Hlava šestá

Hle, šlechtic vší měrou dokonalejší, než je Kristián, hle, Kozlík! Leží opodál mladého pána a má již duši na jazyku. Ušlo mu mnoho krve, je bledý a má stažená ústa.

Nevím, jsou-li zaznamenány příklady větší neoblomnosti. Koz­líkovi byla zlomena ramenní kost. Kůže a svaly byly roztrženy kopytem, bok rytířův mokval krví, nešťastník se nemohl pohnouti bez hrozných bolestí, ale to vše nezastrašuje jeho ducha. Mocná přetvářka zadržuje výkřiky, mocná vůle jej budí opět k životu, mocná vůle jej má k činu, jehož by se měl varovati.

Po děsném úsilí nalezl nůž. Již vidí přicházeti královské vojáky. Eh, bude mrtev, než dojdou. Opírá nůž o to místo na svých prsou, kde je slyšeti srdce. Nedostává se mu však sil. Tato chvilička tak rozhodná pro další vypravování byla zajisté předvídána a strůjce osudů k ní přivedl po křivolakých cestách Kristiána, snad aby aspoň jedenkrát se zasloužil beránek o vlka. Hrabě svedl s nešťastníkem o nůž zápas a vyrval mu jej. V tu chvíli dojeli královi oděnci a vrhnuvše se na Kozlíka, svázali ho. Nikdo nedbá ani bolesti, ani krve chlístající z ran a loupežník jim odplácí stejnou měrou. Spílá králi jeho vojsku a nežádá si, leč aby ho některý zuřivý voják probodl. Ale co se tak vzteká a co se tak brání, vyvstane v jeho mysli pranepatrná tečka, zrnečko zubatého rozsévače, který je vmetává do lidských mozků, aby vzklíčilo, vydalo lodyhu, listoví a stín. Stín Smrti. To vše netrvá leč krátkou chvíli. Sloupce krve klesají k nižšímu místu a růžový mozek zbělá, jako zbělely zahrady mezopotámské.

Kozlík snad zemřel. Čtyři vojáci si zhotovili nosítka z kopí a z plášťů. Nalili mu něco vína do zprahlých úst a snášejí jej dolů. Jdou tak opatrně, jako chodí služtičky s nemocným neviňátkem, a ti dva, kteří stojí výše než dvojice prvá, přisedají na zemi a plouhají se po zadcích, aby zůstala neporušena rovina úmrtního lože. Složili loupežníka na vůz.

Žije či zemřel? Žije! Hejtman přiložil čepel před jeho ústa a zaradoval se, vida mlhu, kterou způsobuje lidské dýchání. Zaradoval se a řekl vojákům, že se raduje. Všichni viděli, že tomu tak jest a měli o raněného dvojnásobnou péči. Starali se a počínali mnohou práci a mnohou rozprávku o věcech loupežníkových, neboť bylo po bitvě a jako se stává po bitvách, na vojsko přikvačila rozpačitost a roztržitá péče.

Ti dobří chlapi! Teď by z nich nikdo nepromluvil o statečnosti, ani kdybyste mu slibovali ubytovací lístek do královské komory. Zdá se mi, že by se nejraději chopili košťat a do vůle zametali bojiště.

Pryč s krví, pryč s válečným řemeslem! Dejte jim opět spáti podle všelijakých ženušek, ať se vyptávají, zač platí v kraji pšenice, ať si vedou jako moudří lidé. Skýtněte jim času, ať se rozpomenou na slávu praporců a polnic, dovolte, aby se jim v míru zase zježily vousy, aby se rozkročili a aby do nich vešel chvastavý duch.

Vojáci pochovávali mrtvé a mezi ostatními pochovali malou slečnu Drahomíru, která byla sťata.

Nastal již soumrak a první tma. Hejtman rozkázal rozbíti tábor a kuchaři měli připraviti večeři. Byla zabita jedna z loupežnických kravek.

V tu chvíli Kozlík procitl a štěrbinou mezi plachtovím viděl temnou obrubu lesa a vycházející měsíc. Slyšel krok krávy a znenadání spatřil její rohatou hlavu s očima homérských žen. V paměti, jež se hrouží do časů jako studniční okov, v paměti tetované jehlou horeček, v paměti polovědomí, v paměti srdce uviděl shon kolem boků této krávy. Hle, smějící se děti, hle rozpustilce, kterak se tahají a prou o růžový cecík. Každý se ho chce zmocnit, ale nikdo není nad malou Janu.

Vidíte, kravička teď stojí bez pohnutí a obrací hlavu k maličké děvečce. Vemeno hovádka se pod její ručičkou prodlužuje a opět zkracuje, již vyrazil crček mléka a zní o okraj nádoby, již stéká po dětských tvářích. Kozlík zaslechl sten zvířete a probral se k jasnějšímu myšlení. Vzpomněl si, že děti volávaly na zvíře jménem Lasička, a opakoval je jako chlapec.

Jeho vousatá huba vyslovila to jméno po třetí a hle, přicházejí stádce krav, sbližují se a trou bok o bok, sbližují a opět se rozptylují chřestíce zvonkem a růžky.

Probůh, jsme na Roháčku, vidím čápa klapajícího zobákem a rybníčky plné vody, vidím chlupatý stoh, nepořádnou zástěru sadu, vidím domovní průčelí, průčelí, na němž slunce ukazuje devátou hodinu zrána. Loupežník je doma. Věru, není zde žádných znamení hrůz a nástroje míru se válejí po nádvoří. Vidím hubenou kočku, jež pokukuje po ptačátkách a loupežník za ní hází hrudkou a tleská. Potom usedne na rybniční hráz, aby lovil ryby. Je slunečno a chlapík mžourá a zkracuje svůj hákovitý nos a dýchá jako dýše usínající stáj. Vidím hanebně zauzlený poplavek a prstence drobných vln. Vidím, že loupežníci bývají tiší a mírní. Vidím, že bývají lítostiví, neboť víte, co učiní s ouklejem, jenž se třpytí na konci vlasce? Vrhá jej do vody!

Vzácní pánové, byla-li Kozlíkova duše narudlá, měla zajisté blankytný pás a na jejím rameni zůstal jasný dotek mlynáře, jenž nás vine k svým ústům.

Eh, vezmi ďas vypravování o bláznivinách, kdopak má chuť sledovati loupežníka, jenž má takto uzpůsobenou duši. Toť se ví, teď, když trest již tasil svůj služební meč, bude se odvolávati na své rybičky! Vizte zakukleného holomka po boku právoznalců. Stojí tam, meč mezi stehny a tlapu na jilci. Dejme si zajít chuť na volookou krásu!

Když byl již večer, stalo se opět, že Kozlík procitl k plnému vědomí. Chviličku poslouchal, rozeznávaje ruch tábora. Mimo vůz přešlo několik oděnců a jeden z nich se zastavil, aby zvedl plachtu. Kozlík zavřel oči, chlap postál, jako lovci stávají nad medvědem a jako oni kýval hlavou. Byl usmířen.

Po krátké chvíli uviděl Kozlík opět hlavu, jež se hrouží do jeho temnoty. Věru, mimo tři či čtyři bručouny, jimž není pomoci, zhlédne celý pluk loupežníka. Jeden o něm dí, že nadmíru dobře vládl mečem, jiný, že vodil nevyrovnatelně podjezdy, a opět jiný, že se dovedl ztratit jako špendlíček v žírné louce.

Kozlík chtěl vstát, ale jeho sil ubylo do té míry, že se sotva pohnul. Nemohl již věřiti na utěk a tu mu bylo útěchou představovati si, jak jeho synové utíkají a jak jeho ženské utíkají.

Viděl kypící a rozpleskující se zadek, cíp pláště, vlající vlasy a koneček povijanu, viděl svou chasu utíkati, jako by ji andělé vedli za ruku. Tyto myšlenky křísily starobylé nadšení loupežníkovo, usmíval se a přes úpění zhroutivšího se těla byl vesel.

Prozřetelnost drží vždy ve svých rukou vlákno osnovy, kdoví k čemu je to dobré, kdovíjak vzácnou smrt nechystá těm, kdo utíkají, a snad právě jejich pronásledovatelé bídně zahynou. Odmyslíme-li si neblahou ránu a zákon, jenž trestá na hrdle Kozlíkovy skutky, pak věru není proč naříkati, neboť všechna vítězství loupežníkova předvídala tuto porážku. Porážku, jež není beze cti.

Již neobnovíme výbojů, za něž se sedí v šatlavě, již jich neobnovíme, ale ani v míru není veta po statečnosti, Kozlík se dá přemoci leč smrtí.

Zatím noc pokračovala a bylo již deset hodin. Tábor spal. Nechť si tedy spí. Nechť stoupá povodeň noci.

Hrabě Kristián a mladý hrabě Kristián seděli ten večer a tu noc po bitvě u ohně. Starý si rovnal záda a třel si nos. Proklatě, kterýsi ne­omalený loupežník jej natřel jednou ve směru padajících slzí a po druhé v rovině huby. Bůh ví, že si toho ani nevšiml! Ach, tato povrchnost neučiní bolest méně palčivou. Hrabě stenal a když bylo slyšeti jeho naříkající dech, jeho syn potrhl rameny a vstával. Bylo jasně viděti, jak mu rudnou uši. Potlačoval jen stěží vztek. Takhle se, hrome, fňuká?

Pan hrabě Kristián by nejraději posadil pana hraběte staršího Kristiána do štoudve s vodou. Milý hochu, učiňte, aby vám hněv neprodlužoval pravice do nemožných dálek, vidím, že máte před­louhou paži byzantské světice. Svědí vás ruka? Přiznejte se, že se stydíte spíše za sebe než za svého otce. Vy lehkomyslníče, vy licoměrníku, hledá vás milenka! Její oči jsou rozšířeny tmou. Chodí po nočním lese a volá: Kristiáne! Kristiáne!

Když táhlo k půlnoci, vzal mladý hrabě svůj meč a s nikým se nerozloučiv, odešel z hejtmanova tábora. Chtěl vyhledati loupežníky.

Není mi nejasno, že Bůh zmátl mysl tohoto Kristiána a proměnil ji právě tak, jako hospodář proměňuje kohoutky na kapouny. Kristián jakživ nevěděl, co má udělat. Hned si přál to, hned ono. Býti hodným synem a opět milencem. Rytířem v krásné brni a na obrátku loupežníkem, jenž nemá leč obušek a loupežnickou pýchu. Hned by chtěl býti líbezným malířem, hned mnichem, hned poustevníkem či vojákem svatého hrobu či španělským otrokem, jenž pije ze skořepiny, či tulákem či králem v Sasích. Kdo se vyzná v bláznivé mysli?

Kristián jde lesem a pláče, křičí a pláče. Vykřikuje Alexandřino jméno a naslouchá, kdy se již ozve radostné volání: Jsem zde, můj miláčku!

Hrabě chodil až do bílého dne a nenalezl věru nic k snědku. Hanebná končina; byl na cestě od půlnoci do svítání a od svítání opět do noci. Zemdlel a chtělo se mu pít a žízně přibývalo víc a víc. Slyšel, jak se lesní zvířata smýkají po kmenech stromů, slyšel sýčky a stoletého havrana, jenž je jednonohý. Vřeštivý strach se houpal na haluzích a skákal shůry dolů a skákal dál a dál.

Jak se Kristián bál! Tu padla rána, tu to žuchlo, jako by se byl přetrhl provaz s oběšencem. Děs zaváděl hraběte dále, než uhadujete. Zbavil jej rozumu. Jakže? Nebyl tento nešťastník spíše nemocen? Což by se zbláznil ze svého bolestínství? Což byl opravdu takový strašpytel? Nevím, toho času leželo v lese ještě něco sněhu. Kristiánova stopa byla patrná, podobalo se, že je to stopa bláznova, vedla od stínu k stínu jako stopa polednic a divých ženek. Bojím se, že Kristián zešílel či že onemocněl nemocí, jež jej učinila rovna bláznu. Řekl jsem již, že jeho duch býval mdlý a kolísavý. Zajisté se neudály věci příliš strašlivé a nebylo proč schnouti zděšením. Kristiánovi se však nedostalo přízně jíti a pískati si cestou. Ať tedy již se pominul rozumem či ať onemocněl nějakou zlou horečkou, je jisto, že chodil po tři dny po Šerpinském hvozdě a že byl velmi zubožen.

Zatím se stalo, že paní Kateřina a Kozlíkovi synové a Kozlíkovy dcery se sešli na místě, jež bylo určeno. Útěk je rozptýlil po vší končině lesa, ale znali převýtečně ten hvozd. Převýtečně znali všechny stezky v tom lese a když se podobalo, že je bezpečná chvíle, obrátili své hřebce k dubině, které se říká Opojení. Blížili se se všech stran a jako myslivci šli opatrně.

Je slyšeti soví houkání a hlas holuba, neboť loupežníci se dorozumívají řečí zvířat a ptáků. Neskrývejte se, místo je dočista chráněné a vůkol je bažina, k níž nikdo nepřichází. Jan stojí při kose přechodu a mává šátkem, aby vjeli do potoka a hnali koně proti proudu. Země byla toho času velmi vlhká a kopyta se hluboko vrývala. Kdyby deset koní projelo touž cestou, zůstala by stopa po této jízdě až do příštích dešťů.

Žel, loupežníci jsou vzdáleni stavu milosti, ale Bůh vložil do všech lidí něco ze svého srdce. Všichni ti synové a všechny dcery milují svoji maminku. Jsou nevýmluvní a místo laskavého slova se každý škaredí, ale prosím vás, jen na to nic nedejte. Sešli se pod záminkou pomsty, ale možná, že je svádí láska, možná, že každý z nich chce viděti paní Kateřinu, jež pokyvuje hlavou a je smutná.

Změnivše Roháček za pustý les jsou loupežníci strašnější, než jak bylo vypravováno. Leckterý je poznamenán novým škrábancem, leckomu zhnisala rána, ten se šklebí obnažuje bezzubou dáseň a onen pozbyl oka. Jsou na vychrtlých koních a slyším, že nejkrásnější klisnička pokašlává.

Vážení pánové, ti chlapi se zřídili, ti zřídili svá zvířata! Jejich rány planou jako znamení při cestách a jsou strašlivé. Jan byl nejstarší z bratří a když nastalo ticho a když všichni poslouchali, mluvil na místě Kozlíkově.

„Náš otec byl chycen a čeká jej strašná smrt. Poznávám, že jej hejtman povleče k soudcům, aby mu přiřkli potupná trápení a popraviště. Pluky královy se rozmnožují a nás zbývá jenom maličko. Jenom maličko nás zbývá a maličko nás dělí od smrti. Již se rozlučme, neboť je čas se rozloučiti a skrývati se po tři týdny.

Jeden pacholek a synové Burjanovi spatřili, jak se Kozlík zřítil do rokliny. Jeho zranění jsou zajisté těžká a sotva se uzdraví do tří týdnů. Kdyby Kozlík mohl vsednouti na kůň, neváhal bych udeřiti hned na vězení. Ale nevěřím, že je tomu tak, Kozlík nevládne rukou a nemůže obkročiti koně, neboť jinak by nebyl zajat a nezůstal by naživu. Pamatujte na moje vyzvání. Třetí neděle vytrhnete ze svých skrýší ozbrojeni tak, jak nejlépe se udá. Vejděte různými branami a každý buďte sám až do hodiny útoku.“

Když paní Kateřina vyslechla tuto řeč, zalomila rukama a řekla Janovi:

„S jakou zaslepeností to mluvíš, Jene, jak zvráceně prokazuješ svou synovskou lásku. Jakže? Chceš udeřiti na vězení, které je kamenné a pevné? Chceš na ně udeřiti se svými bratry a nedbáš, co se stane s pacholátky? Proč jste nás měli k tomu, abychom utíkali? Ach, přála bych si nebýti s vámi! Přála bych si zůstávati po boku Kozlíkově, ale štěstí od nás odstoupilo. Štěstí a slavná smrt s otcem. Vím, co by Kozlík tobě a tvým bratřím rozkázal; řekl by vám, abyste se rozptýlili po sousedstvích a nevraceli se, pokud by trval hněv králův, avšak nikoliv déle! Nikdo by nesměl zůstávati déle mimo Roháček, jenž pustne, jenž byl rozvalen. Učiňte, aby byl opět zřízen, aby byl obnovován. Jděte a vraťte se v přikázaný čas.“

Ale synáčkům se věru nechtělo zůstaviti Kozlíka na pospas sudím. Nemohli vyhostiti ze svého srdce žádostivost bojů a šrůtek a láska jim vnukala novou zuřivost.

Domnívali se, že dostačí, aby sekali svými meči do vězeňské brány, domnívali se, že dostačí, budou-li šílení koně hněvu mávati kopyty nad strážcovou hlavou. Brána? Věž? To vše se jim nezdá ani trochu těžké. Jan chce provésti svou a všichni bratři mu přisvědčují a není slyšeti leč souhlas a řinčení zbraně a svist zbraně. Srdce Kateřinino se zkormoutilo, vidí, že nezadrží svých synů a že budou všichni pobiti. Vidí, že se přihodilo veliké neštěstí a její lítost poodlétá jako holubice. Věru, jak může plakati, když zbývá několik chvil, za nichž snad pohne těmi duby.

Je to již naposled, co paní mluví k svým synům:

„Ach, poslouchejte mě. Kozlík zemřel a nezemřel-li, bude zabit sekerou. Žádná síla jej nevytrhne ze smrti, žádná síla, leč síla boží. Věřím v Ježíše Krista a bez přestání po něm toužím. Kéž by byl svatebčanem na mojí svatbě, kéž bych na nebesích žila v starém manželství. Kéž bych zemřela zároveň s Kozlíkem, kéž bych zároveň s ním stála před Pánem, kéž bych mohla svědčiti o jeho laskavé duši. Kozlík je stařec a já jsem stařenka, což naplat, čeká nás smrt, avšak vy, moji synáčkové, se zachovejte naživu a pečujte o své děti. Kozlík hřešíval, jako hřešívají vojáci, dopřejte mu smrti, jež je odplatou za všechna provinění. Jeho duše bude stoupati vzhůru a s dušemi spravedlivých usedne na plášť laskavého soudce, jako včely usedají na plášť včelařův.“

Jakže? Mluviti loupežníkům o božím království? To věru nevím, toť studnice, z níž není radno vážiti těmto chlapům. Zrývají zemi patou a mečem a nikdo z nich nezvedne oči od země. To je sveřepá chasa, hle, jak jsou jejich hřebci nepokojní, hle, jak touha prolévati krev otřásá celou smečku. Vidouc kvap, s nímž přivolávají zkázu, kvap a žádostivost po krveprolití, vidouc hnusnou horlivost stínati, přistoupila Marketa Lazarová k paní Kateřině a řekla jí zvučným hlasem:

„Proč jim nevyčítáš, proč nemluvíš, proč jsi ustala tak záhy? Tvoje láska se upokojuje příliš rychle. Byla bys šťastna, kdyby zůstali, a jsi šťastna, protože odcházejí. Zaměňuješ lásku ke Kozlíkovi za lásku k dětem a odtud, co byl tvůj muž jat, žiješ, jako bys nežila. Chval nebesa a o světě mluv s pohrdáním. Mně však nebylo dopřáno dokončiti modliteb, odvrátila jsem se od tichosti nebes a moje duše uvízla v křovinách tohoto hvozdu jako Samson. Děsím se hlasu, jenž nám vládne s veliké výše, děsím se zavolání. Hle, kolem trůnu pobíhá kuřátko, jež vzroste v orlici, slyším otázku, která se mění v burácení a v hloubi srdce slyším sykot. Proč jsem to učinila!“ Řkouc to, vrhla se Marketa Lazarová do Mikolášovy náruče. Plakala a mezi vzlykáním bylo slyšeti jen slova zpola pohlcená, jen kvil a skřípění hlasu.

Loupežníci nezamlčují svůj údiv a s trapností odstupují. Mikoláš zrudl a hněvá se. Hněvá se, ale přece se mu neuzdálo žalostící dívku odstrčiti. Je tak spanilá, je tak nešťastná a Mikoláš ji miluje. Poslouchá, co chce však Marketa říci?

Chce říci, že se neodloučí od hříšného štěstí, chce říci, že se již nevzdálí od Mikoláše. Příliš mnoho ztratila a již se všeho odváží. Půjde za milencem, jako chodívá psík. Zatracení a nezatracení, čest a nečest, hřích a nehřích, strázeň, rodina, hlad, pohroma, jež kvačí, vše je jí lhostejné! Vše se ztrácí, vše se propadá v propadlišti lásky. Objímá svého Mikoláše a láska ji víže, jako kotevní provazy vížou loď.

Ach, nešťastné duše, které pohlédnuvše na sebe se zděsily, nešťastné poznání, jež rozběsňuje. Mohla láska roznítiti toto zoufalství? Marketa se podobá hořící ženě. Mikoláš roztrhne milenčiny ruce a káže jí, aby mlčela. Chce mluviti s bratřími, neboť čas naléhá. Jednají sami. Když se rozhodli, vystoupí Jan a hlasitě označí místo, kde jsou ukryty Kozlíkovy poklady. Nechť si je vezme ten, kdo zůstane naživu, nechť si je vezme ďas!

Potom se nevýmluvně rozloučí. Jeden tře svůj meč a druhý uvazuje třemen, který je uvázán. Jdou po svých cestách, na východ, k severu, k jihu a na západ. Je viděti, jak sešli, hlad zvětšil jejich oči a koně div nechřestí kostmi.

Paní Kateřina jde za Janem a Alexandra s Marketou Lazarovou následují Mikoláše. Schylovalo se k večeru, když došli na křižovatku. Loupežník se zastavil a praví k Marketě:

„Marketo, vrať se domů, vrať se po této cestě. Odvedl jsem tě z Obořiště proti tvé vůli, ale Bůh učinil, abych tě miloval. Kráčej s jistotou. Obměkči Lazara a čekej, až přijdu. Vidím nazpět vše, co se stalo, vidím, že mě návidíš a že jsi smutná. Jsi moje žena. Avšak nám, kteří jsme zbyli, je sváděti boj a vytrhnouti Kozlíka z vězení.“

„Vaše jména,“ odpověděla Marketa, „jsou počítána v pekle. Buďte prokleti, vy i váš meč, buďte mnohonásob prokleti!“

„Buďte prokleti,“ opakovala, a lkajíc a naříkajíc zlořečila dni, za něhož se setkala s Mikolášem, a zlořečila i sobě a svému srdci. Tu sestoupili s koní. Marketě se uvolnil vlas a oslepil ji. Pronášela zlověstná a žaluplná slova, krákala jako pták letící v temnotě.

Mikoláš jí položil ruku na ústa a přikázal jí, by utichla, řka:

„Proč se rouháš? Zmlkni! Zmlkni, nešťastnice, Bůh ti naslouchá.“

Na jeho skráních naběhly žíly a to věru bylo zlé znamení. Po­dobalo se, že jej ovládne hněv. Odhodil meč na zem a vztáhl ruku, aby stiskl milenčin chřtán. Marketa již neměla promluviti.

Ach, ze všech serailů, ze všech kůrů, ze všech knížetství žen žádná nebyla tak krásná, jako je Lazarova dcera. Mikoláš ji miluje. Vine ji k sobě blíže a blíže. Vdechl výpar její hlavy, dotýká se jejích rukou, zkrvavených rukou, mdlých paží, rukou, ručiček, jež sešlehala lesní houština. Ani zbožnost, ani rouhání, žádný zvyk a žádná myšlenka je nerozloučí. Loupežník se nakloní k milenčinu uchu, aby jí řekl slůvko. Jaké slůvko? Bláhové, marné, nicotné. Slovíčko bez významu pro všechny, kdož nejsou zamilováni.

Probděli poslední noc a Alexandra jim byla nablízku. Ráno se rozloučili a Marketa Lazarová se měla dáti na cestu a vyjíti z lesa. Ale opět se jí nechtělo, opět prosí a opět žádá, aby mohla zůstati či doprovoditi Mikoláše aspoň ke skále, jejíž jméno je Divina. Milenec svolil. Jejich koně popásajíce se šli zvolna, avšak kůň Alexandřin spěchal. Netrpělivá jezdkyně jej pobádala vpřed, pranic se ne­ohlížejíc, kde je její přítelkyně. Alexandra pospíchá, aniž by chtěla někam dojíti. Její duše byla zachmuřená.

Tam, kde je nám hledati jadérko bytosti, jadérko podvědomí, citu, vidění a slyšení, jadérko řeči, jež u každého člověka je jiná, jadérko zabarvení, odlišnosti a shod, v tom místě, v té tajuplné končině těla, slyšela šumění a marné slovo, jež opakuje zobák malomoci. Jak často bychom chtěli vysloviti nevyslovitelné, jak toužíme vtěsnati v jedinou chvíli to, co nemá času! Vy starodávné povídky o výpravách k vlastnímu srdci, vy povídky, přispějte jí, ať se zvedne stavidlo řečí! Ať skane zajíkavé slovíčko na její jazyk!

Ach, Alexandra mluví sama k sobě a vše, co mluví, je plno příhod, které se udály velmi daleko. Toť bájivé hoře milenců.

Asi po hodině jízdy zaslechla Alexandra jakýs zvuk. Naslouchá, věru, není to ani chrochtání kance, ani vlčí kvil. Podobá se, že to pláče člověk. Sevře obušek a popojíždí k houštině.

Probůh, toho nenadálého setkání!

Domníváte se, že uzřela srnu, okusující pupence jívy? Či včelařícího medvěda? Či rysa nad zbytkem havraních vnitřností?

Je to Kristián! Zešílevší Kristián, jenž si okusuje prsty.

Alexandra se zastavila a čeká, co se stane. Změť strachu, příval lásky, příval hněvu, hněvu a lásky mění nešťastnici jako mračno a slunce měnívá skálu. Podobá se, že chce obejmouti svého ženicha, chce si jej podržeti navždy.

Říká se, že lidský skutek je výrazem duše. Jaká odporná lež! To, co je v naší mysli neznámé a ukrutné a vlčí, to krvavé strašení se mozku, jež způsobuje, že tělesná socha sama mává mečem, to zuření mysli a těla vedlo Alexandřinu ruku.

Stalo se, že Kristián zešílel. Válí se v ostruží. Horečka pokryla mu ústa boláky. Křičí a sípá, ale tyto zvuky nezní jako řeč a neslyším mezi nimi jména Alexandřina. Nešťastný Kristián! Jeho tvář se podobá tváři zatracencově. Je bledý, upírá oči na jedno místo. Toť pohled vrahů a bludařů a bezbožníků, toť pohled sýčka. Má psí koutky a chlemtavou hubu kancovu, má ostrý a pohybující se nos proklatce, jenž pozbyl jasného rozumu. Lomí rukama a křičí co křičí.

Zajisté nepochybujete, že se shovívavost svaté Trojice odvrátila od toho člověka. Alexandru pak šálil hněv a zhrzení. Je ukrutnější než vy o sílu svého hněvu. Pokročila zvedajíc obušek, neptala se a nic neuvažovala a v úžasu či vzteku vedla ránu na neduživcovu hlavu. Kristián padl a leží, drže sepjaté ruce u svých úst. Za krátkou chvíli zemřel.

Ach, jak byly osudy obou milenců v sebe zapleteny! Chtěli žíti pospolu, ale nedostatečná stálost a nepevnost manželova způsobila, že paní propadne peklu. On pak věc již zaplatil pozemským životem.

Sotva však zemřel, úděsné okouzlení bylo zrušeno. Alexandra prohlédla a vidí opět Kristiána tak, jak býval. Vidí, že je spanilý a přesličný, vidí, že zhřešila, a hrozné trápení a něžná láska ji vrhá k nohám mrtvoly. Objímá bezduché tělo a pláče, mrtvý pokyvuje hlavou a dvě slzy se derou ze štěrbiny jeho víček.

Jaká prohra, ó, geniové řeči! Ti dva milenci nerozmlouvávali, neboť jeden neznal mateřštiny druhého, byli němí a držíce se v loktech, mluvívali jen vzdycháním a polibky a stiskem těla. Jak nevýmluvný je jazyk, jak nevýmluvné je básnictví lásky!

Slyšte však varhany žalu. Smrt vytrhla jejich jazyky jako ovečky z ostruží. Vdova a vražednice rozmlouvá jazykem národů a mrtvý píše své odpuštění prstem na rubáš.

Po chvíli Mikoláš a Marketa Lazarová došli na místo neštěstí. Zvedli Alexandru a měli ji k životu a k řeči. Nedovedla však odpověděti na otázky a plakala. Mikoláš jí svázal ruce a pohřbil Kristiána proti její vůli. Nemohl jinak. Předříkal modlitbu, kterou neopakovala, vzpomněl příhod skýtajících útěchy, ale žádná zhola nic nepomohla. Tu se mu zdálo, že lesní stíny skrývají tajemný prostor, plný oblud. Jeho duše se strašila a bála. Vyměnil několik vět s Marketou a ta s ním souhlasila. Hrozila se tohoto obcování živé s mrtvým a bylo jí úzko, jako je úzko spáči, do jehož těsného lože přilehl vlkodlak. Modlila se nahlas.

Les neustal ve svém stavitelství a kladl stín k stínu, dokončoval kopuli temnot a rušil ji. Bylo k desáté a zvedla se světelná vlna, podobná radosti. Mikoláš, Marketa a Alexandra opakovali jméno boží a jméno Kristiánovo. Tu se vyskytla ve světelném sloupu srna, držíc v hubě trs zimní trávy. Patřila chviličku na hříšníka, postála vzápětí, ukazujíc svěžest lesního zvířete, zmizela tichým skokem.

Mrtvý byl pohřben. Marketa odtáhla přítelkyni od čerstvého hrobu a pravila: „Pojď se mnou do Obořiště, Alexandro, žal a neštěstí je naším učením. Vykonala jsi ukrutný čin, ale není můj hřích ukrutnější? Pláčeš a tvůj pláč je tišší a tišší, pláčeš pokorně, ale moje srdce není očištěno. Vrať se se mnou, půjdeme jako slepci, kteří chodívají ve dvojicích. Tvůj hřích je skončen a já v něm setrvávám. Jsi silnější, nalezneš cestu, nalezneš příkoří a trest, ale já budu souzena znovu a znovu.“

Mikoláš se vyšvihl na koně a cítě zvíře mezi svými stehny a vdechnuv vítr chřípěmi, byl opět loupežníkem.

„Ještě jsme se nepoddali, ještě se bráníme,“ řekl v odpověď, „nemluv o trestech a připravuj svatbu. Vzkazuji Lazarovi, že tě ubráním, vzkazuji Alexandřiným soudcům, že válka rozsévá smrt, neboť je učiněna hospodářem smrti. Kdo držívá meč, umírá od meče. Kdyby stál Kristián s námi, mohl být usmrcen svým otcem.“ Marketa se poznamenala křížem, cítíc, že nemá dosti sil, aby přidržela Mikolášovu duši.

Byl čas, aby se dívky daly na cestu. Vzdalovaly se mlčky a jenom Marketa se ohlížela. Mikoláš připoutal tři koně a obrátil se do hloubi pralesa.