Hlava třetí

Biskupovi sluhové se hnali kamsi až do horoucích pekel. Ptali se sedláků a ptali se kupců, avšak nikdo neviděl jezdce, který by se podobal Kristiánovi. Jezdci počali váhat a zvolnili svůj běh. Podobalo se, že hrabě sešel s cesty a že ho nedostihnou.

„Co učiníme?“ ptal se ten, který je vedl, „naše kořist je za horami a Reiner je někde v prachu. Snad se ten ničema zaběhl, či nás snad zradil? Ať je tomu jakkoliv, cítím, že nám jde o kůži. Po vesnicích se mluví o královském vojsku, panečku, to má na loupežníky spadeno! Nechtěl bych se s ním setkat, neboť konec konců, copak jsme něco jiného než lapkové? U všech všudy! Viděl jsem po českých městech mnoho šibenic a nechci nic míti s jejich spravedlností! Lépe je býti vypráskán od biskupa, než popraven od krále. Neřekl bych nic, kdyby se naše služba skončila ve třech dnech, ale štráchati se týden v cizí zemi? Poptávati se a buditi pozornost? Není to totéž, jako bychom prosili o oprátku? Vraťme se, pro lásku boží, k biskupovi a řekněme mu, že nás honili královští sem a tam a že jsme sotva vyvázli životem.“

Kdežpak věrnost u takových budižkničemu! Chlapi se vraceli co noha nohu mine, zato před Henavou dali koním ostruhy a hnali je, až byli říční a až z nich stříkala pěna.

Když přišli a když je biskup vyslechl, bylo zle. Rozhněvaný pán si chviličku třel čelo a potom poručil, aby mu osedlali koně. Jel k hraběti Kristiánovi. Zastihl jej, an sedí blízko ohně a rozmlouvá se svým myslivcem. Biskup si všiml, že kožišina na hraběcím kabátci líná, až je všude samý chlup. Myslivec měl kalhoty nadranc. Tu biskupa napadlo, že má třeba Kristián lepší důvod k šetrnosti, než je pouhá umíněnost. Toto pozorování propůjčilo mu sebedůvěru a počal málem zvysoka.

„Moji lidé se vrátili z Čech, pane hrabě, a tu mi přinesli zprávu o vašem synovi. Víte, jak si cením přátelství, víte, jak jsem byl sklíčen, že vaše vlídnost ke mně doznala změn, bojím se tedy dvojnásob, abych nepřišel nevhod. Posuzujte, prosím, vážnost zprávy podle bázně, kterou neodkládám. Váš syn byl zadržen v Čechách!“

Řka to, jal se licoměrný biskup vypravovati příhodu skoro tak, jak se udála. Jeho předvídavost byla znamenitá. Bál se, že mladý hrabě upadl mezi zlé lidi.

Ach, biskupe, biskupe! Obrátil jsi svůj úklad, jako by ti nešlo než o spravedlivou péči. Budeš se odpovídati o soudném dni a Pastýř ti přisolí drahná léta v očistci za to, že jsi se zalíbením patřil na otce, jenž siná strachem. Sotva se skončila rozmluva a sotva hrabě biskupovi poděkoval, již se roznesla neblahá novina.

Kristiánův hrad se nazýval Freiheit. V tomto Freiheitu, či jak by se česky řeklo, v této Svobodě, bylo rázem všechno na nohou. Sluhové vyváděli koně z koníren a snímali s hřebů sedla, služtičky naříkaly, Kristiánovi bratři se měli k činu a narychlo si vyměňovali za čapkou péro. Všude bylo naspěch a všude se pospíchalo. Podkoní křičel ve stáji na pacholky: Pospěš si, dělej a hni se, ty loudo! Za chviličku bylo všechno naruby až po kuchtíka.

Téhož dne vydal se hrabě Kristián na cestu do Čech. Měl zamířeno k Praze a protože spěchal, seč stačily síly jeho zvířatům, dojel tam čtvrtého dne. Nyní nastalo poptávání a věc došla králova sluchu.

Král! Králův hlas je jako hlas polnice a hýbe srdcem. Nedej Bůh, aby se rozhněval!

Káže a hned je vyhotoven list. Jeden z písařů jej odevzdá nádhernému zbrojnoši. Zatím Kristián čeká před řadami rytířů. Hle, zlato kotrkalů a zlaté nitky v čabrakách. Na převysokých kopích, na kopích, která se hodí k lovu na orla, se třpytí praporce. Na brni a na mečích se blýská slunce. Mráz a slunce. Kristián přijal list a odchází s pochýlenou hlavou. Ach, střez se, Kozlíku, král chce, aby ten, kdo svévolně zadržel mladého hraběte, byl potrestán. Vojenské pluky před Boleslavi mají býti Kristiánovi ku pomoci.

Stalo se, že na druhý den hrabě dorazil na známá místa. Pivo zatím stáhl své vojsko ze Šerpinského hvozdu. Čekal na oddíl jízdy, aby skončil honičku bez hanby. Nebylo nesnadno jej vyhledati. Poslouchal však jenom na půl ucha a nebylo mu do řečí. Tvář mu odula mrazem, byl mrzut, díval se na krk svého koně a krčil rameny.

„Nevím, neslyšel jsem nic o německém hraběti. Vezl zboží? Ne? Nuže, proč se domníváte, že byl přepaden loupežníky? Ti chlapi nemají sporů s Němci a nejde jim leč o peníze. Jsou to šlechtici, ale kradou.“ Hrabě si již nevěděl rady. Co má počít? Kam se obrátit? Sesedl a procházel vojenským táborem, čekaje snad na vnuknutí, jež by ho osvítilo. Svěřil se Bohu a tato důvěra byla více než rozumná. Chodil zachmuřen sem a tam a tu, co se tak dívá, spatří na hřbetě jednoho Pivova chudinky plášť, který jej vábí. Plášť praznámé barvy, plášť se stříbrnou nitkou, která se v poskocích ztrácí a objevuje. Plášť svého syna!

Nastalo vyptávání a vyšlo najevo, že jej vojáček zvedl na nádvoří Roháčku.

Kristián se zaradoval a nechtěl leč setrvati u Pivova pluku. Měl pevnou naději, že se dostanou loupežníkům na kůži a potom že se shledá se svým miláčkem. Pivo neříkal nic, nic a nic.

Ten výtečný hejtman byl jako lítý na erb a nic ho tak nedopalovalo, jako když se hrabě motal mezi vojáky a tahal je za opasek ze samé radosti, že je na dobré stopě. Na mou duši, abyste pohledali šlechtice! Věru, že jím není leč ten, koho povyšuje vlastní zásluha a hodnost. Hleďte na hejtmana, jak je důstojný a jak by mu slušela medvědí kůže! To je právě znak, o který, až se udá čas, požádá krále. Konečně přitrhli do tábora očekávaní jezdci. Bylo to dvacet koní a dvacet holobrádků, kteří mnoho nevydají. Pivo byl mrzut.

Ať se na ně dívá, kdo chce, hejtman šel spat. Na druhý den zrána vniklo vojsko do lesů. Pivo postupoval zvolna. Zřídili tři stanoviště a jízda se vracela s místa na místo, zajišťujíc pochod pěchoty a přenášení břemen. Nemohli přece jíti jen tak s holýma rukama. Nemohli se znovu vystaviti divouské zimě a hladu.

Žel, tato opatrnost snad nasytí loupežníky. Hle, vlekou se podle vojska jako stíny. Někdo přichází velmi blízko a slídí. Je to opět Mikoláš. Mikoláš se zjasněnou tváří, Mikoláš, na něhož čeká milenka. Jakže, milenka? Toť složitá věc. Marketa je doposud smutná, doposud pláče. Nechť si pláče! Rozeznávám štěstí v jejím vzlykotu. Chudinečka, čeho želí? Jaká naděje ji minula? Chtěla vstoupiti do kláštera.

Někdy nás milost boží spaluje. Dopřála Marketě lásky, díky za horoucí křídla, díky za proud dechu, v němž se zachvívá její duše. Díky a žel! Její láska má ozubí pekelníkovo, má ve sličné hubě psí tesák! Vidím pootvírati se propast a strašný dráp drásá její okraj. Slyším hvizd, který zaléhá uši. Nešťastnice, za tvými zády skučí ďábel. Neblahá nevěsta tajila dech, byla polomrtvá a strach roztřásal její milostné rozkoše. Láska a zoufání se strašily v její duši, strašily se jako dvě děti v temném sklepení.

Vzácní pánové, dohadujete se již, jaké byly Marketiny noci? Hnusí se sama sobě, hnusí si své tělo, své hříšné tělo, své ruce a nohy, své nohy, svá stehna, jimiž objímá pekelného milence. Obviňuje svou duši, že je malátná, obviňuje duši, že zapadá do rozkoše jako slunce do moře.

Slyšte posléze něco málo o její povaze a posuďte věc po svém.

Žila v Obořišti u svého otce Lazara, který měl mysl nestálou a vratkou. Špatní příkladové působí příliš mocně. Stalo se, když měla Marketa přijíti na svět, že stál její otec po prvé v záloze při ohbí cesty. Ďas ví, koho tenkráte obral, zmocnil se několika grošíků, platily méně, než je cena ovce. Ale rub jednoho penízu byl vyhlazen a místo obrazu králova byla do stříbra vyryta dvě slova: Boží strach.

Lidé bývají nakloněni vztahovati věci divné a nevídané v souvislost s domácími událostmi. Lazar se bál, že jej toto znamení vyzývá k účastenství na bědném údělu. Byl obtěžkán hříchem, a když se mu narodila dcera, zaslíbil ji Bohu.

Stalo se, že byla Marketa plavá a krásná. Lazar ji střežil jako oko v hlavě. Bratři s ní mluvili přívětivě a pomlčeli o všem, co by dívenku mohlo pohoršiti. Dítě myslilo na klášter. Pahorky kolem Obořiště jsou pruhovány lesíky, hle, nádherný háj, který stoupá, který se vine podle cesty, podle cesty starých procházek. Marketa byla svobodna od všech prací. Učila se čísti. Nevíme, že by tehdy plakala. Byla přešťastná. Osmahla a častý půst úžil její tváře. Chodila jako chodí líbezní ptáci, a kdybyste ji viděli, řekli byste, že kráčí snadninko. Nablízku chamtivého starce, který byl spíše bázlivec a lišák než přepadavač, nablízku sprostých zlodějen zůstávalo její okouzlení bez mráčků. Zůstavovala všechny daleko za sebou, dospívala bez příhod, a jestliže se přece událo, aby to či ono vykonala, počínala si tak, že každý viděl, jak zhola nic se nepodobá otci a svým bratřím. Byla zbožná a pokorného srdce. Podle božího úradku se stalo, že jí jednoho dne bylo prozříti. Tu viděla bídné řemeslo otcovo.

Tehdy ji jala hořká lítost. Dala se do pláče a nebyla k utišení. Tento den a toto poznání ji poznamenalo. Ach, hoře bylo silnější než býk. Nemohla se zříci svého otce, nemohla zrušiti svazek, jenž přetrvá všechnu zlost, všechna zřeknutí se a všechny zločiny. Byla Lazarova. Tlumila svoji krev, nic naplat, její příboj zasahoval jí hned srdce, hned tvář. Modlívala se a Bůh ji naučil zbožnosti, která nekráčí po výsluní, ale hledá místečko v úkrytu.

Buď požehnán, Bože, na věky věkův, že vnukáš naději ještě na sklonku neštěstí. Ty rozbíjíš duše jako hrnčíř a opět je hněteš. Neznám Tvých záměrů, ale Tvá láska láme Tvou spravedlnost. Zatřeseš Obořištěm. Způsobíš, aby se můj otec a moji bratříčkové obrátili. Propůjčíš nehodné děvečce milost, aby byla živa a zemřela tak, jak se Ti líbí. Dopřej mi tedy síly, abych sama nevinná, nesla část viny. Šíje hříchu je mocnější než šíje zvířecí, dopřej mi vytrvalosti, abych jí uhýbala, dopřej mi ušlechtilé smrti, jež by vážila jako jediná slza hříšníkova, jako jediná slzička lítosti.

Nešťastná Marketa! Není tato modlitba rouhavá? Rozeznáváte, jak se prosebnice vynáší? Nešťastné dítě, samo si přivodí pád.

Nuže, Marketa byla taková, jak řečeno, zbožná a prohřešující se i při modlitbě. Byla taková a nebyla o nic lepší, neboť, jak se zpívá ve starých koledách, jsou lidské slabosti mocné.

V onen památný den, když se hrabě Kristián blížil s Pivovým vojskem k ležení loupežníků, v onen den trhajícího se mrazu, vrátil se Mikoláš z číhané, a jakkoliv byla jeho zpráva důležitá, přece se zastavil u Markety, aby jí řekl, že zhlédl mezi stromovím Lazara a jeho dva syny.

Marketa se zachvěla. Můj Bože, nadchází to, čeho se bála, nadchází smrt, kterou volávala.

Nebožátko, nevidím nic v její duši, co by bylo připraveno na příval smrtelného času. Jaký úžas ji očekává.

Marketa myslila po celý čas, co byla v táboře, na Lazara a na své bratry. Věřila, že po hrozné Mikolášově návštěvě nikdo nezemřel, neboť jí napovídalo srdce, zmenšujíc vinu přítelovu. Znala velmi dobře způsoby svého otce, nebylo jí nesnadno domysliti si, jak všichni pospíchají z Obořiště, jak chodí po sousedství opakujíce, že trest kromě krále a držitelů země záleží od Boha. Znala způsob jejich nestatečnosti a soudila, že se přiženou, až bude bitva z poloviny již rozhodnuta.

Teď zbledla, slyšíc novinu, že přicházejí. To byla lhůta, kterou si určila, a déle nemohla již odkládati s propuštěním nesmrtelné duše z tohoto těla, ze sloupu masa, který se zachvívá rozkoší lásky.

Sotva Mikoláš odešel, zmocnila se žalostná nevěsta dýky a pohroužila si čepel do prsou. Ach, myslí, že umírá, myslí, že je veta po jejích nadějích, neboť toto zbloudilé dítě má ještě v hodince smrti horoucí přání.

Žel, touhy příliš pozemské! Ale Bůh posuzuje lidské skutky jinak, než je s to náš rozum a naše srdce. Náš Pán ustanovil, aby Marketa žila dále, a co více, ukázal jasně svoji vůli a náchylnost projevovati takovým chudáčkům více milosti než pomatencům, jimž od pobytu v kostelích řežaví kolena a vlhne nos.

I stalo se, že Marketa si vbodla dýku do šestého mezižebří k srdci. Jenom kousíček a byla by na místě mrtva. Nač mluviti o nebezpečí, když slečna dýchá? Ať se jí zdá cokoliv strašného, bude zdráva.

Mikoláš, vida svoji přítelkyni zkrvavenu, udeří mečem a zanechá koně, ať si běží. Přiklekne k zraněné a uniká mu výkřik, jenž vzbouří celý tábor. Loupežníci se sbíhají a slečna je v mdlobách. V té chvíli se jal Mikoláš hovořiti a láska mu kladla na jazyk přívětivá slova.

Loupežníci se trošičku usmívají, neboť zranění je málo významné a Marketa již prozřela. Již se ohlíží po Kozlíkovi, již se červená pro Mikolášovo políbení. Líbá ji na ústa. Ale Kozlíkovi není vhod, že se zbůhdarma maří čas.

„Přiložte ruku k dílu, do práce! Mějte se k činu, neboť královo vojsko jde blíž a blíž!“

Kozlík zamýšlel zříditi jakési opevnění. Rozhodl se pro místo těžko přístupné v lese, kde není cest. Na vrata Roháčku mohli udeřiti beranem, avšak do Šerpinského lesa nelze přinésti bořidel.

Marketa je raněna, pah, Kozlík se o to nestará a volá Mikoláše.

„Mikoláši, vezmi si čerstvého koně a deset jezdců. Jeď pobít hejtmanovy stráže.“

Milenec zanechá Marketu na sněhu a ani se neobrátí. Zatím loupežníci opevňují ležení, porážejí nové stromy, robí záseky, kopají vlčí jámy, přehazují sníh a ostří špice, které zakládají do výše koňského břicha. Marketa vstává. Hle, do jaké míry činí zadost loupežnickému obřadu. Zanechává na sněhu krvavou stopu. Z rány odkapává krev, hle, poznamenanou pannu! Pláče? Pláče!

K ďasu! Rozptylme jednou provždy pochybnosti o její nevině. Je to děvka Mikolášova, saje na jeho rameni, zraňuje loupežnický chřtán, svíjí se v divé rozkoši na sněhu. Nic naplat, bývala to kdysi tichá panna, avšak od nějaké doby je tomu jinak. Stala se z ní nádhernější milenka než se proslýchá, neboť purpurový plášť, v nějž láska odívá milenky, byl podšit zhrzeným blankytem. To není bez významu, to není bez truchlivé krásy.

Za nynějších časů jsou milování i vášně chabé. Náš chřtán je pln vzlyků, skučíme a poštěkáváme chtíčem, uchvacujeme se zuby, a co z toho vznětu bude nazítří? Budeme říkati jeden druhému, že jsme měli kolem půlnoci přivřená víčka a znuděnou tvář. Posléze všechno zevšední a budeme spáti jako sochy. Avšak Marketa? Její strach je jadérkem jádra. Je duší lásky!

Nešťastnice prošla táborem, hledajíc Alexandru. Shledala se s ní u příkopu, jejž Kozlíkovi darebové hloubili proti vojsku. Alexandra a její přítel Kristián nosili chrastí. Byli přešťastní a usmívali se.

Jste mi, urození pánové, povinni věřiti, že tuto změnu přivodila láska. Ona je počáteční příčina všech štěstí. Hovoříce mateřštinou lásky, nepotřebovali jiného jazyka. Nosili čečinu jako nádeníci, ale co sejde dvěma milencům po denní práci. Byli šťastni při této robotě. Viděli se odcházeti od jam k lesu, odcházejíce jako do nebe. Tu oslovila příchozí Alexandru a dívka se polekala. „Alexandro,“ řekla, „co to děláte?“ Pronesla ještě několik slov, jimiž mluvíváme bez vzrušení, pronesla jen tak něco do větru, ale nepozasteskla si. Co říci šťastlivcům oddaným lásce s takovou rozumností? Marketě se zdálo, že jí Bůh dal tuto dvojici za spojence, lnula k nim pro všelijakou shodu jejich příhod, přála si s nimi promluviti, ale žel, Alexandra i Kristián byli oděni do svých štěstí jako do krunýřů. Ach, bytosti tak nesnesitelně šťastné! Marketin zármutek nemá konce. Aspoň slovíčko o něm, aspoň slovíčko. Zakouší trnutí jazyka a závrať. Sápe se na smrt, omdlévá.

Vážení pánové, Marketina rána není tak docela nevýznamná. Sahá až do plic, vy ji litujete, ale tábor nedbá, tábor je posměvačný a líbí se mu v bratrských nadávkách. Kvapí a pospíchá. Je jim tak dobře v hněvech, ve zvířecích choutkách a v naději na vítězství; hle, růžice samolibých úsměvů ve vousatých hubách.

Toho dne udeřila náhlá obleva, sníh se rozbředal v ohavnou jíchu a lepil se pod kopyta koní. Spustil se dešť, věru toť počasí jako stvořené k pochodu lesní necestou. Vozy se boří a smekají, kůň padá za koněm, vojáci žehrají. Cožpak si myslíte, že lze od srdce útočit, jsme-li zkřehlí a promočení? Co ponouká královské pluky?

Žádostivost slávy.

Nu dobrá, vdmychneme jim něco statečnosti za víření kotlů a poplachu polnic, až vojandy, ruku na ústech, budou v oknech, až se zablýsknou zsinalé meče před jejich pánem, až zachřestí přazky na dobrém odění. Až půjdou prostranstvím bezduchého města, pak dozajista jejich bystrý krok a cval nesčetných koní způsobí vítr, který vzdouvá šerpu a rozkývá chochol. Královo vojsko si nezadá! Je mu vhod ukázati se v hradech a s okrvavenou hlavou, miluje kořist a hejtmanství, jež ho dozajista mine, je statečné, však, probůh, v pravý čas! Dejte si zajít chuť na řeči o válečné slávě, kdy se pluk rachá ve špíně a po jedenáct dní s omrzelým čenichem stihá loupežníky, aniž zabil víc než jediného. A kořist? Pah, domníváte se, že ten mizera Kozlík s sebou vláčí poklady? Jděte k šípku! Na ty zuřivce je škoda dobromyslného vojska, uvidíte, co padne nádherných chlapů, neboť loupežníkům jde tak či tak o hlavu a ještě ranění se budou brániti jako kanci. Koho zajmete? Fi, není o tom řeč.

Pan hrabě Kristián jel podle Piva a povzbuzoval ho. Bylo to nevýslovně protivné. Pivo, můj drahý tlusťoušek, rozumí sotva desátému slovu, vojáci kráčejí jako kozy na most a ještě na něm chtějte, aby uctivě odpovídal. Jakže? Má poklonkovat chlapisku na hubené herce? Podobá se, že je to ledajaký chudý příbuzný, který si mezi dvojím výbuchem souchotin vyprosil doporučující list a nikdy víc již nesmí panu strýci na oči. Hrome, podaří-li se nám, abychom chytili jeho zmetka, bude nám děkovati hlasem tak tklivým, až si kůň sedne na zadek. Bude nás zváti důtklivě do Saska a dá nám ostruhu, která prý přináší štěstí. Ten chlap se jakživ nesejde s někým, na němž by hejtmanovi mohlo něco sejít a jeho vděčnost je zpívající kohout. Vem ho ďas! Pivo se ušklíbil, jako činí nezbeda za vašimi zády a jako nezbeda si opakoval: něněně-ňaňaňa. Posmíval se mu až hanba.

Dojeli na pokraj výmolu a hejtman zastavuje své vojsko, nechce vstoupiti do soutěsky, neboť loupežníci jsou již nablízku.

Dva větrové, vítr ledový a vítr vlahý, ženou proti sobě dva kotouče mraků, všechna obloha je rozdělena ve dví a z tohoto sváru padá sníh a dešť. Hle, stín lijáku pruhovaný kosým přísvitem, hle, břicho povětrné závěje, již rozsápala vichřice. V tu chvíli se zvedne vítr s nebývalou silou, kopí se pohnula, vojsko se sklání, vojsko si přidržuje plášť a protírá i oči plné slzí. Ve škvírách mraku se jeví olivový klín kouře. Je skoro tma. Lidé se lekají, lidé se lekají, a vzniká zmatek.

Ach, přepodivné jsou úradky boží. V tu chvíli Mikoláš ucítil dotknutí na svém rameni, ďábel jej pobádal bodlem času, aby vyrazil proti králi.

Vzácní pánové, uvažte, oč šlo, a nepouštějte se zřetele ani čas, ani místo. Hejtman se obával, že by mohl býti zaskočen v roklině, a poručil, aby se vojsko rozdělilo ve dva proudy.

„Postupujte po svazích strže,“ řekl svým lidem, „postupujte obezřele, jedna ze stráží zahlédla na dně propasti jezdce, jsou to loupežníci. Nuže, přátelé, Bůh nám je vydává. Přišel čas, abychom je zdrtili a zbili do jednoho. Vzhůru, na vrahouny!“

Pivo opakoval tato slova a ani chviličku neustal v povzbuzování. Zdál se býti obezřelým hejtmanem, neboť všechna znamení ukazovala, že boží shovívavost s loupežníky je u konce. Nyní nastalo setmění slunce a dole v roklinách, kam nikdo nedohlédne, bylo slyšeti výkřik a hlas. Vzpupníci! Mikoláš a Janův levoboček zardousili jednoho z královských stráží. Tato příhoda utvrdila hejtmana v domnění, že Kozlíkova smečka je dole a že ji zaskočí. Dal se na cestu s tou částí vojska, jež přešla na druhou stranu prohlubně. Hrabě Kristián setrval v oddílu prvém. Lesní pustina nebyla za tehdejších časů nevídanou věcí. Němec šel bez údivu, šel, jako chodí spravedlivý voják, v milosti krále, v úhlu vševidoucího oka, jež bdí nad svými robátky.

Ach, jak často zaměňujeme své přání s božím záměrem! Stalo se, že byli přepadeni na nejvyšším místě, tam, kde břeh úžlabiny spadal nejstrměji, tam, kde je úzký prostor, tam, kde se říká v Krupech. Stalo se, že byl muž proti muži.

Na druhé straně průrvy stál Pivo. Třásl se vztekem. Vítr, zběsilý přechovavač nářků, se řítil přes údolí. Bylo slyšeti sten a hulákání, jako by ranění řvali hejtmanovi do uší. To byl bláznivý den! Blýskavice mečů zastírala tváře. Bylo viděti než kožišinu Mikolášovu, neboť stál na vyvýšeném místě. Bylo viděti Kristiána, jak padá s koně. Kristiána a na konec Lazara.

Vojáci utíkají, někteří se vrhají dolů po svazích propasti, někteří se zachránili v lese, někteří unikli podél rokliny. Žel toho vojska, těch dobrých chlapů, kteří tak velice milují vepřové hody!

Říkává se, že loupežník nesmí poleviti strachu ani hrdinnosti. Toto pravidlo je dobré a Mikolášovi lidé se jím řídili. Dali se na ústup v pravý čas.

Přišed na místo srážky, napočítal hejtman devět mrtvých. Jeden raněný ležel mezi životem a smrtí a tři byli neschopni válečného tažení. Ti, kteří padli, byli pohřbeni ve sněhu, avšak co s raněnými? Hejtman plný vzteku dal vyprázdniti jeden z vozů a rozkázal, aby se vrátil s děsnými pocestnými do Boleslavě. Kdo má říditi koně? Volba padla na sedláčka, jejž včera přiměli, aby zanechal svých prací a táhl s vojskem proti loupežníkům. Chlapík se jmenoval Kulíšek. Bude se modliti po celou cestu. Znamenaje se křížem ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého vylezl na kozlík a zapráskal bičem. Vůz se hnul a ranění se dali do stenání.

Neblahý Kulíšek, strach a útrpnost vedly svár o jeho duši, byl váben bolestí a přidržován hrůzou. Již stokrát se chtěl obrátit, chtěl se zeptat těch hrozných chudinků, kde je co bolí, ale rarach mu bránil, aby obrátil hlavu. Cítil na šíji jeho morový dech. Děsil se ticha v svém voze a zaúpění mu projelo kostmi. Sňal čepici, aby si otřel ledový pot. Jede prostovlasý, dešť a sníh jej oslepuje, dešť mu stéká po tváři a umrlec uvnitř vozu pokyvuje hlavou, tak jak se vine a jak drkotá šílené bezcestí.

Ach, Kulíšku, král tě učinil strážcem spáčů a vozkou hřbitova, jeď zvolna, ať nevyrazíš duši poslednímu z jeho vojáků.

Vypravuje se, že za této cesty sedláček zešedivěl, kdož ví, co je na tom pravdy.

Pivo zatím přehlédl a spočetl své ztráty. Střežil se přikládati před vojskem význam nehodě, která je stihla, ale u všech všudy! Jak má královský hejtman utajiti rozmrzelost? Klel a klel.

Mrtví vojáci měli v opascích a v sedlech něco zlata; jakže? Domníváte se, že hejtmana utěšuje sirotčí peníz? Rozdá část vojsku a za zbytek budou slouženy svaté mše. Nyní na kůň a po stopě loupežníků!

„Vždyť je ten Kozlík pouhý dareba, z kalhot mu leze zadnice a nemá nic k jídlu.“

„Pak,“ odpovídá Pivo, „tím hůře pro nás, kornete, budou ukazovati prstem na můj pluk, na pluk, který honil mravence, aniž jej zabil. Fi, fi, fi! Vždyť mi ten prašivec ukradl hraběte Kristiána!“

Starší z vojska se shlukli kolem Piva. Co dělat, co říci královi? Kterýsi chlap viděl, že byl německý šlechtic jat zároveň s Lazarem. „Byl to Mikoláš, který je strhl s koně,“ praví Lazarův syn a zlořečí loupežníkům.

Dosti! Hejtman je již syt proklínání. Káže, aby si hleděli svého místa a šli s obezřetností před se. Les temněl, les temněl a v smrčinách se mihl stín. Co byste tomu řekli, duch vojska se ponenáhlu zvedal. Zbrojnoši byli mdlí a nyní jsou rozzuřeni. Sníh, jenž do sebe vsákl něco krve, má konečně pravou barvu, hrome, to místo se podobá místu, kde tanečník rozbil o veselých křtinách láhev vína. Ohlížejte se na obě strany, ať kůň nezařehtá, ať nezazvoní podkova, ať přazka necinkne o jilec meče. Jděte zticha, jděte, kuřátka králova, a učiňte zadost jeho hněvu.

To se ví, že ani Kozlík nezahálel. Vše bylo připraveno k obraně. Pán loupežníků dal zabíti koně, aby se jedlo jak se sluší před bitvou. Chlapi se leskli mastnotou a olizovali si prsty. To se to jí, to se to čeká nacpán. To se to čeká, levici v podpaždí a druhou ruku na jilci meče. Sníh taje, voda stéká na nízká místa, nastává obleva, země jako hranostaj a severní zajíc ztrácí svůj plášť, kopečky prorážejí sníh jako pigmentované hroty prsů. Nic jinak, než že se blíží jaro. Tak časně? Probůh, což jste neslýchali, že na den Narození Páně rozkvetl strom? Nepřestaneme se divit, byť jsme žili sto let.

Po zimě tak kruté nastalo rázem jaro. Jižní svah Kozlíkovy pevnosti byl již prost sněhu. Kozlík hned postřehl tuto nevýhodu a rozkázal, aby shrnuli závěj na úbočí. Pahorek byl tak kluzký, že bylo třeba, aby loupežníci táhli koně vzhůru po provazci houžví. Konečně jsou na místě, sníh je shrabán, kůly naostřeny, závory zabity a již se dojídá nádherný oběd.

Je čas vyslechnouti zajatce. Přivádějí Lazara, jehož vousy jsou bílé jako kouř. Kozlík se opírá o meč a poslouchá.

„Jsem uprostřed tvé čeledi a nasloucháš mi jako hejtman, jsi pánem všech, kteří jsme blízko tebe, a rozumím, že mě budeš trestat na hrdle. Tvoje svévole je ukrutná svévole, právo nemá u tebe zastání. Spálil jsi Obořiště, zmordoval jsi mi lidi, zavlekl jsi Marketu, nesmiloval ses nad ní. Nebojíš se, nemohu tě postrašit, avšak vojsko, které jste viděli nad úvozem, není než část vojska. Budeš chycen za hlavu. Padneš, či budeš oběšen.

Nic se neudá mimo jedno z těchto neštěstí. Mysli na Boha, Kozlíku, snad ti skýtá příležitost, abys naposled byl přívětivější.“

Loupežník odpověděl Lazarovi po chviličce:

„Ach, ty pane Lazare, což ty se mnou mluvíš, jako kdybys byl doma u nás na Roháčku. Kdo jsi? Strašidlo se silnice, jež klepe holí o štít, aby postrašilo kupce s ranečkem příze. Moje hříchy jsou veliké. Ostříhal jsem špatně božích příkazů a bídná přirozenost lidská mě vedla k hříchu. Často mě unesl hněv, litoval jsem pozdě svých činů, ach bože, sahával jsem příliš snadno po meči, ale ani jedenkrát jsem nenapadl člověka, jenž nebyl ozbrojen, nečíhal jsem při silnici, ale vedl jsem drobnou válku s pány a s jejich čeledí a s kupci, na něž jsem křičíval v zátočinách, aby se bránili. Moje hříchy jsou hříchy šlechtice, moji skutkové jsou smrtelně bledí, někteří se tmí pekelným stínem a z jiných stříká krev. Moji skutkové mě zděsí při posledním soudu. Půjdou pochmurnou řadou a budu se báti, patře v jejich tvář. Budu se báti, ale nezastydím se. Nikoliv. Vedli jsme války a vítězili jsme. Vedli jsme války proti vůli krále. Od desíti let nás napomíná skrze hejtmany a nepřátele, kteří přicházejí s mečem. Odpovídal jsem jim, jako se odpovídá nepřátelům. Nevyslechl jsem je, neposlouchám. Můj meč není o nic kratší než meč hejtmanů. Snad bych byl kdysi šel před právoznalce a na soud králův, teď však je válka, válka, v níž vítězím.“

Lazar se zasmál. Bůh ví, kde se v něm vzala odvaha smáti se tak nevhod. „Ty chceš vésti válku s králem?“ děl, sípaje a pohlcuje slova, „ještě teď, nešťastníče?“

Chlapi v radě ztichli, očekávajíce výbuch Kozlíkova hněvu, bylo viděti, že mu vztek nadouvá tvář, již vstává a Lazar tichne. Ach, drazí páni, již je po něm veta! Kozlík je popuzen a nezná slitování. Můj Bože, jak osvětliti duši, po níž přechází stín za stínem? Jak učiniti srozumitelným rasovského loupežníka, jenž má jakousi hrdost a jakési slitování? Nevím. Je to zuřivec, ale někdy mu uniká úsměv pro věci nicotné a plné něhy. Někdy je smuten pro ubožátko, jež obdaroval, či které pominul. Buďte mu ku pomoci, svatí andělé, vidím na jeho surové tváři malé znaménko lásky, pramalé znaménko milosti, pihu, sluneční tečku, vějířek vrásek, jejž vyhloubil úsměv nad ptačím hnízdem a nad psíčkem, který se batolí podle psice.

Kozlík měl již napřaženou ruku a v ní se leskla čepel, byl by Lazara zabil, ale Marketa padá na jeho ruku, tak jako padáme v uzdu koně. Nepláče, nezavzlyká. Je odhodlána zemříti před svým otcem. Neprosí, je však krásná.

Hle, jak se stravuje a mizí pýcha loupežnického srdce. Kozlík se zastavuje, Kozlík váhá jako venkované, než zasednou ke svatebnímu koláči.

Dívejte se však na Marketu. Pod záplavou nádherného vlasu se svíjí její žalostící mozek, mozek, v němž jako zoban štípe strach. Strach, strach a zoufání. Marketa chce zemříti.

Pane a paní, kteří čtete, Bůh vnuká lidem takovou žádostivost života, že mu důvěřujeme i v hodince smrti. Vzdáváme se tělu, jež je sochou boží, a činíme, co nám našeptává nádherné srdce. Marketa si drásá šaty a obnažuje svou ránu, nuže, vizte ty prsy. Jak jsou krásné! Její rameno je jako ohbí řek. Vizte to krásné držení hlavy, na niž usedla krása jako orlice!

Marketo, vy světačko, z vašeho záměru býti Kristovou nevěstou nezbyl než cár závoje. Plačte. Kozlík je překonán a všichni mužové jsou překonáni. Plačte, vedla jste si jako nevěstka a váš otec se díval.

Nevěstka! Proklaté jméno, jež se vždy vrací. Což je krásnější sochařství než sochařství údů? Znáte dokonalejší zrcadlo, než je údiv? Marketo, vedla jste si jako si vedou dívky. Žel, váš otec se zarmoutil, neboť nepočítá vašich sedmnáct let a vroucně si přeje mluviti s vámi jako s dítětem.

Když minula kratičká chvíle mlčení, přistoupil Mikoláš k svému otci a řekl mu: „Otče, ty jsi mi dal Marketu Lazarovu, dej mi i Lazara. Nepřivedl jsem jej proto, abych jej vydal na smrt, nechci se s ním svářit.“

Kozlík se obrátil skrývaje úsměv, ale přece jen se nezdržel, aby neudeřil starocha po rameni.

„Jdi, kam je ti libo,“ řekl Mikoláš, „Marketa je moje žena a jak se skončí tažení, přivedu kněze, aby jí dal toto jméno před Bohem i před lidmi. Strhl jsem tě s koně a vedl na toto místo, aby si Marketa nestýskala. Proč však nemluvíš, proč se hněváš?“

Lazar mlčel a nepohlédl na svoji dceru.

„Vrať se zpátky k hejtmanovu vojsku, jdi kamkoli, vezmi si koně a jdi.“

Mikoláš domluvil a stařec propuká v pláč:

„Viděl bych tě raději mrtvou, dceruško.“ Pláče a jeho pláč je jako mračno, mlha jej zastírá, mlha mu brání, aby viděl, že si Mikoláš vzpomíná na laskavé slovo, že zrývá ostruhou zemi a že překládá meč z ruky do ruky, jako kdyby hořel.

Co dělá Marketa? Co jiného, než že se stydí. Jak by si nyní přála léku mučidla, jak by si přála, aby bolest svědčila o její dětinské lásce. Co učiní? Rozbíhá se za svým otcem. V tu chvíli se otevřelo nebe a shůry dolů crčel lijavec, mračno ošleháváno větrem přehnalo se v divokém úprku. Zaváhání a slastné rozpaky Mikolášovy již míjejí a to tam je Kozlíkovo rozněžnění. Huláká opět z plných plic. Bylo to bláhové civěti na zajatce, který se protiví, věru, prabídně jsme se tázali, já i Mikoláš. Kozlík se ohlédl za vzdalujícím se Lazarem, fi, byl by na něho s chutí poštval psici a vetknul mu šíp mezi lopatky. Lazar pospíchá a vedle Lazara běží Marketa.

„Stůjte! Stůj!“ volá Mikoláš a již jim je v cestě. Mluví; co tak drkotavě mluví? Hněvá se, avšak Marketa nechtěla odejíti zároveň s Lazarem, neprchá, ach, nakládejte s ní méně zuřivě. Což se vám znelíbila tato krasavice tak náhle? Zběsilý loupežník ji rve za vlasy. Ach, to je bláznivá podívaná! Hleďme, abychom při svém vypravování zvážněli! Dále již ani slova! Co nám sejde na lásce, která se rve, co nám sejde po kejklířské vloze rabiátů, kteří trápí své milenky a opět je líbají, jako kdyby neměli zdravý rozum?

Jakže, vy nejste spokojeni s příběhem ze starých časů? Což vám nepůsobí ani ždibec libosti slyšeti o mrazech tak pořádných, o prudkých chlapech a sličných dámách? Nepůsobí tato povídka jako mlat u porovnání s rozkošnou složitostí současné literatury? Nedojímá vás ani poněkud, ani pramaličko, ani se zpožděním, jehož bývá třeba vaší pronikavosti? Domníváte se vskutku, že veliké lásky byly vždy dokonalé lásky?

Není mi nesnadno představiti si mudrce, jenž skotačí, stýskajícího si anděla a milence, který dává své dámě za vyučenou holí, aniž ji jen na chviličku méně miluje. To vše se přihází buď jako skutečnost či jako smyšlenka, které jsme přivykli a jež v nás nyní vzrůstá.

Všechny věci jsou podrobeny změnám a mnohá barva obsahuje barvy dočista vzdálené. Avšak buďme snášenlivější, udeřte knihou a slyšte dále vypravování, jež spěje vpřed.