Hlava sedmá

Nitečka po nitečce se splétá v provaz. Vidím, že přemnohé vlákno je rudé a přemnohé že je černé, ale nastojte, copan v rukách provazníka se stříbří! Není nad laskavé srdce tohoto dělníka osudů.

Co vypravovati? Cesta jako cesta! Při všech stezkách jsou utěšené roviny a ostruží a stromy přímé a stromy nerovného těla, jež zkazil vítr.

Dvě dívky jdou k Obořišti. Bůh je provázej! Naříkají, ale vy a já nic nedáme na jejich pláč a budeme je pobízeti k šťastnému konci. Ach, vy děvečky, jak jste bláhové, cožpak vy si myslíte, že jsou skutky, jež by mohly zděsiti strůjce skutků? Vy hrdopýšky, vy jehňátka hříchu, z uraganů zkázy se oddělil sotva větříček, aby pohnul vláskem nad vaší skrání. Vidíme, že je vaše vina pramaličká. Není větší, než kdybyste z neopatrnosti upustily koroptví vajíčko, v němž je zárodek života. Jaká je vaše cena? Jaká je cena vašich přátel? Jaká je cena lidí?

Nechci odpovídati. Viděl jsem umírající dítě, dělníka, který dokonával, blázna zavěšeného na mřížoví, slepce tápajícího po stěnách, škubající se útrobu, do níž lidé hroužili ruce, viděl jsem zoufalce a nemoha uvěřiti na majestát smrti, ohlížel jsem se po andělu života. Kde prodlévá?

Nikde! Viděl jsem muže a ženy konající omrzelou a trapnou práci u hlav umírajících. Sotvaže se odtrhli, sotvaže přišli k hlavám nemocného. Jejich láska byla k nepoznání a jejich žal byl k nepoznání. Žal? Láska? Ano! Ano! Ano! Bůh vetkl za bláznivé čapky po jednom z andělských peříček. Nuže, lidský život má nesmírnou cenu lásky. Jaké štěstí, že Marketa s Alexandrou milovaly, jaké štěstí, že jim bylo dopřáno trpěti, neboť duše nemohou žíti bez bolesti. Krajina, kterou poutnice procházely, se již třikráte proměnila. Les a kopčité louky byly již za nimi. Vynořoval se dým selských ohnišť, komíny, střecha a vposled a přece znenadání vesnická stavení. Cesta klesala. Učinily ještě několik kroků a tu se Alexandra zastavila, žádajíc, aby se vyhnuly vesnici, která dozajista je nepřátelská.

„Jakže,“ pravila Marketa, „skrývati se? Což jsme se neskrývaly již dosti dlouho? Vejděme, nechť se stane to, co nás očekává.“

Podivno, loupežnice, jež nebyla opatrného ducha, váhala a Mar­keta Lazarová šla beze strachu vpřed. Odkud se vzalo toto odhodlání? Z pokory! Když vyšla z lesa, když přestoupila pohraniční písky, když se octla v kraji, v němž vládne slunce a hlas zvonic, nešťastnice nemohla necítiti dvojnásob svoji vinu. Přála si trestu a prahla po něm. Prahla po trestu, neboť trest byl pro tuto křesťanku tak příjemný a sladký, jako je lože a lázeň pro toho, kdo zemdlel.

Trest je úhelným kamenem odpuštění a vy, ó lehkověrnice, se kloníte na stranu jistot a milosrdenství. Nerozeznávám v tom pevnosti. Právě tak jako jste se rouhavě modlívala, nyní se rouhavě kajete. Zdá se vám, že klečíte v hanbě a ponížení před svým otcem, bijete hlavou o zemi, avšak na dně slzavého džbánu je odporný štír! Vidím ve vašem srdci slasti a blaho těch, kdo se ponižují, vidím štěstí milenek strádajících pro milence, vidím palčivé a hanebné štěstí, které skrýváte. Jste tak bláhová! Avšak Bůh se usměje vaší slabosti.

Marketa vešla do vesnice prvá a Alexandra ji následovala jen zpovzdáli, loupežnická opatrnost ji vedla stínem. Ale stalo se, že potkaly selku, vedoucí dítě. Stalo se, že žena vykřikla a zchvátivši svého synáčka do náruče běžela ke dveřím. Byly zamknuty. Tu se jala do nich bušiti pěstí a volala Kozlíkovo jméno, jako kdyby přicházel sám loupežník.

Netrvalo to déle, než je potřebí, aby se sedláček poohlédl, není-li nablízku nějaký chlapácký jezdec. A hrome! Shledav, co se to děje, a vida, že je vesnice jako když vymete, popadl lískovici a hajdy na náves.

„To bych se na to podíval, jářku, to si dám líbit! Slečinky z lesa kradou děti!“

Toť se ví, že si vykasal rukávy a že se do nich dal a bušil do nich o sto šest. A co tak do nich bušil, přibývalo před stavením lidí a holí a sudlic. Byla z toho pěkná řež. Marketa Lazarová má, co si přála. Ach, Ježíši a Maria, ach, Ježíši, kéž by se všechna přání splnila s takovou rychlostí! Jeden jí leží ve vlasech, druhý ji kráká za ucho, třetí ji maže přes záda a na zadek dopadá rána za ranou. Žel, uvědomujeme si jen zpola svou přirozenost!

Pokání a nepokání, fí na to! Slečny by se rády zřekly vytoužené odplaty za hřích.

Alexandra se zmocnila jakéhosi kůlu či kyje a bije jím hlava nehlava. Vzápětí má kosu, jež vypadla z chrapounovy ruky. Vážení pánové, šaškoviny předcházívají děsným věcem. Sotva se to stalo, ťala loupežnice po rameni výrostka, který byl nejblíže. Alexandra opět prolévá krev!

V témž okamžiku pozbyla její přítelkyně vědomí a zhroutila se k nohám pasáčka, jenž vykřikl lítostí. Krev a tento výkřik učinily, že jeden sedlák loupá svůj klacek, druhý se opírá o hůl, kterou mával, třetí si utahuje řemen, kdosi kašle a kdosi posmrkává. Stalo se utišení a ticho. Ten, kdo byl tak krvavě zraněn, se nazývá Čepela. Jeho tvář bělí a jeho duše proniká k ústům.

Co si počneme s bezděčným vojákem?

Vzali pavučinu a blanky z čerstvých vajec, jež lpějí na skořápkách, a přiložili je na ránu. Bylo slyšeti nevrlý ropot. A středem zevlounů a zarytých diváků, jejichž lítostivost je nesrozumitelná, středem rasíků, již by s vámi rozdělili srdce, se prodírá vesnický posměváček, věčný starosvat, právoznalec, šprýmař a lidový soudce.

„To si pamatujte, co vám povídám,“ praví a přivírá oči, „pamatujte si, že nemáme kupovati to, co potřebujeme, ale bez čeho být nemůžeme. Kdo překoupí, ten prohloupí.“ Nu dobrá, dobrá, čekáte však na rozumné slovo? Vzácní pánové, náš mudrc neřekl nic podobného. Moudrý člověk ví, že je všude plno drábů a zaprodaných syslů. Soudce je pán, král je pán a šlechtici jsou páni. Kdo by si pálil prsty? Toť se ví, že nikdo nebude nic namítat, prožene-li jim sedláček někde v závětří kůži, ale dovolávati se jejich soudů? Ó ne, ó ne, ne!

Tento podobný žert, o němž si třeba myslíte, že je tupohlavý, tento zásah mudrcův způsobil, že lidé mohli opět mluviti a smáti se a že skryli svá překypující srdce.

Čepela dýchal a jeho duše opět sestupovala doprostřed prsou. Ach, onoho dne nikdo nevěděl, že je mu přisouzen jen měsíc života a že přece jen zemře od této rány.

Čepela dýchal, Marketa Lazarová byla opět na nohou a tak si sedláci řekli, že toho namluvili dost a že přestanou. Vzali Alexandře kosiště a hnali obě slečny pěkně před sebou a ze vsi ven. Vedli si věru vesele, tu tleskajíce do dlaní, tu zpívajíce posměšné písničky. A všude se rozléhal hlas, že tvrdošíjné duše kašlou na pány, byť by i činili pokání. Na mou duchu, bojím se, že při té cestě padlo ještě několik záhlavků a je mi to líto.

Sotvaže byly slečny za humny, hrabě Kristián projížděl vesnicí, která proslula touto šrůtkou a dodnes se nazývá nikoliv Rybničná, jak jí bývalo jméno, ale Hávin Plůtek. Hledal svého syna. Kdyby byl přijel o hodinku dříve! Kdyby byl zastihl vražednici! Ale netušil zhola nic. Podřimoval si v sedle a když ho dobrá napadla, rozmlouval s Reinerem. Byl mrzut, ale nikoliv rozezlen. Zdálo se mu, že jeho švihák zatočil jak náleží s otcovskými zlaťáky. Vsunuv ruku do měšce, počítal, kolik jich zbývá.

Královští vojáci spali v městě a Pivo se zdráhal poslati je s hrabětem na obchůzku. Kristián se vzdálil o své vůli a vojsko je vojsko! Hraběti nezbývalo, než aby přijal do svých služeb tři halamy a chodil s nimi sám. Reiner byl pátý. Podobalo se, že milenci nezůstali v lese a že se přičiňují, aby nalezli chrám a kněze. Hrabě si snadno vypočítal, že spěchají se svatbou. Střehl kostely a kvapil, aby přistihl milence, ani vcházejí právě do vrat. Byl by jim dal co proto, neboť otcové se pranic nezdráhají nazvati lásku smilnictvím a hrubou žádostí.

Když se hrabě zastavil na návsi Rybničné, nemohl si nevšimnouti pobořeného plotu, holí, džbánků, kamení a hruď. To vše leželo v cestě. Tu nařídil Reinerovi, aby se otázal, co se zběhlo. A Reiner se dal do vyptávání, řka:

„Sousedé, odpovězte mi, kdopak to prošel vaší vsí? Koho jste tloukli holemi, na koho jste házeli kamením? Nebyl to mnich, který pro lásku boží prosívá po staveních? Nebyl to zlatník, vracející se se svým zbožím?“

„Nikoliv, urozený pane,“ odpověděl ten, který měl pověst nejchytřejšího člověka, „nebyl to ani mnich, ani mistr nějakého řemesla. Prvému bychom naplnili brašnu a košíček. Druhému bych ukázal cestu, kterou se chodívá. Navážil bych mu vody a přál šťastný návrat. Nebyl tu nikdo, leda dvě děvečky, na které se nevyptáváte.“

„Jakž by ne!“ děl opět biskupův sluha, jenž se pokristianil.

Co zbývalo, než jíti s pravdou ven? Oděnci poslouchali, ale sotvaže padlo jméno Alexandřino, již obraceli koně. Nečekali, až sedlák domluví, ani až hrabě pokyne na cestu. Vyrazili tryskem a za několik chvil nešťastnice dostihli.

Marketa Lazarová zemdlela a nemohla již jíti. Tu se hrne pět jezdců. Koně se zastavili, mužové seskakují na zemi a hrabě Kristián, otec zavražděného, stojí před Alexandrou. Zdráháte se uvěřiti, že bylo slyšeti amazončino srdce, které se ozývalo jako dupání šermířů? Zdráháte se uvěřiti, že loupežnice, tak snadno zadržující hřebce, byla bez dechu? V každé paměti žije strach, který nás přikovává před tím, koho jsme zradili a komu bylo ukřivděno ze svévole. Rozpomeňte se na nesmírnou hanbu a na strach nevypověditelný, v němž jste stáli. A znásobte jej, znásobte jej tisíckráte, neboť Alexandřina tvář je pokryta stříkanci věčně se obnovujícími. Kristián se ptá a ptá. Jeho cizí jazyk je palčivě srozumitelný jako pláč a vzlykání. Jeho řeč se vrhá přes slovíčka, duní, blekotá, tichne a je slyšeti jenom šeptání. Konečně se odvrací. Od této chvíle neděl již ani slova a propukl v pláč. Reiner, žalostný prostředník tohoto hledajícího otce, vyslechl ostatní. Marketa mluvila za Alexandru. Bylo již pozdě, najatí pacholci se omrzele potloukali podél tohoto sousoší žalu, chřestili železem a řemením a jejich koně pořehtávali.

Táhlo na čtvrtou. Hrabě se opírá o strom a nikdo neví a nikdo neuhodne, co hodlá počíti. Zabije Alexandru? Půjde hledati synův hrob? Vrátí se domů? Tu vstane vražednice se země a dí:

„Dopustila jsem se skutku nejhroznějšího. Žal nezastírá vinu, jměte mě. Přeji si trestu stejně hrozného. Uchýlila jsem se do jediné myšlenky, do myšlenky, která je přepevná, do myšlenky lásky. Přeji si smrti, ať stře přede mne svůj plášť! Toť převozník, toť hřebec, který mě unáší ke shledání.“

Jaké žáry, jaké peklo citů bylo v tomto srdci? Poznavši, že ji Kristián miloval, poznavši svůj omyl, byla zachvácena přívalem lásky, který ji vrhl na kolena. Křičela před tímto plačícím otcem a před chlapy, jejichž uši jsou hrubé a oči necudné. Zírala na blednoucí čelo Kristiánovo, do středu jeho mysli, která již nemá síly porozuměti této věrnosti. Drala se do mrtvého srdce, toužíc, aby její krev skanula do Kristiánových žil.

To vše jsou však blázniviny, na něž starci nepřistupují. Hrabě vstal a nevšímaje si její bolesti udeřil mezi sluhy váčkem s penězi a kázal, aby odvedli Alexandru do hejtmanova tábora.

Reiner a Marketa Lazarová měli jej doprovodit k lesnímu hrobu.

Nuže, vizte dva průvody. Alexandra jde svázána mezi dvěma koňmi a neobrací se a ani o trošíčku nepochýlí hrdopyšnou hlavu. Snad doposud vidí tu sladkou tvář. Vášnivé poblouzení, poblouzení, jež setrvá až do chviličky smrti, pečetí její ústa. Nechť jde, nechť se shledá se svým milencem.

Ďábel je rozmarnější strůjce příhod než Prozřetelnost. Zajisté on ponukl hraběte, aby vlekl Lazarovou do lesa, jehož se děsí. Zajisté ďábel našeptal Kristiánovi, aby rozkázal té, která si přála zhlédnouti aspoň sosnu nad milencovým hrobem, jíti na opačnou stranu. Marketa šla, jevíc poslušnost, jež odzbrojuje. Zatajovala svůj děs, děs! neboť se strašila, že se setkají s Mikolášem. Jakže, bála se svého milence? Nemohla jinak. Šerpinský hvozd byl jeho hvozd, toť les loupežníků a prostorné doupě svévole.

Kdež by se Mikoláš ptal, koho oplakáváte. Což vás neviděl státi po boku vojáků? Dal by dopadnouti svému meči, nepociťuje hříchu ani výčitek, dal by dopadnouti meči, jako žnec dává dopadnouti kose na stvoly trávy v čase senoseče.

Ach, toto strašení se není věru bez podstaty a nové krveprolití a nový hřích je blízko.

Hle, obrysy lesa, již se stmívá, nesvěřujte se noci, hrabě.

Co však odvrátí otce, jenž ztratil syna, co jej odvrátí, aby nešel dál a dál až k hrobu, jenž prosvítá mezi černavými kmeny?

Šli a Marketa prosila Boha, aby odvrátil kroky Mikolášovy od tohoto místa a aby přispěl její paměti. Zdálo se, že sešla s cesty a že bloudí.

Blížila se již půlnoc. Opět houkala sova, opět bylo slyšeti šelestění v křovinách a poštěkávání povětrných psic. Temnota prolamovala temnotu, koně se třásli a světélkující oči rysa žhnuly mezi větvovím. Marketa Lazarová se zastavila a s úpěním prosí, aby se vrátili. Je veta po jistotách, je veta po bezpečí, když obzírala noční oblohu, již mřížkují větévky korun. Je veta po okouzlení, jež nad vlčími doupaty stře pohodu a mír. Ach, měsíc tehdejších nocí je rozbit a jako ponuré strašidlo sklání zsinalou hlavu a vleče plášť svitu. Jak mohla Marketa pobývati v této strašidelné stavbě lesa, v této úděsné lodi? Taková jest však síla lásky, že se nebála. Viděla líbezný háj, v němž chodívá zvěř po svých cestičkách, v němž si stáda vyhledávají past­vinu, v němž se ozývá nádherný bažant a jímž prochází tvrdošíjný pán. Tomu pánu se všechno uhýbá.

Asi po dvou hodinách bloudění rozeznala Marketa průrvu v korunách sosen. Vzápětí spatřila bělavé kameny. Bylo jí to trošíčku povědomé, vzpomněla si, že v blízkosti někde překročili potok, šla vpřed, potom se obrátila a tu znenadání cítí pod nohou zkypřenou půdu. Stála na Kristiánově hrobě. Její poslání bylo skončeno. Co však učiní, setrvá či vyjde sama z lesa? Hrabě se po ní neohlíží, klečí a křižuje se ve jménu Otce i Syna i Ducha. Přikleká k němu a trvají na modlitbách. Plyne hodina třetí a čtvrtá a pátá. Již svítá a Marketa děkuje Bohu, že přečkala noc. Dotkne se Kristiánova ramena a praví:

„Vstaňte, pane, vraťme se domů, je čas. Je čas, neboť přílišné naříkání působí mrtvým jen strázeň. Nebožákům jest pohlížeti na nás, pokud pláčeme, a ani se nevznášejí ani nepadají.“

Hrabě však potřásá hlavou a jme se hrabati a rozmetá hrobovou hlínu na všechny strany. Jakou naději ještě v sobě živí? Naději, jež neutuchá, naději otcovskou. Myslí si, že ten, kdo zde leží, není jeho syn. Myslí si, že tyto prokleté děvky říkají všem jinochům miláčku a Kristiáne. Dal se do hrabání a neodpovídá. Z jeho starých rukou teče krev, nepřeje si užívati nástrojů, aby nezranil tvář, jež snad je blizounko pod povrchem. Káže Reinerovi, aby se vzdálil.

Ach, noci, ach, úsvite! jakým šálením jste odpovídaly jeho horlivosti, jakým úsměvem mu odpovíte. Úsměvem, mezi jehož zuby zasychá pěna!

Marketa vykřikla, vidouc strašné počínání starcovo a jata strachem dala se do běhu a utíkala dál a dál. Nebránili jí, ať běží. Reiner za ní mávl rukou. Nešťastnice utíkala ze všech sil, černé stíny se hýbaly pod jejíma nohama jako hadové, neboť slunce se již vyhouplo nad obzor. Někdy se přiházívá, že jarní a jitřní pohoda je oslnivá. Tehdy právě bylo lahodné počasí, nad poli se vznášelo něco par a něco jinovatky leželo na svazích. Marketa již šla zvolna. Zmáhala ji únava tak veliká, že se podobá spánku. Slyší zvonění a její údy vedou vlahé teplo.