Hlava čtvrtá

Poshovte mi, vzápětí povím, co se stalo s Alexandrou a co se přihodilo Kristiánovi. Vypovím zevrubně i to, co učinil, i to, co řekl Kristiánův otec, když přišel mezi loupežníky. Avšak dříve jest mi mluviti o královských vojácích a o jejich hejtmanovi Pivovi.

Po Mikolášově přepadu se pluk zastavil jenom na maličkou chvíli. Když se Pivo zhostil vzteku a když zvážil příhodu, nemohl neshledati, že je nicotná. Těch několik vojáků, co padlo? Nu, selský národ obrůstá jako vrba a vždy znovu naplňuje svými těly propasti válek a vždy znovu a vždy vesele orá na starých bojištích. Vezmi ďas těch několik mrtvých a vezmi ďas i hraběte Kristiána.

Což jsem ho nenapomínal, aby se nevzdaloval od mé osoby? – řekl si hejtman – to ovšem není hádání se s biskupem, ale šlechtická bitka. Panečku, Kozlík se v tom vyzná, to není jen tak ledaskdo, vy saská hrabátka. Abych byl tak dlouho živ, kolik vám nasolí ran! Ať platí pět za jediný rok, pět za jeden! Eh – řekl si hejtman vposled – co bych se staral o všelijaká vyžlata a o tatíčky ze saských zemí, shledají se o něco dříve u Kozlíka, posedí si do druhého dne, neboť zítra je vyvedu na silnici.

Tu se hejtman obrátil na své vojáky, aby si dodal ducha a aby mu přisvědčili, že se vše přihodí, jak byl řekl. Starší z vojska jako na znamení k němu přistupovali a radili se, co by měli učiniti, a jmenovali hned to a hned ono. Někteří příchozí se počali mezi sebou hádati a věru padla tvrdá slova. A tehdy se ujal slova sám Pivo a řekl:

„Nedbám na vaše hádání, mlčte! Půjdeme po stopě loupežnického vlčete bez zastavení. Jezdci, již nám vjeli do kožichů, to byl jen Kozlíkův podjezd, chlapík sám sedí někde na hůrce a opevňuje se zásekami. Dojdeme do jeho ležení zajisté před večerem. Není třeba něčeho se obávat. Až Kozlík přehlédne naše vojsko, vydá svůj meč a nepomyslí na bitvu!“

Kéž by tomu tak bylo! Ti, kdo šli za Kozlíkem, přisvědčovali, ale proto nebyla jejich pozornost méně bdělá. Šli opatrně a pluk sám byl ještě opatrnější. Stopa Mikolášova je zaváděla všelijakými necestami, tu se vracejíc k potokům a k houštinám, tu k srázu, tu k propasti.

Kolem čtvrté hodiny stanuli pod Kozlíkovým táborem. Již se ozývá křik, křik loupežníků a křik vojska. Kozlík a Pivo čekají, co si počne nepřítel. Loupežníci jsou ve výhodě, avšak je jich tak málo. Královský pluk je pětkrát tak četný. Mikolášův čin nad hlubokou cestou, čin, který takovou měrou povzbudil vojsko k hněvu a k boji, je dosud v živé paměti. Chtěli by ztrestat drzouny a ukončiti toto žertování. Pivo však váhá. Má nocovati v lesních podrostech za přívalu dešťů, má rozbíti stany v této bažině, či má dáti pokyn k útoku? Za dvě hodiny nastane soumrak.

Hejtman velmi dobře věděl, co dluží svým vojákům, a rozhodl se učiniti to, co si sami přejí. V jeho pluku sloužili dva či tři chlapíci, již se měli jak náleží k světu. Rozmlouvali právě mezi sebou, a hejtman k nim přistoupil, aby naslouchal.

„Zdá se mi,“ řekl prvý z nich, „že náš hejtman nebude otálet. Vezmi to hnízdo útokem, hejtmane. Je čas učiniti konec s posměváčky. Noc nám nedopřeje spánku a jitro bude horší večera.“

„Jakže,“ odpověděl druhý zbrojnoš odvazuje helm od luku sedla, „chceš říci, že nás budou ta chlapiska zaměstnávati zítra déle než dnes? Ti mají již na kahánku a věru na tom nesejde, kdy se nám uráčí jim odzvonit.“

Pivo poodešel k lučištníkům a odtud k oddílu vozů; duch vojska byl lepší než tažení zasluhovalo. Ovšem, vozatajové toužili po domově a chtělo se jim spát. Jak jinak, vždyť to jsou sedláci.

Pivo rozeznával, že má vojáky k rozhodnosti spíše stud a přání, aby se již nazítří rozešli po noclezích královského města, než statečnost. Viděl své chlapy chátrati a bylo mu jich málem líto. Leckdo měl namrzlé ucho, poleptanou kůži, bělavé konečky prstů a sněhovou růžičku na nose. Břicha jim splaskla, bývaly to nádherné kokardy a uváděly v úžas krčmáře a sedláky při špižování a běhny v kostelích, když si chlapisko zasunulo palce za opasek. Bývaly to nádherné kokardy! Skýtají dost místa pro řádné sele a zatím se v nich prohání ubohý pšouk. Pivo byl rozhodnut a rozkázal kornetovi, aby zatroubil.

Vzápětí se ozve hlas trubky a Pivo ve jménu krále má loupežníky k tomu, aby vydali své zbraně. Kozlík neodpovídá.

Čemu důvěřuje, nač se blázínek spolehl? Druhé vyzvání hejtmanovo zůstalo rovněž bez odpovědi.

To vše je jenom protahování smrti, toť mazanina hrůz, neboť poslední hodinka již nastává. Obraťte svůj meč, nešťastníci, za Pivovým bachorem stojí právo a holomci práva. Doufejte v spravedlivé odsouzení a vrhněte dolů své meče. Vždyť to, co nastává, není bitva, ale jateční řež a jateční porážka. Vojáci jsou chtiví krve, vidím pod pancíři a pod brní škubati se jejich srdce. Některá poskakují a zlost jimi hýbe jako hýbe vítr plamenem svíce.

Vojáci, vojáci ze řemesla. Ach, věrnosti, která na sklonku týdne přicházíš na svůj peníz, vy nádeníci meče, vy žráči vepřů, vy krysy v špižírnách, vy, jejichž hříchové platí za čest a slávu zakřivujíce se podél helmice jako ohnivé péro. Vy prodavači smrti, vy loupežníci, jejichž svévole byla učiněna právem! Vám se vzdáti? Nikoliv! Bůh nedopřál Kozlíkovi ani jeho synům smrti, jaké si přáli. Nepadnou v bitvě, kde běží o říšské věci, nepadnou v šarvátce při únosu dívky, ani pro svaté náboženství, nepadnou bojujíce pro urážku. Tato bitva je sprostá jako jsou sprosté rvanice s pacholky. Ale nic naplat, nikdo z nás si zajisté nevolí způsoby smrti. Kozlík a mnozí z jeho synů padnou poněkud znechuceni vojskem, jež nezasluhuje svého jména. Doufejme však, že se jim dostane po dobrých ranách.

Zatím se hejtmanovo vojsko rozdělilo na šest sborů. Pivo chtěl, aby polovina postoupila na úbočí a vryla do svahu tolik zářezů, kolik dostačí. Byla sháňka po lopatách, avšak nalezly se snad tři, snad šest, ale nikoliv více.

„Nezbývá, než abyste užívali mečů a sudlic. Hrabte a kopejte vším, co je způsobilé k hrabání. Vezměte kůly, vezměte palice, budete zarážeti do země dřeva tak, aby mezi nimi nebyly delší mezery než je loket.“

Vojsko se hnulo. Bylo slyšeti bezpočet hlasů. Oběma tábory se ozýval hluk a vykřikování. Žebř a provaz! Tu někdo přináší bidla, tu vlekou klády. Je viděti jakéhosi holobrádka, který se šklebí jako potvůrka, jiný vzdychá a opět jiný mává rukou a vykřikuje rady, na něž nikdo nedbá.

V povaze válek je hluk, Pivo řve nejvíce, řve a jeho hlas vrhá vojáky hned sem, hned tam, jeho hlas vypravuje o obludnosti útoku. Hejtmanství! toť skvostná záminka učiniti sprosťáka pánem.

Nuže, již se stalo, že první skupina vojska stojí u paty vrchu. Již stoupá vzhůru. Nejvyšší řada se krčí za pavézy, ostatní pracují. Hle, kůl nad hlavami lidí, hle, řetěz oblehatelů a opět koníčka, který se vzpíná větře smrt.

Zdá se mi, že slyším hukot prokleté vůle vražditi, odkud vzchází ten hlomoz?

Rach, rach, rach! Krá a krá a krá! Svatý Ježíši, kdyby se někdo zeptal vojáků, co to činí, nemohli by mu odpověděti. Kdyby se někdo zeptal loupežníků, vycenili by v údivu své tesáky. Všichni jsou skloněni k své zbrani, jsou přitisknuti na svoji zbraň, zajíkají se záštím a jejich duše říhá nemohouc již plakati, a jejich duše drápe do spodiny mozku a do stěn ubohého těla jako jaguár, jehož klec přihořívá.

Hle, uzda války se obrací vzhůru. Vojsko padá a vstává, padá a vstává. Již stojí dvacatero dřev, již vlekou dvacatero žebříků. Slyšte to řvaní a hulákání, ó, zpívající chřtán, ó, chraplavá píseň, ó, píseň. Ejhle, pole bláznů, pole králových holomků, pole nejknížečtějšího vojska. Jsou v ohni vzteku a tento vztek je přepadá vždy v pravý čas, vždy, kdykoliv se uzdá hejtmanům, kdykoliv kornet přiloží svůj roh k ústům.

Vážení pánové, dříve než si krkavci a vrány naplní vole rozpojenými údy a těly tohoto vojska, vyslechněte kratičkou úvahu bláznovu.

Ten chlapík se narodil mnohem později a za časů, o nichž povídka vypravuje, pobýval na houbách hluboko mezi azurovými skalami a lesy. Nechtěje nikomu sloužiti zůstal chud, otrhán a bez cti. Platí za ztřeštěnce, byl však moudrý a napsal knihu, jež se dochovala.

Nuže, co praví tento jasný duch?

Praví, že prvopočáteční příčinou všech válek je nezměrná a zví­řecí blbost. Ve veliké nouzi, praví dále náš zedraný mudrc, se bráníváme, jako se brání medvědice, a opět jindy ve veliké nouzi se vrháme na své bližní a tu jsme podobni rysu. Vy a já chválíme za tyto počestné schopnosti Boha, ale on mu klne. Jakžpak by potom neklnul lidem, kteří si osobují právo oblékati nás jako rysy a přiostřiti naše drápy, aby se tím více podobaly rysím drápům? Jakž by jim neklnul, když vychrstli na toto odění něco slavných barev a smočili korouhve ve džberu krve a vdmychli ubohým vojskům vědomí slávy?

Copak to máte se slávou? Slavný je život či lépe dílo a smrt je hnusná. Špatný hospodář mýtí lesy na pahorcích, špatný král vede války, špatný básník mluví o zkáze. Mír, mír, mír! Dejte si zajít chuť, vy duše příliš hrubé, vy směšní troupové s mečem při stehně, dejte si zajít chuť. Pravíte: buben a já odpovím: svatba! Ba, na mou duši, přiznám vám něco básnivosti, neboť stínajíce a zažehujíce a rozbíjejíce nástroje míru zakoušíte něco ze závratí tvoření, ó, básnící ďáblové. Když se vaše samičky nasytily vosku na knírech, budou olizovati s tím větší chutí rány a krev na jizvách, neboť krev je nádherná! Toť pars pro toto, toť obraz v špatném sledu, který jste ukradli loupežníkům. Oni jsou nutkáni k rvačkám a vy se rvete na pobídku, oni budou ztrestáni na hrdle a vy se obohatíte a budete povýšeni a chváleni za své zabíjení. Oni jsou zvěř a vy jste pacholci katovi. Lépe je býti loupežníkem, jenž má duši rysí a čest rysí, než hejtmanem, jehož tvář je lidská a chrup psovský. Hra loupežníků je sprostá, avšak nazýváme ji pravým jménem, nuže přiznejte barvu i vy.

Jen strpení, vidím, jak se naparujete a mluvíte nosem, říkajíce, že jste vykonavateli králova soudu a spravedlnosti. Jde o bezpečnost silnic!

Bah, vy jste všichni stejní pobertové! Jen ozbrojte chlapy po vesnicích, neboť především chlapům patří zbraň, a uvidíte, jak vám i loupežníkům jednou ranou spadne kohoutek. Jen se netvařte tak ctnostně, jste všichni jednoho stavu.

Onen bosácký mudřec, který toto vše řekl, namluvil mnohem více řečí, ale, aby ho ďas sledoval na jeho cestách. Vraťme se k vypravování.

Pivo útočil a Kozlíkovi lidé se bránili ze všech sil. Loupežníci i vojáci dobře umírali, tu vydechl duši někdo na straně králově, tu na straně zbojníků. Šlo jim to k duhu a umírajíce ještě pořvávali. Sníh na svazích ustoupil černé prsti a rudé barvě krve. Krev se pěnila vystupujíc z úst a stékala crčkem podél chromých údů.

Vojáci již stáli v polovině svahu a prvý žebř dosahuje již k zásekám. Loupežníci přidržujíce se lana a houžví sbíhají dolů. Již si leží ve vlasech, již leží v strašném objetí. Je viděti blýskavici mečů, okrouhlé oko, blýskavici mečů, ohbí lokte, zveselenou tvář mrtvoly a dvojici rukou, z nichž pravá láme prsty levici.

Dva z Kozlíkových synů již padli. Slečna Štěpánka byla zabita probodávajíc jakéhosi ryšavého vojáka. Simon se zřítil zasažen kamenem vymrštěným z praku. Dopadl mezi vojáky s roztříštěnou hlavou, ach, bylo mu patnáct let.

Staly se věci strašné a věci žalostné, avšak daleko nejžalostnější je smrt nejmladší Kozlíkovy dcery. Chudinka! Jan jí rozkázal, aby svalila několik kamenů s pokraje srázu. Byly přichystány a jakkoliv nemělo děvčátko valné síly, přece jimi mohlo pohnouti s místa. Žel, opřela se do nich, jako se opíráme do zdi.

Ejhle amazonku, ejhle nešťastnou holčičku, padá střemhlav, padá na místě, kde není leč skála.

Vykřikla, jako křičívají děti, ale již ji vidím vstávati, již se zdvíhá, již běží proti stráni. Jakýsi voják ji udeřil do ramene, je příliš slabá, aby mohla zápasiti a pláče. Vojáci ji vlekou, mají plné hrsti jejích vlasů a vlekou ji k jízdě, jež stojí opodál.

Jak s ní naloží? Bude přivázána.

Maličká loupežnice neslýchala leč o loupežnických věcech, přeje si účasti na krvavém díle a zvedá nůž. Zvedá nůž, jejž kterýsi voják pohodil ve spěchu bitvy, či v úzkostech poslední hodinky. Nikdo ji nevidí, nikdo si nevšímá maličké holčičky, která se zajisté bojí.

Jakže? Není ta maličká ďáblice? Nepodobá se svému otci a svým tetám? Hle, již drží nůž, již si vyhlédla, jak se obrátí, již se vrhá na hrdlo vojákovo. Nešťastník, přijímá smrt z ruky housete právě tak, jako náš starý soudce přijme a strpí vyplísnění od nejmladšího andělíčka a bude zbit pranepatrnou peroutkou.

Toť se ví, chlap s výkřikem padl a válí se po zemi. Vražednice klečí a odříkává slova modlitby, zdá se mi, že pozbyla síly, aby se bránila. Zdá se mi, že nevidí. Prostor kolem ní je zprohýbán jako šátek. Vojáci křičí. Vidím meč, který míří na krk pacholátka. Ach, odvraťte se, vážení pánové! Skoro padesát lidí bylo tehdy zabito, padesát vojáků a loupežníků, ale není truchlivější smrti nad smrt tohoto dítka. Bylo sťato.

Nyní se udál třetí a čtvrtý a pátý výjev této bitvy. Pivo byl raněn a vyplivoval drť zubů, nyní padl Jan, nyní se zřítil Kristián a zůstal ležet. Ó, hodinky bitev, ó, lkáníplné hodinky! Komu je třeba krve a hrůz? Jste sběř! Jste sběř! Nebesa burácí ošklivostí a svatý Jiří podupává. Fi na vás, vy luzo!

Kolem šesté hodiny, když se snesl soumrak, byla bitva pro loupežníky ztracena. Pivo stál na pahorku. Mor na něj, mor na starého práče! Loupežníci zanechali všechno své zboží a utíkají. Utíkají na koních. Leckterý chlap chová v náručí pacholátko, leckteré dítě se přidržuje opasku loupežníkova sedíc na koňském zadku. Paním byli dáni koně nejbystřejší. Kozlík a všichni ostatní zdržují vojáky bráníce se z posledních sil. Konečně se i oni vrhají se stráně.

Poslední rána, poslední bodnutí. Kozlíkův hřebec se vzpíná, jezdec jej nestrhl a již se s ním válí a již se lámou údy loupežníkovy a hřebcův hnát. Toho nešťastného skoku! Kozlík chtěl býti poslední, jako se sluší na dobrého vůdce a hle, co se mu přihodilo, upadne do zajetí! Bude jat a oběšen!

Jeho synové jsou dávno pod vrchem, utíkají, nic nevědouce o zlém neštěstí. Mikoláš je již daleko napřed, ale zastavuje se, aby zvedl dítě, které spadlo s koně. Míjí chvilička. Mimo dívku a loupežníka se již přehnala utíkající smečka, pravím mimo dívku a loupežníka, neboť Marketa Lazarová je se svým milencem.

V kterési knize stojí psáno, že je láska učitelem úsměvů, to není hloupé, na mou čest! Mikoláš si osvojil jakési usmívání a otíraje krev s obličeje malého chudáčka činí podle nového zvyku.

Marketa zabalila chlapci hlavu do šátku a teď již nasedají na kůň. Ah, doposud nebylo prolito dost krve. Právě, když nasedli, stihli je dva vojáci. Mikoláš bodl jednoho z koní a nestaral se již o jezdce, jenž se zřítil zároveň se svým zvířetem. Druhého pohůnka králova Mikoláš však ťal přes stehno a rozdrtil mu přesilnou kost. Ten raněný člověk pak již nikdy zpříma nechodil ani zpříma nestál.

Teď věru mají naši milenci nakvap, neboť vidím jiné dvojice spěchati na místo srážky. Mikoláš je postřehl ještě včas, zmocnil se nepřítelova koně a rozkázal Marketě, aby ujížděla ze všech sil. „Pospěš si,“ vykřikl loupežník na svoji nevěstu a sám dopadl na hřbet koníčka, až se ten chudáček zatřásl. Sotva byl Mikoláš v sedle, již zvedl meč, aby se opět bránil proti těm, kdo na něho najížděli. Hnul se jim v ústrety, jeho kůň cválal a koně vojáků běželi tryskem. Ty náš dobrotivý Pane, bojím se, že bude rozdrcen jejich vahou, bojím se, že bude zabit dříve, než došel spásy a poznání pravdy. Je to loupežník a žil jako žije rys a vlk. Dopřej mu, aby zvítězil, aby vyrazil duši z těch chlapů!

U všech všudy, kdo by se toho nadál, že královi vojáci mají tak nezměrnou chuť zůstat naživu? Vy, chlupáči, vy byste zhltli kajícího se hříšníka i s ostruhami. Ale kdežpak! Ještě držíme svůj meč a náš obličej rudne silou.

Mikoláš uskočil jezdcům s cesty a tu, jak jeli příliš rychle, se stalo, že nemohli naráz zastaviti svůj běh. Bůh dopustil, že se rozptýlili a že je Mikolášova zuřivost zbíjela jednoho po druhém. Onoho dne upadl do zajetí Kozlík a mnozí jeho synové byli pobiti; mimo tato neštěstí se již nepřihodilo nic pamětihodného ani těm, kdo byli na útěku, ani těm, kdo je pronásledovali, ani těm, kdo setrvali sbírajíce kořist. Mikoláš schytal vojenské koně a odjel za svými bratry.

Vypravování jej neprovází.