Pražské jesličky

Na dvoře synagogy rostly akáty, a ty když v létě kvetly, jako by padal sníh. Dneska se sníh sypal už od rána. U plotu nějaká ženská kladivem roztloukala bedýnku od jižního ovoce a prkýnka rovnala do dětského kočárku. A docela za synagogou bylo pohřebiště kulis. Tady leželo to, co si už nechtěli odvízt ani ochotníci. Sádrová Venuše popsaná nemravnými obrázky, schody, které nevedly nikam, rozbité zrcátko, spirály z kanape, mořská tráva. A déšť a sníh to porichtovaly tak, že vespod se ty komedie vracely nazpátek do země, docela se měnily v humus, plný rezatých hřebíků a skel. To jen sem tam trčelo cosi z té hromady, co při trošce fantazie vypadalo jako něco. Když sem chodívali technikáři divadla močit, nejdřív odhadovali, pak se hádali a nakonec podávali důkazy, že tohle je větev z Ardenského lesa a tohle je pelest z Veselých paniček windsorských. A že kluci vystříleli prakem skoro všecka okna, tak větve akátů vrůstaly do synagogy a naopak z rozbitých oken zase čouhaly kulisy na dvůr.

Ale nejpěkněji tady bývalo před vánočními svátky. To každý rok, tak jako dnes, se zde prodávaly vánoční stromky, celý remízek smrčků a jedliček, a lidé brali ty stromky, úderem o zem je donu­tili, aby se větvičky rozevřely a ukázaly, jestli to jsou smrčky pěkné nebo jen takové, kterým je třeba přidělat chybějící chvojí. Dneska padal sníh už od rána a nádvoří vonělo jehličím.

Než došli k synagoze, jevištní mistr poučoval: „Miltone, nejhezčí lidská vlastnost je paměť. A když ji nemám, tak vezmu na pomoc fotografii nebo zápisník a metr.“

„To je pravda,“ uznal Milton, „jenomže já se bojím, že mi sama příroda odepřela užívat takovej metr. Já bejvám tuzince často zasněnej.“

„Neříkej!“

„Už jo. Já když se vracím domů, oddychnu si, teprve až když vidím, že na naší ulici nejsou hasiči. Nevyhořel jsem. Jdu domů, po schodech neteče voda, je to dobrý, nezapomněl jsem zavřít vodovod. Ale úplně spokojenej jsem, teprve když vidím, že rádio neshořelo a ani není cejtit plyn.“

„To já zase mám ohromnou paměť. A když mi vadne, všecko si zapíšu. Na co je notejsek?“

„To jo. Jenomže já bych zase nenašel ten notejsek.“

„Miltone, všecko, jenom tohle mi neříkej. Já vím, že ty máš zrovna tak dobrou paměť jako já. Ty to tak říkáš schválně. Radši mi dej ty klíče.“

„Jaký klíče?“

„Ty, co jsem ti včera dal. Klíče od tohohle kostelíčka.“

„Ale já je nemám.“

„Miltone, dej sem ty klíče!“

„Ale já jsem vám je včera dal.“

„Vážně? Tak to budou v divadle.“

„Ve vaší skříňce.“

„Tak tady počkej. Ale Miltone, nikam nechoď, ať té pak nemusím hledat.“

„Ale mistře, nemáte ty klíče ve svý kapse?“

„A jsou tady!“ zaradoval se mistr, jen sáhl do kapsy. A hned vstoupil na schod a odmykal vysoká železná vrata, na která rez a lišejník vymalovaly obrazy bouřlivých mračen.

Když se vrata otevřela, od stropu synagogy mrholila zelenkavá omítka a padala na podlahu. A když technikáři vstoupili, šla jim od úst pára. Vyběhli točitými schody na balkon, kde se kupil nábytek z komedií, které se už nehrály, a prach dělal všecky ty předměty tajemné a slavnostní.

„Dneska dorazíme inventuru, dávej na mě pozor, kam to budu zapisovat, Miltone,“ řekl mistr.

„A proč?“ zneklidněl Milton.

„Proč! Co kdybych umřel? Anebo vonemocněl. Vidíš? Každej kus nábytku má svoji podobenku. Není to krásné?“

„Když se vám to líbí…,“ řekl Milton a přinesl šicí stroj.

„Ten je z Ukradený Prahy. Ale Miltone, kdo ti vymyslil takový pěkný křestní jméno?“

„Maminka,“ pověděl Milton a ukázal si bradou k pasu, „když mě maminka nosila tady, tak našla knížku, která se jmenovala Ztracený ráj, a řekla si, když to bude kluk, bude se jmenovat Milton. Ten šicí stroj má číslo dvacet dva.“

„Správně. Tady, Miltone, vidíš fotografii…, a tadyhle, kdyby se něco se mnou stalo, tadyhle to odškrtneš červenou tužkou v lejstrech. A četl jsi tu knížku?“

„Ne.“

„To je škoda, třeba tvoje maminka měla taky nějakej ztracenej ráj.“

„To asi měla, se mnou…, ale já, mistře, nečtu.“

„Škoda. Ale Miltone, co jsi dělal, než ses dal k divadlu?“

„Třídil jsem léčivý byliny.“

„A že jsi toho nechal?“

„Už jsem si pletl vůně, byl jsem převoněnej.“

„Proto jsi toho nechal?“

„Proto. A potom taky proto, že jsem byl pořád o sezónu pozadu. Když kvetly lípy, nosili mi sběrači sušený jarní vlašťovičník a střemchu. Když kvetly divizny, nosili mi teprve lipový květ, pořád všecko o sezónu nazpátek…, ale víte, kam přibili tady to inventární číslo? Na nohu!“

„To není možný!“ vyskočil mistr.

„Jen se podívejte!“

„No to je škandál! Bezejmenná hvězda!“ zlobil se mistr, a když ukázal Miltonovi fotografii stolku a odškrtl v lejstrech červenou tužkou, prohlásil: „Je tady ale zima, co?“ a šel k rozbitému oknu, vystrčil dlaně ven a ohříval se ve sněhové metelici.

„Vy ale máte paměť,“ podivil se Milton.

„To je cvik. Když budeš u divadla tak dlouho jako já, jen uvidíš nějakej krám, hned budeš vědět, kdy a kde to v čem hrálo. A ty, Miltone, já ti nechci lichotit, ale ty bys měl smysl pro tenhle nábytek. Jen trošku chtít…, že se nedereš dopředu?“

„To já už jsem takovej. Já dycinky byl ve všem o celou sezónu zpátky. To kluci nosili už moderní účesy, ale já dál si pomádoval vlasy a česal si uprostřed pěšinku, kluci nosili ouzký nohavice a kabát střiženej do flašky, ale já dál široký kalhoty a vycpaný ramena, kluci jezdili na motorkách, ale já chodil po polích a jak idiotek trhal chrpičky. Kluci už jsou dávno ženatý, ale já jsem se teprve nedávno zamiloval a oženil…“

„Ty jseš ženatej?“

„No. Ale tahle železná židle má číslo dvě stě dvacet.“

„Domy pana Sartoria. Ale teď toho nech a pojď si taky trošku ohřát ruce. Vopravdu je venku tepleji… A máš hodnou ženu?“

„To je zatoulanej anděl. Její rodiče byli pracháči, ale teďka je z jejich vily československej kostel. Byl jsem se tam s Trudou podívat. Byla neděle, po schodech stoupali lidé a v jejich bejvalý vile zpívali… Pojď k Spasiteli blíž… a hrály varhany. Truda se držela drátěnýho plotu, usmívala se a šeptala mi… ‚Podívej se, dřív nás tady bydlilo pět a teďka je tady tolik lidí…, to je dobře, to je dobře…,‘ říkala mi.“

„Vážně?“

„Vážně. Byli jsme se taky podívat v Jeseníku, tam rodiče mý paničky měli letní vilu…, a zase jsme stáli u plotu a ze dveří se vybatolilo třicet dětí, učitelka si pak sedla na trávník a četla dětem pohádku… A Truda mi řekla: ‚Jak je to milý, dřív nás tady bylo pět a teď je tady třicet dětí…, Miltone, já jsem teďka bohatší víc než kdy předtím… Je kostel a v něm zpívají lidi, a jsou jesle, kde se dětem předčítají pohádky…, a mně je, Miltone, dobře,‘ řekla mi Truda v Jeseníku. Jdem na věc?“

„Počkej…, ovšem vidím, že máš zájem o nábytek, a to mě těší. Teďka ti ale zase řeknu něco já o mým domku. Řekl jsem si před čtvrt stoletím, že si na parcele postavím nouzovej baráček. A šel jsem to hlásit na stavební odbor. Když jsem to ohlásil, povídá referent: ‚Kdepak, stavět se nebude, protože přes vaši parcelu půjde silnice.‘ A já jsem řekl: ‚A co se mi stane, když budu stavět přece?‘ A referent povídá: ‚Tak vás zavřeme!‘ A já jsem se optal: ‚A na jak dlouho?‘ A referent povídá: ‚Na půl roku!‘ A já jsem se zamyslil, vzal klobouk a řekl: ‚Tak to beru.‘ A šel jsem a referent běžel za mnou, pak stál na schodech a křičel za mnou: ‚Tak vám ten barák rozbouráme!‘“ Jevištní mistr zakřičel okýnkem synagogy a dole lidé, kteří nakupovali stromečky, dívali se vzhůru, ale do okýnek neviděli, protože se sypal hustě sníh…

„Co dělá tvoje paní?“ optal se mistr, když vychutnal tu vzpomínku jako druhou přítomnost.

„Je aranžérkou. Ta zase je ve všem o sezónu napřed. Když lidi ještě chodějí v zimním, Truda už zdobí výkladní skříně zelenými větvičkami a zlatými slunci a oblíká figuríny do jarních kostýmků… A když se lidé brouzdají jarními plískanicemi, moje panička už sestavuje výklady z plavek, koupacích plášťů a nad ně dává nápis… Kam letos na dovolenou…? A když jsme se s Trudou koupali ve Vltavě, ona už si nechala přivízt do Tepu révové listí a spadané lupení a oblíkala voskové panáky do flaušových plášťů a tvídových kostýmů.“

„Miltone! Tos někde přečetl…!“

„Fakt. Ale víte co? Zejtra se na ni jděte podívat, bude ve skříni u Čapků. V teplákách, v kožíšku, tatrankách a v beranici… a tááákovýhle tvářičky od zimy! Ale rozvěšuje silonové prádlo a plesové šatičky…, protože Truda je už v lednu a v únoru… Říkala mi taky, že když byla malá, holky si hrávaly s panenkama, ale ona už myslila na toho prvního. A když měla toho prvního, myslila už na to, aby měla děti. Pořád o sezónu napřed, taková je moje žena. To je, co?“

„To je. Miltone, jdeme zase na nábytek. Ale abys věděl, jakej jsem byl já, tak ti to dopovím. Když jsem dostavěl, přisekávám kolík a vrzly vrátka. A k nouzovýmu baráčku jde pan referent. Když došel, řekl: ‚Tak jsem vám přišel oznámit, že vám tenhle baráček zbouráme!‘ A já jsem dobře slyšel, ale abych mu dal čas to ještě zachránit, povídám: ‚Co jste říkal?‘ Referent mi znovu slavnostně opakoval, že mi ten domek rozbourají. A já jsem vzal sekyru a zařval jsem: ‚Řekněte to ještě jednou!‘ A referent roztáhl proti mně všecky prsty a couval, díval se na moji sekyrku a couval a já řval: ‚Co jste tím myslel!‘ A referent couval, nahmatal rýgl od branky a řekl: ‚Že vám ten baráček nerozbouráme.‘ Otevřel si a byl pryč. Baráček stojí dodnes!“ volal jevištní mistr a stál rozkročen na balkoně jak vítěz.

„Dobře jste to udělal, protože jste si to postavil sám,“ řekl Milton a stáhl veliký proutěný koš.

„To bych prosil. A kdyby mi někdo ten domeček bral, rozšlapu ho, rozšlapu!“ hrozil mistr.

„To vám věřím…, ale tenhle koš je safra těžký,“ pravil Milton a kolenem vyhodil ten koš na kufr.

„To je sir John Falstaff. Paničky.“

„Číslo sto šest.“

„Poznamenám…, a tadyhle, áno, tadyhle je i fotografie. Ale teďka ti udělám radost. Miltone, dohodli jsme se, že nábytkářem budeš ty! Tohle je všecko tvoje, ode všeho budeš mít klíče,“ radoval se jevištní mistr a rukou ukázal na všechny ty krásy povlečené hebkým prachem.

„To mám radost,“ řekl Milton. „Ale co kdybych to jednou všecko podpálil?“

„To se mi chce pokaždý taky,“ pravil mistr, „ale ty to nepodpálíš, protože jseš bláznivě svědomitej. Totiž u divadla musí bejt každej tak trošku čásnutej. Špatnej divadelník je ten, kterej nevyskakuje v noci z postele. To sis nevšiml, že největší katastrofy na světě dělají hodný lidi?“

„To nevím…“

„Tak já ti to říkám. Ale v tý inventuře jsme, Miltone, asi udělali nějakou děsnou chybu, protože to máme pořád v pořádku. A neviděls někde tady moji červenou tužku?“ optal se jevištní mistr a šel si zase ohřát ruce do prosincové metelice.

„Jsme tady na dovolené od hrobaře, ne?“ říkal pan Bedar, zaměstnanec Léčivých bylin. A ráno se hned po šesté stavil u Marián­ského obrazu a tu pětikorunu, co mu dala žena na oběd, tu tam hned promazal v hořčáku. Pak chodil od stolu ke stolu, až někdo od něho koupil svačinu. A ty peníze pan Bedar hned proměnil v hořce páchnoucí pohár. Když pak nic neměl, liboval si: „Teďka když vylezu na strom, nemám na zemi co k pohledávání… a proč?“ A hned si odpověděl: „Protože jsme tady na dovolené od hrobaře.“ Pak teprve šel do práce třídit heřmánek a jitrocel a myslil na to, koho by tak dneska pumpnul? Avšak ti, kteří s ním pracovali, mu už nepůjčili, v hospodách byl pan Bedar tak zadlužen, že musel na svačinu jezdit tramvají, aby tam, kde ho neznají, mu nalili a pak se s ním handrkovali o zaplacení… a poskytli mu úvěr. „Je to numero, je to sociální případ,“ říkával o něm jeho vedoucí, aby malinko ospravedlnil i sebe. A pan Bedar se mu odměňoval tím, že když viděl někde svého šéfa, jak se u pultu pěkně narovnal a hodil do sebe štamprli, tu pan Bedar tahal v koutku hosty za rukáv, ukazoval na svého představeného a šeptal: „To bude zase manko!“ Dneska si pan Bedar vyjel tramvají, aby navštívil Miltona, svého kamaráda, se kterým třídíval léčivé byliny.

Když pan Bedar vystoupil, vešel do první restaurace za divadlem.

Hostinský nesl z kuchyně párky, zastavil se u dveří a křičel do hluchých výplní: „To se to chlastá za moje peníze, sebranko jedna!“ a kolenem drcl do dveří a vplul do lokálu.

Když podal párky, popřál montérům: „Ať vám, pánové, chutná!“

A montéři, kteří včera poprvně zatopili pod opraveným kotlem a už včera si řekli, když je kotel pod párou, budeme taky, viděli v tom přání dobré chuti dobré znamení a poručili: „Tak nám nalejte dva štoky a támhle tomu pánovi, tomu nalejte taky.“

„Samozřejmě, samozřejmě…,“ slabikoval hostinský, ale když vycouval z lokálu a skrz zavřené dveře slyšel, jak montéři zpívají… Měsíc se líbal něžně s Vltavou…, zakřičel: „Kriminálníci, to se to vyřvává, ale za čí prachy? A ještě za moje peníze napájejí cizího chlapa, fuj!“ plil a pěstičkou hrozil ke dveřím. Pak vytáhl z kalhot tašku, a když našel lístek s útratou, třepal tím papírkem a hulákal: „A to už dělá sedmdesát korun a chlastá se vesele dál. Kdo to bude platit? Kdo?“ vyvaloval oči a ukazoval ten účet zavřeným dveřím. Pak si uhladil vrásky a s úsměvem vtančil do šenku, chvíli naslouchal zpěvu a pak řekl: „Mají ti kluci pěkný hlasy, co?“

Pošťák, který seděl v beranici a kožichu u kamen, řekl: „Jak náruční krávy, ale tak asi půjdeme od toho,“ a ukázal oknem na modrý pošťácký vůz, „pošta bude brát balíky jen do patnácti kil.“

„To víme už dávno,“ poznamenal pan Bedar a na dálku si ťukl s montéry, „místo vás mají bejt ženský.“

„Jo,“ zavřel oči pošťák.

„A pošťáci, když se prodají koně, copak budou dělat?“

„To právě nevíme.“

„Ale já to vím! Na kozlíku bude ženská a dva pošťáci budou tahat místo šimla.“

„To tedy zase prrr!“ odplil pošťák.

„No a co byste chtěl tak dělat?“ nastavil ucho pan Bedar.

„Něco důstojnýho,“ řekl pošťák.

„Já jsem slyšel, že zkasírovaný pošťáci budou buďto sbírat kor­noutky na nádraží, nebo kartáčovat ve Stromovce brabce.“

„To už jsem slyšel taky,“ vmísil se do toho hostinský, „ale co je na tom pravdy, že když pošťák doručuje prachy, že musí mít s sebou revolver?“

„To je blbost,“ tvrdil pošťák.

„Vy počkejte,“ hostinský pohybem ruky zatratil pošťáka, „já zase jsem na Hlavní poště slyšel, že když pošťák nese prachy a někdo by ho přepadl, tak se ten pošťák musí rači zastřelit, aby ho lupiči nedostali živýho. Proto musí mít s sebou revolver. Je to tak?“

„Je,“ odpověděl pan Bedar, „dokonce se projednává, aby pošťáci o vánočních svátcích, jako služba veřejnosti, doručovali vožralý chlapy.“

„Co mi to povídáte? To bych musel první vědět já!“ ukázal na sebe pošťák.

„Co vy, ale já jako hostinský už jsem to slyšel, a to od samýho vedoucího Ráje, že od příštího roku, jak tady budu mít vožralce, dám mu na krk cedulku, na tu napíšu z občanský legitimace adresu a pošťák ho musí doručit.“

„Komu tohle říkáte?“ zdvihl se pošťák.

„Sedněte si, otče,“ chlácholil ho pan Bedar, „doručit jej musíte, protože jste pod přísahou. Ovšem jen proti potvrzení.“

„To jedině,“ uklidnil se pošťák.

A hostinský smetal mu ubrouskem drobečky do klína a litoval: „Na ty pošťáky se to jen valí. V Nuslích, tam když lidi nevyzvednou ze správkáren botky, svolá náčelník pošty zřízence a nařídí: ‚Tady máte plný brašny bot a rozneste to s poštou, proti hotovýmu placení.‘“

„Aha! My nevíme, kde nám hlavy stojí, a ještě budeme roznášet křápy!“

„No, a co byste chtěli? Máte vysedávat po hospodách?“ divil se hostinský.

„Copak v Praze to mají pošťáci dobrý,“ řekl pan Bedar, „ale na takovým venkově, tam kromě pošty musejí pošťáci ještě krmit zatoulaný psy. Ne že by si to vymohl spolek pro ochranu zvířat, ale lidi sami, protože když někdo nemůže najít pošťáka, stačí se podívat do ulice a tam, kde je hodně psů, tak je i pošťák.“

„To ne, všecko, jenom tohle ne! A v Praze?“ bránil se hostinský, „kdyby to zavedli i tady, pánové, jak bych k tomu přišel, aby mi kolem hospody vysedávali psi? Já, pánové, já kdybych byl ministr pošt, tak já bych jedině nařídil, aby pošťáci v zimě brali s sebou koně aspoň do chodby. Protože jak k tomu takový věrný zvíře přijde?“ volal hostinský a rozhodil ruce a převrhl půllitr piva.

„To vy schválně!“ zlobil se pošťák a vyskočil a vydupával z klína krůpěje.

„Tak proč se nevysvlečete?“

„To nemá cenu, na tu chvilku,“ řekl pošťák.

„To je pravda, jste tady teprve dvě hodiny,“ pověděl hostinský, a když se podíval oknem, zachmuřil se.

V chumelenici cikáňata čárala po zdi aeroplány a rakety. „Jak je vidím, hned se celej třesu. Je to hrozný, kde se to v nich bere? Když pokreslejí, až kam dosáhnou, přinesou si židli a malujou dál. A v létě? To zase mi před hospodou kreslejí po asfaltu, a když se setmí, myslíte, že dají pokoj? Kdepak! Po čtyřech zalezou pod lucernu a kreslí se dál.“

„Jsou to děti,“ řekl v koutě uhlíř, „penzisti, když na Šlosberku hrajou mariáš a stmívá se, odnesou stoly pod lucerny a hrajou taky dál. A nebo ti, co hrajou dámu? Odnesou partii na zídku pod lampu a dohrajou partii,“ řekl uhlíř a zvedl se, na zádech měl koženou zástěru a oči podmalované mourem. Chvíli se díval na svoje dlaně a pravil: „Když se tak na svoje ruce koukám, tak za těch třicet let jsem se nanosil v putnách lidem tolik uhlí, že kdybych ty schody nadstavil na sebe, jistě bych s tou putnou došel až na Měsíc,“ řekl, ale hned se opravil, „na Měsíc ne, ale jistě bych se s tou putnou na zádech prošel po takový jarní duze…, ale budu platit.“

„A já taky,“ zvedl se pošťák.

Když se loučili, uhlíř podal hostinskému ruku a stiskl mu ji tak upřímně, až se snubní prstýnek zaryl hostinskému do prstíku. Ale hostinský se smál a klaněl. Potom vběhl do kuchyně, prohlížel si prstík, třepal ručkou a křičel do zavřených dveří: „Moc si, bando, dovolujete. To já nemám rád!“

A vešel do šenku a zavřel za sebou elegantně patičkou. Ale dveře se otevřely a vešel prokřehlý kulisák Milton.

„I pozdrav tě pánbů, Miltone,“ zvolal pan Bedar a vztáhl ruce. „Pánové, tohle je můj kamarád, s kterým jsem pracoval!“

„Hm…,“ povzdychl kulisák.

A pan Bedar mu hladil a mnul rukáv kabátu a divil se: „Ty ale máš krásný sáčko, to je anglická látka, taková už se nedělá!“ A když poplácal Miltona po zádech a prohmatal mu ramena, zajásal: „Lidičky zlatý, od toho tak dostat ránu, to je, jako když kopne kůň. Ty nezodpovědnej člověče, proč nezápasíš? Ty kdybys nasadil finskou páku, vyvrátíš rameno i s pouzdrem. A z kravaty, z tý bych se nedostal ani já. A ty nohy! Takový míval jen Jarda Burgr. Miltone, proč aspoň nehraješ fotbál! Ty bys ty dnešní forvardy rozkopal! Jseš můj host! Pane hostinský, sem dva štoky, a na mě!“ poroučel pan Bedar a hučel do kamaráda, s kterým pracoval: „Taky jsem mluvil s našimi vedoucími o tom, kdo byl nejlepší pracovník v Léčivých bylinách, hádej, co jsem řekl?“

„To nevím,“ zašeptal Milton.

„Tak já ti to řeknu… Já jsem řekl, že tys byl ten nejlepší pracant. Ty!“ řekl pan Bedar, a jako by ho něco zajímalo venku, opřel se o futro okna a starostlivě se díval, jak padá sníh. Pak se posadil a optal se: „Tak jakej jsem?“

„Krasopisnej,“ usmál se Milton, a když se zadíval panu Bedarovi do očí, uviděl tam ty teskné dva ohýnky, kterým nikdy nedovedl odolat.

Sáhl do kapsy, zmačkal poslední desetikorunu a podal ruku kamarádovi, který lehce stáhl tu pětku a zastrčil si ji do kapsy.

„Budou ty svátky…,“ řekl provinile pan Bedar a nejdřív vypil svůj kalíšek a pak, když se dovolil, i ten Miltonův. „A půjdu…,“ pravil a zvedl se.

„Všecko zaplatím,“ ukázal prstem Milton.

„Mám to napsat?“ optal se hostinský.

„Napsat,“ zívl kulisák.

A pan Bedar podal ruku hostinskému, držel mu měkkou dlaň a vykládal: „Máte pěknou hospodu a já si ji zapamatuju. V každý hospodě někdo něco řekl, vo čem se dovíte jen v učenejch knihách. Tak u Pinkasů plakal jeden host do piva a říkal – pravý vzdělání znamená zruinovat se. U zlatýho tygra řekl jeden rada – z lejna bič neupleteš, a když upleteš, nezapráskáš. Na Kolčavce povídá harmonikář – pravej mužskej je vždycky drobet přivožralej, trošku je nastydlej a kapánek smrdí močůvkou. U dvou babiček řekl brejlatej študent – kluci, moderní umění je kuří voko, do kterýho se dostalo ječný zrno a do toho zrna se chytla obilná sněť. U Rozkošných pověděl mrňavej konduktér – mindráky jsou oslavou člověka. U zlatý palmy doznal se chlap s cvikrem – cokoliv říkám, hned si zas vyvracím. V Ticháku řekla domovnice – sprostý slova jsou střelný modlitbičky proti sprosťáctví. Kelnerka U bílýho beránka řekla – v tak lidnatým městě a já jsem tak samotinká. U anděla věštil mlíkař – moderní lidi začnou chodit pěšky. Jedna slečna U Šenfloků prohlásila – hlubokej zážitek je to samý jako univerzitní knihovna. – To je, co? A v každý hospodě se něco pěknýho řeklo a zrovna říká, že?“

„A co si budete pamatovat od nás?“ optal se hostinský a pořád držel pana Bedara za ruku.

„Od vás si do smrti budu pamatovat toho uhlíře, jak řekl, že kdyby nastavil všecky schody, co zběhal, že by s tou putnou došel až na Měsíc. No a já jdu.“

Pan Bedar se rozloučil, až zaslzel.

Když odešel, hostinský ukázal oknem a řekl: „To je šaramantní člověk, že?“

Z orchestru vystupoval Raskolnikov, kladl si ruku na srdce a říkal si: „Velikou věc chci dneska vykonat…,“ a vyšel na dvůr v Gorochově ulici, kde v prvním patře svítil pokoj Kateřiny Ivanovny, lichvářky a překupnice.

Milton seděl v zákulisí na posteli Soněčky a kulisák Baďouček usedl vedle něho a trápil se.

Aby nemusel na to myslit, vypravoval šeptem: „Zrovna takhle před Vánocema, jako dneska, jsme pitvali sebevraha. Plukovní doktor, když si umyl ruce, povídá: ‚Baďoučku, tadyhle v tom pytlíku je srdce vojína Fikara, dej na něj pozor, je to zvláštní srdce, a odnes je na Karlák panu profesorovi Jiráskovi.‘ A já jsem srazil kramfleky a hlásím: ‚Rozkaz.‘ A vzal jsem to srdce, který bylo v pytlíku od mouky a bylo tak veliký, no skoro jak dětská hlava. A vydal jsem se na Karlák. Optal jsem se vrátnýho: ‚Je tady už pan profesor Jirásek?‘ A vrátnej řekl, že pan profesor ještě nepřišel. Tak jsem šel naproti do Černýho pivovaru.“

Elektrikář opravil na lavičce reflektor, aby nešilhal, a po žebříčku sestoupil do zákulisí. Když šel přítmím kolem postele, zašeptal: „Máte průser.“

„To je dobře,“ řekl kulisák Baďouček a pokračoval:

„A v tom Černým pivovaře jsem se seznámil s nějakým Juldou, blonďákem, kterej měl tadyhle vepředu lebku trošku zmáčknutou. Povídal, že praskl kompresoru chladicích přístrojů a von že byl tak zřízenej, že mu dávali poslední pomazání. ‚Člověče,‘ povídá Julda, ‚tak se ti probudím v nemocnici, kolem mě svíčky a nade mnou se naklánějí okřídlený hlavy, a já až za chvíli jsem poznal, že se nade mnou modlejí jeptišky Tak povídám, krucifix, kde to jsem? A jeptišky šly pro primáře a primář poslal pro pana profesora Jiráska a ti dva pak nade mnou stáli a primář povídá: Pane profesore, ten chlap se nám ujmul. Ale pan profesor řekl, je stejně moribundus, tak jen mu dejte, na co má chuť. A já jsem procit z umírání a povídám, vypil bych flaštičku koňaku! A když mi ji přinesli, vypil jsem ji najednou a vrátil se do mrákot. A ráno jsem se vrátil a povídám, a ještě jednu flaštičku bych vypil. A třetího dne zase jednu… a už jsem viděl světlo. Tak přijel zase pan profesor Jirásek, prohlídl mi tu hlavu a povídá: Sláva, už se to vstřebává! Dávejte mu ten koňak dál. A já jsem po třiceti flaštičkách vstal. Zlatý ruce pana profesora Jiráska!‘ To mi vypravoval Julda. A já mu povídám, Juldo, podrž se, teď ti něco řeknu. A řekl jsem mu, že jdu k panu profesorovi tadyhle se srdcem vojína Fikara, kterej se zastřelil z nešťastný lásky do hlavy. Ale to jsem neměl říkat, poněvadž Julda to srdce chtěl pořád vidět, jestli na tom srdci je ta láska vidět. Ale já jsem řekl: ‚Hele, Juldo, já jsem ve službě, já ti to nemůžu ukázat.‘ Tak Julda mručel, abych mu ten pytlík nechal aspoň nýst, že k panu profesorovi Jiráskovi půjde stejně se mnou, znovu mu poděkovat za ty jeho zlatý ruce, který mu ukázaly cestu. A na počest jsme vypili každej tři koňaky.“

Raskolnikov šel od lichvářky a breptal si: „Čeho se lidé nejvíce bojí, to je toho prvního kroku, to je to, prvního kroku…,“ a scéna hasla, hnědý tyl se snášel z provaziště, kulisáci vběhli tiše na jeviště a stavěli stoly, na tahu se spouštěla petrolejová lampa a z černých sametů vyklouzla zelená lebka rekvizitáře, který s napřaženýma rukama přecházel scénu a šeptal: „…kde je ta sekyra…, neviděli jste někde sekyru…? Soudruzi, jsem po infarktu…, ó hrůzo…,“ a packal dozadu do fialových temnot.

Reflektory osvětlily jeviště a titulární rada Marmeladov zvedl flašku a: „Pánové, já jsem úředník…“

Kulisák Baďouček sepjal ruce pod kolenem a řekl: „A pak jsme si dali ještě jeden koňak na cestu a Julda kecal, až půjdeme z nemocnice, že mi ukáže svoji manželku – ta ti mě má tak ráda, že když někoho přivedu na návštěvu, tak hned se strojí a říká, tatínku, já skočím pro řízky a udělám třenou bábovku… ‚Ale víš co?‘ povídá Julda, ‚nemocnice nám neuteče, tak se stavíme u Stromečků, a když tam nikdo nebude, podívám se do pytlíku na to srdce.‘ Tak jsme si to štrádovali. Julda pořád si dával ucho na to srdce, třepal s ním jak s budíkem, ale já jsem mu řekl, že je to marný, že to srdce už je načisto vystydlý. Ale Julda si pořád mlel svou, že to srdce musí bejt aspoň trošku umazaný od tý holky, pro kterou si to udělal, že jistotně, kdyby šel nožem dovnitř, že tam nějakej vobraz bejt musí…“

Titulární rada Marmeladov řekl Raskolnikovi: „…a tak moje dcerka Soněčka šla se žlutou knížkou, a já jsem, prosím, ležel opilý…“ A chytil se za srdce.

„Miltone,“ odkašlal Baďouček, „copak myslíš, jakpak dneska bude hrát ta Jihlava?“

„Vysokej favorit.“

„Kdo?“

„No vojáci.“

„A co bys tam dal ty?“

„Jedničku.“

„Tu tam taky mám, přeci ta Opava nic není, že?“ optal se kulisák a zpotil se.

Titulární rada Marmeladov volal: „Přeci každý člověk musí mít nějaký místo, kam jít…“

Kulisák Baďouček se pohladil a pokračoval: „A tak jsme šli ke Stromečkům a dali si dva koňaky. Když jsme dopili, hostinský se optal: ‚Ještě dva?‘ Ale já jsem vyskočil a povídám, kdepák, my pospícháme do nemocnice. A už jsme mazali. Když jsme přišli do nemocnice, vrátnej povídá, že pan profesor bude dvě hodiny operovat. Tak Julda se zase rozkecal, jak půjdeme k němu, jak ženuška bude strojit vánoční stromeček a uvaří nám punč, pak skočí pro řízky a udělá třenou bábovku…, a obraz nám končí.“ Kulisák Badouček se zvedl.

Raskolnikov ve zsinalém světle odváděl opilého Marmeladova, byla pak tma a kulisáci přinášeli bedny a soudek a stavěli dvůr.

Když reflektor jedním okem civěl do dvora, hasič seděl v portále a spal… a nakláněl se víc a víc, jako by to světlo ho tlačilo do vazu, že stačil jen gram světla a hasič se kotoulem vyvalí na scénu.

„Mám ho vzbudit?“ optal se Milton.

„Ať tam vletí, aspoň bude ňáká sranda,“ mávl rukou kulisák, „ale ten tam, ten neskončí přirozenou smrtí,“ ukázal na rekvizitáře, který už našel mechovou sekyru, teď s ní stál v koutku a čekal, že ji podá Raskolnikovi, až přijde čas, „ten rekvizitář, víš, Miltone, co udělal? Ve druhým jednání, kdy má podat Soněčce rozsvícenou svíčku za paravánem, minutu před tím nenašel v kapse sirky.

‚Lidi, prosím vás, kdo máte sirky?‘ šeptal, ale nikdo sirky neměl, a kdo je měl, tak zase čekal, co se to bude dít…, a už Soněčka nastavila ruku a rekvizitář jí tam dal tu svíčku bez plamenu, Soněčka zacláněla ten plamen dlaní, protože to bylo ve hře, svítila příchozímu do tváře, aby jej poznala, ale plamen nebyl…, a rekvizitář zchromlý hrůzou vrávoral ven a šeptal si… katastrofa… katastrofa, mý srdíčko… a herci z toho měli legraci a já taky. Ale jakpak hrajou v Jihlavě?“

„Jak,“ řekl Milton, „Dukla jasně vede… Ovšem je to hra. A ono taky hodně záleží na počasí.“

„Jak?“

„Na počasí…, včera byly slyšet vlaky a to znamená změnu počasí.“

„Jo.“

„Na to já dám. Ale já se tam podívám. Je ještě čas?“

„Počkej,“ řekl kulisák Badouček a škvírou v sametu se díval na scénu a pak řekl: „Jdi, Raskolnikov teprve zabil ty ženský, právě si umejvá ruce v kbelíku. Móře času.“

„Tak jdu,“ pravil Milton, vyhnul se kulisám a hmatal po zdi až k vratům.

Stiskl páku a vrata se pootevřela.

Nebesa byla růžová a vzduch změkl. Naproti v prvním patře v tmavém pokoji zářila obrazovka televize jak modrý úplněk. A přes kopec se táhl nebem hlas ze seřazovacího nádraží… – kolej třicátá šestá…

Milton zavřel a vracel se, pak sedl na postel.

Kulisák Baďouček nevydržel ticho a šeptal: „Ale jen jsme ti přišli k Juldovi, opravdu nějaká ženská tam strojila vánoční stromeček, ale jen nás zblejskla, už ječela: ‚Vrahu mejch nervů, kam jsi dal prachy?‘ a hned na mě, ‚jen se podívejte, jak jste mi ho zřídil, vy vochcajdo jeden! Jdu pro policajty!‘ A já jsem ti Juldovi vytrhl to srdce a mazal jsem. Když jsem přišel na Karlák, vrátnej už od vrat na mě šermoval rukama, že je pozdě. Taky jo, prej pan profesor zase někam jel autem a už nepřijde… Ale Miltone, jak je venku?“

„Vlaky jsou slyšet ještě víc.“

„Prší?“

„Skoro.“

„To je pěkný…,“ řekl teskně kulisák.

A flašinet hrál za scénou veselou melodii z italských oper.

„Jestlipak mají v Jihlavě zastřešenej stadion?“

„To nevím.“

„Já se jdu na to počasí podívat sám,“ rozhodl se.

Hmatal po zdi, otevřel vrata a v modrounce růžové noci to viděl. Lehce mžilo a sníh žloutl, synagoga na druhé straně ulice byla temná jak kmeny javorů v předjaří. Vánoční stromky ležely na hromadách a z portálu se zdvihla Sylva, opuštěná psice, bastard ovčáka a bernardýna, a když klusala chodníčkem k bráně, čvachtal jí pod tlapama sníh. Kdosi prostrčil ruku skrz bránu do dvora synagogy, pohladil psici a ona se vracela k portálu, aby ráno, až první kupci vejdou do Pramenů a Masen, Sylva se vloudila s nimi a počkala, až jí prodavačky dají zbytek z pultu. Tak to vezme krám od krámu, až nahoru ke Kříži. Tam si zdřímne a odpoledne to vezme zase dolů, aby navečer byla zase u synagogy. Tak to dělá už deset let, a když měla vřed, lidi z ulice ji odvezli na operaci k panu doktorovi Welemu. Kulisák Badouček ji teď viděl, jak čvachtá mokrým sněhem, asi si šla lehnout do portálu a tam snít o soudečku na krku a zasypaných poutnících.

Zavřel vrata a vrátil se.

Řekl: „Asi budu mít příjemné Vánoce, tak jako když jsem se vrátil z nemocnice se srdcem. Povídám: ‚Pane plukovníku, pan profesor nebyl doma, tady je to srdce.‘ A doktor se podíval do pytlíku a vykřikl: ‚Ty blboune, to srdce je načisto zkažený.‘ Tak jsem to srdce vzal a vodnesl je do kotelny a hodil do ohně… Ale teďka vím, že v Jihlavě není zastřešenej stadion a že v tom marastě tam udělá Opava křížek…, překvapeníčko. A moje naděje, zkrácený tris za dvě stě třicet korun, bude tatam…“

Soněčka Marmeladová, se žlutými copy, ve slamáčku s umělými třešněmi, se ukláněla Raskolnikovi a říkala způsobně: „Přijdete na pohřeb prosím?“