I. Mathias a Dominika

1.

V aplikaci, kterou ve svém mobilním telefonu značky Motorola používal k psaní textových zpráv, měl Mathias Walter k dispozici série miniaturních obrázků – „stickerů“ –, které mohl přiřadit ke zprávám či jimi text zprávy zcela nahradit.

Obrázky byly v Messengeru seřazeny dle svého charakteru do deseti různých kategorií. Konkrétně se jednalo o kategorie „Happy“, „In Love“, „Sad“, „Eating“, „Celebrating“, „Active“, „Working“, „Sleepy“, „Angry“ a „Confused“. Co obrázek, to poměrně detailní kresbička jedné či několika postaviček, reprezentující konkrétní náladu nebo činnost. Šlo o mix komiksového výraziva a japonských emojis. Stickery však byly variabilnější: zachycovaly řeč těla a výrazy tváře. Ihned po jejich masovém rozšíření bylo zřejmé, že zdaleka nejvíc se budou užívat stickery tlumočící lásku; v praxi pak drtivá většina odeslaných „stickerů lásky“ nevyjadřovala ten nejhlubší lidský cit, dokonce ani neodbytnou sexuální touhu, nýbrž jakousi zcela abstraktní formu souhlasu a chuť ukončit zbytečně se protahující konverzaci.

Mathias při psaní stickery používal jen málokdy s výjimkou jednoho obrázku ze série Shiba Inu, který pro změnu už asi rok pravidelně přidával téměř za každou odeslanou zprávu. Tenhle jeden sticker byl v poslední době bezmála Mathiasovým podpisem. Byl to Mathias Walter v kostce.

Autorem obrázků ze série Shiba Inu byl pravděpodobně jakýsi Aiko Kuninoi. Tohle jméno aspoň stálo ve sticker storu po rozkliknutí detailů hned pod titulem:

Shiba Inu

Aiko Kuninoi FREE

This pup is the pick of the litter.

DOWNLOADED

Ta delší věta, pokud na ni stačily Mathiasovy znalosti anglického jazyka, podle něj znamenala zhruba: „Tohle štěně je výběr z vrhu.“ Možná: „Tohle štěně, to je tedy něco!“

V sérii kreslíře Aiko Kuninoie v každém případě šlo o hnědo-bílé štěně zachycené v různých situacích. Při zalézání do boudy, při krmení, při snění, při skákání, při chytání létajícího talíře. Žádný z uvedených psích obrázků ale nepatřil k Mathiasovi. Ten jeho byl delikátnější.

Shiba na vodítku. A vedle shiby ještě další pes. Vodítka nejsou napnutá, ze scény vyzařuje klid. Psi jsou v pozici „69“. Hlava u zadku, zadek u hlavy. Mathias Walter v kostce: štěně čichající k zadku druhého psa.

Mathias sticker opakovaně používal, aniž věděl, jakou emoci nebo jaký duševní či tělesný stav obrázek oficiálně vyjadřuje. Když v aplikaci prošel kategorie, které na základě metadat sdružovaly obrázky z různých sérií se stejnou náladou, v některých z nich sice štěně shibu našel (v kategorii „Happy“ byl zobrazen shiba v momentě, kdy se vítá se svým pánem), leč po shibovi čichajícímu k zadku ve všech kategoriích pátral marně. Pokud chtěl Mathias tento nezařaditelný výjev přidat ke zprávě, musel ho vybrat přímo z adresáře Shiba Inu.

Co tím obrázkem Mathias Walter chtěl říct?

2.

Mathiasovi bylo sedmatřicet. Dominika Kurelová byla o patnáct let mladší a ještě studovala. Seznámili se v listopadu 2016 v Praze. Našli se na Tinderu, což tehdy byla nejrozšířenější seznamovací aplikace pro mobilní telefony.

Tinder, který v té době fungoval už zhruba pět let, využíval možností GPS, globálního polohovacího systému. Aplikace dle zadání uživatele vyhledávala protějšky v dané geografické oblasti. Krom okruhu, v němž se má pátrat, bylo možné zadat pouze věk a pohlaví hledané osoby. Tinder po vyhledání protějšků postupně nabízel jejich fotografie doplněné o věk, společné zájmy a společné přátele ze sítě Facebook. Prim však hrály fotografie. Zalíbení či nezájem se vyjadřovaly přetažením fotografie doprava či doleva, šlo o takzvaný swipe. Swipe doprava, lajk, v aplikaci vyjádřený stylizovaným zeleným srdcem, znamenal zalíbení; swipe doleva či kliknutí na červený křížek znamenaly nezájem. Uživatelům, kteří si vzájemně udělili lajk, se podařila shoda, match. Ti si poté mohli v rámci aplikace začít dopisovat. V roce 2014 aplikace registrovala miliardu swipů denně. Sociálně kritičtí teoretici swipe přirovnávali k selekci vězňů na rampě po příjezdu do Osvětimi.

Mathias byl Němec, který střídavě žil už osmým rokem v Praze. Česky rozuměl téměř všemu, ale mluvení mu dělalo obtíže; raději v Praze komunikoval německy a především anglicky. Dominika pocházela z jižní Moravy, do Prahy se kvůli škole přistěhovala teprve nedávno. Byl mezi nimi podstatný věkový rozdíl, ale podle odeslaných symbolů na Tinderu se líbili jeden druhému.

Oba dali na svém telefonu tomu druhému lajk. Než tak udělali, prošli si celý profil svého protějšku. Mathias měl na profilu tři fotografie, Dominika je před odkliknutím srdíčka všechny viděla. Na jejím profilu bylo o fotografii víc a Mathias je také všechny viděl. Dominika měla pěknou tvář i tělo.

Pokud šlo o slova, pro ty v uživatelském rozhraní aplikace moc prostoru nebylo. Dominika Kurelová si do svého stručného profilu napsala: „Czech student living in Prague. ENFP.“ Česká studentka žijící v Praze. Extrovertní intuitivní typ s introvertním cítěním. Mathias si význam zkratky ENFP musel vyhledat na Wikipedii. On do svého popisu uvedl: „German guy in Prague looking for fun and more. More of more of the same.“ Německý chlapík v Praze hledající zábavu a víc. Víc a víc zábavy.

Dominika někdy kolem deváté hodiny ráno, když seděla ve vestibulu pražské Uměleckoprůmyslové školy, Mathiasovu úvodní fotografii palcem přetáhla doprava, čímž podle všeho řekla: „Líbíš se mi.“ Mathias někdy přibližně v tentýž čas ze své postele stejným gestem řekl totéž. Cítil se při tom jako bůh. Miloval dotykový displej svého telefonu, miloval lehkost, s níž mohl vyřizovat nejen fotografie na Tinderu, ale i události v kalendáři, e-maily či úkoly z aplikace Todoist. Mathias swipe považoval za jeden z největších vynálezů všech dob. Nic mu neposílilo sebevědomí víc než několik ranních swipů.

3.

Vyměnili si v angličtině pár informací a přesunuli se z Tinderu na jinou sociální síť, konkrétně na Facebook, kde si začali posílat krátké zprávy přes Messenger, a Mathias si už kolem půl třetí odpoledne dovolil za jednou zprávou poslat sticker, na kterém štěně shiba čichá k zadku druhého psa. V téhle fázi jejich vztahu shiba u cizího zadku mohl znamenat jediné.

Dominika reagovala do minuty. V odpovědi mu poslala následující obrázek:

Sešli se ještě téhož dne. Náhodou se tak stalo devátého listopadu 2016 a Evropa se právě dověděla, že prezidentské volby ve Spojených státech Amerických k málem všeobecnému údivu vyhrál republikánský kandidát Donald J. Trump. Ten Donald Trump, který chtěl postavit zeď mezi Spojenými státy a Mexikem. Ten Donald Trump, který se k ženám, aspoň podle svých slov, choval dost nevybíravě: přitáhl si je a prostě je chytal za kundy.

4.

Dominika si se třemi dalšími studenty pronajímala byt na pražském Smíchově na Praze 5, v kdysi průmyslové čtvrti, jejíž charakter se pomalu začal měnit až s výstavbou metra a proražením Strahovského tunelu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

Mathias žil na Letné na Praze 7, u řeky Vltavy a na dohled od centra. Už mezi válkami zde bydleli bohatší Pražané, na rozdíl od Smíchova šlo o oblast striktně rezidenční. V době, kdy na Letné žil Mathias Walter, byla Letná čtvrtí pro všechny, kdo měli pocit, že svým myšlením a kulturností představují avantgardu. Na Letné sídlila Akademie výtvarných umění a další kulturní instituce. Byly zde velké parky, Letenské sady a Královská obora. Žít na Letné znamenalo žít v příjemné čtvrti plné malých obchodů s biopotravinami a farmářským zbožím a k tomu být v kontaktu s mládím, s aktualitou, s tepem doby. Třicetileté štíhlé prvorodičky a majitelky automobilu značky Volvo se tady s úsměvem na tváři dávaly do řeči s místním bezdomovcem. Roční dítě na prsou, psa u nohy. Mathias tenhle životní styl dobře znal z domova, ze starých spolkových zemí, a především z Berlína.

Mathias Dominice po Messengeru navrhl, ať se potkají v baru kina Oko na Letné. Malé nezávislé kino s oblíbeným barem, jehož oficiální název zněl Bio Oko a které pod tímto označením bylo založeno už v roce 1940, přímo sousedilo s domem, ve kterém si Mathias před lety koupil malý byt v posledním patře. Stavba byla součástí bloku sedmi domů s kinem ve svém středu. Šlo o památkově chráněné budovy, které byly ukázkou prvotřídní funkcionalistické architektury. Mathias ze své terasy viděl přímo na vstup do kina. Na Dominičinu otázku, proč právě v Oku, Mathias odpověděl: „Bylas tam někdy? Je to hodně cool bar. A můj byt je hned za rohem:-)“

Napsat, že bydlí za rohem, nevyžadovalo příliš odvahy. Shiba u zadku, shiba s vodítkem, to všechno byly logické kroky k shibovi v posteli. Tinder se brzy po spuštění změnil v nástroj takzvaného speeddatingu. Sloužil k rychlému uspokojování sexuálních potřeb.

5.

Zpozdila se. Mathias na ni musel čtvrt hodiny čekat. Když si konečně přisedla a on ji chtěl přivítat polibkem na tvář, způsobem, který byl v Německu běžný a který se za poslední roky rozšířil i v Česku, zvláště v kruzích, do nichž jistě patřila studentka školy s uměleckým zaměřením, Dominika ho dotčeně odmítla. Zvedla štíhlou ruku a dlaní naznačila, aby se víc nepřibližoval.

Došel na bar a přinesl jim pivo a láhev svého oblíbeného guatemalského rumu. Chtěl ji co nejdříve opít, líbila se mu. Na Tinderu byl Mathias od jeho založení, dobré čtyři roky. Věděl, co má dělat. Pití před sexem často byla jen formalita. Obyčejně stačila jedna sklenice, pak šli k němu do bytu.

„Tohle tady je jak nějakej malej Berlín,“ řekl, zatímco jí naléval. Ukázal k interiéru baru, ale myslel tím celou Letnou. „Vy Češi jste hodně ambiciózní,“ řekl.

V zásadě to tak i myslel. Jen opomněl dodat pár drobností. Celá pravda totiž byla taková, že se na Čechy a na Česko díval svrchu. Z toho mála, co věděl o česko-německých dějinách, a především o českém národním obrození, Mathias odvozoval, že Česko je příliš ambiciózní projekt, který nejenže selhal, ale který dokonce všem zúčastněným přinesl víc škody než užitku. Pokud by Češi tehdy v devatenáctém století nepodlehli svému nacionalistickému třeštění, pokud by třeba jen zůstali u němčiny a nepokoušeli se znovu pracně vymýšlet češtinu, mohli si možná ušetřit čtyřicet let komunismu, a Německo a celá Evropa by možná mohly být ušetřeni Hitlera.

„Hm… Asi jo,“ řekla. „Mně se to tady ale moc nelíbí. Já mám radši naše tradice než tenhle… tvůj malej Berlín.“

Překvapilo ho to. Berlín tehdy byl oblíbený mezi všemi umělecky založenými dvacetiletými Evropany. Mathias v podstatě polovinu své pražské kariéry sukničkáře založil na tom, že je z Berlína a že může svrchu komentovat tu přece jen trochu komickou pražskou nápodobu.

„No, sice jsem z Berlína, ale moje máma je vlastně Češka,“ řekl.

Tohle byl nečekaný úhyb, jindy nic takového nedělal. Za svoji matku se styděl, už roky spolu neměli dobré vztahy. Mathias si mys­lel, že je tomu tak mimo jiné i kvůli Katharinině českému původu. Narodila se v Broumově v Sudetech. Katharinini rodiče tam přišli po válce a po odsunu Němců odněkud z okolí Poděbrad za prací.

Před Dominikou ze sebe Mathias udělal napůl Čecha po matce, ve skutečnosti se ale po celý život považoval za čistokrevného a hrdého Němce. Češství v sobě opravdu viděl jen špetku. A možná ani to ne, protože špetka koření se rozplývá v celém jídle, nevratně a trvale pozměňuje jeho šmak, zatímco Mathias o své špetce češství po matce přemýšlel spíše jako o nějaké zasunuté drobnosti či kuriozitě, která rozhodně není trvalou součástí jeho osobnosti, nýbrž jakousi skrytou složkou. Tato skrytá složka přitom Mathiase nijak neomezovala. Na vyžádání mu ale měla být kdykoli k dispozici. Viděl v sobě Němce, který má povolenou výhodu, Němce, který může na rozdíl od ostatních kdykoli začít přesilovou hru. Monokultura, do které na vyžádání přiběhne slovanský vlk.

„Matka emigrovala jako mladá v sedmasedmdesátém,“ řekl. „A po pádu zdi se sem nevrátila. A to přece mohla, ne? Když padla zeď, mohla se sbalit a jít zpátky do Čech. To ale neudělala, zůstala ve Wiesbadenu. Byla víc Němka než Češka.“

Mathiasova úvaha měla svoji logiku. V roce 1989, v téže chvíli, kdy padala berlínská zeď, se v jedné rodině v německém Hesensku totiž stalo přesně totéž, jen v menší a v mnohem méně nápadné verzi. I v této rodině se ale otevřela klec. Tou klecí byla výstavní meziválečná vila ve wiesbadenské čtvrti Nerotal a Mathias této vile v dospělosti neříkal klec, nýbrž krabice. Odkazoval tím na slavný Schrödingerův pokus s kočkou. Stejně jako ve Schrödingerově myšlenkovém experimentu, ani v případě jeho matky Kateřiny či Kathariny Walterové, zavřené od konce sedmdesátých let ve vile na Nerotalu, nebylo v určitém časovém úseku jasné, jak se s ní věci mají. Byla v tom mezičase od svého příchodu do Německa až do pádu berlínské zdi Katharinou i Kateřinou, byla jakousi Němkou v podmínce, Němkou se sklonem k Česku či prostě Schrödingerovou Češkou. Nevědělo se, zda je Češka Kateřina Walterová živá, či mrtvá. V roce 1989 se krabice otevřela a ukázalo se, že platí to druhé. Dál žila a hodlala žít pouze Katharina Walter, tehdy teprve pětatřicetiletá.

„Máš rád Švejka?“ zeptala se Dominika. Přišlo jí to vtipné, protože v Mathiasovi viděla právě někoho takového. Ne že by byl přímo tlustý jako Švejk, ale přece jen. Cosi švejkovského v něm bylo.

Pak do sebe vyklopila další rum. Během chvíle už vypila čtyři.

„A je tohle botox?“ dodala ještě a ukázala k Mathiasovým tvářím. „Nebo máš ve čtyřiceti tak vypnutou kůži? Promiň, jen se ptám,“ řekla a přejela mu prstem po rtu. Poprvé za celou dobu se zatvářila vyzývavě.

Opíjela se, ale jiným způsobem, než chtěl. Co řekla, se ho dotklo. Začínal v ní vidět monstrum.

Přešel její poznámku o botoxu a vrátil se ke Švejkovi:

„Víš, co je největší česká švejkovina?“

Dominika zakroutila hlavou.

„Největší českou švejkovinou je česká xenofobie,“ řekl Mathias. „Však si vezmi, jak je to absurdní situace. Trochu jako národ za­ostáváte, neuraz se. Jste hermeticky uzavřeni ve svém češství. Vaše slovanská podstata ve vašem národě evidentně působí jako brzda, jako písek, který zadírá jazyk i myšlení. A takový národ se rozhodne, že nepřijme nic cizího. Jedinou vaší šancí je šukání s cizinci, fucking with strangers, Češi ale tuhle jedinou cestu ven dlouhodobě ignorují. Tak se může zachovat jenom národ, který krom neustávající potřeby shazovat všechno kolem sebe má i silné puzení k druhořadosti a ke smrti.“

Ani v tomhle neříkal Mathias celou pravdu. Byl to proslov, který v Oku jindy vždy fungoval. Mathias se tím proslovem hlásil ke svému němectví, ke své kancléřce Angele Merkelové, k německé toleranci a ochotě přijímat uprchlíky ze Sýrie i odjinud. Evropa tehdy už druhým rokem zažívala migrační krizi, jak znělo zavádějící a politicky nekorektní označení. Podle jazykových puristů by se mělo mluvit o zvýšeném počtu přicházejících uprchlíků. Mathias ale nebyl žádným jazykovým puristou ani fandou do uprchlíků. Pokud by mělo být po jeho, klidně by na těsno zavřel německé hranice. Dominiku ale automaticky vnímal jako jednu z těch, na koho zapůsobí spíše ten předem připravený rutinní proslov. Považoval ji za typickou proevropskou mladou umělkyni, usuzoval tak mimo jiné i z jejího oblečení; Dominika na sobě měla rudé legíny, vytahaný fialový svetr po mamince, přes něj přepásanou svítivě zelenou ledvinku s nápisem Nikon. Podle Mathiase výraz progresivity a kosmopolitismu. Také v tomhle směru ho však měla překvapit.

„Šukání s cizinci,“ zopakovala po něm. Byla to první věc, která ji skutečně zaujala.

„Nechci,“ řekla. Pak si uvědomila, že i Mathias je cizinec. „Myslím uprchlíky,“ upřesnila tedy své odmítnutí. „Bojím se jich. Mám ráda naši kulturu.“

Mathiasovi se to líbilo, vzrušovalo ho to. Byla úplně jiná, než čekal. Zatímco ostatní Češky s jejím zázemím v podstatě mechanicky přejímaly oficiální německý pohled na svět, Dominika v sobě měla až jakýsi krysí šovinismus.

„Však tady žádné uprchlíky nemáte,“ řekl rychle.

„Ne. Ale co kdyby. Napijeme se na naši kulturu, ano?“ zeptala se a nalila si další skleničku.

„Vaše kultura,“ řekl a připil si s ní. „Co přesně to je?“

„Vesnice,“ řekla po dlouhých pěti nebo deseti vteřinách. „Jižní Morava a jihomoravská krajina. Miluji krajinu u Uherského Hradiště. Studovala jsem ve Zlíně. Tohle je jenom… Evropa,“ ukázala rukou kolem sebe. „Nic to není,“ dodala.

„Podle mě je vaše kultura kulturou tance,“ řekl.

Pojmenoval tím vlastně ve zkratce jedno ze svých základních životních témat. Slovanský tanec versus německé mašírování. Popravdě se v hloubi duše Slovanů děsil, považoval je za monstra.

„Jste cílevědomí, ale úplně jinak než my,“ upřesnil.

Mathiasovo cílevědomé monstrum v sobě mělo měkkost. Takový způsob dosahování cílů Mathiase urážel a znejišťoval ho; kupříkladu když se někdo opije a zapomene na sebe, a přesto dosáhne toho, o co původně stál. Mathiasův život však zároveň byl od jisté doby doslova plný slovanských monster a jejich monstrózních prvků. Uráželi ho, ale táhlo ho to k nim. Proto si před necelými šesti lety koupil byt v Praze.

„Neopiješ se, že ne?“ zeptal se Dominiky, zatímco jí doléval.

6.

Do Čech Katharina a Clemens Walterovi v osmdesátých letech vždy jezdili jen na pár dní, malého Mathiase při svých výjimečných cestách za železnou oponu nechávali u Clemensova bratra v Darmstadtu. Žádnému z Walterů přitom v ČSSR nic nehrozilo, dokonce ani Katharině ne; od svatby s Clemensem měla německý pas, v roce 1984 se navíc nechala vyvázat z československého občan­ství. Nešlo o to, že by do ČSSR nemohli jezdit. Šlo o to, že tam prostě nejezdili. V létě 1988, rok před rozpadem východního bloku, se však Clemens poměrně narychlo rozhodl, že tentokrát do Čech poprvé pojednou všichni tři, přesněji řečeno čtyři, neb do rodiny patřila i desetiletá fenka labradorského retrívra jménem Eila. Jako důvod Clemens uvedl, že Mathiasovi už je devět let, což údajně byl nejvyšší čas, aby malý konečně krom Německa poznal i Čechy, rodnou hroudu své maminky.

S tímhle odůvodněním přitom Clemens přišel docela nečekaně. Navíc nikomu nebylo jasné, jak to spolu vlastně souvisí, Mathiasovy deváté narozeniny a cesta do Broumova, která se tak narychlo musí uskutečnit a která má oproti minulosti trvat nikoli pouhých pár dní, nýbrž tentokrát celé dlouhé tři týdny. Proč jezdit do země, do které se Clemensovi vůbec jezdit nechce? Proč vykonávat tuhle královskou vizitaci, při které král neprožívá nic než těžce skrývané permanentní zhnusení?

„Hájím tím tebe, Katharino,“ říkával Clemens své manželce, když se snažil vysvětlit, proč Čechy nemá rád a proč tam nechce jezdit. „Ta země ti ublížila, Katharino. Vyhnala tě. Nemáš tam být čemu vděčná.“

Protože měl rád Katharinu, nemohl bohužel mít rád Čechy. Už jednou se v Čechách spálila, takže proč se k rozpálené plotně vracet.

Kvůli mé matce? Tolik si Katharina dovolila. Matka, někdo tak významný, jako je člověk, který mi dal život, to je dobrý argument, myslela si. Zvláště když uvážila, jak silný vztah měl ke své mamince Clemens; pravidelně jí telefonoval a jezdil za ní na návštěvy do Hanau. Argument s maminkou ale Katharině nepomohl. A když nepomohl tenhle argument, bylo by naivní myslet si, že pomůže cokoli jiného. Clemens byl továrník, navíc byl o celých čtyřiadvacet let starší než Katharina. Byl zvyklý poroučet a vědět.

A najednou měli zničehonic jet do Čech všichni včetně psa. Clemens si cestu vymyslel, to se nikdy předtím nestalo, ale otrávený z ní byl stejně jako jindy:

„Je na čase, vrátit se zas na chvíli do té hrůzy,“ řekl tehdy malému Mathiasovi.

To chyběl asi týden do odjezdu. A pak začaly jejich společné procházky na Neroberg, na kopec kousek nad wiesbadenskou čtvrtí zvanou Nerotal. Otec, syn a Eila. Psa s sebou brávali, jak tomu byl Clemens zvyklý.

„Tvoje matka odtamtud musela utéct, stejně jako odtud předtím hned po válce museli utéct Němci,“ vyprávěl tehdy Clemens. Byl konec června, teplo, Eila si v lese vyřizovala své záležitosti.

„Zbytek, co tam z její rodiny zůstal,“ pokračoval Clemens, „to jsou lidi druhé kategorie. Póvl, který po jejím odchodu neuronil ani slzu. Jediné, co ty podlidi po odchodu tvé matky zajímalo, byly peníze. Snažili se najít způsob, jak by z ní mohli něco dostat. Vnímali ji jako vesmírnou sondu, která tady sbírá bohatství,“ řekl a ukázal dolů na bohatý Nerotal, kde stály jedny z nejdražších nemovitostí v Hesensku. Funkcionalistická vila, kterou si Clemens pořídil ještě se svojí první ženou Hannou, byla jednou z těch opravdu drahých.

Z otcových úst každé slovo znělo věrohodně. Clemensovi už bylo osmapadesát a na devítiletého Mathiase působil trochu jako postava z pohádkového světa. Zpochybnit cokoli, co tento obr řekl? To nešlo. Navíc Mathias podvědomě vnímal, že otec je osou jejich rodiny, zatímco matka je z různých důvodů pátým kolem u vozu. Její přízvuk, kterého se nikdy nezbavila. Fakt, že nikdy nezačala pracovat. To všechno v Mathiasovi vytvářelo dojem, že matčin svět je malý, soustředěný jen na dům a zahradu, zatímco otec jako by dokázal spásat celý vesmír.

Clemens pak svůj monolog skončil tím, že Katharinini příbuzní jsou nuly, kterým bylo úplně jedno, že jim Katharinin odchod může přidělat spoustu problémů, protože vcelku stejně šlo o lidi, kteří kvůli vlastní neschopnosti nemají co ztratit.

Pokud tím posledním tvrzením Clemens myslel fakt, že většina Kateřininy rodiny pracovala rukama nebo obecně na ne zrovna prestižních pozicích, pak měl pravdu. Konkrétně Helena Sadovská, Kateřinina matka a Clemensova vrstevnice byla šičkou v broumovské Vebě, textilní továrně, kterou roku 1856 založil Benedikt Schroll a která byla znárodněna po druhé světové válce. Strýc Karel, bratr Kateřinina otce, pracoval jako technik také ve Vebě; nosil kostkované košile a bekovku, ve volných chvílích s dojemnou trpělivostí maloval broumovské barokní památky. Celkově ale šlo z Clemensovy strany o nespravedlivý odsudek. Kateřinina maminka dceřin útěk oplakala, tehdy ještě spolu se svým mužem, který zemřel jen o rok později, to Mathias ještě nebyl na světě. Kateřina navíc utekla v roce 1977, kdy komunistický režim ještě takové záležitosti bral velmi vážně. Fakt, že o deset let později mnozí z Kateřininých příbuzných pracovali rukama, do velké míry souvisel právě s Kateřininým odchodem, za který by se jim ona samozřejmě ráda nějak revanšovala. Pokud to šlo, posílala jim peníze, v tom měl její manžel pravdu.

Z Clemensova hlediska však Češi byli lidmi, na které si je třeba dávat pozor. Tečka.

Po tom týdnu otcových rozkladů bylo jasné, že cesta do Broumova je cesta za trest. Vůbec ale nebylo jasné, kdo se tou cestou má trestat. Mathias se tam netěšil, ale musel jet.

Na cestu se vydali Clemensovým rok starým volvem model 240 DL Wagon v okrové barvě. Eilu vezli vzadu v upraveném úložném prostoru, který byl od zbytku auta oddělený kovovým rámem s pevnou síťovinou. V druhé polovině kufru pak vyskládali zavazadla včetně velké nafukovací plážové matrace, což působilo až bláznivě, když si člověk uvědomil, že Československo je fakticky vzato nepřátelská země, navíc bez moře.

Samozřejmě šlo o debakl. Mathiasova první návštěva Čech byla ve všech ohledech nepovedená. Měli na ni vyhrazeny tři týdny, z toho dva strávili v Broumově, pak předčasně odjeli domů. V Praze přespali jen jednu noc v hotelu Jalta na Václavském náměstí, a to cestou do Broumova. Při cestě zpátky už jeli přímo.

Bydleli u Heleny na špatně udržovaném statku po odsunutých Němcích na kraji města, kde spolu se Sadovskými žily ještě dvě rodiny. Helena v jejich části statku od smrti svého muže bydlela sama. Místa tam teoreticky bylo dost, soukromí a klidu si ale návštěva moc neužila. Do Broumova se kvůli Wiesbadenským sjela i podstatná část příbuzenstva, všichni ti, kdo najednou neměli strach potkávat se s emigrantkou. Atmosféra roku 1988 už se nedala srovnávat s koncem sedmdesátých let. V roce 1988 mnozí tušili, že změna je na spadnutí. V domku se tudíž pořád něco dělo. Příbuzní snad ze všech koutů Čech chodili v procesích, skoro jako nějaké uvítací výbory. Copak přijela osvobozenecká armáda? Pomalu to tak vypadalo.

Čistokrevná Eila, kterou s sebou předtím Clemens s Katharinou také nikdy nebrali, v Broumově byla jako v Jiříkově vidění. Už dva dny po příjezdu se málem nechala pokousat od jednoho místního psa, který podle všeho patřil některé z početných cikánských rodin. Naštěstí to byl jen silnější stisk, kůže zůstala neporušená, vypadlo pár chlupů.

Na koupání došlo jen jednou, na koupališti v deset kilometrů vzdáleném Meziměstí, a do vody vlezl pouze malý Mathias. V plavkách bylo zvlášť dobře vidět, jak je oplácaný. Katharina si musela přiznat, že to je trochu její vina. Vaření moc nedala a Mathias se stravoval všelijak. Především měl rád hamburgery a sladkosti.

Velikou matraci a míč s reklamním nápisem Nivea na koupališti v Meziměstí ani nevyložili z auta. Na zdejším trávníku by obojí působilo absurdně. A pak se na konci druhého týdne stala ta hrozná věc.

Ztratila se Eila. Doufali, že se jenom zaběhla. Zároveň už ale měli špatné zkušenosti s místními psy.

Když zjistili, že Eila není na zahradě, čekali asi hodinu, jestli se sama ukáže. Když už nevydrželi čekat, vydali se ji hledat. Připojil se k nim i strýc Karel. To už byl podvečer, možná něco kolem šesté, no a už asi po půl hodině ji našli. Ležela na boku mrtvá v místní pískovně. Roztažené packy a křečovitě prohnutá v zádech.

Aby toho nebylo málo, musel ji najít zrovna Clemens. Vyváděl. Eila samozřejmě nebyla jen tak nějaký pes. Eila byla členem rodiny.

Clemens chtěl Eilu odvézt zpátky do Wiesbadenu na pitvu. Karel mu to ale nakonec rozmluvil, s převozem mrtvého psa by na hranicích mohly být problémy. Nikdy se tedy nedověděli, jak Eila zemřela. Clemens však trval na tom, že ji někdo otrávil. Možná dokonce někdo z příbuzných. Kdo? Na tom vlastně tak úplně nezáleželo, protože Clemens měl jasno. Za Eilinu smrt podle něj mohla jeho žena. To ona přece spáchala ten neodpustitelný hřích, že se narodila v zemi podlidí a travičů psů. Miloval ji, ale za tohle ji musel nenávidět. S Eilou přece zemřel i kus Clemense, velká část jeho vzpomínek; s Eilou jako by se zřítil spojovací článek mezi jeho první ženou Hannou na jedné straně a Katharinou na druhé.

„Ten pes mě vytáhl z nejhoršího!“ křikl Clemens, když se vraceli do pískovny s dekou, ve které chtěli Eilu přenést zpátky na statek.

Odkazoval tím k faktu, že si Eilu pořídil v době svého rozvodu s Hannou, ale i k tomu, že Eila byla také u jeho seznámení s Katharinou. Seznámili se spolu na Nerobergu v červnu 1978, když tam tehdy Clemens za Eilina doprovodu zpytoval své svědomí. Kateřině Sadovské v té době bylo pouhých čtyřiadvacet.

Nevadilo mu, že to všechno poslouchá i jeho syn. Clemens byl vzteky bez sebe:

„Podívej se, z jakého svrabu pocházíš!“ rozhodil Clemens rukama směrem k neopravené fasádě broumovského kláštera, který byl v Broumově a okolí vidět téměř z každého místa. „Měla bys mi být vděčná za to, že jsem si tě vzal! Však se podívej, z jakýho svrabu jsem tě vytáhl, jakou milost jsem ti udělal! Němce jste odsud vyhnali a tohle jste dokázali za těch padesát let?! Však vám to tady všechno padá na hlavu!“

To už šli do pískovny pouze oni tři, zatímco Karel a další příbuzní pietně zůstali v domě. Tak to alespoň vypadalo. Když ale Němci přišli po zkratce přes louku k pískovně, už tam viděli Karlovu škodovku. Karel sem s vozem dojel nenápadně, velkým obloukem, jako by se plížil.

Ve skutečnosti chtěl pomoct, Eila vážila dobrých pětadvacet kilo. Zároveň chtěl dodržet alespoň krátkou smuteční dobu a nerušit Walterovi v jejich soukromých chvílích. Na Clemense jeho příjezd k pískovně ale zapůsobil zcela opačně: „Ať vypadne, had!“

Karel naštěstí neuměl německy. Z části také vyslyšel Katharininu prosbu, aby rozrušeného Clemense nebral vážně a aby mu odpustil. Nakonec Eilu naložili a odvezli ve škodovce.

Zakopat ji v Čechách někde na zahradě, to pro Clemense nepadalo v úvahu. Karel slíbil, že ji hned druhého dne odveze do kotelny, kde pracuje jeho známý, a spálí ji tam.

Tím broumovská zastávka skončila. O tom, že by zůstali třeba i jen další den, nemohla být řeč. Vyspali se a brzy ráno po stručném rozloučení sedli do auta a vydali se na jihozápad přes Prahu a hraniční přechod v Rozvadově zpátky do Wiesbadenu.

Ticho přerušil až asi po padesáti kilometrech malý Mathias: „Můžu se na něco zeptat?“

„Samozřejmě, zlatíčko.“

Malý se naklonil k předním sedačkám a nasunul hlavu do mezery:

„Jestli bysme se všichni čtyři ocitli na potápějící se lodi,“ začal přesvědčivě, a dokonce vyzývavě. „Třeba na Titanicu nebo na matra­ci,“ pokračoval a pohlédl přitom na vteřinu do zavazadlového prostoru, kde cestou sem krom matrace vezli i Eilu. „A kdyby se ta loď nebo matrace začala potápět a kdyby pro záchranu bylo třeba lodi nebo matraci ulehčit…“

Mathias se na chvíli odmlčel, jako by vyčkával s pantoflem v ruce nad pavoukem. Načež řekl:

„Nechali bysme umřít Eilu, žejo?“

„Ne, tvoji matku, tu čarodějnici!“ vykřikl otec a málem při těch slovech pustil volant.

Katharina zůstala klidná.