Křtiny 1947

Posadil se do příkopu u okresní silnice. Slunce zapadlo, ale hvězdy ještě nevyšly. Tak seděl v příkopu a díval se, jak po státní silnici se řítí auta a motorky. Teď jedno auto rozsvítilo malá světla a protijedoucí auto též. Tak začal na státní silnici podvečer a všechna vozidla si před sebou kropila asfaltku cudně sklopenými světly. Pak první auto přehodilo velká světla a reflektory postříkaly vápnem všechny stromy v aleji. Tak začal na státní silnici večer.

Viděl, jak přijíždí osvětlený autobus, jak zastavuje a pak odjíždí se dvěma rubínovými světly na zadku, věděl, že je to jeho autobus, který jej měl odvézt do městečka, kde měl zamluvený nocleh, ale on seděl v příkopu u okresní silnice a díval se přes pole, jak po hlavní silnici se křižují reflektory, mrkají červené blinkry, zdvořile se přehazují potkávací světla a koncová světýlka se jedna druhým vzdalují.

Za ním hned začínal hluboký les. Na okraji se bělala zeď myslivny, ze které teď vyšla hořící lampa se zeleným stínítkem, pohupovala se v rytmu chůze toho, kdo ji nesl a nebyl vidět. Teď ta lampa zmizela za křovím, opět se objevila, aby zmizela. Kdo to nesl tu petrolejovou lampu podle stavení na okraji hlubokého lesa? pomyslil si. A ze státní silnice zahnuly dva reflektory, které jej po chvíli oslnily. Zaskřípaly brzdy.

„Chcete se svízt?“ optal se příjemný mužský hlas.

„Třeba,“ odpověděl, opřel se rukou o kraj příkopu a vyhoupl se na silnici. Pak se sehnul, vklouzl do auta a posadil vedle řidiče.

„Kam jedete?“ zvídal šofér.

„Tam, kam jedete vy.“

„Tak to budeme mít stejnou cestu,“ zasmál se řidič. A vytočil okénko u dveří, nastavil vzduchu dlaň a s rozkoší cítil, jak večerní chladný vzduch mu teče skrz prsty. A pochvaloval si: „Voní to jak maminčina skříňka s kořením.“

„To je dubový les?“

„Bukový…“

„Škoda. Moje zamilovaná a šťastná karta byla žaludská devítka. Mrtvý pták,“ řekl spolucestující.

„Slyšíte?“ nastražil uši šofér, „to je zündapp! Jak si to pěkně vykračuje, slyšíte? Jak bavorák!“ a naslouchal motocyklu, který se blížil, a když míjel, zablyštěl se ležatý válec. „Je to zündapp,“ řekl s uspokojením.

„Co jste zač?“ optal se řidič.

„Nabízím pohřby.“

„Oho!“

„Ano. Máte rádi svoji maminku? Máte rádi svýho tatínka? Předplaťte jim krásný pohřeb v Arimatheu.“ Přednášel, pak dodal jiným hlasem: „To je firma, kterou zastupuji.“

„Vážně?“ podivil se šofér a pevně uchopil volant.

V dálce na silnici čtveračil divoký králík, pak strnul, protože se zadíval do reflektoru. A poulil oči. Řidič přidal plyn, ale divoký králík se vytrhl z kouzla světla a po hlavě skočil do příkopu a jeho bílé pírko se zasunulo do bezpečné tmy.

„Sakra!“ ulevil si řidič.

Spolucestující poznamenal: „A mohl mít krásný pohřeb. Na kastrolu, bohatě zdobeném osmaženou cibulkou, česnekem, špekem, vavřínovým listem a několika zrnky pepře a nového koření.“

„A špetkou muškátu,“ dodal řidič, „ale já vám stejně nevěřím. Víte co? Já vás svezu a vy mi za to nabídnete pohřeb!“

„Platí,“ pravil muž, který nabízel pohřby, „prosím, kdo to jsou mrtví?“

„Mrtví jsou ti, kteří nás předešli,“ zasmál se šofér.

„Výborně! A proto, kdo by si nepřál mít krásný pohřeb?“

„Ani o něj tak dvakrát nestojím!“

„Prosím, ale jako každý člověk jistě chcete, aby váš odchod na věčnost byl takový, že lidé ještě po deseti letech by si o něm vyprávěli: ‚Dneska, to nejsou žádný pohřby, ale takhle před deseti lety měl pohřeb nějakej, jakpak se jmenoval? Ale to byl pohřeb!‘ A jak tak na vás koukám, vám by slušela rakev typ egyptský sarkofág, vzor číslo sedm. Víte, ono je lepší si připlatit. To se potom líp umírá.“

A z příkopu se vyhoupl bažant, krásný pták s frajerskými pery a smaragdovýma očima. Zakoukal se do reflektoru, udiven zvedl jednu nožku a tak fascinován se díval do neodolatelného světla.

Řidič strhl kolo, hned vyrovnal, ale bažant vzletěl, pestré barvy jeho peří se vyhrnuly přes reflektor, pták se mihl těsně podle okna mocným máchnutím křídel a dvě vodorovné nožky zasvítily a vznesly se do tmy.

„Himl!“ zasyčel řidič.

„Spasil se,“ oddychl si spolucestující, „uletěl z plechové rakvičky a oddálil tak svůj přirozený konec, s týmiž poctami, jaké jste chystal králíčkovi. Ale na prošpikovaného bažanta… větévka dymiánu, dobrá!“ zvedl prst.

A řidič sveřepě mlčel.

Pak zezadu se draly dopředu dva mocné reflektory, střídaly světla a ukazovaly, že touží předjet.

„Tak pojď, pojď,“ hovořil šofér, mával rukou do oslnivého světla, zajel až k samému okraji vozovky a dodal: „To je fordovka, mlíkař!“

A té chvíle se mihla stříbrná cisterna a rychle se vzdalovala.

„Jede devadesátkou,“ liboval si šofér a pověděl s velkým smíchem, „na státní silnici, tam v zatáčce vyjížděl z pole jeden domkář s kravama… a přiletěla takováhle fordovka, dostala před zatáčkou smyk a ta cisterna se utrhla, letěla nad domkářem a rozbila se o strom. A ten domkář i s kravama se mohl utopit v mlíce!“

Když vyčkal, až dozní ta představa mlíčné potopy, řekl: „Ale jak je to s mým pohřbem?“

„Smuteční komnata bohatě černým suknem potažená, před vaší rakví skvoucí stříbrný kříž. Třicet šest čtvrtkilových svící. Přál byste si, aby pohřební koně měli slavnostní chocholky? Příplatek za takový chochol je padesát korun na koně. A dále…“

„Už dost, už vám věřím. Ovšem podle řeči…, kým jste byl předtím, než jste začal tohle smutné zaměstnání? Čím?“

„Kostelníkem.“

„Oho!“ zvedl šofér ruce a udeřil jimi o volant, „tohle je na mě silný kafe. A co jste dělal dřív, než jste byl kostelníkem?“

„Řemeslný karbaník. Držíval jsem v gotesu bank. Tak dlouho jsem hrál boží požehnání, až takhle jednou jdu do kostela a povídám, copak to tam dělají? A když jsem viděl, jak kaplan slouží mši, povídám si, to je zaměstnání pro tebe. A tak jsem dělal kostelníka…, teď bych ho nejraději dělal zas…“

Z remízku vyběhla srnka, přeskočila příkop a přecházela silnici. Teď se otočila a zahleděla do reflektorů. Řidič přidal plyn, pevně se usadil.

Zasykl: „Držte se, ať mi nevyrazíte čelem vokno!“

A srnka byla větší a ještě větší, teď již skoro přivoněla k reflektoru. A řidič strhl volant a nabral ji blatníkem a obloukem odhodil srnku do příkopu. A šlápl na brzdy.

Pak s hlavou a trupem otočeným k zadnímu okénku couval. A zastavil. V reflektorech vzlínal modrounký kouř od přehřátého motoru.

Bylo ticho.

Vyskočil, z kapsy dveří vytáhl lovecký tesák, podal spolucestujícímu baterku a poručil: „Svítit!“ Rozhlédl se, silnice oběma směry byla opuštěná, jen sem tam, cikcak, padal ryšavý lupen.

V příkopě na boku ležela srnka a kopýtkama čárala v spadaném listí a drásala černou zem. Když uviděla muže a oslnilo ji znovu světlo, chtěla utéci od svého přeraženého těla. Tak se několikrát převalila a žalostně bečela. Pak zůstala tichá, s očima dokořán, a z černého čumáku se řinula krev.

Šofér se rozhlídl oběma směry, nikdo na silnici nebyl. Odhadl situaci a mohutným skokem se vrhl na zvíře a přitiskl je k zemi. Ale srnka měla sílu, zvedla těžkého člověka a snažila se jej setřást. On ji tlačil do spadaného listí a ona mu několikrát olízla vlasy, jako by prosila o soucit. Uvolnil ruku a zablýskl se tesák a vhroužil se srnce mezi žebra do srdce… Pak teprve srnka povolila, tichla, až docela zplihla, natáhla se a z oka jí vypadla slza, veliká jak briliant…

Poklekl, těžce se zvedl, pak ulomil ze smrčku větvičku, roztrhl ji a kousek jehličí vložil srnce do tlamy a druhý kousek do smrtelné rány v boku.

„Teď ale rychle!“ zvolal a vyběhl k autu, vzal ze zadního sedadla deku, rozprostřel ji, podebral srnku a uložil ji něžně do té deky jak spící dítě. Pak deku zavázal na uzel a odnesl ji do auta, na zadní sedadlo.

Když se posadil za volant, rozmyslil si to, vrátil se do příkopu, botou uhladil stopy po zápase a rukama shrnul náruč listí…

Nastartoval, a když se auto rozjelo, řekl: „Ani byste nevěřil! Když vás vezme kopýtkem, rozpárá vás skrz šaty jak nejostřejším nožem.“

„Chudinka,“ řekl muž, který nabízel pohřby.

Nad mýtinou visel mosazný měsíc.

Řidič byl nesmírně vzrušen a maskoval se hovorem: „To by člověk ani nevěřil, zač všechno dneska lidi prosejí! Tam u nás, v městě, vloupali se mládenci za noci do kostela, rozsvítili svíčky na hlavním oltáři a sami si sloužili mši! Jeden zpíval: ‚Pane Bože, dej, ať smíme tančit bugi-wugi, dej, Pane, ať smíme tančit bugi-wugi.‘ A druzí odpovídali sborem: ‚Dej, Pane, ať smíme tančit bugi-wugi,‘ je to pravda. ‚Dej, Pane, ať smíme tančit bugi-wugi…‘ A tak dělali tu černou mši, vypáčili skříně a oblíkli se do mešních rouch a pluviálů a pak chtěli hrát džez na varhany, ale místo knoflíku na elektrický varhany stiskli knoflík na elektrický zvony, který se rozezvučely…, a lidé vybíhali, kostel osvětlený…, nakoukli klíčovou dírkou a viděli tam mládence běhat v rouchách…, vypáčili dveře, ale mládenci vyběhli postranním vchodem… Ještě v poledne druhej den sbíral kostelník roucha rozvěšený po vrbičkách za městem… u potoka…,“ smál se řidič, jednou rukou řídil a druhou sáhl za sebe na srnku v dece. „Je zhaslá,“ řekl s uspokojením a dodal: „Jednou mi reflexním pohybem rozpárala kožený sedadlo až na péra! Čtvrt hodiny po tom, co jsem ji složil! Ale co s mladými lidmi? Jak se jim nedá to, co chtějí, vezmou si to sami… Bóže, tak ať si tančí bugi-wugi, ne?“

Vyjeli z lesa, měsíc ozařoval zvlněnou krajinu a auto se blížilo k veliké vesnici.

Pak první lucerna, pod kterou dva mladíci byli opřeni o rám bicyklu, kouřili a bavili se, pak na kládách kdosi škrtl sirkou a ozářila se obroučka klobouku a z hospodářských budov bylo slyšet štěrchání řetězů a bučení krav.

„Budu na místě,“ řekl šofér, „když chcete, můžete přespat v hospodě, mají tam pokojík.“ A zabrzdil u jednopatrového domu. Všechna okna byla osvětlena a skrz zeď zazníval starý gramofon.

Vystoupili a řidič pečlivě zamkl auto.

„Nejsem od krve?“ optal se.

„Ukažte,“ řekl muž, který nabízel pohřby, a ve světle pouliční lampy si prohlížel ušlechtilou tvář. „Tady trošku,“ řekl, vytáhl kapesník, naslinil a utíral ještě vlhkou krev.

Řidič šeptal: „To moje pytlačení mě snad jednou srazí z nebes… Pane, pokrop mě yzopem, ať nad sníh zbělím…“

„Et cum spiritu tuo,“ odpověděl jeho spolucestující.

V prvním patře se otevřelo okno, nějaká žena v černých šatech a bílé zástěrce se vyklonila, podívala se na auto, pak na řidiče… a rozpřáhla ruce, otočila se a radostným hlasem volala do pokoje: „Velebný pán už přijel! Křtiny můžou začít!“