Venkovský dům

U maminky po ránu je básník

prsatý jak buddha:
      nakrmen višněmi
      sedne na lesklé paty
      záludně oněmí
      netečný jikernatý

Tady i peřiny voní koprem

a sedlácká levandule
prosakuje skříní
jak se tam můžu vracet

když za zdí v kopřivách
rezavý srp celé roky trpělivě čeká
až bosý z té zdi skočím
jak se tam můžu nevracet

když nálety chroustů
na tvou zelenou višeň
dosud neutichly maminko

a dráty otcova bicyklu
na skobě v půdním trámu
drnčí

Co o něm vlastně vím

o otci
co po něm zbylo
kromě štětky na holení a kamence
po holení
a lázeňských střevíců do lázeňského
a psích deček do psího počasí?

jaké tajemství po něm zůstalo
kromě té krásné bledé paní
      tak nepatřičně mladé a dovnitř
      plačící
na cizím pohřbu: na našem pohřbu!
      tak nepatřičně černé…

      „Nikdo dřív krásu černé nepřičítal,
      a jestli ano, nesl špatnou kartu;
      čerň teprve dnes má titul následníka
      a kráse spíláno je do panchartů“ —

myslel jsem na ni        na černou dámu
co stála sama v přítmí krematoria
a sama vyklopýtala zase do světla
myslel jsem na ni ne jen
ve slunci zahrady ne jen
když jsem překládal 127. sonet W. S.

Byla

nebyla
nikdy jsem se maminky
pokud byla
ještě naživu
a otce pokud byl
ještě po smrti
nezeptal

Jednou jsem maminku vyblejsknul
             v pivoňkách
      a v plném slunci zahrady
      vyvolávám negativ:

má maminka se zatvrzele ráda těší
proto se nikdy na nic neptá spíše
vždy moudře mění
pars pro toto

jednou jsem          viz výše

dodneška těší se na to foto

V koprových peřinách

ve snu o zlé milé
ležel jsem o nějaké
a tu vešla
mámilá o delších nohou
než kdy jindy
o břicho
vyklenutější než kdy jindy
opírala džbán
hovořila o našich synech
a že prý je v tom džbánu nosí

obesmávala mne latinskými slovy
nevšímala si nějaké
brala mne do rukou
zamoučených o chlebovou kůrku

A v téže koprové noci

v jiném snu
o zlé milé v zahradním altánku
tak velká bolest stiskla mne v zátylku
že položil jsem čelo
na dřevěný parapet
s prosbou aby mne sťala

z ostatního pamatuji si jen tolik
že beze slova
vše učinila

Poledne se u maminky

nehejblo: byla
zlá milá daleko
peřina na bidle
bidlo nad koprem
popel vyvátý
mouchy dužnaté
maminka umaštěná

a přece
jako by nezbývalo
ze mne

Pes řinčel řetězem

a maminka která se nikdy na nic neptá
      řekla máš rodinu
      a někoho máš
      … jak se jmenuje?
mámilá zlá milá tajiná
řekl jsem

trvalo mi dlouho
než jsem to jméno vyslovil

setmělo se mezitím

maminka nechala to tak
a: co spolu děláte kromě…?

      pořád se smějeme          vyhrklo ze mne
      tak to je zlý          zesmutněla
      a dál se neptala

šla pustit psa

a já ve venkovské kuchyni
najednou jsem věděl
že najednou nelžu:
pořád jsme se smáli tak proč
lžu když o zlé milé píšu?