Andělské oči

Optal se mladičké prodavačky: „Kdepak je pan šéf?“ Ukázala prstíkem na dveře a řekla: „Paní šéfová je v zahradě a pan šéf je asi v pekárně… A kdo jste vy?“ Odpověděl: „Jsem reprezentant pojišťovny.“

A do pekařského krámu vešli lidé a dívka se jich ptala, co si přejí. Lidé si kupovali housky a rohlíky a chleba. A zase přicházeli další. Prodavačka znovu ukázala prstíkem na dveře: „Paní šéfová je v zahradě a pan šéf v pekárně.“

Pojišťovák vešel na chodbu, kde sladce voněly pecny vyrovnané na rechnách, zastavil se u okna a díval se do zahrady, kde pod jabloněmi kráčela bosá ženská; teď se naklonila a z hromady rosících se jablek vybrala ta nejkrásnější a dala je do kapsy u zástěry. A hned jedno to jablko čistila a leštila o zástěru, zadívala se na ně a zakousla se do sladké dužiny… a až sem na chodbu to bylo slyšet, jak odtrhla a s ohromnou chutí křoupala to jablko. Pak zamyšlena se brouzdala spadlým listím a zrosenou trávou, až došla ke smuteční vrbě, rozhrnula větvičky a dívala se na starce, který seděl v kolečkové židli, celý zabalený do deky, a s výrazem ptáka letícího vpřed četl si z nějaké veliké knihy, připevněné na muzikantský pult. Žena vešla pod vrbu, otočila stránku v knize a kolíčkem na prádlo připevnila list k ostatním, aby vítr nelistoval v knize. Pohladila pak starce, urovnala mu deku… a on s prostomyslným úsměvem si četl dál. A ta ženská rozhrnula větvičky, kráčela mokrou trávou, a když se objevila u okna, její nohy byly docela červené.

Pak vešla na chodbu, rozkročila se před reprezentantem pojišťovny, zašilhala na nové jablko a s ohromnou chutí se do něho zakousla a slyšitelnou ranou odtrhla sladkou dužinu. A podívala se tázavě.

Reprezentant řekl, že se jmenuje Růžička Karel a že pekařský mistr pan Beránek nejdřív podepsal přihlášku do živnostenského fondu, ale pak poslal dopis, ve kterém sděluje, že členem už nechce být a že chce peníze nazpátek. Co ona, paní pekařka, na to?

Odhodila stopku, vzala z rechny papírový pytlík, položila jej na futro okna, vytáhla tužku a na ten pytlík psala a násobila, pak sčítala a potom řekla: „Je blázen ten můj. Když ne on, tak aspoň já tady na světě budu do devadesáti… jako můj tatínek,“ řekla a ukázala oknem na starce v kolečkové židli, „a tak já bych vydělala na pojišťovně v pětasedmdesáti letech padesát tisíc!“ A vzala tužku a podtrhla tu částku, kterou vypočítala na pytlíku. Pak ukázala na dveře a po­krčila rameny: „Ale ten můj to nechce. Pořád má něco. Zamlada mě budil a vyřvával: ‚Přiznej se, koho jsi měla přede mnou!‘ a zpovídal mě… Teď mě zase budí, třepe tou přihláškou a řve: ‚Až sem přijde ten pojišťovák s andělskejma vočima, takhle to s ním dopadne!‘ a dává rány pěstí do pelesti postele, až má klouby samou krev… Ale co se dá dělat?“ řekla a zmačkala ty výpočty na papírovém pytlíku od mouky, vytáhla jablko, vyleštila je o mohutná prsa, zadívala se na to jablko zblízka a s ohromnou chutí se zakousla do dužiny.

„Co to tam čte pan otec?“ optal se.

„Humoristický listy,“ řekla a na zubech jí svítila jablečná pěna, „co má taky dělat, když ochrnul. Ale než ochrnul, byl tatínek trhovec. Patentní navlíkač jehel. Neslyšel jste vo tom? Ani neviděl? Vopravdu ne?“ divila se pekařka. „Ale jděte!“ a přednášela s kramářským přízvukem: „Matka se domů z pole vrací, chce šít, ale oči má zesláblé, ruce se jí třesou. Píchá, píchá, ale jehlu navléci nemůže. A proč? Protože nemá můj patentní navlíkač jehel. Dámy a pánové, tento přístroj světa jsem prodával v Paříži za korun pět, ale dnes, aby každý kupcem byl, za pouhé koruny dvě. A k tomu přidávám jednu velkou špulku bílých nití a jednu špulku malých černých nití… a k tomu všemu tucet jehel, aby dnes každý kupcem byl…“

Přednášela a docela zblízka se dívala pojišťováku do očí a on cítil vůni jejího dechu, vlhkou a sladkou vůni po jablečné pěně, že měl dojem, že se na něj dívá jako na ta jablka, která před chvílí skřoupala. „Vy jste to vopravdu nikdy neslyšel?“ optala se.

„Neslyšel,“ vydechl a usmál se, „ale že vás nezebou nohy? Tak bosky stát na dlaždičkách?“

„Nikdy…, mně je pořád horko. Pořád jsem rozpálená.“

Řekla a naklonila se docela blízko ke rtům pojišťováka. Viděl její velké, krásné oči, které byly plné zdravé smyslnosti. A pekařka jej dlouze políbila. Její ústa byla studená a voňavá od jablek.

Pak ji polekal zvuk kdesi otevíraných dveří. Odskočila, její bosé nohy pleskly o dlaždičky, naslouchala, pak se usmála a řekla: „Máte pěkný voči.“ A vzala veliký proutěný koš, skládala do něj pecny chleba a hovořila: „Kdybyste někdy po mně zatoužil jako já po vás, víte, kde bydlím.“ Zvedla lehce ten těžký koš a ukázala bradou na dveře na konci chodby. „A tam spí ten můj…,“ řekla, naposled darovala reprezentantu pojišťovny své krásné oči, drcla zadkem do dveří, které vedly do krámu, a vířivým pohybem vklouzla do prodejny.

Chvíli stál a naslouchal, díval se chvíli na starce, který si četl pod vrbou v Humoristických listech, pak přešel chodbou a otevřel dveře do dílny.

Tady bylo ticho, na rechnách při zdi spočívaly pecny chleba a na vojenském kavalci, jen tak v podvlíkačkách, ležel mistr na břiše, jednou rukou sáhoval přes polštář, jako by přes dílnu plaval kraula. Na podlaze ležel pantofel plný cákanců zaschlého těsta. A pojišťovák se sklonil a zatřásl spáčem. Ten se posadil a zíval a protahoval se, až mu v kostře zapraskalo.

„Jste mistr Beránek?“ optal se.

Ale pekař se svalil a spal dál.

Zatřásl jím znovu a řekl: „Mistře, psal jste nám dopis, který začínal: Vážení lumpové…?“

A mistr vyskočil, mrskl sebou, natočil si pojišťováka do světla, vzal mu hlavu do svých tlap, díval se mu do očí, jako by jej chtěl zulíbat…, a zařval: „To není von!“ a hulákal ke stropu: „Kde je ta svině, co měla voči jak anděl?“

„Co?“ polekal se reprezentant a objel si prstem límec košile.

„Jeje jeje jeje jeje!“ hopsal mistr v podvlíkačkách dílnou, „já, kterej má zásadu, jak přijde pojišťovák do baráku, hned mu dát pěstí do rypáku…, tak já se podepíšu na takovej hnusnej podvod na lidstvu! A vyplatím prachy, který jsem měl na bukový dříví!“ Na důkaz si dal ránu pěstí do čela, až mu oči zablikaly, a pokračoval: „To ale ty jeho modrý voči! A to se mě ta svině ptá, mistře, až půjdete do penze, chcete jako prémii: domek, nebo vilku? A mistře, až budeme dělat s penzistama jednoměsíční bezplatný vejlety…, raději chcete k moři, nebo do velehor? A já, kráva, jsem řekl, že raději ten domek a do těch velehor!“ volal mistr a zase si dal ránu do čela, až se srazil na kavalec, kde pokračoval: „A tak jsem v tom libým mračnu žil až do večera, votvíral jsem dveře toho domečku, díval jsem se dalekohledem na ty velehory… A večer jsem si přečetl stanovy, a když jsem je dočetl, svalil jsem se rovnou sem,“ řekl a ukázal na kavalec. Vymrštil se, drapl reprezentanta za rukáv a odvlekl jej ke zdi, kde ťukal olámanými nehty na zeď, na nějaké součty a násobení, a teď prstem podtrhl výslednou sumu a řval: „Podvedli jste mě! Tohle bych vám musel dát do chřtánu! Za padesát tisíc bych si musel koupit roky nazpátek…, ale na co? To mi ta svině s andělskejma vočima, která to se mnou sepisovala…, to mi neřekla!“ zamňoukal mistr a ruce se mu rachiticky zkroutily.

Pak těkal očima po dílně a povídá: „Ale víte, až sem ten mamlas s modrejma vočima přijde, co mu udělám?“ a rozhlížel se, ale ani kopisty, polena, ani šarovací háky od pece jej neinspirovaly. Až s rozkoší setrval na sázecích lopatách.

Strhl jednu tu lopatu, běžel na konec dílny, potěžkal ji a vyrovnal do vodorovné polohy, rozběhl se proti stěně pece a vší silou tou lopatou do ní vrazil. Náraz byl prudký, že se mistr svalil na zadek, ale jásal: „A takhle, takhle mu naperu tu lopatu rovnou do držky! A takhle mu tam s ní budu verglovat!“ Ukazoval, jak se tou lopatou bude babrat v pojišťováku s andělskýma očima. A pak, když chtěl vstát, zůstal mistr ještě chvíli na čtyřech a domýšlel ten obraz: „Mě povedou četníci do lapáku, ale jeho rovnou do márnice.“ Vstal, posadil se na kavalec a obličej si ukryl do dlaní.

Reprezentant Živnostenské pojišťovny si utřel pot. A pohoršil se: „To tedy volá do nebes! A proto mě taky sem z direkce poslali. Mistře, ukažte mi tu přihlášku, chci vědět, kdo to s vámi sepsal.“

Pekař zvedl podhlavník, kde měl tašku nabitou všelijakými doklady, vytáhl přihlášku a podal ji.

Pojišťovák rozevřel listinu. „No jó, pan Krahulík! Mistře Beránku, podejte mi ruku, podejte, tak. A já jako státní úředník se s vámi vsadím, vo co chcete, že pan Krahulík nejenže dostane kopačky, ale půjde před prokurátora. To se dělá?“ pobouřil se reprezentant. Pak dodal: „Já vím, že vás pan Krahulík neinformoval, že existují státní příplatky na živnostenskou penzi. Nic vám neřekl o příplatcích zemských a okresních, že?“

„To tedy ne…,“ pošeptal mistr.

„Tak vidíte,“ řekl pojišťovák a stiskl panu Beránkovi ruku, „a to vám jistě neřekl, že pan prezident Beneš má všechny živnostníky rád, a proto jim vymohl, aby výtěžky znárodněného průmyslu šly určitou kvótou na vaši penzi. Takže teď se píše rok 47, to znamená, že za deset let bude vaše penze dvojnásobná…, že vám tohle neřekl!“

„To neřek…,“ zachraplal pekař.

„Tak tady je ten zakopanej pes!“ reprezentant zvedl prsty k přísaze a volal: „Vždyť to je právě ta revoluce v pojišťovnictví! Zač padaly miliony! Vždyť ti mladí budou platit na ty starý živnostníky. Pane Beránku, já vám vymůžu na ministerstvu sociální péče, abyste celou věc dal do klidu, všecko si znovu promyslel, nic zatím nebudete platit, a bude to,“ řekl pojišťovák, vytáhl z aktovky razítko a polštářek, dýchl na razítko, pak je pečlivě přitiskl na polštářek… a na volné místo toho dopisu, hned vedle titulu: Vážení lumpové… obtiskl: Dávám vše do klidu.

Podal mistrovi tužku a ukázal imperativně, kam se má podepsat.

Pak složil pečlivě dopis a prohlásil: „Další zprávy očekávejte z ústředí… To víte, pane Beránku, jak vás jednou vyškrtnou, je s vámi ámen, to i kdybyste klečel před naší budovou a prosil…, už vás nevezmeme, ne že bychom nechtěli, ale už to nejde. A když, tak jedině na dispens samýho ministra. To jsou ale krásný housky!“ podivil se pojišťovák a naklonil se nad košem.

„Otevřete aktovku,“ řekl mistr a nandal pečiva.

A když se loučili, dívali se dlouho do očí.

Na chodbě si pojišťovák oddychl, na futro okna položil aktovku a oběma rukama se opřel. Díval se do zahrady, kde na slámě se rosila jablka. Pekařka teď běžela mokrou trávou, v běhu rozhrnula vrbové proutí, otočila další stránku Humoristických listů a kolíčkem na prádlo připevnila list k druhým, aby vítr nelistoval v té velké knize.

Kdosi v dílně zasténal.

Reprezentant se po špičkách vrátil ke dveřím, pootevřel a škvírou viděl, jak mistr Beránek sedí na kavalci, tahá se za kníry a viklá si hlavou. Pak zařval, strhl ze zdi poslední sázecí lopatu a volal: „Vždyť ten chlap měl ty samý andělský voči!“ a rozeběhl se proti zdi a tu lopatu roztříštil na ouhrabky.

Pojišťovák vběhl do krámu, a než dovřel dveře, slyšel, jak na chodbě huláká mistr Beránek: „A pojedeme do Prahy! A s bejčákem v ruce!“

Mistr Beránek se podíval, zdali nejede tramvaj, pak vstoupil do jízdní dráhy, aby si lépe přečetl číslo domu. „Je to tady,“ řekl s uspokojením a vstoupil do domu. Na zdi byla tabulka s nápisem: Živnostenská pojišťovna, páté patro. Na klice výtahu pak byla další tabulka: Výtah nejezdí.

Mistr Beránek se zaradoval: „Už o mně vědí. To abych se unavil! Ale já vyletím třeba do dvacátýho patra jak anděl a ještě budu mít sílu, abych je tam všecky pořezal bejčákem!“

A bral dva schody najednou.

Ve třetím patře se zastavil. Na schodech seděli dva strejci a utírali si čela kapesníkem, jak byli říční. „Taky živnostníci!“ zvolal mistr. Přikývli a jeden povídá: „Jak jste to poznal?“ Mistr Beránek: „Podle zmučenýho ksichtu… Ale až tam vejdete a uslyšíte křik, tak jsem to já, kterej jim zatíná tipec!“ Zvedl hůl a zahrozil nahoru a opět lehce to bral, dva schody najednou.

Vtrhl do kanceláře, utřel si vousy a hned: „Kde je ředitel?“

Úředník, mladý muž, krájel krvavou tlačenku na kousky, teď otevřel šuplík a shrnul tam ty krvavé kousky. A začal krájet cibulku; mhouřil oči a řekl: „Hned vás ohlásím. Copak se vám stalo?“ Mistr zakřičel: „Měl jsem peníze na bukový dříví a váš pojišťovák je ze mě vylákal!“ A na důkaz praštil mistr holí přes stůl.

Mladý úředník slzel, napřáhl ruce a jak slepec hmatal po stole, pak řekl: „Málem byste mi rozbil skleničku s pepřem.“ Shrnul dlani tu nakrájenou cibulku do šuplíku, posypal krvavou tlačenku pepřem, pak se sklonil, až celý zmizel, a když se narovnal, držel láhev s octem a něžně ulil trochu octa do toho šuplíku. „Vždyť vám to vyteče,“ poznamenal mistr Beránek. „Kdepak!“ usmál se mladík, „ten šuplík má plechový dno!“ To řekl a ze strany na stranu viklal a pohyboval tím šuplíkem a: „Musí se to promíchat…, ale cože jste si přál?“

„Mluvit se ředitelem,“ řekl pan Beránek.

„Hned,“ pověděl mladík a otevřel takový zavírací nůž, napíchl kus krvavé tlačenky a s chutí ji pojídal. A plnými ústy hovořil a ukazoval: „Tady, jak je ta tlačenka, mám na šuplíku nápis: Masna. Tady, jak je nápis: Pečivárny, tady v tom šuplíku mám housky. Tady, jak je nápis: Zábavní podniky, tady mám knížky na čtení a foukací harmoničku… a tady, jak je nápis: Blboviny, tady v tom šupleti mám úřední spisy. Dobré, že?“

Zvedl se a optal: „Ale vy jste něco chtěl?“ Mistr pravil tiše: „Mluvit s panem ředitelem.“ A postavil si hůl do kouta. Úředník vešel do tapecírovaných dveří, a když se vrátil, nejdřív napíchl nožem kus krvavé tlačenky a tím nožem ukázal na tapecírované dveře a řekl: „Jste očekáván.“

V kanceláři za stolem, nad kterým se nakláněla ohromná palma, seděl tlustý člověk, docela blažený a zalitý vnitřním štěstím…, a jako by na nikoho jiného nečekal než na mistra Beránka. Nabídl mu židli a vítal: „Tak jen pojďte, pojďte a posaďte se. Jste nám srdečně vítán.“ Ale mistr Beránek se neposadil. Ředitel pravil vlídně:

„Ale copak? Vy se na nás zlobíte? Vy trucujete? Copak jsme vám udělali?“ A mistr Beránek se díval na ohromný list palmy, který byl rozevřený nad ředitelem jako deštník, a řekl, jak k němu přišel takový krasavec a hypnotizoval jej modrýma vočima a jak mistr podepsal přihlášku jak ve snách, jak potom si všecko přečetl na zadní straně přihlášky a hned napsal dopis začínající: Vážení lumpové, syčáci a vrazi…, jak k němu přišel další reprezentant Živnostenské pojišťovny, kterej zase měl andělský voči, a ten mu to rozmluvil, a tak on, mistr Beránek, dal celou věc do klidu… „Ale to nechce klid! Já chci svoje peníze nazpátek, protože je potřebuju na bukový dříví!“ zvolal pekařský mistr.

Ředitel se usmíval, pokyvoval hlavou a prohlásil: „Ale božíčku, tak to stornujeme…, přeci charakter živnostenské penze je dobrovolný…“ Zvedl se, obrátil, listoval v kartotékách, a když našel to, co hledal, s despektem upustil před sebe celý fascikl na stůl. Posadil se a zpřísněl: „Vážený pane Beránku, nemáte k nám důvěru… a to nás nesmírně bolí. Ale co se dá dělat? Vyškrtneme vás. Ovšem podle našeho řádu jsme povinni vás poučit, že se zříkáte veliké vymoženosti…, protože, nedej Bože, ale co když vás potrefí tohle!“ Vstal a ukázal na zeď, kde byly veliké zarámované fotografie. „Jen pojďte, pojďte a podívejte se!“ A ředitel ťukal na fotografii flašinetáře, který s opicí vyhrával a žebral na ulici. Mistr Beránek se zarazil, když to viděl. Ředitel jej odvedl k dalšímu obrazu, na kterém stál v pozadí chudobinec, před kterým na lavici seděli starci, zubožení a dementní. Když se mistr vynadíval, řekl ředitel: „Pane Beránku, když ty vaše drahocenné ruce už nebudou moct pracovat, co vám kdo dá? Myslil jste na to? Jste přece muž!“ Mistr řekl tiše: „Byl jsem raněn ve válce.“ Ředitel: „Tak vidíte. A když se rozhlídnete, co vidíte na zdech naší kanceláře? Jen se podívejte! Obrazy vyhořelých živností, živností stižených vichřicí a povodní…, a vy jste už ve věku, kdy byste stíží začal znovu, jen si dejte ruku na srdce… A teď tady se podívejte do téhle vitríny! Tady jsou výstřižky ze všech možných novin a… a co se z toho dovídáte? Samá neštěstí, vraždy, sebevraždy, konkursy, které skončily tragicky…, co teďka si zrovna čtete?“ optal se ředitel. „Přečtěte to nahlas!“ A mistr Beránek předčítal chraplavě: „…Vdova po kováři skončila svůj život v močůvce…“ Ředitel: „A další titulek večerníku?“ A mistr Beránek četl: „Živnostník si podřezal kosou krk…“

Ředitel zvolal: „To stačí.“ Šel, zaťukal na dlouhou skříňku a prohlásil: „A tady takových výstřižků máme tisíce!“ Zvedl prst a zvolal: „Pane Beránku, vidíte! Kdyby živnostníci už tenkrát měli penzi, věřte mi, že všechny ty maléry a všechna ta neštěstí by nebyla…, ovšem vy bez penze, vy jdete vstříc… jedné z těchhle fotografií, jednomu z těchhle výstřižků…, chcete tedy ještě zrušit naši přihlášku?“

Ředitel vzal ze stolu listinu z fasciklu nadepsaného kaligraficky: Beránek Alois, tu listinu zvedl a držel v prstech, díval se pekařovi do očí a čekal na znamení. Opakoval: „Mám to přetrhnout?“

Mistr Beránek se rozhlídl po zdi, odkud na něj zírali starci před chudobincem, vyhořelé živnosti s reklamním štítem, který jediný neshořel, podíval se do vitrín na ty zprávy o neštěstích…, zavrtěl hlavou a zašeptal: „Nedělejte to, teď to vidím, že jak dělníci a úředníci, zrovna tak mají bejt zajištěný i živnostníci…, všichni.“

Ředitel vrátil přihlášku do fasciklu, posadil se pod listem palmy, sepjal ruce: „Jsme tady od toho a jen pro vás. Někdy se lidi musejí zachránit i proti své vůli…, pane Beránku, těšilo mě…,“ natáhl se a podal mistrovi špičky vlhkých prstů.

Když mistr Beránek vyšel z ředitelny, ti dva živnostníci už stáli proti tapecírovaným dveřím a dívali se pozorně na mistra. I mladý úředník zaklonil hlavu, aby viděl do tváře panu Beránkovi, který taktak že nahmatal židli a posadil se. Byl bledý, jako by spadl ze skály, kníry zplihlé, ruce mu visely mezi koleny skoro až na podlahu.

„Tak jste jim vypucoval žrádlo?“ optal se jeden živnostníček. Ale mistr mlčel. Pak se zvedl, vzal v koutě svou hůl, opíral se o ni a těžce vyšel.

Když sestupoval po schodech, ve třetím patře si musel sednout a opřít si hlavu o secesní zábradlí, o jemně tepaný liliový květ. A kdosi vběhl do domu, teď to bral dva schody najednou. Když proskočil kolem pekaře, zvolal:

„Co já jim tam řeknu, to si za rámeček nedají!“ a o celé schodiště výš se vyklonil nad zábradlím a volal dolů: „To tedy nedají!“ a běžel dál a jeho slábnoucí skoky bylo slyšet až do té doby, než za ním zabouchly dveře pojišťovny.

Mistr Beránek vyšel na náměstí. Hned vedle kostela stála kašna, uprostřed té kašny bylo sousoší stočených rybek, kterým z otevřených tlamiček chrstal vodotrysk. Pan Beránek se nejdřív díval na tu pleskající vodu, pak si navlhčil ruku a otřel si skráně, pak odložil hůl a oběma rukama nabíral z vodotrysku osvěžující živel a přikládal si jej na obličej. Nakonec se nahnul přes obrubu kašny a nechal padat vodotrysk na týl hlavy. A lidé se zastavovali, po čtvrt hodině sem přišel esenbák. Vytáhl notes, sňal z něho gumičku od zavařeniny, pak zatřásl panem Beránkem a optal se. „Co tady děláte? Je vám špatně?“ dodal, když viděl pekařův obličej. Pan Beránek teď udeřil zavřenou pěstí do otevřené dlaně a zvolal: „Andělský voči!“ a zase nastrčil hlavu, aby mu chladný vodotrysk pleskal na týl…