6Setkání

Mlha se zvedla. Mnohem dříve než v minulých dnech se odkrylo údolí a zbylé cáry se stahovaly k říčce. Slunce vyplouvalo ze zákalů nad krajinou, aby se poprvé dotklo mokrých střech Berhofu.

Už byl čas. Ulrika si uvázala šátek, z lavice zvedla přichystaný proutěný koš. Lístek se vzkazem uschovala do kapsy tatínkova kabátu. Jeptiška ji vyprovázela přes dvorek k vratům. Koš zavěsily přes řídítka a setřely vlhkost z rámu jízdního kola.

– Zpátky jdi pěšky, s kolem se zbytečně netahej. –

Vyměnily si sotva jediný pohled, tolik stačilo. Ulrika dobře prohlédla vypočítavost sestřiných tmavých očí.

Karleman významně zaťukal rukojetí nože na vrata, která sám otevřel, a přenesl dívce kolo přes potok. Bylo to zbytečné varování. Kdyby se Ulrika nevrátila do večera, posvítil by jí na cestu podpálený rodný statek a otce by našla pověšeného mezi vraty. A stalo by se ještě něco horšího: bez léků by její vinou umřel Erich Hell.

– Kampak? – Karleman zadržel Tyldu u chléva. – Dneska se pást nebude! –

– To má zůstat kráva v chlívě? –

– No dobře, jdi jenom do zahrady, abych vás obě pořád viděl. –

– Spánembohem, Ulriko, – řekla Salome a ustoupila z cesty.

Ulrika si vedla kolo na lepší úsek silnice, a než nasedla, ohlédla se naposledy k domu. Za příčkami ve vikýři za ní hleděl nemocný chlapec. Tušil, že děvče odchází kvůli němu, ale ani nezamával. Včera v noci opět zvracel krev. Ve vratech vedle ozbrojeného eses­mana stála řádová sestra; za nimi otálela i Tylda s krávou. Ze síně vykukoval přes dvůr dokonce otec a protíral si opuchlé oči. Příliš pozdě se vzbudil a bral do náruče naříkající fenu.

Ti všichni zůstali za Ulrikou, jako by se s nimi měla loučit navždy.

Dolů to šlo ještě snadno, ani se nekymácela. V posledních zbytcích mlhy minula horský hřbitov, kde ležela maminka; i rozcestí za opuštěnou Floriánovou chalupou. Kolo naráželo o kořeny a na příčné stružky svádějící vodu k příkopu; dál se silnice lepšila.

Ulrika se snažila upravit si šátek, který jí vytrvale sjížděl do čela, ale zase se bála pustit se řídítek. Prádelní koš balancoval na kole po křivolaké cestě; stěží brzdila ve spádu u Bergschenke. Nemusela šlapat, kolo ujíždělo údolím samo, jen se musela vyhýbat výmolům a většímu kamení.

Sotva skončily lesy, ukázalo se slunce i na silnici. Mnohem ostřeji než včera, a bylo navíc nezvykle chladno. Jas dívce napovídal, že dnešní den bude možná poslední v řadě bezmračných; kdo ví, zda už navečer nepřijde vítr, déšť nebo i první sníh.

Za dalšími ohyby cesty se před Ulrikou poprvé vynořilo městečko s vysokou radniční věží, na které vlál prapor. Jeho jasné barvy zářily nad střechami domů. To všechno se blížilo přílišným kvapem, takže nestačila ani zpomalit a vjela přímo na náměstí.

Zaklopýtala, když se oběma nohama současně dotkla dlažby a rázem se octla v hemžení, jaké dlouho nezažila. Lidí tu bylo tolik, jako by právě vyšli z kostela po mši, a neděle přece nebyla. Cpali se před koloniálem na svůj příděl.

Na lékárnu se ptát nemusela, raději vedla kolo při chodníku. Tenhle dům jediný měl zelenavou stříšku a hada v průčelí. Zvonec na dveřích zacinkal a Ulriku uvítala známá vůně koření a bylin z kopců; z polic se tiše třpytily láhve se zabroušenými hrdly, uspořádané jako stromy v průseku.

Tak hebké a vlídné zde vládlo šero. Stařeček v králičí vestě zametal podlahu; všude měl čisto. Velmi ho však polekala tím lístkem od sestry Salome. Mnohokrát jej četl a skládal a útržky papíru se mu sypaly na právě uklizenou zem.

– Raději bych se neviděl, panenko, – pravil konečně a zakryl si kapesníkem oči, – to jsou prosby ze záhrobí, co si myslíte? Podívej se dokola… všechno už vzali. –

Bála se, zda stařík snad nezapláče, ale on si jen kapesníkem otřel nos a vysmrkal se.

– Šel s tebou někdo? –

Trochu se uklidnil, když zavrtěla hlavou a dál luštila latinské nápisy nad šuplíky. Na pultě bylo na dně sklenice zaprášené cukroví. Takové dostala jednou od učitele Hertla, když ochraptěla a nemohla zpívat na školní slavnosti.

– Vy hned injekce… kdyby tady byl špitál! To kolo si dej zatím dozadu. – Lékárník ukazoval přes záclonku na besídku v zahradě. – V poledne tam budeš mít koš… můžeš počkat? –

– Poznám, až budou zvonit, – souhlasila Ulrika.

– Nepoznáš nic, panenko roztomilá, – úpěl stařík spíš ze zvy­ku, – vy nahoře ani nevíte, že nezvoní zvony…! Jenom se podívej, bude konec světa. Ta jejich fangle zase zastavila hodiny. –

Zvedl vodové oči daleko přes radniční věž, na kterou ukazoval, za vlastní lékárnu, a ten pohled unikal do prázdného nebe.

– Co s námi bude? Mně už je rovných třiašedesát let… –

Nerozuměla jeho neštěstí. Koš nechala na pultě a lékárník zalovil ve sklenici a hrst těch cukrátek jí dal, aby prý si osladila čekání ve městě.

Byla ráda, když ji cinknutí na dveřích vyprovodilo zpátky do denního jasu. Slunce se dostalo přes střechy a ozářilo kašnu. Lidí chodilo už míň, a tak Ulrika nejdříve ze všeho ochutnala hašlerky.

Hned z první výlohy se usmívaly nakadeřené hlavy velkých panenek na hraní. Škoda, že jim nedali žádné šaty. Sklo výkladu bylo pocákané blátem a polepené proužky papíru. A tak se v něm jen matně zrcadlila Ulričina tvář a ještě také ušmourané obrysy nějakých lidí.

– Která se vám líbí nejvíc, slečno? –

Hned se otočila. Neočekávaně ji oslovili dva mládenci tak vesele, že ji nenapadlo hned utéci.

– Ryšavá, nebo ta brunetka, tak co? Nešla byste se s náma pobavit? –

– Ale? – Ulrika si musela zakrýt oči zděšením i hanbou. – Jak vás může něco takového napadnout, já nejsem vůbec odtud… –

Než mohla vyběhnout po chodníku, sebrali ji ti chlapci pod paží a spíš ji nesli k radnici, kde vlál tříbarevný prapor. A na kamenných schodech všechen venkovní jas mizel.

Poručík otevřel vojenským bodákem hovězí konzervu a posunul ji po stole k Ulrice. Sám si nalil neslazený čaj.

– Najez se tady, máš jistě hlad. –

Srkal čaj a poklidně sledoval, jak děvče začíná jíst. Přišlo z kopců a boty nemá zablácené ani zaprášené. Slétla sem nejspíš rovnou shůry.

– Neměj strach, – utěšoval ji, – tady tě bít nebudeme. Musíš mi říct, odkud přesně jsi. –

– Když já nevím, co chcete vědět. – Vzhlédla od jídla. – Nikdy jsem ve městě nebyla a… musím se vrátit do večera… –

Možná přeslechl poslední slova, začal si čistit brýle a zdálo se, že ho zajímají jen skla. Bez brýlí se jeho tvář celá znejasnila.

– Bojím se tady, – řekla Ulrika.

– Máš radši les? –

Zeptal se dost hloupě a hned si to také uvědomil. Klepl prsty o stůl, nasadil si brýle a tím se jeho tvář opět přiostřila. Děvčeti bylo tak šestnáct, žádné dítě to už nebylo.

– Chceš pro nás něco udělat? –

Přikyvovala sice s plnými ústy, ale ptala se:

– Jako pro koho? –

Hleděl přes její světlou hlavu na mapu oblasti. Převládalo tam zelené zbarvení lesních ploch, pár hnědých míst označovalo holé hřebeny. Jenom vojenské kóty a značky, ale jména žádná.

– Hory přece znáš! –

Opět jen přikyvovala.

– Dobře? –

– Narodila jsem se tu. –

– Pojď mi je k oknu vyjmenovat. –

Odhrnul kus vlajky padající z věže. Prvním nárazem oslnil Ulriku venkovní jas, musela si zaclonit oči, brzy však dokázala pohlédnout rovnou k nebi, kde se táhly výstupky hřebenů. Ulrika je prochodila ještě s oběma rodiči a sestrami nesčetněkrát, znala zpaměti, jak za sebou hory následují.

Když se to vzalo od jihu přes Sedlo, měl by být první Keprník, Šerák a při nich skrytý osamělý Vozka… teď však nemohla vrcholy poznat, v plechově modrém nebi se nějak celé zmenšily a vzdálily, vypadaly spíš jako namalované na pohlednicích. Vzhlížela k nim totiž z opačné strany.

– Německy číst umíš? –

– Taky, – odpověděla a poručík se vrátil za stůl, jako by sice podobnou znalost očekával, a přesto ho zklamala. Oči měl skryté za leskem v brýlích. Po kratším přemítání vytáhl ze stolu fotografii a položil ji lícem dolů před sebe.

Děvče pocítilo, že je rozladěn, a netušilo, čím se provinilo. Chystalo se pokračovat v jídle, neboť něco takového v životě neokusilo; ale po výplni u dveří stékalo cosi kalného, šeredně osychajícího, někdo tu zřejmě byl nedávno před nimi.

– Pane! – vykřiklo a pustilo konzervu.

Poručík se polekal, že se musel zachytit desky stolu.

– Teče vám tady krev po zdi. –

Přestal se houpat na židli a udržel rovnováhu. Dívka nelhala. Trám byl tak ušmouraný, že si krvavého potřísnění předtím nevšiml. Sáhl do koše na odpadky a začal stírat tekutinu. Držela jako marmeláda.

– Klid, holka. To nic není. Někdo se praštil do nosu. Vidíš, a už je to v pořádku. – Šmouhy vlastně jen papírem rozmazal a přitom mluvil, aby uklidnil především sám sebe.

Pak s odporem odhodil papír a šel k polnímu telefonu.

– Zacpi si uši, – poručil dívce.

Stejně přestala jíst, odložila i lžíci se zbytkem masa a fazolí, konzervu nechala ležet na podlaze. Bála se, že začne zvracet. Uposlechla toho muže, a přece jen poodkryla dlaně, aby uslyšela, co říká do lesklého kolečka.

– Tohle si někdo vypije, četaři! Nejsme na gestapu… –

Připadal Ulrice jako pomatený, křičel na kovovou věc ve své pěsti a přitom mohl otevřít dveře a říci všechno přímo těm, které slyšela chodit vedle.

– Cože? Sám mlátí hlavou do zdi…? Vemte ho eskortou do Olomouce, ať si ho vyzpovídá, kdo chce, třeba ten jejich arcibiskup… –

Muž praštil sluchátkem do vidlice, zatočil jakousi kličkou a sotva slyšitelně šeptal přes celou místnost, že to vycházelo jako z opačného směru, když zasyčí had v ostružinách:

– Děvče! Už si můžeš ty ruce sundat… Neslyšíš? –

Ulrika držela mermomocí ruce u hlavy, předstírala, že vůbec neslyší, a tak musel předstoupit až před ni, zamávat jí před nosem – a teprve tomuto posunku porozuměla.

Snesla také předlouhý, za brýlemi ledový pohled. Snad byl uspokojen tím, co se mu na sklech odrazilo: průzračné dětské oči.

– Kdo by to řekl, hotová Markétka z Fausta, máš oči jak pomněnky… to se mi líbí. Dovedeš držet slovo… o werwolfech nevíš nic? –

– O? – Lichotkou zrozpačitěla a sklopila oči.

– Vojáci, co jsou teď v kraji. –

– Mají vypadat jako vy, nebo jako obyčejní lidi? –

– Třeba takhle! – pravil poručík a podal jí fotografii. – Nechci ti vyprávět, co prováděli v Polsku děvčatům, jako jsi ty. –

Ulriku pálily oči po slunci a především po jeho pohledech. Uvěřil jí! A teď měla před sebou sestřičku Salome vypadající k nepoznání. V uniformě, jakou nosí vrazi, co ustupovali přes kopce a věšeli na stromech lidi, které našli schované doma. Sestra měla kraťoučké vlasy jako Karleman, jenom vyznamenání na její hrudi bylo nějaké jiné, neviselo na stužce a nebyl to kříž. V sebepřímějším světle by Ulrika stejně nepochopila, že může být sestřina hlava na obrázku přilepena k mužskému tělu.

– Tu jsi náhodou nepotkala, že? –

Chtěla zapírat se stejným pohledem, ale zastyděla se. Poručík si pohvizdoval, po delší době měl lepší náladu. Ze skříně vytáhl plechovou krabici.

– Musím ještě pro chleba, – řekla Ulrika a vstala z lavice. – Mohla bych už jít? –

– Ještě jsme se nedohodli. – Přebíral nějaké obálky nadepsané v cizím jazyce a vybral docela úzké psaníčko ve staniolu. – Dostaneš něco lepšího. Jenom mi řekneš, proč máš strach jít domů, a tohle ti dám. Ochutnej. –

Chtěla nabízený čtvereček překousnout, ale ten se jí hned přesladce rozplynul. Spolknout čokoládu nedokázala. Využila chvíle a vyhlédla na dvůr. Vojáci s puškami tam vedli k pumpě malého člověka v zaprášených šatech. Na hlavě měl vystříhané kolečko vlasů.

– Tak co, Markétko, lahoda? – usmíval se poručík a dost pozdě křikl: – Pryč od okna! –

Poznala už v zajatci kněze. Ruce měl za zády svázané řemenem, krev z hlavy mu ještě stékala na bělostný kolárek. Zastavili se u pumpy a vojáci mu strčili do proudu vody celý obličej.

Poručík musel dívku od okna odtáhnout. Bila ho přes ruce a u lavice se osvobodila. Sebrala chvatně svůj šátek, nabízené věci nechala všechny ležet a podél zdi proklouzla ke dveřím.

Poručík jí v tom nezabránil. S čokoládou v hrsti naslouchal, jak dívka utíká přes chodbu.

Něco pokazil, nabízená pochoutka se mu rozpouštěla v prstech, zahodil zbytek čokolády do koše. Dítě by se dalo koupit, ale kdo se vyzná v mysli dospívající dívky? Posunul si rámeček brýlí a vstoupil do protilehlých, krví znečištěných dveří.

Četař vyskočil do pozoru, lékárníkovi trvalo déle, než se zvedl ze židle, ale zato se před poručíkem klaněl.

– Jak si pan komandant poručil, – oznamoval a držel v rukách čepici, – dal jsem k medikament datum i připsaný Heuschuppe. Ale jestli oni nevěřit, jak já mohl vědět, co prozradila pan pffa­rer… –

– Můžete jít, Salzer. Ujišťuju vás, že vám to při odsunu nezapomeneme, – řekl poručík bez zájmu a šel si otevřít okno.

Stačil zahlédnout, jak děvče vyběhlo z budovy a neslo si šátek. Záda mělo obílená od zdi, málem narazilo na oj stojícího vozu a mizelo za pomníkem padlým.

– Vy tu médl pustit? – užasl lékárník. – Ona mě zradit! –

Dívka právě vběhla zadní brankou do zahrady lékárny.

– Utíká přes dvůr! – zvolal četař, – máme ji obklíčit? –

– Nic. – Poručík měl pleť zasedlou nevyspáním a vůbec se netěšil ze svého objevu. Krve už bylo dost, tu prchající holčičku si nevezme na svědomí. Dá ji sledovat – a ti druzí z lesů ji odstřelí, sotva opustí město. Nejraději by zašel do hotelu na oběd a šel se vyspat. V pokoji na patře bude určitě zatopeno, povlečené peřiny a možná záclony na oknech. Musel by za sebou zamknout dveře a klíč nechat v zámku. A otevřít až potmě.

– Vážně jim chcete dát ty ampule? – ptal se četař.

O vydání léků museli telefonicky požádat štáb v Olomouci, spojka na motocyklu je přivezla na písemnou záruku z nejbližšího rezervního skladu.

– Nemají ani pro naše lidi! –

– Nechte mě myslet, četaři, – řekl poručík a podíval se na hodinky. Bylo čtvrt na dvanáct, do poledne měl čas. Z našich lidí už nikdo nesmí umírat, umiňoval si, když bral skleněné ampulky zabalené ve vatě i s injekční stříkačkou. Hlavně, že konečně promluvil ten povedený kněz.

– Dejte to sem, půjdu po ní sám! –

Popadl ještě složku s mapou a pouzdro s armádním dalekohledem. Vyzrazené heslo bylo: sestra Monika… Teď budou na řadě jenom ti druzí!

Za pravého poledne se vyzvánění z kostelního návrší neozvalo. Zvon i trámoví zaneřádily trusem kavky. Poručík jim házel své suchary místo oběda a žaludek měl jak na vodě.

Pěkné mrchy! Když prohledávali kostel, objevili ve zvonici jejich hnízdo plné pouťových střípků z předválečných časů, ale uklovaly si také plíšky a knoflíky po mrtvých. Dokonce dvě zinkové lebky z esesáckých čepic – kavky ten emblém vyrvaly i s kouskem kůže a lidských vlasů.

Dole pod sakristií ležely pancrfausty!

Nechutná historie, radniční archív zapracoval. Předválečného kněze umučili v Rossenu. Odvážil se v dobré víře žádat o lidskost a slitování pro věřící v lágrech v sousedním guvernementu. Dodal i nějaké fotografie k listu svým představeným. Místo biskupa se objevilo šumperské gestapo. A tak zůstala farnost přes dva roky prázdná…

Poručík zvedl dalekohled, aby neusnul. Výpadová silnice z města, směřující ke kopcům, byla pořád jako vymřelá. Určitě po ní půjde to děvče, nemohlo si zvolit žádnou jinou cestu.

Čekal celých padesát minut a dával si do jedné hodiny krajní mez. Pak začne pátrání opačným směrem. Zívl a odložil dalekohled na výstupek trámu.

Na samém konci války se na farách, podobně uprázdněných, začínali objevovat noví kněží. Prý propuštění z fronty. Mnozí neovládali ani rituál katolické mše, nezaopatřovali mrtvé. Posledního vypátrali na pile, neznal jediné slovo latinsky a kněžský kolárek ho nejspíš škrtil…

Vyzradil pár tajných skladišť v horách, maskovali je prý v noci, a tak si nemohl moc pamatovat. Na nedalekém hřbitůvku někdo vojáky těsně předešel. U márnice zůstala jenom vylámaná podehtovaná víka. Bedny byly uloženy jako falešné polní hroby německých vojáků; koho by napadlo otvírat rakve, hlína byla příliš čerstvá a nestačila se propadat.

Poručík konečně objevil tmavý bod na výpadové cestě. Zřejmě to byla ona, žádný dospělý člověk by se neodvažoval opouštět v tak pokročilé době Kolštejn a vyjít k horám, do setmění by se nestačil vrátit.

Sklonil dalekohled, nemýlil se. Teď se snad rozhodne, celý kraj může spasit tato pošetilá Markéta. Přes světlé copy má šátek, zpod jakéhosi mužského kabátu jí vyčuhují holé nohy. Malá a ubohá připadala poručíkovi z výšky kostelní věže. Ani nevzhlédla ke kříži, boty měla s prádelním košem pověšeny na řídítkách kola.

Farářem prozrazené značky, jakých používali v minulém století vandrovní tovaryši nebo žebráci, kamením a mechem přikryté bedny, všechno to svinstvo uložené ve studánkách pod lesem mohlo být spíš klukovskou hrou! Jediné utrmácené děvče táhnoucí do kopce jízdní kolo a klopýtající o kamení pomůže mnohem víc.

Museli se setkat, aby se lidé přestali bát přijít třeba sem na mši a začali posílat děti z kopců do školy, aby dívka, jako je tahle, mohla přijít do města a bez obav si zatancovat.

Možná byl svah poněkud příkrý nebo ji příliš tížil prádelní koš – k poručíkovi se sotva vlekla.

Kostelík čekal na Ulriku opuštěný knězem i věřícími. Proto se nepokřižovala, chtěla minout vyvrácená vrata bez zastavení, ale z nitra stavby zazněly v té chvíli tóny, které ji k sobě zvábily.

Někdo tam hrál na varhany.

Ten zvuk zněl spíš vesele nad bývalým hřbitovním vrchem, jako by nezačínala mše, ale přípravy k hlučné svatbě. Neznámý hrál pro vlastní potěšení, na znesvěcené místo nehleděl.

Po malovaných oknech zbyly střepy, v mechem obrostlé střeše chyběly šindely a také kropenka byla prázdná. Žádné věčné světlo nesvítilo. Hlahol varhan byl však radostnější než o půlnoční mši, kdy zpívala Ulrika s maminkou naposledy: Narodil se Kristus Pán!

Při této hudbě se nedalo modlit ani zazpívat. Vířící melodie se otáčela zpustlým prostorem; Ulriku spíš vybízela k úsměvům a dávala rychle zapomenout na všechno její dnešní trápení. Na kůru nikoho neuviděla; přesto ji však napadlo, že ten u varhan ji spatřil a hraje proto tím líbivěji.

Doznívající tóny byly přehlušeny novými a rychlejšími, jako v bláznivém zmatení. Ulrika nevěděla, proč se usmívá, když si otevřela dvířka ke kůru. Slabounké zaskřípnutí ji nevarovalo. Hudba ji táhla po stupních nahoru, vábila stále výš.

U varhan se hrbil člověk, kterého poznala na radnici, kýval si do rytmu, hlavou a o nic kolem sebe se nestaral. Snad tím, že se věnoval pouze své hře, byl jeho obličej tak smutný. Jako by hrál na posměch všem lidem.

Chtěla se vrátit, když tu se příval tónů zalkl a vypustil dech. Varhany zmlkly. Člověk za nimi se nehýbal, hleděl na své ruce, jako by snad odumřely.

Ulrika ho nemohla vyrušit, žádné prasknutí schodu ji nezradilo, když ustoupila za nejbližší trám.

Bylo slyšet jen zlostné pokřikování kavek, které hudba vyhnala z hnízda, plácaly křídly o klenbu a vytlučenými okny vylétaly ven do jasného vzduchu.

Čekala, kdy bude pokračovat ve hře, aby toho využila.

Člověk na kůru se pořád nehýbal, na konečcích prstů neměl žádné poranění, vůbec se nechvěly, byly jen trochu zaprášené, jak se dotýkaly kláves.

– Tak vidíš, Markétko, – promluvil někam před sebe, jako by viděl za svá záda, – přece jsme se zase našli… –

Čistil si ruce kapesníkem a oči za brýlemi měl nyní docela milé a laskavé. V kostele Ulriku vůbec netísnily.

– To je náhoda, – řekla Ulrika a šla blíž, když si na ni kývl prstem, – pan učitel takhle nikdy nehrál. Ani o masopustě! –

– To bych prosil, – řekl poručík. – Líbilo se ti to, co? –

– Moc, – odpověděla.

Za brýlemi něco posměšně blýsklo:

– To je bugy-vugy, abys věděla. Podle toho se dneska tancuje. Šlágry, jak se říká. –

– Mně se to líbilo, to jste hrál jen tak? –

– Jsem doktor Faust, Markétko, časem na všechno přijdu… jednou si půjdeme zatancovat, až vyrosteš. –

– Já to neumím, – zastyděla se Ulrika, – my nemáme doma ani rádio… –

A nejraději by už byla ve stínech nějakého lesa, kde by ji nikdo nemohl pronásledovat ani oslovovat. Doma hrával otec na harmoniku, jenom když se opil; jak se tančí, znala podle stínovaných siluet na porcelánových kořenkách. Maminka si je přivezla z Vídně jako mladé děvče a učila své dcery vařit; snad proto je obrázky vábily spíš k tanci. Když brávala Ulrika skořici, zanechávala otisky prstů na siluetce panáčka se vztyčenou hlavou. Vedl si k tanci krasavici s vějířem a se širokou krinolínou. Při kmínu se černý panáček ukláněl a dáma shlížela přes lorňon na jeho smeknutý cylindr. Ve větší nádobě na cukr podával kavalír kytici růží a paní nad ním tančila na špičkách, jako by mu měla uletět, aby hned na vedlejší nádobě na strouhanku sama podávala ruku k políbení a upustila růži na zem… Žádná ze tří dcer se vařit nenaučila, v kořenkách zůstalo drobné smetí a nedávno zakryl siluety při vídeňských valčících prach. Pokud byl někdy na Berhofu cukr, sladili přímo z krabice.

– Stýská se ti po světě? –

– Nevím, – odpověděla, – jinde jsem ještě nežila. –

– Však se taky dočkáš, děvče. Je po zatemnění, lidi se chtějí bavit jak pitomí… nevydrží chvilku jeden bez druhého –

Promlouval o lidech, jako by jim spílal. Ulrika se vyhýbala pohledu mírných očí, které se za skly přestávaly lesknout. Venku snad zašlo slunce a vnitřek kostela se ztemnil.

– Tady je akorát párkrát v roce jasné nebe, jinak prší nebo je mlha. –

– Co myslíš tam dole, – řekl a něco ji v tom jeho posměchu přitahovalo úporněji než prve vtíravá hudba. Někdo mu zřejmě strašně ublížil, proto se všemu vysmívá. – Tam taky není žádné nebe, jenom zkažený vzduch. Buď ráda, že tady žiješ. –

– Vy tu teď budete za pana faráře? – zeptala se.

– Tak nějak, – přestal se rozčilovat a usmál se, – za učitele, za faráře, co mě napadne… Proč? –

– Mluvíte skoro jak sestra, – podřekla se Ulrika a všechno, co dosud zůstávalo laskavé v rozhovoru, se rázem vytratilo.

– Jaká sestra? – Stanul těsně vedle ní.

– Ach pane, – řekla a uhnula hlavou, ven se nedalo utéci jako ráno z radnice, zabíral veškeré světlo ve dveřích, – neměla jsem vám nic říkat… –

– Jeptiška je to, že? –

Neodpovídala a nemohla se odtrhnout od zdi.

– Je?! – křikl a pak ji udeřil.

Potácela se z kůru, ale z kostela nevyšla. Musela si sednout na lavici, zaštkání ji prozradilo. Muž za ní seběhl dolů a vytáhl z kapsy klíč od vrat. Že ji zamkne v kostele, to Ulriku tolik nestrašilo. Dá si lavici ke zdi a vyleze oknem jako kavky. Horší bude, že objeví její kolo a proutěný koš. A pak ji do večera nepustí ven.

Poručík smetl smítko z brýlí bříškem palce, přivřel oči před vracejícím se světlem. Vrata nechal otevřená. Dívka nebyla k utišení. Raději by si nechal popálit ruku, než by ji znovu uhodil. Hleděl na její světlou hlavu a hubená ramena pod mužským kabátem a nemohl ji pohladit po vlasech. Nezoufalo tu už dítě. Zapálil si cigaretu a vyfukoval kouř ze dveří kostela. Ne, nešlo to utěšit dvě zoufalé ženy během jediného dne.

– Podívejte se, – začal promlouvat a bylo mu jedno, zda ona poslouchá, – mě nemůže nikdo tahat beztrestně za nos. Já jsem ještě v životě nikomu nenaletěl… –

Bůh ví, co prve zatemnilo kostelní prostor. Venku zbylo dost světla a stíny z lesů nezasáhly okraj silnice. Cigareta je mohla prozradit.

– Potřeboval bych vyřídit vzkaz pro lidi v lese… mě ani nezajímá, co taháte v tom koši a jak se jmenujete. –

– Právě že nic, – vzlykla Ulrika, – kvůli vám nedonesu ani chleba. Pekař měl zavřeno. –

Stírala slzy do šátku a vzhlížela uplakanýma, opět průhlednýma očima, ale on už se na ni ani jednou nepodíval. Zlobil se na ni. Víc si ho usmíří, když přestane plakat.

Poručík si znovu zapálil zbytek cigarety a rozhlížel se po návrší. Před pohledy z kopců byli kryti, někdo je mohl pozorovat jedině od Kolštejna, a tam měl své lidi.

– Šli s tebou, nebo tě čekají v lese? – Už Ulrice opět tykal, když přestala štkát. – Vědí teď o nás? –

– To ne, – odpovídala Ulrika. Muž zahodil cigaretu a přinesl zvenčí koš.

– Chceš se tam podívat? –

A Ulrika k svému úžasu našla na proutěném dně balíčky gázy a podivné skleněné trubičky a jehly zabalené v celofánu, to všechno tam zřejmě položil on sám.

– Zanes jim to, – řekl poručík, – ať se rychle uzdraví a táhnou. Urychleně…! Nic jinýho nechci a bude svatý klid. Navždy. –

– To jde? – zvedla k němu užaslé oči.

Muž přikývl, urovnal si brýle a ani se na ni nepodíval. Přinesl jí od kola boty. Když stanul zas tak blízko, neměla už strach, že ji uhodí, ale také pražádnou radost, když to neudělá.

– Stačí, když předáš ty odznaky a řekneš, co ti poradím. Chci je dostat pryč bez jediné rány… co chodíš bosá? –

– Na silnici je samé kamení, – odpovídala skloněná k zemi, – nemám jiné boty. A kam mají jako jít? –

– Co je mi po tom, – řekl poručík, – třeba do pekel, kam se jim chce… hlavně pryč z kraje. –

Natahovala pytlovinu přes vzácný obsah prádelního koše. Nabídkou u ní nevyvolal úlek ani radost. Bylo to všechno příliš snadné, jak vykládal. To ona přivedla Salome do domu a způsobila smrt pana strážmistra, tak lehce se přece své viny nezbaví.

– Než se dostaneš nahoru, bude tma, – řekl muž.

– Trefím podle potoka, – vysvětlovala, – posvítí měsíc. –

Uhýbali si očima, jako dva dospělí, kteří se právě pomilovali a nevědí, co si mají ještě povídat.

– Chceš, abych ti pomohl?

– Není toho tolik. – Ulrika si utáhla šátek kolem brady, hodila copy přes záda kabátu a uchopila koš.

Když vyšli z kostela, uzamkl muž poškozené kostelní dveře a doprovázel ji k silnici.

– Nebo se vůbec nevracej, – navrhl. Dívka se mu zdála tak nepatrná oproti horám, kam směřovala. – Dostanem je bez tebe. Můžeš žít bez obav dole… poslali bychom tě na nějaké školy. – Poručík se při svých slovech zastyděl sám před sebou, což se mu dlouho nepřihodilo. Nadýchl se a položil dívce ruku na rameno. Nebylo to povzbudivý, ale spíš omluvný stisk.

Nijak bezradně nevypadala. Na cestě znala každý kámen. Dál v horách bylo pro ni vše samozřejmé a prosté, jen ten člověk k nim nepatřil. Čekala bez hnutí, až zase vzdálí ruku s jejího ramene. Sotva pocítila dotek přes vycpávku otcova kabátu. Byli tu sami na opuštěném prostranství, stíny kostelních ořechů se posunuly přes silnici a v trávě zbyly pouhé skvrny jasu.

– Myslel jsem jenom, – řekl muž a začal si úporně čistit brýle o rukáv, – aby tady nikdo zbytečně neumřel. To záleží na tobě. –

Jestliže se měla vrátit domů za světla, nemělo smysl otálet.

– Ničeho se neboj, Markétko, my dva to spolu zvládneme, hlavně mi musíš věřit… no tak, proč mi nic neříkáš? –

Počkala, až si muž nasadí brýle, a konečně odpověděla:

– Já se jmenuju Ulrika. –

Tím se mohli rozejít nadobro.

Poručík za ní zapískal jednu z melodií, které prve hrál na varhany. Děvče se sice otočilo, ale nemohlo poznat takový signál, zamávání rukou neopětovalo. Vzdalovalo se a mizelo poručíkovi v lemech smrkového porostu.

Líbezná, opakoval si, když osiřel před kostelem, líbezná a čistá, to je pravé slovo; a spoléhal se, že dívku ještě zahlédne v kusu holých křovin kolem vody; dávno však již překročila bystřinu na druhou stranu.

Znala mnohem kratší výstup podél koryta než po obloucích cesty. Úžlabina ji musela dovést ke stromu se svatým obrázkem a odtud začínala pěší stezka k jejímu domu. Muž tam dole ji dál nepronásledoval; rozhlíží se kolem a nevidí nic než prázdnou silnici.

Poručík se však nerozhlížel, aby pozoroval krajinu. Našel za prostranstvím zapomenutý předmět, který se zaleskl. Věděl, že by mohl být pohodlným terčem pro střelce z lesa, ale vyšel před zídku. Kolíkem vyhrabal z listí několik ostrých nábojů do samopalu. Úkryt to žádný nebyl, někdo munici zahodil ještě předtím, než spadalo listí. Možná ležela při cestě od samého konce války a stačila za tu dobu narezivět. Odlepoval patrony od sebe, čistil je o kalhoty a odnášel si je v dlaních zpátky k městu.