Emánek

Nechtělo se mu ještě jít domů, a tak si řekl, půjdu na kafe. Už se stmívalo, ale poznal, že se před ním pajdá stará Ziková.

„Chutný podvečer, milostivá,“ pozdravil.

„Jdi si svou cestou, Emane!“

Ale Emánek se nedal. „Kde jste byla včera, he? Že jste se mi zase někde dívčila s kominíkem!“

„A co kdyby? Je to hodnej hoch.“

„Haur to je, abyste věděla!“

„Emane, nedělej mi na ulici žádný trile. Lidi mě tady znaj!“

„Á, na lidech vám najednou záleží? Ale já dobře vím, že kdybych vás nechal s kominíkem vo samotě, už to vidím, jak byste na něj vyplazovala voči.“

„Emane, lidi se votáčejí!“

„A jak vás znám, podlehla byste!“

„Nepodlehla.“

„Podlehla, už teďka vidím, jak se ve vás blejská ta hříšná touha po kominickým tělíčku.“

„A co kdyby?“ radovala se pani Ziková.

„Tak bych vás nevzal na ten vejlet, kterej jsem vymyslil jenom pro nás dva.“

„Čuně jedno vepřový, mlč!“ jásala paní Ziková.

„Vy,“ šeptal Emánek do šedivých kadeří, „vy byste se ke mně vinula jak břečťan na besídku…“

„Emane, lidi! Budu mít zase vostudu po baráku!“

„Ať! Lidi vám můžou závidět, že ještě máte někoho, kdo se dovede vpíjet do vašich čárných kukadel. Jak máte hebkou krkovičku!“

„Emane, že to řeknu tvý mámě! Radši mě bav o tom vejletě!“ vrněla paní Ziková.

„Tak bysme spolu šli, samozřejmě bosky, a vy byste šlápla tou vaší alabastrovou nožkou do…“

„Hubu drž! Ježíši, aspoň tak nekřič!“

„A pak by nastala Valpuržina noc, sladká noc…“

„Pusť mě, lemple jeden, povídám!“

„Pustím, ale ještě mě musíte vyslyšet. Víte, co se mi na dnešek zdálo?“

„Nejsem zvědavá, už napřed vidím, že to bude zase nějaká lumpárna. To ti bylo málo, že ti v říši rozbili hlavu?“

„To není, paní Ziková, tím, to všecko je jenom z lásky k vám. Mně se totiž zdál živej sen o vás…“

„Nic nechci slyšet!“

„Ani ten sen o šťastný králíkárně?“

„Ne. Kilo vepřovýho milejší.“

„Ani ten sen o radosti v maštali?“

„Kilo roštěnek milejší,“ rozčilila se paní Ziková, protože si vzpomněla, že je už dva roky v penzi.

„Tak ty takhle, babo turecká! Kominíčka, to jo! Ten by ti přišel po chuti!“

„Třeba; ale Emánku, najdi si na ty svoje čuňačiny nějakou mladici.“

„Vždyť vám ještě není padesát.“

„Kolik?“ zaradovala se paní Ziková.

„Padesát.“

„Šedesát dva v lednu, ale pusť mě. Pusť mně tu ruku. Musím si jít něco uklohnit. Ale až potkám tvoji mámu, tak jí to na tebe všecko řeknu!“

„Ta vám to bude zrovna věřit!“

Emánek se zastavil. Věděl, že paní Ziková půjde teď podle Rokytky domů, až tam na samý okraj města. Podával jí ruku a zvážněl: „Dobrou noc, paní…“

„Dobrou. Až mě zase potkáš, doprovoď mě, vokřeju s tebou, ty cinto. Budu se řehtat ještě v posteli…“

Držela mu upřímně ruku a v očích najednou vypadala, jako by doplakala. Pak pajdala podle hučícího potoka.

Emánek přešel hlavní ulici, pak prošel automatem a po schodech rovnou nahoru, do tančírny. I když to bylo na periferii, bylo zde všechno zrovna tak jako v centru. Usedl na vysokou barovou židli, opřel se o pult a poručil si:

„Jako vždycky, džin a sodu. Ale co to vidím? Ona! A že tak smutná?“

„To víte, Emánku…,“ vzdychla mixérka a nalívala proti žárovce destilát.

„Olympie…, že by srdce?“

„Co by jiného? Prohrála jsem to, Emánku, všecko jsem prohrála…, že prý chce být sám.“

„On! A sám? Oho!“

„Sám. Psal mi, že jsem mu zvošklivěla svět. Copak jsem taková šereda?“

„Tedy, Olympie, když se tak na vás koukám, jak bych to řekl? Zkrátka, tak hezkou mixérku jsem viděl akorát v Monice a v Barbaře, ale takový krasopisný voči jsem neviděl nikde, jste pořád jakoby něčím oslněná…“

„Tak vidíte, a já mu zošklivěla život. Jenže já mu rozumím, ono je to všecko jinak. On Joska je tak trochu charakter.“

„Oho! Co to je charakter?“ optal se Emánek a hned si odpověděl. „To je člověk, kterej trvá na tom, co si o sobě vymyslel. Ale já, já nikdy ne. To víte, my, ročník dvacet čtyři, jsme se sakra museli měnit. Tak třeba první obraz: Po náletu na Düsseldorf, když jsme se vyhrabali. Asfaltová silnice, v pozadí trosky města, odkud vyjíždělo na kolečkových bruslích dítě s bandaskou mlíka v ruce. Druhý obraz: Nálet na Gleiwitz. Pumy padají, dívám se okýnkem z bun­kru. Bylo to na předměstí a byl tam cirkus Busch. Klece nadskočily a lvice, když viděla, jak se ty karháky zdvihají, dostrčila je prackou a osm lvů vyběhlo do hořícího města. Pak nás vyhnali na záchranné práce. Hořící ulice, lvi, César, ten největší lev, vzal omdlelou ženskou a vyběhl po schodech hořícího činžáku až do posledního patra. Tam stál v okně s tou ženskou v tlamě a pod ním hořelo Gleiwitz…“

Emánek si zaťukal na čelo: „A tady je tisíce jiných a dalších obrazů. Proto jsem taky případíček, kterej se pořád mění. Jakejpak tedy charakter.“

„Ale já jsem, Emánku, pořád stejná, pořád se stejně trápím.“

„Pro něj?“

„Ano. To jste si, Emánku, nikdy nepovšimnul, že jsem nemoderní?“

„Vy? Olympie, vy, která byste mohla…“

„Mohla, na každém prstě jednoho, ale víte, že by mně to přišlo jako znesvěcení? Kdybych jen neměla Josku tak staromódně ráda! Půl deci slz jsem jistě dneska pro ten dopis vyplakala.“

Emánek ji pohladil po hřbetu ručky: „No tak… Olympie…“

Ale dívka plavala v slzách: „…to čeká, že si někoho namluvím, a pak mi píše: ‚Tak vidíš, to je celá tvá láska!‘ Ale já jsem ho přečetla, to on mě jen tak zkouší. Ale já to vydržím. Já se raději zazdím!“

„Olympie, vy? A zazděná slečna?“ řekl Emánek, ale když chtěl znovu pohladit mixérčinu ruku, nechal toho. Vedle něho si sedl obrovský člověk a Emánek ho hned poznal. Byl to speditér pan Alfréd Bér.

„Pán si bude přát?“ optala se mixérka.

„Rum!“ zaduněl chlapský hlas.

„Pane Alfréd, co jste takovej…?“ optal se Emánek a díval se, jak Olympie nalívá skleničku.

„Nelíbí se mi život,“ posteskl si pan Alfréd Bér, natáhl ruku, a když mixérka před něj postavila rum, jak ptáčka ukryl tu skleničku v dlani.

„To mně, pane Alfréd, taky,“ řekl Emánek. „Ale každej člověk má něco rád, ne?“

„Povídám, že se mi dneska nic nelíbí!“ pověděl obr, hodil do sebe rum a udeřil skleničkou o pult. Pak rozevřel ruce a tupě se díval do dlaní, které se podobaly dvěma mapám asijských hor.

„Olympie, podívejte se taky, takovýhle lidský ručičky, není to nádhera?“ pravil Emánek, a když zavadil o smutné oči pana Alfréda Béra, zašeptal: „Víte, že bych chtěl mít ty vaše ruce?“

„A na co? A kdo to ještě dneska uzná…,“ pokyvoval hlavou speditér.

„Na co? Jen tak, abych lidem ukázal, jak těmahle rukama dovedu přenášet a snášet milovaný věci. Přeci každej člověk má něco rád… Je to tak?“

„A co ty, Emane, co ty máš rád?“ zdvihl oči pan Alfréd Bér.

„Já mám rád piáno. Už na ně nehraju, protože co jsem zahrál, to se mi nelíbilo, a co jsem chtěl zahrát, na to už jsem nestačil. Ale já bych to piáno potřeboval odstěhovat k sestře do Vysočan. Má kluka, tak ať hraje na to piáno kluk. Ale, mezi náma, pane Alfréd… Můžu to piáno svěřit neznámejm speditérům? Tak vzácný piáno značky Georgswalde?“

„Tak tobě záleží na věci?“ okřál pan Alfréd Bér a usmál se. „Víš co, já ti těmahle rukama to piáno vodstěhuju! Ale budeš u toho, abys viděl, co dokážou tyhle ruce! Kdy k vám mám přijít?“

„Olympie, dva rumy a na mě!“ poručil Emánek, zamyslil se a řekl: „Tak zejtra. Ve čtyři hodiny přijedu z Kladna ze šichty, tak ve čtvrt na pět. Platí?“

„Platí!“ zvolal pan Alfréd a zavřel ve své tlapě Emánkovu ruku. „To uvidíš na vlastní voči, jak vopatrně těmahle rukama a na hřbetě vynesu to tvoje piáno na ulici!“

Když se napili, speditér se svezl z židličky a spíš sobě řekl: „Každej člověk má něco rád…“

„Každej,“ usmál se Emánek a díval se za panem Bérem, jak se kolíbal přes parket, kde nikdo ještě netančil, protože hudba začíná hrát až po deváté.

„Emánku,“ začala Olympie. „Emánku, vy máte vzdělání.“

„Hm. Praskl jsem v kvartě.“

„To je jedno, ale víte vždycky, o co běží, a máte cit, Joska o vás říká, že někde uvnitř máte uvázanýho skřivánka na niti… Já si teď vzpomínám, jak jednou u vody Joska vytáhl něco napsaného na stroji a řekl: ‚Heleď se, Olympie, tady jeden můj kamarád něco napsal, já ti to přečtu.‘ A já jsem ležela, koukala se do nebe a on mi četl takový povídky.“

„Jaký povídky?“ optal se Emánek a dopil sklenku.

„Třeba tuhle jednu si pamatuji.“ Mixérka dýchla do skleničky a čistila ji ubrouskem. „Jak na sklonku války vezli Němci z Oranienburku vlak plný žen, žen z koncentračního tábora. Američané z letadla rozstříleli lokomotivu, pokropili i vlak a esesáci utekli. Ty ženy se rozběhly a dvě židovky, raněné střepinou, se odtáhly do lesíka, tam vyhrabaly ve smrčí jámy, vlezly si do nich a přihrnuly se jehličím. Pak slyšely, jak lesem běhají vojáci se psy, ale je nenašli. Tak tam židovky ležely až do druhého dne, a když už myslely, že tam umřou, uslyšely české hlasy. Vykřikly, a byli to chlapci z nothilfe. Vytáhli je, ovázali a v noci je schovali v lágru pod postelí. Když se přiblížila fronta a všechno utíkalo, naložil jeden Čech, jmenoval se Pepík, tu raněnou židovku na vozejček a táhl ji až do Budyšína. Tam přečkali frontu ve sklepě. A potom ten Pepík táhl tu židovku až do Haidy…“

„Olympie! Olympie, jak je to psaný? Jako o někom, nebo jako že ten, kdo to napsal, to taky zažil?“

„Tak jako když to někdo vypravuje, že se to přihodilo jemu… Ale já hloupá husa! Teďka to vím! Že jsem na to nepřišla hned!“ pleskla se do čela. „On to přeci psal sám!“

„Určitě on,“ řekl posměšně Emánek. „A já vám tu povídku dovypravuju, ano? Z Haidy táhl ten Pepík tu židovskou holku do Český Lípy a tam se jí ujal Červený kříž. A ta židovka potom doma čekala celý čtyři roky, že se někdy ten její hrdina objeví, ale Pepík nepřišel, a tak se vdala. Platím.“

Emánek skončil a už se na Olympii nepodíval.

„Ale Emánku, co je to zase s vámi? No tak, Emánku!“ Vzala ho za ruku, ale Emánek cítil, že se ho dotýká jen ze soucitu. Užuž jí chtěl říct, že ten Pepík, to byl on, Emánek, on že tu židovskou dívku táhl od Hoyerswarthy až do České Lípy a Joskovi tohle všechno vypravoval, ale když se podíval na Olympii, viděl, že kdyby jí tohle řekl, že by byla možná ještě smutnější. A tak řekl, jak mohl nejveseleji: „Až budete zase mluvit s Joskou, řekněte mu, že ho pozdravuju!“

Emánek přeběhl chodbu a po schodech sestoupil do automatu. Dal si grenadinu a usedl ke stařeně, kterou znal v Libni už odmala.

„Tak babi, jak je?“

„I dobře!“ řekla. „Je dneska dobrá polívka. Ale horká. Tak co, Emánku, pořád ještě jezdíš na Kladno?“

„Pořád, babi, pořád.“

„A jak se teďka u vás jí?“

„Jo, jako v závodní kuchyni?“

„Kde jinde. A jakej míváte jídelníček?“

„Tak babi, v pondělí je polívka à la Poldi, pečeně à la hrabě Stroganoff, pak čokoládou polívaný věnečky. V úterý míváme polívku JZD a plíčky po vídeňsku s knedlíkem.“

„Hm. Tak se to přece jen lepší. To víš, já to tak neměla. Vychovávala jsem sedum dětí a ještě jsem si musela najít čas chodit omejvat nebožtíky.“

„To, babi, ani nevím.“

„No jo. Malý děti a umírající, to je to samý. Někdy se strachy podělají z toho, co bude. Ale co míváte ve středu?“

„Volský jazyk s polskou omáčkou. Ve čtvrtek guláš à la hrabě Esterházy a v pátek oblíbené domácí kafíčko a české buchtičky. Ale že jste se, babi, nebála těch mrtvých?“

„Ó chlapče, já jsem se zamlada nebála ničeho na světě. Vzala jsem sekyru a šla do tmy, kde byli i lupiči. Ale jednou jsem se vylekala. Takhle za vesnicí umřela opuštěná stařenka, mrzlo jen praštělo, dojedeme tam, dáme na lavici rakev a zřízenec, nějakej Franta, odhrnul peřinu a povídá: ‚Holka! Skoč mi pro kladivo!‘ Jdu tedy ven a zrovna dojel náš šéf na bicyklu. Vybírám z bedny to kladivo a najednou vyletí ten náš šéf a křičí: ‚Vona vstává!‘ A hnal to do polí… Já stiskla kladivo a to mi dodalo sílu. Vejdu dovnitř a vobešla mě hrůza. Ještě že jsem se držela toho kladiva. Ale co míváte v sobotu?“

„Jemné hašé s bramborem a linecké řezy. Ale babi…“

„A polívku? Emánku, jakou polívku?“

„Dršťkovou. Ale babi, jak to bylo dál?“

„Tak tam vejdu a náš Franta byl skloněnej k posteli a tlačil mrtvole na kolena a ona jako by vstávala.“

„A co vy, babi?“

„Jen jsem vykřikla. A Franta se otočil, vyskočil, odstrčil mě z veřejí a byl v sakrech. Ale já se držela kladiva a to mi dodávalo sílu.“

„Babi, vy jste byla chlap.“

„To mi taky říkávali, ale co míváte vo nedělních šichtách?“

„Kdy, babi, co, babi? Jo, v neděli! To bývá hedvábná kaše, pařížský řízek…, ale babi…“

„A polívku?“

„Polívka nudlová, sváteční, a plavou v ní kousky masa. Babi, jezte, vystydne vám polívka!“

„Tak podívejme se…, a nudlovou? Tu já ráda. A že v ní plavaly kousky masa?“

„Kousky masa.“

„Nelakuješ mě, Emánku?“

„Co by. Kousky masa…“

„Tak já ti věřím. A tenkrát jsem šla až k tý posteli a dívala jsem se mrtvý do obličeje. Pak koukám a ona byla jak kolíbka, nohy pod sebou skrčený. To se tak stává, když opuštěný člověk umře sám v mrazech. Schoulíš se do klubíčka, a kdo tě, Emánku, narovná? Já taky, jestli umřu za mrazu, taky mě nikdo nenarovná. Jsem taky tak sama…“

„Ale babi, pořád je někdo kolem vás. Říkala jste, že jste měla sedm dětí!“

„Měla, ale už ani jedno se nehlásí…“

„Tak víte, babi, co? Já řeknu mamince, vona se k vám někdy podívá.“

„No, to je, Emánku, vod tebe hezký, že sis ke mně sedl a že jsi mi vypravoval o jídle. To víš, život mě naučil věci, o kterých se nedá psát ani v knížkách. No, já tě znám, ty seš nezbeda, ale máš lidi aspoň trochu rád… Tak tvoje maminka že se na mě podívá?“

„Řeknu jí to, babi. Na mou duši že řeknu. A dobrou noc.“

„Dobrou, dobrou…,“ brumlala stařena a zvolna jedla.