘“

„A ty ses nazunkal taky. Je to cejtit z tebe až sem. Že to tak děsně smrdí?“

„To, račte prominout, je cibule s česnekem, ale co máte z toho? Kluci! Já si zajedu do lesa, na ty moje mejta, už v zimě, rozhlídnu se a řeknu: ‚Tak co, vy stromy, jak se pořád tady máte a co děláte?‘ A stromy řeknou: ‚My čekáme, jen co ze sebe shodíme sníh a příroda vezme klacek do ruky a řekne nám: Hurááá! Jedeme!‘“

„Ten ji zase má,“ pravil šéf Tonimu a vyplatil mu za sedmdesát kilo papíru.

„Kdybych já jenom měla sílu, co já bych vám všecko, chlapi, řekla,“ blekotala Mařenka. „Ale já už tu sílu nemám. To akorát doma, když jsem v posteli a je zamknuto, tak pod peřinou si nahlas říkám to, co bych vám tady chtěla říct… A teďka, Haňťo, mě ještě poráží vlastní dcera. Vzala si doktora, toho starýho kocoura, kterej teďka, aby mu neblbla, tak jí každej rok udělá dítě a doporučuje jí, aby chodila zpívat do kostela a hodně se modlila. Tak chodí do kostela a je z těch velebníků už docela zlá. Včera mi psala, že kdybych byla její sestrou v Kristu, a ne pouhou tělesnou matkou, že by mi byl muž neumřel, ale že nejsem její sestrou v Kristu, tím uvaluju na celou rodinu hněv Boží… Ještě že mám tu hrobku na Olšanech…“

Pan Bouček z Turisty vozil jednou týdně všelijaké, už propadlé letáčky. Odumíraly mu nervy a tak se pořád zpožďoval.

„Tak co? Zaplatit, nebo si vezmete losy?“ houkl na pana Boučka šéf.

Ale pan Bouček vyřizoval asi teprve to, co měl vyřídit v Turistovi. „Na poště nemáte zaplacený telefon,“ řekl.

Pak přišel i Haňťa, třepal panu Boučkovi před očima hrstí papíru a volal: „Papír! Jste u nás…, tady papír!“

„Já vím…,“ odpověděl pan Bouček. „Ale já pro ten salám dojdu, až přijdu ze sběrny.“

Tak ho posadili u váhy.

Když Haňťa viděl, že Mařenka je pořád zamyšlená, řekl: „S tím panem Boučkem se musí napřed zatřepat jako se sidolem. Ten až umře, dozví se, že je mrtvej, až po smrti, jako nějaká rozpadlá hvězda. A s tou dcerou si nedělejte starosti.“

„Když ona se zbláznila do těch flanďáků tak, že chodí s kaplanem i na hony,“ hořce si postěžovala Mařenka.

„To je dobrý. To já to měl horší. Na soudě povídá pan předseda senátu: ‚Že se nestydíte. V tomhle věku a nemanželské dítě! To si nemůžete dát pozor? Kolik je vám let?‘ Pověděl jsem: ‚Třiapadesát.‘ A předseda senátu řekl: ‚To už si máte koupit růženec.‘ Povídal jsem pak: ‚Pane rado, jen nepodceňovat. Já vám mám mužnou sílu.‘ Ale pan předseda senátu práskl pěstí do spisů a řekl: ‚Tak za tu mužnou sílu budete platit sto padesát korun měsíčně!‘ A bylo to.“

„A kde se vám to, Haňťo, stalo?“

„Kde…, náhoda. Jak se narodí děťátko z lásky?“ zjihl Haňťa. „To jsme takhle zůstali sami v Rámovce. Tam, jak račte vědět, je taky sběrna. Už jsme všecko zavřeli a tak povídám paní Sulcový: ‚Dámo, co by vám to udělalo, kdybysme si na chvíli sedli tadyhle do toho fochu se starejma kostima?‘ Ale ona se zapýřila: ,Copak si myslíte? Já jsem slušná ženská. Když, tak si sedneme do barevnejch kovů. No a tak…“

„Tak jsem vám sem přivezl makulaturu…,“ v tu chvíli promluvil pan Bouček.

„Sláva. Už mu to došlo!“ zvolal Haňťa a pomáhal panu Boučkovi zvednout se.

Pan šéf napsal potvrzenku, složil mu peníze do kapsy a zapjal ji na knoflík. Haňťa vzal vojku, dal ji do ruky panu Boučkovi a přidal mu na cestu přátelskou herdu. Tak se stalo, že pan Bouček, když odevzdával potvrzenku a peníze v Turistovi, z ničeho nic řekl vedoucímu: „Ty parchante…!“

Do dvora vjela radostně paní Rutnerová a hned křičela: „Setsakramentská banda! Tak si mě zavolali na vejbor a tam mi řekli, že prej my domovníci nesmíme bejt jako nějaká obec baráčníků, že prej musíme zvejšit ostražitost.“

SSStrhla pytle z vozejka a křičela dál: „Já jim hned vlítla pod nos a povídám: ‚Co to, referente, žvejkáš? Víš, že my baráčníci jsme byli dávno před všema politickejma stranama?‘“

„Paní, nejsme tady sami…,“ napomínal šéf.

„A co odpověděl referent?“ vyzvídal Haňťa.

„Ten? Šmejd jeden? Něco mektal o řečnickejch obrazech! Pane, já jsem mu zaťala típec!“

„To je hezké, máti, ale tišeji…,“ znervózněl šéf. „Chcete proplatit těch padesát kil?“

„Ne. Jen mi to dejte na domovnictví jako závazek. Oni mě za to pošlou zase na rekreaci. Aspoň se mám nač těšit. To je veliká vymoženost…,“ uklidnila se paní Rutnerová, ale v tu ránu se zase rozeřvala: „Hrom do toho! To ještě mi tam připomněli: ‚Paní Rutnerová, dělejte agitaci na brigády na chmel.‘ A já jim řekla: ‚Tůdle. Já někoho přemluvím, a on pak někde nastydne a přijde mi vynadat. Jen ať si každej rozhoduje sám za sebe!‘“

Šéf se nešťastně koukal na strop.

A Haňťa stařence notoval: „To je správný. Já taky. Chtěl jsem si prodloužit brigádu na hutích. Tak jsem to šel říct svýmu vedoucímu a ten se zaradoval: ‚To je nápad! Víš, Haňťo, co? Uděláme bleskovku, že ty si prodlužuješ brigádu a že vyzýváš ostatní k následování.‘ To řekl a strčil prst do telefonu a povídá: ‚Kejvni a už večír budeš číst svoje jméno na bleskovce. I do novin to dám…‘ Ale já jsem řekl: ‚Hele, já mám lepší nápad. Vytoč to číslo, ale dej natisknout bleskovku: Já, vedoucí sběrny papíru, vyzývám ostatní vedoucí, aby mě následovali do dolů.‘ Ale náš vedoucí vyndal z ciferníku prst a řekl, že jsem sám proti sobě a on že do dolů půjde, ale až nadejde jeho čas. A pak mi přál hodně štěstí na Kladně a abych si vydělal ne patnáct set, ale dva tisíce za měsíc. A abych hodně jedl a abysme se měli tam na brigádě rádi.“

„Lidi, pro smilování, nekřičte tady jako někde na pastviskách,“ hynul šéf.

„A co by?“ zaječela paní Rutnerová. „Kde to jsme? Mě mají na ouřadech rádi právě pro tu mou upřímnost. Jednou mi tak řekli, že prej já, domovnice, jsem prodloužená ruka národního vejboru. A já jim tam hned řekla: ‚Aha. Já tou prodlouženou budu mejt schody a vy, s tou kratší, budete mít slávu. Tůdle!‘“ ohrnula si prstem zespodu nos.

Vtom zadrnčel telefon. Šéf vběhl do kanceláře, a když se vrátil, zatřepal s Haňťou. „Cos to zase kde kecal? Co? Jakejch dvanáct kocourů? Ty nás přivedeš všecky do kriminálu. Zejtra sem přijde z národního výboru veterinář s pomocníkem…, s těma rasovskejma sítěma. Že je nějaký nařízení, podle kterýho nesmí být v podniku víc koček… než tři. Kde máš těch patnáct kocourů, co?“

„Já jsem jenom chtěl, aby náš podnik měl reklamu. Abysme měli větší břink!“

„Pak já mám v noci spát…,“ třepal si hlavou šéf.

Paní Rutnerová si otřela zpocené čílko. „A moje zase je, aby byly čistý schody a haranti mi nečárali po baráku.“

Vzala za vojku, div ji neutrhla, ale ve vratech se ještě otočila: „Až budeme mít U lípy baráčnický bál, tak přijděte. Zvu vás. Svýho dědka jsem už utancovala k smrti. Adié!“

Řízla zatáčku, až se smekla zadní kolečka.

Mařenka si hladila hlavu a říkala si: „Malá… malá… maličká…, ještě že máš na Olšanech hrobku…“

K poledni, když Haňťa udělal deset balíků, zastesklo se mu po antikvariátech. To byla jeho radost, uložit několik knih, které našel v makulatuře, do aktovky a jít je prodat.

„Mařenko, já se půjdu podívat do tržnice, jestli nejsou bažanti,“ řekl, a když šéf zalezl do kanceláře, Haňťa proběhl kolem oken, prošel průjezdem a potom to napichoval ulicí.

Když vešel do antikvariátu, tam na rohu Spálené ulice a Národní třídy, byl radostně přivítán.

„Tak jak se pořád máte, pane Haňťo?“ optal se vedoucí a odsunul narovnané knihy, aby viděl okénkem.

„I děkuju, pane vedoucí, je mi jako po kůzlatech. Od té doby, co jsem se stal členem rakouské badatelské společnosti, pracuju po nedělích v Koněpruských jeskyních. Víte, pánové, co to je za radost a krásu takový pliocén? Anebo doba únětická?“

„To ani tady nevíme, že…?“ rozhlídl se vedoucí po personálu.

„Tak mi, pane vedoucí, podejte ruku… tak… To celou neděli lezu po jeskyních a lupou zkoumám otisky, zapisuju rozměry, ukládám materiál do tlumoku. A víte, pánové, co je to potom za radost, když to přinesu do Muzea panu profesorovi Krejčímu a ten vezme lupu…, pak odloží i brejle a řekne slavnostně: ‚Pane Haňťa, můj dík za vědu. Gratuluji, je to trilobit SP lomeno šestnácti!‘“

„To jsme opravdu nevěděli,“ řekl vedoucí.

„Ale to je moje slabá stránka. Když jsem byl mladší, tak jsem měl doma tolik vykopávek, že se mi provalil barák. Dvě nákladní auta toho odvezli do muzea.“

„Že vám to vaše paní dovolí…“

„Ale ta má jinačí starosti. Je bejvalá sportovkyně, už v roce 1919 založila v Čechách handbal, už tenkrát uměla v pádu střílet branky, že jí bejvaly plný noviny. Měla halt trénink v zaměstnání…, v civilu byla hostinská. Jak chlapi neplatili, už je brala za flígr a už to lítalo. I ten slavnej Frank Rose, že neměl na outratu, tak mu ženuška vzala hodinky a pak letěl. Ovšem moje ženuška je spíš pro přírodu. A víte co, pane vedoucí? Uděláme si vejlet ve třech. Řeknu doma: ‚Hele, ženuško, vyjedeme si ve třech na Karlštejn. Ty zůstaneš doma a já pojedu s panem vedoucím, co mě má tak rád, co má ke mně tak kladnej postoj…‘“

Haňťa se díval upřímně panu vedoucímu do očí. Tak, až vedoucí zneklidněl a zašeptal: „Já ale nemám čas…“

„Ten si uděláte. Jde jen o poprvé. Víte, jak to bude pro vás milý, až vaše jméno bude poprvé v muzeu? A na bádání, to jsem fanatik. Hrad Navarov jsem skoro celej podkopal a četníci mě museli vyvíst násilím.“

„I jděte! Ale co jste nám pěknýho přinesl?“ optal se pan vedoucí, protože si vzpomněl na oběd.

„Hned, jen co to vybalím, ale pánové, vy mi to nebudete věřit, jak hrozný neštěstí nás potrefilo. Šéfa máme v nemocnici, postřelili ho na honě v Chocni. Vládní rada do něj nasypal dvě deka broků. A…“

„Co to máte v té aktovce?“

„Prosím. Unikátní a kabinetní kousek, spíš do aukce než sem. V safiánu svázaný Goethe.“

„Ale, ale…,“ lomil rukama vedoucí. „Víte dobře, že německých klasiků máme tuny. Přece jsem vám říkal… Třebízského, Raise, Jiráska, Wintra…“

„Nevadí, já si tu knihu doma přečtu. Víte, já teďka hlídám most, přepadávají tam Jezdci. To přijdu domů, uvařím si čtyři brambory, k tomu sejra a pivo a přitom si budu číst Fausta. Ale tadyhle bych měl bohatě ilustrovanýho Donatella, toho kluka sakramentskýho, kterej nám v určitejch fázích přeběhl až do baroka…, ty andělíčci? Ah! Ovšem, když známe římskej sarkofág…“

„Jsou tady ale razítka Komenského knihovny!“ ukázal vedoucí.

„To je omyl…, to se vygumuje. To mi dal pan knihovník za to, že jsem daroval Karlštejnu Zpěv svatýho Ondřeje. Víte, že jsem měl bejt purkrabím na Karlštejně?“

„A proč jste nebyl?“

„Protože jsem propil kauci. Ale vezměte si toho Donatella! Potřebuju peníze. Ne pro sebe, ale venku čeká manželka mýho přítele, kamaráda, kterej kejchal u plotny a rozbil si obličej o pláty, a tak mu chce žena udělat třenou bábovku. Kdybyste ho viděli. Dát mu ruku na kšandu, tak za starejch časů by se s ním pěkně žebralo… Kupte si to!“

Haňťa poklekl, sňal čepici a feudálním způsobem se klaněl.

„Vstaňte,“ zneklidněl vedoucí. „Toho Donatella si vezmu sám. Ale s tím Faustem, co kdybyste to zkusil v Osmadvacátém říjnu?“

„Když dovolíte, zatelefonuju si tam.“

Vedoucí prostrčil okénkem telefon, Haňťa si nasadil brýle, a že znal čísla všech antikvariátů zpaměti, vytočil číslice.

„Haló…? Kdo tam? Pan Kozel? I to mně je, pane Kozel, překvapení! Tady jsem já, Haňťa, člen rakouský badatelský společnosti… Ano… Právě jsme přijeli autem ze Zbraslavi. Ne…, já volám tady od Akademie věd a mám pro vás ohromný překvapení… Ale dovolte? Ne… ne. Přísahám… Mám na to potvrzení od profesora Mencla. A pro vás bych tady měl specialitku, Mykologii od Velenovského… Ano? Tak já přijdu…“

Pověsil telefon a sklonil se, aby viděl ke stolkům.

„Slečno, prosím vás, napište mi takový potvrzení, že za úklid knihovny jste mi darovala Mykologii od Velenovského. Já si to podepíšu.“

„Ale to, pane Haňťa, nejde. Zeptejte se ještě ve Skořepce,“ smála se pokladní.

„To je nápad. Dovolíte, dámo?“ optal se a hned vytočil číslo.

„Je tam pan Kučera? Dejte mi ho.“

Zaclonil sluchátko. „Teďka uvidíte, kdo já jsem.“

„To jste vy? Pan Kučera?“ poklonil se Haňťa do drátu. „Jestlipak se ještě pamatujete, pane Kučera, jak jsme spolu hrávali hokej za Československo? Kdo…? Ale já jsem přeci Haňťa, na levým křídle jsem hrál, ten Haňťa, jak jste vždycky říkal, že mám styl jako Rudi Ball a inteligenci jako Bibi Torriani… Ne… Právě jsme přijeli z Mělníka, z archivu… Ne, já volám z Kobylis, my jsme píchli pneumatiku. Ale mám vzácný knihy, že budete nadšenej. Žádnej konvolut a všecko bohatě kolorováno. Tak za hodinu bych byl u vás a přinesu i praktický věci… Od Smotlachy Houby a česká kuchyně…, pak Atlas mechů… Že na to tak pospíchám? Že to má čas? Vy to nevíte? Příšerný neštěstí u nás ve sběrně… Všecko shořelo, i stroje, a já zachránil jen to, co jsem měl na sobě… Tak za hodinku jsem tam.“

Položil telefon.

„Tak jakej jsem?“ díval se na pokladní.

„Krasopisnej… prevít!“ zasmála se a začervenala. „Nezlobíte se, že jsem vám tak řekla?“

„Ale dámo, gentleman vždycky ví, co se sluší.“ Haňťa vytáhl z aktovky knihu a položil ji před slečnu pokladní.

„Inteligentní dáma má vědět, kdo to byl Michelangelo. Tu knihu o něm napsal Rolland…, za pouhých osm korun,“ řekl.

„A ode mě deset korun.“ Vedoucí položil svou bankovku. „A zavíráme, je poledne.“

V automatu hned naproti antikvariátu si Haňťa poručil hořčák. Pak si stoupl do kouta, usrkával a pozoroval běžící pás lidí, kteří se sem přicházeli najíst. Viděl výkladní skříní ven, jak se lidé nejdřív zastavují, jen tak přeběhnou zde vystavená kuřata, husy, sekanou, cikánské pečeně, obložené chlebíčky…, a jak se potom zpřesní na určité jídlo. Jak při tomhle už určitém pohledu se lidé olizují, polykají a pak vcházejí a v řadě čekají, jak než na ně přijde řada, zevlují, baví se navzájem, aby potom, když stojí tváří v tvář prodavačce, hrozně zvážněli… Toho si Haňťa nejvíc všímal, toho okamžiku, jak skoro každý člověk trne, zdalipak dostane tu nejpěknější část masa? A potom ten ukrutný pohled člověka na váhu, jestli snad nebyl ošizen o půl deka… A nakonec jak každý si odnáší to svoje jídlo do kouta a třetihorně to do sebe hází…

Když dopil, uštípl Haňťa větvičku asparágu a zastrčil ji do aktovky tak, že vyčnívala ven. A když se znovu rozhlídl po jedlících a viděl tu bystrou a zdravou chuť k jídlu, vrátil skleničku výčepnímu a řekl mu: „Jen se, kamaráde, na ty lidi podívej! To když jsem pěstoval králíky, tak jsem jim jednou zapomněl dát žrát. V deset hodin večer jsem si na to vzpomněl a honem jsem hodil do kotců lucinku. Zrovna tak si dávali za žebříček…“

Haňťa ukázal na skloněné šíje a pohybující se čelisti. Pak prošel houpacími dveřmi a skoro proběhl ulicí.

Docela zadumán kráčel pak průjezdem a na dvoře pravil šéfovi: „Není to k vzteku? V tržnici není ani deko česneku a bažanti nejsou taky.“ Ukázal aktovku a dodal: „Tak jsem si koupil pro potěšení duše… asparágus!“

Ale šéf chodil dvorem sem a tam a Haňťa viděl, že sbírá samá hrozná slova, a že mu tedy musí honem něco říct.

„Vypravovali v tržnici, šéfe, že jeden sekční šéf přijel do revíru, hajnej mu vyhledal laň i s tím jejím dítětem…“

„Říká se… vyšoulal mu laň s teletem!“ poznamenal šéf.

„Tak. A pak že ten sekční šéf tu laň zastřelil do hlavy…“

„Ježíšmarjá! Čím jsi to tam poslouchal? Nechodil jsi tam po rukách? Říká se… složil laň… a na komoru! Žádnou hlavu! Hlavu má prase a ty!“

„Tak na komoru, a potom vypravovali, že vyřízl kýtu a zase odejel.“

„Kdes to slyšel?“

„Tam to vypravovali…, ale stejně na tom nic není.“

„Jak to, že není? Víš ty, co to je za zločin, nechat laň v dece a ujet?“ hrozil se šéf. „Ten holomek, ten syčák, ten raubíř, ten pytlák!“

„A jak to mělo být?“ optal se Haňťa a schválně koukal se přiblble.

„Jak? Tak on není žádný obřad, co? A žádný dík svatýmu Hubertovi, že?“

„Komu?“

„Svatýmu Hubertovi, patronovi myslivců. Vždyť to je pro lovce to nejvyšší!“

„A jak se střílí takový jelen? Já jsem slyšel, že jelena lze taky uřknout.“

„Cože?“

„Jelena, uřknout. Že se počká na mýtince, a až to hovado vyleze z lesa, tak se mu člověk podívá do očí a udělá na něj: Bééé! A jelen se svalí a je po něm.“

„Ježíši!“ třepal si šéf ušima. „Copak takovej jelen, přízrak lesa, copak je to nějaká kráva? To šlápneš na větvičku a je v tahu. Akorát, chudinka, když je v říji, tak mu můžeš dát flintu pomalu až na čelo. To že je v horečce. Vždyť v říji ztratí jednu třetinu váhy…, tak je znaven říjí. To potom zalehne v kališti a dělá… bééééé!“ bučel šéf s citem.

„A jak se takovej jelen dlouho ramluje?“

„Copak to je nějakej králík? Jelen říjí! To už je taková přesná myslivecká řeč. A jelen se nestřílí, ale složí. Jelen nemá oči, ale světla. Jelen nemá krev, ale barvu. A když se složí, tak zůstane v ohni… To střelec sejme klobouk a čeká, až jelen zhasne. Pomodlí se a poděkuje svatému Hubertovi za úlovek.“ Šéf stáhl z lebky rádiovku, sepjal ruce.

„Podívej se,“ řekl mírně a vzal Haňtu pod paží.

Zavedl ho doprostřed dvora, pak poklekl a prstem cosi nakreslil do špinavé země.

„Co to je?“ optal se.

„Koza,“ řekl Haňťa a díval se na Mařenku, která stála v bedně a točila si pěstičkou na čele.

„To je jelen. Zhaslý jelen!“ zakřičel šéf, ale potom se ztišil. „A ten, kdo střelce zavedl, to je majitel revíru nebo hajný. Ten ulomí větvičku a podá ji střelci na loveckém tesáku. A jedna větvička se zalomí do toho místa, kam vnikla kulka…, a tomu místu se říká vstřel.“

„No jo, ale co když je těch vstřelů víc?“

„Cos to povídal?“ optal se šéf, i když dobře slyšel.

„No, když se jelen zastřelí brokama.“

„Vole, vole! Co do toho pleteš pytláky? Lovec, pravý lovec má na vysokou jen kulovnici. No a ten druhý kousek větvičky se zastrčí do lízáku…“ Šéf utrhl kus té větvičky asparágu, co čouhala Haňťovi z aktovky, poklekl znovu a zastrčil ho do kresby v ta místa, o kterých hovořil.

„Jazyku se myslivecky říká lízák, že?“ otázal se Haňťa.

„Lízák! Jen lízák!“ křičel šéf a chtělo se mu křičet ještě víc, když Haňťa otevřel aktovku a vyklepal kousek asparágové větvičky…, vzpomněl si zrovna na těch patnáct kocourů.

Ale do dvora vtrapovala s kočárkem paní Kyzourová, která měla ten svůj kočárek tak sdrátovaný, že vždycky tak tak dojel k váze. Tam se jí obyčejně rozsypal, ale paní Kyzourová měla radost, že se jí to nerozsypalo už na ulici.

Haňťa řekl Mařence: „Teď udělám jeden pokus. Dívejte se, jak šéf skočí do tý hromady papíru.“

Zdvihl první knihu a otevřel ji. Byla to Rozhodnutí nejvyššího soudu, ale Haňťa zvučně zvolal, aby to bylo slyšet až u váhy: „Hele, Mařenko, to jsou krásný fotografie jelenů! Ale je to psaný německy… Co tedy s tím?“

Šéf u váhy nastražil uši.

„Ueber das Forstwesen… Co s tím?“ opakoval Haňťa, a když viděl, že se šéf už olízl a nabyl rovnováhy, velikým obloukem zahodil tu knihu do dvacetimetrákové hromady papírů.

„Ty… ty… to ty schválně!“ zaúpěl šéf a skočil rovnou do papíru a prohrabával se tím směrem, kam zapadla kniha.

„Ty…, a přitom víš, jak to mám rád! Jestli to bude ta gruntovní práce rady Raubichla!“

„Tak se jmenoval v titulku… Ale že jste to neřekl hned?“ udivil se Haňťa.

„Ty… ty kriminálníku!“

Paní Kyzourová obrátila kočárek vzhůru kolama. „Pane Haňťa, pomohl byste mi to spravit?“ optala se.

„Ale to víte, milostiplná,“ řekl Haňťa a volal na šéfa: „Hoří… Přihořívá!“

Ale dobře věděl, že kniha sjela dolů, až do sklepa.

Po šichtě chodíval Haňťa na faru pomáhat kostelníkovi řezat dříví.

Tam při zdi byl takový magacín na všelijaké bohoslužebné náčiní a nářadí, které se už nehodilo k obřadům. Byly to staré lavice, pódia a zlámané svícny a několik tuctů dřevěných soch, které neměly s uměním co dělat, protože byly z továrny na dřevěné anděly a svaté. Reverendissimus nařídil po zrušení postranních oltářů poškozené sochy uložit do magacínu.

„Co koukáte, jako by vám uletěly včely?“ řekl Haňťa.

Kostelník vytáhl dřevěnou kozu na dvoreček a ukázal na chrám.

„Ty naše ovečky mi jdou na nervy. Nakradou po parcích kytky, celé oltáře to zavalí a potom předhazují: ‚No jo, kdybyste byl pravý sluha boží, každej den byste těm květinkám dával vodu a přiřezával stonky a sypal do váziček sůl.‘ Rozumíte, sto dvacet váziček, z toho polovička sklenic od zavařenin a plechovek od hovězích gulášů s nápisem Helios…“

„Tak když jste tak nervózní, že jste se nevoženil? To je přeci krása, když se člověk svěřuje, když v noci budíte ženušku a křičíte: ‚Tak teďka už vím, koho to mám v domě!‘ a strhnete na sebe kredenc. To potom byste určitě získal klidnější pohled jak na svět, tak na svý bližní…,“ vysvětloval Haňťa. Pak se zeptal: „Kterýho anděla mám vytáhnout?“

„To je jedno, pane Haňťo. Třeba toho, jak se mu ze zad courá řetěz.“

Stáhli archanděla Gabriela, který s rachotem sjel po ostatních a urazil si hořící meč. Když ho ukládali na kozu, zpotili se.

„Jsme tady jak saniteráci…,“ pravil Haňťa a díval se Gabrielovi do svěžích upřených očí. „Na manželství je taky povzbuzující, když přijdou děti. Jak je to potom milý, když syna vám přivedou četníci a o dcerušku máte v jednom kuse strach, aby vám ji někdo nepřivedl na mlíko… Já mu useknu křídla, smím?“

„Ale ano.“

Kostelník se díval, jak Haňťa dvěma údery sekyry odťal křídla, tak rychle a lehce, že to vypadalo, jako by anděl těmi perutěmi zamával. Pak řekl: „Kdybyste tak tam u vás našel trestní zákoník. Koukám z kúru, mladá žena dole krade z hlavního oltáře květiny. Seběhnu a povídám: ‚Paní, to je svatokrádež!‘ A ona mi povídá: ‚Tak si ty kytky sežerte!‘ Bóže!“

Haňťa se okouzloval.

„Já jednou strávil krásnou dovolenou s ženuškou. Doprovodil jsem ji na nádraží, ona jela domů a já jsem si tam zůstal týden sám a chrochtal jsem si, jako když jde prase z bukvic… Ale ty sochy musejí parádně hořet, co? To bych sám rád zkusil, naštípal si na podpal andělský křídla, pak přikládat nohy nebo ruku od zápěstí i se vztyčeným prstem.“

„Tohle dříví hoří opravdu pěkně.“

„To bych řekl, ale mě trošku obchází hrůza, když si pomyslím, že bych rozsekl andělskou hlavu jako v nějaký Masně a to modrý oko by se na mě pořád dívalo. Má to přeci pořád lidský tvar jako nějaký kudrnatý fotbalista. Víte, že když toho anděla řežeme vejpůl, pořád čekám, že poteče krev?“

„To je o poprvé. Já jsem taky měl ten pocit. Ale co s tím? Muzeum to nechce a v kostele to nepotřebujeme… Pozor!“

Archanděl Gabriel se rozlomil vedví. Na jednu stranu kozy padly nohy, na druhou přepadl trup, hlavou do pilin.

Haňťa se soše podíval do očí.

„Jéžíš, ten je docela podobnej jednomu číšníkovi, co hrál za nás ragby. Byl číšníkem v baru Marleta, Praha dvě, Křemencová ulice. Ten vystupoval jeden čas jako boxer v karlínským Varieté a jako varietní umělec se jmenoval Johny. Jináč ale… Přibyl.“

„Vy jste hrál ragby?“

„To byla radost mýho mládí…,“ řekl Haňťa a dal andělský trup na kozu. „Já byl svědkem, jak začínal ragbyový oddíl A. C. Sparty. Trénoval nás francouzskej konzul Canelas. Ten spráskal první manšaft z několika lehkých atletů a ostatek z řezníků a zápasníků. Douša, ten přišel z S. K. Bína Vysočany, Bretšnajdr z vršovických jatek. Mičudu jsem vymámil na Emerichu Rathovi a tyče nám dala Slavie, aby měla taky v Praze soupeře… Že jste ale pořád tak smutnej?“

„Lidi mě v kostele mučej. Dneska jsem přistihl starce. Seděl v lavici, koukal se zbožně na oltář, hůl mezi koleny. Díval jsem se z kůru a představte si! Ten stařec močil na tu hůl a po holi to stékalo bodcem na podlahu. Já bych nejraději rozřezal celý ten kostel. Ale vypravujte dál…“

„Ti řezníci v mužstvu slibovali dobrý sport. Na tréninkách jsme mívali hodně lidí. To když jsme se v kabině vysvlíkli a prohlíželi si navzájem těla…, už jsme snívali o tom, jak to naklepeme i těm Angličanům. Inu, řezníci, sami romantici! A první zápas jsme měli s Brňáky… Vysokoškolský sport. Když nám podávali ruce před zápasem, třásli se jak nasolení skokani.“

Vytáhli pilu, protože Gabrielova hlava visela už jen na třískách. Kostelník se opřel a dolomil tu kučeravou hlavu.

„Začali jsme hrát a Macháč, ten řezník, povídá: ‚Haňťo, dej pozor na to jejich třetí křídlo, to se mi nelíbí, nepustit ho za bílou čáru!‘ Tak jsme hráli čtvrt hodiny a teďka…“

Haňťa se rozhlídl, pak vzal pod paži tu uříznutou hlavu a běhal s ní po dvorku.

„Macháč mi přihrál a já držel míč a takhle jsem běžel. Pak jsem škobrtl o jejich rojníka a ten si na mě lehl, ale já jsem merunu nepustil!“

Haňťa upadl a oběma rukama svíral pod bradou dřevěnou hlavu.

„A kluci řvali: ‚Haňťo, ještě dva metry!‘ A řezníci, ti rubali ty vysokoškoláky. Ale ti, co doběhli, sedli si na mě… a já, na zádech celou tu čeládku…, takhle, po loktech…“

S námahou, jako by mu seděli na zádech všichni ti andělé z magacínu, po břiše dotáhl Haňťa hlavu až k prahu kůlny a položil ji za něj.

„A první dvojka seděla…,“ domluvil Haňťa.

Zdvihl se a oprášil.

„Ale pak se Brňáci rozkoukali, a co byla platná síla, že Douša porazil pěstí krávu, když vysokoškoláci měli techniku. Hodili sebou jak Plánička, pleskli tě do paty a to pak byly kotrmelce a veletoče. A dávali nám i drop góly… Na co pořád myslíte?“

„To máte. Pustěji někoho z Karláku, z vězení. A to se ví! Jde se převlíct k nám, do kostela, špinavou košili strčil do lavice nebo za postranní oltář. Nebo opilci! Za chrámovými dveřmi se vyzvrací a pak děkan řekne oduševněle: ‚Jsme křesťané a musíme hodně, hodně odpouštět!‘ Rozumíte. Pan děkan to odpustí a já abych to uklidil. A přitom chodím do dietní jídelny. Tak, a ještě jednoho přeřízneme…“

„Kterýho? Toho s modrýma křídlama nebo toho, co vypadá, jako by házel diskem?“

„Třeba támhletoho, co vypadá, jako by tančil swing. Víte, Haňťo, jedině milí v kostele jsou milenci. Někde za sloupem se líbají a nakonec to je jistě příjemné i té nebeské hierarchii. Horší, když jsem narazil na mladou ženu, jak si pod kazatelnou upravovala podvazek a ještě mi vynadala… ‚To se, vy sviňáku, nemůžete votočit?‘ Řeknu vám, Haňto, jestli je Bůh, tak musí mít nervy jako provazy…,“ hovořil tiše kostelník a oba řezali anděla, co tančil swing. „Mě už netěší ani ten pohled na kostelní obrazy. Už toho mám dost, toho krvavého masa. Dost těch kopí a mečů šťourajících se v lidském těle, dost obrácených očí. Copak nejsou v životě radostnější události?“

„Já taky,“ položil si Haňťa ruku na prsa. „Proto mám nejrači ve vašem kostele svatýho Prospera. To je mi děsně sympatickej kluk, ten římskej setník. To je poznat na první pohled, že to byl sportovec! I v tý kostře je to poznat, jak si tam frajersky leží, omotanej fáborama a závojem jak bourec morušovej… Jen jako by si zdříml v letním horku.“

„To snad vy, ale já už vím, proč většina lidí se kouká k němu do vitríny. Matka vezme chlapce pod paží, zdvihne ho a… Pepíčku? Vidíš? Lidi z toho chtějí mít senzaci, panoptikum. Já jim k tomu dávám svoje požehnání, ale já už pro to nejsem. Řekněte, když budete mít mrtvého otce nebo dědečka…, dáte si ho do vitríny? Kdyby bylo po mém, po choval bych Prospera. Ať z něho země ještě vezme to, co by mohla použít.“

Dali na kozu půlku anděla, tu půlku s rozevlátým rouchem a tepajícíma nožkama.

„Jako by plaval kraula,“ poznamenal Haňťa.

„Tak nějak. Víte, já už všude hledám tak trochu sebe. Já jsem spíš taková Popelka. Smolíček Pacholíček. Odmala mě v zeměpise zajímaly a ještě zajímají jen docela malinký ostrůvky v oceánu, ostrůvky stranou mořských cest. Jen když jsou tam lidé, zvířátka, rostliny. Váš šéf mi vypravoval, že měl přítele, nějakého vládního radu, který, ač mohl každé prázdniny jezdit do všech koutů světa, přeci jezdil pořád na to samé místo. Třiatřicet let jen na ten samý ostrůvek u Helgolandu. Říkával prý ten starý pán: ‚To se musí vidět! To je ostrůvek, kde je jeden sedlák, selka a osmnáct strakatých krav. Pak už jen já, vřes, písek a moře s nebem.‘ Co chcete víc?“ zasnil se kostelník. „I hvězdičky mám rád. Malinkaté hvězdy. Jakápak Betelgeuze? Jakýpak Aldebaran? Lepší jsou nepojmenované hvězdy…, jsou jako já. To potom chápu a nejsem tak opuštěný, obzvláště teď, kdy je míň svateb, míň křtů, a tedy i míň peněz. Tak musím jezdit dvakrát týdně do dolů, na Kladno. Čtyřicet osm korun za šichtu.“

„I prokristapána…, do uřvanýho Kladna? Tam jsme dělali ragbyový předzápas před Středoevropským pohárem, Kladno-Ferencváros Torna Egysilét. Přivítali nás englicky a v kabině nám pak domlouvali funkcionáři, abysme tu exhibici vzali od podlahy. Tak jsme to zmáčkli a o půlce přišla ta kladenská mecenáška. Říkali jí Slečna Paraple, a ta řekla: ‚Hoši, tuhle druhou půlku budete hrát jen pro mne. Marodka je prázdná, a když to nezahrajete doopravdy, zdraví se z Kladna nevrátíte. Jako zálohu máte ode mne…, Václave! Přineste tady pánům sportovcům patnáct lahví vína.‘ Pak vzala pětistovku, dala ji číšníkovi a řekla: ‚Když to předvedete englicky, dostanete tady od Václava tuhle pozornost a na cestu dalších patnáct lahví.‘ Tak jsme to zahráli. Slečna Paraple stála na lavici a křičela: Hip! Hip! Hurá! A my hráli exhibici v jednom mraku a škvára lítala jako při ploché. I fotbalisti Ferencvárose, co už se měli jít strojit, stáli na tribuně a řvali: Ejlén! To už z města dorazili první lidé. Co se to děje na hřišti? A kde bylo město a kde hřiště!“

Haňťa zdvihl kus anděla. „Já mu rozštípám kotníčky, smím?“

„Když vás to baví…“

„Baví. A funkcionáři nás po zápase museli chránit. Hodný lidi na nás plivali a chtěli nás lynčovat. Všiml jste si, že ve sportu největší neštěstí a největší vostudy dělají hodný lidi jako diváci? Policajti říkali: ‚Hoši, musíte k nám přijet na posvícení. Tuhle neděli, dík, hoši, vám, byly na Kladně dvoje jatky. Jedny městský a druhý tady.‘ Klubový lékař vypotřeboval celou lékárničku a my už jsme natahovali ráfek z těch patnácti lahví. Ale kostelníčku…, nebuďte tak smutnej, jako byste se měl ženit.“

„Mám trápení sám se sebou. Co to je člověk? Tam na dole, když nás vede štajgr, chodíváme po prkně, houpá se to prkno, my jdeme jak permoníčci a žertujeme. Včera jednomu vyklouzla lampička…, a teď z toho prkna padala…padala…, pořád padala, až se roztříštila na dně propasti. A víte, že nazpátek jsem už lezl přes to prkno po čtyřech? Někteří šli, ale nepromluvili. Jediný štajgr se smál a pak řekl: ‚Když nevíme, jsme hauři, když víme, jsme srabíci.‘“

Kostelník se zasmušil.

„Ještě jednoho rozřežeme a dost. Máte čas?“

„Mám,“ kývl Haňťa. „Ale kterýho anděla?“

„Toho, jak vypadá, jako by dostal…,“ zašeptal kostelník a umlkl.

„Jsem pohan,“ řekl.

Když se šéf vykoupal, zavřel sběrnu a rovnou zahnul do kostela. V přítmí a chladnu po kokosovém koberci důstojně kráčel k hlavnímu oltáři.

Když poklekl a připravoval se do nálady, aby se pomodlil, dotkl se jeho ramene kostelník.

„Pardon, neruším…?“ optal se.

„Ne. Ale člověče, že se k nám nepřijdete podívat do dvora?“ zdvihl se šéf.

„Přijdu, ale teď bych vám rád něco ukázal a na něco se zeptal.“

„Prosím…“

„Zima…, co? Ale pojďme do sakristie,“ řekl kostelník a kolenem otevřel dveře. „Vidíte. A když jsem vám říkával, jaká je tady i v létě zima, nevěřil jste. I teďka musím nosit pod košili noviny.“ Popleskal se a noviny zachrastěly.

„To stačí přijít k nám do dvora a vyberete si noviny, jaký budete chtít.“

„Přijdu, ale jen pojďte dál.“

Šéf se rozhlížel sakristií. V jednom koutě stála socha, rozhrnovala si košilku a ukazovala červené srdce, a hned vedle té sochy byla rozvodová deska na osvětlení chrámu, plná pojistek a zapínacích pák, jak ve fabrice.

„Co to tady visí? Mohu se podívat?“

„Zajisté,“ pravil kostelník. „To je fotografie cyklistického závodníka a pan kaplan říká, že ho to velice posiluje.“

„Tohle? A patří to vůbec do kostela?“

„Náš pan kaplan říká, že patří. To je několikanásobný vítěz Tour de France Gino Bartali, řádový bratr, myslím, že františkán.“

„Ale co kdyby přišel pan biskup na vizitaci?“

Kostelník zívl, pak přešel sakristii a pod okýnkem zaťukal na jiný výstřižek.

„Tady… svatý Otec přátelsky rozmlouvá s Ginem Bartalim.“

„Ó, teďka to chápu. Do království Božího vcházejí i násilní, a tedy i sportovci. Ostatně, nebožtík papež byl vynikající horolezec. Arcibiskup Lichtenstein zase výtečný střelec… Ale nepřijde sem pan kaplan?“

„Ne,“ mávl rukou kostelník. „Ten jel hrát někam basketbal. A na motorce.“

Otevřel šuple a vytáhl fotografii.

„Tohle je Richards, který skáče o tyči čtyři metry šedesát devět centimetrů.“

„Že si to pan kaplan nepověsí taky?“

„To nejde. Richards je evangelický kněz a říkají mu Létající vikář. Je to první kněz, který se pokusil přiblížit k nebi pomocí svých paží, ale evangelík. To našeho kaplana rmoutí, a zrovna tak ho rmoutí, že Held, světový rekordman v hodu oštěpem, překonal ten rekord dva dny po vysvěcení… na evangelického pastora. A tohle je fotografie Vinciho, jak před vzpíráním si čte v bibli. To pana kaplana nejvíc rmoutí, že z těch šampiónů žádný není ani mnich, ani katolický kněz. Dneska jel hrát basketbal a vezl s sebou fotografie nějakých taky basketbalistů… Harlémských bláznů, černochů, kteří hráli taky jeden zápas před papežem ve vile Castel Gandolfo. O to má náš pan kaplan starosti, div že z kazatelny nekřičí, že kdyby přišel na svět znovu Ježíš, že by jistě skákal o tyči nebo hrál basketbal. Ale dovolte laskavě…, vy jste lovec. Co je tohle?“

Kostelník vytáhl z truhly albu a hodil ji na desku. „Co to je za peříčka?“

Šéf vzal roucho, prohlížel si je a pak překvapeně vzhlídl: „To je tetřeví pírko a ta krev, ta bude taky z tetřeva, protože i některá peříčka jsou zkrvavená.“

„To jsem chtěl vědět,“ zasmál se kostelník. „Tak vida. Nade vším se pan kaplan rmoutí, ale nad tím se nermoutí, že na faře snědli tetřeva a mně nedali ani kosinku.“

„Kde ho střelil?“

„Kde? Někde v Jeseníkách. Umřel mu přítel a tak tam jel na motorce ho pochovat. Musel si vyžádat povolení. To víte, náš kaplan je tak trošku frajer, i roucha má šitá na míru. A proto se vrátil až za tři dny. Já viděl hned, že něco veze v ruksaku. Tak tetřeva zabalenýho v albě? A mně ani kosinku.“

„To máte čeho litovat. Je to výborné maso. Tetřev jí samé bobulky, mladé výhonky. Ale víte, co to je za loveckou radost a co to dá za práci, než si tetřeva vyšouláte?“ unášel se šéf. „Když už z dálky slyšíte jeho namlouvání… Takzvané počítání, takové rychlé ťukání. Asi takhle.“

Vytrhl u kapsičky kabátu tužku a ostře zaťukal na truhlici.

„A při tomhle počítání můžete přiskočit blíž. Ale jak přestane, hned musíte strnout…“ Udělal několik skoků a zůstal stát uprostřed sakristie. Pak položil bázlivě prst na ústa.

„Psst. To musíte počkat, až nastane takzvané vylousknutí. To je, asi jako když vytáhnete z láhve špunt. Takhle.“

Zahnul ukazováček do úst, vytáhl tvář, co mohl nejvíc, a pak ji hlučně pustil.

„Takhle, ale pořád se nesmíte hnout.“

„Jináč by uletěl, že?“

Šéf kýval, protože kdyby promluvil, jistě by tetřev uletěl. Hleděl teď nahoru, tam na borovou větev, odkud tetřev vyznával lásku slepicím sedícím někde dole v podrostě.

„Už se rozednívá…, pernatého krále vidíte proti nebi, už má nalitou masku krví… a perama brousí, nadouvá se a brousí…,“ šeptal šéf divnou řečí, pak zvrátil hlavu a tokal, hudroval a oběma dlaněmi se podle kolen ometal.

„To je takzvané broušení. To pták už neslyší, to klidně můžete jít až pod strom.“

Dvěma skoky přiskočil a kostelník viděl, jak zdvíhá pušku, kterou neměl, zalícil tam, kde gotická růžice svírá oblouky, teď stiskl ukazováček a sám kostelník viděl, jak zamilovaný, smrtelně poraněný pták padá z větve na větev, až dopadl na jehličí, zvlhlé jitřní rosou.

Chvíli tak tiše stáli.

První se rozkřičel šéf.

„Ale tihle střelci? Honějí tetřevy jako koroptve, ve dne! A to je zločin!“

„Psst…, jsme v kostele,“ řekl kostelník. Pak pomalu vzal albu, uložil ji i s fotografiemi do šuplete a břichem to zasunul. „No…, o mnohé věci jsem přišel. Škoda…,“ zadumal se.

„Viďte,“ zaradoval se šéf.

„Ale už půjdeme,“ zakašlal kostelník a zase se poplácal po hrudi a noviny suše zachrastily.

Pak kráčeli zešeřelou lodí. Na konci koberce byla otevřená vrata a venku bylo bílé světlo, kterým projela červená tramvaj.

„Z ulice je pěkný pohled do kostela, z kostela je pěkný pohled na ulici…,“ zašeptal kostelník. „Ale všimněte si věčného světla.“

„Čeho?“

„Věčného světla,“ opakoval kostelník.

„Aha…, věčného světla! Zdá se, že nějak bliká…“

„To by bylo náramně dobré, kdyby aspoň blikalo…,“ pochichtával se kostelník. „Ono vůbec nesvítí! Nesvítí, ale pan děkan má už teď starosti s jesličkami, že kolem nich a do nich dá zavést neon. Rozumíte, neon! Ale věčné světlo nám nesvítí… Pan děkan jel někam s rapidem na Sázavu dívat se na vodu…, ale věčné světlo už týden nesvítí. Pan kaplan jel na motorce někam do Modřan hrát basketbal, potom bude u táboráku drnkat na kytáru tu svou píseň… Tam v dáli je Šanghaj, tam pluje má loď… a taky mu nebude vadit, že věčné světlo nesvítí. Tak jsem tady zůstal sám… a bez věčného světla.“

Kostelník se popleskal po kabátě. „Poslyšte, šéfe, je to pravda, že vy a náš kaplan máte dohromady honícího psa?“

„To mohl jedinej kecat ten náš Haňťa!“

„Ano, ten mi to říkal, a že se ten pes jmenuje Arnold von Tübingen a že jste toho psa odpoledne museli odvízt na kynologickou kliniku, protože mu do ucha vlezlo klíště.“

„Ježíšmarjá. Ten chlap mě přivede do kriminálu!“

„Psst! Jsme v kostele.“

„To si vymyslel. Ach, ten si navymejšlí! Teď se na mě chodějí dívat mí přátelé… Haňťa jim nakecal, že jsem zešílel!“

Vyšli před kostel.

„Já… a zešílel! Pak mám v noci spát…,“ zahořekoval šéf.

„Ale přijděte si k nám do dvora pro noviny!“ zvolal bodře a štrádoval si to na Karlák.