Ku konci života

Rok po roce mne míjí. Hořknu žitím,
jak vždycky dřív, hlad nezkojený cítím
             po nových snech.
A ony nejdou. Navštěvují jiné.
Strom vnitř i zevně červiví a hyne
             a vzrůstá mech.

Než, konečně, toť zákon, třeba krutý,
že loutky musí býti odkopnuty
             kus cesty dál,
když uvadne a odvahy se sprostí
a naplní své srdce senilností
             pan principál.

Však minulost jich umělecky skvělá,
když vášeň lila ve dřevěná těla
             svou krev a třpyt?
I ona má být pokořena nouzí
a osud její účast neprobouzí,
             ni útlocit?

Svůj celý věk jsem prožil, v srdci maje
kus toho hrozného a neznámého taje,
             jenž ukryt jest
ve věcech mrtvých, nemajících těla,
jímž krev by teplá proudila a vřela
             a jeho gest.

Sbor věcí mrtvých: loutky, sochy, stromy
své měly těžké, temné podvědomí,
             své úsilí
a ty mou duši cestou hluku prostou,
kde prostory a prázdnoty jen rostou,
             pak vodily…

Však cit můj zkoral. Vůně věcí svadla
i zamčeny jsou vchody do divadla,
             kde já jsem hrál.
Dům pustne valem. Trochu úzko je mi   a tady leží obličejem k zemi
             můj personál.

Ni hlásku v domě. Ani očí snících.
Prach přejemný se stele po lavicích.
             Nic nebolí.
Smrt jenom sama, aplaus její mrazí,
však nikdo jiný z hnusu nepřichází
             zřít mrtvoly…