Kdo se vydá z bývalého Kolštejna po staré cestě k horám, dojde k místům, kde je několik obrovských balvanů. V dávných dobách je tu prý nakupil čert pro svoje potěšení. Jsou opršelé, zvětralé trvalou nepřízní horského povětří, většinou ukryté v mraku. Jen pár skal vyčnívá k samému temeni jesenických hřebenů, a dobře je nad sebou tuší, kdo stoupá od jihozápadu k horskému sedlu. Jako by se mu kameny celou dobu výstupu posmívaly: než nás najdeš, zaskočí tě tma! To místo se jmenuje Vozka a ze všech okolních vrcholů je daleko nejponuřejší.

V příběhu, který chceme vyprávět, již ovládal krajinu v područí kopců mír. Na stezce k Vozkovi vystupoval kouř z horských samot a lesk břidlicových střech ukazoval zdaleka směr k lidským obydlím, ale nenabízel zbloudilcům odpočinku. Neboť hrůza, vyhýbající se po šest let tomuto zapomenutému kraji, si teď hledala své poslední útočiště. Vlci v lidské podobě se uchýlili do hor, aby se nasytili krví a ukrutnostmi. Jejich voláním bylo werwolf – vlkodlak a staré germánské runy vyryté ostřím útočného nože na vratech kostela hlásaly příchozím, že není smíru ani konce nenávisti. Byla to doba prvního poválečného podzimu, kdy zazněly ozvěny výstřelů a v horách začali zbytečně umírat lidé. Za nocí hořely chalupy a stohy a lákaly k zkáze můry a netopýry odlesky svých světel.

Dnes svítí na strmé cestě sotva žlutavé čárky turistických značek. Příroda kolem zklidněla a ukryla zbytky osiřelých chalup. Lidé odtud odešli. Nad základy bývalých dvorců vybujely kopřivy a tráva ukryla zbytky propadlých krovů. Vyrostla příliš rychle. Nikdo by nenašel ani samotu Berhof, která stávala nejdál v horách. Jenom kameny ponurého Vozky prošlý čas nepohnul…