Hlava devátá
Ach Bože, Ježíši a Maria, Marketa Lazarová pláče a pláče. Nic jí nedodá ducha, nic ji nevzmuží a všechny síly od ní odstoupily. Je oděna jako děvečka a béře se vpřed malátným krokem. Hle, toť cesta jejích procházek, vlna lesíků a vlna polí, svažující se kraj, přeznámý kraj, do jehož nesličnosti Bůh zaklel sladký úsměv a líbeznost, jež navždy bude vyrážet z vašich prsou šťastný vzdech. Váš kraj, kraj Marketin! Hle, toť cesta bláhového blouznění, stezička studu, místečko poskakujícího stromu, mez hrabošova, doubek s ohništěm, vše, co jste milovali. Vše, co je ztraceno a co se opět vrací. Radujte se, přeběda těm, kdož se nemohou radovati v končinách své mladosti. Přeběda Marketě, neboť kráčí a nic nevidí a nic neslyší hledajíc prsten mezi kořeny neštěstí. Nezvedá hlavu a kdyby ji potkala její přítelkyně, která ji velice miluje, zajisté se nepoznají.
Toho dne se přiblížilo jaro o pěkný kus cesty. Pastýři a pocestní lidé si vypravovali, že vzrůstá hlasem, neboť opravdu bylo slyšeti rohy větrů, do nichž dují sluneční andělé. Na loukách a na pastvinách nebeských se válela oblaka, jako se válí skot na pozemských loukách. Vál větérek, země osychala a v struhách a podél plůtků pučela prvá kvítka. Mysliti na vězení za tohoto probouzejícího se času? Toť truchlivé, toť věru smutná věc.
Asi po šesti hodinách cesty přišla Marketa na místo, kde stoupá cesta do mírného návrší, odtud bylo již viděti horu, na níž se tyčí klášter Nanebevzetí. Zde bydlily řeholnice. O mnohé z těchto sester se vypráví, že je panna přečistého života a že ostříhá božích přikázání s velikou pečlivostí. Marketa sestoupila a opět vystupovala, neboť mezi prvým pahorkem a svatou horou bylo údolí. Zastavila se před brankou a její oči byly omámeny líbezností a její uši byly omámeny tichem a spanilými hlasy zvonu.
Marketa padla na tvář a modlí se, slyšte, co se modlí:
„Bože, kterýž ses slitoval nad nepodobnými hříšníky, slituj se nad Mikolášem. Sešli anděla, aby se dotkl jeho ramene a zaťukal na helmici, v níž vězí urputná hlava. Dej, aby se mohl vyznati ze své lásky, dej, aby přemohl lvíče v svém srdci a mohl si vésti podle dobroty. Mně pak dej, můj Bože, abych směla věřiti, že na konci svých trestů zhlédnu práh ráje, motýlka či mušku, jež k potěšení duše letí nad pekelným ocúnem.“
Marketa se modlila ležíc na zemi a tu šla mimo ni klíčnice a přišedši mezi ostatní sestry pravila:
„Sestry, sestřičky, před brankou, která je vedle východní brány, leží dívka. Viděla jsem, že má selské šaty a neselskou tvář. Bude to nějaká kajícnice, a její zpovědník ji zajisté posílá, aby plakala před naším chrámem. Pojďme, otažme se představené, zdali se jí líbí, abychom ji vedly do chrámu, či do světniček.“
Dvě nebo tři řeholnice se ihned oddělily od ostatních a šly k představené onoho kláštera Nanebevzetí a řekly jí všechno, co řekla klíčnice. Představená pak, o níž se vypravuje, se nazývala jménem Blažena. Nebylo jí více než dvacet šest let. Podobá se, že je velmi urozená, neboť každé její léto vydá za léta dvě, pokud běží o moudrost a vládu ducha. Řezenský arcibiskup slyše kdysi její přesladkou řeč, snadninko jí prominul nezletilost, a stala se představenou kláštera Nanebevzetí již před třemi roky. Bylo to nevídané štěstí. Jářku, to je představená! Ta se mi líbí!
Nedej Bůh, abyste se snad domnívali, že jí spanilost ubírá něco na přísnosti. Má oči dokořán. V jejím stánku vládne Bůh a jeho libý rozum. Nedějí se tu věci nenadálé a strašné. Zahrada zvolna vzrůstá, je tu mír a pohoda míru.
K této převorce Blaženě přišly onoho dne řeholní sestry a řekly jí:
„Převorko, před klášterní mříží leží dívka a váhá vejíti. Co jí máme říci? Nejde ani k nám ani neodchází.“
„Řekněte jí, ať vejde.“
Když sestry slyšely, co představená odpověděla, šly k Marketě a zvedly ji a měly ji k tomu, co platí za rozumné. Šla po boku dvou řeholnic, ale žádná z nich nepoznala, že přivádějí Marketu Lazarovou. Byla tak nepodobna sama sobě! Byla tak nepodobna blažené dívce, jež přichází zhlédnouti místo, kde zanedlouho bude sama řeholnicí. Marketa se ocitá ve světnici a všechny se jí vyptávají a dorážejí na ni otázkami. Dvě či tři babizny mají bezbožné tváře modlářek a ptají se přísně, jako by byly božími písaři. Ale ostatní? Jsou příznivé, jako bývají přívětivé přítelkyně. Marketa se stydí říci své jméno. Není však třeba, aby je říkala. Převorka žádá, aby sestry odešly, a když se to stane a když jsou s Marketou samy, praví: „Poznala jsem tě, Marketo Lazarová, v tu chvíli, kdy tvá ústa stála v postavení tvého jména. Překonala jsi hanbu. To dostačí Bohu, jenž mi napověděl, kdo jsi, a dvojnásob to dostačí mně. Jsem Jeho služka. Nemluv o svém provinění. Znám je. Klášter Nanebevzetí je v kraji Obořiště a Roháčku. Zvěděly jsme již, co se stalo. Žel, nejsem zpovědníkem a neposkytnu ti útěchy ani místa. Jdi k svému biskupovi či k vikářům a ptej se, co máš činiti.“
„Převorko,“ odpověděla Marketa, „slyším, že tvůj hlas je plný milosrdenství, mluv déle, mluv o chviličku déle, neboť se mnou nemluvívá než zatracení a hříšná láska.“
„Nešťastnice, co jsi to řekla! Jsi doposud tím, čím jsi byla?“
„Stalo se,“ vece opět Marketa, „že jsem nevykořenila ze svého srdce tělesnou lásku.“ Řkouc to propukla nešťastná milenka loupežníkova ve vzlykání a přála si, aby byla uvržena v okovy a žalář.
Převorka poodstupuje a poznamenává se křížem. Potom hledá moudrost v modlitbě. Již vstává s klekátka a mluví:
„Čeho je ti třeba, Marketo Lazarová? Ach, zoufalkyně, ty voláš po trestu? Chceš býti puzena mukami, ty, která jídáš hoře jako chléb? Jakého potkana mám pustit do tvého žaláře? Jdiž mi! Bůh ti odepřel pravou lítost a skýtá ti vědomí viny. Vědomí, jehož zuby jsou ostřejší než zuby havěti, která sužuje vězně. Tvoje slzy tě poskvrňují. Volej na pomoc Boha. Nechť ti propůjčí lítost, bez níž není odpuštění. Nechť ti ji dá, nechť ti ji propůjčí!“
Kdo chce naslouchati déle tomuto hovoru? Nikdo? Souhrn celičké řeči je Bůh! Ale vy a já nevěříme na tohoto vládce časů. V noci nepřetržitého trvání, v noci bez konce bylo učiněno toto slovo a vládne duším, které se otřásají při jeho zvuku, jako se otřásá holub a kurové, když se blíží jestřáb!
Ó, pochybovači, i ty bledneš, i ty se zachvíváš? Neboj se! Nebe je prázdné. Nekonečno je prázdné. Nekonečno, tento blázinec bohů, na jehož okrajcích bloudí hvězdička. Zželelo se nám všech strastí a dnem i nocí přemítáme o jistotě, která by byla tak mocna, jako je tento šílený hlas básníků. Ach, pomatenci! Jakou hrůzou jste zalidnili čas, jakou hrůzu jste vmetli do podvědomí maličkých dítek. Jaké běsnění pochyb! Věčně se budete tázati, proč je kohoutí oko okrouhlé? Proč má chlupáč u vašich nohou vlastnosti psa? Věčně budete obzírati kolébku a hrob? Věčně budete mluviti o tajemství, zanedbávajíce věcí života?
Mluvte cokoliv. Nebe je prázdné! Prázdné a prázdné!
Převorka Blažena mluvila s Marketou do pozdní noci. Když byl čas, aby všechny spaly, vzala klášternice neblahou dívku za ruku a vedla ji do světničky, jež je nejmenší ze všech světniček. Když vešly, tu ukázala na lože a řekla Marketě:
„Setrvej zde, dokud tě nezavolám.“ Potom zavřela komůrku zvenčí a odnesla klíče.
Marketa ulehla na zemi zhrdajíc ložem, ulehla na tvrdé kameny, ale Bůh, jak praví vypravování, učinil, aby spala.
Řeholnicím nikdo neřekl, kdo to vešel a kdo to spí v klášteře Nanebevzetí, ale sama od sebe povstala řeč a vešlo ve známost, že bědná tulačka a kajícnice je Lazarova dcera. Některé sestry mluvily o ní špatně a jiné ji litovaly. Chudačky, což ony vědí o milování!
Jaké štěstí, že příhody nekončí tímto smutkem a tímto odevzdáním se. Jaké štěstí, že Marketa nesetrvá v této tuposti. Jaké štěstí, že Mikoláš chystá nové výpravy. Jaké štěstí a jaký žal, neboť to, co chystá, je opět zbojnictví.
Plyne den po dni. Mikoláš spává v lese a jí koňské maso. V noci, která byla pátá, vypravil se k místu, na němž leží Kozlíkův poklad. Jde, rozhlížeje se, opatrně překročí bažinu a již je na místě. Odhrnuje kamení a hlínu a pozvedá a vleče z hlubiny přetěžkou truhlici. Tvář loupežníkova přihořívá leskem kovu a drahocenného kamení. Světélko hvězdy zanítilo tuto záři. Hvězdná záře a skvosty! Loupežník hrouží chvostnatou ruku až ke dnu truhlice a naplní si sáček dukáty. Potom smete vše zpátky a přitlačí víko, neboť poklad, jakkoliv se zmenšil, přibyl na objemu. Již je hotov s dílem a vrací se, maje bedlivý pozor, aby nezůstavil stopy. Konečně vsedá opět na kůň.
Tato noc je poslední nocí v Šerpinském hvozdě. Na úsvitě vyjel Mikoláš na otevřenou cestu, jež vede k severu. Čekal na měšťanský vůz, až se namane v těchto končinách. Čekal, že mu nějaký břicháč, nějaký měštěnín, kteří zrána tak těžce kašlají, zavadí o meč. Kdež by! Kolem sedmé zastihl jakéhosi zakrslíka, jeho plášť nebyl delší než je košile nekřtěňátka, neměl kordu a chtělo se mu spát. Mikoláš jej pominul. Rozveselil se však a když se setkal s pořádným chlapíkem, udeřil jeho koně na zadek, až přidřepl.
„Dolů, můj městský sousede,“ řekl hromotlukovi, „potřebuji tvůj plášť, tvoje škorně a tvůj klobouk! Sesedni, chci, abys mi předal uzdu své klisničky. Vezmi za vděk dvojicí těchto koní a třemi dukáty. Nuže, měj se k tomu, oč jsem tě žádal. Zde je křovisko, které tě skryje, aby ses nestyděl.“
„Kdožpak jsi ty?“ otázal se jezdec a na jeho tváři bylo viděti, že se spíše hněvá, než bojí. Ale Mikoláš vytrhl meč a opakoval vyzvání s takovou pevností, že se náš měšťák sesmekl s koně jako lasička. Měl sice tesák a snad mu nebylo neznámo umění potýkati se, ale z jeho protivníka vanul dech válek a takového nemilosrdenství, že v něm bylo snadno poznati člověka, který se nezdráhá zanechati vedle klobouku, o který požádal, bezduché tělo jeho pána. I dal pocestný Mikolášovi vše, co na něm chtěl. Byl to kupec, přijal tedy peníze a řekl si: „Tohle bláznovství není špatné, namoutě! Koupím si plášť až na paty a své ženě koupím ještě zlatohlav. Kéž by vystupovali hustěji takovíto chlapíci. Platí zlatem a sami jsou odřeni jako měďák. Platí zlatem a nadto se rvou. Ach, ty zvrácený chasníku, budeš-li takto kupovati, dostaneš za své zlaťáčky leda kohoutka.“ Kupec podobně k sobě promlouval a vedl Mikolášova zvířata za uzdu, nemaje chuti se vyšvihnouti do sedla.
Mikoláš však jel spánembohem dál. Podobal se teď kupci? Nu, maličkou měrou, pranepatrně, ale o tom, že z něho čiší zbojník a že čpí na dvě míle lesem, o tom Mikoláš nic nevěděl. Bral se rychle vpřed po hospodách, kde se přepřahává, po chmurných haluznách při rozcestí, po chýších, nad nimiž les dosahuje lesa. Hledal holomky, zoufalce a ničemy, jež stíhá právo.
Za všech časů jich bývá na těch místech plno. Hrají v kostky, či majíce huby ve dlaních, dívají se do plamenu krbu. Krčmář sedí před svými vraty a jeho žena škube slepici, která se nevydařila. Šibalka krčmářka, kdoví z jakého hnízda ta slepice je. Ale nechť, hospoda se mi líbí. Vidím zčernalý strop, řádný stůl, prostorné ohniště a vedle ohniště lísku s housátky klubajícími se z vajec. Mikoláš se zastavil před vraty a sesedá. Krčmář mu běží v ústrety a jak je zvykem tohoto lidu, ptá se v svém srdci, kdo by to byl. Ptá se a odpovídá svému údivu: je to kníže; a nedůvěřivosti: je to dobrodruh.
Mikoláš si však nevšímá hospodského ani za mák a vchází do světnice. Zastavil se před povalovači, jichž je tu tré a praví jim:
„Proč se skrýváte? Jaká provinění vás tíží?“
Jali se mu odpovídati, jako by byli počestní lidé.
„Eh,“ děl bráně jim, aby mluvili déle, „co mi sejde na vašich hříších! Vidím, že jste pokryti strupy a vyrážkou hladu, vidím, že se vaše čelist třese na jídlo. Zde je hrst zlaťáků. Berte! Ale nerozdávám marně po dukátech. Chci, abyste po dva týdny stáli při mně. Udeřím na boleslavskou věž!“ Tu řekl Mikoláš své jméno. Chlapci se tomu podivili a jal je strach. Strach z krále a strach z loupežníků.
Nic naplat, cožpak hladový člověk odolá jídlu, které se mu nabízí? Na dosah ruky je zlato, vy je zamítnete? Nikoli! Všichni tři slíbili Mikolášovi poslušnost a šli za ním.
Takovýmto sprostým způsobem verbířů získal Mikoláš dvacet tři lidi. Šla z nich hrůza. Jeden měl tvář mrtvoly a druhý měl tvář krkavčí. Jeden byl vyhublý až na kost a druhý byl břichatý a tučný. Mikoláš se smál vida tyto vojáky se šibenice, tyto vrahouny, již se odváží věcí doslova posledních. Mohou něco ztratiti? Nižádný nemá nic než hrdlo, jímž dávno propadl.
A duše?
Ustaňte se sličností zpěvu, říkají tito halamové, neboť ze zpívání nic a nic nepovstává. Duše je neviditelná, ale hlad nám hněte střeva a zauzluje je ve veliké uzliny. Co nám sejde po povětrné holubici, jejíž křídla nejsou křídla, jejíž zobáček není zobáček. My tomu nevěříme!
Vedle hmyzu a bídy nemůžeme těmto zatracencům upříti něco sebevědomí, ale bojím se, že ani tento znak svobodného ducha jim nezjedná vážnost. Jejich rozum prchl a usídlila se v nich bláznivost.
Mikoláš je vedl do Šerpinského hvozdu a založil v něm tábor na místě, jež byl smluvil s ostatními bratry. Loupežník nevedl si již po loupežnicku. Domníváte se, že se polepšil? Nikoliv, bylo však třeba, aby se vystříhal vaděnic a křiku. Posílal své halamy na vzdálené trhy a oni kupovali jalůvky a telátka a skopečky. Jací z nich byli skotáci a řezníci a kuchaři!
Vážení pánové, šlacha nešlacha, všechno zmizelo za jejich tesáky. Hřál je oheň a protože chlapi nejsou samotáři, vznikala mezi nimi jednota, jako se přiházívá ve vojště. Kdož ví? Na každé tváři se zjevuje záblesk krásy, snad to nejsou takoví hanebníci, jak se domníváme.
Zatím s vřetena událostí se odvíjela poslední nit. Paní Kateřina byla poznána a jata. Stalo se to poblíž vesnice Písečné Lhoty v turnovském kraji. Zároveň s Kateřinou bylo jato několik malých děvčátek a syn Václav, který byl nejmladší ze všech Kozlíkových dítek.
Jak k tomu došlo? Paní prchala na sever, plníc synovu vůli a potom se uchýlila do krajiny, kde jsou sluje a propasti. Nikdo ji v těch končinách neznal a tak mohli choditi po cestách a spáti po domech, kde jsou útrpní lidé. Desátého dne přišli k stavení a mlýnu, jenž stál na pokraji lesa. Byl to dobrý dům a dobrý mlýn při stálých vodách, jež stékaly žlábkem na otáčející se kolo. Hospodář prodléval před stavením. Byl chud, měl ženu a jediného pacholka. Jeho mlýn se podobal klášteru o dvou řeholnících. Pozdravil jménem Páně a paní Kateřina mu pochválila dům a řekla:
„K tobě přicházejí mléči a spí u tebe. Učiň nám tu laskavost a nech nás spáti v komoře, kde oni spávají. Jdeme již dlouho a děti jsou maličké.“ Tu vyšla mlynářka a vedla je do domu a učinila vše, co vy sami byste učinili.
Prositi o nocleh nebylo za těch starých časů nic divného. Vedou si jako doma. Děti se sotva pokřižovaly a vzápětí ta havěť spí oddechujíc jako andělé po dobrém díle.
Paní Kateřina zajisté ví, jak máme ceniti svět, ale tento dům je tak líbezný. Je slyšeti klapání mlýna a všechno vůkol je pokryto bělostným práškem. Kdo by se bál?
Paní Kateřina odkládá plenu za plenou a tu je viděti drahé látky. Ovšem jsou potrhány, ale pod vrstvou bláta září nádherná barva. Odvinula plenu svrchní a spodnější a tu vypadla ze šatů přeskvostná spona. Udeřila o zem a zazněla.
„Mlynářko,“ děla Kateřina, „zdvihni tu sponu; podrž si ji. Chci ti ji dáti, neboť jsi laskava ke mně a k dětem.“ Selka zvedne ten šperk, obrací jej v rukou a odtud je její řeč nejistá a její pohled klouže po stěnách a chodí po zemi. Konečně vyjde za svým manželem a jme se hovořiti:
„Co říkáš, to není venkovanka, která jde ke svým příbuzným, to není ledakdo!“
Radili se hodnou chvíli, co mají učiniti a nakonec vyšel z této rady pekelný úradek. Byli tito lidé zlí, či snad nikoliv? Nevím, podobá se však, že se přestrašili.
Ještě téže noci vsedl mlynář na koně, který věru neuvykl nositi jezdce. Kde vzíti sedlo? Bah, sedláček se drží za ohlávku a sedí jen tak na holé srsti. Před desátou je již u turnovské brány a volá na branného:
„Branný, vpusť mne!“ To se ovšem potázal se špatnou, kdežpak by vpustili takového otrhánka v noci do města. Nechť vypoví u malé branky všechno, co si žádá, a nechť se vrátí.
„Dnes samým večerem,“ dí mlynář, „přišla do mého mlýna paní, která se praví býti selkou. Ale není jí! Přisámbohu, pane, dám svoji košili, jestliže se mýlím. To není vdova, která jde na krk příbuzným. Hned jsem ji poznal! Je to jakýs blázen, jenž, aby zapomněl na svou urozenost, se toulá po lesích a vláčí s sebou děti. A není-li to blázen, pak, na mou čest, to bude přechovavač či přechovavačka, neboť ta příchozí je žena. Je ověšena šperky, má bláto ve vlasech a je tak podivná, jako bych já měl meč a pukléř ze zlata.“
Když to sedláček vypověděl, vsedl opět na svoje zvíře, které pošvihovalo ohonem, a spěchal domů dvakrát rychleji než k městu.
Branný v městské bráně je velký pán před mlynáři, kteří vozívají do města mouku, ale není tak velký pán, aby mohl zapomenouti na lidské tlachy. Druhý den zrána jde ke krajskému písaři a vypravuje, co v noci slyšel. Ach, turnovský písař, ten je jako vítr. Je maličký a potrhlý a běhá sem a tam. Má v ruce brk a za uchem má druhý a sotva vezme něco do ruky, již mu to padá na zemi. Má měšec u pasu a dýku, toť se ví, ale nevěřte, že tato dýka bodá, ne, je to nástroj práv a pokoje. Písař s ní ořezává jen pera, pranic víc.
Jak ten písař uslyšel, co se stalo, běžel ven a zase se vrátil, otevřel okno, křičel na vozku, jenž stál na krajském dvoře, aby se hnul a ihned zapřahal. „Kdypak již předjedeš?“ volal naň po chvíli a sotvaže to řekl, již na vše zapomněl a psal a psal.
Ach, neblahý písař, neblahá jeho potrhlost. Před mnoha lety poznal jakousi dámu, jež se znenadání octla v nesnázích a postoupil jí svého koníčka. Pane Bože, to byl skvělý čin! Ten oblek, který nosí, ten dostal za mzdu a dvakrát byl za to pochválen a nadto dostal peněžitý plat. Toť se ví, že by si písař přál, aby paní Kateřina byla nejméně bloudící kněžna.
Nu, dej mu Pán Bůh zdraví, již jede v důkladném hrčáku k Písečné Lhotě.
Ale nač vypravovati obšírně; věc, která se vleče, za nic nestojí.
Písař chtěl přiměti paní Kateřinu, aby jela s ním, ale ta mu odpověděla tak rozhodně, že se podivil. Vkradla se mu do srdce pochybnost o vévodství této tulačky a křičel, jako křičívají písaři. Nic naplat, vrátil se sám. Tu jej ovládl hněv a šel k městskému hejtmanovi a vypověděl mu zevrubně vše, co se přihodilo a především vše, co sám řekl a co zamýšlel.
Tak se stalo, že byli posláni za paní Kateřinou biřicové a že ji jali na lesní cestě, neboť paní po písařově odchodu hned odešla ze zrádného mlýna. Nuže nyní sedí ve vězení a měšťané a chasníci si opakují její jméno. Nešťastná paní, nešťastné dítky!
Čas rychle plyne, ani se nenadějete a již rozkvétá stromoví a již se vracejí ptáci. Minuly tři týdny a blíží se den, na který čekáme. Kozlíkovi synové se scházejí podle úmluv. Jdou se ženami a s dětmi a s čeledí. S čeledí? Vedli si jako Mikoláš, ale počet chlapů, které oni sebrali, je věru malý. Přinášejí však hojně mečů a sekyrek. Sekyrek, neboť to jim přikázal Mikoláš. Čekají po celý den. Mikoláš prohlíží kování koní, popruhy, uzdy a opět meče. Každou zbraň zkouší, každou vezme do ruky a vše, co se nehodí a co je opotřebováno, letí k čertu.
Jan byl nejstarší z bratří, avšak ve věcech válek a přepadů se vyzná nejlépe Mikoláš. Jeho obezřetnost byla k nesrovnání. Je nejstatečnější a byl ustanoven, aby vedl zástup.
„Nepřidržím se Janovy rady,“ řekl v shromáždění, „vejdeme do města za svítání a houfem. Já a pět mých lidí vyjdeme před bránu, až spadne most, zmocníme se stráží. Pak bude cesta volná až k věži.“
Vojsko, či lépe chamraď, kterou zbojníci sebrali, ležela ve stanech zírajíc do otvorů, jimiž uniká kouř, byli na pohled smutni a ne nepodobni dravým ptákům, již hřadují po lesích. Byli nehybní a leckterý z těch klacků se loučil s krajinou a se světem, který je přesličný. Ať třeba strádáte, ať si vás honí s místa na místo, ať máte na sta soudních půhonů, přece je přesličný.
Že vám teď spadla prška do vlasů? Že máte hlad, že chcete za nevěstkou? Drazí pánové, to vše se napraví! Žalářník ztratí jednoho dne klíček a svatý klíčník ráje udeří dlaní o dlaň. A sotva tleskne, vyjde sluníčko. Ten lidský psinec bude opět krásný a zas si najdeš svoji jehničku. Ukousneme leckde skývu z žírných polí a zajíme svůj hlad červeným jablíčkem. Poslouchej, jářku, co se povídá! Budeme zase pásti beránky, již chodí po obloze, a budeme držeti krok s vodními ručeji.
Jakápak přísnost na tuláka a jaká přísnost na ten boží svět!
Ach žádná, žádná, jen se mějte dobře, jak ale uniknete tomu randabasovi, jehož vůle je jako sekera? Bude vám zatěžko odepříti mu maličkou službičku a nedati se zapíchnouti. Včera si jeden chasník zamanul utéci a vedl si tak neobratně, že byl chycen. Co se s ním stalo? Jen si vzpomeňte, Mikoláš rozkázal, aby jej utratili. A tu jsme všichni želeli přepychu v jídle a vedlo se nám jako svatebčanům na vznešené svatbě. Sousto nám vázlo v hrdle.
Věru, na tyto úvahy jest již pozdě. Nyní nezbývá než sedati na kůň.
Ve vesnicích znělo v tu chvíli Anděl Páně, ale nad Šerpinským hvozdem poletuje krahulík a krouží jako srdce zvonu. Mikolášovo vojsko je na pokraji lesa a loučí se. Sbohem a sbohem! Ženy zůstaly v táboře a budou čekati, až se oděnci vrátí, a kdyby se nevrátili, utekou do Saska. Již se rozloučili, již se rozjíždějí. Vojsko směřuje z lesů, ale Mikoláš se vrací. Vyhledá jedno z pacholat, s nímž se přátelil, a praví mu:
„Jeníku, kdybych se zítra nevrátil až do večera, vyhledej Marketu Lazarovou a řekni jí, co budou vypravovati bratři, kteří se vrátí.“ Tu přijal Mikoláš slib a zanedlouho stihl svoji tlupu.
Jdou. Jdou podél travnatých pahorků, po nichž přebíhá ustrašený zajíček, mimo topol s tíkajícím ptákem, po břehu vody pohybující sítinou. Jdou a klusají a tu opět cval rozhodí hřívu klisny a rozkývá meče. Nebe srší hvězdami a rouno beránků se stře s místa na místo, dosahujíc v tu chvíli Oriona. Pahorky se odívají světlem hvězd v ryšavý plášť, v plášť a v suknici, jež má barvu strachu.
Bojím se o tuto výpravu. Pod nohama koní se hemží stíny a vedou válku. Oděnci jsou vyčáplí a hnusní. Kdo jim protahuje údy? Smrt!
Již jsou před městem a čas jitra je blízko. Hle oddíl Janův a oddíl mladšího bratra.
Již se srazili v tlum, již se odděluje Mikoláš se svými jezdci od ostatního lidu, již popojíždí k bráně.
Již se zastavil a stojí. Jeho nohy jsou podobny nohám mosazným a nohám železným, jeho ruce nabíhají hřebeny svalů. Jeho nohy a jeho ruce jsou jako živá lvíčata a jako údové sochy. Béře se zvolna vpřed a jeho pohled jde rychleji než pohled krahujce a vidí lépe. Vidí strážného, který se rozhlíží na vše strany. Loupežníci a ti, kdo s nimi přicházejí, čekají v ohbí hradeb přitisknuti ke zdi a vidí Mikoláše, nikoliv však toho, který stojí před ním na hradební vížce.
Hle, loupežník přikládá k ústům roh, a již je slyšeti hlas, který burácí a nezná odmluvy a nesnese prodlévání. Mikoláš volá a tu je viděti, že branný sestupuje dolů a jeho mírná tvář se čtyřikrát zjeví v okénku, jež klesá níž a níže.
Již padá můstek a klíč rachotí v zámku.
Mikoláš neměl svého koně ani pobídkou, ani bičíkem k chvatu, jel zvolna. Setkal se s klíčníkem brány a s jeho pomocníky, aniž by řekl slovíčko, jež by je zděsilo. A přece jsou zděšeni! A přece trnou, zírajíce do této tváře, která se neusmívá, ani neškaredí.
Jako piják, jemuž z prvopočátku nechutná víno, a jako hráč, jenž šetří svých sil na hru příliš dlouhou, jako býček, jemuž se nechce a jenž se zdráhá, jako káně, jež létá, aniž hnulo železnou perutí, jako divák poodstrkující toho, kdo zaclání, jako učitel kárající žáka, nic hůře a nikoliv násilně dotkl se loupežník strážce brány svým mečem. Nešťastník padl tváří k zemi. Jeho výkřik poděsil holuby. Vzlétli, tleskajíce křídly a kroužili nad hláskou.
Blankyt ticha je rozerván. Odevšad zní křik. Oděnci přibíhají z vnitra věže, a znenadání přichází stráž.
Hejtman je opatrnější než loupežníci! Hejtman zná vaše skutky a počítá vše, co učiníte. Zná vás a zná zbojníky vám podobné. Spí, zabíráte mu maličko ducha, ale tito přítelíčkové, tato ospalá a bezvousá stráž, mnoucí si víčka, stará se za něho. A zemře za něho. Již zvětřili něco nekalého, jejich kopí se pohnula jako uši zajícovy, již se chápou mečů, již se rozjíždějí.
Mikoláš se ohlédl k bráně, most byl doposud spuštěn a třpytil se jako řeka. Byl prázdný! Kde je tvé dobrodružné vojsko? Utíká!
Tu se ozval šťastný zvon a volá a hlaholí. To není jitřní hlas, to není vyzvánění k slavnosti.
Ten blažený zvuk, ten šťastný zvuk, toť rolnička zapomenutí, toť rolnička nicoty, toť smrt! Kdo to vyzvání? Maličké pacholátko. Vidělo posupné koně a opovržlivý pohled loupežníka, který zabíjí, aniž se hněvá či straší. Patronka bašt a hlásek a věží, patronka hrazených měst vmetla do jeho srdce statečnost. Pocítil, že přišla chvíle chlapců, kteří dospívají. Chce odvrátiti vraždění neviňátek a kývá zvonem. Visí v provazišti zvonice a houpá se a srdce znovu se houpá. Toť hra. Toť líbezné vyhrávání. Toť závoj na tváři lítice, jež stíná a stíná.
Hle, výtrysky krve! Zježený knír a ozubí vražedníkovo! Hle, meč vlahý teplotou těl. Mikolášovi nezbyla ani chvilička, aby se obrátil. Couvá, brání se a jeho kůň jde pozpátku a drtí údy těch, kteří padli. Loupežníci ustupují, ale otvor brány se temní novou bitvou, temní se jezdci, jež Mikolášovi bratři vehnali s tasenými meči do této soutěsky.
Zbojníkův kůň narazil zadkem na tuto chasu. Nemohl vpřed a nemohl ani zpátky. Ještě uslyšel zvon, ještě zhlédl utíkajícího chasníka, jemuž dal bílého koně, koně milejšího nad ostatní, ještě jej zhlédl, jak pádí po trávnících, zůstavuje město za sebou, ještě jej zhlédl, či měl již vidění?
To se mu jenom zdálo, neboť v bráně byla hlava na hlavě a most se již zvedal.
Ach, hlava na hlavě a ve všech těchto hlavách jsou vzkypělé mozky a do všech mozků je zaťat dráp smrtelného děsu.
Jan, který byl o tři koňské délky za svým bratrem, zabil pacholka a jak ho zabil a jak padl jeho kůň, vzniklo místečko a jiný z bratří mohl vklíniti svého hřebce po bok Mikolášovi. Stalo se, že tento strůjce krveprolití mohl vydechnouti a nabral dechu. Tu vykřikl, jako křičívají ti, jejichž játra klove zoban šílenství, a jeho meč dopadá s novou silou. Vánek roznáší pokřik zoufalců a on sám, samojediný se dere vpřed. Je bledý, smáčí jej krev a mdlobný pot. Je strašný!
A tu u velikém zmatku vpadnou do tohoto vřískání zděšené zvony a vzniká nářek a volání, jako by Bůh položil dlaň na své slunce. Brána se otřásá, město se budí a je slyšeti hlas volající: hoří, hoří!
Ach, blázni! Rada strážců se obrací, halapartníci odhazují svoje halapartny, vojáků ubývá, cesta je volnější a volnější. Ti, kdo tu zbyli z těch, kteří měli Mikolášovi pomáhati, tisknou se jako potkani ke zdem a strachují se. Pláčí nad svojí hanebností a prosí měšťáčka, který u nich stojí, aby jim dosvědčil, že nevešli o své vůli.
„Bylo nás třicet devět a všichni utekli, jen nás, hrstičku chudinků, vehnali loupežníci do brány. Ti, kdo padli, byli zabiti nikoliv obránci, ale loupežníky. Jsou to běsové, pane!“
Měšťák, ruku na bradě, jim přikývne, ale vtom se ozývá nový ryk a lazebník udělá lépe, když se ztratí.
Mikoláš s bratry projel městem až k věži, v které jest vězení. Potkali několik břicháčů, již si přidržují v běhu klobouk a padající spodky, potkali chlapiska mávající holemi a řvoucí vybídnutí, jichž nikdo nedbá.
„Hlupáci, tahle má rada by zachránila naše hezoučké město. Ale shořte si na troud, vy luzo nevědomá. Já se hněvám! Já se na vás hněvám a peláším domů hlídat vlastní střechu. Namoutě! Ta jediná z celého vašeho hnojníku za něco stojí.“
Ach, náš předobrý kapounek vtiskne ženě do ruky vědro a zároveň s ní bude veleti dvěma zjevencům, kteří mu dluží peníze.
Stráž jednou již poražená a uvedená do zmatku pronásledovala loupežníky jen mdle. Stalo se, že nikdo nic nesvedl proti zuřivosti Mikolášově a proti zuřivosti jeho bratří. Nepomohl leč úradek boží, jenž se stře jako propast. Vidím již konec nešťastníkův. Vidím smrt jeho bratří.
Když se loupežníci dobrali k vězeňské věži, bylo zde dosti vojenského lidu, aby jim zabránili otevříti. Vrata se leskla železem. Udeřili na ně! Vystavili na odiv svoje šílenství. Nádherné šílenství neúčelného a marného boje. Majíce za zády tlupu oděnců, majíce hroty kopí málem na svém těle, zatím co královský hejtman se opásává, zatím co vyjíždí skupina jezdců, aby je přibila k zemi meči, v takové chvíli myslili na útok. Jaké bláznovství! Naposled je zkrašluje jejich krunýř. Naposled zvednou meč. Ještě ránu, jednu jedinkou ránu.
Co zbývá, abych pověděl? Vrhli se na ně. Hle, vlna prvá a druhá a třetí. Meč nastupuje po meči. Toť blýskavice mečů a znění mečů. Vidím smrt vsedati na kůň. Stoupá s levého boku a soudcové jí přidržují třmen. Vaše smrt, loupežníci. Tvá smrt, Mikoláši. Stojíš opřen o veřej věznice a tvoje hlava se naklání a padá k rameni. Tvá paže je těžší a těžší. Umdléváš, v tvých očích je mlha. Všechno se stává tmou a vládne tma. Tma, střed zřítelnice boží, tma, široširá tma, místečko užší než bod astronomů. Slyším polnice času, kvapícího času, jenž naléhá. Všude nad městem jsou zavěšeny barvy, ale ty je nevidíš. Nastává jitro, Roháček plane přísvity slunce. Hle, již se vyhouplo na obzor, ale ty jsi slepý. Umíráš? Nikoliv! Nikoliv, je ti vyhrazena hanba umříti potupněji. Viz břevno šibenice! Viz je, prohlédni!
V té chvíli se ozvalo troubení. Přicházeli oděnci královi. A jako vítr zmítá smítkem sem a tam a jako vlk rozráží stádo a jako shromáždění v chrámu se tiskne ke zdi, aby měl biskup volný průchod, tak se rozestoupila vojenská luza, jež bije do raněných. Trubačův nástroj zní jako slunce. Na jeho hrdle vlaje praporec a na něm se střídá s nachem králův znak. Je mnoho těchto oděnců, ale králův znak zvětšuje jejich počet desateronásob. Jdou, nespěchají. Blíží se, ale kdo to před nimi stojí? Kdo stojí proti nim?
Vidím krvavá těla váleti se před branou sotva dotčenou, vidím jednoho loupežníka, který chce vstáti, vidím jiného, který vrávorá podél zdi. Vidím rozťaté hlavy a krev odkapávající od ran. Vidím zkázu a smrt těch lidí, kteří byli loupežníky a kteří vedli odbojné bitvy.
Zatím Kozlík slyšel ve své kobce vyzvánění a řev. Poznával své synáčky! Jeho srdce ochořelo nadějí, smál se, lomcoval závorou a bušil do dveří křiče: „Jsem zde! Jsem zde a čekám!“
Hluboko v temnotách žaláře naslouchala i Alexandra.
Avšak hlomoz slábne. Nastalo utišení. Kozlík uvnitř věže přiložil ucho ke zdi a poslouchal, neozve-li se zabušení a spěšné kročeje oděnců. Nic. Míjí chvilička ticha, ticha uhrančivého, ticha, které sviští, jako kdyby ten, kdo poslouchá, padal do propasti.
Nadarmo čekáte, rytíři, nadarmo se vaše srdce škube nadějí. Vaši synové jsou zbiti a leží pod nohama vojska. Jejich helmy se válí před prahem a chřestí na holi šviháckého měšťáka. Jejich údy jsou rozhozeny v prachu a městská luza jimi smýká sem a tam. Jen naslouchejte, vy kouzelníku bitev, vy básníku divokých scén, vy hráči příliš prostomyslný, vy hrdopýšku, vy hrdlořeze, vy blázne bláznivý! Jen naslouchejte, ucho na zčernalé zdi, prst mezi zuby, v hlavě šumění a v srdci, v srdci náprstek krve, která se nezvedá. Naslouchejte, až se ozve slavný hlas trubky. Již zní, již vzlyká, vzlyká, vzlyká. Blíží se konec vypravování a sladká útěcha usedá k vyprázdněné misce příhod jako holubice utěšující vdovu.
Smrt! Ach, to šílené jméno marnosti straší a straší. Nedám nic na tvoje slovo, ty výmluvný hlupáku, bojím se smrti, děsím se jí a všechno, co mám, obrátím na modlení! „Jděte mi k šípku se svým štěbetáním. Život a smrt. Toť líc a rub penízu, za nějž kupuji. Dej Bůh stále zdraví našemu zákaznictvu, bude se báti jen pokud zůstane naživu!“
Všichni budeme jedné noci na mrazivé stráži, všichni budeme ležeti pod zsinalou lunou a budeme pískati svou písničku štěrbinkou, která pooddálí naše tesáky, toť se ví, že se neubráníme. Vážení pánové, podívejte se však, jak je ta kmotřička sama bídná a uondaná. Vidím na jejím pařátu vřídek, který se má bujně k životu!
A že jí nikdo neodolá? Slyšeli jste, že by přemohla milence? Nikoliv! Nikoliv! Hle, anděla zvěstování, jenž má brunátnou tvář! Je nádherného těla a směje se z plna hrdla. Slídí za vlnami křovisk, po ložnicích, podél řek, v sněhu a píscích a všude, kde jsou otisky těl, prodlí a zhusta zvedne svoji pravici a dlaň ruky levé přikládá k srdci. Říká slovíčka života. Miluje muže a ženy, ale nadmíru se mu protiví panenství a osamocení samci. Vážení pánové, příhody Markety Lazarové se nekončí! Nezemře, ale povije syna, kterému bude dáno jméno Václav. Tento Václav bude míti šest synů. Děti Burjanovy, děti Janovy, děti ostatních bratří a bezpočet levobočků budou rovněž nadáni dítkami. Ale nade vše je mi milé, že zůstal naživu strýc těchto dětí, nejmladší synáček Kozlíkův, jemuž rovněž nebude odepřena plodnost.