U zeleného stromu

Od tý doby, co třináctka před hospodou U zelenýho stromu nevytočila zatáčku a probourala se skrz vokno až k samým pípám, od tý doby moc hostů sem přestalo chodit. To ale nevadilo panu Chlumeckýmu, hostinskýmu, kterej měl největší radost z toho, až se ráno probudí, jak si natočí první pivo. Dneska už od rána si dával za šnytem šnyt a postával u zasklenejch dveří a četl si parte, na kterým stálo: Oznamuju všem svým známým, že já, Julie Kadavá, odborná učitelka, jsem umřela ve věku 67 let. Můj pohřeb se bude konat v 15 hodin na hřbitově v Ďáblicích dne 16. září 1961 (datum bylo dopsaný tužkou). A podepsána sama nebožka: Julie Kadavá, odborná učitelka.

Tohle když si pan Chlumecký přečetl, dycky vrtěl hlavou a vrátil se k pípám a položil na ně vobě ruce, pak si natočil šnyt, naráz ho vypil a hned špláchal sklenici ve dřezu.

Už se tmilo, ale hostinskej nerozsvěcoval.

Dva hosti seděli u samý zdi a u dveří do sklepa, na ten případ, kdyby se zase třináctka probourala do šenku. A bavili se.

„Kolik je schodů u Pasovskejch?“ povídá jeden.

„Sedum,“ řekl druhej, „ale kolik je schodů U Kalendů?“

„U Kalendů… Ale u kterejch? Máme U Kalendů u akademie a U Kalendů na nábřeží.“

„Prokristapána! U Kalendů u akademie je už hospoda zkasírovaná, tak jedině U Kalendů naproti osobnímu přístavu, ne?“

„Tak počkat, to máme, jeden, dva, tři, čtyři, pět…,“ scházel po schodech do hospody host, „to je celkem sedům schodů a jde se tam dolů. Ale kolik je schodů U dobrýho pramene?“

„Jeden nahoru… Ale U červených srdcí…?“ bavili se hosti a hostinskej zase šel ke dveřím, od Kříže sjížděla čtrnáctka osvětlená jako restaurace, jako by se rovnou řítila do šenku U zelenýho stromu, celej lokál se rozsvítil, ale tramvaj v poslední chvíli ucukla a trhavým pohybem se stočila do pravýho úhlu, jen úzkej chodníček ji dělil od voken hospody, a vagony, jak tři rozsvícený akvária, ozářily šenk…

A po chodníku šel švára pana Chlumeckýho. Hostinskej otevřel a radoval se:

C„Co tady, člověče, děláš? To jsi překousl řetěz, že jsi se z toho vašeho Čoudova-Bubáčkova vydal do města?“

„A že ty, bandure, se nepřijdeš podívat k nám? Mařka už ani neví, jak vypadáš,“ řekl švára a posadil se.

„Nepřijdu,“ povídá hostinskej a točil pivo, „ale přijedu. Koupím si mopeda.“

„Ty?“ vstal švára a popleskal hostinskýho po břiše, „a s tímhle mozolem?“

„Jo,“ povídá hostinskej a natočil si šnyt a s chutí ho vypil naráz a hned špláchal sklenici ve vodě, „to víš, musím něco udělat pro tělo, jsem jako stín.“

„Já vím, ale vod cirkusu,“ řekl švára, „ale hele, Františku, nekupuj si to, co já jsem už jich potkal. Jedu třináctkou a tam u Scholerů taky takovej blázen jako ty, motorka vedle něj, dráty se ještě točily hned sem, hned tam, na obličej mu položili ranní noviny a motorka jako rozšlápnutý jesle a esenbáci dělali kolem něj vápnem kruh. Nekupuj si to, nekupuj, poslechni svýho šváru, nekupuj.“

„Ale dyk je to trošku větší než bicykl…“

„Právě takový prdítko je prevít. Tam, jak zahejbá od Vlachovky trojka nahoru, tam mezi čtrnáctku a trojku jsme vzali do lisu tlustou ženskou na takovým mopedu. A schrastili jsme to všecko i s taškou s nákupem. Zatáhl jsem kontroléry a brzdy, ale nešel jsem tam, za nic na světě bych se na to nešel podívat. Mně stačilo jen takový tichý kviknutí… A stál jsem za vlečňákem a kouřím a čekám, až přijde komise…, a jak je to tam na spádu, koukám, žlábkem koleje teče mlíko a potom čerstvá krev.“

„Tak to abych si zase koupil auto, ne?“ povídá hostinskej podrážděně a šel a bubnoval zase na vokno ve dveřích a koukal se, jak od Kříže sjíždí desítka, už skoro vočichala zeleně natřený zdi, ale rozmyslela si to a zahnula a svým světlem žlutě vytapetovala celej lokál… A hned za ní jela dvanáctka a konduktérka z tý desítky stála na zadní plošině posledního vagonu a prstem udělala do vzduchu otazník a řidič dvanáctky smutně zvedl ruku a ukázal tři prsty, jako že ještě třikrát pojede sem a tam, než bude zatahovat…, a konduktérka smutně kejvala hlavou, jako že řidiče dvanáctky lituje, a pak se sama zasmála a ukázala jeden prst a zavřela blaženě voči a rukou udělala takovou pomlčku, dlouhou čáru, jak jí dělá dobře to pomyšlení, že udělá túru jen jednou a potom pojede domů…

A švára hovořil a nakonec řekl:

„To jsou ty případy, do půlnoci bych je mohl vykládat. Auto je taky prevít, i když to má čtyry kola. Před hospodou U dělokříže se nám mezi pětku a devatenáctku dostal minor, a taky jako když zmačkáš noviny. Dvě ženský! Řidička chtěla udělat myšku, ale nevyšlo jí to a vpasovala minora tak, že obě ženský z toho dostávali kramličkama. Jeden kousek do týhle rakve, jeden kousek zase do týhle rakve, aby to přibližně dalo dvě ženský. Kdepák auto!“

„Tak to abych chodil pěšky!“

„Pěšky je dobrý, ale to zase nesmíš mít brouka v hlavě!“ vrtěl hlavou švára. „Františku, to je k neuvěření, co lidí nám vlezlo pod tramvaj. Na čistý rovince! Máš lidi, že stojejí na obrubníku, rozhlídnou se, a když vidějí, že jede tramvaj, jako by si řekli: To je vono. A hup pod ni. Tuhle u Slovanský lípy mi vlezl pod devítku sám kontrolor, když šel po jednom sběrači lístků. Copak když je hned mrtvej, to je dobrý, ale když je chodec pod tramvají živej. Jajajajaj! To jestli popojedeš nebo couvneš, vyválíš ho tam ještě víc. A von tam prosí, lidi, pro smilování, sundejte ze mě tu tíhu… Pěšky dneska chodit po Praze, to je vo hubu taky.“

„Co jsou to ti sběrači lístků?“ voptal se hostinskej a zase vypil šnyt piva a pak šel a koukal se dveřmi do ulice a bubnoval na to parte, ve kterým Julie Kadavá oznamovala svou smrt a současně zvala na svůj pohřeb.

„To jsou Pražáci, většinou penzisti,“ řekl švára, „který na refýžích přestupních stanic sbírají lístky, který vodhodili lidi, přečtou si je… a jezdějí na ně dál. Děsnej sport. I jeden primář nemocnice se takhle baví.“

„Hm,“ řekl hostinskej, „ale pánové, nerušíme vás?“ voptal se těch dvou hostů, kteří na sebe křičeli a hádali se a nemohli se shodnout, kolik schodů vede do Ztracený varty.

„Tak se seberte a jděte se tam podívat!“ řekl hostinskej.

„To je nápad,“ řekl jeden host a už bral čepici a vyšli a s rukama v kapsách si to vykračovali ke Kříži.

„Čtyry schody,“ řekl švára.

„Víš, já bych měl toho mopeda jen na vejlety,“ povídá hostinskej, „ňáko se mi špatně dejchá.“

„Já vím, to já znám, nedá ti to, máš tu samou povahu jako tvoje sestra Mařka, rozbalíš to a jedeš! To se potom ani nedivím, když přijdou k Chmelovýmu keři, že si zřízenci z Bulovky vykládají: ‚Za starejch časů vodnesli Vánoce kapři a Velikonoce kůzlátka, ale tyhle Velikonoce jsme měli na prkně sedumnáct motoristů, nepočítaje uražený nohy a ruce!‘ Člověče, na Bulovce je celý voddělení pro motorovej sport a říkají tomu Mototechna. No jo. Já ještě když jsem jezdil, tak votáčím jedničku v žitným poli na Bílý hoře…“

„Počkat! Jezdil jsi, jezdil…, já myslím, že ještě jezdíš!“

„Už jsem dojezdil.“

„A japatotak?“

„Ženská, do neštěstí mě přivedla ženská.“

„Ty a ženská? Kdybych to byl já, tak…“

„Ženská. Když jsem jezdil šestkou, tak tam na konečný ve Stromovce jsem někdy dal kontrolér na jedničku a koukal jsem, jak tramvaj si to sama mašlovala mezi kmeny a sama si objela, nemohlo se nic stát, kolem dokola plůtek…, a tak jsem přišel na zlepšovák proti předpisům, že jsem pustil tu tramvaj na pomalu a šel jsem si do restaurace U zastávky na kafíčko, a když jsem dopil, vyšel a skočil do tramvaje, která přijela sama, a zatáhl kontroléry a brzdy…“

„Ta ženská!“

„To byla konduktérka, vodbarvená holčina, která chodila do řidičskýho kursu, a ta pořád žadonila: ‚Pane Konopásek, půjčte mi to, já si tu konečnou vobjedu sama.‘ A že měla nabarvenou hubu tak, jak to mám rád, podlehl jsem a pil kafíčko U zastávky a díval se na dveře, až tam ta moje konduktérka vstrčí tu svoji namalovanou pusinku a řekne: ‚Pane Konopásek, já jsem tady!‘ Ale nic. Vyjdu ven, koukám, ve Stromovce tma. Obejdu kruh a zase z křivýho vyjdu na rovnou kolej před hospodu U zastávky a hrklo ve mně. Povídám si, půjdeš se přeptat na Štrosmajerák. A jdu a tak krásnou Prahu jsem ještě neviděl jako tohle ráno. U Maršíčků sedí na druhým schodě ta moje konduktérka, hlavu na klíně a brečí, takhle jak z vodovodu jí tečou slzy. Povídám: ‚Zdeničko, co je?‘ A vona rovnou na kolena a spíná ruce: ‚Pane Konopásek, vodpusťte mi to!‘ A já už jsem byl doma a porazilo mě to na druhej schod taky. Povídám: ‚Zdenka, vy jste objížděla a přitom vám vypadla kladka! Vy jste nezatáhla kontroléry a šla jste a nasadila jste kladku a tramvaj vám ujela!‘ A ta moje konduktérka řekla: ‚Skoro povyskočila, jak rychle se rozjela.‘ A já se ptám: ‚A na kolikátce jste měla kontroléry?‘ A vona řekla: ‚Na šestce.‘ A to mě porazilo a dal jsem si na chvilku hlavu do klína taky…“

„Ty ženský,“ povídá hostinskej.

„Jo, a pak jdu pomalu na Štrosmajerák, mám vidění, že tam potkám na křižovatce hromadu, ale nic…, jen z budky se vyklonil výhybkář a povídá: ‚Konopásku, Konopásku, kdepak máš šestku?‘ a koukal na mě jako špaček z budky a dával mi to: ‚Ty jsi to ale vy­vedl! Vedle mě seděl vozovej dozorce a teď voba koukáme, přes krojcunk si to proti předpisu šine liduprázdná tramvaj. Vozovej dozorce povídá: – Tak se mi zdá, že šílím! A štípal se do ruky a ksichtu a pak vyskočil a povídá: – Tak se mi zdá, že to nebyl žádnej sen! a vyběhl a letěl k Domažlický jizbě, kde naštěstí pro tebe stály taxíky. A jak tu šestku pronásledoval, dohonil ji u Krále železnic, ale pak vozovej dozorce do ní skákal až na mostě jak Harry Piel. A zastavil ji. Štěstí že přes krojcunk nejela opožděná jedenáctka nebo vosumnáctka, ani vosmička, ani dvojka. To by byla hromada.‘“

„Ty, šváro,“ povídá hostinskej, „já si ten motocyklíček nekoupím. Jak ti po tom neštěstí bylo?“

„Jak po vyřezání,“ šklebil se švára.

Hostinskej si natočil šnyt piva a povídá prázdnýmu lokálu:

„Kluci, víte co? Vopijeme mě!“ A když dopil, špláchal sklenici ve dřezu a vrtěl hlavou, „kdepak, nekoupím si toho mopeda, nekoupím, smůla je v rodině. Já jsem se nikdy ničeho nebál,“ řekl hostinskej a držel se zase píp, „když se sem nabourala ta třináctka, až semhle k pípám, pořád jsem se držel těch píp, a když opadl prach, tak se ptám řidiče, kterej taky pořád byl v tramvaji a držel se za kontroléry: ‚Kamaráde,‘ povídám mu, ‚mám ti natočit desítku, nebo vobyčejnou?‘ Ale teďka mám už strach. Jak říkám, nekoupím si to mopedo.“

„A kdo říká, aby sis nekoupil moťáro, když tě to baví? Je to přeci příjemnej vejlet někam do přírody. Nalokat se vzduchu,“ řekl švára.

„Když mi teďka přišly na mysl taky ty hrozný vobrázky vystavený za skříní inspektorátů a pojišťoven, brrr… A potom, už bych se nemohl těšit na to, jak ráno se hned napiju čerstvýho piva…“

„Ale Františku, ta troška piva ti přece nemůže škodit, naopak! Tím jistějc budeš vjíždět do nepřehledný zatáčky. A neštěstí? To je! Ale nemusí se to stát tobě. Když máš chuť, kup si to, kup.“

„Tak ty myslíš?“

„Kup. A máš řidičskej průkaz, tak si kup kejvačku. A pojedem spolu na meruňky do Litoměřic. A pro jabka.“

„No jo, ale co když se přetrhne řetěz nebo zablokuje zadní kolo, aha! To si sotva stačíš vybrat, kam si lehnout.“

„Tak dost! Když, Františku, nemáš štěstí, tak se nemůžeš jít ani spolehlivě vyčurat. Zlomíš si nohu doma. No tak se vymázneme. Nebudem ani první, ani poslední. Riskovat musíš pořád. Copak by z nás bylo? Von člověk taky tak trošku musí dát na osud.“

„To je pravda,“ řekl hostinskej, „koupím si kejvačku! Ale zatím, víš, na co se těším? Až vystřízlivím, jak se zas pěkně vopiju. A pivem,“ řekl a natočil si šnyt.

„Já rozsvítím,“ zvedl se švára.

„Ne…, voni by začali chodit pro pivo přes ulici,“ huhňal hostinskej do šnytu.

Pak mlaskl a špláchal sklenici ve vodě.

Přišli ti dva hosti, posadili se a ani nedutali.

„Tak jak je to?“ voptal se hostinskej.

„Čtyry schody nahoru,“ řekl jeden.

„Půjdu,“ povídá švára, „stará mě poslala, abych jí koupil desku, jak viděla v biografu to Moulin Rouge. A sobě koupím Ty křenovský luka, Mugrauery. S těma ženskejma je ale kříž! Dřív by za dechovku dala život, ale že já taky, tak přesedlala na džez. Když jsme se vzali, tak já jsem fandil za Spartu a Mařka taky. Ale za půl roku držela palce sešívaným. Po takovým utkání, když Sparta vyhrála a Slávie dostala ranec, tak doma se mnou nemluvil ani truhlík. Františku, kup si tu kejvačku stopadesátku, kterou můžeš dycky prodat a koupit si něco silnějšího. Taková rychlejší mašina spíš proklouzne. Tu tlustou ženskou, jak jsme vzali do lisu mezi trojku a čtrnáctku, ta kdyby místo mopeda měla dvěstěpadesátku, určitě by se prosmykla.“

„Myslíš?“ řekl hostinskej.

„Kolik je schodů na Pele Tyrolku?“ optal se host.

„Ani jeden, jde se tam rovnou z ulice,“ povídá vesele švára a vyšel na ulici.

Od Kříže sjížděla tramvaj, pan Chlumeckej se zase držel píp, už přečetl rozsvícený číslo třináct…, a tramvaj tak jako všecky tramvaje, který jezdily dolů od Kříže, dělala dojem, že se chystá vbourat do lokálu… A hostinskej se pustil pípy a běžel ke dveřím do sklepa, položil nohu na práh, aby utekl, kdyby se třináctka vbourala jako tenkrát…, ale tramvaj zahnula a osvětlila celej šenk.

Pan Chlumeckej si potom natočil šnyt, a když ho vypil, povídá:

„Maj tady dobrý pivo, sem budu chodit.“

A šel a rozsvítil.