Veterán

My hudbu slýchali, jež přehlušila stony
a vraceli se tupí od Verony,
             již chladí Adiže,
neb cena žití tehdáž byla nízká,
zřel, kdo měl oči, na smrt svoji z blízka,
             jak možno nejblíže.

A větrem od Alp, váním z mořské strany,
vlál proměnlivě prapor nadýmaný,
             jak hračka sil
a orel černý, krutou kloně hlavu,
byl očím našim vydán za potravu,
             však kleslý byl.

Tak táhli jsme. Kol na všem dal se čísti
znak ukrývané msty a nenávisti,
             jež doutná po leta…
Dnes staří jsme. Svět horší je, než kdysi,
kříž záslužný už na skeletu visí.
             Smrt budiž prokleta!!