5Kolštejn

Dny zůstávaly jasné, i když se slunce prodíralo z počátečních mlho­vin teprve k poledni; tím víc pak zářilo na vrcholcích hor.

Údolí pod Berhofem bylo zapadané listím. Několik jehličin nemohlo zastřít výhled k nejspodnějším ohybům silnice. Stačilo vyhřívat se na domovní lávce a člověk viděl o dobrou hodinu dřív každého, kdo by se drápal do hor. Ale dům byl jak zapomenut světem.

Už od časného jitra naplňovalo zašlé prostory dávno neobíleného statku poklidné ťukání na střeše. Karleman si napřed nastříhal zinkové plíšky, aby nezatékalo kolem hřebíků. Tím, že by rezivěly, začaly by povolovat břidlicové tašky a sníh by je strhl dolů.

– Můžou ti křápnout případně na palici, – vysvětloval, když lezl s kladívkem nahoru a Habiger mu musel přidržovat žebřík.

Ulrika se však činorodých příprav na zimu nezúčastňovala. Dávno jedli všichni se samozvanci společně a z domu cinkaly lžíce a nože, jenom ona zůstávala dosud stranou. Přivykla si ve stálém počasí sedávat pod jeřabinou u potoka. Tužky a školní náčrtníky po starších sestrách mívala položeny v klíně.

Marně se dívala do krajiny, nikdo cizí k domu nepřicházel a nejraději by utekla dolů sama. Letos výjimečně jeřáby nad její hlavou dozrávaly a červenaly a prali se o ně ptáci. Z komína se kouřilo, když Salome chystala oběd, a ten nepatrný dým se vytrácel v plechově modravém nebi. Svou stálostí předznamenávaly klidné dny krutou zimu.

V zahradě se pohupovaly vyprané obvazy a bělilo se Erichovo prádlo. Počasí chlapcův stav nezhoršovalo, ale také nezlepšilo. Někdy ho snesli na chvilku na dvůr, aby si užil trošky teplého sluníčka, pokud ještě nějaké je.

– Nevím, jak ho mám zachránit, Ulriko, – svěřovala se děvčeti již několikrát řádová sestra, – vidím jedinou možnost, ale sama dolů nemůžu. –

Dnes tu však Erich chyběl a také řádová sestra se o něm slovem nezmínila. Přinesla Ulrice jídlo k potoku sama, když se slunce začínalo obracet k jihozápadu a zprůhledňovalo proud vody až na dno. A Ulrika se nezeptala, jaká je možnost Erichovy záchrany, tušila ji předem. Došly léky, potřeboval jakési injekce a cesta dolů vábila dívku tolik, že by se nejraději nevrátila zpátky.

Odložila tužku a slunce ji začalo hřát na spáncích a nutilo, aby sklopila oční víčka. Sestra usedla do trávy naproti a pokojně vyčkávala, až začne Ulrika jíst. Navařila dost pro všechny, netrpěli nedostatkem. Naopak. V posledních nocích toho nanosil Karleman do statku plno. Tak ještě nebyly nabité sklípky a špajzy, co Berhof stál. Fena kňučela radostí, když zavěšovali šunkové kýty do komína a Habiger, vykuřující a okounějící před domem, zdaleka ohlašoval esesmanův návrat. Dobu hojnosti bral docela jako samozřejmost.

– To snad není člověk, – pochvaloval si a pomáhal vykládat z vozíku či batohu konzervy, celé role salámů a zaletované krabice. – Uči­něný kouzelník! –

– Ukaž, cos nakreslila? – řekla řádová sestra a děvče jen neochotně otvíralo oči a stačilo před ní ukrýt kresbu na hrudi. Společně chvíli naslouchaly crkotu bystřiny a pohyblivé odlesky slunečního světla prozařovaly jejich tváře, polévaly i jejich ňadra zvedající se takřka shodným dechem.

V poledním světle se vynořovala na pěší zkratce k Berhofu obrovitá postava a táhla něco nestvůrného na zádech. Vracel se Karleman, pěkně šlapal do svahu a věc na jeho hřbetě se stávala určitější a kovově se zablýskla.

S úlevou shodil nahoře před vraty jízdní kolo.

Habiger zklamaný novým nákladem přestal nabírat vodu na umytí nádobí a nechal stát vědro na zápraží. Chtěl se schovat do stavení, aby se vyhnul práci, ale Karleman si na něho hvízdl.

Datel jeden, klempíř nařvaný, proklínal siláka Habiger, ale poslušně podržel žebřík. Pilné klepání kladívka mu mohlo utrhnout hlavu, už ho strašilo ve spaní. Co zavinila nejedna zima, dokázal Karleman napravit za tři půldny. Mrštně klouzal bosýma nohama po šikmé střeše a přes svou váhu dosud žádnou tašku nepřelomil. Vyspravené plošky se jasně hlásily čerstvým leskem na omšelé břidlici a Habiger, okounějící v gumových holinách a staré čepici přes uši, vykuřoval darované cigarety. Stačilo by podtrhnout žebř a komediant slítne ze střechy. Nebyla zase tak vysoká, aby si jediným pádem přerazil hřbet rovnou o zápraží. Musel by mu odkrýt žumpu a konečně by byl na statku starý, známý klid.

– Co uděláš, až tu nebudeme? – zeptala se Ulriky sestra.

– Uteču jim. – odpovídala dívka, – mně je to jedno kam… –

Chvílemi bylo ticho přeplněné zurčením bystřiny. Karleman se spustil ze střechy a dal si od Habigera podat cigaretu. Dílo bylo hotovo, zavěsili pod okap žebřík.

Na zápraží čekalo a oslňovalo Ulriku jízdní kolo.

– Do města? – řekla jeptiška a sevřela tvrdě rty. – Kam jinam! –

– Mám tam obě sestry, – odpověděla Ulrika, když vstaly z trávy a společně šly k čekajícímu kolu. Dotkla se váhavě řídítek, zkusila zvonek, pohladila rám a náčrtník jí vypadl z rukou, ale ani to snad nepostřehla.

Salome hleděla na kresbu, která se sama otevřela na zemi, jako na něco svatokrádežného. Pouhou tužkou, avšak přepečlivě byla na stránce vymalována samota Berhof, se všemi střechami, ploty, a přesto k nepoznání. Přes potok se líbezně klenula lávka a u ní čekala loďka, dokonce byly na omítku přidány hrazděné příčky pro pravé růže a pro víno a věci, kterým se nikdy nemohlo dařit v drsném kraji. Tak vypadal statek možná před válkou, hodně dávno před Ulričiným narozením, ale nejspíše jen v dívčině mysli. Těžko by poznal ten dům, kdo ho znal ve skutečnosti.

Jeptiška zvedla náčrtník ze země a řekla:

– Víš, proč chodí lidi do města? Aby se navzájem neznali a mohli spolu hřešit; chtějí zabít svoje svědomí… –

Ale Ulrika ani nenaslouchala jejím slovům, všichni z domu se vyběhli podívat, jak kolo kličkuje po dvoře. Vodili ji dokolečka jako hříbě, které se má naučit samo běhat. Až do setmění se nesl nad Berhofem bezstarostný smích a jas ztracených dívčích her. První kus dráhy ujela bez pomoci a skončila pádem v keřích.

A brzo se jí otevřou vrata domu a pojede sama do kraje a nebude ji přidržovat žádná ruka, aby ji vedla. Tam dole se stane jednou z nich, taky tak… bez tváře a beze jména!

Město odpočívalo jako utopené při úpatí hor, leželo na samém dně. Svahy jako strmé stěny svíraly ze všech světových stran střechy i uzounké ulice a snad chtěly donutit obyvatele, aby se skrčili ještě ve větší bázni před svým okolím i dobou.

Tam dole vládl mír a jeho mocnost utvrzovalo rachocení stahovaných kupeckých rolet i hvízdání vlaku, který se hrabal k Ramzovskému sedlu. Československý prapor byl přivázaný nastálo k rafikám radničních hodin a takto odolával všem závanům přicházejícím za setmění z kopců.

Zbylí němečtí muži skončili práci na trati a řadili se do zástupu u pomníku padlým z první světové války. Jen pár nejstarších přežilo tu druhou. Nyní je odváděl na noc do tábora jediný mladík z revoluční gardy a hrál si se samopalem. Němci vyklizovali náměstí bez povelu; měli na rukávech pásky viny. S hlavami sklopenými až ke kostrbaté dlažbě si nesli uzlíky pracovních šatů a prázdné konvice.

Poručík naslouchal jejich šmátravým, zkrotlým krokům, jak se sunou pryč z náměstí. Ulička k východu byla tak úzká, že pivovarský vůz sotva projel mezi domy. Průvod poražených uhnul z cesty a pivovarské auto mělo volný příjezd k hotelu ZUM ENGEL. Nápis nedávno přetřeli vápnem, ale pavoukovitá písmena strašila pod každým nátěrem. Bůh ví, po jakém andělu tu dupárnu pojmenovali.

Poručík se oholil a převlékl do civilních šatů. Uvazoval si kravatu a přitom sledoval, jak začíná ožívat tmavnoucí město. Sudy duněly po chodníku a koulely se ke sklepení. Pivovar v nedalekých Hanušovicích již zahájil provoz a první zásilka měla být pro Kolštejn svátkem. Všechno dostávalo svůj správný chod, jen kostelní zvony už pátý den mlčely.

V cinkotu pivních sklenic vypadal prastarý lokál mnohem veseleji. Podivné existence v polovojenských dresech vyzpěvovaly u klavíru: Vlak jede krajinou, já jedu za jinou…

Poručík spokojeně přihlížel hemžení, pivo vykonalo své. Sám se rámusu nezúčastnil, seděl zapadlý až v rohu a nikdo si k němu nepřisedl. Lidé ho tady poznali, i když se převlékl.

– Už jsou jak doma na správné tancovačce, – řekl spokojeně.

– Jo, – zhnuseně přitakal hostinský, – za chvíli začnou chcát přes stůl! – Odnesl poručíkovu sklenici a čerstvé pivo mu nedodal ani za půl hodiny. Výčep byl obležen. Hostinský házel načepované půllitry k nejbližším stolům, kde je chytali v letu. Něco ovšem třísklo na podlahu.

– Mladá paní, hej, – zvolal poručík v naději, když se lokálem prošla kuchařka.

– Okamžik, – pravila přes rameno a vůbec se nezastavila.

Bylo k nedýchání, poručík trčel zrovna u kachlových kamen a navíc si k němu přisedl s pivem jakýsi chlapík od sousedního stolu. Pohádal se tam sám se sebou a okolní zpívání narušilo jeho chmurnou při.

– Známe se? –

– Těžko, – poručík se díval přes mužíkovu olysalou hlavu. Kuchařka zmizela, ale do kuchyně se nevrátila. Takovou obludu by mezi dveřmi nepřehlédl. Ještě se neohlásila na radnici, přijela zřejmě dopoledním vlakem. S tou by to možná šlo, třeba netuší, čím je on v Kolštejně.

– Víte kde? – tvrdil chlapík, – v base na Mírově nebo v gárňáku v Olomouci. Řezali vás gumovým šlauchem a vy jste ani nepípl. Za co? –

Poručík se na něho poprvé podíval a měl po náladě. Mužíkovi nedodalo vyčichlé pivo tu správnou barvu do tváří, spíš by ho zmátořila sklenička jalovcové. Odhadl ho dost přesně, už nabízel:

– Dáme si kapičku alkoholického nápoje? Tohle je břečka. –

Poručík si otřel kapesníkem rty. Lidské hemžení ho přestalo bavit, jim válka moc nervy nepoškodila, když mohli břinkat do klavíru s takovým elánem.

– Pistolníci, – nadával také jeho společník, – mám rád voly, co chodí v létě v lyžařských botách. –

– Třeba na jiný nemají, – odvětil. Kuchařku už objevil. Smetala sklo přímo uprostřed hospody, zástěra jí obepínala tučné boky, stehna neměla o moc útlejší, punčochy si mohla vyrolovat sotva nad kolena, výš se nabízelo nahé maso. Ani takhle na odiv vystavená neměla jediná slušná ženská v lokále šanci. Mládenci z gardy tu měli svá zmalovaná děvčata v halenkách a dlouhých kalhotách ze zrekvírovaných látek. Kuchařka si odnášela půllitr piva do kuchyně a její dost neslavný ústup sledoval jediný on.

– Ať žije Texas, – rozhorlil se poručíkův bledý společník, málem převrhl pivo, – všechno si tu rozkradli. –

– To vím taky, – pravil poručík. Žena nevycházela. Určitě trčí sama v kuchyni a brečí nad cibulí. – Však vás tu jednou všechny vysbírám, kamarádi. –

– Komu to povídáte? – urazil se jeho společník, – víte, co jsem? Moh byste eventuelně narazit! –

– Nic, hrome, – řekl poručík a šel rovnou do kuchyně.

Nenašel ji tak osiřelou, jak předpokládal. Opírala se o stůl na krájení masa a pila pivo jak chasník z jatek.

– Nevíte, že je zákaz lézt do kuchyně? – rozkřikla se.

Nebude asi žádné dobračisko od plotny, jak se zdá. Bůh ví, co za sebou táhne do těchhle končin.

– Promiňte, mohl bych si tady otevřít konzervu? –

Položila půllitr, sáhla do zásuvky pro otvírák. Přitom si přečetla nápis CORNED BEEF na plechovce.

– Unrra? – zeptala se. Možná má zájem o šmelinu. Zkoušel, zda se dá hned chytit:

– Mám taky kamelky z přídělů, jestli chcete? –

– Za kolik? – řekla okamžitě.

– Vám bych to dělal zadarmo, – nabídl se s úsměvem, nad kterým by si nejraději odplivl.

Pokrčila rameny, sprostotu snesla naprosto věcně. Nebránila se, když ji chytil za ruku a prohlížel si její prsty. Žádný kroužek, žádná svatba nebo zásnuby, zhola nic… jen červené, drhnutím hrnců šupinaté ruce žalovaly.

– O co vám přesně jde, pane? –

– Ani nevím, – přiznal po pravdě a pustil tu horkou ruku. Tady přestávala jakákoliv hra. Ruka mluvila za všechno, další usmívání nemělo význam.

– Už budeme zavírat, – řekla a odcházela do lokálu. Ještě neměla ploché nohy jako profesionální číšnice, mohla být mladá, ale s takovým tělem měla horší úděl než prastará baba. Navěky už zůstane poznamenaná párou a odsouzená k mužským hrubostem místo pohlazení. Možná si přivykla.

Usadil se na lavici a začal odkrajovat víčko. Na maso už neměl vůbec chuť. Raději pil z ploché láhve, kterou nosil v kapse. Ze zdi tikaly švarcvaldky a měl tu klidněji než v lokále. Žádné falešné zvuky, zbytečně chtěl zapadnout mezi mladé křiklouny, nepoznali život bez příkras. Takovou existenci, jakou zanechali poručíkovi gestapáci, když ho napřed zbičovali a popálili mu lampou chodidla. Tenkrát pro něho válka začala, když už pro jiné lidi pomalu končila… Lidské tělo se mu zošklivilo jak maso u řezníka.

Dopil pivo, které tu nechala žena, a na stejné místo položil balíček amerických cigaret, nehtem připravil k otevření celofánový obal. Nevyháněla ho z kuchyně, odvázala si zástěru v pase a znovu se opřela bokem o stůl, aby si odpočinula. Našla cigarety.

– Jednu si vezmu, – řekla a vyfoukla pak kouř. Snad si ho přitom lépe prohlédla.

– Nechcete? – Nabídl jí z polní láhve, a neodmítla.

– Piju všechno, co teče, – řekla a její postoj byl o něco zkušenější než jeho. Rovněž pít stačila rychleji. – Proč jste se nenajedl? Všimla jsem si vás u kamen. –

– Cože? Na tom přece nezáleží, – řekl.

– Co vás vlastně baví? –

Roleta byla zatažená, opilci se vyrojili na náměstí. V lokále zbylo jen pár vybraných hostů, ale sebranka teď poručíka nezajímala. Nechali aspoň klavír na pokoji.

– Mám docela rád živé lidi a veselou hudbu, – řekl. – Rád bych se tu uhnízdil natrvalo. –

– Nejste lhář, tak proč lžete? – pravila pomalu. – Máte rodinu? –

– Na co? – Vzhlédl zpod brýlí. – Sháním ženskou podle zdejšího přísloví. –

– Jakého? –

– Ráno do maštale, večer do postele, to je to celé, – řekl a žena se k jeho údivu neurazila a snad poprvé za večer se trochu usmála. Světlo nad přípravným stolem zablikalo a zhaslo. Lokál také hned potemněl.

– Svítíme na agregát, – vysvětlila, když se opět rozsvítilo a mohli se pohnout. – Za chvíli nás definitivně vypnou. –

Neměl se k odchodu.

– Dá se tu někde přespat? –

Odlepila se od stolu a uhasila cigaretu.

– Nejde to. Nahoře je to výhradně pro personál. –

– Třeba tady dole, – navrhl, – na stole… –

– Tady to vůbec nejde, – odpověděla a odešla do výčepu mezi zbylé opilce.

Co to vlastně tropím, napadlo poručíka v náhlé tmě; kvůli komu? Vystoupil na lavici a popálil si prsty, když povoloval mrkající žárovku.

V prvním okamžiku, když uléhal na okachlíkovanou podlahu, ještě doufal, že žena přijde zase zpátky. Vedle otevřeli s lupnutím další láhev a bylo po naději. Měl za ní vyjít a měl by ještě šanci, ale na zemi se mu spočívalo dobře. Kachlíky hladily na dotek. Mezi opilými bláboly a sprostotami ženu neslyšel, zřejmě již opustila budovu nebo šla spat na patro. S novou cigaretou zůstával na podlaze v přízemní tmě a hlava se mu točila po alkoholu, dávno přestal věřit, že by za ním přišel člověk, kterého vůbec nezná, a hledal ho potmě. To se přece v životě nestává.

Nestačil ani dokouřit cigaretu, když se to stalo.

Slyšel, jak se žena po hmatu vrací a tápe rukama po podlaze. Pak ho našla. Proč to dělá, říkal si, když se k němu tlačila na studených kachlíkách jako tonoucí, který se chytá jediného záchranného stromu na celém pobřeží. Zřejmě nemá žádné chlapy.

– Víš, jsem už trošku připařená, – omlouvala se a možná se tolik osmělovala jen díky temnotě, která milostivě kryla každou případnou záměnu nebo výčitku očí. Ani nepotřebuje mluvit. Taková hodná ženská, trochu zpitomělá tím pivem. Každou jinou by za čas utrápil, a tahle je celá blažená.

Z bělostných kachlíků tušil tvář vykoupanou potem, ani posvícení zápalkou ji nepřimělo, aby se zastyděla za své neforemné, urážlivě odkryté tělo. Spodní díl kombiné jí propálil cigaretou, měl by zaplatit škodu. Naběhá se nejmíň týden, než si pořídí tu krajkovou věc. Přišla za ním bez střevíců a punčochy jí spadly pod kolena a uvízly v půlce lýtek.

Chtěl ji aspoň políbit, a tu zavyčítala zněžnělým, ale odmítavým hlasem:

– Víš, když tys mně ani neřekl, jak se jmenuješ! –

– To tě nemusí zajímat, – odpověděl a bylo po všem. Žena na něho pohlédla s nenadálým úlekem uvěřit tomu, co se stalo. Převalila se bokem kus od něho směrem ke zdi, žádný srdcelomný nářek se z ní nevydral, tím byl její pláč horší.

Ach bože, povzdychl si a nasadil si brýle. Nikdy předtím ho pláč nedojal tak jako to usedavé štkaní na podlaze. Věčná škoda, mohlo jí stačit mlčení; takhle všechno pokazila slova vyřčená bez uvážení. Zavinila si to sama.

Vstal s podlahy a začal se oblékat.

V mokré tváři té ubrečené ženy již zářil nový úsměv. Byla mu vděčná i za to, že jí ublížil. Sebehrubší dotek nebo slovo by už neodmítla a vzhlíží zase v nadějném očekávání, že k ní teď přijde.

– Co je ti? – řekla žena ze země klidným, sotva setřeným hlasem.

Neodpověděl. Vzal si kabát ze židle. Cigarety na stole nechal. Okenní skla byla zamžená, jak spolu vydýchali spousty vzduchu; otevřel si do chodby.

– Kam chcete jít, pane? – ozvalo se ze tmy za ním, – ještě je zavřená restaurace… –

Už mu vykala, zítra se ani neodváží přihlásit se. Proto si vybral tu nejhodnější ženu, kterou tu potkal?

Vydal se po schodech někam nahoru. Odemkl si do prvního pokoje, a tam ho uvítala plíseň. Jinou sirobu nemohl ani očekávat. Z noci se černal obrys vyřezávaného čela postele, na židli ležel okřápaný popelník.

Ale spánek se nedostavoval. Městečko načínalo nový den ještě v hluboké noci. Okenní skla drnčela, když projel po náměstí první povoz s okovanými koly.

Lidé by už chtěli žít trochu v klidu, nemají zrní na setí, uhlí na zimu a podobné věci… a on ještě shání pátracího psa, aby našel nějakou stopu.

Za hřebenem hotelové střechy vystupoval obrys věže radnice. Ručičky brzo ukážou čtyři i s přivázaným praporem. Poručík poklepával po kapsách, ale neměl u sebe cigarety, ani služební pistoli. Nemohl si tudíž zakouřit, ani vpálit případně kulku do hlavy. Ležel tu v pomačkaném civilním obleku, kravatu nechal někde tam dole. V postupujícím šeru byly obě krajnosti takřka shodné. A tak neudělal zhola nic.

Klepání na sousední dveře ho nepřekvapilo, každý šramot zazníval v odumřelém baráku jako dupot. Slyšel, jak ho hledá a otvírá dveře v protějších pokojích.

Našla ho, jak sedí u okna na posteli a prohlíží si obrázky, které vyhrabal z hotelového stolku. Na všech snímcích se měnila krajina, buď lán žita, nebo písečná pláž u moře, plavovlasé krásky s takřka nulovými ňadry si však byly velmi podobné, pravá nordická rasa, nastavovaly slunci a vodě svá štíhlá těla a střídavě seděly na koních nebo na mužích. Snímky vyhotovil pro zvláštní potřebu úřad pro výzkum rasové čistoty, jak hlásalo razítko na druhé straně; byly také očíslovány.

– To si tu nechali ty prasata Němci, – řekla žena a usedla na kraj rozvrzané postele v dobré naději, že se celá ta věc může odbývat nanovo. – Vemte si je domů, jestli to potřebujete… –

Pustil snímky na podlahu. Zkoušel si připamatovat některou z těch nahých krasavic, ale nebylo to už možné. V šeru ležela a surově svítila jen holá lidská těla.

Žena sedící vedle ho začala hladit po vlasech a už ji od sebe nedokázal odstrčit. Stačila si dole opláchnout oči a převléct se do noční košile. Jak služtička vychystaná na noc. Po pláči a výčitkách ani stopy.

– Nezlob se, – pošeptala mu do ucha a čekala na jeho smích, – nemůžu za to, můj táta byl nějaký Maďar, mám tu vášnivost po něm… –

Naslouchal přibývajícímu rámusu a řinčení venku, teď se nedalo nic předstírat jako potmě; začínali na sebe vidět. Další noc prchala, formani skládali na chodníku mlékárenské konve.

Za jednu, jedinou noc chtěl udělat šťastnou tu dobrou duši, kterou tady potkal. Stačilo by ukázat prstem na kterýkoliv domeček v kraji, raději trochu pod lesem a kus dál od lidí, a mohl ji tam vzít… a zatím musí uvažovat v postupujícím světle, jak vypadne ráno z budovy, aby ho neviděli odnaproti jeho lidé a nevysmáli se mu.

Byly to zbytečné obavy.

Ráno přišla mlha jako vždy. Žena ho vyvedla z hotelu zadem. Na dvoře ležely pivní džbánky a střepy mezi bednami, v králíkárně pobíhali již čilí králíci.

Dostal se na vzduch a táhlo ho to opačným směrem, než stála radnice. Za plotem se černaly kusy jehličnatého porostu. Tak blízko sahaly okolní lesy k městu.

Poručík stoupal od hotelu kolem vody a dýchal si do dlaní, neměl chuť ani na cigaretu, ovanul ho volný vzduch. Šel podél náhonu k pile a šplíchání stoky smazávalo bzučení probuzeného města. Kolštejn zůstával o něco níž se shlukem střech a křivých ulic, škaredý a ošumělý jako utopenec ve strouze.

Poručík se zastavil až na otevřeném návrší. V mlhách tam stál kostel, zcela stranou lidského ruchu, mlčky vystoupily kamenné zdi před poručíkem, jako by už byl očekáván, neboť kostelní vrata byla i přes noc otevřená.