Posvícení

Sám nevím už, zda pravdou je, či není,
co odbarvila léta rozumná,
kdys dávno bylo u nás posvícení
a já svou holku ved’ jsem za humna.

Byl podzim teplý. Sklízela se řepa,
i v jabloních rok zřel se bohatý,
mně vtírala se připomínka slepá
na bytosti, jež budou počaty.

Noc bezlunná, jen od hospody kdesi
hlas fagotu se třepal veselý,
my dotknutím svá muka řekli jsme si   a srdce svá jsme tlouci slyšeli.

A cítili jsme plachost chůze svojí
i temný žár dvou promluvených vět,
mdlý polibek rtů více neukojí
a dvojí duše hrozí sešílet.

Po polích šli jsme mimo černou sochu,
snad nejsvětější pannu Marii,
až do lesa a báli jsme se trochu
té tišiny, jež sílu zabíjí.

Jak zlosyn chvěl jsem se a zamlknul jsem zcela
a ona klesla na mech — čekala.
Krev ze všech žil mi vytrysknula vřelá
a po těle mi, zdá se, stékala.

Tu les byl pust. Jen zatemnil se kolem,
by hloubí svou skryl její nahotu…
A svatá socha do tmy zřela kolem
a shasínala píseň fagotu.