Hlava desátá

Podobá se, že všichni loupežníci, kteří se odvážili útoku na vězeňskou bránu, padli. Žel, nebylo tomu tak. Mikoláš a dva jeho bratři se pozdravili z hrozných ran.

Byli uvrženi do věže. V bolesti a mukách tráví svůj čas. Jejich zranění kvasí a kyše jedy. Jejich krev je otrávena a jejich dech je otráven. Nešťastníci leží v hadrech, na bídném lůžku, v hadrech porážky a opovržení. Nad jejich hlavou se spouští pavouk křižák a seká nohama a spíná nohy a souká hnusný útek. Ó, našeptavač zoufalství, ó, hnusný tkadlec!

Obraťte svoji tvář ke stěně, která je černá jako freska zkázy. Oživte svoji chtivost příhod, kráčejte vzhůru! Ta stěna plná plísně a škrábanic šílené beznaděje, to jest krajina! Hle, Roháček, hle, blízká dubina, hle, jezdec, který krouží mečem nad hlavou. Žhněte radostí, žhněte silou, která se kdysi přitiskla na vaše údy.

Ach, síla, nebylo třeba ničeho menšího, než této porážky, aby se rozplynula, ale duch je nepřemožen a radost je síla ducha.

Zběsilá jízda démonů prchá z vaší temnice. Učinili jste, co jste učinili, a vedli jste si jako ti, jimž nebyl zbůhdarma svěřen meč. Slyším klepání a podobný zvuk mu odpovídá. Toť mluva věznic, toť hlasy bratří. Bůh vám dopřává slyšeti Kozlíka a vy mu nasloucháte s úsměvem.

V tu dobu chodila již po vesnicích zpráva, že všichni loupežníci byli schytáni a pobiti. Převorka Blažena ji vyslechla pátého dne a vyslechnuvši ji šla k Marketě a vše jí vyjevila.

„Milenec, který tě roznítil takovou láskou, leží raněn a umře. Býval uchvatitelem, kéž by si nyní dobyl nebe! Slyším však, že je vzpurný a že se posmívá svým strážcům. Marketo, není mu třeba ani přísahy lásky ani polibků, ale připomínky soudu.“

„Převorko, převorko!“ vykřikla Marketa a její ústa a tvář pozbyly barvy živého těla. „Převorko! Nemám síly, abych mluvila, leč o poselství, kterým překypuji. Má duše zarostla listovím lásky. Nevěřím ve vypravování, nevěřím v hnusnou porážku! Nikoliv! Ne a ne! Jméno manželovo zrcadlí jen sílu. Dobude zpátky vladařství světa. Vidím jej. Je zdráv! Je zdráv!“

„Bezbožnice,“ pravila převorka, „tvoje zpronevěra je horší nežli smrt! Učinila jsi mě svědkyní svého pádu, vzápětí tě učiním svědkyní své moci.“

Řkouc to, vyšla a rozkázala, aby sestry odvedly Marketu do komůrky, jež nemá okno. Byla uvězněna, napodobovala osud milencův.

Převorka procházela zahradou. Byl vlahý večer. Prášek první tmy se sypal jako mír. Bylo již jaro. Ba, to je vratký důvod k shovívavosti se souložnicí vrahů, jež se nekaje. Děvka! Je slyšeti snad pláč či zavzlykání? Ne, věru nic, je ticho. Ticho a mír.

Učiňte, lidé, v závrati svojí moci vše, a učinili jste jen maličko. Nic, neboť poroučíte ubohému tělu. Vy poroučíte, ale Bůh vládne. Vodí duši po nepřístupných cestách a káže jí vykonati skutky začasté nevyličitelné a přehrozné. Domníváte se, že jste porozuměli světu, ó pýcho, což neslyšíš sykot hada, který je blízko?

Převorka se modlila, aby jí Bůh skytl pokory a moudrosti. A tu se stalo, že ji přiměla jakási myšlenka, snad božská a snad z vnuknutí nečistého, aby šla a otevřela Marketino vězení. Zastihla nešťastnici na kolenou. Převorka ujala ji za ruku a pravila:

„Odkud přichází lidská myšlenka? Ty ani já nic o tom nevíme. Zabodávají se jako šípy do naší mysli, kdo však je vypouští, kdo je ten lučištník? Má milá přítelkyně, nesmím si osobovati přísnost bez pokory. Kdyby Bůh chtěl, uchýlil by myšlenku, která tě posedá a padla by do hlavy berana či psíka. Nemám práva ptáti se, proč to neučinil, nemám práva překážeti skutkům, jimž Bůh pokynul, aby se udály. Nač ještě váháš? Vstaň a jdi, kam tě vábí tvé srdce. Cítím, že se blíží chvíle, aby se naplnilo neštěstí tvoje i neštěstí Mikolášovo. Snad tě volá Bůh, aby vás přikryl rouchem pokání, snad ustanovil, abyste oba k němu volali jediným hlasem.“

Řkouc to, otevřela dveře.

Marketa jí poděkovala a vše, co řekla, bylo tak jímavé, že se převorka nezdržela slzí.

Plakaly jako sestřičky.

Potom se dala nešťastnice na pochod a šla jiskřící nocí až k městské bráně. Když docházela, právě svítalo. Bylo jí čekati, až vyjde branný a až se jí otáže, co přišla prodávat, či co si žádá. Byla oděna jako venkovanka, plakala, její spanilost byla porušena a její břicho bylo těžké těhotenstvím. Jakž by mohl branný vpustiti tuto chudinku bez otázky?

Již se sjíždějí povozy a sedláčkové zblízka i zdáli si vypravují o svých pracích a o bezpečí, neboť král vysmejčil silnice tak dobře, že malé děvčátko donese krajáč dukátů z města do města.

Konečně se otevřela brána. Hle, stopy zápasu, hle, trysky krve, změnivší barvu. Marketa stojí jako očarována a bojí se slyšeti vše, co se vypráví. Ach, tu ji poznají, tu ji poznají zlí sousedé a vlekou ji před hejtmanský dům. Prokletí chlapi, prokletá horlivost! Po chvíli stojí mezi písaři a soudci a praví:

„Co jsem vám učinila? Neporušila jsem světských zákonů.“

„Jakže,“ odpovídají, „neprotivila ses otci? Nesetrvala jsi s loupežníky, nestála jsi na jejich straně?“

Jali Marketu a ponechali ve vazbě pět dnů, dávajíce jí jísti chléb a píti vodu.

Ale tolikátého dne došel do Boleslavě královský posel a oznámil to, co se má státi.

Kůň poslův byl bílý, jeho čabraka byla nachová a vše, co bývá na rytířských postrojích železné, třpytilo se zlatem. Před jezdcem jeli jiní jezdcové, držíce v rukách kopí s praporci. Posel králův nebyl ozbrojen a neměl helmice. Nesestoupil s koně a dokud mluvil, sám hejtman držel uzdu jeho bělouše. Tu se dají trubačové do slavného troubení a když umlknou, vstane královské páže ve třmenech a praví:

„Král odměňuje věrnost a tresce bezpráví. Káže vám mír a pokojné časy! Nikdo, ať šlechtic, ať stavu duchovního, ať sedlák, nikdo ať nesáhne ke zbrani ve věcech neshody a pře! Nikdo ať nevychází, aby bažil po zboží kupců či po úrodě, která je cizí! Nechť je bezpečen sedlák, platící desátek, a kupec, který odvádí tržní peníz! Nechť je v bezpečí! Král káže volnost cest a smrt těm, kdo vystupují v zátočinách. Odtud budete choditi v závorách králova hněvu a zlato na odiv vystavené v lesích bude jisté. Král je rozhněván, že jste jej přinutili, aby opakoval, co byl již řekl. Rozhněván káže, aby šlechtici, kteří upadli do rukou vojska, byli zvěšeni na náměstí. Hlava nejstaršího pak padne sekerou.“

Tu vyjmenoval sličný posel jména loupežníků a když doznělo nové troubení, mluvil dále:

„Trest uložený ženám je tento: Buďtež přivedeny k špalku a k šibenicím a buďte učiněny svědkyněmi všech smrtí. Potom budiž vzat všechen jejich majetek a dáno jim místo, aby se svými dětmi žily po zemansku. Roháček nemá býti obnoven, jeho příkop zůstane bez vody a stavení rozvaleno. Bude obrácen v louky a v lesík a nikdo tam nebude bydliti. Dále pak praví král, aby ta z dcer zbojníkových, které je jméno Alexandra, byla utracena jako vražednice, a cizí pán, pro křivdy na něm spáchané, nechť zvolí způsob smrti a vhodný čas. Ta věc se odkládá. Žena samodruhá nemá býti dříve trestána, než slehne. Dále nechť rozsoudí saský hrabě Kristián.“

Řka to obrátil spanilý posel svého bělouše a vyjel z města. Nepřijal pokrmu ni odpočinku, ba ani jeho koni se nedostalo obroku. Odpočinul vně hradeb, pod stany a v samotě na znamení, že král je pohoršen. Sbohem, vy kovová ústa, ty sokolníku hněvu, kéž bys byl nucen vykonati to, co jsi vyřkl. To by se ti, brachu, třásla ručička! Z odsouzenců nemohl nikdo slyšeti králova posla, leč Kozlík a Mikoláš. Starci spoutali ruce a vyvedli jej z vězení na boží slunce. Kozlík byl stár. Jeho oči zeslábly a mžikaly proti záři. V jeho kožiše hnízdila tma, v jeho vlasech a keříčcích jeho vousů hnízdila tma, hnusná tma, kterou střásá. Zachvívá se jako nezkrocené zvíře, jako lvíče, na jehož šíji vložili ruku. Zachvívá se a střásá tmu a slabost stáří, nemoci a mdlobu a strašení se. Držením těla prozrazuje pýchu. Jeho tvář nese stopy pohrdání. Je bled. Ta děsná jizva! Ta ústa vykroužená jako holubičí křídlo! Ústa, jediná pečeť krásy na tomto tygřím obličeji.

Když došel, poklonil se králi a naslouchal, pozorný na slovíčko. Slyšel, že zemře. Jaká hnusná smrt! Jaká podívaná pro tyto měšťany, jimž přebíhá po hřbetech mražení, již sykají, přitahujíce čelist k čelisti, již stěží drží moč a slzy!

Kéž bys potlačil výkřik, kéž bys zadržel vzdech! Buď ti ku pomoci tvá pýcha! Kozlík složil ruce na prsou a přitiskl levou dlaň k lokti a pravici na své srdce. Neděl slova, nevykřikl a nebylo slyšeti leč zachřestění řetězů příliš volných. Tu zazní polnice a shromáždění trne a ukazuje prstem na odsouzencovu tvář a na ruce, prorvané ranami. Paní si utahují ňadra pláštíkem a poodstupují. Tu se zástup srazí, tu se rozptýlí a vzniká hluk a ropotání. Stůjte! Jen chvíli, malou chviličku. Otvírají se dveře vězení a tři pacholci na jezdeckém plášti vynášejí Mikoláše. Ach, hrůzo příliš zjevná! Ó, divadlo, příliš viditelné! Kam se obrátíte, kde najdete místo? Řada zešílevších diváků vás vrhá na toto tělo a vy odpíráte, nakročujíce nohou. Cítíte hlavu krejčího a loket lazebnice na svém rameni. Průvod jde blíž a zastaví se před Kozlíkem.

„Můj pane,“ praví Mikoláš, „udeřili jsme na vězení, ale milost boží při nás nestála.“ Tu Kozlík přiklekne a schýliv se nad syna, odpovídá:

„Jakž by nestála? Bůh si přeje, abychom zemřeli společnou smrtí. Vy i já. Ale tvá matka a tvoje sestry budou žíti.“

Pouto Kozlíkovo leželo na synových prsou a jeho ruce se opíraly o zem po jeho paži pravé a levé.

„Ty jsi můj nejmilejší syn,“ děl opět Kozlík po chvíli mlčení. Stráže stály nad tímto výjevem a příkaz držel jejich nohy. Toť příkaz příkazů a proti němu slovo královo platívá méně než slovo pohůnka. Vztek proti loupežníkům chrčel mnohým divákům v chřtánu, avšak nikdo se nepohnul, jen hejtman Pivo sňal svůj plášť a přikryl Mikoláše. Vykonav to, vstal a řekl vojákům:

„Vyveďte Marketu Lazarovou z vězení. Král jí odpustil.“

To právě vnukl hejtmanovi Bůh, to byla odpověď na otázku, již šeptal Mikoláš. Nedořekl ji, slyše hejtmana, a jal ho úžas a blaženství nad spravedlivou správou boží. Hle, vrata vězení jsou opět dokořán, hle, ostatní průvod. Ejhle Marketu. Správce vězení ji béře za ruku a praví:

„Jsi volna, jdi, kam chceš. Král buď zapomněl anebo mlčky odpustil.“ Ale Marketa Lazarová neodchází. Je jí lhostejno, co se s ní stane a kdo jí naslouchá. Rozhlédne se a praví jasným hlasem:

„Veďte mě zpátky. Neodejdu před svým manželem. Chci čekati a kdybyste mi odepřeli vejíti, chci čekat na tomto prahu jako čekává žebračka.“ Oblak ticha unáší tato slova. Jsou krásná? Nikoliv. Či snad vás jímají?

Ach ne, ach ne, nás jímá Marketa a Marketina láska.

Zděšené holubice a holubi pestrých hrdel vzlétli nad náměstí a kroužíce snesli se na vrcholky střech. Je krásný den, je krásný den a blažená hodina v polích, chvíle, kdy nasloucháte neviditelnému nástroji, který vyhrává, ve světnici sousedčině. Chvíle jasu a slavné poledne. Tu se ozve klinkání zvonku. Vstaňte, na vašem okně skáče nezbedný vrabec. Kdež by to byla holubice! Vzhlédněte! Hle, Boleslav, hle, město našeho příběhu. Na tomto místě, označeném kamenem, se shledala Marketa Lazarová se svým milencem. Ach, časy netrvají, ale místo trvá. Zde slyšeli lidé její pláč a vášnivé přísahy. Na tomto náměstí byla oddána se svým Mikolášem za svědectví lidu, jenž zuřil a poplakával.

Zbývá mi vypravovati o hraběti Kristiánovi, o Alexandře, o ženě Kozlíkově a o jejich dítkách.

Hrabě Kristián? Pláče a obviňuje Boha a ohavně se rouhá. Ale síla srdcí je převeliká. Žal padá ke dnu vědomí. Konáte mrzuté práce a ve vašich tepnách stoupá opět sloupeček neporušené krve. Tu je nutno odpovídati biskupovi, který je přece jen mizera, tu jest vám konati cestu domů a opět do Čech. Ba, na mou věru, když se Kristián setkal s Alexandrou, bylo její mateřství již nepopiratelné. Měl ji souditi! Ach, nikoliv, odpustil vražednici svého syna a matce jeho dítěte. Žel, královské slovo platí buď jak buď. Jel s Reinerem znovu ke králi. Slyšel opět bubny a troubení a slyšel ticho, jež se stře po královských cestách. Nezhlédl však královy tváře. Tu se vrátil a plakal.

Zatím přišla Marketa Lazarová na Obořiště a vešedši do obnoveného domu, pravila svému otci:

„Otče, Bůh tě učinil mým přítelem a mým ochráncem a dal ti do ruky důtky, abys mě trestal, když pochybím. Ty ses o mne starával a já jsem pohrdla tvým domem a pohrdla jsem i domem božím. Jsem tak hříšná! Řekni mi slovíčko, abych i já nabyla řeči. V mé útrobě se hýbe syn. Jak s ním budu mluviti, nezbavíš-li mne mlčení? Ulož mi trest a pokání a měj mě k věrnosti, abych mohla býti živa a nezemřela se svým manželem. Měj mě k věrnosti, neboť o moji duši se sváří smrt a sípá: hrob, hrob, hrob!“

Lazar, jehož brada je bílá jako kouř, se poznamenal znamením kříže a odpověděl:

„Nepřestala jsi být mojí dcerou. Jen nakrátko jsi byla mimo dům a zítra ovdovíš.“ Tu ji ujal za ruku a chtěl ji vésti do světnice, kde byla shromážděna všechna čeleď. Ale Marketa se vrhá na kolena a dí:

„Můj manžel mi přikázal, abych žila s jeho sestrami. Manžel mi káže, abych se rozloučila! Můj manžel!“

Ach, jaké truchlivé loučení, jaké truchlivé odpírání otcovské vůli! Tu vešli Lazarovi synové a v pohnutí a mlčky zírají na tuto kajícnici, na tuto služku lásky.

Vážení pánové, všichni, kdož poslouchají vášnivou milenku, se kdysi domnívali, že jim moudrost říká bratře a sestro. Oslnila je láska. Toto oslnění působí zajisté jen pouhopouhý prášek živoucího světla, a ten prášek dostačí, aby zmátl jejich jistoty a zhroutil jejich pevnost. Vrhá je na kolena. Nikdo z nich neproklíná, jsou překonáni, Bůh změnil jejich srdce a dal jim pocítiti, že jejich moudrost je pouhá pleva.

Což mohou ti břidilové něco jiného? Včera se chichotali, že jejich obchůdky proklouzly pod královskou rukou a dnes by chtěli soudit? Nu, budiž jim přičteno k dobrému, že obrátili.

Starý Lazar vyvedl koníčka a na voze, s nímž kdysi jezdíval do chrámu, jel s Marketou k městské bráně.

Nazítří pak byl stanoven den popravy. Paní Kateřina, Alexandra, žena Kristiánova, Václav a ostatní dítky Kozlíkovy byly již shromážděny v hejtmanském domě. Spaly v čeledníku.

Kateřina si přála probdíti noc před vězením, ale bylo jí to odepřeno. Babizny, lítice, posměváčkové a chamraď vylezlá ze všech koutů přicházela k ní a zblízka jí křičela do uší svá hulákání a jeky. Vedlo se jí tak již cestou z Turnova. Šla a stála v katedrále hanby, jež byla učiněna z plamenů a žhne jako plameny. Nebohá paní, nebyla zkrvavena a její hoře je málo viditelné. Nezastrašuje, necloumá těmito spratky jazyka a smíchu.

Vy zvědavci a divákové, jen blíž, jen blíž! Popadněte dívky kolem pasu a poskakujte podle jejich vážného kroku. Vyprázdněte svůj mozek v té vřavě spravedlnosti. Toť jeden z trestů, bez něhož není míru.

Posměch padal jako krupobití a dešť na hlavu poutníků. Když přišli do města, zástup vzrostl. Bylo slyšeti řehot a výskání. Před průvodem metá kozelce jakýsi chlapík v rudé kápi a jiný píská ze všech sil a opět jiný si přidržuje hroty střevíců a pitvoře se, praví k Alexandře:

„Má panno, panno, po níž srdce plá!“

Bylo potřebí síly soch a síly lví, aby loupežnice zanechaly urážky bez povšimnutí. Neděly slova, šly. A jejich mlčení bylo kolem nich jako stan. Konečně se donesl k hejtmanovi ten křik a tu, zhlédnuv, co se děje, vyšel pod svými odznaky. Pohroužil se do shromáždění a křičel jako se křičívá na ústupu: „Zpátky! Zpátky!“ Odcházeli praneochotně a ještě rozptýleni povykovali v uličkách, žádajíce si práva pranýře. Potom byly loupežnice odvedeny do domu hejtmanova a k jejich dveřím postavena stráž.

Kolem půlnoci stanul Lazar se svojí dcerou před městem a byli vpuštěni. Ach, toho shledání! Kdo vypoví radost plnou studu, důvěru, vítání, žal, hrdost a smutek? Slova nejsou tak mnohoznačná a ten, kdo mluví, nemluví jen slovy.

„Ty jsi přišla, Marketo! Hle, tolik ztrácejíc, získávám dceru. Mé dítě, neopakuj tak příliš často běda! a běda! Nehořekuj. Vše, co se děje, nutno přijímati. To skýtá Bůh. Jeho srdce je laskavé i nesrozumitelné. Ke všem skutkům je přimísena láska. Co na tom sejde, že teď pláčeme? Co sejde po králově hněvu? Je královštější soudce a bude souditi rytíře rytířsky a sedláka selsky. Můj manžel vyučil své syny ctnosti, kterouž mu kázal jeho čas. Žel, čas se mění! Můj manžel byl nalezen zbojníkem, jeho srdce však nikdo nepotěžkal.“ Řkouc to, Kateřina se zamlčela, trhajíc tkáň svého zlatohlavu. „Již ani slzu, ani slzičku,“ děla vposled. „A věrnost, věrnost starým časům!“

Noc se vlekla a prchala bijíc do zvonu, jenž křápe hodinu po hodině. Jeho prasklý hlas je podoben zvuku řetězu, s nímž sestupuje žalářník a jejž vleče dolů stupeň po stupni. Již svítá, vzhůru krkavci, vzhůru čeládko nerovných křídel, vzhůru havěti s ocasy ujetými, s narudlým zobanem, smrdutým dechem a se zjeveným okem! Ach, jenom hrdlička si sedí na věži a volá a volá.

Jaký den! Hle, růžek měsíce, hle, šípy svítání. Všechno se děje bez hlesu. Opatrná stráž přechází náměstí a míří k věži. A za stráží jde průvod žen a dítek. Toť paní Kateřina a všichni ostatní. Vidím Marketu Lazarovu, pak Alexandru a vposled Václava. Ten chlapec není umyt a vzlyká do dlaně. Teď vešli. Hlídka zrychlila svůj krok, snad není její srdce uchváceno? Proč počítá? Jakým myšlenkám se brání? Ach, na mou čest, to čekání je strašné. Od brány podél zdi až k hradebnímu úhlu je patnáct kamenů a pouze třináct jsem napočetl směrem opačným. Hle psici, jež se vleče, a žebračku, dnes málem vzpřímenou. Náměstí se již plní. Dav přebíhá a stojí jako lesy. Dav dobráčků, dav starodávných přátel, již jsou loupežníkům dlužni prokletí za noční přepady. Ten člověk se nadýmá, ten tluče na svůj opasek a břich, ten se naježí a od nohou a po stehnech mu běží mráz. Starcům nabíhají na skráních žíly, a jejich šat je teplý a týly studené. Ty oči v sloup, ten vyvrácený pohled! Slyšte teď buben. Slyšte patero bubnování a patero ran na dveře vězení. Podél zdi se řadí kopiníci. Jejich stín se láme a stoupá vzhůru, olizuje římsoví. Kopiníci a opět bubeník, jenž hlásá smrt. Na kůži jeho bubnu je přehozen závoj, buben zní temně a jeho hlas je jako stín zvuku. Nyní září slunce a všechna ta bída plane nádherou, všecičko zbrunátní a na obrátku se stane třpytem. Horko stoupá. Kat si setře pot a tlouštík v krunýři se šije jako žák. Teď vyšel Kozlík s paní Kateřinou a se svým kaplanem. Dotkl se rouch Pána, jenž se vezdy usmívá a jde jako vinař, když mu vypršel čas smlouvy. Rozhlíží se po shromáždění a vida na jeho tváři zpustošení a zoufalost, polituje se a dí: „Již za chviličku budu zbaven tíhy času. Jsem věru stár.“

Dále nemá, co by řekl, a vida tepající oči svojí ženy, usměje se trošičku, aby ji povzbudil. Za ním kráčí Mikoláš. Je sláb a vratkých nohou. Ta, která jde po jeho boku, ta, která jej podpírá, je Marketa. Jeho pobodaná tvář je bledá, jeho ramena budí vzpomínku síly, jeho pravice budí vzpomínku síly, pravice, kteráž se klade na rameno ženino, aby ji úžeji přivinula. Je očarován smrtí, jež, suďte jakkoliv, jest mír. Nikoho nevidí, leč ty, kdož kráčejí touž cestou, nezaslechne hlas zástupu a nemá strach. Jeho duše je blízká jeho srdci a hvězdný prach, který jí ulpěl na křídlech, padá teď do krve a stoupá do všech žil. Toť pokora, bez níž je statečnost divá jako zuření.

Jen pokora? Toť věru málo! Což se nekaje? Což nelituje hříchu?

Ne. Byl příliš loupežníkem a býval vždy pyšný.

Za Mikolášem šly dvě dvojice bratří podpírajících se navzájem. Jejich zranění byla děsná a ženy nad nimi hořekovaly, patřivše jim tváří v tvář, a mužové vyráželi vzdechy vidouce stopy mečů. Kam se poděly štěbetalky, babice a zlé jazyky?

Není jich. To bylo letmé vzkypění a maska slabosti a radost z nekrvavé hry. Však toto divadlo je velikolepé.

Kozlík se rozloučil. Jeho hlava padá do koše a jeho týl je krvavý. Mikoláš stojí pod šibenicí a vdechl naposled. Za ním jdou čtyři bratři a kat jim klade oprátku a láme vaz.

Ti, kdo viděli tu smrt, ti všichni stáli bez dechu. Bylo pak zapsáno, že ženy loupežníků stály jako sochy, na nichž hoří šat. Jediná Marketa Lazarová se zhroutila a její pláč zněl jako vítr, jenž nás strašívá.

Marketa Lazarová! Ale to jméno není již její jméno. Tato paní povila syna jménem Václav. V témž čase slehla i Alexandra. Slehnuvši vzala si vlastní rukou život a Marketa kojila obě děti. Vyrostli z nich chlapáčtí chlapi, ale, žel, o jejich duši se sváří láska s ukrutností a jistota s pochybnostmi. Ó, krvi Kristiánova a Marketina!

Můj básníku, toť příběh sestavený málem zbůhdarma. Vždyť jej tak dobře znáš! Vypravoval jsem jej bez umění a stěží si zasloužím tvou chválu. Což naplat. Proutek proutkařův se stále ohýbá nad těmito spodními vodami. Nenalezl jsem pramen, vyhlub sám na popsaném místě jámu a vykruž cisternu, z níž pijí jehničky.