Elegie usmíření

Tak rozedrán se lámu do ticha
jsou skla tu zakalena ve tvých dveřích
v nichž se siluety mých gest
procházejí stínem, rozdrobeny
do jisker temně modrých i žlutých

Lámu se ale neodezním
lámu se ale nesmyt z tvých řas
se ještě pozachvěji
nerozpráším se

Snad jsme se ani neviděli
snad jsem tě omamnými stvoly neobehnal
když jsem tě nejprv prorost chvatným kořenem
snad zahanben tu nyní v tobě nerozkvétám
něčím co jsem dříve nemoh slíbit

Sama se svlékáš do krbu kladeš své tělo
jak šátek v rozloučení rozevlátý
sami se najít sami se rozcházet
nezměněni stále s marnou touhou na rtech
stále odhodlaně nakročeni někam za sebe
moci tak začít ještě jednou nic by se nezměnilo

Byla to jedna z mnoha cest
jediným možným směrem