Hlava první

Blázniviny se rozsévají nazdařbůh. Popřejte této příhodě místa v kraji mladoboleslavském, za času nepokojů, kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce. Stali jste se ze samého uvažování o ušlechtilosti a spanilém mravu našeho národa opravdu přecitlivělí a když pijete, rozléváte ke škodě kuchařčině vodu po stole, ale chlapi, o nichž počínám mluviti, byli zbujní a čertovští. Byla to chasa, již nedovedu přirovnati než k hřebcům. Pramálo se starali o to, co vy považujete za důležité. Kdežpak hřeben a mýdlo! Vždyť nedbali ani na boží přikázání.

Praví se, že bylo bezpočet podobných randabasů, ale v této povídce nejde leč o rodinu, jejíž jméno připomíná Václava zajisté neprávem. To byli vykutálení šlechtici! Nejstarší za tohoto krvavého času byl pokřtěn líbezným jménem, ale zapomněl je a nazýval se až do své ohavné smrti Kozlík.

Stalo se to zajisté proto, že mu křest nevnukl lepších myšlenek, ale zčásti má na věci podíl i způsob jeho odívání se. Chlap vězel všecek v kožích, a protože byl lysý, nosíval kolem hlavy omotanou kozí kožišinu. Měl věru proč pečovati o svou lebku, neboť byla rozražena a srostla jen tak halabala.

Je více než jisto, že kterýkoliv vojenský pán za dnešních časů by zašel od té rány dříve, než by mu zdravotnický sbor podal lžičku čaje, avšak Kozlík! Naplískal si na hlavu jíl a dojel domů na koni, jemuž zkrvavil bok barbarskou ostruhou. Věnujte mu vzpomínku méně přísnou za to, že byl tak statečný a nevřískal. Nuže, Kozlík takto poznamenaný měl osm synů a devět dcer. Žel, toto požehnání nepovažoval za přízeň boží a chvástal se před sobě podobnými, když v sedmdesátém prvém roce jeho věku se mu narodil nejmladší syn. Jeho manželce, paní Kateřině, bylo o křtinách právě padesát čtyři leta.

Té plodnosti! Jestliže tehdy ani na chvíli neoschl nůž od krve, dostávalo se vrahounům tolik zdrojů života, že jste nuceni představiti si anděly zvěstování, již stávají za hlavou manželských postelí, jako baculáče v těsných šatech, jejichž tvář zbrunátněla a jimž vystupují na čelech žíly.

Za časů Herkulových krev se rychle obnovuje. Někteří ze starších synů Kozlíkových byli rovněž obdařeni dítkami. Pět dcerušek se již provdalo a čtyři byly doposud dívenkami. Starý je sotva znal, byly méně než služtičky.

Cožpak jalová krása stojí za zmínku? Až budou mezi jejich stehny vrněti děti, až budou míti plný prs, až vykonají něco úměrného svému zdraví, pak bude Kozlíkovi vhod s nimi mluviti jako s dcerami. Až se to udá, jednu po druhé nazve škaredkou a přitáhne si ji k chvostnatému uchu.

Zbývá mi zmíniti se o synech a pověděti jejich jména. Je jich tak mnoho! Prvorozenému říkali Jan, po něm následovali Mikoláš, Jiří a Adam, tuto řadu vystřídaly dcery Marketa, Anna, Salomena a opět synové: Smil, Burjan a Petr a opět dcery: Katuška, Alena, Eliška, Štěpánka, Isa, Drahomiř, jež byla sťata v devátém roce svého věku. Syn poslední ze sedmnácti dětí byl pokřtěn jménem Václav.

Za časů povídky byla země žírná a louky věčně zelené. Sekáčům vykukovala z trav sotva hlava. Avšak hrdlořeza nic nepřiměje, aby se obrátil k líbezným polím. Dvě či tři krávy s plytkým vemenem proháňkami jsou již více uzpůsobeny k běhu než k popásání se. Bezpočtukrát měly plnou hubu pupenců a travnatého pýří, když je divousští pacholci Kozlíkovi za hrozného povyku schytali a horempádem vlekli k vozu. A již je opět uvazují za rohy!

Chudinky, bude jim klusati za ztřeštěnou nápravou jako koníkům.

Proč tato stěhování a útěky? Kozlík a všichni jeho synové jsou loupežníci. Obávám se, že toto označení platí i pro paní a dívky jejich rodu. Je to lupičská banda. Práce jim nevoní. Na rozkošných polích pustnou lesíky a jejich utěšená tvrz Roháček je vymlácena a shoří každého desetiletí. Budou se skrývati po lesích. Co na tom sejde, zastihne-li rodičku její hodinka právě u ohně? Nic! Dostane se jí slepičí polévky a nudlí ze zlodějského kotlíku! Potom přivlekou kněze, jejž popadli u chrámových vrat či rovnou v posteli. Uvidíme, zachce-li se mu námitek. Ať koná svoje řemeslo, neboť tito loupežníci si potrpí na náboženství. Což kdyby maličký byl zabit jako nekřtěňátko! V roce zimy našeho vypravování udeřily v prosinci mrazy tak vášnivé, jako bylo tehdejší křesťanstvo. Roh koňských kopyt připražoval se mrazem jako rozpálenou podkovou a na cecíku krav byly ledové krupky. Za takových dní je dobře býti u ohně, ale u všech všudy, oč se mají lépe ti, již budou spáti v domech či na otýpce klestí v chlévě. Na neštěstí se král rozhněval na poberty a poslal po saských silnicích pluk, aby je stínal a věšel. Kozlík se chtěl brániti na Roháčku, avšak rybniční příkop rázem zamrzl a led zesílil do té míry, že by jezdcové mohli přijíti málem pod okna tvrze. V otevřeném poli mohla Kozlíkova smečka státi proti padesáti lidem, avšak kolik jich přicházelo?

„Mikoláši,“ řekl starý, nezvolňuje vlčího kroku, „vezmi dva koně a turecké látky, co jich máme, a dárek, který vybereš pro paní. Jeď k Lazarovi!“

A rozmilý syn, jemuž mráz poměďoval obličej beztak brunátný, nebyl již s to, aby zadržel pohyby, jež ho táhly již k stáji.

„Osedlej mého hřebce,“ zvolal na pacholka, přinášejícího pánev. Bylo vždy velmi naspěch, kdykoliv poslední z těchto pánů si něco zamanul. Sloužící udeřil kotlíkem. Měď doposud chrastila a byl již ve stáji. Zlořečený kůň, bije a vzpíná se a klisny obracejí své hlavy a hříbata kvikajíce se melou v klubku.

Zatím Mikoláš svýma velikýma rukama, svýma chlupatýma rukama, svými drápy se hrabe v pokladu a drtí jej, nenalézaje to, co hledá. Konečně zvedne smotek nádherné tkaniny. Byla pocuchána, neboť arménský kupec, jenž ji vezl z Persie do Nizozemí, nepopustil a tiskl ji zkříženýma rukama k své ptačí hrudi. Na tkanivu je stříkanec krve. Dobrá, to zajisté mého beránka neznepokojuje. Toť skvostný hlídač pokladů či plenitel pokladů, jejž nic nevyruší. A přece! Dva větrné nárazy na dveře jej přimějí, aby se poohlédl a přirazil víko truhlice. Hle, jakási čelenka je málem ve dví. A již je rozhodnuto o daru; jako vše v těchto bouřlivých časech byl označen ranou.

Mikoláš se přepásá a narazí si železnou přílbu, zoban na zoban. Zoban na hákovitý a skobatý a pyšný nos. Zblázni se ve svém kloboučku! Ať ti ozebe mozek!

Již jsou přichystáni koně, loupežník obkročí hřebce a jeho dobrý mistr a vlídný tatíček za ním houká to, co si žádá, aby vyřídil v pelechu sousedově. Není to více než deset slov. Rozvážnému pánovi se vidí s výhodou brániti se ve spolku s chamradí, jíž na stokrát vylál a vyspílal. Jak jinak, Lazarovi straší na silnicích, suší své košile ve vrbinách a za soumraku kradou koně, nic nedbajíce na dobrý rytířský mrav, jenž nás má k tomu, abychom jasně dali najevo svůj úmysl a záměr, než počneme stínati.

Obraceti kapsy chlapům, jež jsme odzbrojili! Jaký nevkus. Nic­méně, zdá se více než prospěšno přimhouřiti nad sprosťáky oko. S čeledí bylo Lazarových dvacet tři, loupežníků pak třicet devět. Mohli přejeti přes záda ospalé pěchoty, která se štráchá po silnicích s klevetnými bubeníky, s pyskatými trubači, s ožralými markytány a děvkou se sukní nad kolenem. Oh, kdyby přicházela pěchota stlučená z dobrodruhů! Ale jde-li hejtman se stráží v týle, se stráží v čele, se stráží v bocích! Jdou-li družiny jízdné a družiny pěší, zachovávajíce obrazce a tvary, jež se ježí zbraněmi a jež jsou řadovány v rovině čelní a šípové!

Ti holomci se vyznají ve své věci a každý z nich se rve za šest!

Myslete si však, že je bystrý den a že věje vítr do sněhového mračna. Unáší je, zmítá jím, trhá je a rozptyluje, až nebesa a čas opět září. Led na rybnících praská a na kalužinách zvoní tříšť. Je slyšeti v keříčcích zmrzlé chřestění, neboť větévky se lámou. Sníh je sypký jako sůl a práší se za koňskými kopyty a ulpívá na chomáčcích srsti, ztužuje ji v ledové bodliny. Mráz splétá hřívu v copany. Mráz, mráz, mráz! Mráz či léto, loupežník nemyslí, leč jak by prolil krev. Podobá se bubeníkovi, jemuž se v trysku samovolně rozezní buben, podobá se bubeníkovi, který neudeřil k bubnování a přece slyší svůj nástroj.

Loupežníci! Což nejsou všechna jejich podnikání krvavá?

Mikoláš jede opět na výboj a hřebci, které pohání, jsou pouhý stín jeho zuřivosti. Uprostřed cesty dal ušlechtilý jezdec vydechnouti koním a zbytek, aniž dobrák pospíchal, dojel opět tryskem.

Tvrz Lazarových se jmenovala Obořiště. Fí, ustrašené hnízdo! Lazar a jeho chasníci, jakmile spatřili Mikoláše, pobíhali, jako by jim spadl klíček do rybníka. Starý Lazar, který má bradu jako kouř, vyšel před branku. Je na příchozím, aby začal mluvit.

Mikoláš raději pozdravil, než by něco řekl. Zloděj nemohl nečichati stěhování. Po chviličce mlčení otázal se Lazar, nepotkal-li Mikoláš jeho posla. „Vypravil jsem ke Kozlíkovi chlapce,“ řekl, „aby se ho otázal o pomoci. Roháček je pevné místo!“

„My vám pomůžeme,“ řekl zbojník, nikoliv bez veselosti, „my vám pomůžeme, chcete-li státi před Boleslavi. Roháček, můj rytíři, vymrzl nadranc. Postavíme se v ohbí silnice, kde je blízko les. Spěchej, Lazare, je svrchovaný čas a královo vojsko je nablízku. Kdyby tě jali vojáci, ty přepadavači pocestných, nevyvázneš se zdravou kůží.“ „Král,“ odpověděl Lazar, „král je spravedlivý, ale ty, kdo budou zastavovati jeho vojsko, zvěší při silnicích.“

Tu sesedl zbojník s koně a vzápětí se počala váda, z níž chlístá krev. Maličká pohrůžka, maličká zmínka o šibenici vehnala Mikolášovi krev do hlavy, rozpřáhl se, aby dodal důrazu svým slovům a řekl:

„Král stojí za svými hejtmany a všichni jsou vzdáleni na tři dny cesty. Král tě neslyší, Lazare, ale já tě slyším. Hlupáku, byl bys učinil lépe, kdybys odpíral cti a pokory a lásky králi, který je vně tvojí ohrady, než nám, kteří jsme uvnitř. Připrav se, holomku!“ Řka to vytrhl zdvořilý vyslanec bičík z pěsti kteréhosi pacholete a jal se jím švihati Lazara do tváře a přes plece a po bocích.

Domníváte se, že lidé z Obořiště měli ve jménu našeho Pána napomenouti hosta a domluvou mu vštípiti úctu k starcům?

Stalo se, že se na něho vrhli se všech stran. Bodali ho a pokryli mu tvář škrábanci a zpruhovali mu záda holemi. Octl se na zemi a tu k němu přiklekli a řvali mu do uší nadávky a hrozná prokletí. Byli by ho zajisté utloukli, ale jedna z bodných ran otevřela mu žílu; krvácel jako býk.

Tratoliště pod jeho hlavou se zvětšovalo, nabývajíc tvaru stínu, jejž vrhá helmice. Byla to velikolepá podívaná pro zlodějíčky, kteří nedovedou leč posmejčit křížek a opět dukátek, když jej malá dívenka sňala se svého krku. Je to velikolepá podívaná a chlapci se zastavují s otevřenou hubou. Jsou bez dechu a odstupují po půl krocích. Srdce jim cukají za jazyky, lítostivá srdce zlodějů, již nejsou hrdlořezy.

„Pane Bože,“ dí zbitý Lazar, „nebyl bych o nic bohatší, kdybych ho zahubil. Ať si vstane, ať jde po svém, ať si scípne po správě boží. Věru, dopustili jste se veliké chyby, že jste ho ubodali tak prudce. Bylo by s výhodou, kdyby byl zemřel na cestě či v loži a měl čas litovati svých skutků. Ach, darebáci, darebáci, cožpak nevíte, že má pan Kozlík více synů než ovcí? Mohli jsme prositi spravedlivého krále. Mohli jsme se oddati pokojnému řemeslu při silnicích, až by byl odešel. Avšak, co učiníme teď? Připravte se na proháňku. Budeme utíkati na koních, jimž spěch natáhne nohy, až budou nízcí jako kozičky. Sesedneme v lesích a budeme utíkati, bijíce se patami do zad.“

Na mou čest, to, co Lazar řekl, bylo včas připomenuto.

Mikoláš zatím za boží pomoci zvedl hlavu. Jeho krásný nos je odulý a jeho rty jsou odulé, z oka mu vytéká krev a jeho vousy jsou servány. Opře se dlaněmi o zem a dopolou se vztyčí. Žel, je příliš sláb a opět se rozprostře jako na kříž.

Ach, vy poseroutkové, vy lazarští zlolajníci! Snad se domníváte, že se něco přihází mimo boží úradek? Snad se nedomníváte, že se Mikolášovi dostalo tak znamenitých kostí a tolik krve jen ze svévole, jen z rozmaru Prozřetelnosti, jíž se utrhla ruka? Události jsou plny záměrů a my, kteří zhlédneme věc v jejím konci, snad porozumíme aspoň zlomku veliké moudrosti boží.

Mikoláš neumírá, chraň Bůh. Vybavil z mdlobného područí svoji hlavu, vstává, otřásá se a sníh bezvědomí a sníh slabosti se sype s jeho pláště.

Kdyby byla přítomna jediná hodná holka či rytířský chlap, jenž ví, co nám ukládá ušlechtilost a křesťanské milosrdenství, zajisté by Mikolášovi přiložili obvazy a podali vodu. Ale ďas ví, napadla by ho dobrá? Přijal by podobné změkčilosti? Prosím vás, je dovoleno je přijímati?

Rád bych uvedl všechno, co řekl, ale žádné slovo není pravděpodobné. Ten zarputilec asi mlčel. Vytrhl z opasku nůž a zhusta se otáčeje, vyšel.

Před brankou mrzli spoutaní koně. Hlupáci a hlupáci, lazarská neviňátka, východní tkanivo, tkanivo nesmírné ceny, je doposud přivázáno na hřebcově sedle! V Obořišti pro kratochvíli zapomněli na dobré zvyky.

Jen k vlastní škodě, neboť Mikoláš se již nerozpomněl, že přišel s dary. Mračí se jako kříž. Chvála Bohu, že byl s to nasednouti na kůň, v sedle se již udrží.

Není snadné uhodnouti to, co následovalo po této příhodě. Hněv Kozlíkův, bědování ženských a řvaní pacholků. Vedli si jako ďáblové a ďáblice.

Mikoláš ležel s nosem rozplesklým na polštářích, chodili mimo něj sem a tam a nikdo s ním nevyměnil slova. Rozeznávám v této zdrželivosti stud a pohrdání.

Býti zbit jako podkoní! Proč se jen Mikoláš lépe nebránil? Bra­tříčkové a devět sestřiček bylo by pocítilo útěchu a jejich duše by se zaradovaly, kdyby byl v oné šarvátce zabil aspoň jediného člověka.

Kdyby byl sám usmrcen, zvedli by křik, zakoušejíce slavný smutek. Lomili by rukama, Obořiště by vzápětí lehlo popelem a Lazarovi by byli postínáni. Nyní z rozpaků odložili vše na zítřek.

Když se rozednilo, odejel Kozlík s dvaceti jezdci k Obořišti, zanechav zraněného Mikoláše a ostatní na Roháčku.

Špatný začátek nedodává ducha. Kozlíkův kůň se vzpínal, jeho dobrý rozum prchl a nechtěl vyraziti na cestu. Věru, nebylo radno se rozdělovati, neboť králův pluk se již blížil. Jaká pošetilost, loupežníci, majíce v týle vojáky, dali se do stíhání, a jejich pelech je vydán téměř na pospas. Nebylo to uváženo.

Kozlíkova smečka se podobala dobytku, který se zaběhl. Jeli zostra, mráz je poblazňoval, mráz a vojenská chyba, či lépe vědomí o této chybě. Kdyby se někdo vypravil na řeku s děravou lodí, nepočínal by si nerozumněji.

Kozlík mlčel. Jan nemluvil a pacholci byli zasmušilí. Když dojeli, rozeslal starý stráže. Vrátily se s novinou, jež byla na bíle dni: Obořiště je prázdné. Ptáčkové vylétali.

Jan znechucen skutečností, kterou předvídal, se obrátil. Pacholci zažehli tvrz. Počínali si netečně, ale plameny rozveselují. Nic naplat, za tohoto převelikého mrazu je utěšené slyšeti praskání a syčení ohně.

Všechno, co je smrtelné a co je uděláno rukama, hyne, nejlépe je míti své majoráty a statek na nebesích. Kdo je toho pamětliv, zřídka plakává. A nejméně, hoří-li dům, který je cizí a který jste sami zapálili.

Loupežníci se radovali a výskali a pobíhali kolem spáleniště, budou tak pravděpodobně činiti vždy, dokud zůstanou naživu. Jejich koně se vzpínali, nastavujíce břicha horkému vánku. Do jejich hřív zapadaly jiskry a Kozlíkův kabátec přihoříval. Pohříženi do své zábavy setrvali loupežníci před Obořištěm až do poledne, potom se rozjeli, spěchajíce nalézti něco k jídlu. Konečně vyštráchali někde vepříka, ale nesnědli ho! Kozlík již pískal na píšťalu a shromáždiv tlupu, rozkázal, aby se měla k odchodu. Přeťal sám provaz, za nějž chlapi vlekli kvičícího pašíka, a popojel za ním, až pelášil jako zajíček. Loupežníkova starostlivá úvaha se nesla za jinými cíli, než je kuchařství a rožeň. Myslil na vojáky, kteří vidí na obzoru záři. Kozlík znal královského hejtmana a zevrubně věděl, jaká je to liška.

Byl to syn jakéhosi sedláčka, ale pěstí, vojenským rozumem a jinými zvláštními milostmi byl urozený jako kterýkoliv pán. Kdysi žil na Kutných Horách jako počestný kupec a služebník boží, stal se věřitelem jednoho z velmožných milostpánů a naráz byl na vojně, naráz mu svěřili hejtmanství. Slynul nebázní a poslouchal jenom krále.

Panečku, zakousne-li se takový ohař do lýtka, je veta po punčochách! Sebéře vám všechno, co jste si nashromáždil, a ještě je mu to málo, ještě nevěří, že bohatí lidé nejezdí každý den se zlatými náklady!

Toť se ví, že vám jde přitom o život, chlap je ochoten vás stíti či pověsiti a rozhodne se jen podle toho, jak se vyspí.

Kozlíkovi byl tento voják z duše protivný a byl by se mu rád dostal na kobylku. Jednou se mu velmi přiblížil, ale nenalezl mezery v jeho krunýři. Nebyla s ním boží vůle a sotva sám unikl. Tehdy jej hejtman, který se jmenoval jménem Pivo, pro temnotu nepoznal, ale bylo nasnadě, že to uhodne, jestliže se zamyslí. Kdo jiný by na něho mohl vzkřiknouti: Braň se, kupečku! Kdo by to byl mimo tohoto bláznivého dědouška?

Běda, máme-li u svých soudců zvláštní účet! Nicméně Kozlík věřil v Boha, jenž mu prokázal mnohá milosrdenství a jenž po­znovu ráčí zvelebit jeho tlupu, aby byla hbitá a rázná a uvedla ve skutek všechna dobrá vnuknutí. Věděl, že nemůžeme na světě žíti bez velikých obtíží, bez almužen a mnichů, bez soudců a šibenic, bez krále a výběrčích, bez patálií, v nichž se vydáváme v nebezpečí porážky a smrti.

Přemýšleje o podobných věcech zřekl se Kozlík vepřové kýty a s velikou opovážlivostí zahnul na hlavní cestu. Šlo mu o to, aby popadl nějakého poutníčka, přicházejícího z jihu. Buď si kdokoli, jen když spravedlivě řekne, kde stojí Pivo s vojskem.

Ale silnice byla zcela vymetena, ať Kozlíkovi lidé hledali jak hledali, nebyl k nalezení ani žebravý mnich ani mniška.

V takových mrazech se sedí leda za kamny, kdopak by vycházel na cestu?

Táhlo ke třetí, mráz leptal zbojníkům na tváře růžičky a rozvěšel jim po nosech hýly. Již byli netrpěliví a tu, jako na zavolání, je viděti jezdce. Sklání se ke koňskému krku. Pokud lze rozeznati, není ozbrojen. Jeho kůň nemá uzdy. Mladý pán zřejmě utíká. Když zhlédne loupežníky, nezdá se býti poděšen a kyne jim, snad aby mu přispěli.

Jan se již rozjíždí, uchopil koně za nozdry a zastavil jej otočiv mu hlavu. Kdo je ten příchozí? Již mluví.

Mluví a mluví, ale to není náš jazyk! To je německá řeč.

Loupežníkům je příhoda k smíchu, cení své tesáky a pošklebek pozvedá jim vousy. Kdo by mu rozuměl! Avšak Němcův kůň je ušlechtilý, snad stojí za něco i jezdec.

Tehdy se zalíbilo Bohu vnuknouti hrdlořezům něco milosrdenství. Vzali nebožátko domů, vrátili se a na silnici zůstal jen Jan s pacholkem.

Asi po třech hodinách viděla opět Kozlíkova stráž kvapící jezdce, polapila z nich toho, který měl koně nejvíce unavena a jenž se opož­ďoval. Byl to jeden z čeledi, jež pronásledovala německého pána. Chlap byl snad odkudsi z pomezí, či byl tak velmi učený? Buď jak buď, mluvil oběma jazyky a bylo obtížno rozeznati, který z nich je jeho mateřštinou. Jan mu vykloubil ruku v zápěstí a odzbrojil ho.

Žel, cizinec nemohl nic říci o královském vojště. Němečtí oděnci ujeli pouhé dvě míle po říšské silnici stihnuvše ji po honičce v polích. Když se jim nedostalo odpovědi, loupežníci poodešli se zbrojnošem do lesa a svázavše mu nohy, vrhli ho na zem. Janovi bylo čekati na lepší zprávy.

Silnice jsou zajisté k potřebám vojsk, ale chodívají po nich i sedláci. Hle, jeden z nich se vrací na svůj stateček. Prodal ve městě vlnu a nyní pospíchá stísněn starostí o svůj peníz, pro něho není bezpečí. Chuděra, má váček na nahém těle.

Ach, Holinečko, rozluč se se svým jměníčkem! Vzácný pán ti rozbije hlavu a peníze budou v pekle!

Nikoliv. Snad se sedláček modlil k svatému Martinovi, který bývá orodovníkem ve věcech přepadů, či samému Bohu, jenž viděl jeho duši proniknutou žádostí po penězích, se zlíbilo, aby odešel v míru a neobrán?

Je jisto, že odpověděl na otázky a že se jeho zevrubnost do jisté míry shodovala s pravdou. Když domluvil, pokynul Jan pacholkům, aby pustili otěže a chlapi, přetáhnuvše koně provazem, vzkřikli mu do uší: Jeď! Jeď!

Jan se vrátil samým večerem na Roháček. Zatím se sedlákova korba všechna šťastná a chlupatá od vlny rachotila domů.

Bylo řečeno, že beránek přináší štěstí a nám se to rčení líbí.

Kozlík měl pro svůj poklad skrýš na těžko přístupném místě v bažině uprostřed dubiny. Bývala mu dobrá v neklidných časech, kdy na něho král nebo sousedé dotírali. Dnes opět vybrakoval svůj poklad a vše, co nemohlo býti naloženo na koně, uložil do lesní pokladnice. Obcházeje známé místo, čekal, až se setmí, a tak se stalo, že se zdržel venku o chviličku déle než Jan. Vešel pomazán blátem a jeho strašná tvář byla dvojnásob strašnější.

Mladý německý pán, který si tak dobře vedl na koni, byl nyní bledý, jako je rouška. Stál u ohniště a Kozlíkovi synové a jejich sestřičky a ostatní dámy věnovali mu všechen svůj zájem. Jiří mu svítil do tváře a měl jej k tomu, aby se obracel hned tak a hned onak. Podobá se, že věc nebyla příliš vzdálena od trápení, ale Bůh věděl, že se tak dálo proto, aby se stalo skutkem andělské dílo. Pán čas od času propůjčuje lidem, nechť jsou jakkoliv divocí, skvoucí bláhový a ušlechtilý cit, který je připodobňuje Jeho velebnosti. Vdmychuje v lidská srdce lásku, o níž se praví, že je korunou života. Louč sežehla mladému Němci brvy, nicméně viděl, co mu Bůh ukazoval. Spanilou Alexandru.