Čtyři roztomilí katané

Mám známé čtyři katany.

Ten první žije z housenek
a ptákům jejich vejce pije.
A za prstýnek, jenž se smek
z prstíku dívky, zhublé žalem,
veš, máti svou, by prodal málem.
Musí však ještě pocicávat.
A proto rdousí v uzlech kravat
vesnické cápky před zrcadly.
Věřte mi, že mu kdysi vyjde
z hustoty pachu v podpaždí
dvé hnědých křídel, jaké mívá
pořádný anděl, anděl padlý —
jen co se láskou rozdráždí,
jen co se trošku rozezpívá.

Ten druhý tasí chudé kýty
při chůzi jako rapíry,
na čele lidském staví pot
a žije v pultech krámů skrytý.
Když spouští řezník závěsy,
on tiše kalí průřez masem
a nad včerejším skopovým
on sní o jisté matróně.
Ó, že ji půjde stopovat!

Hle už je v jejím salóně
a sedá kolem podobizen
ten lstivý katan, jemný ovád,
a vzdechem z jejích úst, kde chybí
tři zadní zoubky, ne však více
než chybějící rybky v strouze,
již tráví malý cukrovar! —
nabobtná, zduří, nedutaje
tam nad umělou palmou z ráje
a nad zvířetem klavíru,
tak nevinným, bez předurčení.
On rozmáčknutý nehtem dal by   zelený detail velké malby,
kde amorci a víly z niv
jsou vykasáni na podiv
těch návštěv, které nelze přimět
do ponožek se   vyzouti.

A katan, oči vybouleny,
hlídá ty čtyři drahé stěny,
kde ona po třech záchvatech
migrény, smutku, otylosti
mu jednou přec jen dovolí,
co chtěl.

To třetí katan, katan strojků,
zná mechaniku mého žalu.
Nic Nikdo Nikde s číselníkem,
a proud, jenž trne,
proud, jenž trne.
Děťátko jinak opatrné
okouzlí vzhledem faráře
anebo knírem strýčka-kosa:
stříhá jím, stříhá, za bzukotu
a ukazuje kolečka,
anebo jiskří k biřmování.
Má malé trati s tunely
všech věcí, jež se poděly
navěky neznámo kam.
Otvory, kuní tlamičky,
loví mu v noci prsty, nehty,
a za chloupky když přitáhne,
hned někdo bude spát sám.
Neboť srst dělá z lidí lidi
a sliny činí lásku z lásky
a hvězdy rodí
noc a tmu.

Proč bych se ho bál? Má křídla.
Pojídá písek, skřehotá.
Jen žena, která v něm se zhlídla
v továrně potmě, když on spal,
na jeho těle plném strupů,
železných strupů, vnějších cév,
porodí dříve. Brzo potom
jejího muže najdou opilého.
U vápenky mu došel zpěv.

On, chudák, viděl konec všeho
v té vápence, měsícem zalité.
A brzo nato
umře dítě jeho.

Čtvrtý je katan průvanu.
Šeptá a syčí dírkou dveří,
jíž do studny klíč vhodili.
Tím připomíná hadí muže,
zestárlé, tuhé, nemohoucí,
co nevejdou už do ničeho,
zůstanou Před, jak před zlou mocí,
a Skrz jen zlostně reptají.
Jindy je zpěvák komínů,
a proto krade z pultů noty
a opěvuje hostinu,
samotářského neduživce,
který si mlčky večeří
před krbem v záři dobrých polen.
Slaví prý sto let kleté dny.
Uzamknout jej by bylo lépe,
tak jak je, zlý a neoholen,
a klíček vhodit do studny
suché jak oko, léta slepé.
Ale on mlčky vzpomíná,
a v klíně mrou mu páví ruce.
Andělské chóry duší na dně
pějí mu, pějí z komína.
Laskavé, prudké, sladké, svěží.

Průvane, tys mne provázíval
za nocí mokrých podešví
a lamp a vnitřní kyselosti
z žaludku do úst, bez noclehu,
kdy dlažba byla z kamene
tak jako nikdy. Pamatuješ?
Směšná hra, ale bez žertů.
Dodnes ji cítím v každé kosti.

A dodnes cítím chladný ovan,
jímž jsem jak plakát odchlipován
po krásném nočním koncertu.