Smrt pana Baltisberga

Skoro celé dopoledne a potom ještě večer leželi na starých pytlích pod autem a montovali zadní péra.

„Jak jen to péro mohlo prasknout, jak?“ zlobil se otec.

„Jak…? To jak jsme tuhle jeli za noci domů,“ řekl strýc Pepin, který svítil. „To Slávek mi řekl: ‚Strejdo, jednu smrt jsme stejně dlužni, tak tady máš a řiď!‘ A já jsem řídil, i když je mi přes sedumdesát a moc na to nevidím. A víš, že jenom párkrát jsme sjeli do příkopu?“

„No já vám zas někdy půjčím auto! Máš ho vidět! A jelo vás ve škodovce hodně?“

„Ani ne,“ pravil strýc Pepin. „Akorát šest, ale horší bylo, že za jízdy nám vypadlo dno. Tak jsme to dno museli dát na střechu, na tu postel.“

„Na jakou postel?“

„Jednomu řezníkovi jsme převáželi postel. Ten řezník ale seděl v autě.“

„Jééé,“ zanaříkal otec. „A já pořád, od čeho jsou na střeše ty šlicny. No já vám zase někdy půjčím moje auto!“ vykřikl a klíčem uhodil do karoserie, až mu zaschlé bláto napadalo do očí. Ale bylo to před Velkou cenou, tak rychle vyměnili prasklé péro, pak dozadu, kde má být sedadlo, přidrátovali skládací zahradní židli, protože dávno, před pěti lety, si otec usmyslil, že zvelebí tuhle škodovku 430. To vytrhal čalounění, dal pod kůlnu i sedadla a pak roky s matkou snili, jak jednoho dne se všechno vypere a vyčistí, do kastle se vrazí pár papírů a škodovka bude zase něco.

Tak zatím, když někam dojeli, lidi říkali: „Sakra, ta vaše kredenc je nějak bledá v ksichtě? Neměli jste ji přes protektorát skovanou v Labi?“ A otec se zlobil, protože to byla pravda. Taky se lidi divili: „Copak že sedíte všici v tom vašem autě jako ve vaně?“ To bylo zase tím, že sedadla byla pryč a cestující seděli na bedýnkách od margarínu. Ale to všecko bylo prozatím, protože pro otce platila jen vidina, kterou si neustále kladl na obzor… Krásná, dobře vyčalouněná škodovka 430.

Tak na Velkou cenu Československa dali do auta dvě staré polstrované židle a dozadu přidrátovali skládací židli ze zahrady. Matka nasmažila řízky, do litrové láhve od maggi nalila žaludeční hořkou a po půlnoci vyjeli do Brna podívat se na motocyklové závody.

Když v krásné krajině snědli řízky, otec usnul a matka se strýcem si lehli na okraj lesíčku, hned u Farinových zatáček. Sem tam si cvakli z té láhve od maggi a dívali se na závody. Už se jelo poslední kolo stopětadvacítek a jako první si to vytruboval Franta Bartoš, jistý, klidný, docela zalehlý do své čízy OHC. Tak si to hřměl tratí, a kudy jel, dvě stě padesát tisíc diváků postupně propukalo v jásot a František to viděl, viděl všechny ty dlaně, ty šátky a kapesníky, celou tu slávu a nebál se, to tedy Franta Bartoš, ten se nikdy nebál, a když, tak jedině, aby mu nefixlovalo zapalování nebo se nezadřel píst. Teď vjel do poslední Farinovy zatáčky a už ani neubral plyn, jen zalehl do mašiny a už to zase rauboval.

Strýc Pepin, že špatně viděl, vykládal: „Tak jsem se byl loni podívat v arcibiskupským sídle, ale zahrada opuštěná, všude plno listí, jen nějaká baba tam seděla a práskala jabka. To tak vidět nebožtík arcibiskup Khon! Ten by na babu vletěl a nakopal ji, proč nezametá. Ten vám bejval nervózní, kór když byl mladší a postřelil ho nadlesní, že mu chodil za ženou. Nakonec se arcibiskup odstěhoval s kuchařkou do Tyrol, aby byl Bohu blíž.“

Matka se bavila s mužem sedícím v kolečkové židli, kterého sem dostrkali příbuzní už v sobotu navečer, protože se trať uzavírala před půlnocí.

Strýc se postavil před kolečkovou židli a řekl: „Zrovna takovou krajinou, jako je tady tato, jsem jednou doprovázel jednu inteligentní krasavici. Jmenovala se Heda. Ta mi řekla: ‚Pojďte se se mnou projít k hřbitovu!‘ A tak já, tehdejšího času největší krasavec, jsem ji doprovázel jak Fibich, byl jsem z toho rozčilenej a ona v těch bílejch šatečkách stála u krchova jak královna a řekla mi: ‚Teď půjdeme holdovat romantice!‘ Tak jsem ji vedl po spárách, na Březskej vrch, ten samej systém krajiny jako tady, vypadalo to jako v Dolní Tuzle, v Bosně Hercegovině. A tam si sedla Heda na skálu a povídala: ‚Tak co pořád děláte, že vás není vidět?‘ A já jí řekl, že mě bolí na prsou, aby si myslela, že píšu básničky. Tak ona položila sonenširm na balvan, lehla si naznak, dívala se na nebe a po mně lezli mravenci. Povídala: ‚Víte, moje maminka vás má ráda, nešel byste k nám na večeři?‘ Ale já jsem mlčel, protože její bratr měl syfilis. Tak Heda mi pak řekla: ‚Mně se nějak špatně dejchá, už abych byla na hřbitově…‘ A já jí to schvaloval a těšil jsem ji, že podle básníků ta nejkrásnější věc na světě je mrtvá krasavice.“

Muž v kolečkové židli ale hleděl matce do očí a rozčiloval se: „Škoda, paní, že se Mandolini zranil v tréninku na obličeji. Ten by Bartošovi ukázal, jak se má jezdit.“

„I jděte!“ nedala se matka. „Pan Bartoš, tak jak se na to dívám, by toho Mandoliniho porazil stejně.“

„Všecko, jenom mi, paní, nevypravujte tohle! Jen kdyby se byl Mandolini nezranil!“ volal muž.

„Tak to je!“ cvakla si matka z láhve od maggi.

„Uvidíme,“ zavrtěl se mrzák. „Povíme si to teďka v třistapadesátkách. To uvidíte, paní, to grando tóčo, jak pan Baltisberger vytrestá všechny. I s panem Šťastným!“

„Ten Baltisberger, to je Němec?“ optal se strýc.

„Němec,“ pravil tiše muž a upravoval si pod sebou deku.

„To teda vyhraje, protože Němci jsou prevíti!“ vykřikl strýc. „To doktor Karafiát, velitel Sokola, svobodnej a fešák tak jako já, cvikr na nose a volnomyšlenkář, nás vedl jednou na cvičení do Suchdola. A když jsme se vraceli, museli jsme přes německou vísku Runářov. Cestou jsem se ptal pana doktora: ‚Proč jste se neoženil?‘ A on mi řekl, že pravej mužskej je ozdoba přírody, a tedy fajnovej, a takovej člověk že nikdy nemůže mít rád, aby se mu baba roztahovala po pokoji s nočníkem. A tak jsme šli přes tu německou vísku Runářov a zpívali jsme si vlastenecký písničky, ale to už naši milí sousedé čekali s klackama. To byl samej Hirsch a Lorenz a Seidl. A jen jsme začali: Lví silou, vzletem sokolím…, vyletěly ty potvory, strhly pana doktora Karafiáta z koně a nás tak pomlátily, že jsme z toho šilhali. Pan doktor měl z toho ohromný voko a strženej nos. Ten čas jsem k němu chodil skrz voči.“

„Baltisberger má veliký srdce,“ přerušil strýce mrzák a udeřil holí do deky.

„Tak vy myslíte, že Šťastný to veliký srdce nemá?“ zdvihla oči matka.

„Kdo říká, že nemá? Má, ale když pan Šťastný jede, tak to rve jakoby zlostí. Až vlasy vstávají.“

„Ano, pane, zlost, ta na nic není,“ přikývl strýc. „Ferdinand, ten, co měl bejt císařem, ten byl taky samá zlost. Dvoumetrový hovado, zadek jak chlívek, že musel mít trůn jak Marie Terezie, trůn jak kašnu, ten když potkal na Konopišti baby s chrastím na zádech, tak jim sám zapaloval to roští na hřbetech a jindy zase zahradníkovi tloukl hlavou do zdi jen proto, že měl ve skleníku nakřáplej květináč.“

„Tady to slyšíte, paní,“ ukázal na strýce mrzák. „A v pětistovkách uvidíte, jak Bavoři Františka vyklepnou. Jak Klinger, tak Petr Knees. Včera odpoledne jsem viděl v Pisárkách Františka, jak si v tréninku lehl s tou svou pětistovkou, že jsem myslel, je to hotový. Vždyť to pálil jistě takovou stotřicítkou! Ale to je pravda, Franta si umí lehnout, to zase bych mu křivdil. A ono, paní, je to kumšt si lehnout! Ovšem; Šťastný nemá na sebe pořád ještě stroj. Nemá pořád ještě takovou mašinu, která by odpovídala jeho zlosti. Mašina musí utahat jezdce. Ale s panem Šťastným je to obráceně. A odvahu má takovou jako nikdo. Nikdo, paní, to povídám.“

„Zrovna takovou odvahu měli Přemyšláci!“ zaradoval se strýc. „Ti, když šli k odvodu, tak pořezali všecky Němce i se starostou. Zahnali je do pivovaru a panu starostovi vrazili na památku do tejla kudlu.“

„To rád slyším,“ řekl mrzák. „Vždyť kdo jinej může vědět, co je to velký srdce, než já? S jednou nohou – a dál jsem jezdil na harleyce. Ale když jsem přišel i o druhou…?“

Hovořil hořce, zdvíhal obě dlaně a zase je pouštěl na černá opěradla židle.

„Promiňte…,“ zašeptala matka.

„Není co, paní. Ale něco veselýho. Vezl jsem bratra v sajdkáře. Levou nohu jsem už měl pryč a místo ní železnou protézu. Jak tak jedem, utrhl se vozík, a jak jsem měl protézu opřenou o tu tyč spojující sajdkáru s motocyklem, tak ta síla mi vytrhla protézu i s koženýma kalhotama. Bratr sjel do příkopu, já spadl, ale ta moje protéza letěla vzduchem a padla na silnici zrovna před dvě ženské, které šly z trhu. Ta jedna, když to uviděla, omdlela. A já, že se mi nic nestalo, hopkal jsem si pro svoji protézu, ale když jsem ji zvedal, tak i ta statečnější ženská šla k zemi. S jednou nohou to ještě šlo…, ale teďka? Jsem spíš mrzutej a nepříjemnej…“

Posunul kamsi oči a seděl v kolečkové židli tak strnule, že strýc Pepin jej začal těšit: „To samý byli i Havlíček a Kristus. Ti se taky nikdy nesmáli, ač byli krasavci. To když mám bejt zástupce myšlénky na světě, tak nesmím dělat voloviny. Havlíček měl diamantovej mozek, že i profesoři byli nad ním štajf.“

„Dobře,“ pravil beznohý. „Ale my nesmíme zapomínat, že dneska na Velké ceně není světová třída! Předloni ji vyhrál Australan Cambell. Večer byla v Lužánkách se závodníky estráda, tak jsem si tam na tomhle vehiklu taky zajel a v debatě s tím Australanem jsem se taky přihlásil, aby mu to přeložili. ‚Jak se vám, pane Cambell, závodilo s Georgem Geofreyem Dukem?‘ A ten Australan odpověděl, že Duke je nejlepší jezdec všech dob a že Australanův největší úspěch zatím byl, že skončil za Dukem o půl kola nazpátek. To řekl Cambell a fanouškové motorového sportu tleskali a volali: ‚Ať žije Duke!‘“

„Takový lidi, to je ta pravá ozdoba a paráda světa! Jako můj kamarád Ftímskej!“ jásal strýc Pepin. „Hanák od čtyřiapadesátejch, zelený vyložení, tomu se nevopovážil nikdo ani co říct, ani pohledět! Padesát lidí v hospodě a někdo si proti mně něco začal a můj kamarád, ten slavnej Ftímskej, roztrhl stůl, srazil lustr a za chvíli bylo všecko kolem ouhrabky. Čtyři četníci z toho umřeli ve špitále, ostatní vyskákali oknem a Ftímskej, jak šlapal a kopal v těch piklhaubnách, tak jedný kelnerce, co se tam připletla, překopl protézu. Až když policajti přivedli hasiče a ti mu stříkali do očí, tak teprve Římskej, ten slavnej Hanák, umdlel. Ale v kriminále jeho duše zase rozkvetla, přepiloval řetězy, ty řetězy jako na bejka, vyrazil futra a těma trámama pomlátil profousy!“

„Jsou ještě na světě takový lidi!“ volal beznohý, který před léty, ještě s jednou nohou, jezdil na harleyce. „Lidičky, jen si to představte, kdyby Velká cena byla prohlášena za součást mistrovství světa. To by bylo! Ubbiali na augustě a v Brně! Bili Lomas na guzzi a jiní kanóni světa, John Surtees a Armstrong a možná i sám Georg Geofrey Duke v Brně! To by bylo slávy!“

„To by bylo to samý, jako když k nám přijel arcibiskup Kohn,“ tvrdil strýc Pepin. „Valach z židovskýho kořene, vlasy jako len, zlatej cvikr, na prstě ten prsten v ceně několika milionů a navoněnej tím pižmem královským jak nějaká slečna z baru, že to za ním plávlo jak za lokomotivou.“ Nabral dech a pokračoval: „Ten když k nám přijel, tak báby mu chtěly líbat ruce, ale kanovníci je odžďuchli, aby mu neusoplily rukáv, zato ale notárovejm slečinkám ze zámku líbal pan arcibiskup ruce sám. Arcibiskup Stojan, to zase byl hroznej dobrák, ten rozdával, ať žebráci chlastali nebo ne, každej dostal zlatku. Zato pan arcibiskup Bauer, ten byl vošklivej v ksichtě, samej břed a modrá krev. To bylo nepříjemný při biřmování. Ale při posledním pomazání se z toho jeho obličeje několik umírajících tak dolekalo, že jim bylo zase dobře. Arcibiskup Prečan, to byl zase hroznej lidumil. Bral moji maminku za ruce a povídal jí: ‚Pozdrav vás Pán Bůh, matko, ať vás tady neušlapou.‘ A dal jí požehnání a zlatku, protože měl rád báby, tu hlavní oporu církve. Taky míval rád kázání na téma, aby křesťan, když jde do kostela, nebyl cejtit kořalkou. Ovšem skoro všichni arcibiskupi bejvali sportovci na žrádlo. Tak ten Prečan snědl na posezení ošatku holubů a Bauer, ten zase snědl k obědu malý prase a vypil půlku piva.“

To vykládal strýc Pepin a přitom byl odstartován závod třistapadesátek a do Farinových zatáček jako první vhřměl František Šťastný na jawě OHC.

„To je ten s tím červeným šátkem?“ optala se matka.

„Ten s tím červeným šátkem,“ odpověděl mrzák, když první skupina přenesla řinčení strojů za les.

Matka objala břízku a vyklonila se, aby viděla najíždět do zatáčky závodníky. Srdce jí bušilo, když červený šátek se mihl kolem jak čára.

„Jakej má ten František posaz!“ řekla.

„To tedy zase má,“ díval se jinam mrzák. „Vůbec se nedivím, že v prvních kolech Zandworthu se Holanďané divili, cože to pustili na štreku za šílence. Ale když se uvidělo, že František v tom má pořádek a styl, šíleli nadšením diváci sami. Ten Baltisberger jako závodník se mi ale líbí víc.“

„Líbí, líbí… Nejdůležitější je, jak to dopadne!“ pověděl strýc Pepin. „My jsme taky závodili s hasičskejma stříkačkama. To hořel mlejn a koně se nám zjančili tak, že jsme museli stříkač táhnout k vohni sami. Tak, zpocený jako muly, jsme začali hasit. A já, jak jsem stál s tím těžkým košem na hrázi rybníka, čekal jsem podle předpisu, až velitel hasičů zatroubí. Ale ten zatím troubil na plecháč, a tak hasiči do mě žďuchli a já se zapomněl pustit toho koše a sletěl jsem do rybníka a hasiči mě museli lovit bidlama, protože jsem neuměl plavat. Já byl u hasičů proto, že to chtěla jedna krasavice, ta mi řekla, že mi musí slušet sekyrka a žebřík. A pak jsme museli lovit hákama z rybníka ten koš. To už půl mlejna shořelo. Když jsme dali stříkačku dohromady, tak hasiči začali pumpovat a já, unavenej tím pádem do vody, jsem se jim připletl pod ty železný páky a hasiči mě tím ramenem pumpy praštili do hlavy, až jsem omdlel. Tak mě naši museli křísit a zdrželi se tím tak, že první začali stříkat hasiči z Přemyslovic, a i když už ten mlejn byl shořenej, náš velitel mi vynadal, že jsem jej připravil o vítězství.“

Pak rozhlas z barevného listí hlásil, že Baltisberger mění v depu trysku a Hinton že je za Františkem Šťastným o celou minutu pozadu. Ale František pak stejně jel, jako by oba dva měl na krku. Rozpálil to na rovinkách a stodevadesátikilometrovou rychlostí se snášel do zatáček, jen málo ubral a už to klopil, že diváci ani ne­tleskali, ani nejásali. Spíš trnuli, jak bláznivě a mstivě jel František.

„Jen aby mu nezačaly haprovat svíčky,“ vydechla matka a napila se hořké kořalky.

„Baltisberger si byl moc jistej. Už jak jsem ho viděl v prvním kole, zdál se mi moc pyšnej,“ odpověděl mrzák.

„To je tak vždycky,“ pověděl strýc. „Mě učil náboženství farář, jmenoval se Zbořil. Hanák z Pustoměře, dvoumetrový obr, a ten dal jednou ve škole otázku: ‚Co je to svatá Trojice?‘ A jeden kluk odpověděl, že svatá Trojice byla sestra Panenky Marie. A farář Zbořil už bral toho kluka jak králíka a zatřepal s ním a těma kloubama mu podrbal po nose a pak mu ještě tloukl hlavou do tabule, protože tenkrát se učilo podle Jana Amose Komenskýho, že žák nesmí být pyšný a ve škole že nemá chybět hůl.“

„Už má jistě náskok dvě minuty,“ zazátkovala matka láhev.

A František vjel do Farinových zatáček ještě přesněji, odvážněji, už nejel pro lidi, ale pro sebe, jel skoro ve stopách té představy, jak se vůbec má jezdit, jen pro tu rozkoš, hvízdat si to po hranici života. A Osud mu taky dneska přál. Cítil to ve všech pohybech. Také diváci se vzpamatovávali a už se tak nebáli, když viděli tu jistotu. Poslední kolo jel František Šťastný takovým tunelem, údolím vystlaným z jásotu hrdel, rukou, kapesníků a všeho ostatního, čím jen se dá vyjádřit nadšení. A tak místa k sezení, jakmile se přiblížil, měnila se v místa k stání.

V přestávce, než začal závod dvěstěpadesátek, matka vzbudila otce, který pořád spal v dekách.

„Vstávej a pojď se taky na to podívat. Mě to baví. Je to docela hezký.“

Otec se napil žaludeční hořké a pravil: „Jaképak bavení? Motocykly? Kdyby tak jezdila auta! Hermann Lang, Rudolf Caraciola, Tazio Nuvolari, pane, pět litrů obsah, tři kompresory! To se potom má člověk na co dívat. Taky jsem se nedivil, když Rudolf Caraciola prohlásil, že jeho život začíná, teprve když slyší řev kompresorů.“

Muž v kolečkové židli zpokorněl. „Pane, vy znáte Caraciolu?“

„Ano,“ řekl otec. „Stál jsem vedle něj při pohřbu jeho paní. Zasypala ji lavina v Alpách. Ohromnou životosprávu vedl ten šampión. Skleničku šampusu jedině po vyhraném závodě.“

„Vy jste viděl nějaký velký závod?“

„Ano,“ pravil otec. „Ani mi na to nevzpomínejte! Velká cena Tripolisu a tam výbornému jezdci Varzimu vběhl hafan do dráhy, a bylo to. Achilles Varzi se zabil!“ pověděl otec, tak jak to vyčetl z knížek od Rudolfa Caracioly a Hanse von Stucka. „Taky jsem viděl tragický trénink na Velkou cenu Monzy. Jeden monopost vylil olej na vozovku a Borzachini a Campari dostali smyk a zabili se. O hodinu později vyjel na trať Czajkovski a na té olejové skvrně se zabil taky. Zřítili se ze skály do moře. Byl jsem v té trafice pod tou skálou, kde mrtvoly byly vystaveny. Trafikant mi řekl, že takhle u něj ležely i korunované hlavy.“

„Vy jste znal Borzachiniho?“

„Ne, ale v hotelu jsem ho viděl, jak pustil ventilátor a vyhazoval bankovky, které vyhrál, a tančil v těch poletujících penězích.“

„Tu samou povahu měl syn barona Königsvatra!“ zvolal strýc. „Starej Königsvater byl císařem povýšenej na barona, i když jeho dědeček ještě chodil s tkaničkami po vesnicích. Ale tenhle už bydlel v zámku a pěstoval koně a v maštalích měl zrcadla, aby ty koně se v zrcadle viděli a líp jim šmakovalo. Ale jeho syn, ten si vzal chudobnou herečku a vyhazoval si s ní fráčkem, a když rozfofroval moc peněz, starýho barona z toho ranila mrtvice.“

„To je pěkný příběh, ale pane, jaké podle vás je nejlepší auto? Mercedeska, maserati, nebo alfa romeo?“

„Podle mě je nejlepší škodovka 430,“ řekl otec bez váhání. „Je to spolehlivá mašina, je v ní teplo a má docela lehké řízení. A potom! Můžete na ni naložit třeba deset metráků brambor. Minulý týden v ní jelo šest lidí a na střeše se ještě přepravovala almara,“ dodal otec a podíval se směrem, kde myslil, že asi stojí škodovka.

Amplion z lesíka hlásil: „Dvěstěpadesátky jsou připraveny ke startu. Než dojdou zprávy z trati, vezměte si programy a škrtněte si číslo sedmnáct, Autengruber, Rakousko, a místo něho si napište Andersen, Švédsko, oba na stroji norton. Škrtněte si… A pozor! Dvacet vteřin, patnáct, deset vteřin, pět… a závod dvěstěpadesátek je odstartován!“

Zdaleka zazníval řev strojů, který stále sílil a stoupal.

Úsekový rozhlas hlásil z lupení: „Ze Žebětína se hlásí, že Baltisberger projel v pekelném tempu jako první a hned za ním, také na NSU Sport-Max, Kassner a za ním sympatický Australan Brown s klokanem na přilbě! Závodníci docilují na rovinkách dvěstěkilometrové rychlosti.“

K Farinovým zatáčkám vletěl první Hans Baltisberger a rval se tak, že matka neviděla víc než stříbrnou stuhu. A za ním zrovna tak Brown a skoro na něm Kassner. Jen za sebou zanechali vůni spálené směsi.

„Hans vede, ale mně se to nelíbí, nelíbí! Jede tak zlostně, tak vabank!“ pravil mrzák a ťukal holí o protézu.

„O maléry není nikdy nouze,“ řekl strýc. „U nás byly manévry a na ně přijel nebožtík císař Franta se svým strejcem Albrechtem, tím, co měl tak vyceněný zuby, a po manévrech byla v kostele mše. Já tam ale nešel, protože jsem už tenkrát byl sečetlej Havlíčkem a Světozorem. Ale najednou přišla bouře a hromy lítaly a jeden ten blesk řízl do hromosvodu kostela a sjel na kůr a omráčil tam varhaníka. A báby se polekaly a hnaly se do sakristie, ale tam je pokopal farář a kostelníkovi vynadal, že tam báby nemá pouštět, když on, zástupce Boha, je v košili. Tak báby hnaly k oltáři, ale tam vypukla teprv panika, báby myslely, že padá strop, ale to zatím ministrant, jak caploval zvonkem proti bouřce, vytrhl ten drát a ten drát svištěl a pral báby po hlavách, až se po zemi válely.“

Traťový rozhlas chrčel: „Veselkou projel jako první Hans Baltisberger, ostře sledován Kassnerem. Bartoš zadřel stroj a vzdal. Ale pořadatelé, pozor! Z úseku mezi Žebětínem a Farinovými zatáčkami se hlásí, že zesílil boční vítr a přeběhla sprška.“

„To ještě scházelo,“ vzdychl muž v kolečkové židli, a když se blížila hlavní skupina, nejdřív se bál pohledět, ale potom neodolal. Vpíjel se do mihnuvších se strojů, a když zmizely za lesíkem, měl dojem, že už je vícekrát neuvidí. „To není závod, to je mučírna na nervy,“ řekl.

„To je tak napořád,“ utěšoval jej strýc. „Kvůli mně se trávily dvě slečny z baru. Jedna se jmenovala Vlasta a ta mi řekla: ‚Pojď se mnou z lásky!‘ A já jí řekl, že mě bolí na prsou. Ona se rozzlobila: ‚Ty bejku, mám tě vrznout lahví?‘ Ale to bylo dobrý znamení, protože Vlasta, ta si uměla naklonit mužský srdíčko. Potom tam přišli řezníci a já jim dělal akrobacii, a tak jsme se všichni bavili, že k Vlastě musel přijít doktor a mě přivezli domů policajti na káře jak linoleum.“

„A ta druhá slečna?“

„Ta se zase kvůli mně trávila slivovicí. To byla dobračka a jmenovala se Zdenka Malíková. Ta mě líbala v lokále a poručíci od dragounů šíleli. Pak si mě vzala do pokoje a já ji poučoval, že Mozart, to je nadpřirozená věda. Ale Zdenka Malíková mě konejšila: ‚Nech ty voloviny, nade mnou zvítězíš jedině jako muž.‘ Tak jsme si lehli a já jsem pak chtěl vyskočit z okna, ale ono to bylo v prvním štoku. A Zdenka Malíková se ke mně lísala a šeptala mi, že teď si můžu ledacos dovolit. Tak jsem ji poučoval, jak Strauss, když uviděl Mozartovu skladbu Jupiter, řekl: ‚Mně je z toho špatně.‘ Zdenka Malíková mi odpověděla: ‚A mně je špatně z tebe, copak nevidíš to moje tělo?‘ Chtěl jsem utýct dveřma, ale na chodbě vrčel bernardýn. Tak jsem zazpíval úryvek: ‚Buď jen mou, Violeto…,‘ a poddal jsem se.“

Té chvíle zaburácely stroje a jako první číslo tři, Hans Baltisberger. Matka viděla, jak se závodník ohlídl, kde jsou ti za ním. A dostal na mokré silnici smyk, přední kolo mu ustřelilo a stříbrná kapotová mašina NSU Sport-Max urazila telegrafní štangli a všechno to zmizelo v příkopě. Pak přehřměl Kassner a do Farinových zatáček vjel zrovna tak rychle jako to kolo předtím.

Rozhlas ropotal: „Vy všichni mladí svazarmovci, vy, kteří nám píšete, že byste chtěli závodit! Přihlaste se a zkuste svoji odvahu, svoje štěstí na domácích závodech. Ale máme tady zprávu z Lískovce, že jako první projel Kassner. Kde zůstal Baltisberger na čísle tři?“

„Já to věděl, já tohle zrovna tak tušil!“ zdvihal se na kolečkové židli mrzák. „Já musím bejt u všeho. Farma se přizabil támhle přede mnou. Princ Biro vletěl do diváků hned vedle mne. Jak říkám, já musím bejt u všeho.“

Otec se zdvihl.

„Nechoď tam,“ pravila matka, ale otec běžel lesíkem až k vlhkému úvozu. Prošel propustkem pod silnicí a tam, na druhé straně, převraceli naznak pana Baltisbergra.

„Padl hlavou zrovna na tenhle pařez,“ ukazoval mladík.

Otec byl klidný. Klekl vedle pana Baltisbergra a pomáhal sestřičce stáhnout přilbu. Šlo to ztěžka a zpřelámaný závodník se snažil vstát a jakoby vycouvat z toho těla. To ale bylo poslední vzepětí, protože pak se zlomil a zvracel krev.

Šeptal: „leh bitte… ich grüsse…“

Hlava mu klesla a obnažené nervy sebou škubaly, a právě když vysvitlo slunce, krev se zatřpytila jak řinoucí se rubíny.

Traťový rozhlas hlásil z mokrého listí: „Veselkou právě projel Horst Kassner a za ním Heck, oba na strojích NSU. A dopředu se propracovávají naši. Kvěch a Koštýř na čízách! A milí diváci, naskýtá se nám krásná podívaná. Pomalu se snáší helikoptéra, lehká a elegantní jak vodní vážka. Taková škoda, že není možno ten pohled shora přenášet televizí. Prosíme diváky, aby se nepřibližovali. Helikoptéra, dříve než přistane, rozhodí letáčky, abyste nezapomněli, že příští neděli je letecký den.“

Otec pohleděl na hodinky.

Ukazovaly jednu hodinu čtyřicet osm.

Pak přišel lékař, chvíli držel pana Baltisbergra za zápěstí, potom se sklonil k jeho hrudi, a když se zdvihl, díval se úředně. Otec poznal, že je konec.

„Je to něčí syn,“ řekl si a vzal helmu a položil ji na rozbitou mašinu.

Silnicí proletěl Horst Kassner, jistě už věděl a usoudil, co to znamená, že Baltisberger je mrtev, ale nepovolil, naopak, jako by na počest kamaráda z té samé stáje vjel do zatáček Farinových tak, jako by do nich vjížděl mrtvý. Odvážně, přesně a s nejvyšší rychlostí, jakou mu dovoloval stroj, jeho srdce a chladný mozek.

Sestřička namotávala na hlavu Baltisbergrovu fáč, pořád namotávala, ale pořád prosakovala červeň.

Rozhlas chrčel: „Každou chvíli očekáváme vítěze dvěstěpadesátek. Bude to Kassner, nebo Heck? Už projeli Lískovcem… a tady u nás se zdvíhá helikoptéra kolmým startem, už je padesát, už sto metrů nad námi a pořád sype letáčky. A ano! Je to Kassner! A druhý? Je to Heck! Oba dva závodníci na elegantních strojích, které dík svému kapotování se podobají stříbrným labutím.“

Když matka řekla strýci, že pan Baltisberger se zabil, strýc Pepin pověděl: „Škoda že nejsem mladší, já bych si na ten hrkáč sedl a já bych jim ukázal. Vždyť tehdejšího času jsem sloužil u nejkrásnější armády světa. Tenkrát nosili vojáci šněrovačky jako nějaký slečinky. To mi jeden kadet půjčil uniformu, ten lakovanej pás, měl jsem nakulmovaný vlasy a tak mě vyfotografoval v Prostějově fotograf Klíč. A já měl krásnou pleť, zrovna jako můj bratranec, kyrysar u císaře, postava obrovská, co se pak uchlastal, ale svýho času měl nejkrásnější tělo v okolí. Vážil sto kilo, a když se vysvlíknul, tak celý tělo měl bílý jak padlej sníh, takže mu říkali Krásnej Fanynek. A já jsem visel na náměstí v Prostějově a před tou skříní bylo plno holek a jedna povídala druhý: ‚Kterej se ti nejvíc líbí?‘ A ta ukázala do skříně na moji fotografii. Já jsem stál za ní a potom jsem se nesl domů jak za tři zelí.“

To řekl strýc, ale muž v kolečkové židli měl hlavu skloněnou a slzy mu kapaly na deku…

Tam za lesíkem, tak tři sta metrů za Farinovými zatáčkami, se právě probudili dva učedníci pracovních záloh, kteří celou noc jeli z Chomutova, tak jako desetitisíce jiných motoristů, aby uviděli Velkou cenu. Za jitra se procházeli už Brnem jako desetitisíce podobných a po sedmé hodině vyjeli k trati, aby potom jásali nad vítězstvím Franty Bartoše a byli nadšeni odvážnou jízdou Františka Šťastného. Ale pak byli chlapci tak unaveni, že si v přestávce lehli pod kabáty a usnuli. Když se probudili, polekali se.

„To ty, ty sis to vyvzpomněl!“

„Já? Tys povídal, jen na chviličku.“

„To jsem řekl, ale proč ses toho hned chytil!“

„Ale spavka jseš ty.“

„A spací panna ty. Já ale z toho umřu, jestli jsme propásli pana Baltisbergra.“

Tak se hádali a běželi k trati. Zastavili prvního diváka.

„Už dojely dvěstěpadesátky?“

„Dojely.“

„Kdo byl první?“

„Kassner.“

„A druhý?“

„Heck.“

„A třetí?“

„Koštýř.“

„A kde zůstal pan Baltisberger?“

„Támhle u Farinových zatáček si zajel naposledy, ani tam, hoši, nechoďte!“

Ale učedníci pracovních záloh, kteří přijeli až z Chomutova se podívat na pana Baltisbergra, tam běželi. Prodrali se propustkem pod silnicí a pak to viděli. Pod celtou ležel kdosi a kus dál, taky pod celtou, vyčnívala NSU Sport-Max. Tiše přijela béžová mercedeska, ta, kterou ráno obdivoval před hotelem Morava, vyklouzl z ní mechanik, seběhl do příkopu a dvěma prsty se dotkl celty, kde asi byla hlava. Pak zdvihl helmu a o pařízek z ní vyklepával sedlou krev.

Rozhlas slavnostně hlásil: „Na stupeň vítězů vystupuje Horst Kassner, po jeho pravici Heck, po levici Koštýř a pionýrky jim uvazují ty svoje půvabné šátečky. Nad námi je helikoptéra už tak vysoko, až se ztrácí ve slunci. Vezměte si prosím programy a škrtněte si číslo dvacet osm, Bili Hall, Velká Británie, a místo něho si napište Czekurti, Maďarsko, na stroji gillera. Dříve než začne závod pětistovek, škrtněte si…“

„To už je pan Baltisberger docela mrtvej?“ spráskl ruce učedník pracovních záloh.