2Jeptišky

Z kopců se ozývaly výstřely. S ozvěnou doznívaly v protilehlých stráních, přidávalo se k nim docela veselé zurčení vody v potoce a z křovin přemnohé ptačí hlasy.

Nastával zatím nejhezčí den letošního podzimu. Tráva osychala a slunce už svítilo na bystřinu.

Ze statku Berhof vyběhla bílá psice, zakňučela a otřela se o vrata. Děvče vyšlo v tmavých šatech, neslo si kancionál v ruce. Na cestě stál povoz, vezl rakev. Vozka se zaslzenýma očima zíval, naslouchal doznívajícímu práskání v kraji a od úst mu šla pára.

Děvče se postavilo za vůz beze slova a čekalo. Byl to ubohý pohřební průvod.

– No tak, – ptal se kočí, – tak co teď budeš vlastně dělat? –

Dosud otáleli v chladivém stínu a vlhku; jen koník se pohnul a už se nemohl dočkat, až vyjedou do slunečního jasu.

– Jeď napřed, Gusto, – volal odněkud ze dvora Habiger. Vyšel jako vypravený do práce, i když si oblékl sváteční kabát. Našel totiž v harampádí rýč i použitelnou lopatu. Tylda mu pomáhala s popruhy a motala se na sluníčku za ním.

– Ulriko, čekej, jdeme dolu přes slatinu! –

Povoz se hnul a dívka vykročila.

– Neslyšíš, kruci? – volal k silnici Habiger, ale děvče se mu vzdalovalo jako hluché. Jen sevřelo pevněji knížku, kterou si neslo. Přivazování vyjící feny zdrželo Habigera déle než hledání popruhů, konečně připnul ocelovou sponku k obojku a táhle zamručel:

– To teda počkej! A ty ještě zavyj, a kopnu tě do huby! –

Nadávaje na každém kroku, vydal se s nářadím z domu. Tylda se přenesla přes potok, na svou statnou postavu kupodivu lehce. Habiger naházel nářadí přes vodu a sám přešel po kamenech.

– Už by mohl být konec světa. Kde seženu nějakýho faráře. Náš je od pátku fuč… –

Táhl za sebou z kopce lopatu jako sáňky. Bylo dost sucho. Jáma musí být hluboká nejmíň metr padesát, přece nezahrabe svou ženu jako nějakou kočku. To potrvá do večera, a krumpáč nemá.

Vůz s rakví mezitím hrkotal z pásma stínů po zdlouhavé cestě, která se klikatila a obtáčela po úbočích kopce, zatímco jeho středem vedla dolů přímá zkratka. Po té supěli otec s Tyldou a tráva jim ujížděla pod nohama.

Konečně je přestalo být slyšet. Ulrika se držela povozu za zadní krajnici; ubohý doprovod mizel v dalším ohybu cesty. Všude ležely spadané hrušky, které nikdo nesklízel. Hnily v příkopu i na cestě a okovaná kola vozu je přejížděla, mačkala, i koník do nich šlapal. Dozrávaly až na zemi, nebýt pohřbu, mohla by si jich Ulrika pár nasbírat a do první se hned zakousnout.

Když se vynořili opět na stinné straně, ohlédla se zpátky k rodnému domu. Berhof odtud vypadal jako vyvýšený, napohled bohulibý čtverec. Vzdálenost šetrně překryla chátrající chlévy a střechy, slunce rozbřesku vybílilo zašlé zdivo a vysoko nad usedlostí se vznášelo trylkování skřivana. Zalétl si v krásném dnu až do hor. Ulrika vzhlížela k obloze, aby si ho nad sebou našla. Slunce ji však oslepilo a dalo jí napomenutí, že kráčí za matčinou rakví.

Už nezvedala hlavu, jen poslušně klopýtala o kameny. Na úpatí svahu čekal hřbitov. Byl společným dolíkem pro zemřelé z okolních dvorů a osad a živí sem v poslední době přicházeli jen zřídka. Mrtvých valně nepřibývalo v čase války. Leželi snad po celé Evropě, zapadlí v bažinách Bílé Rusi, omrzlí na Volze a zavátí horkým pískem Sahary, nikdo je nesepsal na společnou desku v městečku jako padlé z první velké války. Horská tráva stačila přerůst ubohé staré hroby do výše rezivých křížů.

V kraji zbylo pár starců a usedlíků, kteří dokázali zůstat navzdory dobám Čechy. Jako Habiger!

Už se černal ve svém kostelním kabátě před brankou a vyhlížel povoz, zatímco Tylda kouřila na zídce a nastavovala poodhalenou hruď laskavému slunci.

Ulrika svírala knížku modliteb ještě úporněji, když jí otec vykročil vstříc.

– Neslyšelas, že máš jít s náma? –

Neodpovídala, nepozvedla hlavu. Špice střevíců měla zaprášené a okopané o kameny. Včerejší deště nechaly bláto jen při krajích cesty. Otcovo soptění bylo zřetelné asi jako bzučení čmeláka.

– Kdo to má sám vykopat, co? Jsi jak veš, jednou už budeš poslouchat! –

Dívčino mlčení Habigera rozlítilo k nepříčetnosti, střetl se s jejím vzdorovitým pohledem, byl v něm zásvit posměchu.

Udeřil ji pěstí do hlavy. Zapotácela se na cestě, ale modlitební knížku nepustila z rukou.

– Dobře ti tak! – řekl Habiger.

Teprve rána, kterou uštědřil, ho usmířila, přestal křičet a vydal se ke hřbitovu.

– Má to cenu, řezat ji jak psa? – zastala se Ulriky Tylda.

– Víme svoje, – pravil Habiger a vysvlékl kabát.

– Složíme ji, nebo proneseme vraty? – zeptal se vozka a popotáhl rakev.

– Zakouříme si, – rozhodl Habiger.

Ulrika vstávala z prachu s nenávistně zkřiveným obličejem. Nečekaný úder jí vehnal do očí plno slz, které se snažila zadržet. Brada se jí však roztřásla, vzdor se dral ven proti její vůli. Klopýtala pryč od hřbitůvku, aby ji neviděli plakat, a bylo jí jedno, kam dojde.

Záhy sešla z cesty. Vysoká tráva ji hladila po nohách a šelestila seschlými stvoly. Ulrika si strhla černý šátek s vlasů a knížku se svatými obrázky zahodila do křoví. Rozplakala se, musela skousnout šátek, aby ji nebylo slyšet, šla pořád dál a dál, zanechávajíc za sebou hřbitov, otcovo hekání i ržání Gustova koně.

Nechala ho pást mezi hroby, kde byla tráva sytější bez prachu. Branka žalostně zaskřípala, jako by podtínali strom, když se potáceli s rakví po zarostlém chodníku; vůbec nepostřehli, jak z přístřešku staré márnice vylézají tři tmavé stíny. Nehlučně slézaly zídku, obrostlou kozím listem, a veliké rance si hodily do trávy.

Byly to tři jeptišky.

První dvě pomohly ze zdi třetí, a jako nemotorní, ohavní černí brouci se zaprášenými krovkami popadly pak své rance a kvapnými, úspornými krůčky se vzdalovaly v trávě, vybílené sluncem, aniž je kdokoliv uviděl.

Z výšin se vracelo trylkování skřivana zalykajícího se světlem. Nejpřednější z řeholních sester nesla na hrudi něco poletujícího, co vypadalo jako dalekohled. V závětří ohnutého rukávu si zapalovala cigaretu. Dostaly se nyní do úkrytu prvních stromů a v slunečném dnu zůstával za nimi hřbitov v dolíku jako utopený.

Stezka se ztrácela hlouběji v lese. A přesto se sestry zarazily jako srny číhající po větru, zda neucítí lovce. V chomáčích suché trávy pod šípkovým křovím mohlo mít úkryt spíš plaché lesní zvíře než to děvče.

Sedělo vedle trní a vůbec se nehýbalo. Uvidělo je? Sestry váhaly, zda mají obejít křovisko, nebo hned uskočit do blízkých porostů. Ze svého místa dívka určitě viděla jejich výstup od hřbitova. Vánek jí sotva zahýbal vlasy nad čelem.

Ulrika se nepolekala, když se objevily tři černé postavy na pokraji lesa. Přestávala plakat, na její tváři se začínalo probouzet něco jako zvědavost.

Viděla, jak první z řeholnic pokládá svůj ranec a blíží se horskou trávou přímo k ní, zatímco její družky pokračují v cestě. Plaše, s úsměvem jako malé dítě, když se má setkat s jiným dítětem, přicházela k Ulrice řádová sestra. Temný hábit jí kryl kus brady, zastíral čelo a všechnu tu dětskou něhu nabízely sestřiny oči.

– Neboj se, děvenko, – promluvila a její oči zářily nade vším. – Už se netrap. Třeba ti můžu nějak pomoci… –

A mnohem účastnější než slova byla ruka, která pohladila Ulriku po vlasech. Dívka si setřela mokré šmouhy a přes všechno své dnešní trápení opětovala úsměv.

Bylo k poledni, ale poklidný jas nepolevoval. Naopak se nyní odkrylo hluboké údolí se zářící stužkou potoka na dně. Stíny prcha­ly ze zbytku horské silnice. Pancéřové auto zůstalo stát před zátarasem z vyvrácených stromů. Uvnitř byli lidé v uniformách, otevřeli poklop a ze strakatého maskovacího nátěru vozu svítila československá vlaječka.

– Dál se ten hrkáč nevyhrabe, – bavili se mezi sebou. – Někdo tady musel být, podívejte na ty větve. –

Vojáci vylézali z obrněnce a prohlíželi stopy. Vedl je poručík v brýlích. Zásek v hustém lese tu stál už od dubna, dvojitá písmena vysekaná v kládách byla stejně zašlá a opršelá jako výhrůžné znamení na vratech kostela. Avšak ve stínech zátarasu, kde hlína dosud nevyschla dnešním sluncem, byly čerstvé větve a zbytek ohniště a plno stop. Ti, co se zde nedávno hřáli, chodili kolem bosí.

– Viděli je, – řekl strážmistr, který tu na vojáky čekal, – mluvil jsem s lesníky. Včera přešla ze Slezska nějaká nová tlupa, pili prý ze studánky pod lesem jak vlkodlaci… taky tam zbyla spousta stop. –

Poručík se dotýkal klády se značkou werwolfů v kůře. Nedávno tu našli dva lesní dělníky z Kolštejna. Někdo potřeboval jejich pracovní šaty, a navíc jim musel vypíchat oči a zhanobit těla stejnými škrábanci. To byla celá stopa. Urovnal si brýle, i když v nich působil spíš jako účetní nebo učitel než voják, a nedal na sobě znát, že neví, co podniknout.

– Jak máme zjištěno, svoje raněný dobíjejí taky. –

– Jo. Ale zatím nacházíme pořád naše. –

Začali odklízet zátaras.

– Hoši, – radil svým mužům při práci četař, jediný délesloužící mezi nimi, – kdyby dnes došlo k nějaké potyčce, nezačínejte sami střílet. Dokud ho nemáte na mušce současně dva… to jsou cvičení vrazi. Radši se zakopat, nechat projít. Bude mít ruce v kapsách, a ještě vás dostane oba, nebo ten za ním ze zálohy… –

Poručík se vydal se strážmistrem k planinám pěšky. Za křivými tisy se černala lomenicová střecha osiřelé chalupy. Jako na výsměch se z údolí silněji ozývala bystřina a stírala důraz varovných slov.

– Jak se jmenuje ta říčka? – ptal se poručík.

– Grenzbach, hraniční potok, – řekl strážmistr Lašica.

– Bývalé zemské hranice jsou dál? –

– Za hřebeny. –

Poručík sáhl po cigaretě a zase ji schoval. V balíčku mu zbyly dvě; a ani se to nehodilo kvůli nebohému starci. Sice ho přikryli vojenským stanovým dílcem a snášeli k cestě, ale zaneřáděný dvůr žaloval pronikavěji než zahalené tělo. Všude byla samá krev a peří, pobili také všechny slepice. To byl asi masakr. Jen hubenou kravku bučící v chlévě ušetřili.

– A zrovna se dělá tak hezky! – řekl Lašica.

Poručík se podíval na hodinky, do setmění zbývaly dobré tři hodiny. I přes svou sílu se slunce začínalo schylovat k stěně vysokohorských lesů. Zatím jsme pány kraje my, uvědomoval si. Každým dnem se šance zkracuje; pak napadne sníh a na půl roku příroda zmrtví.

Tělo zabitého Floriána naložili na vůz, zbývalo zabednit okenice a zapečetit dveře. Přes fošnová vrata zkřížili železnou závoru. Víc se nedalo pro nebožtíka udělat.

– Nic jinýho jsem nenašel, pane poručíku. –

Poručík vzal pošlapaný růženec a propouštěl zrnéčka přes prsty. Končily u křížku a u medailónku poutní Panny. Andenken an Grulich, přečetl si písmenka v ohmatané mosazi. Poutní místo bylo odtud vzdáleno sotva jeden noční pochod. Tam stál také klášter na křížovém kopci nad městem.

– Kočí vykládal včera dole, že potkal někde tady jeptišku. –

– Bůh ví, co starý kořalka zase viděl, – odbyl jeho úvahu četnický strážmistr. Odnášel si porcelánovou dýmku na památku. Sáček tabáku si rozebrali vojáci.

Vrátili se na pláň. Poručík vytáhl z pouzdra mapu.

Příliš se nevyznal ve starých německých názvech osad ani v kótách. Pár chalup tu také za války ubylo a mnohé jiné nebyly vyznačeny, stejně jako nové průseky a vojenské cesty.

– Je tím směrem nějaká vesnice? – Otočil mapu k severu a do pravého cípu položil vojenský kompas.

– Pohromadě nic, spousta samot. Nejblíž stojí Sedmlánů, Alojzov a na vrchu stará Hojšupa. Ta bude taky prázdná, – naslouchal přesnému výkladu starého četníka. Znal kraj z doby před válkou a změny nebral na vědomí. – Všechno na jedný cestě na Vozku! –

Poručík si přece jen zapálil cigaretu. Ručičky kompasu i stopy, které nacházel, se znovu a významněji obracely k hoře, která se krčila mimo hlavní hřebeny. V přejasné obloze byly zasedlé kameny napohled blízko, jak hromádka neškodného štěrku.

– Tolik lidí nemám, – řekl. Nebylo jasné, zda mžourá i nadále k horám, nebo k říčce. – Musíme prohledat tuto stranu lesa. Jdete s námi, strážmistře? –

– Nebudu si hrát na indiány, – odpověděl nevrle zkušený četník, – chodím zásadně po silnici. – A už kráčel po té prašné cestě k Vozkovi, na hlavě čepici, přes záda karabinu, zrovna jako poutník spěchající k přesnému cíli.

Poručík za ním ani nestačil křiknout a navíc ho popudil hlášením četař:

– Manšaft nemá co jíst a kouřit, pane poručík. Vrátíme se, doufám, na večeři za světla? –

Poručík zahodil cigaretu.

– Nástup! –

Stíny se prodloužily přes silnici a začaly stínit šplíchající vody bystřiny. Mládenci se zbraněmi se řadili do rojnice. V těsných rozestupech, trochu nerozhodně a povětšinou s bázní vstupovali do tmavnoucího lesa. Řemeny samopalů zděděných po německém wehrmachtu se zachycovaly o větve a křoví. Muži se drželi jak kuřata v houfu a čvachtali přes potok.

Snadný terč pro jediného zákeřného střelce.

– Nestřílet, – volal četař, když vyplašili srnu s mláďaty.

Chlapci v uniformách se rozesmáli, vylekaná zvěř prchala před jejich dupotem a hlasy do hlubších prostorů, kde už přibývalo tmy.

Nad tmavnoucími kopci létal ostříž. Kroužil pořád nad jediným vršíkem jedlového lesa, jako by si na zemi vyhlédl oběť. Snad před ním prchala myš, nebo sledoval jinou kořist, ale níž si pro ni nešel.

Lidské hlasy ostříže nerušily; jen vítr probouzející se navečer v údolích odnášel jeho kroužení do volnějšího kraje.

– Teď už nemám na světě nikoho, – řekla dívka hlasem, jaký bývá po usedavém pláči a přináší smíření. – Teď mi už maminka vlasy neučeše. –

– Co ta nová? –

– Radši si ustřihnu copy nebo umřu, – řekla Ulrika a jeptiška ji napomenula:

– Nerouhej se! –

Konečně se mohly vrátit na hřbitov, který pozorovaly zpovzdáli. Slunce zalézalo za zídku a v trnkách se přestali ozývat ptáci. Po cestě plné spadaných hrušek se vlekl povoz. Nárazy ve výmolech natřásaly lidmi stejně nešetrně jako nářadím. Habiger stíral hlínu z lopaty; ze hřbitova se vracel jako člověk životem zapomenutý. Zmohlo ho kopání hrobu i rána, kterou uštědřil Ulrice. Kromě toho žíznil.

Ulrika čekala, až hrkotání vozu zanikne v ohybech silnice, pak mohla položit kytičku posledních květů na vonící hlínu. Natrhala samý vřes.

– Jak se modlí za mrtvé, sestro? –

– Chceš se pomodlit za maminku? –

– Taky za nás, co jsme tu zbyli. Za všechny… –

Jeptiška se zahleděla ke koruně břízy, odkud k nim padalo listí. V odcházejícím světle byl její obličej zvláště podmanivý, tmavly jí oči, jako by v nich stály slzy.

– Jak se jmenovala? –

– Kateřina Habigerová. –

Jeptiška sáhla pro kříž pod hábit. V očích zbyl pouhý odlesk a nic účastného, když vybídla:

– Opakuj po mně! –

A bezúčastněji než sténání větru se nesla do tmavnoucího okolí slova, která předříkávala cizí sestra s podivně tvrdým přízvukem:

– Všemohoucí Bože, – opakovala poslušně Ulrika, – přijmi duši věrné svojí služebnice Kateřiny, která opustila tělo hříšné, aby se s radostí vrátila k tobě… –

– Amen, – pravila sestra a skryla kříž na hrudi.

Už zdaleka se neslo štěkání psa.

– To je od vás! – zvolal kočí a pobídl koně.

Fena se mohla uškrtit na řetězu, jak vyváděla. Tyldu málem pokousala a marně ji hladil Habiger po huňaté srsti.

– No tak, co vyvádíš, stará? Kdepak je Ulrika? –

– Není tady, – volali na něho od stavení, – je zavřeno! –

Ani kňučení a hlasy nemohlo pobídnout Habigera, aby nešel k domu jako poslední. Uložil nářadí pod střechu, shodil popruhy a nakonec mu zbyl kostelní kabát, ale ten nesvlékl.

Škubl ramenem zbaveným tíhy, kráčel po dvoře a na první pohled nic nenalézal: pusté králíkárny, zaneřáděný holubník, všechno jako vždy. V pásu kopřiv zbyl prošlapaný pruh a hned na jeho konci našel chatrná vrátka vedoucí k lesu. Byla vysazena z háků a od nich se zvedala stezka jako ztracená do soumraku.

Utekla, pochopil Habiger, jako by to tušil předem.

Nad lesem vylétla první signální světlice a s drobivým praskotem, jako když se otvírají sosnové šišky, zapadala v údolí.

– To je krása, – vydechla Ulrika, – jako když padá hvězda. –

– Pro mě je to Lucifer, – řekla řádová sestra ze svého přítmí. V očích jí pohasínaly odlesky tříštících se světýlek. Znovu potemněly a v soumraku Ulrice připadalo, že tu sedí zmožená stařena v černých cárech a hodí jí snad hůl na hlavu, když ji nebude poslouchat.

– Jen běž dolů, děvče. Počkám někde tady. Sednu si třeba na ten spadlý strom… a jestli nebudeš moci, tak rozsviť v síni, abych nečekala zbytečně.

– Kam šly vaše sestry? – zeptala se Ulrika.

– Trochu napřed. – Jeptiška se bezcílně poohlédla k horám. Spojovaly se v šeru a také vítr ve stromech hrozivě zesiloval. – Obejdeme pár chaloupek, jestli nám něco dají. Sbíráme šatstvo pro chudé a potřebné děti. –

– Ale dál už nikdo nežije, – zvolala Ulrika, – nahoře je akorát stodola. Hojšupa! –

– To nevadí, Ulriko. – Jeptiška konečně přestala přecházet po okraji lesa a usedla na pařez. – Jednou snad bude trmácení konec. –

Podkasala si hábit, zula botu a omývala si levé chodidlo ve stružce vody spěchající od blízkého pramene k Berhofu.

Statek dole tmavl. Právě se rozzářila okna v celé řadě v přízemí a závan kouře vábil v chladnoucím vzduchu. Musela sem přijít cizí žena, aby zatopila po dlouhém čase v kamnech, poklidí chodby a vytrhá plevel mezi placáky na zápraží a stavení bude ve větším pořádku, než bývalo dřív, jenom Ulrika s nimi nebude.

– Sestřičko, – promluvila tiše, – já bych chtěla být jak vy, nevěstou Kristovou. –

– To přece nejde, Ulriko. Ještě ti není šestnáct a jeden den, abys mohla do kláštera. –

– Bude mi hned na jaře. –

– Tak vidíš, stejně bys nemohla. Třeba si ještě namluvíš do jara mládence. –

– Neposmívejte se mi, – poprosila Ulrika a řeholnice musela sklopit hlavu, snad se zastyděla před děvčetem nebo si připomněla sama něco truchlivého. Když zaštěkal pes, rozhlédla se po údolí.

– Nenajde nás? –

– To je naše Rena, uvázal ji, – řekla Ulrika.

Habiger dosud postával u vrátek a sotva viděl na střechu stodoly. Trčely tam zčernalé, už zřícené zdi, a jejich obrysy byly sotva ozářeny světlem z kuchyně. Ještě bude prstíčkem hrabat, až tu Ulrika nebude. V šeru blýskaly úlomky polámané břidly v trávě. Již zjara je shodil sníh a otec střechu dosud neopravil. V každém trámku vzrůstá hnijící místo, až se jednou prolomí krov. Nastane konec Berhofu.

– Je tě škoda, – řekla jeptiška. Prsty u nohou měla jako omrzlé nebo otlačené od hrubých bot. – V klášteře máme útulek, možná by to bylo nakonec pro tebe nejlepší. –

– Nechci do sirotčince, – namítla Ulrika.

– Tam je dětí, – pousmála se jeptiška a myslela na něco zcela jiného. V roubené světnici dole je jistě teplo a na sporáku vždycky hrnec vřelé vody. – Mohla bys chodit na zpěv, je u toho škola. –

– Já už nejsem dítě, – připomněla jí Ulrika.

Dole se ozýval nezřetelný křik. Otec se tahal u vrátek s Tyldou. Vyšla si pro něho v zástěře a odváděla si ho do stavení; konečně tady nestrašil.

Jeptiška si omotala chodidla onucemi a vstala z pařezu. Došlápla s bolestí a zkoušela se rozejít. Se setměním těkaly v jeptiščině tolik strohé tváři oči, a té prochladlé poutnice děsící se noci v lesích bylo Ulrice k zoufání líto.

– Sestřičko, – ozvala se hlasem plným účasti a podávala sestře hůl, aby se mohla podepřít, – nohy máte bolavé, v horách se nevyznáte… proč ještě chodíte? –

Za poslední léta neprokopal Habiger strouhy kolem stavení, a tak spodní voda měnila bývalá jahodová políčka v mokřinu. Zjara se objevovalo pár kvítků v mechu, ale jahody málokdy dozrály a zčervenaly. Zkyslá tráva je stačila zastínit a utopit.

Vpadlýma, zapomenutýma očima civěl do petrolejky a pěstí si podpíral bradu. Pili v místnosti, kde ráno ležela zemřelá, a nyní nastávala noc.

– Ta přijde, co by si počala v takové tmě, – řekla Tylda.

– V tom je právě háček, – pravil kočí a nasypal tabák. Ubalil řádku dutinek, ale Habiger si dosud nebral. Uhýbal očima mimo kruh světla tam, kde zbyla postel a pár svatých obrázku na dece s třásněmi.

K rohu stavení se slézaly žáby, u koryta s vodou nedávno objevil ropuchu. Svrasklou, letitou, nehýbala se, dokud ji neodkopl na bývalé záhony, a žába zůstala opět sedět. Hnízdila rovnou pod podlahou jeho příbytku. A olše od potoka bujely a kořeny prorostly do samých základů. Pořád čekal, kdy začnou padat stropy na jeho hlavu… a nic. Mokré zdi dál držely pohromadě, i když umřela žena a všechny dcery utekly, dnes ta poslední!

– To je pěkná oslava, – ozval se kočí, – co mu je? –

– Alfréde? – volala Tylda, – musíš jíst a kouřit! –

Obávali se, že Habigerovi spadne co nejdřív hlava i s rukou pod stůl a že usne. Přece jen se vzchopil.

– Nic, – vrtěl hlavou, – jenom je mi… cosi mám v krtku, dýchat pořádně nemůžu. Trefila mě rovnou do srdce… – Vyčkal, až mu Tylda připálí dutinku. Dusila ho v hrdle ropucha, nebo už ho začínaly škrtit ty prolézající kořeny?

– Hadi, ještěrky a vlkodlaci, a ne moje děti, – oznámil svým společníkům a pořádně se napil. Kořalka mu vrátila dech.

– Třesou se ti ruce, – upozornila Tylda.

Habiger schválně podržel ruku u světla, aby oba uviděli, jak se kymácí s plamínkem petrolejky.

– To je z chlastu, – řekla Tylda.

– Ba ne, – promluvil vážně Habiger, – něco sem přijde strašnýho, sedm morovejch ran, dneska mám za sebou teprv první. –

– Coby? – ozval se Gusta ledabyle. – U mě je mužskej, kterýmu se klepou ruce, sulc. Na zdraví nebožky! –

Vůbec nepostřehli, jak se dveře otevřely a kdosi zůstává stát v přítmí na prahu.

– Jestli se mi třesou nebo ne, i tak tě můžu přiškrtit jak hada. – Habiger se obrátil ke kočímu a bystře ho chňapl pod krkem.

– Chlape cigánská, nech toho, – sípal Gusta a vyvaloval oči ke dveřím.

Stála tam Ulrika ještě ve smutečním, s rukama sepjatýma.

– Co chceš, Ulriko? –

– Chtěla jsem vám dát dobrou noc, – odpovídala, jako by se u hřbitova nic nestalo.

– Tak teda dobrý poledne a dobrou noc. – Habiger pustil Gus­tu. – Sbo­hem dcerko! –

– Nech ji, – přimluvil se kočí, – ať si něco vypije za mámu. –

Habiger si otřel rty. Když šla dívka ke sporáku, podíval se po ní zlýma, opilýma očima. Tušila už, co vypukne. Stolní deska je uvolněná, za chvíli poletí na zem se vším, co na ní leží a stojí. Koule z litého skla se sněhovými vločkami a poupaty proletí jak pěst okenním rámem. To bývá začátek, celá řada vnitřních oken je už vybitá, zbývají tři venkovní.

– Copak? – Habiger pohnul ztěžklými víčky, – ještě pohrdáš svým tátou? –

Získala aspoň hrnec s jídlem na sporáku, musela však projít nazpět kolem stolu.

– Chtěla bych, abys mi všecko odpustil, tatínku. – Znělo to přespříliš pokorně, než aby to byl jenom důsledek výprasku. – Ani vy se na mě nezlobte, paní. –

Tyldu zmátla omluvou natolik, že si začala zapínat knoflík u blůzy; zato Habiger se smál:

– To je teda nadělení! Slyšel to kdy někdo? Rovnou před lidma se posmívá tatíkovi, rovnou do očí! –

Kočí využil dívčiny blízkosti, chytil ji za lýtko a hned sunul ruku po punčoše. I toho si Habiger všiml.

– Nechej toho, Gustle, nemám to rád. –

– Člověče, víš, že nevím, co mě to popadlo, – pravil Gusta.

– Já nejsem člověk! – rozkřikl se Habiger a vztyčil se nad stolem, jako by přehlížel budoucí bojiště. S poznenáhlým, takřka vítězným úsměvem se obracel po světnici. – Víte, kdo já jsem? Poctivý hospodář na Jahodovém gruntu a mobilizovaný voják. Dvakrát mobilizovaný! –

Byl nejvyšší čas. Ulrika mizela z domu jako vyplašené zvířátko, bez dalšího loučení. Něco ruplo a deska letěla do vzduchu.

– Vyrazím tě k tvý herce do stáje, šupáku! Táhni do kančí díry! – Habigera se zmocnila obvyklá zuřivost opilců ospravedlněná lítostí.

– Alfréde, – úpěla Tylda, – co to je? Jsme po pohřbu! –

– Ulriko, bůh tě potrestej, – provázelo dívku otcovo proklínání přes dvůr, – rouháš se vlastnímu tátovi. Kateřina, Hedvika, Ulri­ka – – – všechny tři do kančí díry! –

Dívka tiskla získaný hrnec k břichu a řadu ozářených oken podběhla po čtyřech. Koule se sněhovým poupětem tentokrát třískla do trámu a neprolétla až na dvůr. Za poletujícími záclonami na oknech se míhaly siluety, které mohly nezasvěcenému připomínat spíš zápolení obrů než potyčku malého Habigera s opilým kočím, tolik randálu stačili nadělat.

– Tady jsem, Ulriko, – ozval se ze tmy tichý hlas.

Jeptiška se křižovala u stodoly. Až sem doléhalo řvaní a křápot rozbíjených věcí.

– Panenka Maria s námi, snesu ledacos, ale ty přijdeš rovnou do nebe, děvenko… pánbůh ti za všechno zaplať. –

Vzala od dívky hrnec a většinu jídla ukládala do rance, než začala sama jíst.

– Jak dlouho bude takhle řádit? –

– Dokud neusne, – odpověděla Ulrika, – někdy vydrží do rána. –

Jeptiška si ulamovala drobná, úsporná sousta a skoro ji nebylo vidět při stěně stodoly. Ze tmy jen s neklidem zářily oči.

– Sestro Salome, – řekla Ulrika, – už jsem si sbalila věci. –

– Hned ráno vyrazíme, – rozhodla jeptiška, – zaťukám ti na okno… nikdo nemusí vědět, že jsem tu byla. Ani doma nic neříkej. –

– Jak víte, které je moje okno? –

Sestra Salome se musela přikrčit. Ze stavení vyběhl kočí Gusta a ve spěchu zapřahal koně.

– Vandale! Už mě tady neuvidíš, – vyhrožoval směrem k domu. – Žád­né erteple, žádný šňaps! Chcípni si v mrazu s tou běhnou zděděnou po esesácích! –

Urážel zbytečně. Habiger se rámusem zbavil zádušní oslavy, vytáhl ze skříně harmoniku a začal hrát a vyzpěvovat navzdory nekonečnosti horské noci a okolní přírody.

Vůbec mu nevadilo, že nějaký povoz bez světel hrkotá o půlnoci od jeho stavení, mocným akordem skončil noční muziku a nad krajem zbyl měsíc a poléval svým svitem břidlici na střechách. Do jeho úplňku chybělo pár dílků.

S měsíčním světlem přetékala a šelestila voda po kamenech, jasně zářilo zábradlí z březového dřeva. Sestra Salome se nechala zavést podél ztichlého domu do Ulričiny komory.

– Nesviť, – požádala, když dívka zamkla dveře. – Nesmíš mě vidět svlečenou. –

– Můžeme spát spolu, sestro. –

– To přece nejde, na jedné posteli. –

– Taky jsem spávala s maminkou… –

Ulrika si ustlala na zemi, sestra odvrácená ke zdi se začala svlékat. Měla na sobě podivnou pytlovitou košili, spodní část řádového oděvu. Proti okénku zůstával znatelný obrys její postavy, s kusem šatů před hrudí pak prošla páskem světla.

– A teď spi. – Sklonila se k dívce a udělala jí na čelo křížek, stejně jako se s ní loučívala na noc maminka. Ulrika se pozvedla a vzhlížela k posteli s nadějí, že ji sestra zavolá k sobě. Ale řádová sestra neodpovídala, i když se ozvalo v pokročilejší noci:

– Sestřičko, můžu k vám… tady je přece zima. –

V kobce zůstávalo ticho. Tělo zmizelé v hábitu na posteli mělo hlavu otočenou ke stropu, jen ruka s prstenem padala ven z hromady. Sestra, jakoby bdící, ležela s otevřenýma očima, v kterých se prázdně odrážel měsíc. Její mlčení se strašlivě podobalo maminčinu, protože se vůbec neozýval dech. Podobalo se odpočinku smrti.

Salome nevnímala plesknutí bosých nohou, které přeběhly po komoře; nevnímala ani, jak si něco hřejivého, rozechvělého vklouzlo pod houni k ní. Jenom zavřela oči a hruď se pohnula mocným povzdechem, když záhy ucítila na paži, i přes hrubé plátno košile, jak ji smáčí plno palčivých dětských slz.

Ulrika se probudila v komoře sama. Stavení snad vymřelo, zdola chrčely kyvadlové hodiny a šišky bily o podlahu. Bylo víc světla než za časného rozednění, kdy měla odejít s řádovou sestrou z domu. Zaspala. Vzduch naplňovala mlha, jaká lehne na celý den a obvykle znamená změnu počasí.

S kvapem posbírala všechny přichystané věci a vyhlédla okénkem do mlhy, v níž šuměl potok. Placák u můstku, kam se chodili lidé z Berhofu mýt, byl v tom zákalu ztracený.

Seběhla dolů naboso a boty s uzlíkem si nesla v ruce. Dveře bývalé panské ložnice byly naštípnuté, v síni zakopla o převrácený kbelík. Ani zařinčení nikoho neprobudilo.

Na zválené posteli ležel oblečený otec s úplně nahou Tyldou. Vyspávali po zádušní oslavě a takto se s nimi rozloučila.

Vrata statku zůstala celou noc otevřená. Ulrika se chystala zavolat na cestu; výkřik by se v mlhavém vzduchu utopil. Pod domovní lavicí se k ní zvedla Rena, ale dívka ji od sebe odstrčila.

Otisk střevíce u korýtka s pramenitou vodou byl vším, co zde zanechala řádová sestra. Další stopy se ztrácely v trávě. Zvuk pramene spěchajícího drážkou vyvede každého bezpečně k lesu, kde se ztratí v mlhách.

Ulrika spěchala podél korýtka s vodou, ale její zurčení snad nevnímala, hledala nad sebou hrozivý vršek hory, po které nebylo ani tuchy. Všechno se zhatilo. V kraji padly dva výstřely, jak se to stávalo často v posledních dnech; tentokrát zapadly bez ozvěny, a přece o něco blíž než včerejšího jitra. Dnes jim chybělo slunce.

Ale dívku nepolekaly ani výstřely.

Teprve když se jí otřela fena o nohy a nanovo zakňučela, Ulrika se zastavila, uvědomila si, že drží uzlík a boty v ruce a marně tápe v polovině svahu.

– Dál ne, Reno, – řekla feně. Obrátila se od lesa a scházela zpátky k domu. V kalném dnu zaslechla ještě tesknější zaúpění než nářek Reny. Vrátila se do prázdné zahrady.

Země kolem stodoly byla pokryta, vítr přihnal přes noc mlhu a zároveň shodil polovinu listí. Obešla houštinu mokrých kopřiv a uvolněným prknem se protáhla dovnitř.

Poblíž místa, kde včera mluvila s řádovou sestrou, leželo slaboučké tělo. V horečkách zde sténal docela mladý chlapec a volal ze spánku matku:

– Mutter! Mutti! –

Tvář, která nedávno tolik vystrašila Ulriku, byla pokryta potem a uschlými strupy, ruka, jež sahala po jejím okně, byla obvázaná cáry a hledala někoho kolem sebe ve zbylé slámě.

Teď už Ulriku nepoděsila. Chlapec nebyl o moc starší než Ulrika, možná také navždy ztratil matku. Pouhé dotknutí stačilo, aby přestal naříkat a otevřel oči.