7Cesty ze samoty

Odhodlání, s jakým se vracela z města, opouštělo Ulriku, sotva se blížila k domovu. Slunce dosud nezalézalo, nepršelo, jak se zdálo zrána, neočekávaně se oddálil dnešní soumrak. Všechno bylo jiné, než si myslela. Z komína se kouřilo, vrata nebyla zaklínovaná a nikdo neměl svázané ruce. Otec pokuřoval a vedle něho na lavici se ohřívala Tylda.

Dívku vítal jeden z nejpokojnějších večerů odcházejícího podzimu. Příliš pospíchala s návratem. Raději by se byla proplížila do zabedněného stavení někdy za tmy.

Všichni byli venku. Vynesli dokonce z podkroví v houních zabaleného Ericha, kterému se za dívčiny nepřítomnosti viditelně ulevilo. Nastavoval pobledlé čelo zbývajícímu slunečnímu svitu a hlídal fenu na březích, aby se nedostala k potoku.

Ani ta neoznamovala Ulričin návrat aspoň zavytím. Byli příliš zaujati bystřinou, dívka slyšela jejich hlasy a smích a ploužila se jako stín soumrakem a nikdo jí těch pár zbývajících kroků nepomohl s nákladem, který se do kopce pronesl.

Pod strženým můstkem čistil Karleman nožem úlovky; samopal zapomněl ve vratech. Chlupaté předloktí měl pokryto svítivými šupinami; také on se věnoval večernímu lovu. Všem se vyhnout nemohl.

Zahradou se nedalo projít. V tůňce na konci pozemku se v podkasaném řeholním hávu brodila sestra Salome. Paže měla nahé, hlavu odkrytou, s vlasy kraťounkými zrovna jako na té fotografii, co viděla Ulrika na radnici.

V porovnání se snímkem byl sestřin obličej změněn stříbrosvitem protékající vody. Byl v něm jas mladých dívek, které se zahledí do vírů, aby v odplouvajících květinách hledaly věčnou odpověď o svém nastávajícím.

Byl to dnes asi významný den, že se pstruzi objevili na svém oblíbeném místě v této roční době. Jako by sama příroda tušila změnu a nabízela poslední příležitost k zachování života, dokud se toky nepokryjí ledem. Pstruzi opustili úkryty v děrách podemletých břehů a olší, aby se třeli v ztišeném úplavu s tvrdým dnem.

– Tady? – řekla Salome, když zastínila tůňku svým tělem.

Pod ní v hlubině zavířil písek a mihly se jakési rychlé stíny, voda se pěnila a narážela o kameny. Salome odhodila vláčecí udici a spodní sukni si uvázala nad stehny.

Zatajila dech. Od samého dna se odpoutalo zlaté, červeně kropenaté tělo horského pstruha, už svým tvarem uzpůsobené k věčnému sváru s prudkým živlem. Pstruh se dral k zbytečkům světla a byl zřejmě neméně silný než proud, když se dokázal udržet zdánlivě bez hnutí na místě. Temný na hřbetě, zlatožlutý v bocích odhodlával se k poslednímu skoku. Dál už nemohl. Co ho vede k předem marnému zápasu, že si ani neodpočine ve zpětné vodě? Tam výš už nenajde pokračování života ani nepatrné mušky nebo žáby k obživě, a přesto se hodlá vymrštit.

Salome cítila úporný svár ryby s přesilou, spatřila nepřirozeně se zvětšující oko na hladině. Cizí síla musela napomoci vodě, aby zastavila tohoto jediného malého pstruha. Snad vytušil, že má v dráze hráz vytvořenou člověkem, a přesto ho nutí mocná síla ke skoku na holé kamení a zrezivělé střepiny po granátech. Jako je pud sebezáchovy, je také nutkání k smrti!

Salome uvolnila kus hráze, zával kalu smetl rybku právě při skoku. Celé řady stínů, dosud narovnaných proti proudu, se rázem rozutekly.

– Alles schlimm, Schwester! – vykřikl Karleman na břehu.

Ulrika zůstávala na okraji zahrady, i když se mohla nepozorovaně dostat domů. Viděla, jak jeptiška sestupuje po pás do hloubky a vybírá si kámen. Udeřila pak tímto balvanem o jiný, mnohem placatější v mělčině. Voda zkropila kus břehu a postříkala řádovou sestru až k hlavě.

Salome nadzvedla spodní kámen.

Pod ním leželi dva kovově zbarvení pstruzi jako praví Tauforellen z Černého lesa. Úder zastihl ryby ve chvíli tření. Nebyly však mrtvé, pouze omráčené, když je nabrala jeptiška do svých dlaní. Pstruzi opět ožívali, mrskali a šlehali sestřinu kůži na rukách a silnější z nich se vymrštil. Obloukem zapadal zpátky do vod potoka, druhého však měla Salome pevně v hrsti a z perlivé tříště zvedala svůj úlovek, aby jej ukázala Ulrice.

Děvče na sestru nepočkalo, zmizelo někam do stavení. Koš ležel na kraji chodby. Na proutěném dně našla Salome víc, než mohla předpokládat. Kromě léků objevila vojenské známky, signální pistoli s třemi patronami a číslice šifry v plechu. Ostrými tahy kurentového písma zářilo vepsané Heuschuppen jako volání k poslednímu pochodu.

Z hloubi domu zaznívala harmonika a Habiger vyzpěvoval: Hoří sláma, hoří statek… Od pozdního odpoledne se dělil s Karlemanem o poslední láhev jalovcové. Na plotně popraskával omastek a Tylda v zástěře smažila pstruhy. Karleman šel pro dřevo, zavíral vrata a odváděl krávu do chléva.

Salome se dotýkala vrypů v plíšcích. Výzvu k zániku mohla pocítit pouhým hmatem. Před blízkou zimou byl tento dům, který měli opustit, přece jen bezpečný. Na dvoře se otáčelo listí ve větru a lesy kolem zašuměly. Byl konec jasného dne, z kopců se hrnula hrozivá noc.

Na chodbě ležely dívčiny boty a starý kabát. Salome se ani nezastavila, hned vpadla dovnitř. Najednou neviděla nic. V klenuté kobce popraskávala hořící polena, někde v páře, s táhlým šploucháním přetékala voda. Ulrika si právě vlezla do měděného kotle a celá se v něm blaženě stočila.

Tak ji zastihla řádová sestra.

– Ty ses sešla s mužem! –

Ulrika málem ponořila namydlenou hlavu, jak se vylekala náhlé­ho oslovení, v páře sotva tušila obrysy sestřiny postavy.

– Kdo to byl, Ulriko? –

– Mluvila jsem s panem farářem, – odpověděla, jako když trucuje dítě. Zachytila se obruby kotle a zase se z něho vynořila. – Zrovna zamykal kostel, že spěchá na vlak… –

Salome se musela naklonit, aby našla lesk dívčiných očí.

– Tak, a co říkal? –

Ulrika měla čelo pokryté mydlinovou pěnou, začínala ji štípat v očích a po nahých zádech stékala palčivá krůpěj potu.

– Nesl si batoh a v poledne ani nezvonili… jenom že ta sestra půjde napřed. –

– Co dál? –

Jeptiška se už nevyptávala, vojenské známky mohla uschovat v sukni. To děvče říkalo holou pravdu. Na tváři jí vyvstal pot, stála v těsné blízkosti kotle a promáčený šat se jí nalepil k tělu. Nemohla jej se sebe stáhnout a také se ponořit do horké vody, zbývalo málo času.

Děvče se přestalo umývat, spočívalo na dně kotle. Pěna začínala opadávat, polena dohořívala.

– Kdy půjdete, sestro? –

– Brzo. – Část mydlin přetekla přes okraj kotle, měď zasyčela a Salome musela o krok ustoupit. – Hned ráno, Ulriko. –

Děvče si lilo na hlavu dešťovou vodu z vědra. Spláchnuté vlasy visely jako slizké šlahouny po zádech. A pak Ulrika požádala.

– Sestřičko, jděte kousek pryč. Já se stydím. –

Salome se zastyděla možná víc než dívka. Šla až ke zdi a otevřela si uzounké okno do dvora. Pára se valila přes její hlavu do sychravého vzduchu a vítr ji rval na cáry a unášel k holým javorům.

Sestra se nepohnula. Děvče vylezlo z kotle nahé. Stálo na cihlové podlaze. Pára začínala řídnout. Ulrika si natáhla šaty rovnou na mokré tělo.

– Sestřičko, – oslovila mlčící jeptišku, – proč jste se vlastně nikdy nevdala? –

Salome se neodvracela od průzoru do tmy. Snad slyšela ve skučení větru nad holými javory zpěv svých řádových družek. Byly dávno mrtvé nebo roztroušené po ústupových silnicích a posledních klášterech, v duchu si přivolávala jejich pomoc; těsná prádelna se jí měnila ve vlídnou klášterní celu.

– Život není jenom muž, Ulriko, – promluvila do dvora. – Tam venku přece chodí spousta žen, co se nevdaly. Chudinky. Ještě čekají, že najdou toho pravého, a nevědí, jak to otupuje… –

Pod okapem tiše fučel vítr. Beata, Pia, Monika, potřebovala by je všechny u sebe jako při večerní pobožnosti. Es kom-me, es kom-me Herr zu mir. Die Tat nur kann ihn lo-hen… Už přichází, už si jde pro mne Pán; jen skutkem mohu ho chválit… Ty hlasy se zdusily v zamřížovaných celách, jak ovce očekávají svůj nový úděl, jen Salome je ještě na cestě.

– My jsme o něco silnější, Ulriko, – řekla beze smutku, ruce jí sjely k tělu a zavřela okénko na dvůr, – protože jsme se rozhodly žít samy a nečekáme na nic. Tím je nám líp. –

Jeptiška usedla na bednu s poleny, pěstí si podepřela bradu; ve šmolkově modrých zdech prádelny se osvěžil vzduch. Dívka si splétala copy a v třpytu sražených kapek bylo její čelo očištěné, takřka průhledné, občas v něm zatepalo pár znatelných žilek. Tolik čistoty řádové sestře stačilo.

– Erich tu zůstane, – oznámila. Polovinou zbylého zlata zaplatí za pobyt Habigerovi, ostatní nechá i s léky děvčeti. – Když se nevrátíme do Vánoc, zavez ho sama k mamince. Ať umře doma. Náš pochod by nevydržel. –

Ulrika brala sáček a bylo to jako slib.

– V kopcích se vyznáš, – pokračovala jeptiška, – po Novém roce bude světleji. S tebou projde líp… vezmi ho na saních. –

Vlasy osychaly.

– V Bruntálu je taky klášter, kdybys tam chtěla, –

– Už ne, sestro, – řekla Ulrika a chystala se odejít z kobky. Salome ji ještě pozdržela:

– Nechceš se pomodlit, Ulriko? –

Dívka se u dveří s úžasem otočila.

– Tady? –

– To máš přece jedno, kde, – usmívala se jeptiška. – Naposledy, Ulriko… za zdar další cesty, aby tebe i Ericha anděl strážný ochránil. –

Děvče položilo sáček na lavici a pokleklo vedle Salome na zmáčenou podlahu.

– Pomodlit se za vás můžu, – řeklo.

Hodiny na zdi cvakly a začínaly odbíjet osm. Na plotně se připálil omastek a Tylda vyhodila z okna připečené pstruhy. Habiger přestal týrat harmoniku.

– Tlačí mě řemen, chasníku, – oznámil Karlemanovi, aby ho vystřídal.

– Půjčíš mi svůj nastroj? –

– Ako sa páči, – učinil gesto Habiger a vzal si nabízenou cigaretu. Samopal s tlumokem měl esesman na lavici, byl už připraven na cestu. Než uchopil harmoniku, dal do středu stolu objemnou plechovku.

– Semelem to? Originál brazil. Domů ji už nepřinesu. –

Tylda se na Karlemana poprvé se zalíbením zadívala, byl to přece jen silný chlap. Tukem na smažení si ulízl vlasy. Poradil jí:

– Strč si kafemlejnek mezi nohy! – A k Habigerovi napřáhl polní plecháček. – Přilej mi nějaké noty. –

Tylda začala mlít do taktu na stoličce u sporáku a Karleman spustil:

Der Buá schlagt die Zit-her, sein Diandl singt da zuá…

Vyřvával tyroláckou odrhovačku a okovanou botou si podupával do taktu. Nejvíc Habigera rozveselil, když pozvedl svou trestaneckou hlavu a začal jódlovat: Di-hol-la die-e-di-o hol-la-di-ó.

Rozléhalo se to celým stavením a Habiger přiléval do hrnku.

Und so schlagens und singens bis in da Fruáh…

Karleman vypil pálenku naráz, otřel si rty a bylo po zpěvu.

– Pantáto! – Zadíval se na Habigera. – Nechceš se podívat, jestli venku neprší? –

– Ani bych neřekl, – odvětil Habiger, – nemám právě potřebu. –

Karleman byl jiného mínění. Popadl hospodáře Habigera za lí­mec a za kalhoty a vyhodil ho ze světnice zrovna tak, jako se vy­hazuje z krčmy. Habiger si sotva uvědomil, že za ním zavřeli na zástrčku.

Chystal se, že začne bušit do dveří, křičet a vyhrožovat sekerou. Ale odvážil se jen zamumlat a usedl na schody v síni.

Pak se zasmála Tylda.

Ve světnici zhasli petrolejku. Habiger za dveřmi ještě posmrkával a vzdychal.

– Tuhle zimu nepřežiju, – sdělil Ulrice, když vyšla z prádelny a minula ho bez zastavení. – Mám takový píchání v zádech. Život mě nějak omrzel, dcerko… –

Ulrika se zavřela ve své komoře. Pak zavládlo na statku naprosté ticho. Jakási neproniknutelná předtucha zalehla dům, prázdnota, v níž se zdusilo Habigerovo kašlání i Tyldiny vzdechy. Sebemenší šepot by zůstal bez ozvěny, neboť na Berhof pronikal závan první mrazivé noci.

Jejich kroky se šouravě ozvaly v síni. Ještě za hluboké tmy vycházely z domu obě postavy v řádových hábitech. Ta vzadu šla o něco pomaleji a nesla si hůl s rancem.

– Die Kugel blieb in der Wand stecken, – vykládal něco bručivě esesman, – er hat die Tür offen lassen und lief was er konnte… –

O čem jiném taky mohl vyprávět než o střílení? Salome zatápala podél zdi a zastavila se.

– Nun aber muss geschieden sein. –

Ulrika uslyšela, jak jeptiška ťuká holí na okno její komory a tichounce volá:

– Ulriko? –

Dívka ze svého úkrytu nevystoupila, ani se neozvala.

– Ta spí jak dělo! – nečekaně řekl česky Karleman a vykročil ze dvora. Samopal si nesl jako děcko v náručí, zpod hábitu mu čouhaly vojenské kalhoty.

Jeptiška otálela, škrábala holí po římse v naději, že někdo vyhlédne.

Ulrika nevystoupila z přítmí u chléva. Byla rovněž přichystaná k cestě, přes hlavu měla černý šátek. Pozorovala, jak esesman otvírá vrata, odhazuje závoru do potoka. Jeptiška se táhla se svým rancem a připojila se k té obrovité postavě v temnotě.

Bylo slyšet slabé šplíchání, když přecházeli potok. Ve tmě byla cesta ztracená, obě postavy se sotva ploužily; jejich kroky doznívaly po kamení. Čekal je les čišící chladem a zetlelým listím.

Teprve když je přestalo být vidět i slyšet, vystoupila Ulrika z úkrytu. K smrti ji vylekalo zachrastění slámy hned za ní. Kdosi ji odstrčil ze dveří. Z chléva se vyhrabal Habiger, sotva vetřelci opustili usedlost, a v podvlíkačkách vlítl na dvůr. Bosé nohy mu pleskaly po síni a vzápětí se nesl křik jako v dobách před příchodem řádových sester:

– Tak! Ale okamžitě jdu pro četnictvo. Ti už ti zrychtujou zadnici… –

– Neřvi, – požádala Tylda, hrabala se z peřin a pak si chystala kufr na cestu, – urve mně to palici. –

– Ven z pelechu, – přikazoval Habiger. – To ti nestačilo celou válku, běhno německá… Kobylo říčná! Teď s váma zatočím. Já jsem tady domácí! –

Ulrika dál neposlouchala. Mohla využít rámusu a zmizet. Věci si dávno připravila a nanosila k půdě. Rozloučila se jenom s nic netušící fenou a přivázala ji na řetěz.

Říčka světélkovala, ještě vládla noc. S tvářemi ve vodě leželi lidé a pili. Objevili hraniční potok jako zjevení. Byli to mladí chlapci, zbraně a boty si nesli přes ramena.

Ukojili žízeň a říčka je nyní vyprovázela veselým šuměním nahoru do lesů. Nad hřebeny se táhl pás prvního světla, ale při zemi zůstala tma. Jejich kroky nebylo slyšet, drželi se v malých vzdálenostech za sebou a ani větévka nezapraskala. V šeru před nimi se vynořovaly pařezy a obrysy ovčáckých ohrad.

Ještě dál čekala louka a na ní seník s doškovou střechou: ponurá Heuschuppen.

Tři červené světlice z Berhofu sem měly svolat všechny, kdo ještě v horách zbyli se zbraněmi.

Poručík čekal na seně pod střechou seníku. Dlouho se nic nedělo. Dalekohledu pro malou světelnost použít nemohl; cigaretovým popílkem si natřel brýle, aby se skla neleskla.

Stezka od hranic začínala ožívat. První se na louce objevil Karleman a prohlížel si šlépěje na zemi. Ten, kdo je zanechal, nepřišel bosý.

Předjitřním vzduchem se neslo teskné zahoukání z lesa. Bylo už příliš mnoho světla, aby to mohla být sova. Za Karlemanem se dobelhala k seníku jeptiška.

Z lesa odpovídalo hvízdání poraněného králíka. Obě postavy zmrtvěly. Pískání ustalo, z ranní šedi vylézaly bosé postavičky. Byl to chatrný hlouček, pět odraných kluků, víc nikdo.

Poručík uhnul hlavou od skuliny vikýře. Jeho lidé čekali s kulometem na trojhranu. Nemusel ani volat pohotovostní oddíl, zvládli by to sami. Ještě nedával pokyn k palbě.

Dole se ozývaly veselé dětské hlasy a chřastění odkládaných zbraní.

– Alle sind da? – promluvil jediný ženský hlas mezi nimi.

– Jawohl, Schwester. –

Poručík uslyšel, jak někdo zdola zkouší poklop k seníku. Dal ho pevně zatížit kládami, ti zespod bušili pažbou. Poručík si očistil brýle, loktem odhrnul seno a zuby odjistil granát.

Bušení do půdy ustalo, granát ještě dolů nepustil. Čekal, až se víc přiblíží ono vzdálené vrčení pod lesem.

– Wo gings’ denn hin? – bavily se děti.

– Nach Schlesien. –

– Mit seiner Frau bist du? –

Auto pod svahem zabíralo naprázdno, motor hrčel.

– Mit welcher Frau? –

– Mit der Mici, – smáli se dole ti kluci. Pak ztichli. Uslyšeli zvuk za lesem.

– Was horchst du denn? – řekl dětský hlas v náhlém tichu.

V tom okamžiku otevřel poručík dlaň.

Kluci vstávali ze slámy a napolo oblečení vybíhali ven z Heuschuppen. Nejpozději pochopil Karleman, co se stalo. Do seníku spadl ruční granát. Výbuch vzápětí vyrazil dvířka ze závěsů a od stropu se sypala prkna.

Seník byl obklíčen.

Z vikýře se vysunula hlaveň kulometu. První dávka prořízla vpůli pohraniční louku. Střely hryzaly v trávě a ty odražené skřípaly po kamení. Nastala palba. Kluci na louce klesali a zvedali ruce, tři se stačili skrýt za zídkou. Prostorná louka se naplnila dýmem po střelném prachu, nestříleli jen vojáci z vikýře. Z protějšího lesa se kryli lidé z přepadové skupiny, cvočky na jejich výložkách se leskly.

Poručík klečel za trámem a viděl, jak jeden z běženců využívá čmoudu a snaží se dostat podél seníku k ohradám. Nedoběhl. Svítící střely ho zasáhly do půli zad.

To byl kulomet.

Ze střechy seníku se sypaly došky a prázdné nábojnice. Poručík slezl dolů. Byla tam hromada drti a to, co zbylo z Karlemana. Dal pokyn k zastavení palby, nikdy nevychutnával masakr až do konce.

Poslední dávka zalétla k vrcholkům lesa. Bylo po všem. Kulomet utichl a kluci za zídkou leželi s hlavami položenými na bok, jako by takto odvrácení naslouchali otřesům v lesní půdě. Příliš dobře se kryli, když opětovali palbu. Jinam to ani nemohli dostat. Hlavy měli všichni prostřelené takřka na stejných místech, že by se skrz průstřely možná dalo dívat.

Osvětlovací granát dopadl na mýtinu spíš pro jistotu, aby ozářil zabité lidi. Z lesa vycházeli muži v uniformách. Našli jeptišku přikrčenou za pařezem. Odštípnutá tříska ji udeřila do čela. Pohybovala rty, ale šlo jí to ztěžka, měla ústa plná hlíny a stékající krve. Dávno přestala vnímat všechno kolem sebe. Modlila se?

Obstoupili ji a poručík v brýlích řekl:

– To je ona! –

Obrátila se po hlase. Po její tváři se šířilo něco jako úsměv, jako by poručíka poznala mezi všemi, kteří ji obklopili. Tak tedy vypadáš, říkal ten úsměv, takový jsi…

– Ruce vzhůru! – křikli na ni tři současně, když sáhla pro něco pod šaty. Padl ještě jediný výstřel. Tělo řádové sestry se skulilo do mechu a z hábitu vypadla ruka. Našla, co hledala. Místo zbraně svírala kříž.

Vojáci obrátili mrtvou.

– Zbraň u sebe nemá, pane poručíku, – hlásil četař.

– Chudák ženská, co do toho lezla, – bavili se vojáci mezi sebou a zapalovali si cigarety. – Kolik jí může být? –

– Na klášter jí byla fakticky škoda. –

Poručík schoval služební pistoli do pouzdra. On na ženu nevystřelil, byl to přímý zásah z pušky. Nemělo smysl hledat viníka. V horách už bylo ticho, takové mlčení, že uslyšeli šumění říčky daleko za lesem, a teprve tak si uvědomili, že to, co se odráží v očích mrtvých, je už denní světlo.

– Zahrabte je tady, – řekl a překročil nohu vyčuhující z černého hábitu. Do mužských bot na odřeném lýtku spěchal hádek čerstvé krve.

– Co s tím křížem? – ptali se ho.

– Nechte jí to, – řekl, – byla přece taky voják. –

Jeho poslední protivník; dokázala překonat ženský úděl a umírat jako muž. Sklonil se k Salome a aspoň jí zatlačil ty zářící, osvobozené oči.

Než se stačil Habiger dohodnout s Tyldou, měl dům plný vojáků. Zajeli vojenským autem pod svah, obklíčili usedlost a záhy se uvnitř ozvalo dupání okovaných bot a bušení do všech dveří. Dokonce vyvedli z chléva krávu. Do světnice vstoupil důstojník s mapou v ruce. Kolem Berhofu měl zakresleno kolečko a křížek.

– Kdepak máte dcerku, hospodáři? Té byste mohli všichni poděkovat. –

– Někde tady, – hlesl Habiger. Ze stropu se na něho sypalo zrní a piliny, vojáci se nahrnuli na půdu v takovém počtu, že se strop mohl v každém okamžiku zřítit. – Kde by byla, běhá někde, přivstala si, to víte, děti… –

– Užil jste si taky svoje, že? – Poručík mu nabídl cigaretu a šel se podívat za pec i za dveře.

– Svazovali nás jako dobytek, pane vojáku, – žaloval Habiger. – My jsme jenom prostí lidi… –

Poručík se po údajných stopách po poutech nepodíval.

– Mám je oba sebrat? – ptal se ze dveří četař. – Lůžko na půdě je studený. Jsou pryč hezkou chvilku. –

Poručík popadl Habigera za límec a začal jím třást.

– Kam šli, ty chlape? Máš tu ještě jednoho! –

Habiger se překvapením rozkašlal a vdechl všechen kouř.

– Toho kluka! Kam jsi ho schoval? Mluv! Nebo je s váma ámen. Když jsme jednou začli, tak je chci všechny! –

– To Ulrika. – Habiger se zmohl na odpověď, i kdyby mu měl kašel roztrhnout plíce. – Ta je taky u nich. –

– Cos to řekl? – Poručík ho okamžitě pustil.

Habiger se zmátořil a přestal kuckat, kašel mu však vehnal do očí plno slz.

– Je to tak, pane vojáku. Táhla s nima, bůh ví, čí je to dcera… –

Poručík se rozhlédl po škaredé světnici, zválených peřinách a usedlině po kávě v hrnci. Málem by chlapovi uvěřil, kdyby se mu dívka rysy v obličeji tak příliš nepodobala.

– Jsi pěkný dobytek, – promluvil ztišeným hlasem, – škoda, že jsi její táta, jinak bych tě na místě odstřelil. Prosím tě pěkně… kdybys mě měl někdy potkat, vyhni se mi. Jdi radši o kus dál, já ti sem taky nepřijdu. –

A poručík sklonil hlavu, když procházel dveřmi, aby nenarazil o trám. Habiger si stíral slzy, i přes ně viděl, jak kráčí Tylda ze stavení za důstojníkem a usmívá se na vojáky, kteří jí pomohli odnést kufr k autu.

Stačila během jeho hádání s vojákem pobrat spoustu věcí, i hrníček z kredence, ale nemohl jí zabránit. Prozradila by, jak přišel k hodinkám. Šel si pro rýč a lopatu a vedl vojáky za stodolu. Chtěli si odvézt strážmistra do Kolštejna.

Venku se ozvalo zavytí. Kdosi nakopl fenu.

Poručík se přestal mýt v korýtku s vodou a hned se vztyčil.

– Co pes? – řekl. – Pusťte toho psa! Určitě půjde za ní. –

– Je to fena, pane poručík. – Četař ho zachraňoval tlumeným hlasem před novou blamáží. – Ty necítí stopy! –

Poručík si otřel dlaně o trávu a vykročil do prázdné zahrady. Poprvé v životě někomu uvěřil – a děvče ho podvedlo. Zadíval se k obloze.

Proč je taková tma, copak už začne sněžit?

Stezka z Berhofu se zvedala příkře nahoru, mizela poručíkovi v polovině svahu, jako by se táhla přímo do nebe. Tak nízko už visely mraky.

Zůstal stát na konci zahrady. Další pátrání nemělo smysl, v nepohodě by jen bloudil. Mohla se mu ukrýt kdekoliv. Na tomto světě přece nemůže najít nic čistého, uvědomil si znovu, a přesto se v okolí statku rozlehlo jeho zvolání:

– Markétko! –

Děti už byly příliš daleko, aby zaslechly nějaký hlas z Berhofu. Když vycházely z domu, uslyšely jenom střelbu. Teď měly za sebou horský hřbitov i rozcestí za Floriánovou chalupou. Kolečka vozíku hrkotala po stále pěknější silnici.

– Za tím ohybem bude strom s obrázkem. Kus půjdem po rovině a pak nasednem, Erichu, a sjedeme z kopečka až dolů… –

Zatím to šlo dobře. Výmoly končily a tmavá čára popolézající po obloze je nedostihla. Ulrika obešla ulomenou větev a mluvila dál, aby dodala odvahy zraněnému chlapci:

– Neboj se, Erichu, nakonec ani nezmoknem. Uvidíš! –

Mužským kabátem si kryla záda, tmavým šátkem vlasy. Ještě voněly po včerejším mytí. V horském prostředí ji nemohly zaskočit žádné mraky věštící sníh. Jenom Erich nesmí prochladnout; měla ho proto položeného na peřině, při nejhorším mu hodí svůj kabát přes hlavu.

Už tu byl dub se svatým obrázkem.

– Schováme se v kostele, možná nás tam čeká. Škoda, že jsem ho neznala dřív… zahraje nám na varhany, půjčí nám peníze na vlak, to je ten nejhodnější pán na světě… –

Přidala do kroku, aby utekli přeháňce ženoucí se za nimi. Zatím řádila na svazích. Ulrika by potřebovala někoho, kdo by občas potlačil vozík; zachumlaný chlapec naříkal a jektal zuby, přes všechno trmácení však naslouchal, jako by mu vyprávěla pohádku před spaním.

– Dopadne to dobře, Erichu, už to vydrž… Na Vánoce budeš doma. Zajedeme k tvojí mamince ve Slezsku. –

Náhlá sněhová přeháňka udeřila dívku ze strany do obličeje. Chytilo je to nečekaně, ale v sebevětší vánici by poznala cestu. Znala zatáčky, jak za sebou následují, každý strom a každý kámen. Vejdou pod smrky, které jsou po obou stranách silnice, a ty je ochrání jako klenba v kostele.

– To zas přestane. – Ulrika si utáhla šátek pevněji kolem brady. Nárazy sněhu s deštěm je přepadly na konci posledního stoupání. Ani troška nepohody se však neprodrala větvemi vysokohorských smrků; sotva se ohnuly větrem. Jehličí se pročistilo, zbylé vločky se lepily na stébla travin a začínaly tát.

Několik se jich uchytilo na dívčině obočí a ve vlasech. Ulrika pokračovala ve vyprávění a raději se za sebe nedívala. Erich přestal sténat. Táhla dál spícího a možná umírajícího chlapce. Dodávala spíš odvahu sama sobě:

– Přijedu tě navštívit, až se uzdravíš. Dole mám sestry. Budu dělat s naší Kateřinou v přádelně nebo mě možná pošlou do školy. Slíbil mi to. –

Přeháňka přešla stejně náhle, jak začala, navíc se vyjasnilo a bylo o něco chladněji. Sníh teď padal daleko v kopcích. K hrčení vozíčku se přidalo veselé zurčení, bystřina se nadále klikatila stále podle silnice; takový doprovod by i potmě vyvedl každého z hor.

– Už tam budeme, Erichu, – usmála se Ulrika. – Najdem si ho. Budu mít ve městě pěkný pokojík pod střechou a hodně zdaleka se podívám na ty naše kopce… –

Šelestění proudů však trhalo a unášelo slova již napřed, říčka jako radostné poselství spěchala před dětmi k lidským obydlím v údolích a měnila dívčino vyprávění v málo zřetelný šum. Přes veškerou nepohodu se tady valila dolů čirá voda; přehlušila všecko. Erich Hell se už neozýval.

Ulrika by musela začít křičet, aby ji někdo uslyšel.