Hlava pátá

Pozornost, kterou skýtáte těmto příhodám, nechť se vrátí znovu do bitvy k onomu okamžiku, kdy Mikoláš se svými lidmi přepadl část hejtmanova vojska. Vzpomínáte si, že hrabě Kristián a Lazar byli zajati v jednu chvíli. Nuže, co se s nimi stalo? Vzácní pánové, oba starci klusali podle koní majíce na krku smyčku. Loupežníci se pranic neohlíželi, že se provaz napíná, a spěchali za svým cílem. Pomoz Bůh nešťastným dědečkům! Nikdo s nimi nemá slitování. A přece! Mikoláš se ohlédl a vida je pokryty blátem a sněhem (neboť padali jako děti nenavyklé chůzi), poručil, aby přeťali jejich pouto.

„Řekni mi svoje jméno,“ děl Kristiánovi.

Hrabě mu odpověděl vkládaje do svého hlasu všechnu naději. Tu se stalo, že se loupežník rozpomněl na noc, již prodlel v poutech. Zjevil se mu řetěz vězňů, mladičký Kristián a Marketa Lazarová. Byl šťasten jako rybář, jehož síť se naplnila. Byl šťasten, že se věci změnily, že vleče mezi svými hřebci ty, kdož jsou očekáváni. Vracel se jako muž, který přináší dar. Byl šťasten a obrátil Lazarovu hlavu k sobě, opakuje Marketino jméno. Avšak Lazar byl blízek pláči. „Dejte jim koně,“ děl vposled udivený loupežník, „dejte jim koně, ať se rozveselí, dejte jim jísti, dejte jim vše, co jejich srdce ráčí!“

Ach, vy blázne, copak to máte ve svém pytli? Ohryzanou kost! Cítíte se bohat rozdávaje a spravedlnost rozšiřuje vaše čelo. Vy bloude, váš výklad zkrušuje čtenáře, který zná lidské mysli.

Slýchávám, že jsou mořští živočichové, kteří vůkol sebe zbarvují vodu tak, že je po chvilce modrá či růžová či hnědá. Barviti moře! Barviti čas! Jakže? Nepropůjčuje duch svůj odstín lidským skutkům? Kdeže jest čirost pravdy?

Jistota, s níž jsem počal vypravovati, se ztrácí a věru již nevím, smím-li přikyvovati jarosti loupežníků, neboť Lazar pláče. Smrt ve rvačkách nerozteskňuje, slzičky milenek, které oplakávají panenství, vámi nehnou, avšak nářek starců? Není to vaše pře? Nebyla vaše naděje vykradena právě tak jako naděje tohoto Lazara?

Básník, jehož se znovu dovolávám, řekl, že se mnozí z nás podobají povříslu, které zachovává tvar a podobu kruhu, jako by dosud obkružovalo pás ztraceného snopku.

Věru nevím, jak se věc zalíbí poraženeckému vkusu, ani jak se zavděčím mudrcům u kamen, ale přidržuji se Mikoláše, přidržuji se toho sveřepého chlapa, abych pocítil nádherné žilobití pod jeho kůží. Nastokrát žel všech nešťastných, avšak tomuto vypravování se zalíbilo v Mikolášovi, ať je třeba ukrutník.

Když byli loupežníci již blízko tábora, sesedli s koní a stoupali do příkrého vrchu. Již je zhlédla Kozlíkova stráž. Již je slyšeti hluk zbojníků. Hrabě poslouchal a rozeznávaje veselost v těchto zvucích, nabýval znovu naděje. Přidal trošíčku do kroku a předešel Lazara, který na rozdíl od tohoto otce váhal. Chudinku stisňoval loupežnický hluk, byl věru strach, že se Marketě vede zle. Vážení pánové, dočista nevím, jak se přihází, že vraha děsívá vražda a zloděje zlodějny. Lazar byl přece poberta, Bůh ví, kolik posmejčil dukátů a kolik objal dívek, když byl ještě mlád, ale teď z upřímného srdce vzývá Ježíše Krista a volá po královských zákonech. Nechť si však je takový či onaký, slyšeli jste jej mluviti. Nyní je řada na hraběti Kristiánovi. Ať se zvedne a ať dí svému synovi i loupežníkům vše, co se jim rozhodl říci.

„Můj synu,“ pravil přemáhaje bolest, „nalézám tě na zlověstném místě jako pekelníka, nalézám tě nezraněna a bez pout. Vidím jasně a rozeznávám jasně? Jsi to ty? Jakási běhna se dotýká tvého ramene a co chvíli tě líbá.“

Mladý hrabě odpověděl tak, že z jeho odpovědi snadno poznáváme nevinnost mladistvých lásek a tělesného obcování. „Tatínku, ty jsi se zmýlil!“ řekl Kristián, „to není nikdo jiný než Alexandra! Je to moje žena.“ Jak snadno uzavíráme sňatky, je-li nám devatenáct let.

Chtěli byste slyšeti, co na to odpověděl starý pán? Rozumí se, že lál a že se synáčka pěkně zřekl. Vidím, jak se mu otřásají ramena a jak jím zmítá hněv a samolibost starců. Co naplat, svět nic nedá na jeho rozvahu ani na zlost. Stalo se, že je Alexandra těhotná. Nezaměňujte věci života za vřavu hříchu, nestrašte milenců! Hle, Kristián neví, co by odpověděl, stydí se, a Alexandra je tichá, je tichá a čeká, co se stane. Potlačuje svou hrdost a slyší chvatný krok hněvu, jenž jde blíž a blíž. Ještě jen maličko milenec pochybí, stařec maličko zvedne ruku a Alexandřin obušek dopadne na jejich hlavy. Věřte mi, že se zlomí tou ranou, neboť Alexandra je loupežnická dívka a dobře vládne zbraní loupežníků.

Bylo rozkoší viděti, jak postihuje smysl cizí řeči, bylo rozkoší viděti, jak jí stoupá krev do tváře, bylo rozkoší viděti její paži, rameno a zápěstí. Je připravena.

V tu chvíli Kozlík a Lazar právě domluvili a Kozlík se chce otázati Kristiána a volá sem i biskupova sluhu.

„Pověz ve svém jazyku, že chci, aby hrabě odpovídal, proč chodí s hejtmanovým vojskem.“

Alexandra se nadála, že vyslechne dobrou omluvu a váhá s pomstou. Všichni poslouchají a tři Němci, střídajíce se v řeči, rozprávějí mezi sebou. Nyní pak mluví sluha:

„Pane, hrabě Kristián přichází s královským listem. Král káže, aby hejtmané a města a vesnický lid a všichni, kdo mu jsou povinni poslušností, byli hraběti ku pomoci. Hledá svého syna. Hledal jej dlouho a nalezl právě u tebe. Nebude ti odpovídati, dokud jej nepropustíš.“

„Král,“ řekl opět Kozlík, „je pánem nás všech, ale válka je pánem králů. Válka je soudcem mojí pře. Viděl jsi biřice, který mě hledal s půhonem, či vojáky? Nebuď pyšnější, než se zajatci sluší. Rozbiji pluk a budu mluviti s královými vyjednavači před Boleslavi. Možná, že budu poražen a zabit, nevíme, co nás čeká. Stane se po právu vítěze, avšak ty roztrhni a pusť svůj list, ať jej unáší vítr. Řekl jsem, že je válka a nemám písaře.“

Tu se Alexandře vysmekl obušek z ruky, nechť si leží, kam dopadl. Byla si jista svým Kozlíkem, jenž nepopustí a odvrátí od dcerušky neštěstí i pohanu.

Hrabě se skrze svého sluhu opět otázal, co pán loupežníků zamýšlí učiniti s poddanými císaře, a Kozlík mu odpověděl týmž prostředníkem:

„Král vládne krajem až k pomezí. V tomto lese, který je můj, uslyšíš jeho trouby, avšak co vím o císaři? Nic! Neposlouchám!“

Hrabě Kristián byl vzteklý muž a nad jiné vyhlášený hrdopýšek, rozhněval se a hněv ho vrhal proti Kozlíkovi, jako nás vrhá hlad na sýpky. Mluvil páté přes deváté a věru se nesluší, abychom poslouchali, co říká.

Nyní však nastala chvíle Alexandřina milence; pobádán ostruhou otcova hněvu chtěl něco říci, ale sluha se zdráhal opakovati to, co si přál. Jak se zachová? Políbil svou milenku na ústa, vzal meč a stojí po Kozlíkově boku. Je zajedno s loupežníky.

Starému hraběti svázali ruce. Stál opodál svého syna, který překládá zbraň z pravice do levice a hledá tiché slovíčko usmíření. Je viděti Lazara a Marketu Lazarovu. Hle, truchlivý výjev, hle, zhřešivší dceru a otce, jenž jí klne.

Náš duch je tak snadno šálen. Rozpoznávám vzrůstající přátelství pro oba starce, ale není křivda, která se jim děje, klam? Zasluhují lepšího osudu? Ach, cožpak my víme, jest však nad pochybu, že jeden byl licoměrník a druhý hnidopich.

Za nedlouhou chvíli po těchto rozmluvách a nedlouho potom, co byl Lazar odešel, uviděla Kozlíkova stráž, že se blíží vojsko. Loupežníci na obrátku zapomněli na zajatce a s křikem a spěcháním se měli k bitvě. Jejich srdce přihořívala horlivostí. Již je viděti jízdu, již se královská pěchota řadí pod návrším a zaznívá hlasatelův roh.

Zbojníci tisknou úžeji své zbraně, luk k prsům, meče na tváře. Dech lítice jim zkalil rytířská hledí a po jejich brni bych mohl psáti prstem. Slyšte, lučištník se dotkl tětivy, jež zní jako muška vašich snů, jako čekání a bzukot kostky, která v hernách se otáčí kolem vlastní osy. Vypadněte již proti sobě.

Vypravování se vrací k tomu, co již bylo řečeno.

Nyní se stane vše, co se stalo.

Ušlechtilý Pivo se blíží k pahorku a tasí meč, meč králův. Srdce starého hraběte Kristiána se šíří. Vizte s ním tu dobrou pěchotu. Jejich břicha vydechují zároveň s hrudí jako břicha mlynářů a břicha příslušníků jiných počestných cechů. Mají mastné kapsy a kolem límců políčka potu. Jsou švarní jako krčmář od svatého Apolináře. Toť vojenský lid, v němž se hraběti zalíbilo. Toť lid nesoucí ve svém volátku naději, tak jako ptactvo nosívá zrní.

Ach, vy pupkáči, vy měchy křiků a chrápajícího spánku, jak jste líbezní! Jaká záruka práv!

Kristián se nezdržel úsměvu vida úpatí vrchu pokryto pracemi těchto chlapíků a znovu si přál, aby jim Pán Bůh dal vítězství a vnukl takovou sílu, jíž se nic nevyrovná. Tohle je podařený žert! Loupežníci mě jali a dříve než uplyne hodina, budou sami jati hejtmanovým vojskem. Bůh pevně drží svoji vladařskou hůl a dobře vládne nad svými hrabaty! Vidím, jak Pivo útočí. Vidím, že ten spratek, který mi vázal ruce, je zabit. (Vězte, pánové, že to byl Simon.) Vidím, jak jeho zpřeházená útroba kouří. Vidím trojnásobný pád chlapů a svištící meče vojska, jež bijí jejich hlavy. Vidím vyžlátko řítící se shůry dolů do středu vojska. Vztyčuje se jako opovržený hmyz a mává dýkou. Pošlapte ji koněm. Ať scípne rod čarodějnic a chocholatých bláznů!

V tu chvíli padla hlava devítileté Drahomíry.

Kristián na chvíli ztichl a když se obrátil, spatří svého syna, jenž napíná luk a nevypouští šípů. Jest mi vypravovati věci, které se nezdají uvěřitelny. Ale nechť se stane zadost pravdě. Lučištník plakal. Po jeho tváři stékaly slzy a Alexandra se od něho odvrátila nikoli snad s pohrdáním, ale se strachem. Zdálo se jí, že jde o truchlivé třeštění, jež přeskakuje s člověka na člověka. Před krátkou chvílí viděla Marketu Lazarovu, která pohlíží se sladkým úsměvem na zkrvavený sníh. Alexandra se pokřižovala a vzavši meč do obou svých rukou vběhla do vřavy vojáků. Zabila nejednoho za této bitvy.

„Bože,“ řekl starý hrabě, „chceš, aby tato lítice byla tvou ženou? Kdybych měl ruce volné, prohnal bych jejím hrdlem oštěp.“

Kristián nic nedí, otvírá svoji pěst a pouští hrst šípů. Jeden jediný se zabodl do sněhu a zbytek se válí na zemi. Kristián je pošlapal a jsou již věru k nepotřebě.

Nyní mluví otec k svému synovi, jako mluvívá dospělý muž s dospělým mužem. Chválí mu saskou zemi a saské hrady. Slovo za slovem mu ukazuje otcovskou lásku a panny, jež žijí v mlčení.

„Nešťastníče,“ praví, „nastup v dědictví a nedej, abych zemřel zděšen.“

Dobrá, tvůj syn tě slyší a učiní ti po vůli. Boj zuřil s novou silou, hrabata měla tedy pokdy. Kristiánovo pouto je přeťato, ale stařec si žádá, aby provaz ovinutý na zápěstích zůstal nedotčen. Což kdyby vzbudil pozornost loupežníků? Věc je hotova, ale její strůjce utíká pryč a nechce se vrátit. Popadl luk a šíp, který mu vyhradila smrt čekajíc na jednoho z královských vojáků. Teď vypustil střelu. Vizte ten crček krve, vizte to užaslé oko a pád. Již zítra Kristián v neskonale traplivém vyšetřování svých činů se rozpomene na tuto chvíli a bude křičeti úzkostí. Přejte mu útěchy, neboť je na svá mladá léta velmi nešťasten.

Boj se chýlil k svému konci. Paní Kateřina viděla, že přišel čas odděliti od pokladu věci nejpotřebnější a rychle to učinila. Ženy vázaly svá pacholátka do roušek a do sítí. Obkročovaly koně a Kozlík jim ukázal cestu. Nejpříkřejší svah vrchu byl mimo válečné pole. Hle stezičku záchrany, kterou střeží dvě řady chlapů. Dvě řady! Není jich více než právě šest. Alexandra poslouchá a Marketa poslouchá, avšak Kristián se nemá k činu. Jeho otec se zmocnil meče a neskrývá, že je prost pouta. Zdržuje synáčka, křičí a mává loupežnickou zbraní. Alexandra však nutí svého milence k pospěchu, tu starý neduživec zvedá ruku, aby ji zabil. Dívka je rychlejší a udeří hraběte obuškem rovnou do prsou. Kristián padá a milenci utíkají.

Bože, jaký žal počítati mrtvé! Alexandřin hřebeček se jich děsí a skáče popuzen. Tři bratři leží tváří k nebi, ach, podoba třikrát opakovaná, tři brady rozdělené důlkem, tři velikolepé nosy, jež snadno poznáte. Kdo jich nelituje? Kristián! sveřepý hrabě, jenž vstává z mrákot.

Jeden z posledních sestoupil Mikoláš, jeho kůň padl na zadek a zůstavuje za sebou závratnou stopu. Toť pekelný sráz, ale u paty svahu je nad něj děsnější místo. Pod úbočím se černá nové tratoliště a podle něho leží dětská mrtvolka s rozhozenými údy. Mikoláš přejel, Bůh jej provázej!

Stalo se, že mladý hrabě Kristián seskočil dolů na zem dříve, než Alexandřin kůň dosáhl pokraje skaliska.

Žel, Alexandra se již nemůže zastaviti, neboť v tom okamžiku cítí svist prostoru a mráz, který běží po páteři až k mozku. Cítí závrať pádu, dopadnutí a smyk, z něhož se procítá jako ze mdloby.

Jaký žár a jaká živost byla v tomto útěku, jaké odhodlání! Po několika skocích, když kůň opět dosáhl rovné země, Alexandra poznala, že se Kristián vrátil.

Domníváte se, že mocné dojetí stráví sílu dívčina srdce, bojíte se, že jí dojde dech? Nikoli, jede dál a dál. Je plna zármutku, ale protože je dcerou Kozlíkovou, necítí nežli hněv a její obraznost beztak obludná se rozjitřuje představou pomsty. Ach, porušená podoba Kristiánova bude vytržena z tohoto srdce.

Amazonka bije koně, který klopýtá, bije koně a ponouká ho k běhu ještě bystřejšímu. Oč je šťastnější než její milenec! Kdo ho utěší, kdo mu řekne povzbudivé slovíčko. Tuším ve skloněné hlavě opět rozjímání, ale neváhal bych rozraziti tlum pochyb, neváhal bych vysoliti mu zároveň s loupežníky pěkných pár ran na zamyšlenou zadnici. Zraditi milenku! Vy byste, pane hrabě, zasluhoval!

Ale nechte jej, ať si posedává po kamenech a žižlá prsty.