1Vozka

Z mlhy se vynořoval povoz, zprvu ho bylo slyšet na cestě, než se ukázal pod klenutím dubů: jako by vyjížděl ze zakouřeného tunelu. Spousty vlhka visely v haluzích a srážely se a krápaly na silnici. Navzdory vládnoucímu marastu zůstávala cesta pevná, zvedala se k zamženým horám.

Tam nahoře už lilo.

– Vjé, – vykřikl kočí a našmátral pod sedátkem láhev, – vjé! –

Brával si láhev plnou a dopíjel žitnou až na planinách. Náklad měl chráněný plachtou, hlava se mu kymácela při nárazech kol o kameny a před nastávající poutí a neodvratným lijákem téměř usínal. Koníka moc pobízet nemusel, držel se vyjeté cesty úporněji než on sám.

Podomní obchodník Gusta vozil cukr, aby bylo čím sladit, petrolej, aby měli v horách čím svítit, a hřebíky, aby si opravili střechy, než zapadnou na půl roku sněhem. Pak už se nikdo nahoru nevyhrabe. Sám se vydal na cestu spíš ze zvyku, protože kšeft valný nebyl. V zaletované piksle mohl nabídnout tabák, pár tuctů svíček na Dušičky, biče a karbid, vesměs zrekvírované zboží. To už nebyly cesty, po kterých dřív jezdil.

Voda se valila rovnou po silnici, nikdo neprokopal příčné stružky a nezaházel výmoly. A tak si Gusta drmolil pro sebe nadávky na mlhu, na skončenou válku a zbylý svět. Pivovarskou Brůnu mu sebralo vojsko a dali mu za ni huňatého hucula. S tím žebrákem se měl hnát do hor. Na lesních cestách se zhroutí, zůstanou trčet v blátě. Zatím však táhl dobře, byl malý, možná zrovna víc vydrží. Dokonce i na jedno oko trochu vidí.

– Kůň jako kůň, lepší než člověk! –

Gustova samomluva zapadala v stále opuštěnějším prostoru. U staré kořalny už padalo listí, ale výš ho muselo být na stromech ještě plno. Bergschenke byla také posledním stavením v údolí, pak se povoz potácel do mraku kryjícího dobrou polovinu kopce.

Vzápětí je uvítalo příšeří prvních vysokohorských stromů. Omšelých patníků s písmeny S. H. 650 m přibývalo se stoupáním čím dál víc. Les zmohutněl a větvoví vrůstalo do země, takže se zdálo, že zde nemohou přebývat živoucí tvorové. Ani ptáci, ani lidé.

Pak se vyjasnilo a tu zakřičel dravec v lesích a vozka zvedl vyrušeně hlavu. Dojel na místo, kde se rozbíhalo několik cest, aby se vzápětí ztratily v lese.

Překvapením zamžikal. Místo krahujce či ostříže našel za ukazatelem jeptišku. Podobna spíše strace, choulila se ke kolíku a hábit měla zrousaný, kápi staženu do čela. Vystála své v lijáku a vypadala, že to byla ona, kdo tak truchlivě skřehotal.

– Sestřičko! – ožil Gusta. – Polezte si nahoru. Však vás kousek svezu. –

Zmoklá řeholnice nečekala na kodrcající povoz. Přihrbila se místo odpovědi a prchala od rozcestí k přítmí velikých smrků.

– Kam utíkáš? – pokřikoval za ní vozka, – můro jedna pomatená, babizno Kristova! –

Z lesa již nic neodpovídalo. Kromě opožděných kapek tu nezbyl zvuk. Déšť docela ustal, stromy se ani nepohnuly. Řeholnice se nadobro ukryla v porostu ještě tmavším, než bylo její oblečení.

– Sodoma a Gomora, – ulevil si kočí a málem se pokřižoval. Ubožačka měla totiž vysoké boty a její úprk byl nějak příliš rázný, jako by odtud ani neprchala žena. Raději nečekal, až se jeptiška ukáže. Místo požehnání si odplivl a hnal koníka od rozcestí k planinám.

Málo vyježděná rýha ho vedla k hospodářství zcela osamocenému. Ještě měl láhev poloplnou. Až nyní ji dopil. Z komína se kouřilo, vikýř do podkroví byl otevřený a stařec na kládách u cesty z dálky vyhlížel povoz. Byla to Floriánova chalupa.

– Grüss Gott, Gusti! Tak co, máš? Vezeš tabák? –

– Kdepak tabáček, – lhal Gusta. – V Kolštejně žádný nemají. Sám bych hulil, až bych někdy brečel. – Láhev mohl odhodit, letěla po cestě a zastavila se u nejbližšího pařezu.

Starý Florián Hampl ji sebral i vyprázdněnou. Patřil k vykladačům bible a vypil toho za život asi tolik co Gusta za den. Hlídacího psa neměl, jenom kravku. V jeho stavení nevydržela žádná ženská a také výklenek pro obvyklou sošku Panenky Marie byl prázdný. Gusta se děsil tak přísného obydlí. Očima zaslzenýma kořalkou i čerstvým povětřím se rozhlížel po pláni. Chvojky a staré tisy vyčuhovaly jako otřepaná košťata. Kdyby nečekaně vylezla z komína stará čarodějnice, Gusta by se ani moc nepodivil. Shodil náklad a nedal se zlákat dovnitř.

– Kdepak, Florián, dneska ne. Než padne noc, rád bych dojel na Bérhof. –

– Kam bys jezdil, člověče, dám ti kirš! –

– Ani to ne, starý brachu, dějou se tady dneska pěkný věci. Na rozcestí jsem trefil na jeptišku. –

Starý Florián k němu vzhlédl skoro s úsměvem.

– To máš těžký. Někdo vidí netopýry nebo hady, ty holt zas jeptišky. –

Gusta se neusmál ani neurazil. Z něčeho se zdál opět vylekaný. Měl dokonce v ruce bič, aby dostal koníka z místa, a to by jindy neudělal. Povoz se nachýlil, kola zaskřípala, jako by chtěla ulétnout.

– Ba ne, Floriáne, – pravil ještě Gusta. – Ulekla, když jsem zavolal. Ten vikýř si na noc zavři. –

– Trochu divný. – Stařec se napřímil také bez úsměvu. – U nás žádný klášter není. Tady Kristus Pán dávno nepeče. –

– No právě, – přitakal Gusta, – žij si tu blaze, Florián! –

A uhodil koníka bičem, a tak se přece jen dostali dál z planiny. Větve ohavných chvojek u Floriánovy chalupy se za nimi ohýbaly. Poryv vichru stačil, aby se kraj nanovo vpotácel do deštivé mlhy.

Ještě dál v horách, na pokraji mokřin, stál rozlehlý dvorec, spíš dávná tvrz: bývalý statek Beerhof: „Jahodový dvůr“ na místě, kde bujelo jen křoví a ostřice. Tam končila poslední sjízdná cesta. Hned za usedlostí se zvedala hora jako strmá stěna a svírala zapadlé místečko tak tísnivě, že jenom nad jejím vrcholem čněl kousek oblohy.

Ten poslední, sotva znatelný pruh nebes nyní slábl.

Šeřilo se nad samotou Berhof.

A kdosi v soumraku zažehl petrolejovou lampu, aby ji položil na stůl. Bylo to ještě děvče, se slámově žlutými copy a takřka průhledným čelem. Ulrika, jediné zbylé dítě na celém statku, a v prostorné jizbě už nebyl kromě ní nikdo živý. V čele světnice byla manželská postel a tam ležela maminka.

Ulrika zažehla voskovici od plamene petrolejky, dříve se dávalo tolika světly znamení poutníkům, kteří zbloudili v nepohodě a ukrývali se před nocí až sem. Dnes to byla světla úzkosti. Ulrika donesla v tlumoku tři pecny chleba z Alojzovy osady, šla schválně podél potoka, zkratkou středem mokřin, aby byla zpátky co nejdřív. Vrátila se ještě před setměním, liják ji nedostihl, a stejně bylo pozdě: maminka už byla mrtvá.

Dívka pozvedla světlounkou hlavu, když se po kamenech zápraží přibližovaly těžké kročeje. Poznávala je při každém dupnutí, ale netřásla se bázní při jejich zvuku. Kdo by je slyšel poprvé, čekal by příchod obra do stavení, a zatím se vrátil jenom otec. Nikdo přemocný, kdo by maminku probudil.

Pověsil sekeru na trám a ani si nesundal čepici. Tak byl nepatrný, že ho dávno Ulrika přerostla, a přesto nadělal tolik rámusu. Skoro se ztratil v ozářené světnici mezi věcmi. Všechno vypadalo jeho návratem jenom ubožeji a zpustleji.

– Tak kdy, Ulriko? –

Ani hodiny na zdi netikaly, šišky, spletené s konečky řetízků, došly na podlaze.

– Teď odpoledne. Jak přestalo pršet. – Dívka se rozhovořila, jako by se bála společně sdíleného ticha, a vyhýbala se pohledu otcových jiskrných očí, které těkaly po stole a po lavici a skoro žebraly o politování. Kdo jejich neklid neznal, byl by také dojat.

– Myslela jsem, že usnula… říkala pořád, že je už dobře, a pořád volala Hedviku a Kateřinu, ale na mě zapomněla… řekla mi dokonce: maminko! a pak se usmívala… –

Otec zůstal stát uprostřed místnosti a ze zvyku natahoval ruce k vychladlému sporáku.

– Je to tak, – kýval hlavou, – jinak to nechodí… –

– A když jsem přišla, tak u ní nikdo nebyl. –

– Nikdo? – podivil se otec, jako by tu mělo žít kromě dvou zbylých ještě plno lidí. Pohladil si obličej a vyhnul se smyčce s cibulí, visící nad sporákem. Našel přichystané jídlo a to ho snad rozehřálo. Promoklý vůbec nebyl, bůh ví, kde přestál celodenní déšť. Ale opilý také ještě nebyl. Pro Ulriku byl zpola mrtev, ve skučení větru se jí jeho hlas ztratil.

– Otevři okno, dcerko! –

– Cože? –

Dívčin obličej byl ještě víc pobledlý a prazvláštně drobný pro tento okamžik. Zprvu neporozuměla, ke komu promluvil. Obě sestry utekly dávno z domu a zbývala pouze ona. Teď už bude mluvit jenom na ni, stále, a mlčet otec nevydrží, ani chvíli!

– Co civíš? Duše musí z těla. –

To ji nenapadlo. Maminka tu byla tedy dosud s nimi, uvězněna jako samotná Ulrika, tady, v této místnosti a špíně. A venku skučel vítr, v podkroví vrzaly trámy a zpuchřelé schody. V průvanu se pohupovala ošatka pověšená na zdi. Nikdo už nenasype zrní, poslední slepici snědli minulou neděli, nikdo už zástěrou neotře drobečky chleba se stolu. Náraz vichru prolétl otevřeným oknem a odnášel si maminčinu duši k Hojzrovu močálu a ještě dál k protilehlým lesům. Ani svíci u postele ten poryv neuhasil.

Světélko se bystře zmátořilo a otec už jedl. Vzdychal nad sousty a namáčel si je do soli. Chladný závan nepostřehl. Prsty zaujaté jídlem se neustále chvěly, místo svatebního kroužku je zdobil prsten s dobytkářským kamenem. Všechno, co nestačil propít za dobytek rozprodaný během války.

Mezitím se vrátila také zrousaná fena a natáhla se ke sporáku a pak už byli všichni. Otec jí přistrčil jídlo, kterého se sotva dotkl, a sáhl do krabice, aby si nacpal dutinku.

– Kočí sem nepřijel? –

Na papír vy třepal sotva pár vláken, potřebný díl doplnil nadroleným listím.

– Nikdo, – odpovídala Ulrika. – Zase má přijet na noc, a ještě někdo? –

– Kdoví, – odpovídal otec, oči mu svítily v zšeřelé světnici kdysi bohatého statku. – Sezveme na obřady hosty, zatopíme v kamnech… všechno, jak se patří. –

Cigaretu si nezapálil. Z kouta zářily zcela jiné oči, ne tak neklidné jako ty jeho, jako by se posmívaly pozůstalým na Berhofu.

– Vždyť se na nás dívá! –

Vztyčil se a světlo petrolejky se zakymácelo. Fena tichounce zavyla a z kožichu jí svítily kapky vody.

– Zatlač jí ty oči, Ulriko! –

– Neumím to, – vzlyklo děvče. Muselo se odvrátit, když otec předstoupil před postel a dotýkal se svými špinavými nehty očních víček zemřelé. Trvalo mu to nějak dlouho, neboť oči se otevíraly nanovo, jako by se bránily tmě. Podlehly teprve silnému stisku.

Vysvobozením pro všechny bylo zahrčení kol před domem, jako by do vrat přijeli čertovi jezdci.

– To je on, – zvolal ulehčené otec, – Gustl! –

Vjezd na dvůr byl tak úzký, že chatrný povoz sotva projel vraty, ale již se nesl otcův pokřik:

– Tož pěkně vítajtě, dromedáre! –

V mládí vandroval po Slovensku a pochytil tam pár výrazů.

– Chytat, Habiger, – volal Gusta. – Pro tebe mám vždycky. Holandské kuřivo, pro naše lidi. Ten zhaslej Florián hrozně loudil a já mu řek – tůdle… –

Světlo ve světnici se nechtělo uklidnit. Přitáhli dovnitř pytel zboží. Courali ze síně do hlavní světnice a nezavřeli okno ani dveře. Svíce hořely rychleji. Ulrika se usadila na truhlu v koutě, kde měla přichystaný šátek a modlitební knížku. Nešla se pomodlit, začala si natahovat teplé, domácky pletené punčochy.

– Pobudeš přes noc? – vyptával se Habiger a omakával darovaný tabák. Kočí se rozhlížel svýma vyplavenýma očima po sporáku a především po Ulrice, která si před ním navlékla kulatý podvazek.

– To víš, že jo, – mlaskl Gusta. – Z dcerky je pořádná ženská, ta bude jak ty dvě starší, taky trochu do světa. Kdepak spává, s tebou tady? –

– Naber si. – Habiger se zamračil. – Polívka tě postaví na nohy. –

– Kdepak, kamaráde, moc vody. Nač si trápit ledviny? Radši bych se napil. – Gusta se nedokázal odvrátit od dívčiných lýtek. Ulrika nesla bez pobízení láhev čiré kořalky a postavila ji před oba muže. Bylo to obvyklé přivítání.

– Táhne tady z močálu, co? –

– Jakejpak močál, – hlesl Habiger. – Stojíme na svahu, to je to celý. Tak pij! –

– Sice jsem nevypřáh, – podotkl Gusta a sáhl po láhvi.

– Taky to nedělej, – řekl mu Habiger, – tam se podívej, a ne na moji dceru, dobytku! –

Kočí hleděl k pelesti; tušil, kdo leží na posteli.

– Shoď zboží a vyjedeme, – rozhodl Habiger.

Pruh zbylého světla se spojoval s kopci. Do kraje vstupovala temnota jako milosrdenství, plné konejšivého, sílícího šplíchání proudů bystřiny.

Jen na planinách, kde měl chalupu starý Florián, odolávalo trochu šera. Nebe se navečer vyčistilo a mraky teď letěly na Vidnavu a k Slezsku.

Florián Hampl naslouchal větru. Dvůr už poklidil, připravil krmení slepicím a chystal se, že vyleze zavřít bouchající vikýř, když našel něco podivného.

Železňák s kupou navařených brambor byl pryč s lavice a za plotem zahlédl sotva odrostlejšího kluka. Oblečený byl hodně uboze, bosé nohy měl zaneřáděné blátem a pevné boty, svázané tkanicemi, si nesl přes rameno. Nepohodou zřejmě prošel naboso, protože podrážky nebyly od hlíny. V šeru z nich svítily vycíděné cvočky. Cpal se bramborami smíchanými se zrním a ulekl se možná víc než starý Hampl.

– Prosím vás, – vyjekl. Málem upustil hrnec. – Nebijte mě, pro slitování boží! –

Florián si nářku nevšímal, sebral mu krmení z rukou.

– Že ti není hanba? Když už kradeš, tak drž hubu, nebo se aspoň modli! –

A zdálo se, že mu nevadí, jak se otrhanec belhá do dvora za ním. Chlapec se stále třásl chladem a úzkostí. Děsila ho blížící se tma.

– Nevyznám se tu, tři dny jsem pořádně nejedl. –

Florián se chystal, že vyleze po žebříku do podkroví, ale ještě si to rozmyslel. Kluk se ze dvora nehýbal. Florián mu hodil pár brambor a zbytek dal slepicím. Kluk svůj díl spolykal bleskurychle, začal si olizovat prsty se zbytkem slupky a pokukoval po železňáku, zda tam něco nezbylo.

– Tak co? –

– Nechte mě, ať uschnu, a pořežu vám dříví. –

Florián opřel žebřík a náhle se otočil.

– Řekni mně, synku, odkud vlastně jsi? –

– Z Grulichu. –

– Přímo? –

– Z kláštera, – odpovídal mládenec.

– Copak jsi jeptiška? –

– Sestry mi daly najíst a tyhle šaty. – Kluk polkl slinu. – Naši mě nechali ve Slezsku na útěku. –

– Tak teda pojď, – navrhl smířlivěji stařec. – Můžeš mi podojit krávu a ráno tě vzbudím, až bude světlo. –

– Necháte mě přespat, pane? – rozradostnil se chlapec.

Starý Hampl ho zavedl do přístěnku, kde stála kravka. Z háku vzal suché pracovní šaty a ukázal na hromadu slámy.

– Převleč se, je to tvoje. Dej se hned do práce. –

– S kravama to neumím, – bránil se mládenec, – kdybyste měl ovce… –

– S ovcema umíš, a v horách se nevyznáš, – divil se stařec. – Co to máš za boty, dostals je od vojska? –

Bručel si něco, než se odšoural do stavení. Na uvolněný vikýř zapomněl. Okenice opětovně udeřila o trám. Sotva zanechal chlapce ve stáji, byla okolo tma. Kluk držel darované šaty, ale převlékat se nezačínal. Naopak. S bedlivým, pojednou dospělým výrazem obhlížel planiny za stavením a z promáčené kapsy vylovil nábojnici.

Byla prázdná, zasvítila mu v dlaních. Slyšel ještě, jak stařík odstavuje žebřík a dává ho na háky u stáje. Proto se hned sklonil a začal si natahovat boty.

A pak zavládla noc, pravá horská čerň, do které se nesl smích a hrčení vozu. Jako by na statek přijížděl kočár s nevěstou. Tak hlasitě se může chovat jen ženská, když se směje a netuší ještě čemu. Vozka jí pomáhal z kozlíku a přitom jí sáhl na ňadra. Statná žena mu srazila ruku, popadla kufřík a spěchala ke stavení.

Ani poslední noc neměla mít maminka klid, ještě po smrti musel otec rámusit. Ulrika klečela u postele, kde opět hořely svíce, a úpěnlivým šepotem nemohla zahlušit lomoz vnikající do domu, musela by si zacpat obě uši a možná by to pomohlo víc než modlitba:

– Anděle boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj… –

Vzhlížela do tmy za otevřeným oknem a doufala, že s nocí přiletí něco, co všechen hluk zahltí.

– Mne vždycky řiď, též napravuj, ke všemu dobrému mne vzbuzuj… –

Už hlučeli na dvoře, nad kůlnami blikaly dvě netečné hvězdy. Naposledy byla s maminkou na mši na půlnoční. Hrály tam varhany a všichni zpívali. Byla poprvé sama s maminkou v kostele, bez starších sester a otce. A pak se vracely domů po zmrzlém potoku a maminka upadla až těsně u chalupy, když vstoupily na rovnější cestu, a od té doby nechodila. Slibovala Ulrice kolo, že bude jezdit do Kolštejna do školy a na nákupy, a to už taky nedostane.

Než stačila dokončit celou modlitbu, zhasla průvanem svíce.

Habiger přivedl pozdní návštěvníky dovnitř, cizí ženská vstoupila na práh a otřela si střevíce hadrem. Dokonce zaklepala na futro, možná z úcty nebo pro štěstí.

– Jsi tady, Ulriko? –

– Před chvílí se tu svítilo. –

Neozvala se jim. Jenom ať se uhodí ve tmě, narazí do stolu a popálí si ruce o horký cylindr petrolejky. Sama jim nerozsvítí.

– Krucifix, – sakroval Habiger, ale již zapálil knot.

Ten člověk nikdy nestonal, nenachladil se, když spadl opilý do potoka a ležel tam přes noc. Na sebevětším náledí si nezlomil nohu, často se svalil v síni, když nemohl najít klíče, pak se vzbudil zimou, všechny v domě proklel a usnul.

Ulrika rozpjala ruce a vstala s podlahy. Ženská s mocnými ňadry oddechovala po krkolomné jízdě do hor a první objevila děvče. Soucitně se pousmála, ale Ulrika nepřikývla na pozdrav.

– Zavři dveře, ať tak netáhne. –

– Vždyť je tady teplo, – řekl kočí.

– Zavři! – Habiger nejdříve přibouchl dveře, pak pěstí zavřel okno. Dole zřejmě něco vypil. Na vysvětlenou řekl:

– To je Tylda, dceruško. Přijela z města a pomůže nám umýt mámu. –

Ulrika si stoupla k čelu postele, aby nemohli projít.

– Nanos vodu, Ulriko, – řekl otec, – někdo snad konečně zatopí v kamnech. Nebo hned vypadni. –

– Budu u ní, – odpověděla Ulrika.

– Ode dneška, – řekl Habiger a ukázal k síni, – budeš spávat v komoře. Vezmi si máminu peřinu, bude tvoje. –

Ulriku postrašilo něco víc než otcovy příkazy; ta cizí ženská přestala okukovat hrnečky v kredenci a chystala se stáhnout s mrtvé šaty. Ulrika objala spící fenu, ale ta sotva pohnula levým okem.

– Reno, skoč na ni, ať nám nechá maminku… –

Habiger byl rázem u ní, postoupil po prohnilém prkně a nekřičel; to působilo výhrůžněji. Už neodporovala, chtěla si vzít petrolejku, ale sebral jí ji z ruky.

– Světlo nech tady… co potřebuješ na spaní lampu? –

Odnesla si aspoň svíci v drátěném stojánku a šla ze světnice, vždyť ti tři si počínali, jako by tam s nimi ani neležela mrtvá. Otec jim vykládal:

– Viděli jste? Vlastní dítě…! tuhle Rena, to je u mě člověk. Nažere se a spí, tu neprobudí ani zloději… Třeba není pes, ale zakletej džin… –

Ulrika se zavřela v komoře, kde nezbylo nic kromě harampádí a polámané židle. Dvě nastavované dětské postýlky tu čekaly s ohryzaným laťkovím, jako by si na něm brousily zuby vydry a ne tři dcery. Za bednami by měla být zaházená kolébka s vyřezávanými srdíčky a ručně malovanými květy. Sám Habiger ji tak nazdobil před dvaceti lety, kdy přišel jako sezónní nádeník na statek.

Okénko z komory vábilo do otevřené noci a blízko za domem zurčela voda. Stačilo by seskočit do kopřiv a přeběhnout po můstku a Ulrika by zmizela stejně jako její sestry. Nikdo by ji v tmavé noci nenašel, ani Rena by neucítila stopu. Stejně si spí a špatně ochraňuje matčinu poslední noc na Berhofu, sotva by ráno zakňučela za Ulrikou.

Otřásla se chladem, od potoka čišelo. Noc nepokročila natolik, aby přestalo svítit zábradlí můstku z březového dřeva. A Ulrika jenom přivřela okénko a usedla na postel; vždyť by ji možná nikdo nešel hledat.

Starý Florián rovněž neusínal. Na noc posbíral veškeré živobytí ze dvora i síně a zavřel d o okované almárky. K jídlu by se neprokousaly ani myši. Přezkoušel petlice u sklípků, zahradil plůtkem schody do podkroví a nejraději by políčil železnou past na lišky, aby uléhal v klidu. S přibývající tmou ubývalo pomyšlení na spánek. Chvílemi naslouchal a chvílemi se pokoušel číst. Z lesů za planinou vycházel prapodivný zvuk a písmena pavoukovitých tvarů ho dnes při svíci strašila:

Dávalo to zlý smysl. Stejně tak, jak hladce prochází slunce sklem a přitom ho nepoškozuje, prosvěcuje zvěst tělo a zasahuje duši.

Hampl raději znovu obešel stavení. Vtíravé lkaní z noci nevydával sýček nebo sysel, podobalo se spíš nářku zraněného zvířete, jehož hlas neznal. Popadl vidle a zaposlouchal se. Vítr už nevál.

Zrovna to zalkalo naposled.

Pak bylo ticho, přílišný klid v setmělé krajině. A tak stanul s vidlemi před chlévem.

Kluk, ležící uvnitř na slámě, otevřel oči a přestal hvízdat na prázdnou nábojnici. Uslyšel starcovo kašlání na dvorku i klapnutí dvířek. Do stáje padl proužek světla a v něm se zaleskly vidle.

– Synku, – slyšel, jak ho tiše volá hospodář, – jsi vzhůru? –

Chlapec ani nemukl, dokud obrys postavy zase nezmizel a stařec nezavřel zvenčí dveře na závoru.

V nedalekém Berhofu spadla také poslední západka. Tylda přestala šramotit kbelíky, oblékla omytou mrtvolu a šla vylít špínu do odtokového žlabu. Za jediný večer se zde vyznala dokonale. Bosýma nohama pleskala zpátky síní, i potmě si našla bývalou panskou ložnici, kde chrápal Habiger.

Dál bděla samotná Ulrika.

Plamínek svíčky skomíral vprostřed noci. Březové zábradlí se dávno spojilo s tmou a k šelestu vody se vkrádaly mnohem jemnější zvuky. Otírala si nos do rukávu jako malé dítě a naslouchala s očima plnýma slz.

Kdosi přicházel ke stavení, když poslední světélko zhaslo. Něco většího než myš jako by slepě zaškrábalo na omítku. Myši letos nenalezly pod podlahu ani na sýpku, v pustých stájích by se nepřiživili ani potkani. Otec snad zjara rozhodí kroupy zbylé v moučnici a bude doufat v úrodu. Ale teď se něco blížilo přímo k Ulrice.

Drolení totiž ustalo právě pod jejím okénkem. Kdosi obhlížel zdivo a dole docela znehybněl. Teď dokončila aspoň v duchu modlitbu. S dechem ztišeným čekala, co bude dál.

– Po smrti pak v nebi věčně chválit budu boha ustavičně. Amen. –

S novým zaskřípnutím se vytahovala po rámu okenice ruka ovázaná špinavým hadrem. Prsty patřící spíš dítěti či ženě. Zachytly se pevně hrany a kdosi přitiskl tvář na sklo. Tušila neskutečně bledý obličej toho, kdo se snažil dopátrat, co je uvnitř. Nyní jeho stín padl na Ulriku; ta, s koleny přikrčenými k bradě a s uslzenýma očima, vykřikla.

Ruka vzápětí zmizela, na okenním rámu nezůstal ani škrábanec. Jen po můstku se vzdalovaly kvapné kročeje a ze tmy se vracelo netečné šumění vody.

Šelestění pak sláblo spolu s nocí, nastávala chvíle před rozedněním. Úvozem k Floriánovu statku stoupal četnický strážmistr Lašica. Vedl jízdní kolo. Končil svou noční pochůzku a trochu se zadýchával do svahu. Před ním se zaleskly lomenicové štíty stavení. Florián Hampl vstával za tmy, takže časný host ho jistě nevyruší; v kamnech už bude zatopeno, na plotně mu určitě usmaží vejce na špeku. Až se rozední, nasedne strážmistr na kolo a může spát na staré celnici do pravého poledne.

Všude bylo otevřeno, vrátka jako vysazená, vikýř vylomený, při zdi ležel žebřík. Strážmistr opřel kolo o plot a nabil karabinu. Cítil, jak náboj skočil do hlavně – tak nezvyklé mu připadalo ticho. Postupoval do kuchyně.

V kamnech se netopilo, plotna byla prázdná. Police i truhly se zdály netknuté, jenom almara s jídlem byla vypáčená.

– Floriáne? –

V domě nikdo neodpovídal. U rozevřené knihy na stole ležely složené brýle. Opět jedna noc pročtená blouznivcem z náboženské sekty, moc daleko ze stavení neodešel. Na zárubni totiž ležela stará porcelánová fajfka, zpod cínového kloboučku ještě doutnalo, a to strážmistra Lašicu upokojilo. C. u. K. Regiment 13, NEUHAUS, bylo vepsáno písmem s kudrlinkami do obrázku infanteristy s knírem, který pod břízou objímal služku. Vedle zůstal váček s neznámým tabákem. Hebký při omaku jako chcíplá myš. Bůh ví, kde stařík takovou vzácnost splašil.

– No tak, – oddechl si nahlas četník a odložil obě věcičky na místo. Z chléva se ozývala hladová kráva. To ho mohlo hned napadnout.

Využil chvilky, než se objeví starý Hampl s krajáčem nadojeného mléka, a opřel pušku o kredenc. Za nádobím vylovil láhev s ostře červeným likérem, jehož úkryt dobře znal. Nalil si pouhou stopečku. Třešňovice byla z loňské sklizně, přeslazená a takřka průhledná jako hypermangan na rány. Prazvláštní zákon, dumal strážmistr, čím výš v horách, tím víc se cení sladké kořalky, a nejvíc právě takovýhle kirš. Asi proto, že v kraji tak málokdy zahřeje sluníčko.

Sladká krůpěj mu skanula na bradu, neotřel si ji. Kravka naříkala bez přestání. Něco mu zakřupalo pod okovanými botami.

To, na co šlápl, byl růženec.

Lašica vylítl s karabinou na dvůr. Něco podobného by se starý Florián nikdy nemodlil, patřil k samorostlým vykladačům božího slova.

Přes lomenice a javory se zdráhavé začínalo rýsovat první sluníčko. Vprostřed bílé záplavy z převrhlé díže našel starého Floriána. Ležel v haleně a dřevácích na samém prahu chléva. Krev vytékající z podříznutého hrdla se mísila s mlékem. A té krve už nezbývalo mnoho.

Strážmistr sundal služební čepici a nechal slunce nakukující ke stáji, aby mu ozářilo olysalou hlavu. Ve chvíli se celý zpotil. Kapesníkem vytíral podšívku čepice a pokýval hlavou nad nebohým staříkem, jako by mu chtěl říci: Tak to vidíš, kamaráde…

Slunce mezitím zaplavilo zbytek dvora a prozářilo opadávající vršky javorů. Začínalo čisté zářijové jitro v horách.