3Vlčinec
Habigera probudilo teprve zabušení na okno. Neumytý se vypotácel z chalupy. Mlha vytvářela dusivý příklop dráždící ke kašli.
– Ještě z toho chcípnu. –
– Chrápete nebo co, starej kořalko? – Mezi dvorem a vraty se rozhlížel četnický strážmistr. Přivedl na provaze Floriánovu stračenu, řvala hlady.
– Mám co zapíjet, – řekl Habiger a koukal na krávu, – včera jsem pochoval ženu. –
Strážmistr Lašica se nenamáhal podat ruku k soustrasti. Pohoršené obhlížel střechy i zdivo usedlosti. Dva roky tu nebyl.
– Tady to vypadá, Habiger! –
Četník si rozepínal kabát a stíral vlhkost z pažby karabiny, ale Habiger se neměl k tomu, aby ho pozval aspoň do síně.
– Nevypijem po sklence? –
– Dejte pokoj s alkoholem, – škaredil se Habiger a uštvaně pokukoval po obloze, kterou pro mlhu nad sebou neviděl. Jak padnou takové mlhy, tak až se zvednou, začne sněžit a neprojde sem na zimu ani myš. – Musím si sehnat pár zemáků do foroty. –
– Jsou horší věci než erteple, – řekl významně Lašica. – Řádí tu nová banda, starýho Floriána zabili. –
– Není divu, adventista! – pravil moudře Habiger a škrábal se za košilí, čekal, co přijde. – Pořádní lidi si shánějí živobytí a nemají čas na vaše bandy. Mně nevybyla ani řezanka ke krmení. –
– Mohl bys přijít navíc o tipec, Habiger. Známe se, tvoje žena byla přece Němkyně! – Odmlka byla výhrůžnější než výstřely.
– A co? – Habiger se zatvářil výbojně. – Jak přišla nejstarší holka s hakenkrajcem, vlastnoručně jsem ji vyrazil z domu. A ženu jste znal, ta měla jinej kříž. U nás pro Adolfa nikdo pracku nezvedl. –
To všechno Lašica dobře věděl, rovněž ho zneklidňovalo zle zatažené nebe i cesty ztracené v mlhách, zvuk kulometu byl něčím novým v neprůhledném kraji. Sem to zaznívalo jako klepání datla nebo tlučení kolíků o stromy, zvuky patřící skoro přírodě.
– Tak teda děkuju za krávu, – řekl Habiger a chystal se zalézt zpátky do stavení.
– Rád bych tě varoval, – zadržel ho ještě četník, – v tomhle neřádstvu polezou k chalupám jak vlci. –
Habiger neřekl ani slovo, podobné varování čekal, ušklíbl se a zabouchl za sebou dveře. Četníka nechal na dvoře. Ten si tam připínal karabinu, ale služební kabát si nezapjal.
– Ptal se po mně? – strachovala se Tylda. Přes zamžené okénko sledovala, jak spěchá do mlhy postava s puškou a mizí přes můstek. Stačila si natáhnout sukni, ale prsa měla ještě nahá.
– Jsi natvrdo nebo co? – Utrápený výraz, jaký nasadil při rozhovoru, Habigera ve světnici opustil. Sáhl pro plecháček, nabral si vody z kbelíku a dlouze pil. – Zamordovali Floriána, rychle se oblíkni, než to vykradou. Ten má ve sklepě nejmíň tři metráky brambor. –
Kraj se utápěl, vlhko ze vzduchu neustoupilo. Mraky se ploužily po temenech kopců a vůbec se nevyjasňovalo.
Několik střel prásklo do hromady klád. Dávky vypalované z protějších strání si hledaly dráhu lesem spíš zbůhdarma.
Člověk v černém se potácel mlhavou, zcela rozmazanou krajinou a větve ostružníku mu trhaly šaty. Byla to řádová jeptiška Salome. Nesla si na hrudi dalekohled a její obličej byl mokrý, třebaže ještě nepršelo. Prodírala se mlázím k okraji lesa.
Klepání kulometu zaznívalo bezcílně v mlhách dost daleko. Střelba nakonec odumřela a vše se zdálo osiřelé. Jeptiška odhrnula větévku a hleděla do údolí pod sebou.
Odkryla se jí mokrá střecha uprostřed mlhy, i klikatá čára potoka byla znát, obtékala rozlehlou usedlost. Z cárů mlhy se bělal a ztrácel můstek z březového dřeva.
Salome schovala dalekohled do záňadří, pro mlhu bylo sotva vidět. Ukryla se za nízkými smrčky a také dech se jí uklidnil.
Našla v kůře vysokohorské jedle vyryté znamení, Wolfsangel, od zářezů směřovala šipka přímo k domu.
Vrata statku byla stále otevřena, panoval tam klid, jako by byl Berhof vylidněn. U plotu bučela přivázaná kráva. Pak zakřičela sojka.
Obraz pod ukrytou jeptiškou byl přespříliš prostý; netěšil ji. Jako by usedlost sama nabízela s otevřenou náručí neštěstí nebo průhlednou past.
Spatřila muže kráčejícího navzdory nepohodě vážně po silnici. Poznala Ulričina otce. Hlavu si zahalil prázdným pytlem, i když nepršelo, a táhl za sebou vozík.
Sestra čekala, až se třaslavý zvuk koleček ztratí po cestě. Našla už víc stop kolem mlčící samoty. Z domu právě vyšla dívka se světlými copy, nesla konvici s mlékem a provázela ji bílá psice. Dívka si pozvedla sukni, když překračovala korýtko svádějící pitnou vodu, a prošla do zahrady. Vrátka stačila zasadit do háků, než za ní proběhla fena.
Šla přímo do stodoly. A kulomet konečně ztichl.
Dírami a laťkovím pronikalo trochu světla do hloubi stodoly. Hnila tu loňská sláma a provazy. Chlapec pil mléko jako malé dítě a hleděli na sebe v jakémsi úžasu.
– Už vstáváš? –
– Hm. –
– Proč? –
– Bolí mě záda. –
– Nelezls mi náhodou v noci do okna? – ptala se dívka přísně, – to se dělá? –
Bála se, že se kluk rozpláče; obvazy měl i přes hruď a na spáncích se mu perlil pot. Jmenoval se Erich Hell. Ještě se pořádně neprobral ze strachu. Naslouchal každému šramotu a pokukoval k uvolněnému prknu, aby mohl co nejrychleji zmizet.
– Vypadáš jak naše Herta, – zapípal s úzkostí a se zahanbením.
Děvče se zamračilo.
– Nejsem žádná Herta, jak to, že umíš česky? –
– Žijeme nedaleko odtud a Herta je moje sestra, podívej. –
Jako na důkaz vytáhl zpod košile fotografii: otřepaný rodinný výjev před úhledným domkem s obrysem kopce s vodárenskou věží. Takových rozhleden nebo staveb byla v okolním kraji spousta, skoro na každém kopečku, možná mluvil pravdu. Před růžemi s baňkami držela jakási žena za ruce dvě děti. Chlapec měl uniformu hitlerjugend a vlasy jako ulíznuté od telátka, dokonce mu do nich dali sponku. Vypadal bezradněji než žena a děvče. Sípal jako po záškrtu.
– To je máma a Herta. Dali mi fotku, abych se vrátil. –
Vrátila mu snímek. Příliš se teď nepodobal maminčinu miláčku, zbylé vlasy měl plné slámy a možná i vší. Rozvyprávěl se, jako by se znali odedávna, dívčin obličej ho uklidňoval.
– Brzo začne zima, poznám to na ruce, když bolí. –
– Čeho se pořád bojíš? –
– Zdálo se mi, že je zas válka. –
– Vojáci prohledávají lesy, – přikývla Ulrika.
Kluk nebyl tolik zesláblý, jak předstíral. Rázem vyskočil, vyběhl ze stodoly a venku se rozhlížel, kterým směrem prchnout.
Ulrika ho doběhla u potoka. Natahoval si boty a na světle jí připadal jistější. Sklepal zbylou slámu; v zátylku mu napočítala pět boláků. I hlas měl hrubší.
– Jak se dostanu dolů v téhle mlze? –
– Kam chceš jít? –
– Mám se dnes sejít s kamarádem. Tady by měl být někde hřbitov. – Kupodivu ukázal správným směrem do mlhy.
– Tys tu někdy byl? –
– Nevím, vypadá to tak, – řekl. Uvažoval, jak přejít bystřinu. Obtékala v těchto místech cíp zahrady a dál v horách snad lilo, protože se zvedla voda.
– Kolik ti vlastně je? – zeptal se Ulriky.
– Už šestnáct pryč. –
– Skoro jako mně, – přikývl a vybral si místo v potoce. Mezi kameny rezavěla prostřelená německá přilba a krabice od konzerv. V roští ležela vyplavená prkénka z beden od granátů. To všechno přinesla z kopců voda.
– Tady nejsou žádné ryby, – řekl pak Erich, našel jediné klidnější místo v prudké vodě. Tůňka nebyla hluboká a na jejím dně vířil zlatý písek. – Zkoušel jsem to na udici, a nic. –
– To nejde na udici, – vysvětlila Ulrika, – pstruzi jdou akorát pod náš dům a sem se nedostanou… stojíme moc vysoko. Ukáži ti, kde jsou, chceš? –
Berhof s otevřenými vraty se přibližoval, ale Erich stále zpomaloval. Ulrika ho musela vzít za ruku a stejně ho mrzelo, že se nechal zlákat.
– Kam bys chodil do deště? Znám zkratku, zavedu tě pak dolů. –
Kluk málem zakopl o koš, jak se lekl feny.
– Neboj se, – smála se dívka, – vrčí, že jsi cizí. –
Chlapec se zastavil u vrátek a dál už nepostoupil. Opět měl hlavu pozvednutou a hlesl:
– Neslyšelas? –
– Co? –
– To auto, – řekl, – proč zastavilo? –
Hlouběji pod kopcem vrčelo auto a jeho motor náhle ztichl. Ocitli se pojednou tak blízko u sebe, že se málem dotkli čely. Z mlhy se nyní nic neozývalo. Ulrika se rozběhla ke stavení, bílá fena naštěstí za ní, a tak chlapec na dvoře osaměl. Mír rozlehlého statku byl příliš vábný, aby mu mohl věřit. Kráva přivázaná u plotu si prohlížela Ericha vyčítavýma očima. Málo chybělo do začátku deště. Děvče se nevracelo. A jestliže se objeví, tak určitě se smečkou pronásledovatelů místo jídla a kabátu do deště.
Prudce se otočil a sevřel prázdnou nábojnici v pěsti, skoro s úlevou uslyšel nové zavrčení auta pod svahem. Hluk se vzápětí vzdaloval, ale už nemohl déle otálet.
Pěší zkratkou se hrabala rovnou ke stavení statná žena s kufrem. Byla to Tylda. S úlevou postavila kufr na místo, kde před okamžikem stál chlapec. Šla ke korýtku s vodou a začala si čistit městské střevíce.
– Kde je? –
Ulrika se objevila s Renou a starým deštníkem. Marně se rozhlížela kolem sebe.
– Co chceš, Ulriko? – řekla Tylda.
– Vy jste zavřela vrata? –
– No proč? –
– Podívejte se, prosím vás, na cestu, Tyldo. – Dívka vběhla do zahrady, chvíli hledala očima mezi opršelými stromy. Chlapec se dočista ztratil. Tylda se poslušně vykláněla z vrat.
– Kdo to byl? –
– Ale jeden takový chudáček. Určitě jste ho potkala, – řekla Ulrika a sklapla otcův sváteční deštník. – Hlavu měl podrápanou, bylo mně ho líto… –
– To je fuk, nikoho jsem neviděla. Svezli mě vojáci autem… –
Hlasy obou žen slábly, odcházely do stavení. Erich jim naslouchal bez hnutí, krčil se za příčkou v blízkém chlévě a svíral v ruce nábojnici. Písknout se neodvážil, octl se opět v šeru na hromadě slámy. Smluvené hvízdání by stejně daleko do kraje nedoletělo, protože již zavál vítr a na zem plácly první kapky.
Habigera nečas nezaskočil. Stačil se vrátit domů s nakradenými věcmi, ještě než začalo pršet. Sundal pytel s hlavy a naslouchal, jak doznívají výstřely v pleskotu vody.
– To jsou ti rabijáci z Kolštejna, – sdělil Tyldě, když vyběhla pro peřiny ve vozíku. – Že si nedají pokoj s práskáním. –
Šel zavřít železnou tyčí vrata a žalostné bučení mu připomnělo darovanou kravku, dosud trpící u plotu.
– Nedívali se ti do kufru? –
– Jsou to milí kluci, – odpověděla dost neurčitě Tylda.
– Pěkní poserové, – řekl Habiger a společně odnášeli krámy z vozíku ke stavení, – nedávno tu někdo pobil samopalem srnky a hodil granát mezi pstruhy. To je pro ně válka! –
Podal Tyldě provaz a zanechal ji s krávou osudu.
– Zkus tu chudinku podojit. Ať mordujou lidi, ale proč má trpět němá tvář? –
Tylda tahala za provaz, ale kravička se nehýbala. Zato olše na potoce se ohýbaly nárazy vichru a liják se hnal v celých cárech po úbočích svahů k domu. Voda v korýtku se rozvířila.
– Tak mi někdo pomozte! – volala Tylda. Přes zídku se hnalo smetí s vodou a hned toho měla plné oči. Kvapem se stmívalo. Dostrkala dobytče do chléva a chtěla sehnat trochu krmení; kdesi hlouběji v kobce něco klaplo. Dvířka za jejími zády přibouchl vítr.
– Je tam někdo? – ozvala se skoro třaslavým hlasem. – Jestli jste někdo v chlívě, tak vylezte ven… –
Klepnutí se opakovalo jako na posměch, jenže se neslo z kouta, kde žádné dveře nebyly. Něco se tam pohnulo a pro příšerné šero nedokázala víc poznat. Pustila provaz, zavřela stáj na závoru a pádila přes dvůr.
S duněním se spustil déšť a na střechy padala voda.
Lilo.
Krajina se zcela smazávala v přívalech, přes můstek hučela zvednutá voda.
– Pánbůh nás potěš! – Habiger si promnul bradu, když lijavec zatloukl na venkovní stěny a udeřil do chatrných okének. Skla se v mžiku opotila, polovinu jich musel zabednit. – To už nepřestane! –
Přitom byl rád, že dostal věci pod střechu. Sám hodil peřiny přes bidlo u sporáku, Tylda zatopila v kamnech, ale kouř se hnal zpátky do místnosti.
– Radši ustelu, – řekla, – zalezem dnes brzo, co? Do čerstvých peřin. –
– Jenom zatop, musí proschnout! – poručil Habiger a přehraboval kufr s tím nejcennějším: příbory, prádlo a cukr. Tabák žádný, k pití také nic.
Cinkot příborů stíral řádění lijáku v takřka útulný šum. V kamnech zavonělo smrkové dříví a do šumotu se vetřelo zabušení na venkovní vrata. Lidé uvnitř je dlouho nevnímali, i když se rány vracely neodbytně přes vytrvalé bubnování vody.
– Něco pro tebe, dcerko. – Habiger podal Ulrice knihu zabalenou v černém plátně. – Jdi si číst, asi zalehnem. –
– Ospalý? – ptala se Tylda.
– To víš, že jsem, – řekl a zapálil si cigaretu. I ve zvucích deště postřehl cinknutí oblázků vhozených na okno. – Co myslíš, Ulriko? Jsou ti čerti lidi, nebo se o nich jenom tak píše? –
– Někdo je venku, – pravila Ulrika. Přitiskla otevřenou knihu k hrudi. Někdo tloukl holí na vrata a začínala tušit, kdo přišel k Berhofu. Ohmatané listy v knize byly plny příšer a perokreseb čertů. – Lidi v nouzi prosí o pomoc. –
– Co strašíš? – řekla Tylda.
Nyní již musela uslyšet tlučení i ona.
– Jsem hluchý jak pařez, – oznámil Habiger, – já tam nejdu. –
– Strážmistři, – vylekala se Tylda a začala sklízet peřiny z bidla. Nebylo vyhnutí. Ti před vraty byli vytrvalí. Habiger si povzdychl a z malované truhly vytáhl ručnici s upilovanou hlavní.
– Host do domu, bůh do domu, – řekl a nabil zbraň broky.
Venku řádil déšť s větrem, také se setmělo. Lidé před vraty měli něco černého přes hlavy, jinak se nebránili dopadající vodě. Boční vrátka se váhavě otevřela a stál v nich Habiger s ručnicí v ruce. Na padesát kroků by skolil pouhým zmáčknutím jelení rodinu.
– Fujtajksl, – vylekal se, že málem vystřelil. Spíš očekával zloděje než jeptišky. Vzmohl se na zakoktání: – To je teda nadělení, pěkně vítám. –
Stály v čerstvých dešťových kalužích a neodvažovaly se zvednout hlavy. První z nich poodstoupila a ta menší vzhlédla a na okamžik jí zajiskřily oči. Takřka zlověstně.
– Necháš nás přespat, pane? –
Ani tón prosby nebyl zvlášť pokorný.
Habiger se pohnul a řekl:
– Odkud jdete, babky? –
– Ze Slezska, – odpovídala jenom ta jediná, i tato slova zazněla jak výhrůžka. Chystal se přirazit dveře, ale zdálo se, že mu dřív jeptišky strčí botu mezi vrata a seberou pušku.
– Jdete od hranic? –
– Jestli jsi dobrý křesťan, tak se nás neptej. – Víc než hlas nyní poroučely sestřiny tmavé oči. Něco vylovila ze sáčku pod hábitem a podala to Habigerovi.
– Stačí? –
Bez dalšího vybídnutí prošly řeholnice na dvůr. Ulrika čekala se světlem na prahu stavení. Viděla je přicházet a první sestru poznala okamžitě, i když šla blátem bez hole.
– Co ses tak polekala, Ulriko! – usmívala se na ni Salome, – copak jsme strašidla? Jak vidíš, dodržela jsem slovo… –
Ulrika si přikryla ústa dlaní, aby úzkostí nevykřikla. Než k ní stačila Salome přistoupit, postavila světlo na práh a utekla do komory.
– Skoro tak vypadáte, sestry, – slyšela mluvit bodře otce, který pomáhal zmáčené jeptišce ke schodům. – Jsem jenom chudý rolník, ale pro vás je otevřeno vždycky… Tudy, uložím vás na sýpce… –
Ulrika se tiskla ke zdi a slyšela je stoupat do podkroví. Prkna na schodech vrzala a škvírami se drolily piliny. Z šosu sestřina hábitu vykapávala voda jako něco tmavého a hustého. Ulriku napadlo, že by to mohla být krev. Světlo se ztrácelo nad schody a rám dvířek zůstával ozářen.
Habiger zvedl petrolejku, aby osvítil co nejvíce půdního prostoru. Zde nahoře se ozýval večerní déšť silněji. – Pozor na hlavu, – upozornil a vyhnul se čelem trámoví; zatím se mu nepodařilo zahlédnout obličej druhé sestry.
– Je vidět dobře, – řekla Salome. Trámy se leskly šplíchanci vniklými pod střešní krytinu. Nejvíc žalovala prázdná moučnice, zrní zbyla hromádka, tak pro slepice a ne na osetí polí tohoto statku.
– Fouká sem, – řekl Habiger, – ale zase tak neprší. –
– To nám stačí. – Salome sklopila hlavu před světlem. – Lampu si zas odnes. –
– Uklidněte se, sestro. – Habiger postavil petrolejku na výstupek. – Odpočiňte si a přijďte dolů mezi nás. Mám zatopeno. Popovídáme si, zahraju vám na harmoniku… –
– Jsi laskav, – řekla stroze sestra, – pošli s jídlem Ulriku! –
V podkroví to vyznělo, jako by už byla ona majitelkou usedlosti, a ne Habiger. Zařvat se neodvažoval, pušku nechal dole. Sestry se držely blízko u zdi, takže se navzájem dotýkaly lokty. Posílil sice plamen, ale zalézaly mu do přítmí a větší z nich ještě nezvedla hlavu.
– Co jste tak potichu? Ublížil vám někdo? –
Na rozdíl od Habigera nepotřebovaly mluvit, viditelně si přály zbavit se promoklých hávů, a především jeho.
– Jsme unavené, – odpovídala stále ta jediná z nich. – A tato sestra nám nerozumí. –
– Vy jste odkud, že umíte česky? –
– Žila jsem tu kdysi, – odpovídala a sevřela rty. Bylo zase ticho přeplněné crčením vody.
– Snad ne v Grulichu? – ptal se.
– Taky, – řekla a začala si rozepínat šat na hrudi.
– To je náhoda, – ožil Habiger. Sledoval, jak sestra, otočena již zády, odkládá torbu na trám a nestará se, že on tu ještě otálí. – Znám Grulich. Víte, pracoval jsem tam před sedmi roky. –
– Jdi spát, hospodáři, – požádala unaveně sestra, – musíme se převléct. –
Vzmohl se na pololaskavé koktání. Světlo nechal na posledním schodu a potichoučku za sebou zavřel dvířka.
Poněkud zkoprnělý chováním sester vrátil se Habiger ke stolu. V kamnech praskalo chvojí, v komíně to hučelo a svoje lidi zastihl při večeři. Hlasy i teplo ho zmátořily, tady se opět cítil pánem statku.
– Baby jsou z Grulicha, – oznámil a z kapsy vytáhl nabyté věci. Pravé zlato, hodinky dokonce šly. – Kopali jsme bunkry u hranic. – Nebylo mu jasné, ke komu mluví. Ulrika si četla v čele stolu a Tylda nezvedla hlavu od jídla, aby se dala oslnit hodinkami.
– Málem jsem tam zabloudil. –
– Tos byl sežranej jak Dán, – ozvala se Tylda, – co nám to povídáš? –
Natahoval strojvůdcovské omegy na doraz, v plášti měly vryto věnování císařské dráhy WIEN–BRESLAU. Opozdí se o minutu a dojde ke katastrofě na železnici.
Pro Tyldu zbyl prsten, potěžkala jej a přezkoušela skousnutím. Zdál se pevnější než její přední zuby.
– Chumelilo tenkrát, Tyldo, a najednou jsem byl pryč ze silnice. Částečně vlivem alkoholu, nezapírám… a v tom nečase jsem ti znenadání uslyšel zvony. –
– Blbli v noci, co? –
– Tak. – Habiger přehlížel posměšky, oči se mu prozářily. Hodinky zavěsil k vestě na řetízek. – Jinak bych zmrzl. Měly tam klášter a sestry se tu noc postaraly o hromadu lidí… –
Vzpomínáním celkem nikoho ve světnici nedojal. Ulrika nezvedla čelo od knihy a Tylda si zapálila cigaretu, prsten jí byl těsný na prostředníku.
– Bude po Židech, – řekla, – esesáci tím platili v šenku, je tu napsaný… Judita a Heřman. –
– To mi věnovaly, – pravil Halbiger, – musel bych být pěkný dobytek, abych ty chuděrky vyhodil… Má toho plnou kabelu. –
Salome pozvedla hlavu, když uslyšela zaškrábání na dveřích. Nad schody stála Ulrika s hrncem polévky a loket měla obalený nastříhanými proužky plátna.
– Sestro Salome, – ptala se, – a kdy spolu půjdem? Ještě dnes? –
Snažila se nakouknout do podkroví, ale jeptiška zakrývala výhled celým tělem. Měla na sobě spíš mužskou halenu než část řádového úboru. Hábity visely na hácích a pod nimi se černaly kaluže vody.
– Přemýšlela jsem o tom, Ulriko. – Jeptiška si vzala hrnec i plátno. – Žijete si tu docela dobře… –
– Slíbila jste mi to! –
Děvče se mračilo, jako když začíná dítě trucovat.
– Nech nás, Ulriko, – požádala Salome, – musím se celou noc modlit, staly se hrozné věci. Jedna sestra je těžce zraněna. –
– Já vám už nevěřím, sestřičko, – ozvala se tiše dívka.
Salome se chystala opřít loktem do dveří, otevřít je a ustoupit do podkroví, ale poslední slova ji přece jen zastavila.
– Teď není kdy, – řekla již stroze Ulrice. – Promluvíme si ráno. Běž spát, děvče! –
Trochu do sebe narazily u dvířek, která se vrzavě pootevřela. Ulrika je chtěla sestře otevřít dokořán, a tu je někdo zevnitř přirazil zpět. Na pouhý okamžik se poodhalila ruka, která vyčnívala z řeholnického hávu. Nebyla to ruka ženy, zápěstí měla zarostlé tmavými chlupy!
Salome postřehla jenom úlek v dívčině obličeji. Prudce se otočila a její hlas byl rázem změněný a téměř zlý:
– Co se stalo? –
Ulrika od ní ustupovala ke schodišti a do něčeho narazila. Byl to jenom kraj zábradlí, a přesto sebou cukla:
– Nesahejte na mě, prosím vás! –
Vytrhla se řádové sestře, když ji brala za loket. Překročila petrolejku a utíkala dolů.
Potmě vběhla do komory pod schody jako nedávno, když ji sem zahnal otec. Zavřela dveře na petlici a ještě k nim posunula židli. Pak začala objímat spící fenu a třást s ní:
– Reno, – šeptala, – dneska nespi! Musíš mě bránit! –
Fena jí olízla dlaň, jako by všemu rozuměla. Ulrika hleděla kolem sebe široce otevřenýma očima. Svíci se neodvážila zapálit a přitom by se ráda přesvědčila, zda není někdo ukryt v koutě nebo pod postelí.
Uslyšela je chodit po půdě, prkna se pohupovala pod těžkými kroky. Přes chodbu naproti se bavil nic netušící otec s Tyldou a mezi prahem a dveřmi proskakovala škvíra světla. Nemohla je jít varovat. Nahoře zaklapaly dveře a kdosi scházel po schodech. Rovněž ze dvora zaskřípaly veřeje a cizí stín prošel pruhem světla pod prahem.
Ulrika teď čekala, že ji najdou, vylomí dveře a s dlouhými noži vpadnou do její komory. Neodvažovala se pohnout, aby se ve svém úkrytu neprozradila. Oboje kroky se totiž zastavily a ticho se pak zdálo předlouhé.
Proužek světla znovu skočil na zeď, stála tam pod věšákem Ulričina zapomenutá kolébka.
Rena skučela snad ještě zoufalejším strachem a srst se jí naježila. Dlouho by Ulriku nebránila.
Kroky se naštěstí vzdalovaly od komory a Ulrika si mohla sesbírat potmě kabát a šátek. Při zdi se kradla k okénku, které nabízelo jedinou záchranu. Zajišťovací skobu hned neuvolnila.
Za tmavým sklem uviděla úděsný výjev. Přes proudy deště, s nosem přitisknutým k oknu, rozeznávala na dvoře dvě postavy, jak lezou ven ze stáje a něco táhnou. Bylo to lidské tělo, co nesly jeptišky přes dvůr k domu. I v houstnoucí tmě poznala Ulrika obličej chlapce, kterého našla ráno ve stodole. Jako by se z bolesti usmíval; jeho zavázaná ruka se vláčela blátem, když se řádové sestry blížily k zápraží.
Co jim udělal? Slyšela je šramotit v domě a tápat po schodech, něco těžkého pak žuchlo zrovna nad její hlavou. Zabily ho! Už nemohla čekat, až se shora ozve poslední výkřik.
Otevřela si okénko a vyskočila do houští černých kopřiv.
Habiger klímal a nahříval se u sporáku. Tylda mu odnesla náhradní světlo a nějak dlouho se nevracela s dřívím. Prve slyšel Ulriku, jak se zamyká do komory. Nechal otevřeno do ohniště, aby aspoň trochu viděl, a přiložil poslední polínko. V řeřavých odlescích mrkal jako probuzená slepice. Zdálo se mu celou dobu, že po domě chodí zloději nebo čerti a neustále vrzají dveřmi. Šel se podívat na chodbu, ale nikoho nespatřil. V síni byla takřka tma, nad schody čadila a dohořívala petrolejka.
Do domu táhl chlad, bylo otevřeno na dvůr. Šplíchance deště létaly přes zápraží rovnou do stavení. Protřel si oči.
– Někdo dostane plác plác, jestli nebudete zavírat dveře! – vykřikl k sýpce, ale nebylo jisté, zda ho ti nahoře uslyšeli. Na zkosených střechách mu odpovídalo důraznější šumění deště.
Voda tekla v proudech přes dvůr. Tylda se vracela pod okapem s rezervní formanskou lampou. Přes ramena měla přehozený starý kabát a místo paliva přinášela sekeru.
– Kdes byla? –
– Alfréde, – hlesla u dveří, – závora je pryč! –
– Co? –
– Zavřela jsem chlívek na závoru… já ti hned říkala, že tam někdo je! –
– Ticho! – Habiger se zaposlouchal. – Někdo pořád dupe po domě, já to slyším. –
– Ulrika, nesla vodu nahoru. Snad už nikdo nepřijde v takovým neřádstvu? –
– Tak, – rozhodl se Habiger a vzal si gumové holínky, – a teď jdu a zabedním celej barák. Tady neprojde ani myš. Na co máš tu sekyrku? –
– Vezmi si ji! –
Dělal, že neví, co uchopil do ruky. Došlápl do bot, hodil si prázdný pytel přes hlavu a odhodlaně vstoupil na déšť. Korýtko u zdi přetékalo, někdo by měl odebrat vody a obrátit necky, jinak mají vyplavenou ložnici. Dům podsklepený nebyl.
– Pudeš tam? – Tylda ho postrčila, když se zastavil.
Sevřel pevněji topůrko a kráčel blátem. Tylda se držela na krok za ním, horký plech na svítilně syčel. Posvítit nemusela, z kalužin se zdaleka bělala odhozená závora z lipového dřeva.
– Jak otevřu vrata, utíkej, – poradil Tyldě Habiger. Cítil vodu na hřbetě. Chvíle, ke které se odhodlal, ho zbavila posledního váhání. S napřaženou sekerou vletí dovnitř a udeří po hlavě každého, kdo se tam zrovna namane. Kývnutím nabádal Tyldu, aby pozvedla světlo a potichounku otevřela dvířka. Napřáhl se, a tu proniklo lijákem na dvůr několik nových hlasů a bušení do vrat. Proti štítům usedlosti se mihl kužel světla ze silné svítilny. Další samozvanci přišli vprostřed noci na Berhof.
– Nikomu už neotvírej, nebo se zblázním, – zaúpěla Tylda.
Sklonil sekeru a do chléva se neodvažoval vstoupit. Rychle poručil Tyldě:
– Zhasni! –
Ulrika přiváděla ke stavení pozdního návštěvníka. Strážmistr Lašica ji objevil na cestě spíš náhodným rozsvícením baterky, celá se choulila pod můstkem bez deštníku, bez kapuce a neřekla, že vyskočila oknem a co dělá venku v takovém počasí. Ale beze slova se nechala vést zpátky.
– Pěkně vítám, pane vachmajstr, – hlaholil Habiger, když odhodil závoru z vrat. Vůbec se nepodivil, že s četníkem přichází Ulrika, která měla ležet ve své komoře.
– Co zase vyvádíte? – ptal se četník skoro vesele. – Necháváš moknout lidi před vraty! Holka je celá vyděšená. –
– Ulriko, uveď pana strážmistra, – pravil Habiger, a než opět zmizel, stačil jim předat formanku. – Musím si něco zařídit v chlívě. –
– To jsou poměry, – kroutil hlavou Lašica a překračoval dešťovou kaluž, v níž plavala odhozená závora. Teprve ve velké světnici zhasil služební baterku a začal si vyklepávat vodu z pláště.
Dívka nejdříve vysvobodila fenu naříkající v komoře, pak rozfoukala uhlíky v kamnech a přiložila louč.
– Čekáte někoho? Viděl jsem světlo nahoře – a tady máte tmu. –
Děvče prostřelo na kachlích sporáku promáčený šátek a tímto jediným pohybem se celá jizba nějak zútulnila. Na stole byla otevřená kniha, fena zalehla u sporáku na obvyklé místo a zavřela oči; třísky popraskávaly a škvírami mezi pláty na kamnech skákaly ohnivé zášlehy na trámový strop. Ulrika si sedla na lavici a otočená k teplu začala si rozčesávat slepené konečky vlasů.
– Doufám víš, že zabili strýčka Floriána? – řekl Lašica.
Děvče se nepřestávalo česat, trhnutím hřebenu šly vlasy od sebe a chomáč jich zůstával v Ulričiných mokrých dlaních.
– Nenech se rušit, panenko, – dodal vlídně strážmistr a natáhl ruce ke sporáku. Plášť si odložil, uvolnil služební řemeny a karabinu s bodákem pověsil na hák u dveří. – Už jsem tu knížku někde viděl, čtete si na noc? –
Děvče neodpovídalo, otíralo si mokré čelo a chomáček vytrhaných vlasů si namotávalo kolem prstu. Vypadalo, jako by mu něco chtělo říci, a hned se odvrátilo.
– Jistě psaný švabachem. – Strážmistr si prohlédl knihu. – Ve vaší famílii jste uměli vždycky moc dobře německy; o čem to je? –
– Něco o vlcích, – odpověděla Ulrika. – Maminka mě naučila číst sama. –
– Tak, tak, – řekl Lašica už bez úsměvu, – příhodné čtení pro mladé děvče. To bude těžký odnaučit. –
Dívka se zamračila a šla hodit chomáček vlasů do kamen. Bez bázně se otočila, její vlasy začínaly schnout a zářit světlými odlesky z kamen. Přestala uhýbat očima, když strážmistr dodal:
– Takový je holt osud, dobří lidi se nakonec sejdou po smrti, umřeli skoro na den po sobě… –
Nad postelí v koutě se černal veliký kříž a pod ním zbyl velikonoční věneček s rezavým jehličím. Kříž byl z jednoho kusu dřeva a prý ho donesl mamince strýček Florián k svatbě. Kvůli ní se nikdy neoženil.
– Měli by nejlepší hospodářství v kraji, – ozval se strážmistr s povzdechem, – kdyby se tady neobjevil ten šantala… –
Ulrika měla zavřené oči, nepatrnou chvilku mohli setrvat v naprostém tichu, neboť se již objevil ten, o kom byla řeč. Nesl vyčištěnou petrolejku a strkal před sebou trochu zadýchanou a také trochu nesmělou Tyldu. Červenala se jako děvčátko.
– Museli jsme dolít petrolej, – oznamoval Habiger, – to víte, pane strážmistr. –
– Přepadl jsem vás? – ptal se četník s pochopením. – Chytlo mě to v půlce cesty, tak jsem si povídal… –
– Nevadí, jste vítán, – řekl Habiger a utřel židli rukávem, než ji četníkovi nabídl. – Máte uznání pro drobný lidi. –
– Jenom vylez na světlo, Tyldo, – vybídl strážmistr, – já tě nekousnu. –
– Na mou duši, pane Lašica, – vyhrkla Tylda, – já teď s chlapama nic, finito… Člověk si chce najít kapku klidu po tý špíně. –
– Správně. Líp ti sluší, když děláš hospodyňku. – Strážmistr pokojně sledoval, jak si uvázala k pasu zástěru, jak se otáčí kolem plotny a nosí na stůl. Deset let pobíhání v Heršlově kořalně ji vycvičilo. Pamatoval ji ještě jako hubeňoučké děvče, které obšívalo knoflíky hedvábných košil za osmdesát haléřů denně. Přes válku pořádně ztloustla, když udělali z Bergschenke vojenskou kantýnu a starého Heršla poslali do plynu.
– Hned vám vypadnu, jak to přejde. –
– Neexistuje, – zvolal Habiger, bylo to jiné hlaholení než po ránu, kdy mu přivedl strážmistr krávu, – popijeme, trochu si zazpíváme a Tylda vám ustele na lavici. Vždyť jsme svoji lidi! –
Přiťukli si, s Tyldou každý zvlášť. Lehký ruměnec prozrazoval, že by moc nenamítala, kdyby tu Lašica přenocoval. A Habiger také ne, možná by jim k tomu zahrál na harmoniku.
Lašica si povzdychl ještě mocněji, když mu dolili sklenku. Mohl tomu pobudovi závidět, sehnal si správnou ženskou na přezimování. Poleze k ní jak na pec a může přikládat. A na strážmistra čeká dole vychladlý kavalec, chybí mu sotva pět zim do penze, a na výminku u sestry v Hodoníně se moc neohřeje. Steskem se mu zkalily oči.
– Kape vám ze stropu? – probral se a sáhl si za límec. Pak se obrátil ke stropu.
– Co tam máš, člověče? –
– Co by bylo? – pravil Habiger, – sýpka. –
Ze stopečky vyplavalo na povrch kořalky zrnko žita.
– Skladujeme zrno přes zimu. To víte, skulinka se najde. –
– Tak budu pít žitnou, – rozhodl strážmistr. Vylovil zrno palcem a otřel prst o kalhoty. Rázem bylo po pohodě, u sporáku se probrala fena a zavrčela.
– Ticho, Reno, – řekla Ulrika. Odnesla si knihu od stolu a přiblížila ji ke světlu, když lidé ve světnici vzhlédli na strop. Otočila si knížku až teď písmeny k sobě, ale číst nemohla.
Sklonila čelo nad otevřenou knihou a čekala, kdy se proplíží domem neštěstí.
– Za chvíli vám začnou padat cihly na hlavu, Habiger, – promlouval strážmistr. – Hezkej barák, ale nesmí pršet nebo sněžit, pak je to zlý, že? –
– To dělají myši, – řekl otec.
Lašica se napil a přitom se na něho pátravě zadíval.
– Říkal jsem ti, že polezou do chalupy, když je venku slota? –
Habiger horlivě kýval, že to dobře ví.
– Představte si, – rozvyprávěl se stráž mistr a hodil si torbu s náboji na břicho, karabinu s bodlem měl až u dveří, – koho honím celý odpoledne? –
A bylo ticho naplněné praskáním ohně, fena přestala skučet.
– Jeptišku, – řekl strážmistr a již se nenapil. – Ztratila se mi zrovna u vašeho brambořiště. Pěknej plevel. –
– Fakticky? – Habiger se uštvaně zadíval přes stůl. Nové zrníčko právě propadlo a kleplo o láhev. Strážmistr snad cinknutí nepostřehl, při téhle zábavě se sotva opije a usne. Proto se mu snažili dolít stopečku, ale Lašica zakryl kalíšek dlaní.
– Víc mi nenalévejte, – řekl a náhle začal spěchat, – máš přece rozum. Jistě nechceš na odsun i s dětma. Máš takovou festovní ženskou do hospodářství, chytrou dcerku… Čte si německy. –
Lašica nemluvil nijak vesele, jen hodně nahlas, a opět se zadíval na strop; zdálo se, že nespolkne ani pálenku, kterou měl v ústech.
– Děkuju za pohoštění. – Nechal sklenku nedopitou, rázně vstal a zapínal si služební kabát. – Trochu jsem se ohřál, tak mi to chvilku vydrží. Dobrou noc vespolek! –
– Ale pane Lašica, – snažili se ho nyní svorně udržet v teple Habiger i Tylda, – přece nepůjdete do toho marastu, že se vám chce? –
Služba je služba, – řekl a stačilo pár kroků a už držel svou karabinu. – Vojáci nejsou daleko. Čekají v kostele… jistě to přestane. –
– Furt leje, – řekl Habiger a utřel opocené okno.
– To nic. – Lašica zasalutoval v plné výstroji a vykročil. Habiger mu stačil sotva posvítit na chodbě, jak spěšně opouštěl strážmistr dům.
Dosud lilo a byla pořádná tma, ale četník spěchal přímo přes kaluže k bráně. V místnosti zůstali jeho odchodem poněkud zmateni. V kamnech dohořívalo smrkové dřevo a vyčištěný cylindr petrolejky zářil jako málokdy, ale teplo se nějak vytratilo.
– Snad ti dá pokoj, Tyldo, – řekl Habiger.
– Taky doufám, – posteskla si nad prostřeným stolem. Otevřela láhev s okurkami, přinesla maso z komína a teď to mohla zase uklidit. Habiger koukal vytrvale přes okno, ale pro tmu nic venku neviděl.
Ani to, jak se vikýřem protáhla obrovitá postava a spustila se na hranici dříví, mrštně seskočila do bláta a přeběhla přes dvůr. Právě včas, aby dostihla za vraty strážmistra Lašicu.
Habiger zatáhl záclonku a začal si balit cigaretu. Četník byl teprve chvíli pryč, ale lidé ve světnici tušili, že se ozve něco zlého. Zvuky deště snad přehluší výstřel.
– Přečtu vám něco, – ozvala se nečekaně Ulrika z rohu místnosti, když se ticho protahovalo; nikdo ji neokřikl.
Dívčí hlas zazněl bojácně, zprvu slabounce, jako když začíná číst dítě v první třídě:
– Toto je vyprávění myslivce Johana Hoška o jeho setkání s vlky. Stalo se tomu tak v kruté zimě 1882 v polesí Winkelsdorf na lichtenštejnském panství… –
Habiger dosedl k načaté láhvi, papírek cigarety ještě neolízl. Dívčino čtení v plápolu ohně bylo čím dal jistější:
– Na den svatých Tří králů jsem se vracel ze služby polomem k své ženě a dětem. Vládlo přehluboké ticho a zářil měsíc, i když slunce docela nezapadlo… A jako jsem vídával v rodné vsi chodit husy na potok, tak se ke mně přidaly v zástupu stíny. –
Habiger si lokl s takovým chvatem, že si kořalkou popálil rty. Tylda smetla zrní ze sukně a naslouchala bez dechu. Jako by pronikl zvenčí zdušený lidský výkřik a vpadl do dívčina čtení.
– Tolik vlků jsem nikdy v kupě neviděl a k zoufání mi bylo žalostno při pomyšlení na mou světlovlasou dcerušku, kterou již nepohoupu na kolenou. – Ulrika si ukazovala prstem po řádcích zkroucených, starých písmen. – Hotovil jsem se však k obraně, i když vlčí počet byl sedmkrát hrůznější než množství nábojů v mé ručnici. Jako by sami čekali, koho si vyberu prvního… –
Ulriku vyrušilo klapnutí dveří. Kdosi se vrátil do stavení a utíral si boty o práh, důkladněji než domácí člověk, který se vrací z polí. Nechala ukazováček na místě, kam dočetla.
– Čti dál, dcerko, – vyzval ochraptěle Habiger.
Fena u sporáku se zvedla a zakňučela hrůzou.
– S pomocí boží jsem vypálil tak nešťastně, že jsem zasáhl samého vůdce smečky, – pokračovala Ulrika v předčítání staré legendy a snažila se přehlušit kroky tápající chodbou. – I nastal zázrak, místo aby se na mě vlci společně vrhli, začali hryzat svého poraněného druha a mne nechali v klidu a pokoji odejít. Zoufalé odhodlání mne zachránilo… avšak ještě dnes mne pronásleduje a trýzní onen hrozný nářek požíraného vlka, neboť jsem pochopil zákon oné smečky… –
Na tomto místě odstrčila dívka od sebe s jakýmsi odporem starou knihu. Ve dveřích, které se otevřely, stál chlap v strakaté bundě, ostříhaný jako trestanec, a svíral v pěsti zkrvavený nůž.
– Co jste ztichli, lidi? – promluvil a došel ke sporáku, kde spařil ostří dýky vroucí vodou. Dlaň si otřel o volně visící zástěru. Nikdo se neodvažoval pohnout.
– Jděte si ho uklidit. Aby vás nakonec nepověsili! –
Esesman usedl na prázdné místo za stolem. Omytým útočným nožem si odkrojil plátek uzeného masa a sáhl po láhvi. Sám si nalil do téhož kalíšku, z kterého pil před ním nebohý strážmistr.
– Cigárko, hospodáři, bylo by? – Napil se a přátelsky zamrkal. Nůž zapíchl do stolu.
– Děti, – vzmohl se konečně Habiger a upustil rozdrcenou cigaretu před sebe, – myslím, že bychom se měli pomodlit. Navštívily nás bestie a ne lidi. –
– Nechej spát pánaboha, dobráku, – pravil esesman, ale Habiger již začal:
– Zdrávas královno, milosti plná… –
Nikdo se k němu nepřidal, záhy zmlkl. Dál neznal slova a navíc si popletl modlitby. Tylda sotva dýchala na lavici u zdi a Ulrika pohybovala rty pro sebe.
Esesman spokojeně dojídal a popíjel za úzkostného mlčení zbylých lidí. Pak vzal dýku a nad sporákem odřízl šňůry.
Habiger přikývl, vstal se země, políbil se s Tyldou a nechal si svázat ruce. Ulrika se požehnala křížem, šla a otevřela okno, než na ni dojde řada. Do světnice čišel svěží vzduch, všechno se odbývalo v neskutečném tichu. Kdesi na konci zabláceného dvora se černalo zabité lidské tělo. Teprve nad ním si lidé na Berhofu uvědomili, že déšť venku ustal.