Vinárna U posledního penízu

Lokálem hučí voda

vrchní si prozpěvuje

      obrať se zády
      ke všemu co bylo
      ustel si na slunci
      a čekej závěje
      obrať se zády
      ke všemu co bude
      jenom tak poznáš
      to co právě je

a když čmárá na účtenku
praví: z básníka zůstanou dvě řádky
jen je najít

například pavese: řemeslo žít
a: a přijde smrt a bude mít tvé oči

Dvě jehly v kupce popsaného ticha

obrátila se mámilá
k té druhé
(rozumějí si)

ona:
lyrik má sametové důtky
neptá se a deptá se a krásní
a ona:
teskně a lahodně
pod těmi důtkami a v básni

rýmují se

Něco se stalo

i ona
i ony
ztrácely se mi…
             ikony

měl bych něco udělat

říznout se do malíčku
ukazováček namočit
do té kaluže inkoustu

a psát

dějiny
libovolné květiny

Lokálem hučí voda

a vrchní praví: stržené splachovadlo
žádná styx!

a pobaveně odříkává cosi z (mé)
pustiny:

      Řídký je říjen
      a v celém domě jediný
      rozeschlý džber. Červotočivé
      světlo pracuje,

      ze stromů píšťaly, a já
      nikde. Matka
      dojí ovci do listí
      a pláče.

      Je. Je daleko
      kamkoli, je hluboko odevšad.
      Bojím se přes dvůr,
      tam skořápky a nať.

Po téhle básni zle jsem se zlil

chodba mi byla najednou
smutná a úzká
a laskavý hlas vrchního
zněl jako z tunelu:

      gramaticky vzato
      každý lyrik je nedokonavý/trvací

      a otloukáním o stěnu
      probouzí jakous ozvěnu

      a slovo se mu navrací