4V pasti

A bylo tu ráno, jako by v noci ani liják nebyl. Z lučin před statkem stoupala pára, vrata byla již otevřená a cesty ze samoty zůstávaly liduprázdné.

Slunce zatím padalo pouze na korýtko s vodou a příčně ozařovalo obličej řádové sestry Salome. Vlasy měla schované v plátěné kápi, ale jinak měla hábit podkasaný a myla se v zurčícím praménku. Takřka se mazlila s čerstvou vodou. Každý roj má jednu ženu, vyzvědačku či volavku, jak to bylo určeno v posledním příkazu, který zbyl po válce. Vedoucí roje rozhoduje o životě každého jednotlivce.

Salome si opláchla nohy, oči i odhalené čelo, mohla se napít ze spojených dlaní; nikdo by jí pohodu nezkalil, i kdyby se chtěla namočit celá. Po celou tu dobu, co putovala a skrývala se v lesích, se jí nikdo neodvažoval dotknout, byla tou určenou ženou a zároveň vůdcem žalostného hloučku, kde ještě platily válečné zákony. Kdo by se prohřešil na člence roje, bude potrestán smrtí, kdo by ustoupil bez boje nebo nevykonal rozkaz, rovněž! Jiný trest nebyl… Tlupa měla dřív po deseti mužích a jejím znamením je werwolf – vlkodlak!

Z půdičky slezl Karleman.

– Ani noha, – oznámil a začal si balit cigaretu. Po noční hlídce měl zanícené oči a díval se na sestřina lýtka, jako by to byly dva neživé špalky. Samopal odložil na hranici dřeva, aby měl zbraň na dosah ruky, dalekohled si pověsil na krk. – Všude mrtvo, sestro. Žádný strach, sem se nikdo nepohrabe… –

Přes noc se rozvodnil potok, voda se vylila na silnici, takže auto by se dostalo nejvýš pod stráň se zatáčkou. Zdaleka by slyšeli jeho hukot a mohli by se pak snadno znovu ukrýt v okolních lesích. Poslední z nich by stačil zabezpečit ústup třeba proti celé četě šplhající se do stráně. Je pouze nutno přehradit potok a strhnout můstek.

Salome si opět spustila řeholnický hábit. Nestyděla se před Karlemanem jako před mužem: skličovalo ji vědomí, že to byl obyčejný vrah. Odcházel k vratům, která prve otevřel.

Berhof se probouzel, z chléva smutně zabučela kráva.

Na domovní lavici se hřála Tylda a pod lavicí při ní ležela bílá fena. Karleman se opřel ve vratech a zakryl tu trošku sluníčka, ale Tylda stín nevnímala, nepořádně svázané vlasy jí visely na prsa. Ještě se neumyla a vypadala, že probděla také celou noc, a nepotěšilo ji ani sluneční světlo.

Chomáčky mraků letěly nad ní jako v předtuše poslední volnosti dolů do podhůří a ještě níž k městu.

– Koho vyhlížíš? – oslovil ji s úsměvem.

Sotva pozvedla hlavu. Určitě by jí udělalo dobře, kdyby ji popadl chlap za ty pačesy a smýkal jí po zemi, měla vlasy spíš jako koňské žíně. –

– Co chceš? – řekla. – My dva se, doufám, neznáme z dřívějška, to bych se šla rovnou oběsit. –

Neznali se bohužel. Karleman se přestal opírat o sloupy.

– Jdi podojit krávu, ženská! Neslyšíš, jak řve? –

– Ať chcípne, – odvětila žena a třela si rýhy po provazech na zápěstí. Křiku se nezalekla, tenhle typ siláků ji neděsil.

– Fajn, – zachrchlal Karleman. – Udělám jí to sám, ale ty se budeš koukat! –

Salome ty dva u vrat raději neposlouchala. Nechtěla si kazit svěží ráno, voda v korýtku perlila. Navlékla si jenom řeholnickou sukni a čelenku kryjící obvykle obrysy tváře si nevzala. Bosá se vracela ke stavení, jako selka v prosté haleně, která jde přichystat snídani.

V zářivém ránu se nesl zpěvavý dívčí hlas z hlubin statku. Slova v Salomině rodné řeči a na chvíli si připadala zas jako doma.

O Tan-nen-baum, o Tan-nen-baum, du trägst einen grü-nen Zweig…

Vánoční píseň po šeredné noci, tu přesmutnou melodii hned poznala. Ach jedličko, jedle, ty se pěkně máš, ať je zima, léto, vždy se zelenáš… Salome pocházela z Pomořan, z přehledných rovin a jezer s písčitými dny. Z kraje, kde stál košatý dub na každém rozcestí a stínil poutníkovi máslo zabalené v lopuchových listech nebo džbán mléka, či aspoň studánku s vodou. Pro kohokoliv, kdo šel kolem, aby se občerstvil.

V síni nikoho nenašla, omytá dlažba byla posypána čerstvým pískem.

War-um sollt ich nicht grü-nen, da ich noch grü-nen kann? Ich hab nicht Mutter noch Va-ter, der mich ver-sorgen kann…

Proč se nezelenám, když bych mohla snad? Nemám otce, matku… Kdo mě má pěstovat…? Salome si urovnala stužku železného kříže, skryla vyznamenání za řeholnický límec a bylo jí při tom, jako by začalo zalézat slunce. Její dědeček byl voják, její otec taky. Ten kříž nosila po nich… není větší neštěstí na rytířském statku, než když se narodí děvče místo budoucího důstojníka. Sama šla do kláštera, sama se přihlásila na frontu, aby za své zrození zaplatila. Syn se doma už nenarodil, maminka zůstala bez muže a dcerou rod vymře…

Jeptiška si setřela poslední krůpěje s čela a vstoupila do stavení. Stačila zavřít dveře před fenou, která chtěla vlítnout do síně.

Und der mich kann ver-sor-gen, das ist der lie-be Gott…

A kdo se o mě stará, to je jen milý bůh, – vábila ji prastará vánoční slova. Ten ochrání mě i pak, až tady nebudu!

Sotva vstoupila dovnitř, dívčino pozpěvování zmlklo.

– Hezké jitro, Ulriko! –

Děvče nabíralo rukama vyhaslý popel ze sporáku a nyní se dívalo na své umouněné ruce. Nezvedlo se s podlahy, neopětovalo pozdravení; odněkud ze zahrady sem doléhaly otevřeným oknem rány sekerou.

– Co to tlučou? – zeptala se Salome.

– Rakve, – odpověděla Ulrika. – Co jiného? –

Jinak naplňovaly klid rozlehlého statku obvyklé zvuky, jako by přítomnost vetřelců nemohla porušit běžný chod. Karleman dojil krávu na zápraží a přitom sprostě pomrkával po zcela netečné Tyldě, zda také sleduje čůrky mléka zvonící o dno hliněného hrnce. Vyhrnul si na práci rukávy polní blůzy, ruce měl zarostlé i na hřbetech a útočný nůž zastrčený v botě.

– Uděláme spolu snídani, chceš? – navrhla Salome, když Karleman podal do okna díži ještě vlahého mléka.

Děvče si utřelo prsty a šlo poslušně ke stolu. Nabízeného mléka se nenapilo. Do úderů ze zahrady se vtíral navíc další zneklidňující zvuk. Kdosi nad Ulričinou hlavou zasténal, jako myší drápky se na stropě opět ozvaly ruce, které se snažily rozšířit si skulinu v deskách. Do díže s mlékem se sypalo smetí a zrní.

– My jsme sem museli přijít, Ulriko, – vysvětlovala Salome a kývla hlavou vzhůru, – kvůli němu… slyšíš ho, chudáčka. Venku by už nevydržel. –

Drolení neustávalo. Ulrika nechala nůž zakrojený do chleba a vrátila se ke sporáku. Na kopečku popela ležely provazy.

– Nechtěla jsem vás svazovat, to Karleman, – žalovala Salome, – všechno dělá Karleman, baví ho trápit lidi… ale já se za tebe přimluvím. Nesmí tě svazovat na noc. Ani se tě nedotkne! –

Salome si stoupla na stoličku a šla potáhnout šišky malovaných hodin. Stačilo zručně posunout mechanismus, rozhoupat kyvadélko a světnici zalil veselý tikot. Pravidelný a líbezný jako tlukot zdravého lidského srdce. Salome řekla:

– Dodržím svůj slib. Napíši naší matce představené a zjara půjdeš do kláštera. Možná už bude líp. –

– Já vám o to nestojím, – odpovídala dívka od vyhaslých kamen, obrácená k sazím v jícnu komína. Ani papír nechtěl vzplanout, kouř se hnal zpátky do Ulričiných plic. Zbytečně se pokoušela posílit plamen foukáním, na komín svítilo slunce. Zatápěla dnes pozdě; snad ani netušila, že řádová sestra bere krajíc a přistupuje zezadu k ní.

– Učešu tě, Ulriko, nechceš? –

Sotva se však dotkla cizí ruka dívčiny hlavy, Ulrika se ohnala a stačilo málo, aby rozbila sestřin úsměv ohořelým polínkem. Setřásla se sebe aspoň pohlazení. Zůstaly stát proti sobě a zvenčí k nim dolehla rána, jako by tam někdo udeřil palicí do vrat.

– To nic, Ulriko. – Jeptiška se pohnula první. – Taky dobře. Děkuju ti za chleba. – Položila krajíc zpátky, vyšla ze světnice a zanechala děvče v tikotu malovaných hodin.

Na hrubou truhlu v zahradě začínalo svítit také slunce. Osychající hlína zavoněla a kolem se bělaly piliny a třpytily hřebíky. Habiger se lopotil u čerstvé jámy za stodolou a po dlouhých letech mu práce přibývala. Nářadí měl po ruce a navíc ho pobízel vztek, bušil do desek silněji, než bylo zapotřebí, od rozbřesku stačil vykopat tři mělké hroby. A tak si vůbec nevšímal jeptišky brodící se k němu spadaným listím.

– Kolik těch jam kopeš, – vyrušila ho z práce. – Jedna stačí! –

Přehlédl ponuré dílo s jakýmsi uspokojením. Násadou přeměřil rakev i jámu, míry se shodovaly.

– Pro sebe, – odpověděl, – a pro svoje lidi. –

– Panebože! – zvolala Salome. – Buďte rád, že jste naživu. Přečkáme spolu jednu zimu, pak si žijte, jako dřív. –

– Budou se hodit! – pravil Habiger a začal přitloukat víko. Aspoň se skrylo tělo zabalené v plachtě. Salome podržela palici z druhé strany, aby se lépe zatloukaly hřebíky.

– Nemluvme už o mrtvých. – Nepřítomně se rozhlédla kolem celé zahrady. – Přežijeme všechno, napadne sníh, a kdo nás najde? Nakonec si na sebe zvyknem, uvidíte! –

Habiger přepečlivě vybíral hřebík a jeden hrot naslinil. Stačilo by rozmáchnout se sekerou naplocho a jeptiška by spadla rovnou do přichystané jámy.

– Já jsem obyčejnej kořalka a lump, sestro, lidi vždycky odpustí, ale s váma to bude horší. –

– Proč myslíš? Máme stejnou vinu, – kývla k truhle.

– Tím si nás nezavážete, – vzpřímil se Habiger. – Vám neodpustí ani pánbůh. Zaslíbila jste se mu, a teď nám tu mordujete lidi. –

– Kdepak, – bránila se řeholnice. – Já nikoho nezabila, ani za války. Naopak, starám se o samé ubožáky, když je všichni opustili… to má být hřích? –

Habiger přestal poslouchat sestřiny omluvy. Plivl na sekeru.

– Vykládejte si, co chcete. Já mám čas. – Zvážil sekeru v ruce a připravoval se k ráně, ostří se třpytilo v záblesku slunce. – Pro mě jste dávno po smrti. Věšet vás nebudu, ale taky vám nezatlačím oči. Nenajdete si ani díru za plotem! –

Jedinou ranou zarazil poslední hřeb. Deska zaduněla a hrot projel dřevem hladce. Salome se zatmělo před očima; víc než slova toho opilce ji přesvědčil úder do víka rakve. Tolik v něm bylo nenávisti. Otřásla se v jasem zalitém dnu, jako by se zase ocitla v nejtmavším lese.

Lidé se zbraněmi se shlukli u staré kořalny, která stála v půli cesty z městečka k horám. Mnozí vytáhli zahradní židle a zároveň se strženým firemním štítem z nich zapálili oheň. Zář měla být viditelným znamením a kromě toho se chtěli také ohřát. Přes lesy se totiž k Bergschenke vůbec nedostalo slunce.

Poručík čekal na hlídky vracející se z lesů. Boudu obkličovaly ohrady z oloupaných klád a všechny zdi byly obité břidlicí, zdaleka se leskly jako šupinaté břicho leklé ryby, zvláště za dnů, kdy se kraj potápěl v slunci. Bylo právě po poledni.

Mezidobí, poločas, uvědomoval si poručík. Od svítání urazili polovinu cesty; v druhé polovině by měli projít celými horami.

Letní sezóna s turistickými výšlapy nebyla vlastně žádná; za jediné léto si prorazila tráva drážky v prostranství. V kuželníku hnily zpřelámané lyže spolu s listím a také dřevěné tácky s věnci vyřezávaných žaludových listů. Zimní sezóna hned tak nezačne. Příroda pracuje rychle, strážmistrovo tělo najdou, až sejde sníh. Dřív ne. Jestliže je mrtev.

– Jsme tu všichni, četaři? –

– Ano. –

– Kdo ho viděl naposledy? –

– Majer. Šel určitě na noc. –

Kterým směrem však zmizelý odešel v dešti, nevěděl nikdo. Liják setřel stopy. Lašica se v kraji dokonale vyznal, jediný z nich, určitě nezabloudil. Šel prý někam do kopců!

Poručík si posunul brýle, přešel ke zdi hospody a našel pár otvorů. Byly to ještě pozdravy z války, střely po těžkém kulometu. Rány už stačily obrůst mechem, zhojily se brzo.

Poručík sledoval, jak z kraje prchá sluneční světlo a stíny protahují svahy. Mohli se vydat o něco dál do hor, mohli zverbovat četu z nových přistěhovalců v Kolštejně, ale sto lidí nenajde stopu. Kromě toho nemají psa, německé ovčáky museli vystřílet a výcvik nových potrvá půl roku. Bylo to bezvýsledné trmácení po kopcích a jeho lidé to věděli rovněž. Jediný zákeřný střelec je může odprásknout jako králíky.

– Budem dál čekat? – ptal se četař.

– Ale jo, chlapci, – řekl poručík, – vydržte, já osobně se jdu vyspat. –

Poručík zvedl batoh se schodů, nalezenou ovinovačku z celnice, čpící ještě strážmistrovým potem, nesl nadarmo. Hodil ji do potoka, protože se hadru štítil, pak vykročil na cestu.

– A kde ho mám hledat? – běžel za ním četař.

– To je jedno. – Poručík opsal rukou kruh po okolních kopcích. – Hoď­te si třeba korunou, bude někde tady… –

Svahy začínaly tmavnout a teprve za nimi se posmívaly obrysy hlavních hřebenů, táhly se odtud bez konce. Na jejich vrcholcích zářilo ničím nestíněné slunce.

Jáma za stodolou osiřela v postupujícím soumraku a v trávě se bě­laly piliny, čerstvá prsť byla zaházena kamením a drny, takže se nedalo zhola nic poznat.

Habiger skončil práci a šel se domů napít.

– Prepáčte, sestro. – Zadíval se do plechového hrnku na plotně, – nepila jste z toho náhodou? –

– Pila, proč? –

Habiger vyhodil plecháček z okna a šel si pro jiný. Cestu ke kredenci mu zastoupil Karleman a řval:

– Mám tě rovnou zabít, lumpe? Co sis to dovolil? –

– Jenom si bodni, – vybídl ho zmožený Habiger, – ty siláku! Bojím se pravých čertů a čarodějnic, ale ne nějakýho halamy. –

V jizbě tikaly hodiny, na plotně vřel hrnec vody.

Domácí lidé se tiskli k sobě, Karleman měl ruku stále na noži a Habiger si před ním rozhalil košili.

– Nech je, – pravila Salome, – a nemusíš je svazovat, naši jsou v lese. Pomstí nás, kdyby něco… –

– Rádi přilezou sami, – bručel výhrůžně Karleman, ale poslechl. Nechal se jeptiškou odvést z hlavní místnosti statku. Za jediný den stačil shodit můstek, pořezat kulatinu a vyrovnat špalky do hranic, že by je střely kulometu zdola neprobily. Naposledy přehlédl dvůr, zabednil vrata a konečně si mohl vykouřit cigaretu na zápraží.

Smrákalo se velmi záhy a s nocí se přiblížilo k Berhofu šumění okolních lesů.

Ve vojenských botách a pláštích byli vetřelci zalezlí v podkroví, zatímco domácí lidé seděli u společné mísy ve vyhřáté světnici. Dírami ve střeše fučelo a škvírami vnikalo trochu světla zdola.

Teprve začínal večer. Hodiny pod nimi tloukly sedm. Salome čistila náboje a kladla je jeden za druhým do úhledného zákrytu na trám. Dávali do pořádku vše, co se dalo najít chybného na zbraních.

– Komme, was da kommen mag, – pronesla zamyšleně a rozžehla zbytky svíček. Vosk nakapal na trámoví jako umrlčina; pod zkosenou střechou ležel Erich.

Přestal se zmítat v horečkách, nenaříkal, a tím to bylo horší. Ať přijde, co se má stát, víc mu nemohla pomoci. Už od ledna ho tahal Karleman na zádech a přinesl ho do klášterního špitálu k Salome. Fokální nefritis, chomáčky sražené krve zahnívají v těle, stačí znovu prochladnout a je neodvratný konec, dostanou se do plic.

Možná Erich umře pod zkosenou střechou ve večerním chladu ještě dnes. Byl posledním z těch, které ošetřovala, hodně chlapců zemřelo v obležené Breslau. Nahnali je při dělostřelbě mezi ledové kry na Odře, samé takové děti, a tetovali je na eses, aby se nemohly vzdát. Protiútok nevyšel, ale ledové kry pomohly k útěku. Kvůli Erichovi se Salome zdržela a možná si také zachránila život. Jednotku těsně před nimi dostali Poláci ještě v Dolním Slezsku.

Hlasy zdola byly stále zřetelnější. Karleman přestal protahovat hadříkem hlaveň samopalu a odsunul uvolněné prkno, aby se podíval dolů.

– Vidíte ho? – řekl Habiger a pozvedl prst ke stropu, – boží oko! Už zase čumí. –

Karleman vydržel posměch, i když mu posunuli petrolejku rovnou pod průzor a zesílili plamen. Čadila, ale Karleman neuhnul ani před sálavým teplem.

Habiger zapíjel brambory kořalkou.

– Jezte a vypijte, co zmůžete, – nabádal své lidi, – ať to máme dřív za sebou. Podřízneme krávu a bude nám zase dobře. Od Vánoc začneme chcípat hladem i s nima, – smál se přiopile.

– Nejradši by nám koukal pod sukně, – řekla Tylda.

– Siláku! – pokřikoval Habiger dál proti stropu, kořalka mu dodala kuráž, – tady je Karlherman Frank, Ádolf Hitler, okamžitě se oblečte a pojďte dolů… –

Karleman zasunul prkno, ale hluk a lomoz neudusil. Dál už to nevydržel poslouchat.

– Ich muss aus dem Haus raus, – řekl vztekle a praštil hadříkem. – Ich muss meine Leute finden! –

Zdola mu odpovídalo ženské chichotání, tak sprostě se mohla ozývat jedině Tylda.

– Fort, – řekla Salome s povzdechem a plnila zásobníky oschlými náboji. Poslepu dokázala stlačit ocelovou pružinu a zasunout zásobník do samopalu. – Aber wohin? –

– Ich kann nicht bleiben, – zvyšoval Karleman hlas.

– Na ja, was willst du, – snažila se ho uchlácholit s podivným zadostiučiněním, – das ist der Krieg. –

Zase sváděla všechno na válku, Karleman vykřikl:

– Der Krieg ist doch aus! –

– Nie! – Jeptiška rovněž ztratila klid a skoro se vztyčila proti zkosené střeše; přítmím blýskly její rozhněvané oči: – So’n Schwindel noch nie! –

Snad se té drobné postavy esesman polekal, příliš dobře znal podobná fanatická vzplanutí. Natáhl se na prázdné pytle a útočný nůž si dal pod hlavu.

– Leg dich jetzt, Schwester, – požádal rozmrzele, – sei nicht so, das ist eine andre Geschichte. Das erzählst du uns morgen… –

Ještě se chvěla rozčilením, přestali na sebe křičet.

– Gib mir deinen Mantel, Karlman, – požádala nakonec a počkala, až jí hodí vojenský plášť. Nesla ho k Erichovi.

V nastalém mlčení si uvědomila, že lidé dole také ztichli. Na statku to vypadalo na půlnoc, ačkoli byl teprve večer. Salome hledala ve vikýři aspoň záblesk světla nebo hvězd, ale všude byla úplná tma, v které se pohybovaly a šuměly vysokohorské stromy. Jejich větve praskaly, jako by nenaslouchala v kamenném domě, ale opět v lese. Nahmatala železné vyznamenání na hrudi, aby si dodala odvahy. Cítila na kůži každý zářez hranatého kříže.

Ještě neulehla a nepomodlila se před spánkem o boží ochranu. Bude ji potřebovat. Je neodvratně odsouzena. Snad někde blízko v příkrých stráních, až ji neudrží rozbolavělé nohy. V tomto příšerném horském kraji!

V kameninové misce ležely na dně zbylé náboje jako utopené v petroleji. Erich zasténal. Zkosené střechy kolem řádové jeptišky se otevíraly novým světlem, jako osvobozující slovo vnímala Salome cvaknutí veřejí a lehounké kroky, které se blížily k podkroví. Kročeje šly jistě po schodech, netápaly a nezastavovaly se, jen světlo je předešlo a ozářilo rám dveří.

Přece jen někdo přišel, přece jen záblesk naděje, uvědomila si Salome a rychle si cípem rukávu otřela oči.

– Pojď dál, Ulriko. –

Dívka donesla kromě petrolejky hrníček vroucího čaje.

– Jak mu je? –

– Usnul, chceš se podívat? – řekla Salome, vedla dívku za komín a pozvedla světlo teprve v koutě. Erichův obličej utrpením jako by zkrásněl; jen z dásní se mu řinula krev.

– Co je to, sestro? –

Salome se na ni podívala svýma tmavýma, opět jistýma očima. Sklonila se k chlapci a otírala mu chomáčky krve z úst. Podlaha kolem byla potřísněná, ale sestra dovedla v mžiku všechno setřít.

– Celý den volal maminku, – řekla Ulrika.

– To nic, – odpověděla řádová sestra, – chtěli jsme ho k ní donést, než umře, a zbýval jenom kousek, Ulriko. Ten heřmánek mu nepomůže, ale stejně ti děkuju… musím ho převléct, jdi. –

A dál se o dívku nestarala.

Probudila zraněného pohlazením, pozvedla si ho k sobě jako novorozeně a začínala mu rozepínat košili na hrudi. Erich se třásl probuzením i chladem a spíš jenom vytušil, že tu byla Ulrika. V přítmí za komínem ji nenašel.

– Wer war hier? – ptal se.

– Niemand, niemand ist da, – mluvila sestra bez účasti jako v nemocnici, pod košilí našla propocený snímek. Chlapec však stále hledal a uviděl konečně Ulriku přitisknutou k trámu.

– Das fehlt noch gerade, – mluvil jenom k řádové sestře slabounkým hlasem, který zazníval zřetelně půdou. – Du schwindelst mich an. Halbjahre schwindelst mich an. So warst du immer… so bist du, Schwester. Schwindelst deinen Knaben an. –

Něco vyčítal sestře, která mu již navlékala čistou košili a zapínala knoflíčky na hrudi. Pak vstal také esesman a prošel nevšímavě kolem Ulriky. Ani ji neodstrčil, dřepl si k zraněnému a Ulrika očekávala, že místo upilované lžíce vytáhne z kapsy dýku. Odměřil přesně pět kapek.

– Nanu, Erich, – bručel dobromyslně a sám dával zapít chlapci lék Ulričiným čajem, – das ist dein bester Thee seit drei Jahren. –

Toho, že Ulrika ještě otálí v podkroví, si nevšímali. Jeptiška prohlédla pozorně lahvičku proti světlu, než zase přepečlivě uzavřela hrdélko.

Chlapec se otřásl po nápoji, hlava mu usmířeně klesla. Karleman mu vzal fotografii, prohlížel si ji ve svých širokých dlaních a přiblížil ke světlu.

– Weisst du noch, Erich, – řekl, – wie du mal zu mir gekommen bist mit deiner Mutter? Ich war grad arbeitslos… –

Erich měl otevřené oči a hleděl do stejného místa mezi trámovím; Ulrika už tam nebyla.