Se studem

V tmavé zásuvce
v ohybech rozlámané
verše studenta

Vyšla jsem do tmy pršelo

     „teď klečím a hlavu bořím do sněhu
     kde vůně Tvých vlasů
     stvořila pro mě poslední
     noc“

Jak déšť dopadá
             napadá mě   jestliže tě odteď uvidím
odcházet se studem
který jsi kdysi odhalil
v milostných básních
matce
naleznu tak klid

      „a bude-li mi odpuštěno
     pak jak sám sobě odpustím“

Nebude mi více třeba
hledat ho vně sebe

     v hloupém chichotání
     proudů horkých nocí
     v objetí cizích paží
     podobně pevných to ano
     podobně načichlých tabákem
     podobně zarostlých v tváři

ale nikdy takových

otče